Aoki & Fen'lin

Pronese že když byl v mém věku, nic jiného ani neznal a že je to občas lepší jak postel. Musel jsem s nim souhlasit, ve svém pokoji jsem byl minimálně a vlastně skoro vůbec. Jeden by řekl že by mé lenosti prospělo povalování se v posteli, ale tak nějak se mi to příčilo a tak jsem většinu času raději proležel venku.
"No, myslím že pokud nevyrazím hned, tak už se k tomu nedokopu," přiznám a nakonec opět vyskočím na nohy. Krátce jsem pohlédl na tátu a povzdechl si. Být žoldákem... znělo to zvláštně  ale nemuselo to být špatné, už kvůli tomu, že bych se rád porozhlédl po podsvětí. Jenže... tu byl jeden malý problém. Skoro každý mě pozná, což hrálo tak trochu proti mě. Možná kdybych si sehnal nějaké krytí, brnění... ale komu se zase chtělo tahat na sobě nějaké brnění?! No mě teda určitě ne. Nějak to budu muset vymyslet, jenže na to bude snad dostatek času. Chvíli mezi námi bylo opět ticho, které jsem se rozhodl krátce přerušit.
"No, uvidíme se, jen nevím kdy," řeknu a než mi táta stihne cokoliv říct, seskočím ze střechy a rozhodnu se vzít na cestu pár věcí, které jistě budu potřebovat. Matce... jsem se rozhodl raději nic neříkat, nepustila by mě jak ji znám, drtila by tátu aby mě drtil tréninkem a to jsem nechtěl. Stačila mi monstrózní ukázka jeho síly, definitivně stačila.

---

---

Byly to asi tři týdny co jsem byl pryč a podařilo se mi najít menší skupinku žoldáků, ke kterým jsem se připojil. Jejich práce nebyla vůbec špatná a cíle měli ctnosté alespoň do takové úrovně, jakou démoni vůbec mohli mít. Spousta práce se týkala ochrany a doprovodu slabších. Nějaké práce jsem dělal sám a jenom výjmečně jsme spolupracovali. Po pár úkolech, u kterých se mi zadařilo, jsem byl nakonec přizván k větší skupinové prácičce, která se zdála být jednoduchá. Ovšem všechno se změnilo v momentě, kdy se celá práce proměnila v podfuk, který nás akorát zavedl do pasti na kterou náš vůdce skočil. Jednoduchá ochrana se ukázala jako složitě promyšlená past, jednoho z našich ochránců. Ukázalo se že náš vůdce byl cílem jedné žoldácké skupiny, které přislíbili obrovskou sumu zlata za jeho dopadení. Brzy se dopadení proměnilo v neústupný boj, do kterého jsem byl zatáhnutý i já a tak mi nezbývalo nic jiného, než se bránit. Brzy jsem stál na bojišti skoro sám a sledoval jsem mrtvá těla všech démonů okolo, se kterými jsem poslední týdny spolupracoval. Byl jsem zcela obklíčený nepřáteli a bránil jediného přeživšího, který se krčil někde za mnou. V ruce jsem svíral svou Iris a pozoroval nepřítele, který se nám šklebil do tváře. Narozdíl od nás dvou nebyl sám. Brzy jsem se s nim dal do křížku, ale boj s nim nebyl ani trochu jednoduchý už jenom protože se soustředil na člověka za mnou, kterého jsem se mu rozhodl tvrdohlavě nevydat. Brzy se mi to vymstilo, když se muž ze strachu neudržel a rozběhl nepříteli přímo do rukou s úmyslem ho zcela nelogicky oběhnout a dostat se pryč. Chtěl jsem ho zastavit a tak jsem se po něm natáhl rukou abych ho odhodil dozadu, ale schytal jsem hned několik nepěkných ran a tak jsem odletěl stranou. Muže jsem však už zachránit nedokázal a tak ho před mýma očima v mžiku podřízli. Než jsem se vůbec stačil vzpamatovat, dostal jsem prudkou ránu do zad, která mi vyrazila dech a tak jsem dopadl na písčiou zem.
Strach a tma, to jediné jsem teď cítil a viděl. Oči se mi klížily a když jsem je otevřel, viděl jsem před sebou jenom nohy nepřítele a čepel meče, kterou za sebou táhl. Zvuky okolo mě byly matné, chvílemi jsem ani netušil co se kolem děje. Jeddna věc byla však jistější a uklidňující než cokoli. Chtělo se mi hrozně spát a tak jsem tomu pocitu brzy podlehl. Poslední co jsem si vůbec stihl uvědomit, byl prudký nárůst temné magie, která se mi drala do těla a to vědomí, že se tomu vůbec nebráním, spíše naopak... poddával jsem se.
-------------------------
Běžel už několik hodin, nezastavoval se a nenechal za sebou nic živého. Jakýkoli tvor, který se mu postavil do cesty, skončil mrtvý a roztrhaný na kusy. Některá těla byla tak zdeformovaná, že nešla ani poznat. Brzy stál někde u hranic Západního království, kde čelil nějaké skupince démonů. Pravděpodobně šlo o stráže hranic nebo o nějakou hlídku, nezáleželo na tom. Nepřemýšlel a tak první co udělal, byl prudký výskok vpřed, se kterým se zakousl do jednoho démona, kterého v mžiku roztrhal na kusy. Síla bestie byla neobvyklá, jeho oči žhnuly jasným odhodláním zabít každého, kdo se k němu přiblíží. V očích se mu odráželo mnoho pocitů ale jenom jedna jediná emoce byla jasnější než cokoli jiného. Byl to strach, strach se kterým se bránil. Nerozlišoval přítele od nepřítele, spíše naopak. Jakoby by byl celý svět a všichni v něm, jeho jediným nepřítelem. Brzy za ním ležely mrtvá těla, mrtvá a roztrhaná těla. V tlamě svíral ruku člověka a prudce se rozhlížel okolo, než se dal na útěk. Ruka na sobě nesla jakousi prazvláštní značku, která byla jeho výtvorem a nezdálo se, že by ji chtěl pustit. Utíkal kolem Západních hranic a mířil někam k východu, když mu najendou zastoupili cestu dva démoni, z nichž každý měl tak dva a půl metru a jeden z nich se dokonce pyšnil pozicí generála ze západního království.

