Soukromá TRPG = Textová Role Play Game


    1. Fantazia - Ukončeno

    Admin
    Admin
    Admin

    Posts : 201
    Join date : 26. 04. 17

    1. Fantazia - Ukončeno Empty 1. Fantazia - Ukončeno

    Příspěvek pro Admin za 1/5/2018, 19:25

    Jednoho večera naleznete prapodivný svitek. Kde a jak, to nechám na vás, ale musíte ho alé mít u sebe. Je mi dokonce jedno, když ho někomu ukradnete. To co je napsáno na svitku však nedokážete přečíst. 


    1. U zvídavých - Váš zájem o text na něm začne vzrůstat a proto se rozhodnete vyhledat někoho, kdo by text dokázal přečíst za vás a zjistil co je svitek opravdu zač.

    2. U postav, které by svitek povahově nezajímal - Ti se pokusí spíše najít někoho, komu by svitek mohli prodat, aby z toho měli výdělek pro sebe.


    Co je svitek zač a jaký druh textu obsahuje nebo vůbec, co a proč s nim nakonec uděláte, to nechám na vaší fantazii. Každý si představí něco jiného, nějakou jinou moc tohoto artefaktu a jiný příběh. Tak hodně štěstí při tvoření.

    1. Fantazia - Ukončeno 3ba852d40e

    Vaše příběhy postujte níže do komentářů.
    Příjemné tvoření přeje Alex ^^

    Hodnocení:
    Za účas je možno získat až 1 000 safírů
    Je povinno napsat alespoň deset řádků.
    Originalita a nápady se cení, což vám může přivést až 1 000 safírů navrch jako bonus a až 200 ss.


    Naposledy upravil Admin dne 13/7/2018, 15:20, celkově upraveno 2 krát
    Aoki
    Aoki

    Posts : 146
    Join date : 29. 04. 18

    1. Fantazia - Ukončeno Empty Re: 1. Fantazia - Ukončeno

    Příspěvek pro Aoki za 1/5/2018, 21:01

    Stál jsem na okraji střechy paláce a díval se někam před sebe. Brzy se začalo stmívat a já tak mohl pozorovat celou tu krajinu a komunitu démonů, jak se postupně mění v tiché město, které bylo v nočních hodinách až na pár osvětlených luceren a domů, téměř k nepovšimnutí. Západní království bylo opravdu krásným místem a já musel uznat, že mí rodiče dokázali opravdu něco, co se dříve pokládalo za nemožné. Dokázali v království udržet mír a také to, aby nikdo z démonů ve městě nestrádal. Pořád tu byly takové ty šarvátky a chudší rodiny, ale nikdy to nebylo tak drastické, aby nedokázali přežít. Tohle království bylo klidnější než jakékoli jiné a bylo překvapivé vidět, jak spolu ostatní vycházejí. 
    Zrovna jsem se posadil a hodlal jsem se trochu líně posadit, když mi najednou cosi přistálo na obličeji. Chvíli jsem nic neviděl, ale podle zvuku mi došlo, že se jedná o nějakou pevnější látku, nejspíše nějakého hodně starého papíru. Okamžitě jsem zvedl ruce, abych věc ze svého obličeje sundal a když se mi v ruce objeví větší, světelkující pergamen, zůstanu na něj chvíli nevěřícně hledět. Něco takového jsem ještě neviděl a to už jsem na pár atrtefaktů za dobu tady už narazil. Pořád jsem se měl co učit a když jsem pergamen chvíli sledoval, všiml jsem si písma, které se na něm začalo vyzobrazovat modrým magickým písmem, které jsem za boha nedokázal přečíst. S úžasem jsem hleděl na tu věc, která se tu objevila zčista jasna a chvíli jsem přemýšlel o tom, zda text na pergamenu nepatří mě. Když jsem se ale ohlédl okolo, nikoho  jsem nezahlédl. Zároveň jsem tuhle možnost nedokázal vyloučit a tak jsem potichu zaktivoval značku pro šestý smysl, která mi umožňovala vycítit magii i na míle daleko. Bohužel ji tady v království bylo tolik, že kromě služebnictva a mých rodičů, jsem žádnou poblíž sebe nenašel. Okamžitě značku zruším a ještě chvíli zůstanu sedět na místě s pergamenem v rukou. Ihned jsem nad nim začal přemýšlet, možná že to vůbec nic neznamenalo a chvíli jsem ho chtěl odložit s tím, že to není mou starostí. Má lenost mě projednou zase dohnala, ale nakonec jsem se vyhoupl na nohy s tím, že přeci jenom zkusímm najít někoho, kdo by mi dokázal poradit, co za věc to vlastně držím.
    Uběhly hodiny, hodiny co jsem procházel městem od jednoho obchodu k druhému a ptal se na pergamen v rukou. Nikdo o něm však nic nevěděl a tak jsem si chvíli připadal hloupě až zvláště, sám jsem nevěděl proč. Bylo legrační jak mě vždy s úsměvem přivítali, ale odcházel jsem s omluvou a také s prázdnou. Znovu jsem se zadíval na pergamen a chvíli jsem přemýšlel nad tím, proč se o něj tolik zajímám. Možná protože mi to písmo přišlo povědomé a trochu se shodovalo s písmem, které jsem měl na své značce. Musel jsem se bezdůvodně pousmát, zrovna když jsem míjel hlavní náměstí našeho království. Byl jsem pyšný na to, co mojí rodiče vybudovali a jak vedli Západní království, jednou bych sám chtěl dokázat podobné věci. 
    z mého přemýšlení mě vytrhne nějaký hluk, který se ozýval z jednoho domu. Okamžitě se k němu rozejdu a první věc, která mě trefí do obličeje, je velký démon, který se natahoval s kuchyňským nožem na nějakou démonku, která se krčila u stěny. Bylo mojí povinností zasáhnout a tak jsem bez přemýšlení proskočil oknem a sotva se na mě démon otočil, prudce jsem ho odkopl stranou. Nůž mu z ruky okamžitě vypadl a tak jsem se rychle natáhl k ženě, kterou jsem podal ruku abych ji mohl vyhoupnout na nohy. Nebyla zraněná, toho jsem si stačil všimnou a tak se raději otočím na démona, který se sbíral ze země. 
    "Vaše drzost mě vůbec, ale vůbec nepřekvapuje princi Aoki," vyhrkne ve spěchu a promne si obě ruce jako kdyby se chystal k silné ráně. S povzdechem jsem démona sledoval a čekal co udělá, místo jakéhokoli útoku však zvedl obě ruce a zamával s nimi nad hlavou. 
    "Nic té ženě neudělám, je moje. Co mě ale překvapuje je to, že někdo vašeho původu se po nocích potuluje po městě a kazí mi mé sexuální choutky," vydechne a v tu chvíli jsem si uvědomil hned několik věcí. Žena nebyla zraněná, netřásla se strachy a dokonce se usmívala. 
    Chvíli mi trvalo než jsem to pobral, než jsem s rudým obličejem odskočil od démonky, která se na mě lepila. Nevěděl jsem co říci, akorát jsem zaskočeně zíral na démona, který na sobě nic neměl. Jak jsem si toho nemohl nevšimnout?! Omluvně se zadívám na oba dva démony a sotva se otočím k odchodu, démon ke mě přistoupí a chytí mě za ruku.
    "Ten pergamen... odkud ho máš?" vypadne z něj a mě až teď dojde, že ho celou dobu držím v ruce. Ihned se na něj zadívám, byl naštěstí nepoškozený a tak jsem ho zvedl do úrovně démonových očí aby se na něj mohl podívat. 
    "Řekněme že mi ho donesl vítr," odpovím mu zamyšleně, než se lehce pousměji a prohrábnu si vlasy. "Popravdě hledám někoho, kdo by mi poradil ohledně toho, co je tento pergamen zač," dodám ke svým předchizím slovům a když se na mě démonka znovu nalepí, udělám krok do strany a sjedu ji omluvným pohledem. 
    "Tak to máte štěstí, možná vím kdo by vám s tím mohl pomoci. Jeden podobný jsem kdysi dávno viděl," začne démon a pustí se do vyprávění, které jsem si rozhodl po delším úsudku vyposlechnout. Rozhodně jsem toho nelitoval a brzy jsem se rozloučil s oběma démony a opustil jsem jejich dům. Zamyšleně jsem hleděl na pergamen a kráčel dlouhým městem, dokud jsem se nedostal do malé krčmy, která už na první pohled zela prázdnotou. Brzy jsem zjistil jak se dostat dovnitř a tak jsem se ocitl v místnosti, která byla zcela prázdná a nebyla tu jedna jediná věc. Trochu jsem zapochyboval o tom, že bych tu mohl najít někoho, kdo by o pergamenu věděl více, alel i tak jsem se rozhodl prohledat celý dům. 
    Nic. Nikde nebylo nic, než prázdnota a naprostá tma. Zamyšleně jsem se posadil na zem a znovu se zadíval na pergamen, který... měnil písmo přímo před mýma očima. Brzy jsem textu zcela porozuměl a začal dávat nějaký smysl. Ihned jsem se pustil do čtení a když se mi text neustále měnil před očima a já už u něj seděl nějakých pár hodin, s úsměvem jsem si všiml prvních slunečních paprsků, které propustili do místnosti trochu světla skrze staré, polorozbité okno. Sotva jsem však pozvedl hlavu, všiml jsem si matného stínu, který se lemoval kousek přede mnou. Byla to dívka, krásná dívka s uplakanýma očima. Dívala se na mě a usmívala se. S jejími dalšími slovy jsem pochopil, že věci v tomto pergamenu sepisovala ona sama. Brzy jsme se dali do řeči a ona mi vysvětlila co se v jejím krutém životě odehrálo. Byla příjemná, milá a bylo mi jí líto. 
    Strávil jsem tady i další den a vyslechl si všechno co měla na srdci, dokud se nepostavila, nedošla ke mě a nepolíbila mě na čelo. S úsměvem mi poděkovala a tak jsem se postavil i s pergamenem v ruce, než jsem odříkal pár posledních slov, které se mi objevily na papíře a dívka se před mýma očima začala ztrácet. Nebyl jsem však smutný, spíše naopak, pomohl jsem duši, která byla zakleta v pergamenu, který se k jejímu manželovi nikdy nedostal. Býval bych mu ho odnesl, ale její příběh sahal tisíce let zpátky a já věděl, že už dávno nemohl žít. I tak bylo kouzlo prolomeno v momentě, kdy jsem si její trápení vyslechl já sám. Ještě chvíli jsem tam stál s pergamenem v ruce, který jsem si rozhodl ponechat a to už jenom kvůli těmto vzpomínkám, které mi bude jistě přinášet a tak jsem se lehce unavený, odebral zpátky domů.
    Dobře napsané, krásný konec a vtipné momenty + délka, rozhodně hodno 2000 s  + 200 ss Kael


