První úkol

Úvod + zadání prvního úkolu
Jste doma v posteli a snažíte se usnou, ale něco vám brání a tak se jen převalujete v posteli. Venku zuří bouře, která ohýbá stromy, osvětluje Atreiu blesky projíždějící oblohou a ohlušuje vše kolem údery hromů. Najednou vše utichne… není slyšet vůbec nic, až najednou… ťuk ťuk ťuk. Uslyšíte zaťukání na okno a když se za tím zvukem otočíte, uvidíte havrana, jak vám sedí na parapetu. Můžete ho ignorovat, nebo se ho pokusit odehnat, ale ať děláte co děláte, havran neodletí, dokud mu neotevřete okno. Jakmile je okno otevřené a je jedno, jestli úplně, nebo pouze na skulinku se ozve skřípavý, ale lidský hlas který říká "Čarodějnice v hlubokém lese severně od Atrei nabízí splnění jednoho přání každému, kdo dokáže projít třemi jejími úkoly". Jakmile hlas umlkne, havran je ten tam, oblohu pročísne blesk a znovu se ozve zvuk bouře.

Vaším úkolem je:
1. Rozhodnout se jestli této zprávě budete věřit… můžete se rozepsat o hledání důkazů, či ptaní ostatních jestli je také havran navštívil. Každá stopa však bude poukazovat, že je to skutečně pravda. (můžete jí však uvěřit hned, záleží na povaze postavy).
2. Zamířit do hlubokého lesa, který se vás bude po cestě snažit zmást a najít v něm doupě čarodějnice ze které při bližším zkoumání cítíte velikou sílu.

Zíral jsem na hlášení, které mi Astaroth hodil na krk a tiše jsem ho proklínal. Poslední dobou mi dával čím dál víc nudné práce a teď... Teď tomu nasadil korunu, když mi dal zprávy od všech našich špehů, spojenců, přátel či žoldáckých skupin, o tom, co se děje v podsvětí. Pročítal jsem je u podruhé jen kvůli tomu, že mi ten kretén řekl, že jsem určitě něco vynechal, že tam určitě muselo být něco zajímavého, ale nebylo! Povzdechnu si a hodím papíry na okraj stolu. Písmo jsem už viděl dvakrát, byl jsem neskutečně unavený, ale... Nemohl jsem usnout. Pokoušel jsem se o to předtím, než jsem začal číst hlášení, ale ty byly nudnější než obyčejné ležení v posteli. S povzdechem se vydám k oknu, které otevřu, venku řádila pořádná bouřka a každou chvíli nebe osvětlil pořádný blesk. Zavřu oči a zaposlouchám se do zvuku deště, který mě trochu uklidní. Následně začnu pozorovat bouřku, všechny ty blesky, které se objevovaly a až po dobré hodince zavřu okno a rozhodnu se jít spát. Zalehnu do postele, ale hlasité hromy mi nedovolovaly usnout, proto jsem byl neskonale vděčný, když veškeré zvuky utichly. Pomalu jsem upadal do spánku a proto málem vyletím z kůže, když se mi za zády ozve ťukání do skla. Rychle se otočím a vyjeveně se zadívám na havrana, který mi ťukal zobákem do okna.
"Posranej pták!" zavrčím, než si znovu lehnu a zavřu oči. Ťuk, ťuk. Určitě brzy odletí a já konečně usnu, nemůže tu být dlouho. Ťuk, ťuk. Fajn, ode dneška oficiálně nesnáším veškeré ptactvo. Ťuk, ťuk. Tentokrát už to nevydržím, prudce za sebe máchnu rukou a vyšlu vlnu temné magie. Vteřinu na to se ozve zvuk tříštícího se skla, poplašené zakrákorání a potom... Potom bylo konečně ticho.
Dostanu tik do oka a vyskočím z postele, zatímco se vydám k rozbitému oknu. Vykouknu z něj, nikde nebylo žádné peří, ani havran... Navíc sotva vystrčím hlavu z okna, znovu se rozprší a bouřka pokračovala. Rychle zastrčím hlavu zpátky dovnitř, ale i tak jsem měl mokré vlasy a byl jsem hodně, ale vážně hodně naštvaný. S tikem v oku zalezu zpátky do postele, ale kvůli bouřky venku a rozbitému oknu jsem nemohl absolutně usnout.
"Tři úkoly... Přání... Posraná čarodějnice... Nic plnit nebudu. Zabiju ji. Pomalu. Bolestivě... Kráva mě nenechá vyspat a ještě něco chce," začnu si mumlat pod nos, než s frustrovaným, velmi naštvaným řevem vyskočím z postele, chytím peřinu a polštář a zakotvím na gauči ve společenské místnosti, kde nebyla žádná okna a bouřka sem nedoléhala.

