Mirys a Fen'lin

Neran:
Rozpláče se s tím, že mi nějak pomůže, že to spolu zvládneme. Opět se mi sevře srdce a první slzy mi začnou stékat po tvářích. Podívám se stranou, neschopen dívat se do jejích očí. A kdyyž se mě opět zeptá, jestli mě zabijí, znovu se jí podívám do očí a pomaličku přikývnu, přestože mi to trhalo srdce. Pohledem mě totiž přímo prosila, abych jí to vyvrátil, aby to nebyla pravda. S povzdechem ji od sebe trochu odtáhnu, než jí ukážu svou pravou ruku, na jejímž předloktí jsem měl magií vyrytý znak. Znak smrti. Mocná magie čarodějek, která nešla zrušit
"Soud už proběhl... Tato značka ze mě vysává životní energii... Už s tím nejde nic dělat, hádám, že mám tak.. Hodinu, možná méně," řeknu a podaří se mi zachovat neutrální, apatický tón a po tvářích se mi přestanou kutálet slzy.
"Podařilo se mi je akorát přemluvit, abych se mohl rozloučit..." vydechnu.

Dívala jsem se na svého otce a při jeho slovech jsem nezmohla na nic. Jen jsem se na něj bolestně dívala a po tvářích se mi dál kutálely slzy. "Ne....ne!" namítla jsem, když mi řekl, že má tak hodinu a umluvil je aby se se mnou mohl rozloučit. "Já tě nenechám zemřít! Nemůžu! Nesmíš mě tu nechat.. Nesmíš mě opustit!" Vyhrkla jsem zděšeně a smutně dál brečela. "Ne...tatí...to...to-t-to nejde!" Vydechla jsem a už nezadržela ani špetku paniky. Zabořila jsem mu tvář opatrně do hrudi a tiskla se k němu. "Nee....NE!" Odmítala jsem to stále. Nemohla jsem tomu uvěřit. Získala jsem otce a teď mi ho zase brali. To nemohla být pravda! Ne! 
Zavrtěla jsem hlavou s tváří přitisklou k otcově hrudi. "Tatí...t..to...nemůžu tě nechat umřít - to nejde..." Vydechla jsem ztrápeně. Ty pocity, co se ve mě nyní mísily byly hrozné. Smutek, vztek, bolest, zášť, neštěstí... Bylo to, jako by mi někdo kousek po kousku vytrhával srdce z těla, lámal všechny kosti, pálil kůži... Jako by mě neustále někdo zabíjel a mučil ale já nemohla zemřít. Bylo to děsný, opravdu děsný, ale já ho přeci nemohla nechat zemřít.

Její panika, pláč a zoufalství, mi trhaly srdce na malé kousíčky. Smrt, ani fyzická bolest nebyla nic v porovnání s tím, co jsem právě cítil. Bylo mi tak mizerně a vůbec jsem netušil, jak ji utěšit. Co nejvíc ji k sobě přitisknu a začnu ji hladit po zádech. Chtěl jsem jí nějak uklidnit, ale tentokrát jsem netušil, jestli to dokážu jako tehdy v lese. A ani jsem neměl na to dost času. Přesto začnu tiše brouka melodii písničky, která mi utkvěla v paměti.
"Mirys..." zašeptám po chvilce, jakmile zjistím, že moje broukání nemá skoro žádný účinek.
"Holčičko moje... Neplač prosím, vím, že je to těžké, ale zvládneš to. Máš stále přátele a rodinu.. Je mi tak strašně líto, že jsem tě tomu musel vystavit, zlatíčko. Nejspíš jsem neměl chodit... Tohle jsem ti vážně nechtěl způsobit," začnu jí šeptat do ucha uklidňujícím hlasem, přestože jsem sám neměl daleko k pláči.