    Naposledy upravil Aoki dne 2/5/2018, 20:30, celkově upraveno 2 krát
    Kael Kuroshi
    Kael Kuroshi

    Posts : 313
    Join date : 02. 02. 18

    1. Fantazia - Ukončeno Empty Re: 1. Fantazia - Ukončeno

    Příspěvek pro Kael Kuroshi za 2/5/2018, 16:44

    Byl klidný podvečer a já se právě se zapadajícím sluncem v zádech vracel městem domů. Nijak jsem nespěchal a užíval si čerstvého vzduchu, který byl venku po dnešní bouřce. Jak jsem tak procházel městem, najednou jsem si všiml knihkupectví, ve kterém jsem v životě nebyl, i když jsem věděl, že tady je a napadlo mě, že bych tam mohl najít nějakou knihu, která by se líbila Naomi a možná i nějakou pro sebe. Vešel jsem do dveří, nad kterými zazvonil malý zvoneček a rozhlédl se po knihkupectví, které bylo zjevně mnohem větší, než se z venku zdálo. Odněkud ze zadní části se vynořil starý pán s šedivými vlasy, brýlemi a příjemným úsměvem a zeptal se mě, jestli potřebuji asistenci, nebo se chci porozhlédnout sám. „Porozhlédnu se sám, děkuji.“ odpověděl jsem a přešel k jednomu okraji knihkupectví, od kterého jsem se hodlal začít probírat knihami. Knihy tu byly řazeny dle žánrů, takže jsem některé mohl hned přejít a dívat se pouze v těch, které by mohli být to, co mě nebo Naomi bavilo. Četl jsem si názvy a prohlížel si vazby knih a až ty, které mě takto oslovily, jsem otevřel, abych si mohl přečíst více, o čem jsou. Byl jsem si jist, že tak můžu přejít některé velice dobré knihy, ale neměl jsem čas si pročítat obsah úplně všech.
    Když už jsem strávil v knihkupectví snad dvě hodiny a měl jsem odloženo přes deset knih, které vypadaly zajímavě, najednou jsem měl pocit, jako bych poblíž ucítil drobný nádech magie. Nejdřív jsem si toho nevšímal, ale když jsem se po další době přiblížil k místu, odkud jsem onu magii cítil a všiml si, že vychází z nějakého podivného svitku, neodolal jsem a rozhodl se na chvíli odložit hledání knih, abych si mohl prohlédnout ten svitek. Přešel jsem, až k regálu ve kterém ležel a vytáhl ho z hromádky jiných svitků, ze kterých jsem necítil podobnou a ani žádnou jinou magii. Chvíli jsem ho jen otáčel a zkoumal vnější část a zároveň magii, která z něj byla cítit, ale nikdy jsem žádnou takovou necítil a tak mi to nic neřeklo. Ani vnější část svitku mi toho moc neprozradila, byla tmavě fialová a po stranách bylo něco, co vypadalo jako havraní lebka z tmavého kovu a rubíny místo očí. Když jsem tedy skončil s prohlížením, pokusil jsem se ho rozvinout, ale vypadalo to, že mám smůlu, jelikož byl nějakým mechanismem, nebo magií ochráněn proti nahlédnutí a já nevěděl jak se do něj dostat. Ještě chvíli jsem ho zkoumal, než jsem to vzdal a došel s ním za majitelem knihkupectví. Byl jsem zvědavý na to co je uvnitř a tak pro mě bylo opravdu velkým zklamáním, když mi ani ten starý majitel nedokázal říct jak ho otevřít nebo odkud je a co je v něm. Sedl jsem si tedy v rohu knihkupectví na zem a zkoumal ho ze všech stran, hledal místo, které by se dalo uchopit a posunout, zacvaknout nebo zmáčknout, cokoli, ale nic jsem nenašel a když za mnou po další skoro hodině přišel majitel knihkupectví, že už zavírá, zeptal jsem se na cenu svitku, abych ho mohl zkoumat i doma. S ohledem na to, že svitek nelze otevřít a nikdo neví co v něm je mi, ho majitel prodal za velice nízkou částku a já s ním spokojeně odešel domů, aniž bych si vzpomněl na prvotní důvod, proč jsem do toho knihkupectví vlastně šel a veškeré knihy, které jsem si odložil, abych si z nich později mohl vybrat ty, které koupím jsem tam nechal.
    Když jsem se svitkem došel až domů, položil jsem ho na stůl a rozhodl se dát si první rychlou sprchu a večeři než se pustím do jeho zkoumání a tak jsem ze sebe shodil zpocené oblečení a skočil do sprchy. Jakmile jsem vylezl ze sprchy, čapnul sem kousek pečiva a nějaký salám a s obojím v ruce jsem už seděl nad svitkem. Jelikož tady už nebyl nikdo kolem, mohl jsem ho prozkoumat o něco pečlivěji a tak jsem k němu vyslal trochu své magie a pohrával si s ním pomocí ní. Po další chvíli, ve které se ozývalo jen mé žvýkání a klapání kovových okrajů svitku o stůl, jsem si všiml, že rubíny, které byly do okrajů posazené, pomalu nasávají mou magickou energii a tak jsem jí do nich napustil o něco víc, načež se na vnějším obalu svitku objevilo několik prapodivných znaků, které vydávaly matnou záři. Překvapeně jsem pootevřel pusu a chvíli na znaky zíral, ale když mi došlo, že nemám tušení, co by mohli znamenat, nadšení, které pomalu přicházelo, zase opadlo. Když se mi po dalších skoro třiceti minutách nepovedlo přijít na nic nového, řekl jsem si, že bude lepší jít spát a zítra zkusit vymyslet co dál. Ráno jsem se samou zvědavostí a nedočkavostí probudil velice brzo a okamžitě jsem vyskočil na nohy, oblékl se a znaky, které už zase stihli zmizet, jsem znovu rozzářil pomocí mé magie. Překreslil jsem si je na papír, svitek schoval do skřínky a vyrazil ven. Rychlou chůzí jsem proletěl město a došel až ke knihkupectví, kde jsem si ten svitek koupil, ale stále bylo dost brzy a tak bylo zavřeno. Nedočkavě jsem přešlapoval před knihkupectvím dalších čtyřicet minut, než přišel jeho majitel a ještě než stihl otevřít, jsem se k němu přiřítil a strčil mu papír s nakreslenými znaky pod nos se slovy „Víte co to znamená, dokážete to přečíst?“. Starý majitel na mě nejdřív zděšeně zíral a nejspíš si říkal, že jsem přišel dělat nějaké potíže, než si všiml papíru, který jsem držel a pečlivě si ho prohlédl. „Bohužel mladíku, obávám se, že nevím co je to za písmo“ řekl mi s pohledem stále upřeným na papír. Další zklamání… ale já se nehodlal vzdát tak snadno a tak jsem na nic nečekal a i když na mě stařík ještě něco zavolal, už jsem mu nevěnoval pozornost a zamířil si to k dalšímu místu, které by mi mohlo pomoct. Nebylo to tak dlouho, co jsem vstoupil do Temného Bratrstva a téměř nikoho jsem tam neznal, ale byl jsem si jist, že v tak velké skupině bytostí, které žily, kdo ví jak dlouho, se musí najít někdo, kdo by věděl něco, co by mi mohlo pomoct.
    Když jsem přišel k obrovské budově, která byla sídlem Bratrstva, zarazil jsem se a vzpomínal kde vlastně, koho najdu. Okamžitě jsem si vzpomněl na bělovlasého démona, který nás provázel zkouškou o přijetí a vyrazil za ním. Proběhl jsem celou budovou jako vítr a zastavil se až před dveřmi, které by měly vést do jeho pokoje. Už jsem málem zabouchal na dveře, ale pak jsem se znovu zarazil, zhluboka se nadechl a vydechl, než jsem opatrně zaklepal. Chvíli se nic neozývalo a já už si začal myslet, že je pryč na nějaké misi nebo kdo ví kde, ale pak se zevnitř ozvalo „Vstupte“. Měl jsem co dělat abych se ovládnul a nerozrazil dveře a nevletěl tam, jak jsem chtěl co nejrychleji rozluštit tajemství záhadného svitku, ale povedlo se mi se udržet a pomalu jsem vešel do pokoje. Balaur seděl u stolu, na kterém se rozprostíralo několik důležitě vypadajících dokumentů, ale já jim nevěnoval víc než jeden rychlý pohled, než jsem došel až k němu „Potřebuji pomoc s přečtením znaků, které jsem nikdy v životě neviděl, a napadlo mě, že právě vy byste toho měl být schopen“ řekl jsem prostě bez obalu a natáhl k němu ruku s papírem. Balaur chvíli vypadal, že přemýšlí, jestli by se měl vůbec obtěžovat s někým tak nezdvořilým jako jsem já, ale když si všiml znaků na papíru, sebral mi ho z ruky a chvíli si prohlížel znaky na něm, než se otočil zpátky ke mně „Kde jsi ty znaky viděl?“ zeptal se ostře. Chvíli jsem si pohrával s myšlenkou, že mu radši nic neřeknu, ale byl jsem příliš zvědavý a on by mi pak nemusel nic říct, tak jsem mu pověděl o svitku, který jsem objevil v lidském knihkupectví. „Dones mi ten svitek sem, rád bych se na něj také podíval“ řekl po chvilce přemýšlení, a když viděl můj pohled, povzdychl si a dodal „slibuji, že ti ho zase vrátím a dokonce ti řeknu vše, co z něj zjistím, ale rád bych ho viděl“ a tak jsem vyrazil zpátky domů, kde jsem našel jen rozházenou skříň a prázdné místo, tam kde ještě před pár hodinami ležel ten svitek.