Ráno mě probudí tlumené hlasy, rozmrzele zavrčím, než se vyhrabu z peřin a podaří se mi vyděsit tři nováčky, kteří se poplašeně rozběhnou pryč. Párkrát zamrkám, než vezmu peřinu a rozespale se vydám zpátky do pokoje. Zadívám se na rozbité okno a při vzpomínce na včerejšek dostanu opět tik do okna. Já jí dám... Byl jsem naštvaný a věděl jsem, že tu čarodějnici prostě najít půjdu... Nebo vtipálka, který mi sem toho magického havrana poslal. A jestli to vážně byl vtip, někoho zabiju. Naštvaně si odfrknu, než se obleču, stavím se za Astarothem, kterému hodím na stůl hlášení, prsknu na něj, že si beru volno a dřív, než mi stačí odpovědět, raději zase zmizím. Neměl jsem na něj náladu a kdybych zůstal, nejspíš bychom se porvali. Zase. Ale tentokrát bych to nebyl já, kdo by skončil na zemi. Ne, tentokrát bych se opravdu bránil a šel mu po krku. A byl jsem si celkem jistý, že bych vyhrál. Povzdechnu si a jakmile se dostanu ven, zamířím městem k severnímu kraji Atreii. Jakmile jsem stál před lesem, vydám se dál, zatímco jsem se rozhlížel okolo. Čím hlouběji jsem se dostával, tím více magie jsem ve svém okolí cítil. Když se zaměřím na rostliny a půdu okolo mě, uvědomím si, že ji cítím z nich. Ani jsem netušil, kam jdu, kde tu krávu najít a co po mně bude chtít. Při procházce na čerstvém vzduchu po lese jsem se však začínal uklidňovat a dokonce si ten klid i užíval. V momentě, kdy však zaslechnu havrana si nedopustím vlnu stlačeného vzduchu, který pošlu jeho směrem a ušklíbnu se, když si všimnu černého peří, které padalo k zemi. Snažil jsem se najít střed oné magie, to, kde je nejsilnější, nebo jakékoliv známky toho, že by v okolí kdokoliv bydlel. Žádné jsem nenašel a přišlo mi, že ta magie ani ohnisko nemá. Pořád se měnila, slábla, nebo naopak sílila a to jsem pořád šel jedním smě- Počkat... Já se motám v kruzích! Znovu se naštvu, dostanu tik do okna a frustrovaně zavrčím. Potlačím svou chuť vypálit celý les a s ním upálit i tu čarodějku, protože to bylo momentálně to jediné, co si podle mě zasloužila. Pomocí levitace se vznesu nad les a rozhlédnu se okolo. Celkem nedaleko ode mě zahlédnu něco, co vypadalo jako obydlí a tak se vydám oním směrem. A za chvíli jsem opravdu stál před jakýmsi skromným domkem, se zahrádkou, na které rostlo mnoho bylin a ve dveřích stála... Nejspíš ona čarodějka? Prohlédnu si ji, měla na tváři masku, ale i tak mi přišlo, že vypadá velice mladě. Něco mi však říkalo, že tomu tak není. Zaměřím se na její magii a překvapeně zamrkám. Po dlouhé době jsem narazil na tvora, jehož magie byla téměř stejně silná, jako já. Částečně mě přejde vztek a nahradí jej zvědavost. To byl asi jediný důvod, proč jsem se jí nevrhl po krku. Tiše si odfrknu, než si založím ruce na prsou a probodnu ji pohledem.
"Doufám, že to stojí za to, protože jestli ne, budu vraždit."