Zase si mě přitáhl k sobě a já ho znovu objala. Teď jsem cítila dvě velké rány pod jeho tričkem, kde mu kdysi ze zad rostla nádherná velká mohutná křídla. Ale nad tím jsem moc nepřemýšlela. Nemohla jsem. Stále jsem musela myslet jen na to, že můj otec přišel, aby se rozloučil a pak zemřel. "To není fér.... Tohle není fér." Zamumlala jsem bolestně, ještě než mi táta začal pobrukovat ukolébavku, jenže dnes mi nepomohla k uklidnění. Táta to také pochopi po chvíli a tak přestal a zase zašeptal mé jméno. A pak mne začal prosit, abych neplakala a snažil se mě uklidnit jinak. "Tatí...přestaň! Jsi můj otec..jiného nemám a mít nebudu! A ty teď...zemřeš to nemůžu dovolit. I o Alexe jsem už jednou přišla a málem -!" Zarazila jsem se když mi to došlo a odtáhla se od táty. Otřela jsem si slzy a stále zoufale se usmála a začala se po chvíli naplno smát. "Ty nezemřeš. Nenechám tě zemřít..." Vydechla jsem mezi smíchem a zase se k tátovi přitiskla. "Zůstaneš tu...budeš bydlet někde ve městě...jako člověk. Už na tebe Strážci nebudou moct, nebudou o tobě ani vědět..." mluvila jsem spíš pro sebe, abych se už konečně uklidnila.

Neran:
Přitiskne se ke mně a jakmile se dotkne mých ran, skousnu si ret, abych nezasyčel bolestí. Po chvíli naštěstí dá ruce trochu níž a tak si oddechnu. Zamumlá, že to není fér. Měla pravdu, ale sám život nebyl fér. Proč musela přísaha strážců fungovat zrovna takto? Po mém pokusu o uklidnění začne rozhořčeně mluvit o tom, že mě nenechá umřít, než se nakonec zarazí. Najednou se začne smát s tím, že mě nenechá umřít, že budu bydlet někde ve městě jako člověk a oni o mě nebudou ani vědět. Starostlivě se na Mirys zadívám.
"Broučku? Jsi v pořádku?" zeptám se jí trochu nejistě. Takový prudký obrat v její náladě jsem opravdu nečekal a... Měl jsem o ni starost. netušil jsem, co ji napadlo, ale... Dělalo mi to starosti.

Znovu jsem se zarazila, protože otec se mnou radost nesdílel, což jsem nečekala. Až po chvilce mi došlo, že jsem mu to neřekla a nevysvětlila. A proto se na mě teď díval jako na blázna. "Tatí...já..." Zhluboka jsem se nadechla a přemýšlela, jak mu to vysvětlit. "Alex už byl mrtvý. Zemřel, když jste se strážci vtrhli na ten ples, zabili jste ho tam, copak to nevíš? -No to je jedno. Prostě zemřel, ale já ho oživila. Věštkyně mi řekla, že mám dar. Mohu darovat život, dokud tělo mrtvého nevychladne, ale bude z něj obyčejný člověk. Víš co to znamená ne? Bude z tebe člověk, ale budeš živý!" Vysvětlila jsem nadšeně a spadl ze mě obrovský kámen. Ta úleva byla osvobozující a nádherná. Otřela jsem si slzy a políbila tátu na čelo. "Bude to v pořádku! Nezemřeš!" Vydechla jsem nakonec a zadívala se tátovi do očí, jestli mi rozumí.

Neran:
Zmateně se na mě zadívá, než se v jejích očí objeví pochopení a začne mi celou situaci vysvětlovat. Sdělí mi, že jsem tehdy jejího přítele na plese zabili, načež jí hned věnuji omluvný úsměv. Úplně jsem na to zapomněl. Ale zpráva, že někoho dokáže oživit byla... Nečekaná. Ale udělá mi obrovskou radost. Po chvilce se usměji a přikývnu. Bylo zvláštní přemýšlet nad tím, že zemřu a... Poté mě přivede k životu, ale... Stávají se i divnější věci, no ne?
"A budu moct být s tebou," vydechnu a na tváři se mi objeví široký, šťastný úsměv. Jediné, čeho jsem litoval bylo, že tady s námi nemohla být i Liadel, ale... Rozhodně ji budu muset kontaktovat a říct ji, že jsem naživu. Sice jako smrtelný člověk, ale naživu. Jen jsem doufal, že značka na mé ruce nijak nezasáhne do Mirysiné schopnosti a... Nezabrání ji v mém oživení. To byl jediný problém, který mě zatím napadal.

