Výprava do podsvětí

V momentě, kdy se začne třást jsem věděl, že jsem udělal chybu a měl jsem jí to říct nějak opatrněji. Znovu si skousnu ret, Ireth se na mě vyplašeně dívala a po chvilce se jí do očí nahrnou slzy a vykoktá pár slov a prudce mě od sebe odstrčí. Dojde mi, že mluví o té démonce a pohled v jejích očích, plný děsu, bolesti a paniky... Se mi vpálil do paměti, stejně jako její prosebný výraz, když jsem ji tehdy odmítl a pološílený výraz v jejích očích, když do trůnního sálu dotáhla tu démonku. Párkrát zamrkám, abych se zase začal soustředit na realitu, to už se ale otočila na patě a rozběhla chodbou pryč.
"Ireth!" zavolám na ni a panika v mém hlase byla zcela znatelná. Okamžitě se za ní rozběhnu a po pár metrech ji i doženu. Věděl jsem, že neběžela plnou rychlostí, za což jsem byl rád. Ale nechtěl jsem, aby odešla. Nechtěl jsem být sám a... Sobecky jsem ji chtěl držet u sebe, ale také utěšit.
"Ireth," oslovím ji a pevně ji sevřu v objetí.
"Není to tvoje chyba, nemůžeš za to... To... To já... Donutil jsem tě k tomu, chtěl tě zlomit... Nevěděla jsi to. Nemůžeš za to. Prosím, zůstaň," vyhrknu rychle a i do mých očí se nahrnou slzy.

Snažila se mi vytrhnout, ale nemohl jsem se přimět k tomu, aby jsem ji pustil. Po chvilce to vzdá a vyděsí mě, když se přestane hýbat úplně, byla jako bezvládná panenka, takže jsem ji musel pevně držet, aby mi nespadla na zem. Starostlivě jsem se na ni díval, ale po chvilce se chytí mého oblečení a zaboří hlavu do mého hrudníku. Něco nesrozumitelně mumlala, nakonec však zachytím pár slov. Prosila mě, abych o tom nemluvil. Ještě víc ji k sobě přitisknu a začnu se proklínat, že jsem nedržel hubu. Když však začne zmateně koktat, že mě nechce ztratit, zvednu ji do náruče a posadím se zády opřený o stěnu s ní v klíně. Pevně ji k sobě přitulím a začnu hladit po zádech a ve vlasech. Ještě se mi několikrát omluví a tak se nakloním, abych ji mohl láskyplně políbit na rty.
"Lásko... Miluji tě a to se nikdy nezmění. Jsi pro mě tou jedinou, mou věčností a nikdy tě neopustím, slibuji. Spíš já si tě nezasloužím, po tom všem, čím sis kvůli mě musela projít a přesto jsi stále po mém boku, vždy, když tě nejvíc potřebuji, když se utápím v temnotě... Přijdeš si pro mě. Jsi mým světýlkem naděje, celým mým životem. Bez tebe by celá má existence už ani nedávala smysl. Nemohl bych bez tebe žít. Budeme spolu a nejen my dva. Budeme rodina," vydechnu konejšivým hlasem a přitulím ji k sobě ještě blíž, jako bych ji chtěl schovat před celým světem. Nakloním se tak, aby mé rty byly kousek od jejího ucha.
"Jsi moje, jen moje," zavrním ji do ucha, než se odtáhnu a vášnivě ji políbím na rty, jako by na tom jediném polibku snad i záležel celý můj život.

