Jak se krotí krokodýli.

Nerozumím tomu, co má neustále Fárn za to divné nutkání, sahat mi na hlavu, očividně mě však vůbec neposlouchá. "Cože? Fárn, já přece nic takovýho neříkala." Nešťastně jsem se na ni dívala. "Já nechci chodit...fakt ne... DOMŮ chápeš, co ti tady říkám? Já chci DO-MŮŮŮ" V momentě, kdy jsem však zaregistrovala ten kus provazu, se mi udělaly mžitky před očima. To snad ne? Vždyť jsi mě sotva osvobodila. Co to zase děláš? Mě se to nelíbí. Zvedla jsem hlavu, co nejvýše se dalo, protože jiný manévr zatím úplně nezvládám, jenže Fárn mě popadla, za tu proklatou věc, kterou mám na hlavě a klidně to podivný vodítko přicvakla. Kdybych alespoň viděla jak. Krom toho, že nás teď pojil provaz, se však nic jinýho nedělo, přesto jsem na ni koukala dost nedůvěřivě. Když mi Fárn, začala za vodítko dokonce cukat, vyvalila jsem na ni oči. To přece nemyslí vážně. Opravdu hodně jsem se na ni ohradila. "Fárn! Já nejsem pes! Pusť mě sakra!" Ta její výhružka mi pro dnešek ale stačila, navíc jsem byla hrozně unavená, nebylo mi dobře a k tomu ještě ta horká ulepená věc na zádech. Protentokrát jsem se jí tedy rozhodla vyhovět, stejně musím obhlédnout terén, abych odsud mohla utéct. Ty cizí lidi už ale nechci. Podívala jsem se tedy dolu, na své nohy...kopyta...měla jsem kopyta. Tahle zkutečnost mě stále přiváděla k mrákotám. Jednou přední nohou jsem nakonec roztřeseně vykročila o kus dopředu, zatímco se pekelně soustředila, abych neztratila rovnováhu. Jako druhou jsem pochopitelně zvolila tu druhou přední. Mé tělo se nebezpečně zakynklalo a já si uvědomila svoji chybu, přesto se mi po chvilce podařilo obě zadní dosunout tak, abych opět nabyla alespoň částečně rovnováhu. "Fárn, to už stačí, pusť mě domů." Žadonila jsem, tenhle úkol je prostě nesplnitelný, vždyť už jsem to zkusila, mno a nejde to, nejsem prostě kůň.

Fárn: Cassie sice furt něco žbrblala, ale nakonec se odhodlala k prvnímu kroku, bohužel to ale stále vypadalo jako by vypila kbelík rumu. Poté ze zastavila a tvářila se, že už její výstup skončil. To teda NE. Ještě jednou jsem ji zacukala za ohlávku. "Tak pojď už a pohlídej si nohy, měla si špatný nohosled." Udělala jsem dva kroky do zády a napjala tak vodítko. "Šup šup a nežbrblej furt, stejně nemám tušení, co říkáš a to tvoje neustále pořehtávání mě začíná malinko štvát." Ohradila jsem se na ni nepříjemně, při čemž ji věnovala docela znuděný a otrávený obličej. Taky by už mohla začít něco dělat, vždyť to není nic tak těžkého. Chvíli jsem přestala za vodítko tahat a uklidnila se. Možná bych ji do toho neměla tahat hned první den, asi ji ještě nebude dobře. Tak deska kruhovku vynecháme, ale před stáj a zase zpátky dojde už jen z principu. Venku je přitom tak hezky, určitě by se ji to líbilo, svítilo sluníčko a vál mírný hřejivý vánek, navíc krajina je v poslední době provoněna bylinami a čerstvou už plně vzrostlou trávou. "Cassie, nekoukej na mě takhle, je to naprosto triviální věc." S těmi to slovy jsem vodítko opět napjala a tentokrát za něj víc zabrala. Můj výraz zůstav neutrální a bez větších emocí.