    Instinktivně a bez přemýšlení jsem zapátral po jakékoli stopě magie, ať už cizí, nebo toho svitku a když jsem ucítil obě, ne tak daleko, jak se vzdalují, na nic jsem nečekal a vystřelil otevřeným oknem na střechu a rychle za ním. Skákal jsem ze střechy na střechu pomocí Evade a pronásledoval tu slabou stopu magie, ke které jsem se každou chvílí víc a víc přibližoval. Když ten zlodějíček vyběhl z města, rozhlédl jsem se kolem a jelikož jsem nikoho neviděl, roztáhl jsem křídla a rozlétl se přímo na něj. Už jsem byl málem v něm, když mi došlo, že to je ještě malý kluk a tak jsem se rychle stočil do strany, oblétl ho a přistál přímo před ním. Stál přede mnou mladý Elin s černou srstí, který měl na sobě jen ušmudlané kalhoty, v rukách svíral můj svitek a vzdorovitě se na mě díval, jako by mi chtěl říct, ať si jen zkusím ten svitek vzít. Udělal jsem pár kroků k němu a beze slov natáhl ruku, ale když jsem viděl, jak se vzdor v jeho očích pomalu mění na strach, jen jsem mu položil ruku na hlavu a trochu mu rozcuchal vlasy. „Krást se nemá, to tě rodiče nenaučili?“ řekl jsem a s povzdechem jsem se na chlapce usmál, když ke mně nevěřícně vzhlédnul. „Já… já ten svitek potřebuji… musím ho odnést svému pánovi“ zavzlyká mladý Elin a ještě křečovitěji si ho přitiskne k hrudi „pokud ho nepřinesu, pán mě potrestá… příšerně potrestá“ dodá ještě a já se střelhbitě otočím, když se kousek za mnou ozve hlas „ale no tak Noire, copak si o mě lidé pomyslí, když budeš říkat takové věci“. Asi tři metry za mnou stál démon, který se úlisně usmíval, ale jeho oči byly chladné jako ledové pláně podsvětí. Nevěřil jsem tomu démonovi a to jsem ho viděl poprvé v životě. Znovu jsem se ohlédl na Elina, který se zjevně jmenoval Noir, a teprve teď jsem si všiml, jak je jeho drobné tělo pokryto jizvami, které sice částečně zakrývala srst, ale i tak byli z této vzdálenosti jasně vidět. Udělal jsem krok do strany, abych stál mezi Noirem a démonem a zeptal se „ten svitek je můj, proč ho chcete ukrást?“.
    „Ukrást? Takové ošklivé slovo. Tento svitek je právoplatně můj, ale před několika lety mi ho někdo ukradl a teď když ho konečně znovu najdu tak MĚ naříkáš z kradení? Dej si dobrý pozor na to co říkáš CHLAPEČKU, jinak budeš litovat“ řekne démon a popojde, aby viděl na Noira, ke kterému přesune svou pozornost a mě už si dál nevšímá. „Tak pojď, dones mi ten svitek, ať můžeme jít domů“ řekne směrem k Noirovi, ale já před něj dám ruku, aby nemohl projít. V odpovědi na tohle gesto, které jasně říkalo, že mu nemám v plánu svitek dát, démon vypustil vlnu magické energie a zavrčel. Jeho úsměv byl pryč, místo něj na mě cenil ostré špičaté zuby a výhružně na mě zíral. Málem jsem se rozesmál, když jsem ucítil jeho magickou energii… ne, že by byla tak nízká, ale přesto nebyla ani polovinou té mojí. Nebyl jsem si jistý, z jaké díry ten démon právě vylezl, ale jeho sebejistota jen s touhle úrovní síly byla vážně k smíchu. Vytvořil jsem před Noirem bariéru z temné magie, abych ho ochránil a také uvolnil vlnu magické energie ze svého těla, která smetla tu démonovu a ještě ho donutila s šokovaným výrazem couvnout o několik kroků zpátky. Ušklíbnul jsem se, když se v očích démona během chvilky objevil strach místo překvapení a tak jsem se beze slov otočil a tentokrát ignoroval já jeho. „Jestli chceš, můžu tě odvést na místo, kde se o tebe postarají, dokud budeš pracovat a trénovat a už se k němu nebudeš muset vracet“ řeknu Noirovi a hodím hlavou směrem k démonovi za mnou. Noir se na mě nejdřív nevěřícně díval, ale když se mu na tváři rozlil zářivý úsměv a zakýval radostně hlavou, jen jsem se naposledy ohlédnul na démona, jako bych se chtěl zeptat, jestli má něco proti a když se ani nepohnul, chytl jsem Noira a odletěl s ním směrem k budově Bratrstva.
    Letěl jsem dostatečně vysoko, aby si nás nikdo nevšiml, a když jsem přistával na pozemku Bratrstva, Balaur už na mě čekal venku. Na jeho tázavý pohled na mladého Elina jsem odpověděl popisem jeho situace a tak ho Balaur dal na starost jednomu ze starších členů. Ještě než odběhl, vzal sem si od něj svitek a podal ho Balaurovi, který si ho pečlivě prohlédl a pak stejně jako já dřív napustil rubíny po stranách magickou energií. Jakmile se objevily ty prapodivné znaky, v určitém pořadí je také napustil magickou energií a něco uvnitř cvaklo. Poté se svitek rozvinul a odhalil kousek textu a velkou mapu. Balaur ji chvilku sledoval a nakonec mi sdělil, že na svitku je mapa ke schovanému artefaktu, jehož popis je napsaný na svitku. Nabídl mi, že mi ukáže místo, kde je artefakt schovaný výměnou za svitek, který už jsem nepotřeboval a tak jsem přikývnul a nechal se odvést k magicky schovanému vstupu do jeskyně.
    Vstup do jeskyně se nacházel kousek za Atreiou a byl schován pomocí iluze, která ho maskovala jako strmou skalní stěnu porostlou mechem. Zde se se mnou Balaur rozloučil a vydal se zpět do budovy Bratrství, zatímco já se vydal jeskyní do podzemí. Už po pár krocích dál, jsem si uvědomil, že je v jeskyni úplná tma, a tak jsem se na chvilku zastavil a v mysli si zavolal Blackeyho, který se během pár minut objevil po mém boku a posvítil mi na cestu. Normálně, by každý postupoval pomalu a opatrně, ale já byl až příliš nadšený z objevení této jeskyně a možnosti ji prozkoumat, že jsem se málem rozběhl kupředu. Co přijde, přijde, řekl jsem si a pokračoval dál. Cestou jeskyní, jsem narazil na několik pastí, ale žádná nebyla nijak nebezpečná, alespoň teda ne pro mě. Jednou na mě vyletěly nějaké šipky ze stěn, ale neprošli přes mou bariéru z temné magie, pak na mě zase spadl kus stropu, ale nedostal se až ke mně přes CounterForce a když se pode mnou propadla podlaha, prostě jsem vyletěl zpátky nahoru. Když jsem se konečně dostal až na konec jeskyně, uviděl jsem před sebou postavu ve zvláštní výstroji a tak jsem se zarazil, ale když se ani nepohnula, dovolil jsem si přijít o něco blíž. Když jsem přišel až k ní, došlo mi, že to není osoba, ale jen výstroj navlečená na podstavci, který ji držel vzpřímenou. Chvilku jsem si tu výstroj prohlížel, než mi prostě zvědavost nedala a tak jsem si ji musel zkusit obléknout. Jakmile jsem to udělal, ozval se mi v hlavě hlas, který mi sdělil, že jsem právě byl prohlášen za právoplatného majitele Ghost Crow Setu a pak jsem ucítil pálení na rameni, kde se mi objevilo zvláštní tetování, ve kterém ona výstroj zmizela. Ohromeně jsem zíral na tetování, ve kterém jemně pulzovala magie, a jasně jsem cítil, že kdybych to jen chtěl, v tu ránu bych měl výstroj znovu na sobě. Také jsem z výstroje cítil jakousi magii, ale její efekt budu muset zjistit někdy jindy, jelikož chvíli po tom co jsem si ji vzal, se jeskyně otřásla a začala se rozpadat. Okamžitě jsem si vyvolal křídla a rozletěl se k východu, ze kterého jsem stihl vyletět těsně před tím, než se jeskyně kompletně celá zasypala. Nejdřív jsem se ohlédl na jeskyni a pak na Blackeyho, který byl vedle mě a vypadal, že se mu po cestě také nic nestalo a tak jsem se spokojený s tím, co jsem objevil pomalu vydal domů.