Polibek mi začne vášnivě oplácet, bylo na ni vidět, že je již klidnější, za což jsem byl neskonale vděčný. Alespoň něco jsem za poslední týdny udělal správně. A ať už jsem si to přiznal nebo ne, Ireth pro mě byla tou nejdůležitější osobou, kterou jsem měl. Dokázal jsem si představit život bez Mirys, Alexe, Miriam i Eliase, kdyby v něm ale chyběla Ireth... Kdybych o ní přišel nic by už nedávalo smysl. Pousměji se, když mi poděkuji a když se postaví a podá mi ruku, postavím se i já na nohy. Stále jsem ji držel za ruku a tu druhou natáhnu, abych jí mohl pohladit po obličeji a u toho jí rovnou z tváře setřu slzy. Po chvilce se mě zeptá, jestli dneska nepřespíme venku a trochu se pousměje. Chtěl jsem jí nějak rozveselit a tak se ukloním, přitáhnu si její drobnou ruku ke rtům a políbím ji na ni, zůstanu však v úklonu, jen trochu nadzvednu hlavu, abych se jí mohl podívat do tváře.
"Jak si přejete.... Má královno," pronesu s úsměvem, než se narovnám a pomaličku se vydám k východu z paláce. Nikomu určitě nebude vadit, když se na chvíli vypaříme a ráno se jistě vrátíme.

Mé gesto jí vykouzlí úsměv na tváři a najednou jsem začal věřit, že všechno bude opravdu v pořádku. Pomaličku vyjdeme z paláce na nádvoří, kde se Ireth zastaví, pustí mě a poodstoupí. Zmateně se na ni podívám, ale zůstanu stát na místě. Najednou poznamená, že se jí můj nový vzhled líbí, jen si bude muset zvyknout. Pousměji se a prohrábnu si rukou vlasy.
"To jsem rád... Taky si budu muset zvyknout," odpovím a pousměji se, to už mě ale chytí za ruku a rozběhne se po nádvoří. Následoval jsem ji a snažil se ignorovat démony, kteří se mi klaněli, bylo to... Zvláštní. Nebyl bych dobrý král, uměl jsem vést vojsko, ne království. Povzdechnu si, ale brzy tyto myšlenky vyženu z hlavy a usadím se vedle Ireth opřený o strom. Přehodím jí ruku přes ramena a přitáhnu ji k sobě. Dívala se na nebe a tiše přizná, že když je se mnou, má pocit, že zvládne cokoliv. Usměji se a dám jí pusu na tvář.
"Já také... Nevím, co bych bez tebe dělal..." vydechnu a přitulím se k ní.
"Ať jsem sebevíc ztracený v temnotě, vždycky si ke mě najdeš cestičku..." dodám po chvilce a zavřu oči.
"Spolu zvládneme všechno," vydechnu a mě samotného překvapí, s jakou jistotou jsem tato slova vyslovil.

Ušklíbne se, že je v tom pokaždé kapka sobeckosti, ušklíbnu se a když mi sdělí, že umí být pořádný sobec, zacukají mi koutky a povzdechnu si.
"Já taky, Ireth, já taky," pousměji se a když se zasměje s tím, že jsem z ní částečně udělal chronického žárlivce, znovu mi zacukají koutky a ještě víc se k ní přitulím. Doufal jsem, že ji někdy přesvědčím o tom, že opravdu netoužím po žádné démonce a chci opravdu jen ji. Než se nad tím však stačím nějak více zamyslet, strhne mě za límec vedle sebe na zem a natiskne se na mě. Ihned se natáhnu pro polibek a přivlastním si její rty. Zprvu jemný polibek se brzy změní ve vášnivý a začalo mi být opravdu jedno, že jsme jen kousek od hlavního nádvoří a každou chvíli by mohl kdokoliv přijít. Zapřu se jednou rukou o zem a uvězním její tělo pod tím mým, dával jsem si však pozor, abych jí neublížil a moc nepřimáčkl. Spokojeně zamručím do jejích rtů, než se přesunu k jejímu krku a po chvilce se odtáhnu úplně, abych se jí mohl podívat do očí.
"Miluji tě," zamumlám láskyplným tónem a dál ji pozoruji.

