Elias + Fen'lin

Elias se mi vysmekne a obratně dopadne na zem. Přistanu hned kousek od něj, ale když si všimnu s jakou vervou je začal trhat, rozhodnu se, že pomoc opravdu nepotřebuje. Jen jsem ho sledoval a dával pozor, jestli se mu některá nedostala za záda. Brzy je však všechny zabil a otočí se na mě. Propálí mě pohledem a když už čekám, že se vrhne na mě jako na dalšího, poděkuje mi. Překvapeně zamrkám, než se pousměji a rozejdu se k němu.
"Taky děkuji, kdyby nebylo tebe, nedostali bychom se odtamtud," pousměji se a prohlédnu si ho, jestli nemá nějaké větší zranění, které by chtěl ošetřit.
"V pořádku? Jsi zraněný?" zeptám se po chvilce a poté se zamyšleně zadívám na to, jak vypadá.
"Hádám, že tohle je tvá pravá forma... Celkem mě to překvapilo, myslel jsem, že tvá pravá je ta, ve které jsi nejčastěji, ta... nejlidštější," zamumlám zamyšleně.

Trny vyrazí do všech stran a vysají energii z mrtvých těl. Díval jsem se, jak se jeho rány okamžitě zahojily, byla to velmi užitečná schopnost a úplně jsem zapomněl, že ji má. Po mojí otázce nakloní hlavu na stranu a odpoví, že je problematické cestovat v jeho pravé podobě, protože si ho démoni pletou s bestiemi. To... Jsem chápal. A měl i užitečnou schopnost,že dokázal měnit podobu svého těla. Nakonec vyroste do své původní výšky a opět se přede mnou objeví povědomý démon. Jen lebka a oči mu skoro vždy zůstaly stejné.
"Je to už jen pár hodin cesty odsud... Můžeme jít buď pěšky, nebo zase letět... Jestli chceš, můžeš se zase ukrýt v mém stínu. Jen... Z něho vyjdi až budeme na zemi," navrhnu a čekám, jak se rozhodne, poté si však ještě na něco vzpomenu.
"Pokud se tedy nechceš ještě na něco zeptat ohledně toho, o čem jsme mluvili," dodám. Moje nabídka stále platila a doufal jsem, že pokud mu pomůžu pochopit, co cítí, bude mě pak chtít méně zabít.

Odsekne, že létat nechce, s povzdechem přikývnu, přišlo mi, že se čím dál více chová jako malé dítě. Nebo jsem si toho dříve prostě jen nevšiml. Změní se znovu do své pravé formy a naznačí mi, abych na něj vylezl. Přistoupím k němu a když mi znovu odsekne, že neví, na co by se zeptal, zacukají mi koutky. Byl vážně jako přerostlé, uražené, nafučené dítě. Jenže jsem si byl jistý, že kdyby nebylo po jeho, místo breku by se mě spíš pokusil zabít. Proto raději vyskočím na jeho záda, pohodlně se usadím a jednou rukou chytím... asi srsti? Ukážu mu směr, kterým má běžet a poté se už v tichosti dá na cestu. Běžel opravdu rychle, snadno se vyhýbal stromům a ani překážky v terénu ho vůbec nezpomalovaly. Brzy jsme byli na místě, které jsem však nepoznával. Překvapeně seskočím z jeho zad, když uvidím zpustošenou, vypálenou vesnici. Tohle byla má rodná vesnice. Zbyly po ní jen trosky a prach. Pomalu se vydám dál a prohlížím si všechno kolem. Věděl jsem přesně, co se stalo. Mephistopheles to tady nechal zničit kvůli mě. Byl jsem jeho generál, zradil jsem ho. A proto zničil vesnici, ve které se vlastizrádce narodil. Naštvaně zavrčím a raději se rychlými kroky vydám k našemu starému domu.

Šel jsem dlouhými kroky přímo k 'domů' a za sebou jsem slyšel hlasité vrčení démona. Doslova jsem na sobě cítil jeho nenávistný pohled, kterým mě propalovat. Poslouchal jsem a čekal, zda mě mé smysly nevarují o tom, že se mi vrhl na záda s úmyslem mě zabít. Najednou se však zastaví, neohlížel jsem se však a brzy mě dokonce dožene. Dojdu k jednomu z vyhořelých domů, překročím spadlý, ohořelý trám a odhodím pár trosek stranou, než se mi na rukou objeví drápy, kterými prorazím černou, zuhelnatělou podlahu. Ze skrýše pod ní vytáhnu železnou, uzavřenou schránku. Zadívám se do ní, než do ní vpustím trochu magie a hned na to se sama otevře. Bylo v ní mnoho dokumentů, většina ale patřila Viol, ty si vezmu k sobě a až narazím na zapečetěný dopis od Chise, opatrně ho vezmu a vrátím se k Eliasovi.
"Tady je..." řeknu potichu a podám mu ho.