    Moc pěkný příspěvek, dlouhý, obsáhlý, promyšlený a pěkně spojený s artefaktem. Rozhodně schvaluji, oceňuji snahu, trpělivost a nervy s délkou. Za mě tedy 2000 s + 200 ss, které ti bez poblému mohu dát.
    ~ Alex
    Aelin
    Aelin

    Posts : 239
    Join date : 09. 12. 17

    1. Fantazia - Ukončeno Empty Re: 1. Fantazia - Ukončeno

    Příspěvek pro Aelin za 7/5/2018, 19:58

    Všechno bylo vzhůru nohama. Tedy alespoň u nás doma. Před pár dny jsme se vrátili z podsvětí, kde jsme strávili pár týdnů. A mě tedy škola zahnala do knihovny, kde jsem právě hledala knihy, které by mi mohly pomoct zvládnout tu delší absenci. Potřebovala jsem se toho dost naučit, doplnit spousty testů a tak. Tátovi by určitě nevadilo, kdybych tento ročník opakovala, ale to jsem si nehodlala odpustit já sama. Pár ročníků jsem dokázala přeskočit. Takže tohle zvládnu taky. Už jsem byla rozhodnutá. Jenže v knihovně jsem dnes našla něco, co jsem rozhodně nečekala.
    Má zvědavost mě od učebnic odvedla k starším svazkům a po pár hodinách hledání a pročítání jsem zabloudila mezi regály, kde už dlouho nikdo nebyl. Vrstva prachu na policích a knihách byla obrovská a celý kout tak nabýval na tajemnosti. Dokonce jsem měla pocit, jako by tu na mě něco čekalo. A teď mě to vábilo k sobě. Prohlížela jsem si názvy na knihách, některým jsem ani nerozuměla a některé dokonce ani nebyli k přečtení. A tam vzadu v rohu? Co bylo tam? Světlo tam už skoro nedosahovalo, protože poslední lustr byl nejspíš rozbitý. Každopádně nesvítil, ale když jsem se přiblížila, světlo z lustru najednou problesklo temnotou kouta, jako blesk protíná černou oblohu při bouřce.
    Lekla jsem se a zaplavil mě pocit, jako by se mi na chvíli zastavilo srdce, než se mi se zachvěním zase rozbušilo rychlejším rytmem než obvykle. Jiný náznak leknutí jsem ale nestačila dát najevo, když si můj mozek uvědomil, co to tam v té tajemné černi zahlédl. Bylo tam poházených několik starých svitků, které rozhodně nevypadaly, že by byly z téhle doby. Bohové ví, jak staré mohly být. Každopádně byly rozseté po podlaze, jako by je tu někdo zlostně zahodil. Pár jich bylo dokonce pomačkaných a potrhaných. Ale jeden z nich... Jeden z nich volal mé jméno, když se čas zastavil. Vzduch kolem mě byl nehybný, jako by byl uvězněný kouzlem. Byl to snad jen můj pocit? Polil mě studený pot a chloupky na rukou se mi zježily, jako by mi byla zima, ale nebyla. Ba naopak. Vzrůstal ve mě žár zvědavosti z neznámého vábivého předmětu. Natáhla jsem ruku do temnoty a jeden ze svitků vytáhla.
    Přísahala bych, že jsem sahala po jiném, ale vytáhla jsem z černi ten, který mne vábil svým tajemstvím, které ukrýval. Hřál a zároveň studil. Vyvolával ve mně pocit něčeho nepřirozeného. Dokonce bych byla tak bláhová, abych to označila za pocit, který snad pociťují bohové, když tvoří život podle své vůle. Onen svitek mě natolik uchvátil, že nic jiného neexistovalo. Zapomněla jsem na všechny knihy, které jsem si připravila k vypůjčení a učení. Nechala jsem je ležet na stole, kolem kterého jsem procházela, když jsem se svitkem mířila pryč. A stále jsem měla oči jen pro něj. A mysl jen pro otázky týkající se všech tajemstvích, které ukrývá. Knihovnice, mladá žena, která se teprve zaučovala, si nejspíš myslela, že svitek patří mě. Neměla ani páru, kde jsem ho vzala a co to je zač. Ani se mě nesnažila zastavit, nechala mě odejít. A kdyby ji někdo sledoval, zahlédl by v jejím pohledu spokojený lstivý hadí úsměv. Jako by snad svitek nastražila ona sama, jako by moc dobře věděla, jaká tajemství ukrývá. Jako by si přála, abych ty tajemství rozluštila.
    Ne, opravdu si nepamatuju cestu zpět z knihovny k nám domů. Najednou jsem byla v domě mého otce, kde nyní Mirys vařila večeři a vzduchem se vznášela vůně lahodného jídla. Vytrhlo mě to dostatečně na to, abych za ní zašla a pověděla jí o tom, jak jsem ho našla, jaké u mě vyvolává pocity a že umírám zvědavostí, co na něm je. Jak hloupé však bylo, že jsem až do teď se ani nepokusila písmo rozluštit. Ani jsem svitek nerozmotala. Asi bych se tomu zasmála, nebýt vzdáleného slabého pocitu, že to jediné mě ochránilo při cestě domů. Mirys si zachovala dost silný odstup na to, aby usoudila, že to bude lepší prozkoumat až po večeři. Budeme obě plné sil a dohromady se tomu podíváme na kloub. A jak slíbila, tak jsme i udělaly. Navečeřely jsme se všichni tři, ale z nějakého důvodu jsme tátovi o svitku neřekly, ani jedna z nás tátovi neřekla. A tak po večeři, umytí, utření a uklizení nádobí, jsme si sedly do obýváku a konečně rozbalily svitek. Jenže písmo bylo starodávné a ani jedna z nás neměla ponětí co