Bestie stála na místě a vztekle pohazovala ocasem ze strany na stranu. V tlamě svírala ruku člověka, než ji prudce odhodila stranou. Její jasná, oranžová srst se leskla na slunci a vnitřek uší, drápů a tlamy nesl jasnou až zářivou tyrkysovou barvu. Jantarové oči s modrým leskem se zabodávaly do generála před ním a chvíli se zdálo, že ho chce pohledem odehnat pryč, což se bestiti ani trochu nedařilo. Generál si ho prohlížel s jakýmsi zájmem, než jeho společník vytáhl zbraň, což bestii vyhecovalo k hlasitému varovnému zavrčení. Prudký pohyb okamžitě pojala za útok a tak se po démonovi vrhla. Ten taktak uskočil, zatímco se po něm bestie vrhla a vyhnul se tak jejím ostrým drápům, které mu málem rozpáraly nohu. Nebylo však příliš mnoho času na rozmyšlenou, zdálo se že jim bestie nenechá chvilku času, protože se po nich okamžitě vrhla. Její rychlost však oba dva démony překvapila a síla, kterou bestie nesla ve vsých drápech a zubech, byla stejně tak nečekaná. To se potvrdilo tím, když meč démona prudce uchopila do zubů a přelomila napůl. Kolem leželo už několik mrtvých těl ale na tom bestii nezáleželo, vyhýbala se jim, zatímco se soustředila na démony před sebou, kteří ji nechtěli pustit dál. Popravdě jediné co chtěla, bylo utéct pryč a tak se s dalším pokusem rozběhla pryč s úmyslem se dostat co nejdál. Jenže démoni se za ní okamžitě vrhli a brzy ji zastoupili cestu. Jeden ji hlídal zepředu, zatímco druhý stál za ní. 

"Nesmíme ji pustit dál nebo napáchá ještě více škody," řekne generál na svého společníka a s přikývnutím se proti bestiit vrhnou oba dva naráz. 

