Výprava do podsvětí

Mephistopheles:
Ireth nás zneviditelní a poté mi začne vyprávět, co se zhruba stalo. Pomalu přikývnu a zkusím si rozpomenout na to, co tu válku vůbec vyvolalo. Mé vzpomínky byly však mlhavé a proto se raději zaposlouchám do slov Sethara. Tvářil se provinile a začne mluvit o tom, že zklamal přání svého pána. Rozejdu se k němu a zadívám se mu do očí, než ho pohladím po hlavě.
"Sethare... Nemohl jsi vědět, co se stane. nebyla to tvoje vina. Alex je teď živý a zdravý a to je to hlavní. Kdyby jsi za ním přišel dřív, když byl ještě v mých službách, nedopadlo by to dobře. Kdybys najednou byl po boku nějakého démona... Kdybych jen něco tušil, mohlo to dopadnout velmi špatně," vydechnu a raději se vydám za mladým démonem. Sám jsem cítil pocit viny... Zapříčinil jsem tolik utrpení, smrtí, neštěstí... A pomalu jsem si to nepamatoval.
Nakonec se nám povede démona nasměrovat správným směrem a cesta ani netrvala tak dlouho. Jakmile dojdeme na pohřebiště, pomůžeme mu vykopat hrob a jakmile do něj uloží Alexe, okolí se začne rozplývat za vzlykotu mladého démona, který se ještě chvíli rozléhal po okolí. Skousnu si ret a chvíli zůstanu stát na místě, než se bez jediného slova vydám k další vzpomínce.
Prošli jsme ještě několik vzpomínek, které se většinou týkali Miriam, ať už to bylo jejich první setkání, nebo několik bojů, které bojoval proto, aby ji ochránil, nebo pod vedením Nearry. Vstoupíme do další vzpomínky a prostředí kolem nás se začne měnit. Najednou jsme stáli uprostřed lidského baru a po chvilce si všimnu dívky s dlouhými, bílými vlasy, která seděla u stolu s několika dalšími přáteli. Otočím se a všimnu si Fe'liho v lidské podobě, který stál za barem a připravoval nějaká pití.
"Už dlouho jsem nebyl v lidském světě... Co máme udělat tady?" zamumlám směrem k upírce.

Mephistopheles:
Jedna z příjemných vzpomínek... Bylo jich opravdu málo, ale doufal jsem, že co poznal Ireth obrátil se jeho život k lepšímu. Lehce se pousměji, když si všimnu, jak se upírka dala do akce a po chvilce své druhé já donutila jít k baru. Ještě předtím nám však vysvětlila situaci, ale už teď jsem tušil, že si s touto situací hravě poradí. Znovu se k nám připojí a nějakou dobu jsme ty dva pozorovali, jak se spolu baví a smějí, než druhá Ireth začne odcházet. Kousek od dveří jí však chytí jiný upír, zvedne ji do vzduchu a začne škrtit. Fen'lin okamžitě přijde blíž, ale vypadal tak trochu bezradně, jako by netušil, co dělat. Zadívám se na Ireth, která ovšem moc dobře věděla, co se má stát. Způsobí Fe'limu ránu na ruce, která začne krvácet a vůně krve okamžitě přiláká pozornost upíra, který se po démonovi vrhne a srazí ho k zemi. Když se mu větší a silnější upír pokusí dát smrtelnou ránu, chytím ho rychle za ruku, ale pak se o něj už postará druhá Ireth a prostředí kolem nás se začne rozplývat. Zase se ocitneme v temnotě a otočím se na Ireth.
"Doufám, že už budeš ve všech vzpomínkách, přijde mi to mnohem jednodušší, když hned víš, co dělat," zasměji se a zamíříme k další vzpomínce. Tentokrát se ocitneme na kraji krásného jezera a po chvilce si všimnu Fen'lina s Ireth, kteří měli piknik.
"Vypadáte tak šťastně... Těžko uvěřit, že je to ten samý démon, kterého jsme viděli do teď," vydechnu.