S každým jejím polibkem, dotekem, úsměvem jsem se cítil lépe a lépe, čím dál více jsem věřil, že to bude zase dobré. Dokud je se mnou, budeme v pořádku. Spokojeně vydechnu a dřív než se naději skončím na zemi s Ireth na mém hrudníku. Pousměji se a položím hlavu na zem, zatímco jí omotám ruce kolem pasu a začnu ji hladit po zádech. Užíval jsem si tento moment a jen sledoval hvězdy na temné noční obloze. Přišlo mi, že v podsvětí je nebe jasnější než v lidském světě, což... Byl trochu paradox, ale nebe tu bylo opravdu krásnější. Cítil jsem se opravdu unavený, ale pokaždé, co zavřu oči, ucítím obrovský strach z toho, že zase upadnu do temnoty. Unaveně si povzdechnu a na chvíli zavřu oči, než je znovu rychle otevřu a párkrát zamrkám.
"Ireth?" zašeptám nesměle a v mém hlase byly známky strachu.
"Mám strach jít spát... Co když... Co když se ta temnota vrátí a budu v ní zase uvězněný?" zašeptám a strach se začal měnit v lehkou paniku. Zachvěji se a přitisknu ji více k sobě.

Posadí se a zadívá se mi do očí, zůstal jsem ležet na zemi a připadal jsem si jako malé dítě, které se bojí usnout. Tiše si povzdechnu, to mě už ale začne uklidňovat, že nenechá temnotu, aby mě jí zase vzala, než si položí mou hlavu do svého klína. Váhavě přikývnu a dál ji pozoruji. Skloní se pro polibek a poté zašeptá pár dalších povzbuzujících slov, než se narovná a zeptá se, jestli mi nemá něco zazpívat. Okamžitě přikývnu a když si začne pobrukovat, pousměji se. Ještě chvíli jsem jí pozoroval a když začne zpívat, zavřu oči a nechám se pomaličku melodií ukolébat ke spánku.
Nemohl jsem říct, že by noc byla jakkoliv klidná, mnohokrát jsem se probudil celý zpocený z noční můry, občas s křikem, občas jsem zůstal ještě chvíli ležet paralyzovaný strachem a zoufalstvím, než se má mysl vrátila do reality, uvědomil jsem si, že Ireth je stále vedle mě, živá a zdravá a po chvíli jsem zase usnul. Probudím se až někdy ráno, kdy okolí bylo již zalité ranními slunečními paprsky a celý palác se pomalu probouzel k životu. Malátně se posadím, protáhnu a pohledem ihned vyhledám oči Ireth, než se k ní natáhnu, abych se ujistil, že je opravdu tady a není jen výplodem mojí fantazie.

Na dnešní ráno jsem si opravdu nemohl stěžovat, cítil jsem se odpočatě, přestože jsem se celou noc budil, probudil jsem se vedle Ireth a hned jsem dostal dlouhý ranní polibek, který jsem jí ochotně, ale rozespale oplatil.
"Dobré ráno," odpovím s úsměvem, než si zívnu, protáhnu se a protřu si oči, abych se alespoň trochu probral, než se znovu zadívám na Ireth.
"Děkuji," vydechnu a přitáhnu ji k sobě. Byla se mnou celou noc a tušil jsem, že jen díky ní jsem se tak dobře vyspal. Vtisknu jí pusu do vlasů, než nás oba vytáhnu na nohy a chytím ji za ruku.
"Nevím jak ty, ale mám celkem hlad... A měl bych se pustit do zařizování, aby jsme mohli co nejdřív domů," vydechnu, než se s Ireth po boku vydám směrem do paláce. A také jsem si potřeboval promluvit s Eliasem, Alexem a Setharem.

