Soukromá TRPG = Textová Role Play Game


    2. Fantazia

    Admin
    Admin
    Admin

    Posts : 201
    Join date : 26. 04. 17

    2. Fantazia Empty 2. Fantazia

    Příspěvek pro Admin za 11/7/2018, 01:40

    Vítám vás u druhé soutěže typu 'fantazia'. S úsměvem na rtech musím všem zúčastněným na předchozí akci poděkovat za tak krásné příspěvky a za to že jste se do soutěže zapojili. Bylo to opravdu krásné počtení a proto vám tady přináším další soutěž tohoto typu, abych se znovu mohl ponořit do vašich příběhů, kterými mě doufám obdaříte.

    A o co půjde tentokrát?

    Jednoho poklidného večera, ať už v podsvětí, ve městě nebo dokonce v nebi, (výběr nechám pouze na vás) zaslechnete jeden jediný tichý výkřik. (je mi jedno čí bude) Tichý výkřik ale rázem vystřídá hlasitý srdceryvný řev, který se rozlehne do okolí...

    A teď k jednotlivým možnostem.

    1. Pokud se rozhodnete za výkřikem ze zvědavosti jít nechám představivost i fantazii na vás. Co se tam stalo, co se tam bude dít a co vaše postava udělá, nechám jenom na vás.

    2. Za výkřikem ani nemusíte běžet, on totiž poběží přímo za vámi...

    3.Už jste si někdy zakřičeli? Ne? Tak dnešní výkřik... bude váš.


    Máte zcela volnou ruku nad tvořením, ovšem což se týče postav... stále chci abyste zachovávali danou povahu a schopnosti, které máte zapsané v profilu.

    Vaše příběhy postujte níže do komentářů.
    Příjemné tvoření přeje Zeke^^


    Hodnocení:
    Za účas je možno získat až 1 000 safírů
    Je povinno napsat alespoň deset řádků.
    Originalita a nápady se cení, což vám může přivést až 500 safírů navrch jako bonus a až 100 ss.
    Sombra
    Sombra