Eliasi,
moc se ti omlouvám, že jsem se s tebou nerozloučila, ale vím, že by jsi s mým rozhodnutím nesouhlasil a snažil by ses mě zastavit. Děkuji za všechny ty krásně strávené roky s tebou a za to, že jsi mi dodával naději na uzdravení až do samotného konce. Už ale vím, že to nestihneme a má moc mě dříve či později zabije. Dlouho jsem o tom přemýšlela a už dávno jsem přemluvila Fen'lina, aby mi slíbil, že pokud nepokročíte s hledáním řešení a bolest se stane nesnesitelnou, ukončí to. Věděla jsem, že ty bys na to nikdy nepřistoupil, ale i tak mi trhá srdce, že to skončilo takto a nemohli jsme se ani rozloučit.
Neustále přemýšlím nad tím, jaké to bude, až tady nebudu. Jsi opravdu silný démon, ale... Mám o tebe strach. Nedokáži si představit, že by jsi skončil sám a jen tak někdo tě nejspíš nepochopí a nepřijme. Možná proto bude nejlepší, když zůstaneš s Fen'linem. Vím, že na něj budeš nejspíš naštvaný a budeš ho nějakou dobu nenávidět, ale udělal jen to, o co jsem ho žádala a věřím, že ani pro něj to nebude lehké.
Doufám, že se ti tvé jméno líbí, dlouho jsem nad ním přemýšlela a myslím, že jméno Elias se k tobě opravdu hodí. Kéž bych ti toho mohla zanechat mnohem více, naučit tě všechno, co jsem chtěla. Pojmenovat a rozlišovat emoce, ukázat ti, co všechno život nabízí, ale obávám se, že na to nebudu mít dostatek času.
Možná se po mojí smrti budeš cítit zrazený, osamělý, opuštěný, ale... Věř, že zůstanu stále s tebou i když mě neuvidíš, ani spolu už nebudeme moct mluvit. Budu však stále žít v tvém srdci, dokud si mě budeš pamatovat a budu na tebe neustále dohlížet.
S láskou,
Chise

Tiše jsem stál opodál a sledoval démona, jehož výraz se neměnil, ani se měnit nemohl. Až po chvíli mu začnou z očí stékat slzy. Stál tam a stále hleděl do dopisu, musel ho číst už několikrát a přesto od něj nemohl odtrhnout zrak. Celou dobu jsem tiše stál, nehodlal jsem ho tady nechat, nebo opustit ho. To by mi Chise nedovolila a pokud mě bude stále chtít zabít... Nějak si s tím poradím. Zatím jsme přemýšlel, co by tak mohl cítit, jak mu to popsat, vysvětlit, pomoct mu. Jakmile se na mě podívá a upře na mě rudé oči, rozejdu se k němu. V jeho očích jsem už neviděl nenávist a vztek, ale spíše obrovský smutek. Vypadal tak ztraceně, že jsem mu prostě musel a chtěl nějak pomoci.
"Eliasi..." oslovím ho a zastavím se kousek od něj.
"Jestli teď cítíš bolest v hrudníku, jako by ti ho někdo svíral, je to smutek a bolest nad ztrátou milované osoby. A je to v pořádku. Nevyléčíš ji sice svou schopností a bude tady ještě dlouho, časem se však zmírní. Zkus nemyslet, na to že je pryč, ale na vaše společně ztrávené chvilky. Můžu ti říct, že ničeho nelitovala a řekl bych ti, že nemusíš být smutný, že zemřela, ale nemělo by to smysl," vydechnu a pomalu k němu natáhnu ruku, abych ho pohladil po lebce. Doufal jsem, že mi v tomhle stavu neukousne ruku.
"Víš... Chise pořád žije, přímo tady," zašeptám a ruku, kterou jsem měl položenou na jeho hlavě položím na jeho hrudník v oblasti jeho srdce.
"V našich srdcích..." dokončím větu a trochu ustoupím, abych mohl zhodnotit, jaký dopad měla má slova a jestli bych měl pokračovat, nebo začít utíkat před zmateným démonem. Ne, i tak bych neutekl. Tiše si přísahám, že už jen pro Chise ho neopustím a pokusím se mu pomoct.