Mephistopheles:
Díval jsem se na Ireth, která mluvila o nich dvou a nemohl mi uniknout pohled v jejích očích. Dívala se na Fen'lina s nezměrnou láskou. Pousměji se, ale její výraz se najednou změní. Promění nás na démony s tím, že máme zaútočit na Fen'lina, ale nezabít ho, že ona se postará sama o sebe. Zamračím se, nelíbilo se mi to, ale... Ona určitě nic nepokazí, kdežto já nebo Sethar bychom mohli.
"Buď opatrná," řeknu jí starostlivě, než začnu spolu se Setharem útočit na Fen'lina. Neměl žádnou zbraň, byl člověk s lidskou rychlostí i silou, přestože byla větší, než od těch obyčejných. Kdybychom se snažili, už dávno bychom ho zabili, ale takhle jsme mu vždy způsobili jen povrchovou ranku a útočili na něj dál. Každou chvíli jsem však pokukoval po Ireth, zda je v pořádku. Nechtěl jsem, aby se jí cokoliv stalo. začnu se znovu soustředit na Fena, který najednou ztuhne, než se mu z hrdla vydere démonický řev a obklopí ho temná energie. Změní se na démona a vrhne se směrem k oběma Ireth. V půlce cesty se však zase vše změní v temnotu a rozplyne.
"Jaký je to pocit, přizabít samu sebe?" ušklíbnu se po chvilce.

Mephistopheles:
Zpraží mě zlostným pohledem a chladně mi sdělí, že je to má vina. Ihned sklapnu a sklopím hlavu k zemi. Raději jsem už nic neříkal a jen jsem ji následoval do další vzpomínky. Ocitneme se v nějaké tmavé místnosti a po chvilce v ní poznám své vězení. Chtěl jsem poznamenat něco ve smyslu, že jí musím za ten kousek pogratulovat, ale když si všimnu jejího výrazu a toho, jak se klepe, sklapnu a jen se na ni starostlivě podívám.
"Ireth?" zašeptám a položím jí ruku na rameno, než se tázavě zadívám na Sethara, jestli náhodou netuší, co se děje. Znovu se otočím na démona v řetězech, který měl sklopenou hlavu a vypadalo to, že nad něčím přemýšlí a o naší přítomnosti ještě neví. Vypadal ale v pořádku, tak co... Zaseknu se a tak trochu si dám dvě a dvě dohromady. Přeci jen jsem věděl, co se dělá se zrádci, kteří odešli do jiného království a předtím zastávali vysokou pozici.
"Udělám to, ale musím vědět, co přesně," vydechnu a skousnu si ret. Nechtělo se mi do toho, ale na ní jsem to rozhodně nechat nechtěl.