    Posts : 13
    Join date : 05. 01. 18

    2. Fantazia Empty Re: 2. Fantazia

    Příspěvek pro Sombra za 14/7/2018, 01:42

    Tu noc jsem hledala informace o svém dalším úkolu. Vlkodlak, který jen za poslední měsíc zabil tři lidi, mi vrtal hlavou už dlouho a jak jsem včera zjistila, věděl o mě stejně tak, jako já o něm. To mě nutilo pracovat rychleji i déle. Ani nevím, jak jsem usnula, vzpomínám si jen jak mě probudilo ťukání drozda na mé okno. Rychle jsem vyskočila na nohy a navlékla se do své černé korzetové blůzy s dlouhými rukávy, aby překryly mou ruku vytvořenou z modré energie. Nasadila jsem si rovněž černé rukavice, dlouhé kalhoty a vyrazila ze dveří. Sotva jsem je otevřela, oslepilo mě jasné slunce, které už bylo vysoko na obloze. Nějaké malé dítě vykřiklo. "Jejda!" Než mé oči stačily přivyknout slunečnímu svitu, jakoby od nikud přiletěl míč a zasáhl mě přímo do hlavy. "Copak nemůžete dávat pozor?" Zavolala jsem na ně podrážděně. Konečně mé oči přivykly světlu a já viděla houf malých dětí s rozcuchanými vlasy a zabláceným oblečením, jak na mě valí provinilá kukadla. Holčička,které mohlo být tak jedenáct let, předstoupila před ostatní děti. Velké modré oči a zlatavé vlasy, jen dodávaly jejímu vzhledu nevinný výraz. "Omlouváme se paní. To ty slavnosti." Jen jsem nad tím mávla rukou. No jistě...ty zítřejší slavnosti. Město je kvůli tomu celé vzhůru nohama. O důvod víc, abych si pospíšila. Zamířila jsem do nejbližší kavárny s úmyslem, trochu se najíst a pročíst si své poznámky. Sedla jsem si k volnému stolku a počkala na číšnici. "Dobré ráno. Tak co to bude?" Nevěnovala jsem jí jediný pohled jen jsem vyndala z tašky své papíry a mezi tím řekla. "Jedno kafe a k tomu nějaký toust, šlo by to?" Zeptala jsem se. Servírka se na mě omluvně podívala. "No víte, s kávou to asi bude problém. Včera nám došla a z nějakého důvodu nám zásobování nedodalo další. Nejspíš kvůli špatnému provozu před slavnostmi." Zakryla jsem překvapený a zároveň naprosto nechápavý pohled za klidnou masku. "Tak mi přineste černý čaj prosím." Slečna jen zavrtěla hlavou. "Taky došel." Na chvíli jsem se odmlčela, abych na tu slečnu nebyla hrubá. "Zelený?" Tentokrát se na mě slečna usmála a bez dalšího slova zmizela za pultem. Zabrousila jsem pohledem k logu tohohle místa, tvořeného z hrnku kafe na modrém pozadí s nápisem "klidné místo". Raději jsem to nechala být a soustředila se na své poznámky. Vše vycházelo dobře. Za dvě hodiny měl ten vlkodlak být jen dvě ulice odsud, kde se setká se svým dalším cílem. Takhle to dělal pravidelně, nemohla jsem minout. Spokojená s tím, že vše sedí tak jak má, jsem téměř přehlédla číšnici, která se vracela s mou objednávkou. Tedy skoro. "Já nechtěla vajíčka, ale toust." Řekla jsem už dost rázně. Slečna zbledla a začala se omlouvat. Chtěla vajíčka odnést, jenže jsem ji zarazila. "Už to tu nechte." Rychle jsem do sebe nasoukala svoji snídani, nechala na stole peníze a zmizela té divné kavárny bez kafe. Ani jsem si neuvědomovala, že už se téměř stmívá. Jak dlouho jsem tam vůbec byla? Šla jsem po silnici a pozorovala dva pošťuchující se sourozence s jejich matkou. Bylo to takové milé zpestření dne, které mi připomínalo staré časy. Jejich matka chytla dívku za ruku, když moc tvrdě strčila do svého bratra a něco jí vytkla. Holčička se rozbrečela a rozběhla se na druhou stranu silnice. Zoufalý křik její matky i bratra se smísil s křikem té holčičky, spatřila velkou dodávku, nezadržitelně se blížicí proti ní. S hrůzou v očích jsem sledovala, modrou dodávku s motivem kávy a logem "klidné místo". Vtom se ozvalo tiché ťukání. Na moment jsem zavřela oči. Není to drozd? Jakmile jsem je znovu otevřela, byla jsem u sebe doma rozvalená na gauči s papíry na klíně a rozcuchanou hlavou. Na mé okno ťukal drozd a v mém břiše bylo opět prázdno. "Co to sakra?" Rychle jsem na sebe hodila oblečení, co jsem si večer připravila a otevřela dveře. Oslepilo mě prudké sluneční světlo a já zaslechla dětský hlas. "Jejda!" Dala jsem si ruce před hlavu a odrazila míč, který na ní mířil. Naprosto nechápavě jsem civěla na bandu dětí, které se tvářily provinile. V tom předstoupila malá blonďatá holčička s modrýma očima. Stejně, jak se mi to zdálo. Ale byt to tak živý sen! Přejel mi mráz po zádech jakmile promluvila. "Omlouváme se paní...To ty slavnosti." Řekla to úplně stejně, jako včera! Nebo dneska? "Kdy mají být ty slavnosti?" Zeptala jsem se netrpělivě dětí. Holčička se jen uculila. "Zítra přeci." Rychle jsem přikývla a zmizela za rohem. Naprosto jsem nechápala, co se tu děje, proto jsem se rozhodla vydat po vlastních stopách. "V kavárně "klidné místo" pochopitelně neměli kafe a naservírovali mi vajíčka. Servírka opakovala na chlup stejné věci, jako posledně a já se jako posledně rozhodla odejít ve stejné chvíli, jako posledně. Přede mnou na chodníku se pošťuchovaly dvě děti a než dívka stačila vrhnout do silnice, přiskočila jsem k ní a chytla ji za rukáv. V tom se přiřítila její matka. Nejspíš si myslela, že chci její dcerce něco provést, protože mě s obrovskou