Nepůsobil nijak agresivně, spíše ztraceně, doufal jsem, že má slova alespoň trochu pomáhají, ale už jen to, že mě nechtěl okamžitě roztrhat a dokonce mě nechal se ho dotknut, byl pokrok. Schová si dopis do kapsy a poté se změní do své pravé formy. Chvíli ještě stál na místě, než se rozběhne pryč. Díval jsem se za ním, potřeboval čas a být sám, ale samotného ho nechat nemůžu, zemřel by tady. Asi ho budu následovat z dálky. V tu chvíli mi dojde, co je tím směrem a hlasitě zanadávám.
"Eliasi!" zařvu, ale to už mi zmizel mezi stromy. Rozběhnu se za ním a po chvilce vzletím do vzduchu. Napíšu runu pro rychlost, kterou na sebe použiji a poté se zběsilým tempem vydám za démonem.
"Eliasi!" zakřičím znovu, jakmile ho uvidím a snažil jsem se letět co nejblíž.
"Vím, že chceš být sám, ale tím směrem je Mephistophelův palác a není až tak daleko. Jestli se tam dostaneš, zabijí tě! Jsou tam velmi silní démoni a všechny neporazíš," řeknu mu nahlas a po chvilce zamířím přímo k němu a sednu si na jeho záda, zatímco přitáhnu křídla k tělu.
"Prosím, nechám tě být, jen běž jiným směrem, nechci, aby se ti něco stalo!" řeknu prosebně a pevněji stisknu srst na jeho krku.

Ignoroval mě. Jako bych byl duch a stále běžel rovně. Blížili jsme se ke konci lesa, kde bylo volné prostranství a někdo nás mohl zahlédnout i z dálky. Elias však najednou prudce zahne doprava a tak si oddechnu. Zůstanu však sedět na jeho zádech, nechtěl jsem ho nechat samotného, dokud mi neřekne, že chce být sám, nebo nedá dost jasně najevo. Proto se předkloním, až si lehnu na jeho hřbet a položím si hlavu na jeho srst. Nehodlal jsem ho rušit a tak jsem jen ležel se zavřenýma očima a relaxoval. Jen jednou rukou jsem ho bezmyšlenkovitě hladil na zádech, aniž bych si to uvědomil, jinak jsem se nehýbal vůbec a nechal ho jít kam chce, dokud se teda bezhlavě neřítí do náruče smrti. Přemýšlel jsem, co bych mu tak mohl říct a vybavím si, jaké to pro mě bylo, když zemřel Alex. Tedy když jsem si to myslel. Tehdy byl pro mě jediným člověkem, na kterém mi záleželo a přišel jsem o něj. Byl jsem zoufalý, po dlouhé době jsem cítil tolik emocí, jako ještě nikdy. Chtěl jsem ho za každou cenu zpátky, ale rychle jsem pochopil, že to není možné. Elias se nejspíš cítí stejně. A možná ještě hůř. Chise pro něj byla vším, nic jiného neznal. Byla smyslem jeho života. A on o ni přišel. Povzdechnu si, čím více jsem nad démonem přemýšlel, tím více jsem mu začínal rozumět. Asi v něm začínám vidět to, co viděla Chise před lety. A s tím se dostavila i ohromná touha mu pomoci.

Ležel jsem stále v jedné poloze a přísahal bych, že se mi na chvíli podařilo usnout. Každopádně když jsem se 'probral' slunce bylo již vysoko na obloze a cítil jsem se odpočatě. Nadzvednu se do sedu a rozhlédnu se po okolí. Netušil jsem, kde jsme, ale něco mi říkalo, že dost daleko od Mephistophela, takže jsem byl klidný. Elias zpomalí, sledoval jsem ho a přemýšlel, co říct, to už však zajde do lesa a znovu se rychleji rozkluše. Potlačím nutkání na něj promluvit jako na nějaké jezdecké zvíře a místo toho se zadívám okolo.
"Chceš si promluvit, Eliasi?" zeptám se ho. Doufal jsem, že měl dostatek času na urovnání myšlenek a buď bude mít otázky, nebo... By možná chtěl o něčem mluvit, nebo bych mu mohl něco vykládat já. Kdo ví? Každopádně i ticho bylo přijatelné, nebylo totiž nijak tíživé, ani trapné. Ale dříve či později s ním budu muset mluvit, abych mu pomohl.