Mephistopheles:
Vůbec nic neříkala, jen se dívala před sebe a už teď mi bylo jasné, že to, co bude následovat nebude vůbec hezké. Nic neřekne, jen se k démonovi rozejde a vytáhne ho trochu do vzduchu. Vyštěkne na nás rozkaz hlasem zcela bez emocí, abychom mu zkrátili vlasy, což také rychle udělám. To co však následovalo... Zděšeně jsem sledoval Ireth, která ho bez jediné emoce v očích začala mučit. Celou se ozývalo hlasité křupání kostí a řev démona, když mu způsobila otevřenou zlomeninu. Netušil jsem, co se s ní stalo, najednou... Byla tak chladná, děsila mě. Stál jsem jako opařený a jen jsem sledoval,jak démona odtáhla doprostřed místnosti a připoutala ho na řetězy tak, že se sotva dotýkal nohama země. krátce se na nás zadívá, než Fenovi vyrve křídla z těla... Už teď jsem věděl, že na ten křik nikdy nezapomenu a donutí mě to odvrátit pohled. zadívám se na Sethara, který se také tvářil zděšeně a až po chvilce se otočím na Ireth, která byla celá od krve, ale odstoupí stranou. Myslel jsem, že je konec, ale místo toho nám začne dávat rozkazy. Chvíli jsem na ni ještě hleděl, neschopen slova, či jakéhokoliv pohybu, než se podívám na Sethara.
"Udělám to," zašeptám, než se vydám k Fen'limu. První se pustím do jeho rukou podle "postupu," který mi řekla Ireth, využiji oheň a hned na to ucítím smrad spáleného masa, ze kterého se zvedal žaludek. Zatnu zuby a pustím se dál do práce ignorujíc řev mého syna. Ne, nebyl to on, je to jen vzpomínka, musíme to udělat! Jakmile byly jeho ruce celé zkrvavené, spálené a téměř bez kůže, odstoupím a natáhnu se pro bič. Fen'lin vypadal, že je sotva při vědomí. Bezvládně visel za ruce se sklopenou hlavou a myslel bych si, že je mrtvý, či v bezvědomí, kdyby se jeho tělo netřáslo.
"Ireth," zasténá potichu a na chvíli se zarazím, poté se dám však zase do práce a nechám bič znovu a znovu dopadnout na jeho záda, až mu z něj trčely cáry kůže a krev stékala na podlahu. Odhodím bič stranou, než vezmu hřeb, kterým mu přibiji ocas do země, než se s nečitelným výrazem otočím na Ireth. Chtěl jsem se zeptat, jestli je to všechno, ale dřív než to stihnu, démon opět zašeptá její jméno, než se celá místnost rozplyne a zůstaneme stát v temnotě. I krev od které jsme oba byli zmizela.
"Ireth?" vydechnu a hlas se mi trochu zlomí, takže si odkašlu.
"Jsi... V pořádku?" zeptám se se starostlivým pohledem.

Mephistopheles:
Upřeně jsem se díval na malou upírku, která apaticky a zcela bez emocí mluvila o tom, že to jsou jen vzpomínky a není to skutečné. Přikývnu a zadívám se na slzy, které jí stékaly po tvářích. Vypadalo to tak zvláštně, dívala se na nás očima zcela bez emocí, bez života, ale její pohled se po chvíli změní a vysvětlí nám situaci a omluví za neužitečnost, než se vydá k další vzpomínce. Když prochází kolem mě, chytím ji za ruku a přitáhnu k sobě, abych ji mohl obejmout.
"Přišla jsi na většinu situací, bez tebe by to nebylo možné a ani jeden z nás by tady nebyl... Bez tebe bychom byli ztracení," vydechnu, než ji pustím a trochu poodstoupím. Trochu se pousměji, než se rozejdu dál a brzy skončíme v další vzpomínce. Okamžitě se rozhlédnu okolo. Byli jsme na zvláštním místě, vypadlo jako staré pohřebiště s nějakým rituálním kruhem uprostřed. Ve vzduchu jsem cítil obrovské množství bílé magie, ale nijak mi neubližovala. Co mě však překvapí ještě víc bylo to, že se kolem nás nacházelo hodně andělů. A Fen'lina jsem nikde neviděl. Za to Ireth měla na sobě šaty, nějaká dřevěná pouta a táhli ji doprostřed toho kruhu.
"Co teď?" zeptám se rychle, připraven každou chvíli zakročit a udělat to, co mi řekne.