silou odstrčila. Než jsem se stačila vzpamatovat, řítila se na mě modrá dodávka. Tentokrát, žena a děti ječeli kvůli mě. Ťukání drozda se ozvalo znovu a já se probudila na svém gauči. Zrychleně jsem dýchala a hlava mě pálila z toho, jak jsem se snažila přijít na to, co se tu děje. Oblékla jsem se otevřela dveře a chytila míč od dětí. Na mou otázku, co je dne za den, mi pochopitelně odpověděli. "Den před slavnostmi." Přiběhla jsem do kavárny a objednala si to nic, které tam měli. Dloubala jsem vidličkou do vajíček, ale hlad rozhodně neměla. Po nějaké době jsem se rozhodla, že tentokrát se pokusím dívku zachránit jinak. Doběhla jsem rodinku a zastavila jejich mámu. Pokusila jsem se jí nějak přesvědčit, aby mě poslouchala, jenže ona se se slovy. "Jdu pro policii." Vydala přes silnici sama. Znovu jsem poslouchala ten příšerný křik, který trhal uši. Následovalo ťukání drozda. Jakýkoli zvuk, co se opakoval, mě začínal dohánět k šílenství. Následujících několik dní, které byly zároveň tím jediným, který se stále opakoval den před slavnostmi, jsem se snažila jakýmkoli způsobem zabránit té nehodě. Pokaždé jsem vstávala při zvuku klepajícího drozda a schytávala rány míčem od dětí. Jednou jsem ho chytila a byla jsem tak rozzuřená, že jsem ho po nich hodila obrovskou silou pět, ale na výsledku dne to nic nezměnilo. Zkoušela jsem chodit do jiných částí města, jenže vše končilo jen dalším křikem a dalším dnem v nekonečné smyčce. Jednoho večera, když jsem opět sledovala onu matku s dětmi, jsem si něčeho všimla. Někdo stál za rohem. Velké zelené oči mě sledovaly zpoza rohu. Musel to být ten, kdo byl za tohle všechno zodpovědný, protože tu ještě nikdy předtím nebyl. Na tomhle místě se nic nemění a já si byla jistá, že ten muž tu předtím nebyl.  Opět se objevila modrá zásobovací dodávka a křik. Můj čas na pozorování byl u konce, zvuk ťukání mě o tom přesvědčil. "Tak fajn, doufám, že tam vydržíš, ty šmejde." Rychle jsem se oblékla. Vrátila míč dovádějícím dětem a místo do kavárny zamířila na místo, kde se pokaždé stane nehoda. Byl tam. Určitě to byl on. Připlížila jsem se k němu zezadu a přitiskla mu nůž na záda. Zatáhla jsem ho do boční uličky, kam téměř nikdo nechodí a výhružně mu řekla. "Začni zpívat, jinak tě donutím řvát." Černovlasý muž se jen uculoval a já pokračovala. "Ty jsi ten vlkodlak. Je to tvoje práce že? Ale proč si mě prostě nezabil? Nebo nenechal mrtvou, když mě přejelo to auto." Muž zvedl ruce před sebe a úplně klidně mluvil. "Přesně kvůli tomuhle rozhovoru. Kdybych tě tu nezavřel, nikdy bys mě nevyslechla." Měl vlastně pravdu. Proč bych se také měla bavit se stvůrami, jako byl on. Dala jsem nůž dolů a opravdu hodně naštvaně si ho prohlédla. "Tak teď tě poslouchám, co mi chceš?" Stále s rukama před sebou pokračoval. "Zabilas mi tři bratry, kteří byli moje všechno. Přesto souhlasím, že si zasloužili zemřít. Jenže já jsem jiný. Snažím se žít normálně. Prober se přece. Ne všichni jsou špatní. Když jseš takový čmuchal, nedošlo ti, že ty objeti nebyly lidské?" Polkla jsem. Měl pravdu, na místě činu jsem nebyla. Viděla jsem pouze zprávu. "Ta smyčka..." Začala jsem po chvíli ticha. "To je tvá schopnost?" Pustila jsem vlkodlaka od zdi a ten mě obdaroval nejistým úsměvem. "No jo, ty máš taky ty svoje svítící hračky ne?" Povzdechla jsem si. "Všechny z té rodiny nemůžu zachránit že?" Vlkodlakovi zmizel úsměv z tváře, když mi vážně vysvětloval. "Ne...Proto jsem tě tu zavřel. Musíš pochopit, že ne vždycky můžeš zachránit všechny. A musíš pochopit, že ne vždycky za to může někdo z nás...z těch...špatných." Znovu jsem přikývla. "Jak se jmenuješ?" Vlkodlak si prohrábl rozcuchané černé vlasy. "Dave Collins." Přeměřila jsem si ho nejistým pohledem. Z povzdálí se ozval křik a já věděla, že můj čas opět končí. "Můžeš mě odsud propustit Dave?" Vlkodlak na mě mrkl a luskl prsy. V té chvíli jsem se probudila u sebe doma. Z pootevřeného okna se ke mě linul zvuk hudby. Došlo mi, že jsem volná. Hned jak to šlo jsem vyběhla ven a tam tančily děti ve starých šatech. Slunce teprve vystrkovalo své paprsky, zatímco v ulicích se připravovaly trhy. Za okamžik jsem si všimla postavy stojící ve stínu opodál. Došla jsem až k vlkodlakovi a pozdravila jej. "Děkuju....myslím, že už ti rozumím a pokud ti to nebude vadit, něco pro tebe mám...na oplátku. " Dave se na mě usmál, přemýšlela jsem jestli má někdy vůbec špatnou náladu. Vzala jsem ho za ruku a skoro ho dotáhla do jedné z uliček. "Viš kam tohle vede?" Zeptala jsem se ho a ukázala na zamčené dveře. Dave s tajuplným pohledem přikývl s pohledem upřeným stále na dveře. Stiskla jsem v ruce nůž a jediným rychlým pohybem mu podřízla krk. "Pak představuješ ještě větší hrozbu, než jsem si myslela." Dave padl k zemi a z jeho úst vyšla poslední slova. "Nic jsem neudělal." Sklonila jsem se nad ním a zavřela mu vyhaslé oči. "Já ti věřím, ale jsi vlkodlak, takže by to byla jen otázka času. Každý jednou podlehne, dříve či později." Po těch slovech jsem se zvedla k odchodu. Byl to jen další den v práci. Další pořádně dlouhý den.