Byla jsem ráda, že mě pochopil a nesnažil se mne zastavit. Chtěl být se mnou. Vážně chtěl. Opatrně jsem se k němu přitiskla a šťastně vydechla. "Ano, budeš se mnou... Tatí! Jsem tak šťastná!" Vydechla jsem celá rozechvělá. Ale mé štěstí se teď nedalo k ničemu srovnat. A pak mi došlo, že jsem vařila špagety, když jsem ucítila zápach z kuchyně spáleného jídla. Povzdechla jsem si při zamračeném pohledu do kuchyně. "No...nabídla bych ti jídlo, ale zřejmě jsem ho právě spálila." Zamumlala jsem a zvedla se z tátova klínu a šla to v kuchyni uklidit. Jídlo ale bylo spálené a tak jsem ho vyhodila a nádobí dala odmočit. "Máš hlad? Udělám něco jiného." Navrhla jsem a začala se prohrabovat skříněmi, abych zjistila, co tu je k jídlu.

Neran:
Byl jsem tak strašně rád, že její zoufalství a smutek nahradilo štěstí a nadšení. Sám se pousměji a když ucítím ve vzduchu zápach spáleniny, ušklíbnu se.
"Vidím, že jsi stejně dobrá kuchařka jako já," ušklíbnu se, ale věděl jsem, že kdybych jí nevyrušil, nejspíš to nespálí tak jako já. Když mi však začne nabízet jídlo, unaveně zavrtím hlavou a zadívám se na hodiny. Čas plynul opravdu rychle a věděl jsem, že už nemám moc času.
"Nemyslím, že je dobrý nápad něco jíst zrovna teď... Mohla... Mohla bys tady prostě být se mnou? Myslím, že už nemám moc času, alespoň v tomto životě..." vydechnu a natáhnu k ní ruku. Když jsem teď cítil, jak ze mě vyprchává život, bylo to děsivější, než jsem myslel, i když jsem věděl, že to není napořád. Přesto jediné co jsem chtěl bylo mít Mirys u sebe až do posledního nádechu a na nic jiného jsem teď nemyslel.

Překvapeně jsem se dívala na otce, když ke mě natáhl ruku s prosbou, abych byla s ním. Bodlo mě u srdce s nepříjemnou nejistotou. Co kdybych to nakonec nezvládla? Ne! Na to jsem nehodlala ani myslet. A kdyby...alespoň zemře s úsměvem na rtech... Ale to se nestane! Pousmála jsem se a došla k němu zpět. "Půjdeme ale do pokoje, lehneš si. Budeš pak unavený a vyčerpaný, tedy asi. A já tě neunesu." Zmínila jsem a pomohla mu na nohy. Pak jsem ho podepřela a pomohla mu do jednoho z pokojů pro hosty, který měl být původně Alexe, ale ten měl teď vlastní dům, kde jsme převážně spali. Vlastně jsem otce mohla nechat bydlet tady. A asi i nechám, i když to tedy nebylo nejbezpečnější. Jen bůh ví, kolikrát jsem už musela měnit dveře, okna nebo opravovat zdi. Byla jsem prostě jako magnet na problémy. Posadila jsem otce na kraj postele a nechala ho, aby si lehl tak, jak potřebuje. A následně jsem si lehla vedle něho. "Bude to v pořádku... Nemusíš se bát. Nenechám tě odejít." Zašeptala jsem a lípla mu pusu na čelo.

Neran:
Překvapeně se na mě podívá a na chvíli uvidím pochybnosti a paniku v jejích očích, která následně zmizí. Bylo to zvláštní. Mohl jsem říct, že ji doopravdy znám jen krátkou dobu, ale dokázal jsem v ní číst jako v otevřené knize. Sdělí mi, že budu pak unavený a ona mě neunese. Pousměji se a s její pomocí se vyškrábu na nohy. Okamžitě se mi zamotá hlava, ale Mirys mě naštěstí podepře a pomůže mi dopravit se do postele. Lehnu si na bok a s úlevou vydechnu, když se se mnou přestane točit celý svět. Mirys mě začne uklidňovat a lehne si těsně vedle mě. Obejmu ji a přitáhnu k sobě. Dostanu pusu na čelo a tak se pousměji a unaveně zavřu oči.
"Dobře," vydechnu a jen si užívám její přítomnost. Co bych za to dal, aby tady byla i Liadel, ale... Věděl jsem, že přijít nemůže a jak ji znám, pravděpodobně se zamkla v mém pokoji. Ležel jsem na posteli vedle Mirys a po chvilce přestanu vnímat okolí. Moje tělo bylo čím dál studenější a cítil jsem se, jako bych pomaličku usínal. Jenže jsem neupadal do spánku, ale umíral. Mé srdce pomaličku zpomalovalo a brzy jsem se ani nedokázal pohnout. Nevnímal jsem už vůbec nic okolo, ani jsem netušil, kolik času uběhlo. Jak dlouho jsem tady ležel a upadal do nicoty. Nakonec mé srdce udeřilo naposled.