Mephistopheles:
Ireth nic neříkala, jen mlčky sledovala celou vzpomínku a čím dál více se mračila. Když vzpomínka skončí tím, že ji Fen zachrání, naše okolí potemní. Překvapeně zamrkám a zadívám se na Ireth, která nám začne vysvětlovat, co tam bylo špatně. Zapamatuji si její slova a pomalu přikývnu.
"To půjde... Změň nás na anděly a jen dávej pozor, co se děje, kdyby cokoliv bylo jinak, hned řekni," vydechnu. Chtěl jsem jí co nejvíc držet dál od boje a tohle znělo, že to vládneme i jen se Setharem, přestože jsme museli napravit hodně věcí. První se dostaneme k Fen'limu a pokaždé, když málem zasadí smrtelnou ránu andělovi, jeho ránu zablokuji. Když ho skrz nás nakonec pustíme, počkám si, než dopadne na zem, kde ho přimáčknu, aby jen tak nevstal a poté jsme ho zaměstnávali do doby, než nám Ireth dala znamení. Fen'lin se vyřítí k sloupci světla a já si až teď všimnu, že jedna ruka Ireth je jen kostra. Párkrát zamrkám, ale to už nás obklopí temnota. Zvědavě se zadívám na upírčinu ruku, ale nakonec to nechám plavat.
"To byla... Asi jedna z nejsložitějších vzpomínek... Ještě že jsi šla ty, to bychom s Alexem asi nevyřešili," vydechnu, než se vydám k další vzpomínce, do které vstoupíme. Okamžitě si všimnu Eliase, který bojoval proti Fen'linovi v bestiální podobě a na jeho hlavě se držel Sethar.
"Sethare? Co tady?" zeptám se a sleduji dva démony, jak spolu bojují a vypadalo to, že Fen'lin vyhrává a brzy Eliase porazí.

Mephistopheles:
Sledoval jsem Sethara, jak úplně ztuhl, než se na mě pomaličku otočí a vysvětlí mi situaci. Další krásná vzpomínka, pomyslím si než se zadívám na dva bojující démony.
"Ireth... Zneviditelni mě prosím," vydechnu a jakmile tak udělá, rozběhu se k Fenovi. Znepříjemňoval jsem mu boj tím, že jsem ho jakkoliv zpomaloval, párkrát mu podrazil nohy, nebo mu jakkoliv jinak zamezoval v pohybu a zároveň jsem se vyhýbal Eliasovým trnům. I tak mě několikrát škrábnou do těla a k mému překvapení mi začne téct krev. Elias ale brzy začne vyhrávat a nakonec Fena zamotá do trnů. Poodstoupím a obrovský vlk se změní zpátky na démona. Díval jsem se, jak do něj Elias znovu a znovu zabodával své drápy a také na to, jak z Fen'liho očí postupně vyprchává život. Zachvěji se a odvrátím pohled stranou. Elias se však změní na Alexe, který začne vyvádět a pomocí Elektřiny mu opět nahazovat srdce. Sethar měl ale pravdu v tom, že Lilith nepřicházela.
"Ir, proměň jednoho z nás na Lilith, bude to asi nejjednodušší," zamumlám a vydám se k ní.

Mephistopheles:
Vidět Fen'lina umírat nemohlo být pro Ireth vůbec příjemné a ani jsem se nedivil, že byla tak trošku mimo. Přesto udělala vše, o co jsem žádal a už jen za to si zasloužila můj obdiv. Změní Sethara na Lilith a poté se všichni vydáme k paláci, než se vzpomínka rozplyne a opět nás obklopí temnota.Než však stačím cokoliv říct, vtáhne nás další vzpomínka a hned na to kolem nás projde druhá Ireth. Byli jsme v jakémsi domě, kousek od nás byl Fen s Ireth a zrovna se o něčem bavili, než se vydají směrem do domu. Podívám se jak na Ireth, tak na Sethara, než se za nimi vydám. Oba dva si lehnou do postele, kde se zachumlají a přitulí k sobě, než zavřou oči a vypadalo to, že jdou spát. Přišlo mi to jako zcela normální večer a tak se zmateně otočím na Ireth. Nemohlo to být zase tak dávno a jelikož to zažila, měla by vědět, co je špatně v této vzpomínce.
"Neříkej mi, že vás zase napadnou démoni..." vydechnu když si vzpomenu, že podobně začínala vzpomínka u jezera.