znamená. Ale já měla pocit, jako by se inkoust ze svitku zvedal ve světlých obláčcích páry a natahoval se ke mě. Vdechovala jsem je, jako omamnou látku, která mě naprosto ovládla. Instinktivně jsem sáhla na Mirysin prsten, který jak jsem se dozvěděla dostala od mého otce. Sklouzl jí z prstu jako po másle, jako by ho na prstu držela jen vůle Mirys. Byla totiž stále pohublá. Má magie zapředla vlákna s magií skrytou v prstenu a mou myslí. Prsten se mi na dlani tyrkysově rozzářil a pak se přede mnou ve vzduchu objevilo pár run, které se mi vpily do hrudi, jako by je někdo napsal inkoustem na kus papíru, jenže nebyly vidět. To už Mirys volala na Alexe a v očí se jí odrážel strach a provinění. Určitě si vyčítala, že to tátovi neřekla a teď se stalo bohové ví co. Ale já to tak neviděla. Sevřela jsem prsten v dlani, jako bych se bála, že kdybych ho upustila, kouzlo by zmizelo. To kouzlo, které mi dovolovalo text přečíst. Ten text na svitku, všechna ta písmena, slova a věty najednou dávaly smysl. A zároveň mi jejich význam stále unikal.
    Alex se k nám přihnal, jako by snad očekával, že kdyby zaváhal byť jen na vteřinu, tak už tu nebudeme. Nejdřív pohledem zkontroloval mne a Mirys a pak až mu pohled padl na svitek, rozložený přede mnou. Netuším, zda textu on rozuměl nebo ne, každopádně neváhal použít magii, aby předmět přede mnou zničil. Využil k tomu temnou magii. Svitek zasyčel, chvíli se bránil, ale pak se změnil na popel a dým, který odnesl slabý vánek z otevřeného okna. Stejně jsem stále zírala na místo, kde přede mnou před chvilkou leželo pradávné tajemství. Jenže přede mnou už klečel můj otec vyděšený k smrti. Určitě nevěděl, co se stalo a co to bylo. nebo to věděl naopak až moc dobře. Trochu se mnou zatřásl, vypáčil mi z ručky prsten, který dal ihned zase Mirys a znovu na mě upřel zoufalý pohled.
    Neřekla jsem nic, nemohla jsem. Netušila jsem, co říct a na pár vteřin jsem snad ani neuměla mluvit. Až když mě ovál další závan čerstvého vzduchu zvenčí jako by mi to vrátilo řeč. To už však Mirys i Alex propadali panice. "P-promiň tatí. Nemusíš se bát, všechno je v pořádku. Nic se nestalo." Pousmála jsem se na něj a pevně ho objala, abych svá slova něčím podpořila.
    "Nestalo?! Nestalo?! Jak to můžeš říct! Ani nevíš co to bylo! Mohlo tě to...Mohlo ti to ublížit! Nechci abys tohle dělala. Nechci abyste mě vy obě vynechávaly a podobné věci mi zamlčely i příště. Tohle se už nemůže opakovat! Magie je nepředvídatelná a...zrádná. Já už o vás nemůžu přijít." Tohle všechno ze sebe vyhrkl kvůli tomu, co se stalo v podsvětí. Viděla jsem mu to na očích. Ten nepřirozený strach, který tam od té doby byl, od té doby, co jsme se vrátili z podsvětí. Neřekli mi, co se tam stalo. A já se neptala, protože jsem tušila, že to nechci vědět. A proto jsem i dnes pokorně přikývla a omluvně se na tátu podívala. Panika ho neopustila, ne úplně, ale polevila. A vystřídaly ji obavy, láska a starost. Znovu mě sevřel v obětí, pevném obětí, a políbil mě do vlásků. Nepustil mě, dokud jsem se jemu a Mirys neomluvila ještě tak deset tisíckrát. Načež pronesl, že bych si měla jít lehnout a odpočinout. Ale že mu musím ihned říct, kdyby se něco dělo.
    Souhlasně jsem přikývla, slíbila, že přijdu kdyby se cokoli dělo, a pak jsem pomalu odešla k sobě do pokoje. Nachystala jsem se do postele, ale usnout jsem nemohla. I když jsem už  hodinu ležela v posteli a chtěla usnout. Dokonce jsem v rukách žmoulala kousek křišťálu. A žmoulala jsem ho dalších deset minut, přičemž jsem přemýšlela o tom, jestli existují kameny, které by samy od sebe svítily. Po deseti minutách se zprvu matnou září rozsvítil. A ta záře nabývala na síle. Chvíli jsme křišťál zmateně sledovala než mi došlo, co jsem tátovi slíbila. Upustila jsem kámen na podlahu vedle postele a rozeběhla se ke dveřím, odkud jsem na tátu zavolala. Znovu přiběhl, jako by každou chvílí jen čekal, kdy bude moct vyrazit. Ukázala jsem na kámen a řekla mu, jak se to stalo, že začal zářit. Táta kámen zvedl a chvíli ho zkoumal. Určitě ho zkoumal i pomocí magie nejen pohledem, cítila jsem to.
    Následně zvedl pohled znovu ke mě a hlasem, který neví jestli má být rád nebo se bát, i když se ten tón snažil skrýt, mi sdělil, že jsem to udělala já. Že mi ten svitek nejspíš daroval nějakou novou schopnost.To sdělení mi vyrazilo dech a ukradlo mi jakékoli slova, která bych na to otci mohla odpovědět. A ani otec nevěděl, co s tím teď dělat. Každopádně na obou z nás už bylo vidět vyčerpání a únava. A proto mě uložil do postele a počkal, dokud jsem neusnula. A možná u mě byl i déle, než se sám zvedl a odešel si také odpočinout.

