Byl klidný podvečer a já se právě se zapadajícím sluncem v zádech vracel městem domů. Nijak jsem nespěchal a užíval si čerstvého vzduchu, který byl venku po dnešní bouřce. Jak jsem tak procházel městem, najednou jsem si všiml knihkupectví, ve kterém jsem v životě nebyl, i když jsem věděl, že tady je a napadlo mě, že bych tam mohl najít nějakou knihu, která by se líbila Naomi a možná i nějakou pro sebe. Vešel jsem do dveří, nad kterými zazvonil malý zvoneček a rozhlédl se po knihkupectví, které bylo zjevně mnohem větší, než se z venku zdálo. Odněkud ze zadní části se vynořil starý pán s šedivými vlasy, brýlemi a příjemným úsměvem a zeptal se mě, jestli potřebuji asistenci, nebo se chci porozhlédnout sám. „Porozhlédnu se sám, děkuji.“ odpověděl jsem a přešel k jednomu okraji knihkupectví, od kterého jsem se hodlal začít probírat knihami. Knihy tu byly řazeny dle žánrů, takže jsem některé mohl hned přejít a dívat se pouze v těch, které by mohli být to, co mě nebo Naomi bavilo. Četl jsem si názvy a prohlížel si vazby knih a až ty, které mě takto oslovily, jsem otevřel, abych si mohl přečíst více, o čem jsou. Byl jsem si jist, že tak můžu přejít některé velice dobré knihy, ale neměl jsem čas si pročítat obsah úplně všech.
Když už jsem strávil v knihkupectví snad dvě hodiny a měl jsem odloženo přes deset knih, které vypadaly zajímavě, najednou jsem měl pocit, jako bych poblíž ucítil drobný nádech magie. Nejdřív jsem si toho nevšímal, ale když jsem se po další době přiblížil k místu, odkud jsem onu magii cítil a všiml si, že vychází z nějakého podivného svitku, neodolal jsem a rozhodl se na chvíli odložit hledání knih, abych si mohl prohlédnout ten svitek. Přešel jsem, až k regálu ve kterém ležel a vytáhl ho z hromádky jiných svitků, ze kterých jsem necítil podobnou a ani žádnou jinou magii. Chvíli jsem ho jen otáčel a zkoumal vnější část a zároveň magii, která z něj byla cítit, ale nikdy jsem žádnou takovou necítil a tak mi to nic neřeklo. Ani vnější část svitku mi toho moc neprozradila, byla tmavě fialová a po stranách bylo něco, co vypadalo jako havraní lebka z tmavého kovu a rubíny místo očí. Když jsem tedy skončil s prohlížením, pokusil jsem se ho rozvinout, ale vypadalo to, že mám smůlu, jelikož byl nějakým mechanismem, nebo magií ochráněn proti nahlédnutí a já nevěděl jak se do něj dostat. Ještě chvíli jsem ho zkoumal, než jsem to vzdal a došel s ním za majitelem knihkupectví. Byl jsem zvědavý na to co je uvnitř a tak pro mě bylo opravdu velkým zklamáním, když mi ani ten starý majitel nedokázal říct jak ho otevřít nebo odkud je a co je v něm. Sedl jsem si tedy v rohu knihkupectví na zem a zkoumal ho ze všech stran, hledal místo, které by se dalo uchopit a posunout, zacvaknout nebo zmáčknout, cokoli, ale nic jsem nenašel a když za mnou po další skoro hodině přišel majitel knihkupectví, že už zavírá, zeptal jsem se na cenu svitku, abych ho mohl zkoumat i doma. S ohledem na to, že svitek nelze otevřít a nikdo neví co v něm je mi, ho majitel prodal za velice nízkou částku a já s ním spokojeně odešel domů, aniž bych si vzpomněl na prvotní důvod, proč jsem do toho knihkupectví vlastně šel a veškeré knihy, které jsem si odložil, abych si z nich později mohl vybrat ty, které koupím jsem tam nechal.