Ztěžka se s mou pomocí dostal do pokoje a do postele, na kterou si lehl na bok. Bylo těžké udržet úsměv na tváři, když jsem viděla, jak mi umírá před očima. Přitiskla jsem se k němu a hladila ho něžně a opatrně po zádech. "Jsem tu....A budu tu až se probudíš." Slíbila jsem otci a tentokráte jsem já jemu začala broukat melodii ukolébavky, kterou jsem se naučila, když mi ji v posledních dnech naučil. Nemohla jsem potlačit strach, když jsem začala vnímat, jak je čím dál tím chladnější, jak mu zpomaluje srdce, až nakonec přestalo bít úplně. Ztěžka jsem se nadechla a pohladila ho po tváři. Pevně jsem zavřela oči a v duchu se přesvědčila, že to zvládnu. Zhluboka jsem se nadechla a pak soustředěně vydechla na pootevřené rty mého otce. Cítila jsem, jak mi z těla spolu se vzduchem proudí i magie, magie tak silná, že se mi zamotala hlava. Ujistila jsem se, že otci zase začalo bít srdce a pak jsem ho přikryla dekou. Ale samotnou mě to natolik vyčerpalo, že jsem téměř hned po té usnula schoulená u něj pod peřinou a usnula jsem.

Neran:
Netušil jsem, jak dlouho jsem spal, ale když otevřu oči, venku mohlo být tak poledne. Slunce jasně svítilo a všimnu si, že Mirys stále ležela vedle mě. Pousměji se a dám ji pusu na čelo, než se opatrně posadím. Znovu se ozvou všechny moje rány a přestože jsem cítil únavu, připadal jsem si plný života. Usměji se a potichu se vydám do koupelny. Včera jsem na své rány kašlal, protože podle mě nemělo smysl si je ošetřovat ale teď? Nechtěl jsem do nich dostat infekci, se kterou by si mé lidské tělo jen těžko poradilo. Měl bych teď na sebe více dbát, přeci jen už nejspíš nevydržím to, co předtím. S povzdechem dojdu do obýváku, kde stále ležely obvazy a dezinfekce, kterou přinesla Mirys, než se vydám hledat koupelnu. Opatrně si sundám košili a v zrcadle se zadívám na ošklivé rány na mých zádech, než se dám do ošetřování a čištění všech ostatních.

Probral mě náhlý chlad, který způsobovalo to, že tu už táta nebyl. Pootevřela jsem oči a překvapeně a poplašeně se hned rozhlédla. Nevím, jak dlouho jsme spali, ale byla jsem tu sama, nevím jak dlouho. Vyskočila jsem na nohy a začala tátu zběsile hledat. "Tatí? Tatí!" Křičela jsem po domě a hledala ho. V obýváku ani kuchyni nebyl, ale najednou se ozval z koupelny. Oddechla jsem si, když mě zalila úleva a šla jsem za ním. "Co to tu vyvádíš?" Povzdechla jsem si a prohlédla si jeho hruď a záda bez košile. Měl na sobě tolik ran. A ty dvě na zádech...Ztrápeně jsem si je prohlížela a skousla si ret, než jsem otci vzala desinfekci a obvazy a sama jsem mu začala ošetřovat rány, které si nestihl ošetřit on. Také jsem ze skříňky vytáhla hojivou mast a po té, co jsem otci rány vydesinfikovala, jsem mu je namazala hojivou mastí. Snažila jsem se být jemná, ale v tom jsem zřejmě praxi neměla. Ošetřovala jsem především své rány a na sebe jsem nikdy nebyla jemná. Ale u otce jsem se o to snažila. A pak jsem mu obvázala rány, které by mohly krvácet, pokud bude tělo namáhat a pak jsem si znovu povzdechla. "Proč...a jak se ti podařilo udělat....tohle?" Zeptala jsem se opatrně a poukázala na jeho záda, abych upozornila na křídla, která tam kdysi byla.