    Ráno bylo všechno...stále vzhůru nohama. Ale táta ani Mirys se o tom, co se stalo včera, nezmínili ani slovem. Oba měli kruhy pod očima, jako by s těží naspali pár hodinek a jinak se místo spánku trápili. Bylo mi to líto. Hrozně líto. Ale když dělali oni, že se nic neděje, rozhodla jsem se o to samé i já. Třeba se mi to jen zdálo. Každopádně já se dnes musela vrátit do knihovny, abych si vypůjčila ty knihy, pro které jsem tam včera byla. Ale táta mě dnes nechtěl pustit sám. Takže to sen nebyl. Zároveň ale nechtěl ani opustit Mirys. Ani na hodinku. A v tu ránu byl ztracený. A to postřehla i Mirys. Která si oblékla mikinu a odhodlaně řekla, že můžeme jít všichni, že to zvládne a alespoň si půjčí nějaké knihy.
    V přetvařování se byla vážně dobrá a určitě dokázala oblbnout hodně lidí. Ale mě ne a tátu v tomhle taky ne. Tedy před ním nedokázala skrýt svůj strach a nejspíš asi ani nechtěla. Chtěla mu říct, jak se cítí, ale zároveň chtěla jít a ulehčit to rozhodování tátovi. Ano, nechtěla být přítěž a chtěla se vrátit do obyčejného života. Měla jsem pocit že to na mě křičí. Jen ne pomocí hlasu. No ale co. V tuhle chvíli jsme všichni věděli, že se Mirys i můj táta bojí. Ale rozhodli se to zkusit a šli tedy se mnou do knihovny. Dnes byla podivně tichá a prázdná. Sotva jsem zahlédla dva návštěvníky, což bylo dost neobvyklé. Otec si toho určitě taky všiml. Byl ostražitější a cítila jsem, jak připravuje svou magii, kdyby se snad cokoli mělo stát. Stejně tak jsem cítila, jak nás všechny zaštítila magie Mirys. Silná, pevná a neochvějná magie Mirys i Alexe mě obklopovala ze všech stran. Rychle jsem s nimi v patách obešla regály, kde jsem našla hledané knihy a pak jsme se vraceli. Nikdo z nás se tu dnes nechtěl zdržovat příliš dlouho. Ani já.
    Jenže jak se zdálo pár bytostí nemělo v plánu nás nechat odejít. Knihovnice, kterou jsem měla za novou výpomoc, stála před zamčenými dveřmi a cenila na nás upíří tesáky ve spokojeném úsměvu, který připomínal kočku, které do pasti vběhla myš. "Tak mladá, tak naivní..." Sykla a rozesmála se přičemž vyšli ze stínů regálů další dva muži. Jeden z nich byl démon a druhý upír stejně jako žena před námi. Mirys, která nyní stála vedle mě, se celá roztřásla. Ale o to víc zesílila její magie, která nás měla chránit. Zesílila natolik, že se část štítu, který nás ochraňoval, rozeběhl dál jako tlaková vlna, která surově odhodila všechno a všechny, co jí stálo v cestě. Táta ji ihned zachytil do náruče a tiše jí šeptal do ucha uklidňující slova. Jenže ti, kteří na nás nachystali past se rychle oklepali a byli ještě rozzuřenější. Chtěla jsem něco udělat. Vždyť se to všechno stalo kvůli mně. Jenže kdybych použila blesky, celé bych to tu podpálila. A nic jiného jsem proti nim nezmohla. Ucouvla jsem k tátovi s Mirys a najednou jsem si uvědomila, že se taky chvěju. Takže to bylo na tátovi. Nenáviděla jsme se za to, jak jsem zbabělá, ale... Co bych proti nim zmohla?
    Ale táta se nezarazil. Byl odhodlaný nás ochránit i kdyby ho to mělo stát život. Rychle jsem ho objala  kolem pasu a zabořila si tvář do jeho boku, abych se ujistila, že se nevyčerpá, že nezemře. To nesměl, i když tu proti němu stáli tři jiné bytosti.
    "Chceme tu holku! Nebo jste si snad mysleli, že jsme jí ten svitek podstrčili jen tak?!" Zavrčela knihovnice na mého tátu zlostně a pomalu přicházela blíž. Štít ji zastavil dva metry od nás, stejně jako ty ostatní jak jsem si všimla. I oni přišli blíž. Jenže oni na sebe neupozorňovali. Prostě zaútočili a utočili dál a dál. Mirys se nás snažila zaštítit na co nejdelší dobu. Stále svůj štít zpevňovala a opravovala, ale tři bytosti měli přeci jen převahu. Jenže otec nečekal, až se vypořádají s Mirysiným štítem. Jednoho po druhém se zbavil vlastní magií, která procházela štítem, jako by tam nebyl. První z nich, nejsilnější, démon nečekal, že by od nás mohl přijít útok a tak padl mrtvý dřív, než by stihl byť jen mrknout. Dále pro nás hrál v prospěch šok, který to u zbylých dvou upírů vyvolalo, a tak zaútočil otec i na druhého muže. Ten však útok čekal. Jenže ve stejnou dobu vyslal magii i proti ženě, která čekala pouze to, že táta půjde po muži za námi. Ale byla chytřejší a opatrnější. Stihla se útoku tedy jen tak tak vyhnout, zatímco muž útok odrazil a tak magie našla cíl v několika regálech plných knih. Mirys se najednou od nás odtrhla a v podobě pumy skočila po ženě, která se před chvílí vyhla tátovu útoku. Nemilosrdně ji rozsápala hrdlo dřív než upírka zvedla ruce k obraně. Což rozzuřilo upíra, posledního z nich. "Ty malá zvířecí štětko!" Vykřikl rozzuřeně, ale nic dalšího neudělal. Byl zhruba tak stejně mladý jako upírka. Oba byli lačnící po krvi a moci. A nebyli tak ostražití,  jak měli být. Jenže když jsem se odtáhla od otce a viděla, co Mirys udělala s tou upírkou, neudržela jsme snídani v žaludku. Svezla jsme se na kolena a vyzvracela se hned před sebe.
    Táta mě chlácholivě objal a hladil po vlasech. Přišel blíž k Mirys a tentokrát uklidňoval nás obě, než nás pomocí run pod rouškou neviditelnosti odvedl domů. To už se Mirys trochu sebrala. A tak se oba věnovali mě a snažili se, abych co nejdřív usnula a zapomněla na to. A já se tomu tentokrát nebránila. Tohle jsem si pamatovat nechtěla. Rozhodně ne.