Už to bylo pár dní co jsem skončil v lidském světě bez možnosti vrátit se do podsvětí, ale nepřestával jsem hledat někoho, kdo by mi s tím mohl pomoci. Právě jsem byl ve své posteli v hotelu po dlouhém dni hledání, ale všemožné myšlenky o minulosti, budoucnosti a mi nedávaly spát. Normálně bych procházel Atreiu i přes celou noc, ale teď tam řádila bouře a tak jsem uvítal možnost si na chvíli odpočinout. Najednou veškerý zvuk bouře ustal a já překvapeně zamrkám. Zaposlouchám se do náhlého ticha, ve kterém se neozývá ani tlukot mého srdce. Proto najednou nadskočím, když mi uslyším zaťukání na okno. Okamžitě sáhnu pro zbraň, vyletím z postele na opačnou stranu než je okno a připravím se na cokoli co by mohlo projít. Nejdřív nikoho nevidím a tak nastražím veškeré své smysly a o to víc se leknu a znovu nadskočím málem až ke stropu, když uslyším další zaťukání. Teď teprve si všimnu havrana na okraji parapetu hned za oknem a zrudnu částečně vzteky a částečně studem nad tím, jak mě dokázal vyděsit obyčejný malý pták. Přijdu k oknu a naštvaně mávnu rukou, aby odletěl, ale havran se ani nehne, dokud se znovu nenakloní a potřetí nezaťuká na okno. Pomalu docházím k rozhodnutí, že okno otevřu a zakroutím mu krkem, ale jakmile se okno otevře o první milimetřík, ozve se skřípavý hlas, který jak jsem si po chvíli, díky pohybům havraního zobáku, všiml patřil havranovi "Čarodějnice v hlubokém lese severně od Atrei nabízí splnění jednoho přání každému, kdo dokáže projít třemi jejími úkoly". Okno otevřené a má ruka natažená směrem k havranovi, ale jakmile mi došel obsah oné zprávy jsem se zarazil. Chvíli jsem jako zmražený zíral směrem k havranovi, než mě probral další blesk, který mě oslepil a tak jsem si zakryl oči. Jakmile jsem se znovu podíval před sebe, havran byl ten tam a zvuk bouře byl zpět.
Pomalu jsem zavřel okno, kterým mi pršelo do pokoje a přemýšlel nad tím co se právě stalo. Tohle bylo přesně to co jsem zrovna potřeboval... jedno přání, které mě dostane zpět do podsvětí. Nemohl jsem uvěřit svému štěstí a vztek, který jsem ještě před chvílí cítil byl ten tam. Zaplul jsem zpět do postele, abych nabral sílu na zítřejší pochod za čarodějnicí a tentokrát okamžitě usnul.
Když jsem se ráno probudil, okamžitě jsem se oblékl a vyrazil. Vyběhl jsem z hotelu a vydal se přímo na sever ať už mi stálo cokoli v cestě. Přeskakoval jsem ploty, mačkal se uličkami a dokonce přelezl pár menších domků. Jakmile jsem opustil město, přímo přede mnou se objevil les, ke kterému jsem se rozběhl ještě vyšší rychlostí, když už mi nic nestálo v cestě.
Vběhl jsem mezi stromy, vybral si směr a prostě běžel s tím, že dřív nebo později ji musím přece najít... ten les nevypadal nijak obrovský. Když už jsem běžel nějakou dobu, zahlédl jsem před sebou mezeru mezi stromy a pár slunečních paprsků a okamžitě zamířil k nim. Vyběhl jsem z lesa s tím, že tady určitě musí být ta čarodějnice, ale jakmile jsem před sebou uviděl Atreiu, zarazil jsem se. Tohle přece nebylo možné. Vešel jsem do lesa a pak běžel jedním směrem, dokud jsem nevyběhl... přesně na stejném místě kudy jsem vešel. Zavrčel jsem, otočil se a znovu vstoupil do lesa, ale tentokrát jsem se vydal o něco pomaleji a víc si všímal všeho kolem sebe. Snažil jsem se zapamatovat si tvary stromů kolem kterých jsem procházel a pachy, které jsem kolem cítil, ale po delším chození jsem znovu skončil na okraji lesa na kterém jsem byl už dvakrát. Tentokrát jsem se neudržel a plnou silou vrazil pěstí do stromu, ve kterém se mi zasekla ruka zabořená do půlky předloktí. Povzdechl jsem si a vykroutil ruku ven, při čemž jsem si všiml něčeho co vypadalo jako mlha, jak se plazí po zemi v lese, ale mizí jakmile se dostane ven. Zadívám se pozorněji do lesa a uvědomím si, že je zahalený mlhou až do půlky stromů, ale jak to, že jsem si jí dřív nevšiml, vždyť jsem skrz ní nemohl nic vidět. Vstoupil jsem do lesa a mlha jako by najednou zmizela a když jsem udělal krok zpět, znovu tam byla. Zkusil jsem tedy vyskočit do větví stromů nad mlhou a najednou jsem jí viděl přímo pod sebou i když jsem vstoupil do lesa. Zůstal jsem tedy v korunách stromů a přeskakoval z jednoho na druhý a tak pokračoval lesem dál. Nebyl jsem si jistý, jestli mátl můj orientační smysl a nutil mě běžet v kruhu a dostat mě zase na start, nebo působil halucinogenně, ale každopádně jsem se mu od teď hodlal vyhnout. Nedlouho na to jsem se objevil na mýtince mezi stromy na které stál malý domeček. U něj stálo hned několik dalších osob a mezi nimi... čarodějnice, byl jsem si tím jistý.