Když jsem se svitkem došel až domů, položil jsem ho na stůl a rozhodl se dát si první rychlou sprchu a večeři než se pustím do jeho zkoumání a tak jsem ze sebe shodil zpocené oblečení a skočil do sprchy. Jakmile jsem vylezl ze sprchy, čapnul sem kousek pečiva a nějaký salám a s obojím v ruce jsem už seděl nad svitkem. Jelikož tady už nebyl nikdo kolem, mohl jsem ho prozkoumat o něco pečlivěji a tak jsem k němu vyslal trochu své magie a pohrával si s ním pomocí ní. Po další chvíli, ve které se ozývalo jen mé žvýkání a klapání kovových okrajů svitku o stůl, jsem si všiml, že rubíny, které byly do okrajů posazené, pomalu nasávají mou magickou energii a tak jsem jí do nich napustil o něco víc, načež se na vnějším obalu svitku objevilo několik prapodivných znaků, které vydávaly matnou záři. Překvapeně jsem pootevřel pusu a chvíli na znaky zíral, ale když mi došlo, že nemám tušení, co by mohli znamenat, nadšení, které pomalu přicházelo, zase opadlo. Když se mi po dalších skoro třiceti minutách nepovedlo přijít na nic nového, řekl jsem si, že bude lepší jít spát a zítra zkusit vymyslet co dál. Ráno jsem se samou zvědavostí a nedočkavostí probudil velice brzo a okamžitě jsem vyskočil na nohy, oblékl se a znaky, které už zase stihli zmizet, jsem znovu rozzářil pomocí mé magie. Překreslil jsem si je na papír, svitek schoval do skřínky a vyrazil ven. Rychlou chůzí jsem proletěl město a došel až ke knihkupectví, kde jsem si ten svitek koupil, ale stále bylo dost brzy a tak bylo zavřeno. Nedočkavě jsem přešlapoval před knihkupectvím dalších čtyřicet minut, než přišel jeho majitel a ještě než stihl otevřít, jsem se k němu přiřítil a strčil mu papír s nakreslenými znaky pod nos se slovy „Víte co to znamená, dokážete to přečíst?“. Starý majitel na mě nejdřív zděšeně zíral a nejspíš si říkal, že jsem přišel dělat nějaké potíže, než si všiml papíru, který jsem držel a pečlivě si ho prohlédl. „Bohužel mladíku, obávám se, že nevím co je to za písmo“ řekl mi s pohledem stále upřeným na papír. Další zklamání… ale já se nehodlal vzdát tak snadno a tak jsem na nic nečekal a i když na mě stařík ještě něco zavolal, už jsem mu nevěnoval pozornost a zamířil si to k dalšímu místu, které by mi mohlo pomoct. Nebylo to tak dlouho, co jsem vstoupil do Temného Bratrstva a téměř nikoho jsem tam neznal, ale byl jsem si jist, že v tak velké skupině bytostí, které žily, kdo ví jak dlouho, se musí najít někdo, kdo by věděl něco, co by mi mohlo pomoct.
Když jsem přišel k obrovské budově, která byla sídlem Bratrstva, zarazil jsem se a vzpomínal kde vlastně, koho najdu. Okamžitě jsem si vzpomněl na bělovlasého démona, který nás provázel zkouškou o přijetí a vyrazil za ním. Proběhl jsem celou budovou jako vítr a zastavil se až před dveřmi, které by měly vést do jeho pokoje. Už jsem málem zabouchal na dveře, ale pak jsem se znovu zarazil, zhluboka se nadechl a vydechl, než jsem opatrně zaklepal. Chvíli se nic neozývalo a já už si začal myslet, že je pryč na nějaké misi nebo kdo ví kde, ale pak se zevnitř ozvalo „Vstupte“. Měl jsem co dělat abych se ovládnul a nerozrazil dveře a nevletěl tam, jak jsem chtěl co nejrychleji rozluštit tajemství záhadného svitku, ale povedlo se mi se udržet a pomalu jsem vešel do pokoje. Balaur seděl u stolu, na kterém se rozprostíralo několik důležitě vypadajících dokumentů, ale já jim nevěnoval víc než jeden rychlý pohled, než jsem došel až k němu „Potřebuji pomoc s přečtením znaků, které jsem nikdy v životě neviděl, a napadlo mě, že právě vy byste toho měl být schopen“ řekl jsem prostě bez obalu a natáhl k němu ruku s papírem. Balaur chvíli vypadal, že přemýšlí, jestli by se měl vůbec obtěžovat s někým tak nezdvořilým jako jsem já, ale když si všiml znaků na papíru, sebral mi ho z ruky a chvíli si prohlížel znaky na něm, než se otočil zpátky ke mně „Kde jsi ty znaky viděl?“ zeptal se ostře. Chvíli jsem si pohrával s myšlenkou, že mu radši nic neřeknu, ale byl jsem příliš zvědavý a on by mi pak nemusel nic říct, tak jsem mu pověděl o svitku, který jsem objevil v lidském knihkupectví. „Dones mi ten svitek sem, rád bych se na něj také podíval“ řekl po chvilce přemýšlení, a když viděl můj pohled, povzdychl si a dodal „slibuji, že ti ho zase vrátím a dokonce ti řeknu vše, co z něj zjistím, ale rád bych ho viděl“ a tak jsem vyrazil zpátky domů, kde jsem našel jen rozházenou skříň a prázdné místo, tam kde ještě před pár hodinami ležel ten svitek.