    Úžasný, opravdu jsem se do toho příběhu ponořil, moc se mi líbilo jak jsi ho napsala. Schvaluji, jinak to ani nejde a dávám 2000s + 200ss 
    ~Alex
    Mikoto
    Mikoto

    Posts : 424
    Join date : 31. 03. 18

    1. Fantazia - Ukončeno Empty Re: 1. Fantazia - Ukončeno

    Příspěvek pro Mikoto za 7/7/2018, 14:26

    Bylo krásné ráno a já si užíval šálek kávy a sluneční paprsky, které mě hřály na tváři. Z okna jsem sledoval ulici, která byla převážně prázdná, ale sem tak zahlédnu pár lidí, kteří jako vždy někam spěchali. S mírným úsměvem na rtech se odlepím od parapetu a vrátím do místnosti, ve které byl... Upřímně řečeno velký nepořádek. Včera večer jsem se sem vrátil, abych si sbalil nějaké věci a přestěhoval je do nového domova, který jsem sdílel s Nyssou. Bylo toho však víc, než jsem čekal a nakonec jsem u probírání mých věcí usnul. Prohrábnu si vlasy a odložím prázdný hrnek do dřezu, než se opět pustím do balení mých věcí do velké tašky. Znovu mě překvapí, kolik krámů jsem za ty roky nasbíral, většina z nich byla nepoužitelná, některé se hodily... A u některých jsem opravdu netušil, co se mi honilo hlavou, když jsem takovou blbost kupoval... Nejspíš suvenýr, nebo dárek... Odněkud. Povzdechnu si a konečně zavřu velkou cestovní tašku, která byla doslova přecpaná. Hodím si ji přes rameno a chci odejít, když najednou do něčeho kopnu a odkutálí se to pod postel. Chvíli zůstanu stát na místě, než zvědavost zvítězí a tak znovu pustím tašku na zem a kleknu si na kolena, abych se podíval, co to bylo. Po chvilce lovení oné věci pod postelí se mi ji podaří vytáhnout a tak si sednu na postel a zadívám se na zdobenou, protáhlou, válcovitou nádobu, která se používala k uchování drahocenných svitků. Netušil jsem, co to je a ani odkud to mám, proto nádobu opatrně otevřu a vytáhnu z ní svitek, který rozložím. Bylo na něm neznámé písmo, které jsem nedokázal přečíst, ale po chvilce mě zaplaví vzpomínky na to, jak jsem ho získal.

    Fascinovaně jsem se rozhlížel okolo, nebyla to má první návštěva lidského světa, ale stále... Mě ohromoval a vždy jsem viděl něco nového. Starší andělé si ze mě dělali legraci, ale ignoroval jsem je. Přeci jen lidský svět byl mnohem zajímavější než nebe, alespoň pro mě. A lidé stejně tak. Bohužel jsme byli na misi, takže jsem nemohl jít, kam jsem chtěl, to bude muset počkat na jindy, až se mi podaří dostat misi, na které budu sám a budu mít více volného času. Donutím se vnímat, co se děje kolem mě, přeci jen jsme měli úkol, který je potřeba splnit a věděl jsem, že pravděpodobnost boje s démony je tentokrát opravdu vysoká. Dozvěděli jsme se o jakémsi démonickém artefaktu, který byl v držení lidského mága, chtěli jsme jej pro sebe, ale když se informace dostala k nám, byli jsme si jistí, že o ní ví i nějací démoni. Tato domněnka se nám potvrdí v momentě, kdy dorazíme na místo. Mágův dům byl celý v plamenech a jeho nehybné tělo leželo před ním. Ve vzduchu jsem cítil temnou magii a už jen proto jsem byl okamžitě v pozoru.
    "Najděte je, nesmí ten artefakt získat!" zaslechnu Azrielova slova a okamžitě vyrazíme po stopách démonů. Museli jsme to stihnout dřív, než se stáhnou do podsvětí, ale stopy byly čerstvé a naše šance vysoké. Letěli jsme velkou rychlostí vzduchem a rozdělíme se na menší skupinky, abychom měli větší šanci je najít. Letěl jsem s dalšími dvěma anděli a brzy pod námi zahlédneme démony. Jen na sebe kývneme, než vyvoláme své svaté grály a prudce zamíříme dolů. Démoni nás vycítí a tak se otočí a také připraví k boji. Měli početní převahu, ale věděli jsme, že nám brzy dorazí posily. Zaútočím na nejbližšího démona pomocí své kosy a plamenů, kterými se po pár minutách boje sežehnu a pocítím pocit zadostiučinění za mága jeho domov, kterému provedli to samé. Brzy dorazí naše posily a boj ukončí. Vyhráli jsme. Zatímco někteří andělé ošetřovali svá zranění, my ostatní začneme prohledávat těla démonů ve snaze najít onen neznámý artefakt. Všimnu si krve, která vedla hlouběji do lesa a tak se vydám po jejích stopách. Brzy najdu démonku, která se očividně snažila odplazit. Všimnu si, že její brnění vypadá jinak, než brnění jiných démonů. Začnu prohledávat její věci a brzy vytáhnu jakousi nádobu na svitek. Necítil jsem z něj žádnou magii, ale... Nejspíš to bude ono. Když se však chci postavit, démonka mě najednou chytí za ruku a zvedne hlavu. Její zranění však byla smrtelná, věděl jsem, že mi už nic neudělá.
    "N-ne... Prosím... Nesmí to dostat... Musím ho... Předat...." zašeptá unaveně, ale poté její stisk povolí. Aktivuji svou schopnost a zadívám se na její srdce, které bylo... Čistší než srdce většiny mých druhů. Zadívám se nádobu v mé ruce a když si uvědomím, že jsem tady sám, otevřu ji a vytáhnu svitek. Bylo na něm něco napsané neznámým písmem, které jsem nedokázal přečíst, ale... Nebyla z něj cítit žádná magie. Byl to spíš dopis. Proč by někdo vynaložil tolik síly a byl ochotný obětovat život pro dopis? Znovu se zadívám na démonku a na dopis ve své ruce, než ho schovám zpátky do kovové nádoby a postavím se na nohy. Začnu se vracet ke zbytku mé jednotky a brzy vyjdu zpoza stromů na malou mýtinku.
    "Našel jsi něco?" zeptá se mě Azriel. Schovám nádobu za svá záda a zavrtím hlavou.
    "Ne, nenašel."