    Fuuuha, začátek mě pěkně zmátl a připadal jsem si jako idiot, ale čím více jsem četl a snažil se to pochopit, tím zajímavější a napínavější to bylo! Moc krásně napsané a žasnu nad příběhem, takový konec jsem rozhodně nečekal. Nemůžu dát jak jinak než 1 500s a 100ss :')
    ~Zee
    Licht
    Licht
    Admin

    Posts : 598
    Join date : 28. 04. 17

    2. Fantazia Empty Re: 2. Fantazia

    Příspěvek pro Licht za 15/7/2018, 15:56

    Seděla jsem na zábradlí od balkónu a sledovala jsem Západní království z toho nejlepšího místa. Tiše jsem přemýšlela a užívala si ten pohled na spokojené město plné obyvatel, kteří se procházeli v ulicích. Zhluboka se nadechnu a uculím se, byla jsem na svého manžela neskutečně pyšná, kdo by řekl že nakonec skončím obklopená všemi těmi démony a ještě si je zamiluji? A kdo by řekl, že se nakonec podsvětí stane mým milovaným domovem? Doufala jsem že se tu Aoki s Fen'linem cítí dobře, přeci jenom to bylo místo, které ani jednomu z nich nepřinášelo nejlepší vzpomínky. Za poslední měsíce se toho stalo hodně a i přesto, že si můj manžel myslel že na to nepřijdu, jsem to dávno věděla. Přeci jenom před mou schopností ovládání emocí, nemohli schovat své obavy, strach a já věděla že mi něco tají. Trochu mě mrzelo, že mě z toho tolik vynechávají, ale když jsem nad tím přemýšlela hlouběji... chtěli mě oba dva jenom chránit před starostmi a bolestí, kterou by mi poslední události přinesly a opravdu tomu tak bylo. Chvíli jsme byla naštvaná, dusila jsem to v sobě a chtěla jsem po nich řvát, ale nakonec jsem se uklidnila a nechala to být. Oba dva moc dobře věděli co dělají a já... nechtěla jsem je hnát a křičet po nich. Byli to moji dva stateční démoni a věřila jsem jim, že si poradí.
    Znovu jsem se zhluboka nadechla a zhoupla nohy na zábradlí, zaposlouchala se do dálky a tichého ruchu města. Tak moc jsem se zabrala do pěstování, že jsem zapomněla na svůj osobní výcvik a popravdě, mi to až tolik nevadilo. Zatímco můj manžel sílil aby mohl kdykoliv ochránit tohle město, starala jsem se o to aby bylo pro všechny dostatek jídla a byla jsem opravdu šťastná, že mi většina démonů vyšla vstříc. Spolu s Xaphany jsem dokázala udržovat pole a donutit obyloviny růst mnohem rychleji, bylo to úžasné! Tolik jsem se tu zabydlela a nějaký lidský svět už mě ani tolik nelákal, ne po vší té bolesti a odmítnutí, kterým jsem si tam jako upírka prošla. Tady... jsem nemusela využívat svou schopnost abych něčeho dosáhla, každý mi tu ochotně nabídl pomocnou ruku a já žasla nad tím, jak ochotně spolupracovali s někým, kdo nebyl stejné rasy.
    Měla jsem úsměv na rtech a s tím jsem se také vydala ven. Bylo již po setmění a ulice byly zaplavené tmou, ale tohle místo mě ani trochu neděsilo. Nejenom že tma byla mým spojencem, ale cítila jsem se v ní někdy mnohem lépe. Dlouhé šaty mi spadaly až skoro na zem a jednu chvíli jsem měla pocit že je vláčím po zemi, což nebylo tak daleko od pravdy. Ne, netrápilo mě to, spíše mi to připomnělo mé staré časy, kdy jsem začínala úplně sama od začátků. Znovu se pousměji a na chvíli zavřu oči, než zaslechnu tlumený výkřik někde přede mnou. Okamžitě je otevřu a spatřím před sebou démonku, která zběsile běžela naproti mě. Její ostré tohy a dlouhé drápy spolu s démonickým tělem najendou zimzely, když se zcela proměnila do lidské podoby. Sotva tak udělala, klopýtla o vlastní nohu a letěla k zemi. V mžiku jsem byla u ní a pevně jsem ji chytila v náručí, zatímco ke mě vystrašeně vzhlédla a z očí ji stékaly slzy.
    "P-prosím pomozte!" vyhrkla a křečovitě sevřela mé šaty. Až teď jsem ucítila pach krve a došlo mi že krvácí. Její krev se lepila na mé bílé šaty, ale to bylo to poslední co mě trápilo. Chtěla jsem ji uklidnit, ale když se v dálce ozve hrozivé zavrčení, okamžitě ji schovám za sebe, když se před námi vynoří obrovský Xeras. Byl celý od krve a zuřivě vrčel. Jeho rudé oči nás propalovaly s takovou zlostí a nenávistí, kterou jsem už dlouho nepocítila. Sledovala jsem to zuřivé zvíře před sebou a přemýšlela, zatímco stál a prohlížel si nás. Bylo mi ho líto, byl zmatený a vystrašený a já tušila že něco muselo podnítit jeho chování. Okamžitě udělám krok dopředu a sotva se po mě Xaphan vrhne, vyhnu sej eho nebezpečnému skoku a dostanu se za něj.
    "Notak, uklidni se," vydechnu tiše a znovu se zahledím do jeho očí. Nechtěla jsem mu ublížit, byl jenom zmatený a sám nejspíše potřeboval uklidnit. Xeras se znovu otočí mým směrem a zcela upustí nad démonkou, která seděla na zemi opodál a strachem se zavzlykala. Znovu se vyhnu pekelnému psovi a zadívám se do jeho očí, zatímco jsem se ho snažila svou schopností usměrnit a ujistit ho, že mu nic nehrozí. Po pár minutách se mi zdálo, že je o něco klidnější, ale jeho otuha mi prokousnout hrdlo byla stále silnější. Byla jsem překvapená jak moc silnou vůli měl a i když bych ho mohla snadno vyděsit, nechtěla jsem to udělal. Mohl utéct a způsobit vážná zranění i někomu jinému a nakonec by ho nečekalo nic jiného než smrt. Znovu se nadechnu a zesílím svůj vliv zrovna v momentě, kdy po mě vyskočí a já zůstanu stát na místě. Xeras se mi zakousne hluboko do ramene, načež syknu bolestí a okamžitě psa obejmu, než ho pevně zmáčknu aby mi nemohl utéct. Chvíli se zmítal, snažil se z mého pevného sevření dostat, ale brzy to vzdá a já ucítím jak jeho stisk povoloval.
    "Je to dobrý hochu, nikdo ti tady neublíží ano?" vydechnu tiše a když mě pěs pustí, udělám to samé. Poodstoupí a zadívá se na mě vyděšeným pohledem, ve kterém nebyl už ani náznak vzteku, ale pouze strachu a nepochopení. Cítila jsem jeho pocity a tak jsem se na něj pousmála. Sám netušil co dělat a tak jsem k němu opatrně přistoupila a byla jsem ráda, že Xeras zůstal stát a jenom sklopil pohled k zemi. Nejspíše neovládl svůj vztek, hněv a i když jsme netušila co se mu stalo, věděla jsem že existuje místo, kde mu pomohou. Když už to vypadalo že se mnou Xeras souhlasí, pootočím se na démonku a pomohu ji na nohy.
    "Vezmu tě na ošetřovnu a tohoto Xerase zase na výcvik, dhádám že proti tomu nic nemáš?" pousměji se na ni mile a sotva se postaví na nohy, pevně mě obejme kolem pasu a začne mi děkovat. Neměla za co, udělala jsem to ráda a byla to má povinnost. Nebyla jsem sice tak silná jako můj manžel, ale řešila jsem problémy svým způsobem, navíc armáda byla na něm, já jenom toužila po tom, aby lidé žili v pohodlí a bezpečí a tak jsem byla jenom ráda, že jim mohu být alespoň trochu nápomocná. S úsměvem jsem vzala Xerase za obojek a z druhé strany jsem vedla mladou dívčinu, z jejíchž očí se strach pomalu vytrácel.

    // Moc krásný příběh, po dlouhé době jsem četla něco s Ireth, jak já ji zbožňuji! Každopádně nezklamala a líbí se mi, že na rozdíl od manžela to řeší... Jinak než bojem. Moc pěkně napsané, nemůžu jinak než dát 1 500S a 100SS, Inori //
    Mirys Stellae de Caelo
    Mirys Stellae de Caelo
    Admin