Instinktivně a bez přemýšlení jsem zapátral po jakékoli stopě magie, ať už cizí, nebo toho svitku a když jsem ucítil obě, ne tak daleko, jak se vzdalují, na nic jsem nečekal a vystřelil otevřeným oknem na střechu a rychle za ním. Skákal jsem ze střechy na střechu pomocí Evade a pronásledoval tu slabou stopu magie, ke které jsem se každou chvílí víc a víc přibližoval. Když ten zlodějíček vyběhl z města, rozhlédl jsem se kolem a jelikož jsem nikoho neviděl, roztáhl jsem křídla a rozlétl se přímo na něj. Už jsem byl málem v něm, když mi došlo, že to je ještě malý kluk a tak jsem se rychle stočil do strany, oblétl ho a přistál přímo před ním. Stál přede mnou mladý Elin s černou srstí, který měl na sobě jen ušmudlané kalhoty, v rukách svíral můj svitek a vzdorovitě se na mě díval, jako by mi chtěl říct, ať si jen zkusím ten svitek vzít. Udělal jsem pár kroků k němu a beze slov natáhl ruku, ale když jsem viděl, jak se vzdor v jeho očích pomalu mění na strach, jen jsem mu položil ruku na hlavu a trochu mu rozcuchal vlasy. „Krást se nemá, to tě rodiče nenaučili?“ řekl jsem a s povzdechem jsem se na chlapce usmál, když ke mně nevěřícně vzhlédnul. „Já… já ten svitek potřebuji… musím ho odnést svému pánovi“ zavzlyká mladý Elin a ještě křečovitěji si ho přitiskne k hrudi „pokud ho nepřinesu, pán mě potrestá… příšerně potrestá“ dodá ještě a já se střelhbitě otočím, když se kousek za mnou ozve hlas „ale no tak Noire, copak si o mě lidé pomyslí, když budeš říkat takové věci“. Asi tři metry za mnou stál démon, který se úlisně usmíval, ale jeho oči byly chladné jako ledové pláně podsvětí. Nevěřil jsem tomu démonovi a to jsem ho viděl poprvé v životě. Znovu jsem se ohlédl na Elina, který se zjevně jmenoval Noir, a teprve teď jsem si všiml, jak je jeho drobné tělo pokryto jizvami, které sice částečně zakrývala srst, ale i tak byli z této vzdálenosti jasně vidět. Udělal jsem krok do strany, abych stál mezi Noirem a démonem a zeptal se „ten svitek je můj, proč ho chcete ukrást?“.
„Ukrást? Takové ošklivé slovo. Tento svitek je právoplatně můj, ale před několika lety mi ho někdo ukradl a teď když ho konečně znovu najdu tak MĚ naříkáš z kradení? Dej si dobrý pozor na to co říkáš CHLAPEČKU, jinak budeš litovat“ řekne démon a popojde, aby viděl na Noira, ke kterému přesune svou pozornost a mě už si dál nevšímá. „Tak pojď, dones mi ten svitek, ať můžeme jít domů“ řekne směrem k Noirovi, ale já před něj dám ruku, aby nemohl projít. V odpovědi na tohle gesto, které jasně říkalo, že mu nemám v plánu svitek dát, démon vypustil vlnu magické energie a zavrčel. Jeho úsměv byl pryč, místo něj na mě cenil ostré špičaté zuby a výhružně na mě zíral. Málem jsem se rozesmál, když jsem ucítil jeho magickou energii… ne, že by byla tak nízká, ale přesto nebyla ani polovinou té mojí. Nebyl jsem si jistý, z jaké díry ten démon právě vylezl, ale jeho sebejistota jen s touhle úrovní síly byla vážně k smíchu. Vytvořil jsem před Noirem bariéru z temné magie, abych ho ochránil a také uvolnil vlnu magické energie ze svého těla, která smetla tu démonovu a ještě ho donutila s šokovaným výrazem couvnout o několik kroků zpátky. Ušklíbnul jsem se, když se v očích démona během chvilky objevil strach místo překvapení a tak jsem se beze slov otočil a tentokrát ignoroval já jeho. „Jestli chceš, můžu tě odvést na místo, kde se o tebe postarají, dokud budeš pracovat a trénovat a už se k němu nebudeš muset vracet“ řeknu Noirovi a hodím hlavou směrem k démonovi za mnou. Noir se na mě nejdřív nevěřícně díval, ale když se mu na tváři rozlil zářivý úsměv a zakýval radostně hlavou, jen jsem se naposledy ohlédnul na démona, jako bych se chtěl zeptat, jestli má něco proti a když se ani nepohnul, chytl jsem Noira a odletěl s ním směrem k budově Bratrstva.