V půlce práce zaslechnu vyděšený hlas Mirys, která mě volala a podle zběsilých kroků mě také hledala. Pousměji se, než trochu víc pootevřu dveře.
"V koupelně!" houknu na ni a znovu se pustím do práce. Mirys se brzy objeví ve dveřích, prohlédne si mě a poté se mlčky dá do ošetřování ran. Nechám ji pracovat a jen ji tiše sleduji. Bylo to tak lepší, lépe na ně dosáhla než já a rány na zádech se ošetřovaly opravdu špatně. Jakmile skončí a obváže mi všechny rány, potichu se zeptá, proč a jak se mi podařilo přijít o křídla. Povzdechnu si a otočím se na ni, než si ji přitáhnu do objetí.
"Byl to jediný způsob, jak zrušit přísahu... Přestal jsem být andělem, takže přísaha nemohla platit, ale zároveň nebyla zrušena," řeknu jakoby nic s pokrčením ramen a odtáhnu se od ní. Usměji se a poté mi trošku zakručí v žaludku.
"Dneska bych nabídku jídla rozhodně neodmítl," zasměji se a moje dobrá nálada byla zpátky. Připadal jsem si tak volný... Jen jsem toužil vidět Liadel a říct jí, že jsem v pořádku. Jen na to budu muset jít chytře a už se mi v hlavě formoval plán, jak to udělat.

Povzdechla jsem si, když mi prozradil, jak a proč to udělal. A při tom si mě přitáhl do obětí. Jen jsem si smutně povzdechla a přitulila se k němu. Je mi líto, že jsi musel přijít o křídla...a že musíš být člověkem." Zašeptala jsem omluvně a přitulila se k otci blíž, ale opatrně. Když v tom mu zakručelo v žaludku. Uvědomila jsem si, že i já mám hlad a tak jsem se mírně pobaveně uculila. "To je dobře. A co by sis dal?" Zeptala jsem se táty a odtáhla se od něj. Umyla jsem si ruce od desinfekce a hojivé masti a pak jsem si opláchla i obličej, abych se pořádně probrala. Nakonec jsem si ruce i obličej osušila a s úsměvem šla do kuchyně. "Mám tu nějaké těstoviny, v mrazáku by mělo být i maso a nebo krupicovou kaši nebo můžu udělat lívance, palačinky... Tak na co máš chuť? Jestli to mám, tak to můžu udělat." Usmála jsem se nadšeně, když už jsem byla v kuchyni.

Neran:
Omluvně zašeptá, že je jí líto, že jsem přišel o křídla a musím být člověkem. Upřímně se rozesměji, než jí dám pusu na čelo.
"Neomlouvej se, popravdě jsem šťastný! Jsem volný, už mě neváže žádná přísaha... Jen bych si přál, abych mohl tohle dopřát i Liadel," řeknu s úsměvem, než trochu zvážním.
"Slíbila, že na tebe dohlédne, až tady nebudu... Možná bychom ji mohli překvapit," zašeptám s šibalským úsměvem, ale poté dostanu rozsáhlou nabídku jídla, které by mohla připravit. Znovu mi zakručí v žaludku a seběhnou sliny při představě dobrého jídla.
"Hmm, něco, co máš ráda, ale myslím, že bych preferoval něco slaného, než sladké," zasměji se a následuji Mirys do kuchyně.

Zarazila jsem se, když otec namítl s úsměvem, že je rád, že je volný, že ho nepoutá žádná přísaha a přál by si to dopřát i mamce. Taky dodal, že slíbila, že na mě dohlédne. Jenže to stále neznamenalo, že by se se mnou začala bavit a tak k tomu radši nic neřeknu a jen pokrčím rameny. Stále jsem nevěděla, jestli ji mám ráda nebo ne. Konec konců teď ani tátovi nepomohla a nebyla s ním! Kdyby umřel...nebyla s ním! A to jsem jí prostě nemohla odpustit. 
Radši jsem nad tím nepřemýšlela a šla do kuchyně. A táta už mi s úsměvem navrhoval, abych udělala, co mám ráda já, ale že by preferoval slané, než sladké a tak jsem přikývla a rozhodla se udělat špagety, které jsem chtěla udělat už včera. A dnes je rozhodně nespálím! Připravila jsem tedy hrnec a vodu, dala jsem ji vařit. Pak jsem připravila pánvičku a cibuli, omáčku ve sklenici a sýr. Cibuli jsem nakrájela a dala smažit, pak jsme přidala omáčku a při to jsem nastrouhala sýr. Tohle jídlo bylo rychle hotové a pořád bylo dobré a já ho měla moc ráda. Nandala jsem nám po té, co jsem slila špagety a vypla sporák. Jednu pořádnou porci jsem podala otci a druhou pořádnou jsem si vzala. Den jsme nejedli, takže jsem doufala, že má stejný hlad jako já.