Bestii se podařilo zasáhnout svůj cíl a tak zanechala démonovi na břiše dlouhou tržnou ránu, která nepěkně krvácela. Brzy ji obklopilo obrovské množství temné magie, se kterým odrazila generála, než ho strhla k zemi a zakousla se mu do masa. Ihned do něj zabodla své ostré drápy a začala ho párat, než zaslechla jakýsi bolestný a hlasitý řev někde za sebou. Okamžitě se otočila po zvuku a tak schytala pěstí od démona pod sebou, než ji ze sebe strhl a odkopl stranou. Zvíře bolestně zasyčelo, ale bylo ihned zase na nohách. Na přchizé nebezpečí však nestačila zareagovat a tak schytala prudký drápanec do boku, který ji vyděsil ještě více. Žhnoucí oči démona, který se tu objevil nebyly ani trochu uklidňující a odrážel se v nich čistý a nefalůšovaný vztek, který donutil bestii na ústup. S tím se okamžitě rozběhla pryč a cestou stačila povalit démona, který se mu pokusil bránit v únikové cestě. Rozhodně neměla v plánu se nechat dopadnout a tak ještě zrychlila a snažila se dostat z nebezpečí, měla strach. 

Bestie poplašeně utíkala dál a zdálo se, že svému nebezpečí uniká. Její panika se však neuklidnila a odhodlaně utíkala dál, když kolem ní cosi problesklo, že to ani nestihla postřehnout. Brzy do něčeho prudce narazila a s další ranou, která ji prudce poslala k zemi, si všimla démona, který stál nad ní. Oči démona se zaleskly slzami stejně tak jako oči bestie, která ležela na zemi a zdálo se, že už nemá dostatek sil k odporu tak silnému nepříteli. Vyděšeně mu zírala do očí, ve kterých se v posledním zlomku vteřiny cosi zalesklo. Bylo to odhodlání se nevzdat a s tím se na těle vlka objevily hned dvě značky. Jedna z nich zlepšovala jeho šestý smysl, díky kterému byl schopný zareagovat na ránu démona téměř okamžitě a druhá znásobila jeho sílu, díky které démona od sebe prudce odkopl za pomocí zadních tlap. Okamžitě vyskočil na nohy a se zavrčením propaloval démona před sebou, na jehož těle stejně tak jako na tom vlčím držely dvě magické značky, které snižovaly jeho sílu a rychlost. Bestie ještě chvíli vyděšeně hleděla do jeho očí, než se místo dalších útoků, dala opět na útěk. Co však nečekala byl prudký úder démona, na kterého stačila zapomenout. Byl to ten, který předtím stál po boku generála, ale teď se napřahoval zbraní k smrtelnému úderu, kterému se bestie stačila vyhnout díky zlepšenému smyslu, než své tělo pokryla vsrstvou vitaaru a vrhla se mu po krku. Nevěděla na co se upíchnout jako první a tak prostě útočila na všechno, co zaútočilo na ni. 

Pokus setnou hlavu nepříteli byl vyrušen démonem, který ho málem připravil o život. Se zavrčením proto prudce odskočil stranou a propálil ho pohledem. Na malý moment ucouvl dozadu a nespouštěl oči ze svého nepřítele, než se po něm odhodlaně vrhl s úmyslem ho odrovnat, aby mohl utéct. Prudce se odrazil od země a vyběhl proti démonovi, jehož démonická podoba mu naháněla strach a přesto mu přišla podvědomě povědomá. V dalších vteřinách natáhl drápy před sebe a znásobil svou sílu zrovna v momentě, kdy se démon před ním zcela změnil. To ho vyvedlo z rovnováhy a tak když se před nim objevil jakýsi démonický vlk, prudce udeřil drápy do země, ale to vedlo akorát k tomu, že neudržel rovnováhu ani svou sílu v nohách a hodil přemet přímo na vlka, než skončil na zemi někde pod jeho nohama. Ležel na zádech a vyjeveně zíral na černého vlka před sebou, jehož rudé oči ho pozorovaly bez náznaku jakékoli agrese. To ho zmátlo a vyvedlo z rovnováhy, ale i tak se urychleně vydrápal na nohy a odskočil od vlka, kterého se zájmem pozoroval. Byl už klidnější, ale v očích se mu pořád odrážel strach, se kterým sem tam pozoroval své okolí. 