Letěl jsem dostatečně vysoko, aby si nás nikdo nevšiml, a když jsem přistával na pozemku Bratrstva, Balaur už na mě čekal venku. Na jeho tázavý pohled na mladého Elina jsem odpověděl popisem jeho situace a tak ho Balaur dal na starost jednomu ze starších členů. Ještě než odběhl, vzal sem si od něj svitek a podal ho Balaurovi, který si ho pečlivě prohlédl a pak stejně jako já dřív napustil rubíny po stranách magickou energií. Jakmile se objevily ty prapodivné znaky, v určitém pořadí je také napustil magickou energií a něco uvnitř cvaklo. Poté se svitek rozvinul a odhalil kousek textu a velkou mapu. Balaur ji chvilku sledoval a nakonec mi sdělil, že na svitku je mapa ke schovanému artefaktu, jehož popis je napsaný na svitku. Nabídl mi, že mi ukáže místo, kde je artefakt schovaný výměnou za svitek, který už jsem nepotřeboval a tak jsem přikývnul a nechal se odvést k magicky schovanému vstupu do jeskyně.
Vstup do jeskyně se nacházel kousek za Atreiou a byl schován pomocí iluze, která ho maskovala jako strmou skalní stěnu porostlou mechem. Zde se se mnou Balaur rozloučil a vydal se zpět do budovy Bratrství, zatímco já se vydal jeskyní do podzemí. Už po pár krocích dál, jsem si uvědomil, že je v jeskyni úplná tma, a tak jsem se na chvilku zastavil a v mysli si zavolal Blackeyho, který se během pár minut objevil po mém boku a posvítil mi na cestu. Normálně, by každý postupoval pomalu a opatrně, ale já byl až příliš nadšený z objevení této jeskyně a možnosti ji prozkoumat, že jsem se málem rozběhl kupředu. Co přijde, přijde, řekl jsem si a pokračoval dál. Cestou jeskyní, jsem narazil na několik pastí, ale žádná nebyla nijak nebezpečná, alespoň teda ne pro mě. Jednou na mě vyletěly nějaké šipky ze stěn, ale neprošli přes mou bariéru z temné magie, pak na mě zase spadl kus stropu, ale nedostal se až ke mně přes CounterForce a když se pode mnou propadla podlaha, prostě jsem vyletěl zpátky nahoru. Když jsem se konečně dostal až na konec jeskyně, uviděl jsem před sebou postavu ve zvláštní výstroji a tak jsem se zarazil, ale když se ani nepohnula, dovolil jsem si přijít o něco blíž. Když jsem přišel až k ní, došlo mi, že to není osoba, ale jen výstroj navlečená na podstavci, který ji držel vzpřímenou. Chvilku jsem si tu výstroj prohlížel, než mi prostě zvědavost nedala a tak jsem si ji musel zkusit obléknout. Jakmile jsem to udělal, ozval se mi v hlavě hlas, který mi sdělil, že jsem právě byl prohlášen za právoplatného majitele Ghost Crow Setu a pak jsem ucítil pálení na rameni, kde se mi objevilo zvláštní tetování, ve kterém ona výstroj zmizela. Ohromeně jsem zíral na tetování, ve kterém jemně pulzovala magie, a jasně jsem cítil, že kdybych to jen chtěl, v tu ránu bych měl výstroj znovu na sobě. Také jsem z výstroje cítil jakousi magii, ale její efekt budu muset zjistit někdy jindy, jelikož chvíli po tom co jsem si ji vzal, se jeskyně otřásla a začala se rozpadat. Okamžitě jsem si vyvolal křídla a rozletěl se k východu, ze kterého jsem stihl vyletět těsně před tím, než se jeskyně kompletně celá zasypala. Nejdřív jsem se ohlédl na jeskyni a pak na Blackeyho, který byl vedle mě a vypadal, že se mu po cestě také nic nestalo a tak jsem se spokojený s tím, co jsem objevil pomalu vydal domů.
Moc pěkný příspěvek, dlouhý, obsáhlý, promyšlený a pěkně spojený s artefaktem. Rozhodně schvaluji, oceňuji snahu, trpělivost a nervy s délkou. Za mě tedy 2000 s + 200 ss, které ti bez poblému mohu dát.
~ Alex