Neran:
Mirys mi na má slova vůbec nic neřekne, ale z jejího výrazu vyčtu, že nad něčím přemýšlí a sama je nerozhodná. Zkoumavě se na ni zadívám, vypadalo to, jako by ji něco trápilo. Nechám ji však zatím být, aby si to pořádně promyslela a tak s ní zůstanu v kuchyni a sleduji, jak vaří, zatímco si tiše pobrukuji melodii nějaké veselé písničky, která mi utkvěla v paměti. Dům brzy provoní úžasná vůně omáčky na špagety. Už teď se mi sbíhaly sliny a nemohl jsem se dočkat, až se najím. Jakmile mi Mirys podá talíř, poděkuji a oba se posadíme za stůl, než se pustíme do jídla.
"Trápí tě něco?" zeptám se po chvilce a upřu na ni zkoumavý pohled. Na chvíli odložím vidličku stranou a jen ji pozoruji. Netušil jsem, nad čím přemýšlela, ale... Chtěl jsem jí nějak pomoci.

Táta se na mě při vaření díval a pobrukoval si veselou písničku, za což jsem byla ráda. Nemotal se mi tu a zároveň mi k tomu pobrukoval veselou píseň. Usmála jsem se na něj a pak jsme si už sedli ke stolu a pustili se do toho. Musela jsem se pochválit, protože se mi to povedlo. Spokojeně jsem si nacpala pusu, když v tom jsem překvapeně vzhlédla k otci, který se mě zeptal, jestli mě něco trápí. Polkla jsem sousto a zavrtěla hlavou. "Nene...tedy ano. Alex teď... potřebuje od sebe oddělit bestii a trochu mě to trápí, ale on to zvládne. A taky...no chtěla bych vás seznámit, ale až se situace uklidní, ano? Zatím můžeš zůstat tady, ale bylo by fajn, kdyby sis našel nějakou práci. Nějakou která tě bude bavit, ano?" Usmála jsem se na něj a zase si snědla sousto špaget. "I kdyby ti za to platili málo, hlavně aby tě to bavilo, ale musíš zapadnout mezi lidi. Ano?" Zeptala jsem se ho opatrně a pak se zase pustila do jídla. Měla jsem hlad a když jsem před sebou měla talíř plný špaget, rozhodně jsem nemohla jen sedět a čekat na odpověď otce.

Neran:
Překvapeně se na mě podívá, ale poté mi začne vyprávět o problémech, co má Alex. Jenom přikývnu, nejspíš to zvládne a teď bych mu vůbec nepomohl. Poté mi sdělí, že by nás chtěla představit, až se věci uklidní a také mě začne nabádat k tomu, abych si našel práci, která mě bude bavit a že můžu zůstat bydlet u ní. Bylo zvláštní, že mě poučovala moje vlastní dcera a tak se nad tím ušklíbnu a nakonec přikývnu.
"Něco si určitě najdu a neboj se, žiji mezi lidmi tak dlouho, že bez problému zapadnu snad kamkoliv," zasměji se a začnu zvažovat její nabídku na bydlení.
"Určitě tady zůstanu na nějakou dobu, ale... Budeš potřebovat s Alexem soukromí a nechci zavazet, najdu si ve městě nějaký byt a taky se budu muset stavit pro své věci... Máme s Liadel jeden byteček ve městě, o kterém strážci zatím neví, ale asi bych se tam necítil bezpečně, tak si najdu něco jiného... Ale i tak tam budu muset zajít, mám tam oblečení, věci, falešné doklady..." řeknu zamyšleně spíše pro sebe, už tak jsem přemýšlel, jak si teď zařídím život.
"A práci si také určitě najdu," dodám po chvilce s úsměvem a znovu se pustím do skvělých špaget.
"Vážně se ti povedly," poznamenám s úsměvem.