Sledovala jsem ji nešťastnýma očima. Kdy jí to bude stačit? Já už nemůžu. To se jí snadno řekne nohosled. Co mě ale vyvedlo z míry skutečně byl její komentář k mému vysvětlování. Celá jsem se zhrozila. "Jak jako nerozumíš! Jsem přímo tady! Mluvím na tebe! Já nejsem zvíře!" Křičela jsem na ni a snažila se nějak vymanit z toho provazu, ovšem bezvýsledně. Zhluboka jsem dýchala, abych se trochu uklidnila, tohle prostě musí skončit, dostanu se k nějakému mágovi a ten mi pomůže. Proto jsem se rozhodla zatnout ještě jednou zuby, čím dřív se v tomhle hnusném těle naučím pohybovat, tím dřív z něj uteču ven. "Co to sakra bylo?!" Vyjekla jsem, protože mé zorné pole zachytilo nějaký rychlý pohyb, lekla jsem se, že by to mohly být další provazy. "Jo aha...jen ocas." Zhluboka jsem se nadechla a vykročila stejně, jako bych byla pes. Ten pohyb se mi zdál o dost složitější, jistý smysl v něm však byl, došla jsem tedy až k Fárn a zamračila se na ni. "Vidíš? Chodím! A teď mě pusť." Na to jsem sklonila hlavu k její ruce, abych si mohla dobře prohlédnout tu věc, jež nás spojovala. Několikrát jsem nedůvěřivě oťukala vodítko čumákem, než hlavu opět zvedla a vzdorovitě pronesla. "Tohle mi sundej! To teda ne!" Chtěla jsem si pomoct gestikulací, jenže jsem moc nevěděla jak, proto jsem jen dupla nohou, což mi už tak přišlo dost náročný. "Ještě mi sundej ten ručník, strašně to svědí." Pronesla jsem pyšná, na své první krůčky a doufala, že mi teď svět, padne kolem krku.

Fárn: Trpělivě jsem vyčkávala až se ta obludka chlupatá rozejde. Její leknutí mě trochu zaskočilo. Můj výraz ovšem zůstával neutrální až do doby než mi došlo, co její reakci zapříčinilo. Hlasitě jsem se uchyhtla a pobavený úsměv mi z tváře hned tak nezmizí. "No dej si pozor, aby tě ty žíně za chvilku nesežraly" Cassie se nakonec dostala až ke mě. Jejího zamračeného výrazu jsem si nevšímala a s tichou pochvalou ji pohladila po čele, přičemž ji upravila kšťici, tak aby ji nelezla do očí. Ruku s vodítkem jsem nadzvedla do vzduchu a otevřela pěst, tak aby se mohla ten provaz prohlédnout. Tiše jsem ji sledovala a tentokrát i věděla, co mi chce říct. Samozřejmě né, že bych tomu neustálému žbrblání rozuměla ale její výraz i dupnutí mi napovědělo. Já ji ale vodítko ani ohlávku sundávat nehodlám, jen ať si top užije. Místo nějaké seriózní odpovědi jsem si k ní trochu nahnula a škodolibým hlasem pobaveně pronesla. "Ty dupeš....? Jéjej ona se tu princeznička vzteká. No už se bojím.." Můj výraz náhle zpřísnil a já se ji podívala do očí. "Cassie asi si mi před tím nerozuměla. Já nevím co říkáš, přestaň neustále něco huhňat. Je to otravné. Jsi kůň nemáš uzpůsobené hlasivky na mluvení. Uvědom si to." Opravdu mě to docela kazilo náladu. Pořád poslouchat ten řev a to tu ještě nejsou ostatní koně, už se těším až rozřehtá uplně všechny a tady to bude vypadat jak v cirkuse. Nelíbí se mi na nás takto poutat pozornost. Za rohem už sem nakouklo několik lidí, kteří se tvářili, jako bych tu toho koně týrala. Trochu jsem se uklidnila a otočila se ke Cassie bokem. "Tak pojď, ty vzteklino... čím dřív se všechno naučíš, tím dřív tě nechám na pokoji." Pronesla jsem tiše přesto docela mile a zatáhla za vodítko, tentokrát už po ní chci plynulou chůzi nejlépe až ven před stáj. I tak si musím tenhle nápad pochválit. Neskutečně mě baví se takhle na tu Cassie koukat, zmatená a bezradná. Má to co si zaslouží, no a navíc ji to bude ku prospěchu.