Chování vlka naproti ho akorát mátlo, ale jakýmsi způsobem uklidňovalo. Brzy přestal sledovat své okolí a akorát pozoroval vlka před sebou, který byl mnohonásobně větší a pomalu se k němu přibližoval. Aokiho to donutilo odstoupit a přikrčit se k zemi. Táhle kňučení ho však upozorňovalo na to, že mu od něj nic nehrozí a tak udělal ještě jeden malý krok zpátky a stáhl protáhlé uši k hlavě. Nechal vlka dojít až k němu, ale nespouštěl z něj oči a díky značkám, které byly na jejich tělech stále aktivní, se cítil bezpečněji. Brzy stál vlk opravdu blízko něj a když do něj strčí čumákem, zvědavě pozvedne hlavu. Olíznutí opravdu nečekal a tak se ještě více prikrčí k zemi, než si na ni lehne a zvedne hlavu aby na něj stále viděl. Pozoroval černého vlka a po chvilce naklonil hlavu na stranu, jakoby se ho na něco tázal nebo nerozuměl. Strach z něj pomalu opadal a byl klidnější než předtím, ulevilo se mu a už neměl potřebu ani utíkat, natož útočit či projevovat jakékoli agresivní chování. 

Uplynula už nejaká chvíle po tom, co si dovolil zvolnit a uklidnil se. Pořád tak nějak sledoval vlka před sebou a zdálo se, že už to bude v pořádku. Sem tam zvedl hlavu a nakláněl ji na stranu a sem tam se podíval okolo, zda jim nic nehrozí. Brzy tohle nechal na vlkovi před sebou a položil si hlavu na tlapy, než pomalu zavřel oči a nakonec polevil na veškeré ostražitosti a začal ho přemáhat spánek a únava z předešlých bojů. Jeho tělo začne obklopovat temná magie, díky které se pomalu změnil zpět v člověka. 

Sotva jsem líně otevřel oči, ucítil jsem bolest na pravém boku a mé svalstvo okamžitě zaprotestovalo proti jakémukoli pohybu. Ležel jsem na zemi a zmateně se díval před sebe, než jsem se trochu malátně posadil a ohlédl se vedle sebe. Nevěřícně jsem sledoval obrovského vlka, který seděl vedle mě a pozoroval mě rudýma očima. S dalším pohybem bolestně zasyčím a položím si ruku na pravý bok, který mi krvácel a táhla se na něm dlouhá tržná rána. Ani nevím kde jsem k ní přišel a vůbec, mi tak nějak nedocházelo kde jsem a jak jsem se tady dostal. Až po chvilce si uvědomím že stále držím svou magii jak na sobě tak na vlkovi ve své blízkosti a proto ji okamžitě zruším, než se opatrně rozhlédnu kolem sebe. Byl jsem unavený a zmatený a netušil jsem co se děje ani to, proč jsem z přítomnosti toho vlka klidný a nepanikařím. 

Hlavou mi proběhlo hned několik útržků a tak zavřu oči a pokusím se je ignorovat. Nechtěl jsem si je teď vybavovat, bolela mě hlava a navíc jsem věděl, že když budu chtít, vybavím si je. Ne, teď... jsem nechtěl nic jiného, než jít domů a dát se do pořádku. Zhluboka se nadechnu, ale okamžitě si za to zanadávám, když mě píchne v celém boku a akorát se rozkašlu. Nebylo to tak hrozné jak jsem čekal. Najendou se vlk vedle mě postaví a tak k němu vzhlédnu. Sledoval jsem ho a když si všimnu, že mu z očí tečou slzy, překvapeně zamrkám. 

"Tak teď už nemám absolutní ponětí o tom, co se kurva stalo," vydechnu trochu unaveně a když se na mě vlk otočí a zahledí se na mou ránu, rozhodnu se postavti, ale mnohem dříve on natáhne hlavu k mé ráně až se opře o mé rameno. Zůstanu tedy sedět na místě a natáhnu ruku k jeho srsti, po které ho opatrně pohladím, než ho začnu hladit intenzivněji a pravidelně. Za tu dobu uběhlo asi jenom pár minut, ale i tak mi to přišlo jako dlouhá doba. Krátce se zadívám na vlka, než si povzdechnu a unaveně přivřu oči. S tou ranou na boku budu muset něco udělat.