Přikyvovala jsem mu, když začal, že nám nechce zavázet, ale že si najde práci a dům, ale nějakou dobu tu zůstane. Nakonec mi pochválil jídlo a já se už neudržela a rozesmála se. "Neboj, nebudeš nám zavázet. Alex...já mu dala svůj druhý dům k Vánocům. Radši jsem investovala, než abych měla peníze. Přijde mi to lepší. Nepoutá to tolik pozornosti a lidé jsou chamtivý. Chtějí peníze. Takže teď vlastně bydlíme u Alexe a sem...já sem chodím teda často. Pro Theiu je tohle lepší místo, než ve městě. Takže tady opravdu můžeš zůstat, jak dlouho budeš chtít. První patro je tedy moje, tam nechoď. Ale jinak...jo sem tam tu spí takovej...otravnej démon. S tím se prosím nevybavuj. Je...dost otravnej. Radši bych, kdyby sem už nechodil, ale uzavřela jsem s ním kontrakt." Vysvětlila jsem trochu neochotně, ale sama jsem s tím začala, tak jsem to i dořekla a zase si nacpala pusu plnou špaget.

Mirys mě uklidní, že zavazet nebudu, že tento dům Alex až tolik nevyužívá a je tady hlavně ona. Neměl jsem chodit do prvního patra, které bylo její, což jsem hodlal respektovat, ale jakmile se zmíní o démonovi, zamračím se. Liadel mi cosi říkala o... Jak že se jmenoval?
"Prosím, neříkej mi, že je to ten idiot, který neustále flirtuje se všemi ženami a akorát si neustále lezeme na nervy? Darren? Myslím?" zaúpím a upřu na ni svůj pohled, než si dám do pusy další sousto. Toho démona jsem opravdu neměl rád a vůbec by mi nebylo příjemné, kdybych se s ním ocitl v jedné místnosti. Bez schopností. Bezmocný. A to, že s ním má Mirys nejspíš kontrakt také vůbec nepomáhalo. Ale i kdyby... Co se dá dělat, jen jsem doufal, že je v pořádku. Darren byl hajzl.

Zdálo se, že přesně ví, o kterém démonovi mluvím. Povzdechla jsem si s plnou pusou a přikývla nakonec. "Přesně s ním." Zamumlala jsem před ruku, protože jsem měla plnou pusu a pak jsem polkla a zase si ji nacpala. Snědla jsem celý talíř a odnesla ho. Nedokázala jsem se mu podívat do očí. Věděla jsem, že Darren byl blbeček, ale...v té době jsem tolik toužila poznat své rodiče. 
"Může za to ta blbá přísaha! Kdybych vás znala, nepřála bych si tolik vás poznat a tudíž bych nemusela uzavírat kontrakt s tím blbečkem. Jenže on o mamce něco věděl a vlastně díky němu jsem viděla jednou matku." Oznámila jsem, když jsem začala mýt nádobí. O tomhle jsem se zrovna tolik bavit nechtěla. "Ale teď mám Alexe a Fena, oni...ho zvládnou. Ale ty už nemáš své schopnosti. Prosím...nemluv s ním...bojím se, že by ti ublížil. Možná by tě i zabil, kdybyste se provokovali a když u toho nebudu.... Prostě to máš zakázaný tati." Oznámila jsem mu nakonec nesmlouvavě.

Celou dobu jsem ji poslouchal a opět dostanu ten špatný pocit, proto sklopím hlavu a rychle dojím své jídlo, než odnesu i svůj talíř Mirys, aby ho mohla umýt. Zůstanu stát vedle ní a začnu ji konejšivě hladit po zádech, na kterých už neměla žádné jizvy, než jí dám pusu na tvář.
"Neboj se, nebudu s ním mluvit a určitě se to nějak vyřeší... Ti tví démoni ho snad nenechají, aby ti ublížil," řeknu jí s mírným úsměvem. Sice mě štvalo, že má kontrakt zrovna s ním, ale chápal jsem její důvody a kdybych se rozčiloval... Ničemu by to nepomohlo a opravdu jsem to dělat nechtěl. Počkám, než umyje nádobí a poté se vrátím do obýváku, kde se svalím na gauč a trochu zasyčím, když narazím zády na opěradlo. Bylo to už lepší, ale i tak bych měl být opatrnější. Zamyšleně se zadívám za sebe, opět jsem přemýšlel, jak kontaktovat Liadel, aniž by se strážci dozvěděli, že jsem naživu.