    Posts : 1976
    Join date : 01. 05. 17

    2. Fantazia Empty Re: 2. Fantazia

    Příspěvek pro Mirys Stellae de Caelo za 17/7/2018, 10:10

    Poklidně jsem spala vedle Alexe a ze spaní se k němu tulila. V hlavě se mi honilo i při spánku dost myšlenek v podobě snů, které občas nedávaly smysl, ale nebyly nepříjemné. I za takové sny jsem byla nyní vděčná, po tolika nocích strávených s nočními můrami. Ale když se přiblížila půlnoc, přepadla mě nakonec přeci jen jedna noční můra. Ta, které jsem se bála snad ze všeho nejvíc. Byla jsem v ní i já, ale já byla téměř mrtvá. Ale to nebylo to, co mě děsilo. Děsilo mě to, že jsem se musela dívat jak Elias mučí Alexe a Aelin. Jak mučí mého otce a vůbec všechny mé přátele, ale nikdy je nezabije. Musela jsem poslouchat jejich srdcervoucí křik a prosby. Celá jsem se třásla pod peřinou, ale naštěstí jsem se při téhle noční můře od Alexe odtáhla, takže jsem ho neprobudila. A pak uhodil blesk, který mě dokonale probudil. Tedy ne ten blesk. Já bych přísahala, že jsem při něm zaslechla výkřik. A to bylo to, co mě probralo. *Že by to bylo jen v mé hlavě?* Rozhlédla jsem se po setmělé ložnici a nakonec jsem i vylezla z postele abych vykoukla z okna. Než jsem ho otevřela, žena křičela už hlasitě a nebylo pochyb, že i první výkřik patřil jí. Moje instinkty nyní byli v napětí, že jsem ani nevěděla co dělám. Vyskočila jsem z okna a přeskočila na strom vedle našeho baráku. Sešplhala jsem rychle dolů a rozeběhla se ulicí za křikem. Bouře neustávala, ba naopak. Zdálo se že sílí, stejně jako vytrvalé proudy deště. Hned jsem byla promočená na kost a mimo to jsem byla i bosa. Ale ani to mě nezastavilo. Běžela jsem dál, cítila jsem povinnost zjistit, co se děje a té křičící cizince pomoct.
    Doběhnout ke zdroji křiku mi netrvalo nijak dlouho. Byla docela blízko a hned jsem zjistila proč křičí. Stálo kolem ní několik statných postav o mnoho vyšších a silnějších, než byla ona. A co od ní chtěli bylo více než zřejmé. Měla rozhalený kabát a šaty vykasané až k pasu - nahoře dokonce roztrhané. Stejně jako byly roztrhané i její silonky. Zděšeně jsem sledovala, jak se snaží neúspěšně bránit. Nemohla jsme ji tam nechat. Jenže to co jsem viděla mnou otřáslo až do morku kostí a já zapomněla, že je toto město plné bytostí nadaných magií.
    "To by stačilo!" Křikla jsem na skupinku postav jevících se jako statní muži. Ti se ihned přestali zajímat ženou a upřeli pohled na mě. Bylo mi z těch hladových lačnících pohledů na zvracení. Ale přemohla jsem pocit nevolnosti a odhodlaně jsem se jim vytrvale dívala do očí. Jenže ze statných neurvalců se najednou staly prachobyčejné stíny a dívka, která před chvílí ležela na zemi se se smíchem zvedla, jako by jí nic nebylo. Nechápavě jsem se rozhlížela a měřila si ji. "Mám tě." Zavrněla spokojeně a městem se rozlehl další ohlušující hrom. Nechápala jsem to. Ale konečně jsem začala vnímat magii kolem nás. Obrnila jsme se proti ní svou vlastní v podobě štítu a pozorně sledovala tu ženu, která mě nyní obcházela jako vlk odhadující svého soupeře.
    "Co chceš?!" Zavrčela jsem na ni jedovatě připravená zaútočit dřív, než to stihne ona. Instinkty mi teď veleli k útěku, stejně jako zdravý rozum. Ale já musela vědět, co po mě chce.
    "Co já chci?" Zopakovala mou otázku a dala se zase do smíchu. "Chci tvou magii. Dary, které ti dala tvá krev a osud." Znovu se zasmála, ale znělo to pohrdavě. "Dalo mi práci tě najít, to musím uznat. Ale teď - konečně můžu pomocí tebe přivolat mrtvé z hrobů. Díky tobě budu chráněná a nic mě nezastaví abych se pomstila!" Rozplývala se nad svými nechutnými představami. Nedokázala jsem si ani představit, co za spoušť by jistě byla schopná napáchat. Na druhou stranu jsem už nechtěla zabíjet. Nikdy jsme to nechtěla, jenže tahle žena mluvila, jako by mě hledala několik let a jen tak se své touhy po pomstě nevzdá. Neutekla bych. Nejsem ta, co utíká. Ale rozhodně jsem se nehodlala stát nástrojem k její pomstě, která vlastně ani nevím koho nebo čeho se týkala. Radši jsem to ani nechtěla vědět. Ne, už jsem slyšela dost.
    "Pomůžeš mi buď sama nebo tě donutím!" Varovala mě s tichým smíchem a ukázala na mě. Ucítila jsem bodnutí přímo uprostřed čela. Jakoby rozlomila můj štít bez sebemenšího problému. Věděla jsem, že zase tak snadné to být nemůže, jenže ona nyní působila o mnoho silněji, než já. "Vzdoruj si jak chceš, stejně ti to nepomůže." Smála se dál, zatímco mě se do mysli zarývali drápy tvrdé jako diamant a drásaly. Vykřikla jsem a chytila se za hlavu. Padla jsem na kolena a snažila se popadnout dech. "Ne - ne - ne!" Sykla jsem a snažila se jí jakkoli zabránit, hrabat se mi v hlavě.
    "Hmm, zajímavé. Tak málo o sobě víš." Uchechtla se tiše, když přišla až ke mě a natáhla ruku, aby mi jí přejela po zádech od jednoho ramene k druhému. Ale já ji nenechala. Vyslala jsem proti ní vlnu nezlomného štítu. Nečekala to, myslela si, že se budu soustředit pouze na svou mysl a nečekala, že bych se pokoušela zneškodnit jí jinak. Jenže tímhle jsem přišla o moment překvapení, takže jsem ji musela zabít hned. Než to už nebude možné. Vlna magie ji odmrštila o metr stranou, což nebylo mnoho, vůbec ne. A při tom zůstala stát. Z jejího výrazu bylo znát, že by mě nejradši zabila, kdyby tím ovšem nepřišla o to, co tak zoufale chtěla. Prudce jsem k ní vymrštila ruku a máchla jí zase zpátky k sobě. Než se nadechla, projel jí srdcem ostrý hrot tvořený krystaly, který vyrůstal ze země za ní. Zalapala po dechu a vytřeštila na mě oči. "Nejsem poslední dědičko luny!" Sykla zlostně, než se přímo přede mnou rozpadla na prach unášený větrem. Přerývaně jsem dýchala a zírala na to, co se stalo. Její slova se mi zaryla do mysli, jako by je tam sama těmi drápy vyryla, ovšem já se na ně nyní nedokázala soustředit. Celá jsem se chvěla a svaly na celém těle mi přišly jako z rosolu. Déšť konečně ztrácel na síle, ale já už tak byla celá promoklá. Ani jsem si díky dešti neuvědomila, že mi z nosu a ucha teče krev. Nepochybně díky tomu, jak mi drásala mysl a já se jí snažila vzdorovat. Nevím, jak dlouho to celé trvalo, ale přišlo mi to jako věčnost. A já se náhle cítila vyčerpaná a na pokraji sil. Chtěla jsme únavu přemoci, což se mi moc nedařilo, ale dokázala jsem dojít alespoň domů. Dveře byly zamčené protože jsem vyskočila oknem, jenže nyní jsem neměla sílu se po stromě vyšplhat až k našemu oknu a dostat se dovnitř. Nejdřív mě napadlo rozbít nějaké okno v přízemí, ale nakonec jsem jen začala bušit na dveře. Byla jsem tak mimo, že mi vůbec nedošlo, že jsem nedošla domů, nýbrž jsem se dopotácela k akademii Pěti Elementů. Došlo mi to až když otevřela Kimberly a zděšením vykřikla. Výkřik... Ano, tím to všechno začalo a jak se zdá, tak to i jím všechno skončilo, alespoň nyní pro mě. Sice jsme neomdlela, ale po tom výkřiku jsem naprosto přestala vnímat a nyní si nedokážu vybavit, co se pak stalo. Ale zdálo se mi, že slyším další a další výkřiky, dokud jsem se neprobudila další den odpoledne.