"Promiň hochu, ale musím jít..." vydechnu potichu a nakonec se od vlka trochu odsunu a nemotorně se postavím na nohy, do kterých se mi velmi pomalu vracel cit. Párkrát zamrkám a nakonec se proberu dostatečně na to, aby mě všechny předešlé vzpomínky stačily udeřit do hlavy, jako záplava a s nimi jsem hodně rychle přepadl na zadek. Do očí se mi okamžitě nahrnuly slzy a zůstal jsem tak trochu nepřítomně hledět před sebe. Co jsem to udělal? 

Překvapeně a trochu vyděšeně sebou cuknu, když zalsechnu známý hlas, který jsem v tuhle chvíli absolutně nečekal a tak se trochu vyjeveně zadívám na otce, který stál vedle mě a vypisoval jakousi runu, po které se mi začalo dělat mnohem lépe. Když začne mluvit s tím, že to není má vina a že jsem se proměnil do bestiální podoby a že je zcela normální se po první přeměně neovládat, otočím se na něj a chvíli nejsem schopen jediného slova. Přes slzy které se mi tlačily do očí jsem nic moc neviděl a byl jsem příliš líný na to si je setřít. Až po chvilce, co už jsem opravdu nic neviděl, jsem to udělal.

"Já vím, ale i tak jsem zabil...spoustu nevinných co se mi jenom připletli do cesty," vydechnu nevěřícně, ale nakonec se to rozhodnu polknout a tak zatřepu hlavou a pokusím se hodit do svého obvyklého klidu, což se mi za chvíli podaří. 

"S tím už asi nci nezmůžu," vydechnu s povzdechem a až teď se pozorně zadívám na otce. "No...ehm, díky?" vypadne ze mě po chviličce a sám jsem netušil co mělo tohle slovní gesto vlastně znamenat. 

Zhluboka se nadechnu a nakonec se uvolním, nechám myšlenky myšlenkami a ta skutečnost že to nezměním, byla prostě konečná. Byl jsem rád že mi to táta nevyčítá, vlastně mluvil s jakýmsi porozuměním a mě až teď došlo, že i on si musel podobnou věcí projít. Krátce zavřu oči, ale hodně rychle je zase otevřu, když se mě zeptá co se vůbec stalo. S povzdechem se na něj zadívám a nakonec se posadím na zem a pustím se do  vyprávění o žoldácké skupině, kde jsem se přidal, o tom jak se náš vůdce nechal podvést a slepě nás nahnal do pasti a tak dále... než jsem skončil s vyprávěním a pleskl sebou na zem. Zůstal jsem ležet a civět na modrou oblohu, na které nebyl jeden jediný mráček. 

"Víš, jem rád že jsi mě nezabil," vydechnu nakonec a zamyslím se nad tím okamžikem, kdy to málem udělal, než se hlasitě rozesměji. Byl jsem nejspíše mnohem víc nervózní než jsem si myslela potřeboval jsem to ze sebe nějakou formou dostat. 

Moje reakce a poznámka se mu nelíbila, což bylo očividné a tak si povzdechnu a nakonec se posadím. Chvíli jsem nic neříkal, jenom jsem přemýšlel nad tím co se stalo a co se mohlo stát. Po chvilce přenesu svůj pohled na otcova záda, ale v momentě, kdy to vypadá že sebou sekne na zem, rychle vyskočím na nohy a sotva si dosedne, už jsem dřepěl u něj a starostlivě si ho prohlížel.

"Omlouvám se, ale nikdy by mě nenapadlo že se něco takového stane, nechtěl jsem tě vystavit... takovému tlaku,"vydechnu a potom se nad něčím zamyslím. "Mám přece tvojí značku, měl by jsi poznat že jsem v pořádku ne?" stačím říci, ale když se začnu soustředit na její přítomusela zmizet.
"Beru to zpátky, vypadá to že ji náhlá proměna vyrušila..." vydechnu s povzdechem a hned na to se postavím a natáhnu ruku ke svému otci.

"Tak či onak zapomeň na to, že bych se té práce vzdal. Nelituji toho," vydechnu a čekám zda mou ruku přijme abych ho mohl vyhoupnout na nohy a obejmout.