Mephistopheles:
Starostlivě se zadívám na Ireth, která po chvilce přemýšlení zrudla jako rajče. Lehce nakloním hlavu na stranu a tázavě se na ni zadívám. Začne se rozhlížet, než se rozpačitě zasměje a zadívá na své druhé já. Zadívám se na druhou upírku, která se po chvilce posadí a začne si sundávat oblečení. Překvapeně zamrkám, než se mi začnou cukat koutky. To už mě ale Ireth táhla ven z místnosti s tím, že šlo o děti. Z pokoje se ozve hlasitý sten, který nemohl patřit nikomu jinému než jí a znovu mi začnou cukat koutky úst. Obklopí nás temnota, ale i tak tlumeně zaslechneme ještě několik ženských zasténání, než se ocitneme v kompletní temnotě a až teď vyprsknu smíchy. Pár vteřin na to se ale uklidním, když si uvědomím, že již necítím žádné další vzpomínky. Zadívám se přímo před sebe a začnu se soustředit na okolí.
"Cítím Fen'liho přítomnost," vydechnu po chvilce a rozejdu se tím směrem. Chvíli jsme kráčeli temnotou, než v dálce zahlédnu Fen'lina v démonické podobě. Seděl na zemi zády k nám, kolena měl přitažená k tělu a o ně opřené čelo. Třásl se a když jsem se dostali ještě blíž, přišlo mi, jako by něco nesrozumitelně a zoufale mumlal. Otočím se na Ireth a naznačím ji, že by tam měla jít sama a že my počkáme.

Temnota byla všude kolem mě, obklopovala mě, nedovolila mi uniknout, čím víc jsem se snažil jí potlačit, tím víc mi připadalo, že se do ní potápím. Slyšel jsem hlasy svých přátel, viděl jsem jejich vyděšené tváře. Byla to skutečnost? Nebo jen další obraz, který má mysl vytvořila. Občas ke mě jejich hlasy pronikly zřetelněji, slyšel jsem mou Ireth, následoval její hlas a na chvíli jsem byl zase sám sebou. v hlavě se mi promítly obrazy toho, co jsem udělal. Nemohl jsem to zastavit, ani s tím bojovat. Čím dál víc jsem se v tom utápěl. Chtěl jsem pryč, za Ireth. Viděl jsem ji před sebou, tak zřetelně, dívala se na mě mrtvýma očima a po chvíli jsem si uvědomil, že mám na rukou její krev. Zabil jsem ji. Roztřesu se a ustoupím dozadu, zmizela, ale po chvíli jí nahradil další obraz. Byli mrtví, všichni. Zabil jsem je, na rukou jsem měl jejich krev. Vize a představy se opakovaly stále dokola jako na běžícím páse, nemohl jsem jim uniknout. Občas jsem viděl záblesky reálného světa, vyděšené výrazy všech okolo. Už jsem ani netušil, co je realita. Mé vlastní vzpomínky mě ubíjely, byly však jiné, překroucené, zvrácené. Mí přátelé v nich umírali stále dokola a dokola. Jen jsem stál a díval se na ně s úsměvem na rtech. Když temnota začala postupně ustupovat, ani jsem to nevnímal, přišlo mi, že jsem tady už roky, uvězněn ve vlastní mysli a tak se jen posadím v prázdnotě obklopen pouze temnotou. Třásl jsem se, po tvářích mi tekly slzy. Něco jsem si tiše mumlal a sám jsem si nebyl jistý co. Prosil jsem snad o pomoc, nebo volal mé přátele, aby mi pomohli? Lehký dotek na mých křídlech jsem ani necítil až po chvíli zaslechnu konejšivá slova. Ten hlas... Moc dobře jsem ho znal, ale bál jsem se vzhlédnout. Šeptala mé jméno, konejšivá slova o tom, že jsi pro mě přišla. Položí mi ruce na ramena, její studený dotek byl příjemný, uklidnil mě. Poté ale zmizí a když už si myslím, že je pryč i ona, zašeptá, že spolu jsme silnější než temnota a že mi ukáže, jak ji zahnat. Pomaličku zvednu hlasu a zadívám se na její nataženou ruku uslzenýma očima.
"Ireth..." vydechnu a láskyplně se na ni zadívám, než se v mých očích objeví bolest a pocit viny. Tiše zavzlykám, než si kleknu na kolena, obejmu Ireth okolo pasu a přitisknu hlavu k jejímu břichu.
"Je mi to tak líto! Nechtěl jsem! Omlouvám se, nechtěl jsem ti ublížit! Nikomu z vás! Je to moje chyba, neměl jsem vůbec chodit do podsvětí!" zavzlykám a roztřesu se ještě více než předtím. V tuhle chvíli mi bylo jedno, jestli je jen dalším výplodem mojí fantazie, pociťoval jsem úlevu, že tady je, ale když se mi před očima jasně vybaví její zoufalý výraz plný bolesti, který jsem jí způsobil, rychle ji pustím, vyskočím na nohy a začnu couvat dozadu, zatímco se chytím za hlavu.
"Ne, ne, ne! Běž ode mě, jen ti zase ublížím! Beze mě budeš v bezpečí! Tolikrát jsem ti už ublížil, tolikrát jsi mi málem umřela a všechno to bylo mojí vinou!" vydechnu v panice a po chvilce přestanu couvat a jen pevně sevřu víčka a zakryji si dlaněmi obličej. Hned na to se začnu tiše smát. Po tom všem, co jsem udělal si opravdu nic jiného nezasloužím.