    Moc se mi to líbilo, začátek byl pěkný, propracované a i konec se povedl, schvaluji a dávám 1500s a 100ss
    ~Zee
    Inori
    Inori
    Admin

    Posts : 227
    Join date : 28. 04. 17

    2. Fantazia Empty Re: 2. Fantazia

    Příspěvek pro Inori za 28/7/2018, 16:42

    Démonická ovečka spokojeně seděla na větvi vysokého stromu někde uprostřed lesa. Dlouho byla sama, ale teď konečně měla kamarádku. Jednoho dne, kdy sbírala v lese ovoce, narazila na malou démonku jménem Kaori, byla to aurinka a nemohlo jí být více něž třináct let. Nechtěla Inori ublížit, právě naopak. Spřátelily se a od té doby se téměř každý den scházely v lese, aby si hrály. Obě byly rády za kamarádku, hlavně mladá Xaphkanka, která už nebyla sama. Svět jí už nepřišel tolik děsivý a smutný, jako předtím. Přeci jen si teď měla s kým promluvit, koho obejmout. Dneska se měly opět sejít na jejich obvyklém místečku, Inori proto vyrazí na cestu. Chvíli skákala z větve na větev a občas si pomáhala levitací, aby nespadla nebo do nějaké nenarazila. Brzy dorazila na místo, Kaori tady však ještě nebyla a měla i nejspíš čas. Ovečka s vlčí maskou se tedy usadí pod jeden ze stromů. Čekání jí nevadilo, ale jak minuty ubíhaly, připadala si čím dál nervóznější. Dostávala strach o svou malou kamarádku. Co když se jí něco stalo? Co když jí někdo napadl a ublížil jí? Inori vyskočí na nohy, její srdce zběsile tlouklo, ale snažila se uklidnit tím, že se aurinka jen zpozdila. Už se chtěla posadit znovu na své předchozí místečko, když zaslechne tlumený výkřik, který rozhodně patřil Kaori. Na chvíli se jí zastavilo srdce, ale hned na to vyrazila za zvukem. Netušila, co se děje, ale věděla jedno. Musí ji pomoci, ať už se děje cokoliv. Obrovskou rychlostí se řítila lesem a mezi stromy zahlédne tři démony, kteří se smáli a stáli nad malou aurinkou, která se vystrašeně krčila na zemi a plakala.
    "Nechte ji být!" zařve Inori a získá si tak pozornost tří démonů.
    "Donuť nás!" zasměje se jeden z nich a prohlédne si drobnou, velice naštvanou démonku. Vrčela na ně, ale vypadalo to, že z ní démoni mají spíše legraci. To je však přejde v momentě, kdy je odhodí prudký poryv větru a jednomu z nich se zabodne šíp do hrudníku. Ihned měli v rukou zbraně a útočili na mladou xaphnaku. Vyhýbala se jejich raná, útočila pomocí magie a držela si démony dál od těla. V boji zblízka neměla šanci, ale momentálně byla natolik rozzuřená, že jí to bylo jedno. Pro jednou necítila strach, ani nechuť k násilí. Stále je však chtěla pouze zahnat. To se jí však stále nedařilo, přestože je zasáhla několika dalšími šípy. Tohle rozhodnutí se však změnilo v momentě, kdy se v momentě neopatrnosti jeden démon dostal do bezprostřední blízkosti ke Kaori. Připletla se mu pod nohy a tak se po ní ohnal svou zbraní, aby ji odhodil. Inori uviděla krev dívky, na které jí záleželo, její jediné kamarádky a v tu chvíli viděla rudě. Chtěla je zabít a tak proti nim vyslala další poryv vzduchu, který je srazil k zemi a sotva se postavili, prohnala jim šíp srdcem. Hned na to nechá luk zmizet a rozběhne se ke Kaori, která ležela na zemi se škaredou ránou na břiše.
    "Ne, ne, ne, ne.... Kaori..." vydechne Inori zoufale a vezme maličkou aurinku do náruče. Nehýbala se, její oblečení bylo promočené od krve. Její srdce však stále bilo, velmi slabě, ale přeci jen tlouklo. Ovečka ji k sobě přitiskne, bylo jí jedno, že bude mít srst od krve. Začne tiše vzlykat, věděla, že jí nepomůže, mohla jen poslouchat tlukot jejího srdce, který byl každou chvíli slabší a slabší, až ustal úplně. V tu chvíli se Inori z krku vydere srdceryvný výkřik, který se nesl celým lesem. Po tvářích jí stékaly potoky slz. Cítila obrovské zoufalství, přišla o jedinou kamarádku, nedokázala ji ochránit. Už neměla nikoho, byla zase sama. Děsila se samoty víc než cokoliv jiného. Opatrně položí bezvládné dívčino tělo na zem a malátně se posadí. Už ani neplakala, jen seděla na místě s nepřítomným, zoufalým výrazem. Zavřela oči a přestala zcela vnímat okolí. Ponořila se sama do sebe, do svého smutku, zoufalství. Brzy ucítí svou duši, jejíž část byla odtrhnutá a kterou vždy používala k tvorbě luku. Ani netušila, co dělá, jediné, na co myslela bylo, že nechce být sama, že chce společníka. Inori nedokázala vysvětlit jak, nebylo to vědomé jednání. V jednu chvíli však ucítila přítomnost... něčeho. Netušila čeho, byla to ale její bestiální stránka, která se probudila. Cítila její emoce, touhy. Místo aby převzala kontrolu nad Inorinou myslí, pomocí magie začala trhat duší démonky napůl. Polovina zůstala Inori, zatímco druhou bestie pohltila. Získala díky tomu vědomí a před ovečkou se zhmotnila obrovská vlčí hlava s ovčí maskou.
    "Neplakej, ovečko moje... Už tě nikdy nenechám samotnou, slibuji, že tě ochráním," řekne vlk a snese se trochu níž. Mladá démonka netušila, co je zač, ale věděla, že jí neublíží. Byl její součástí, nerozuměla tomu, ale tohle věděla. Cítila jeho uklidňující přítomnost a proto se ihned natáhla k vlkovi a zabořila hlavu do jeho srsti. Ani netušila, jak dlouho ho objímala, nakonec se však přeci jen uklidnila. Společně s vlkem pohřbili malou Kaori na mýtince, kde se pravidelně setkávaly.
    "Co teď, Inori?" zeptá se vlk a zahledí se na svou druhou polovinu, než do ní lehce strčí hlavou.
    "Pojďme odsud, někam daleko od vesnic, kde nás nikdo nenajde. Nikoho nepotřebujeme," vydechne mladá démonka, než se postaví na nohy a nechá zmizet svou masku. Vlk udělá to samé a zvědavě se na ni zahledí.
    "Kagerou.... Budeš se jmenovat Kagerou."