Můj ty bože! Dneska nebyl na hovno jenom den ale i noc stála za tři posraný... Nemohla jsem spát, ať jsem se snažila sebevíc, pořád jsem se převalovala v posteli jako kdybych byla nemocná a už mě to štvalo. Chtěla jsem toho tolik? Jenom... si zatraceně odpočinout! Jenže to vypadalo že mi ani tohle nebude dopřáno a tak se zahrabu pod peřinu a naštvaně zavrčím. Naví ta pitomá bouře venku, nesnášela jsem bouřky a teď jsem tu byla úplně sama! Rozklepu se jako malé dítě když se ozve hlasitý hrom a pevně sevřu víčka k sobě. Klid Khoro, ta bouře tě nesežere, je to dobrý... Tady ti nic neudělá... Zavřu oči a zakryji si rukou uši, co mě překvapí bylo náhlé ticho a tak se po chvilce vyhrabu z pod peřiny a rozhlédnu se okolo. To neuvěřitelné ticho bylo až děsivé a díky tomu mi přejede mráz po zádech. Nakonec hodím nohy na zem a zamračím se. najendou se v tichu ozve ťukání na okno a tak sebou prudce škubnu a zadívám se tím směrem. Byl to havran a tak ho propálým pohledem jako kdyby mohl za problémy celého světa a povzdechnu si. Snažila jsem se ho ignorovat, jenže to nevypadalo že by se měl na odchod. Podrážděně vstanu z postele jen ve spodním prádle a doplazím se k oknu, než ho prudce rozevřu. Havran hlasitě zakráká a než se nadá, rozmajznu ho o parapet.

"Čarodějnice v hlubokém lese severně od Atrei nabízí splnění jednoho přání každému, kdo dokáže projít třemi jejími úkoly", ozve se zachraptění lidského hlasu, než zvíře vypustí duši. Tohle bylo pěkně ujetý... Čarodějnice? Splnění přání? Znělo to... lákavě a přesto se mi nechtělo.

Najendou se ozve hlasitý hrom a obloha se krutě zaleskne, s čímž hlasitě vyjeknu a odskočím od okna. Rychle zavřu oči a zamračím se. Chvíli jsem se z toho vzpamatovávala, ale brzy jsem otevřela oči a všimla si toho, že havran je fuč. Vždyť... jsem ho rozmáčkla! Okamžitě ze zamračím a když se venku ozve ta bouře, o které jsem před chvílí vůbec nevěděla, okamžitě jsem byla zahrabaná pod peřinou a odmítala jsem kamkoli jít. Brzy jsem ale zjistila že usnout nebude tak jendoduché a čarodějnice... splnění přání, doufám že to bude stát za to, možná bych to mohla zkusit... Stejně nemám co na práci a spát už asi nebudu. S tím jsem také zase vylezla a vyskočila z okna do nelítostného deště, který mi okamžitě začal dopadat na holou kůži. Lehce se oklepu a rozhlédnu okolo města zda tady nikdo není, než se prudce rozběhnu ulicí města a zamířila jsem k lesu. zatímco mi nad hlavou zuřila bouře. *Skvělé, máš panickou hrůzu z bouřek a teď pobíháš po ulici jenom ve spodním prádle... Ty jsi vážně praštěná,* pomyslím si a otřepu se. Mokré konečky vlasů se mi lepily na záda a ramena, ale to mě netrápilo, dokonce ani chlad z kapek a to že jsem byla bosá. Brzy jsem se vznesla do vzduchu za pomocí křídel a vyletěla vysoko nad město, ne že bych chtěla ale bylo to lepší než tu pobíhat a tak jsem brzy našla správný směr k lesu a zamířila do něj. Nemohla jsem však letět nad koruny stromů a tak jsem brzy zase skončila na zemi a běžela dál. Na nohy se mi lepily větvičky a všemožné listí a hlína, ale netrápilo mě to. Byla jsme zveděvá kdo mě ruší z mého spánku a jestli mě ta čarodějnice povolala zbytečně, uškrtím ji. Už jenom to že jsem vylezla bylo proti všemu co jsem normálně dělala, obzvláště v bouřce ale pokud by ta její odměna mohla pomoci bratrstvu, byla jsem ochotná to risknout. 

Už nějakou chvíli jsem běhala v lese a začala jsem si připadat jako vlkodlak. Byla jsem mokrá až na kost, no přesto jsem měla pocit že ačínám bloudit v kruzích. Brzy jsem nad cestou přestala přemýšlet a nechala instinkty mě vést a to se ukázalo jako nejlepší nápad, když jsem zahlédla malý domek nebo jak bych tomu řekla, před kterým jsem se zastavila zrovna když se dveře samy otevřou. Stála v nich žena, hádám ta čarodějnice a sálala z ní zvláštní moc, kteár mě donutí naklonit hlavu na stranu a párkrát zamrkat, než s k ní rozhodnu s povzdechem přiblížit.

"Fajn, tak tady mě máš..." zavrčím po chvilce a složím rucen a prsou, zatímco si mě zkoumavě prohlížela. Dobe, představit se někomu ve spodním prádle asi nebylo nejlepší, ale hádám že si mě tu zavolala kvůli síle, ne kvůli tomu jak přijdu oblečená a tak... jsem tu byla.