Třásl jsem se a pomalu ani nedýchal, věděl jsem, že Ireth pravděpodobně po chviličce zase zmizí a znovu se ponořím do noční můry, ze které jsem se nemohl dostat. Najednou mě však uchopí za ruce, které mi prudce odtáhne od obličeje. Překvapeně se na ni zadívám. Mohla tady opravdu být? Ale jak? Poprosí mě, abych ji neposílal pryč, když mě konečně našla, zatímco mě pevně objímala. Překvapeně skloním hlavu, abych na ni viděl, než ji váhavě přitisknu k sobě. Čím dál víc jsem věřil, že je opravdu tady, že není jen výplodem mojí fantazie. Přišla si pro mě, tak jako vždy, když jsem se dostal do problémů. Když začne šeptat další slova, lehce skloním hlavu a zaposlouchám se do jejího uklidňujícího hlasu. Začne mluvit o dětech a vytvoří iluzi louky, kde jsme společně stáli a dívali se na dvě drobné děti, které Ireth láskyplně objala. Vypadali jsme tak spokojeně. Natáhnu k obrazu jednu ruku, poté ale zmizí a místo toho se kolem nás objeví tisíce hvězd. Zamrkám, chtěl jsem, aby se ten obraz vrátil, chtěl jsem v něm žít, šťastný s Ireth a prcky. Jenže si uvědomím, že to nebylo skutečné a že pravou Ireth mám u sebe. Zhluboka se nadechnu její vůně a když se mě zeptá, jestli tohle všechno chci opustit, zavrtím nesouhlasně hlavou. Zadívám se do jejích očí a když se mě zeptá, jestli si pamatuji, že jsem její věčností, na tváři se mi objeví úsměv.
"Pamatuji... Navždy jen tvůj," vydechnu po chvilce. Je to má Ireth, musela být. A budu jí následovat z tohoto místa. Všechno zase bude v pořádku. Přitáhnu si ji blíž k sobě a políbím s veškerou láskou, kterou jsem k ní cítil. vychutnával jsem si její rty, přítomnost, vůni... Nakonec se odtáhnu a znovu se zadívám do jejích očí, než ji pevně chytím za ruku.
"Pojďme odtud," vydechnu prosebně, připraven jí následovat třeba až nakonec světa.