    Dávám 1500s a 100ss, moc krásně propracovaný příběh a hodně emotivní, nemůžu jak jinak než dát plný počet bodů.
    ~Zee
    Nagash
    Nagash

    Posts : 113
    Join date : 07. 07. 18

    2. Fantazia Empty Re: 2. Fantazia

    Příspěvek pro Nagash za 2/8/2018, 00:33

    Další nekonečný den v té příšerné džungli... stopuju bestii, na kterou jsem dostal kontrakt k ulovení, jelikož napadá démony cestující mezi zdejšími městy. Bezva na téhle džungli bylo to, že s takovým množstvím rostlin a stromů okolo nebylo možné projít a nezanechat za sebou nějakou stopnu, ale zároveň tady bylo tolik možností jak se schovat, že to nakonec bylo vlastně úplně jedno. Prodíral jsem se vším tím porostem a už byl poněkud podrážděný, že už jsem tu třetím dnem a stále jsem ani nezjistil o jakou bestii se přesně jedná, jelikož jsem jí ani nezahlédl. Navíc jsem měl tak trochu pocit, že začínám chodit v kruzích což znamenalo, že jsem nejspíš přešel ze stopy kterou jsem sledoval na nějakou starší. Mrzutě jsem nakopnul kámen před sebou a zanadával si, když jsem ucítil ostrou bolest v palci u nohy.
    Najednou jsem sebou cuknul a ohlédl se, když se z nedaleka ozval výkřik. Nebo to snad byl řev? Hned na to se však ozve zvuk, který mohl vydat jedině tvor, který byl naprosto zoufalý a dělo se mu něco naprosto strašného a tak se okamžitě rozběhnu tím směrem. Když doběhnu dostatečně blízko, zaslechnu nějaké hlasy a hlasité kňučení, které muselo patřit stejnému tvorovi jako řev před chvílí.
    "Tak co myslíte... takový úlovek stál za ty měsíce snahy ne?" ozve se hlas a hned na to několik hlasitých přitakávání. Proplížím se opatrně ještě blíž a když před sebou rozhrábnu několik velkých listů, konečně spatřím co se ve skutečnosti děje. Přede mnou stála partička démonů, svázaný dospělý Jingo a kus vedle klec s asi třemi jeho mláďaty. Dalších několik vteřin sleduju celou situaci a přemýšlím, než mi to dojde... několik měsíců snahy... bestie, která po několik měsíců napadala každého kdo se přiblížil... a démoni, kteří odchytávali a určitě prodávali mláďata. Tenhle Jingo po několik měsíců čelil útokům téhle party démonů a tak prostě útočil na každého kdo se přiblížil ze strachu o své mladé.
    Zdá se, že si částečně poupravím za jakým kontraktem jsem sem vlastně šel... abych zabránil Jingovi v dalším útočení, stačilo ho uklidnit (což se lépe říká než dělá) a zneškodnit... zabít ty démony. Rozhlédl jsem se kolem a napočítal pět démonů, kteří byli celkem unavení po dokončení lovu a hlavně vůbec nebyli ostražití, jelikož si mysleli, že už jim nic nehrozí. Vytáhl jsem tedy svůj meč, chytil ho čepelí dolů a připravil se. Čekal jsem na moment, kdy se démoni postaví tak, abych je mohl co nejrychleji zneškodnit jednoho po druhém, aniž by byl nutný nějaký zdlouhavý boj. Nemusel jsem čekat dlouho a ta chvíle nastala, když se jeden z démonů, asi jejich vůdce otočil a já si všiml, že  všichni stojí v půlkruhu kolem něj s dost velkým rozestupem a díky jeho otočení stáli všichni zády ke mě. Okamžitě jsem zatajil dech a vyrazil. Pomocí Quick stepu jsem se postupně přemístil za záda každého z nich a jedním rychlím bodnutím do krku je poslal na onen svět.
    Žádné výkřiky, žádný boj... čistá práce. Dokonce jsem měl pocit, že jsem se pohyboval o něco rychleji než dřív, což mě potěšilo, ať už to byla pravda nebo ne. Doběhl jsem až ke kleci ve které byli zavření ti prckové a začal zkoumat jak bych je dostal ven. Klec byla z nějakého kovu a tak jsem pochyboval, že bych ji dokázal rozbít, takže zbývalo prohledat démony a najít klíč. Rovnou jsem si to namířil k démonovi, který vypadal na jejich vůdce a šáhnul mu do kapsy u vesty a bingo... byl tam klíč. Nečekal jsem, že se mi to povede hned napoprvé, ale i já musím občas mít štěstí. Přiběhnul jsem zpět ke kleci a... zjistil, že klíč ani nepasuje do zámku... tolik k mému štěstí.