Ticho. Po mých slovech se rozhostilo ticho. Totálně mě ignoroval. Ani nezamručel. Povzdechnu si a zůstanu na místě. Počkám si, až bude chtít mluvit. Bylo to jako s dítětem. Nesmíte ho nutit, jinak se mu nebude ještě víc chtít. Rozhlížel jsem se okolo, když Elias najednou prudce zastaví. Podívám se přímo před nás, na skupinku překvapených démonů A jejich překvapení bylo asi jediným důvodem, proč hned nevytáhli zbraně. Viděl jsem však v jejich očích strach. Okamžitě skočím před Eliase a zadívám se na ně.
"Nejsme nepřátelé, nezaútočíme. Tohle je můj přítel a ani od něj vám nic nehrozí," řeknu jim rychle a na chvíli se odmlčím.
"Pokud ho tedy nenaštvete," dodám po chvilce a pokud je moje předchozí věta uklidnila, po té další se zase podívají na Eliase se strachem v očích. Nevypadalo to, že by však chtěli bojovat a po chvilce se dokonce rychle rozejdou dál, aniž by nás obtěžovali. Chvíli je sleduji, než se otočím na Eliase.

Něco mi drcne do zad a tak se otočím na Eliase a pousměji se. Nakonec se posadí vedle něj. Sledoval jsem mizící démony a tak nějak bezmyšlenkovitě se natáhnu a pohladím Eliase po krku. Když byl v téhle formě podvědomě jsem o něm přemýšlel spíš jako o mazlíčkovi, než jako o démonovi. Zamručí, zadívá se na mě a řekne, že mé výmluvné schopnosti nejsou tak špatné.
"Díky?" řeknu, znělo to jako pochvala, ale u něj jsem si nebyl jistý.
"Navíc jsem prostě jen řekl pravdu, abych se vyhnul zbytečnému krveprolití," řeknu a sleduji, jak si lehl pod strom. Chvíli ho sleduji a přemýšlím, jestli mám zkusit štěstí a sednout si k němu, nebo být raději dál. Nakonec se rozhodnu pro zlatou střední cestu a sednu si opřený a druhou stranu stromu, než ležel Elias.

Zamyšleně se zamyslí nad zbytečným krveprolitím, ale dál to nekomentoval a tak jsem rozhovor nezačínal ani já. Vypadalo to, že chce tady spát. Proti odpočinku jsem nic neměl, ale... Byli jsme tady dost na ráně a já ani netušil, v jakém království jsme. Povzdechnu si a chvíli sleduji Eliase, jehož panenky pomalu zmizely a až po chvíli mi dojde, že spí. Spokojeně oddechoval, ale jeho výraz byl stále stejný... Jak by se taky mohl změnit? Pomaličku se postavím na nohy a dřepnu si až před něj. Snažil jsem se ho neprobudit, zároveň jsem však zkoumal jeho lebku. Bylo to poprvé, co jsem si ho mohl prohlédnout opravdu z blízka, aniž bych musel dávat pozor na to, abych nepřišel o život. Zkoumal jsem ho ze všech stran a málem se rozesměji, když zjistím, že z určitého úhlu to vypadá, jako by se usmíval. Nakonec toho však nechám, sednu si kousek od Eliase a začnu procvičovat magii. Spát ani odpočívat jsem nechtěl. Riskoval bych, že nás oba přepadnou ve spánku a popravdě já si dost odpočinul na démonových zádech.

Trénoval jsem ovládání strun, jejich přesnost a rychlost s jakou je dokáži tvořit. Díval jsem se na strom pod sebou a snažil se upevnit struny na každý koneček jeho větví. A že jich bylo sakra hodně. Byl jsem do toho tak zabraný, že mě vyleká náhlý zvuk za mými zády. Vyskočím na nohy s drápy na rukou a podívám se na padající strom, pod kterým stál vyplašený Elias. Hledal jsem nepřítele a koutkem oka zahlédnu, jak se něco velkého, černého mihlo mezi stromy. Jakmile se otočím, zjistím, že jsem sám. Párkrát zamrkám. Ten strom musel shodit můj společník, nejspíš měl noční můry, probudil se a teď... Byl fuč. Zavrčím pár nadávek, než vyletím do vzduchu a vydám se zhruba směrem, kam zmizel Elias. Letěl jsem už celkem dlouho a po velkém démonovi nebyla ani známka.
"No tak, kde jsi?" zavrčím a zadívám se směrem na velké, písečné prostranství, které bylo asi půl kilometru ode mě, když mi kolem hlavy proletí kopí z temné magie. Okamžitě jsem hledat útočníka, ale mezi stromy jsem nikoho neviděl. Čekal jsem na místě a když po mně někdo hodí další kopí, vyhnu se mu a zamířím přímo k místu, odkud vyletělo. Sejmu prvního démona k zemi a zaryji mu drápy do krku, když se však podívám kolem, zjistím, že jsem obklíčený celou jednotkou démonů. No bezva. Co mě ještě méně potěší je Mephistophelův znak na jejich brnění. Takže jsme stále na jeho území.. Skvělé.