    Netušil jsem, proč jsem to tehdy udělal. Neměl jsem pro to jediný důvod, ale... Svitek by nám k ničemu nebyl. Nebyla v něm magie, ale pokud... Pokud v něm byly informace o něčem opravdu silném, nějak jsem nechtěl, aby to padlo do rukou mých druhů, kteří by jej zneužili. Teď když jsem svitek znovu viděl, pocítím vlnu zvědavosti, chtěl jsem věděl, co v něm je napsané.

    O pár dní později, kdy jsem konečně zařídil vše, co jsem potřeboval ohledně našeho nového domova, konečně vyrazím pokusit se zjisti, co je ve svitku napsané. Byl démonického původu a tak se rozhodnu vydat do jednoho baru, věděl jsem, že ho vlastní starý démon, který toho o podsvětí věděl opravdu hodně. Neměl jsem ho rád, ale věděl jsem, že mi pomůže... Ne zadarmo, samozřejmě, ale peníze pro mě nebyly problém. Brzy dorazím na místo a tak se posadím za bar, objednám si pití a dám se do pozorování svého okolí. Po půl hodině čekání se konečně objeví a tak chvíli démona sleduji, než se za ním rozejdu. Seděl sám u stolu, který byl trochu stranou a tak tam bylo alespoň jakési soukromí. Posadím se naproti něj a lusknu prsty, abych kolem nás vytvořil zvukovou bariéru a nikdo nás neslyšel.
    "Mikoto! Dlouho jsme se neviděli, jak se má můj oblíbený andílek!" pozdraví mě zvesela a ušklíbne se. Propálím ho naštvaným pohledem, ale nakonec si odfrknu.
    "Už dlouho jím nejsem, démone... Potřebuji informace," řeknu a vytáhnu nádobu se svitkem, kterou k němu přisunu. Otevře ji a vytáhne svitek, na který se zadívá. Rozhostí se mezi námi ticho, trpělivě jsem čekal, než si písmo prostuduje a čekal, co z něj vypadne.
    "Nepřečtu to, ani nevím o nikom, kdo by to dokázal... Ale už jednou jsem to písmo viděl, když jsem lezl tam, kam nemám," zasměje se a vrátí mi svitek.
    "Kde?" zeptám se zvědavě a lehce se k němu nakloním.
    "V podsvětí, pohřebiště, neutrální území. Skoro nikdo tam nechodí, nevím proč, dokonce králové se mu vyhýbají," pokrčí rameny. Zamyšleně se na něj zadívám, než hodím velký obnos peněz na stůl, čímž si získám démonovu kompletní pozornost.
    "Kde?" ušklíbnu se.

    Ani jsem se nemusel moc snažit, abych ho přesvědčil, peníze to udělaly za mě a brzy jsem stál v podsvětí, poté, co jsem prošel portálem, který mi sám otevřel. Zadívám se na mapu ve svých rukou, kde mi zhruba vyznačil místo, kde bych mohl najít nějaké vodítko k tomu, abych se dozvěděl, co je svitek zač. Ihned se vydám na cestu a k mému štěstí se i zorientuji ohledně toho, kde zrovna jsem. Byl jsem Aokimu opravdu vděčný, za to, kolik mě toho naučil. Brzy dorazím na místo, které bylo plné temné magie, která byla opravdu silná a byla všude. Zadívám se na děsivě vypadající pohřebiště, které se přede mnou rozkládalo a začnu procházet kolem jednotlivých náhrobků. Ani toto démonické písmo jsem nepřečetl, ale viděl jsem ho na více místech a nebylo podobné tomu ze svitku, Vydám se dál, za zdrojem temné magie a nakonec dorazím k velkému náhrobnímu kameni. začnu si ho prohlížet a vskutku na něm opravdu bylo písmo, identické s tím na svitku. Opatrně přistoupím ještě blíž a přejedu prsty po náhrobním kameni. Začnu ho zkoumat, ale i když ho celý obhlédnu, nenajdu nic, co by mi pomohlo. Povzdechnu si a zamračeně si prohrábnu vlasy. Co teď?
    "Kohopak to tady máme?" ozve se mi neznámý hlas za zády. Poplašeně se otočím a zadívám se na... Černého kocoura? Překvapeně se na něj zadívám, to on promluvil? Pomalu se vydá k desce, před kterou se posadí a zadívá se na ni.
    "Málokdy tady někoho vidím..." řekne mi a až po chvíli se na mě otočí. Až teď mi dojde, že opravdu promluvil on.
    "Jsem Mikoto... Já... Snažím se zjistit, co je to za písmo a jestli by ho někdo dokázal přečíst..." zamumlám a nervózně přešlápnu na místě. Byla to malá kočka, ale i tak... Jsem z něj cítil... Nevím, měl jsem pocit, že je starší než kdokoliv, koho jsem kdy potkal a ví toho víc, než si dokáži představit.
    "Proč?" zeptá se mě kocour a tak vytáhnu z kapsy nádobu se svitkem, který vytáhnu a podám mu ho. Cuknu sebou, když se promění, zvětší se a... No pořád vypadal jako kočka, ale... hodně mi připomínal elina, hlavně Thea. Dostanu chuť ho poškrábat za ušima, kterou ale rychle zaženu a raději mu podám svitek. Opatrně si jej ode mě vezme a sotva se zadívá na písmo, jeho výraz se změní na překvapený. Jeho oči začnou těkat po papíře a až po chvilce mi dojde, že čte. Se zatajeným dechem jsem v tichosti čekal a sledoval, jak se jeho překvapený výraz mění na šokovaný a dokonce... Se mu v očích zalesknou slzy.
    "On to... Věděl," vydechne kocour a zadívá se na mě. Stále jsem napjatě čekal, ale překvapí mě, když se kocour s vděčným výrazem lehce pokloní.
    "Mé jméno je Sethar... Vím, komu tento dopis patří a myslím, že bude velmi vděčná, když jí jej donesu... Děkuji, Mikoto," řekne mi, než si ode mě vezme nádobu a po chvilce zmizí. Zůstanu zaraženě stát na místě. Pořád jsem netušil, co v dopise bylo napsáno, ale... Nejspíš to nebylo nebezpečné, spíše pro někoho velmi důležité. Nakonec se pousměji, má zvědavost nebyla ukojena, pořád jsem netušil, co ve svitku stálo, ale... Nejspíš jsem udělal dobrý skutek a někdo bude mít opravdovou radost. Zadívám se na nebe a vybavím si umírající démonku, která stále toužila dopis doručit.
    "Nakonec se tvé přání splnilo," zašeptám do větru.
    Jsem unesen, prostě skvostně sepsané, jak jsem očekával a s Mikotem soucítím, taky jsem byl celou dobu zvědavej xD Dávám 2000s + 200ss
    ~Alex

    Sponsored content

    1. Fantazia - Ukončeno Empty Re: 1. Fantazia - Ukončeno

    Příspěvek pro Sponsored content


      Právě je 17/10/2019, 02:45