    Znovu jsem se vrátil k tělu démona a pořádně ho prohledal, než jsem si všiml stříbrného řetízku, který měl kolem krku a tak ho vytáhnu zpod trička a hle, vysel na něm další klíč. Znovu jsem přeběhl ke kleci a tentokrát ji i odemkl. Z klece se okamžitě vyřítili všichni tři mladí Jingové a namířili si to k raněnému dospělému, který se zjevně nedokázal už ani postavit a tak vše jen odevzdaně sledoval jen sem tam zavrčel, nebo zakňučel.
    Štěňata Jinga nadšeně poskakovala kolem svého rodiče, ale jejich nadšení se pomalu začalo měnit ve smutné kňučení, když si všimli jeho zranění. Také jsem si to namířil k Jingovi abych se mu mohl podívat na jeho rány, ale v momentu kdy jsem se k němu přiblížil a natáhl k němu ruku hodil hlavou a zakousl se mi do ní. Rychle jsem aktivoval svůj Vitaar, který se mu ale podařilo částečně prokousnout, a nevyhnul jsem se. Místo toho jsem jen zůstal v podřepu a díval se mu do očí. Nechal jsem ruku v sevření jeho ostrých zubů a začal mu čistit a ošetřovat ránu, jak nejlépe jsem jednou rukou dokázal. Po chvíli mě Jingu pustil a tak jsem si jen přelil ruku vodou a obvázal, než jsem pokračoval v jeho ošetřování. Rány nebyly smrtelné dokud se zastavilo krvácení a tak za chvíli Jingu dokonce i vstal a začal kulhavě odcházet. Když byl několik metrů ode mě, otočil se za mnou a kývl hlavou jako by chtěl abych ho následoval a tak jsem šel pomalu za ním.
    Po několika dlouhých chvílích, které jsme se prodírali džunglí jsme došli na místo, kde stál jen jeden obrovský strom a několik metrů kolem něj nic než drobné květinky s fialovými okvětními lístky. Jingu k nim přiklusal a několik jich utrhl, požvýkal a pak přišel až ke mě a rozžvýkané rostliny mi rozetřel po zraněné ruce, ze které packou strhnul obvazy. Chvíli jsem nechápavě sledoval svou ruku, než jsem si všiml, že se mi rány pomalu zacelují a mizí. Když jsem znovu vzhlédnul od své kompletně zahojené ruky, Jingu i s mladými byli pryč, ale přede mnou stále rostlo několik set těchto zázračných rostlin. Okamžitě jsem si jich několik natrhal a přemýšlel o tom, že bych si je posbíral všechny, ale nakonec jsem to zavrhnul a vyrazil zpět do města.
    Ve městě jsem vysvětlil situaci, ale klient mi odmítl zaplatit, jelikož jsem sice vyřešil jeho problém, ale nesplnil přesné zadání kontraktu. Klidně jsem z jeho domu odešel, aniž bych udělal scénu, ale nezapomněl jsem si všimnout krásného drahokamu, který měl můj klient vystavený ve vitrínce a který toho dne záhadně zmizel. Také jsem se dozvěděl, že rostlina kterých jsem teď vlastnil několik desítek měla ohromnou cenu a byla známá pro svou neuvěřitelnou schopnost několikanásobně zvýšit regeneraci jakéhokoli živého tvora a také pro to, že nikdo neví kde přesně se dá najít. Pár jsem jich prodal, samozřejmě s historkou, že to byly jediné co na tom místě byli a narazil jsem na ně naprostou náhodou... vlastně už si vůbec nepamatuju, kde jsem je našel. No a ostatní... ostatní jsem po dlouhém rozhovoru s mocným Xaphanem použil k vylepšení svého Vitaaru, do kterého byla magicky přidána esence těchto rostlin a tak můj Vitaar také získal schopnost zvýšit mou regeneraci.
    Dávám 1500s a 100ss, hezky sepsané a chválím ti zpracování a popis.
    ~Zee





    2. Fantazia Nagash12
    2. Fantazia Nagash11
    2. Fantazia Nagash10

    Sponsored content

    2. Fantazia Empty Re: 2. Fantazia

    Příspěvek pro Sponsored content


      Právě je 20/8/2019, 14:25