Lehce se zamračím, když mi řekne, že umírá hlady, ale dlouho mi to nevydrží, jelikož zaslechnu její smích a dostanu pusu na líčko. Sdělí mi, že ti dva začínají být nároční a tak se usměji a krátce jí položím ruku na bříško, než se zadívám do jejích očí.
"Teď vlastně musíš jíst za tři... Měl bych tě začít rozmazlovat," pousměji se a společně zamíříme rovnou do kuchyně, kde si dáme nějaké jídlo a jakmile byly naše žaludky spokojené, ještě chvíli zůstanu s Ireth, najdeme jeden větší pokoj i s koupelnou, který byl dost daleko od toho předešlého a jakmile zmizí v koupelně, aby si dala horkou vodu, vydám se promluvit si s Alexem. Nechtěl jsem to už víc odkládat a tak trochu jsem doufal, že tam bude i Sethar, abych si mohl rovnou promluvit i s ním. Najít je mi netrvalo moc dlouho, ale jakmile dojdu až ke dveřím, zastavím se se zvednutou rukou. Netušil jsem, co říct a měl jsem chuť se otočit a zmizet. Jenže jsem až moc dobře věděl, že mou přítomnost dávno vycítili a tak po pár dalších dlouhých vteřinách zaklepu na dveře a vyčkám na odpověď.

Alexovi netrvalo ani vteřinku mi otevřít, protáhne se škvírou, abych ani neviděl dovnitř a rovnou mi odpoví na nevyřčenou otázku, jak je Mirys. Skousni si ret a přešlápnu na místě, než se pomalu rozejdu za ním chodbou. Tiše jsem ho následoval a když se vydá na balkón a opře se o zábradlí, udělám to samé kus od ně. Zeptá se mě, co chci, což... Byla dobrá otázka, na kterou jsem sám neznal odpověď. Znovu si skousnu ret a zadívám se do dálky.
"Promluvit si... A nechtěl jsem to moc odkládat... Nechci o vás přijít kvůli tomu... Co se stalo," začnu potichu a až po pár vteřinách najdu odvahu otočit se na Alexe a podívat se mu do očí. Znovu jsem si připadal hrozně ztraceně a hlavou mi probleskne pár vzpomínek na to, jak jsem se do Alexe navážel, jeho výraz, když jsem všem řekl jeho tajemství, to jak jsem ho nutil vybrat si mezi Mirys a Lilith. Zoufalství v jeho tváři, když jsem Mirys řekl, aby zabila sebe, aby Alex mohl žít, nebo aby odešla a zachránila jen sebe. Zoufalství, které musel cítit, když si usekl vlastní ruce. V tu chvíli mě chtěl zabít a... Udělal by to. Bylo toho tolik a najednou jsem to viděl jasně před očima, udělám krok dozadu a chytím se za hlavu, nechtěl jsem to vidět, ne znovu. Po chvilce se však vrátím do reality a párkrát se zhluboka nadechnu.
"Vím, že cokoliv řeknu to nemůže napravit, ale... Něco zkusit musím, nechci o tebe přijít, bráško. Omlouvám se, za všechno..." vydechnu s pohledem upřeným na krajinu před námi. Už jsem se neodvažoval znovu podívat na něj.

Cítil jsem na sobě Alexův pohled, který ze mě ani na chvilku nespustil a tiše jsem poslouchal jeho slova. Měl pravdu, omluva to nespraví, ale jakmile řekne, že je to jistým způsobem má vina, zatnu zuby a dostanu chuť na něj vyprsknout jak přesně je to má vina. Raději však zůstanu mlčet a jen si vyposlechnu i zbytek jeho slov, než odejde s tím, že si promluvíme, až budu schopen dívat se mu do očí. Musel jsem nad jeho slovy přemýšlet, měl částečně pravdu, ale... Byla to opravdu má vina? Nemohl jsem za to, že je Mephistopheles mým otcem, že jsem po něm získal schopnost, kvůli které se tohle všechno stalo. Sice to bylo mé rozhodnutí, jít proti němu bojovat, ale kdo měl tušit, co se stane? Povzdechnu si a znovu se opřu o zábradlí, na které položím ruce a o ně si opřu bradu. Ne, měl pravdu, byla to moje vina, kdybych byl silnější, dokázal bych tu temnotu porazit, jenže... Já jí zcela propadl. Propadl jsem se do šílenství a ohrozil všechny mé blízké. Měl jsem chuť se jít někam zahrabat a už nikdy nevylézt, místo toho však zůstanu zcela nehybně stát na balkónu ještě dalších pár hodin.