Já mám takový zvláštní pocit, že si ze mě Fárn dělá legraci. Tak zaprvé, ano lekla jsem se, protože je tu najednou o děsivou roztřepenou věc navíc! Zadruhé, nemám nejmenší tušení jakým způsobem to funguje bez mého vědomí, ani k čemu je to dobrý. Na zkoušku jsem s ocasem zamávala a měla jsem pravdu. Vždyť tímhle se během skoku snad ani kormidlovat nedá. Zatřetí...to ještě vymyslím. Když Fárn má reakce, ale vůbec nepřipadala strašlivá, musela jsem se zamračit. "Mě se to nelíbí! Nedělej si ze mě srandu!" Zaraženě jsem poslouchala, její slova o mém mluvení. Nechápu, co má za problém! Kůň teda určitě nejsem a dokud neuvidím formulář, na kterém je napsáno, že jsem kůň a nebude stvrzen mým vlastnoručním podpisem, můj názor se nezmění. K tomu všemu, se ještě snažím mluvit zřetelně. A taky se mi to nelíbí... Svěsila jsem smutně hlavu trochu níž. "Když já chci domů." Zakňučela jsem. Její nápad, který zahrnoval "nechávání na pokoji", se mi velice zamlouval a byla jsem připravena udělat ještě pár kroků. Dokud nezatáhla za to hloupé vodítko. Podrážděně jsem od ní hlavu co nejvíce odtáhla. "Stačilo to říct sakra!" Po té už jsem ale velice váhavě vykročila vpřed, přičemž si trochu moc okatě snažila hlídat všechny končetiny. Vlastně to šlo docela dobře, dokud jsem jednu nohu nezapomněla zvednout...vlastně levou ruku....ehm nohu...levou přední a nepřišlápla si jí tou zadní, což vedlo k serii podivných pohybů, které si mi nakonec podařilo ustát. Ten povrch byl naštěstí dostatečně pevný, stejně jako hloupá kopyta, jejichž způsob došlapování mi začínal docházet. Bylo tu tolik zvláštních věcí a tolik dalších vězeňských cel, z čehož jsem vůbec neměla dobrý pocit. Nemohla jsem ale jít vpřed, přitom pečlivě prohlížet okolí, proto jsem se zastavila, abych si mohla prohlédnou nějakou sněť kožených popruhů, přezek i podivné ocelové, zlomené tyčky, která vysela na stěně jedné cely. "Co to je?" Zeptala jsem se zvědavě Fárn a trochu se k neznámé předmětu přiblížila.

Fárn: Cassie se nakonec rozešla, sice si stále koukala na nohy a vypadal hůř než osel, ale už se aspoň přemisťovala. Když už jsem ji chtěla pochválit, přišlápla si zadní nohou tu přední a málem to neustála. Plácla jsem se rukou do čela. "Teda ty jsi elegance sama." Vypadlo ze mě sarkasticky a následně ještě dodala. "Mysli u toho trochu příště, jo." ´Musím ji koupit nějaké dobré kamaše, stou její šikovností si za chvíli poraní nějakou šlachu a budeme mít po tréningu. To nemám zapotřebí. No už se teda dneska těším na to nakupování, takže potřebuji ohlávku, deku, kamaše, možná i lepší vodítko..... stejně by bylo asi nejlepší ji obalit celou do bublinkové fólie, jak tak na ni koukám.´ Z mého rozjímaní mě vyrušil až její zvědavý pohled.´ Asi ji zaujala ta uzdečka.´ Nevadilo, že se chce podívat, ba naopak je dobře, že má o okolní věci zájem, to ji asi tak špatně nebude. ´No možná tu kruhovku ještě dneska nebudu uplně vylučovat. Uvidíme, jak moc bude do práce ochotná.´Klidně jsem stála a čekala dokud si věc dostatečně neprohlídne, hned na to spustila malinko pobaveným a zákeřným tónem hlasu. "Tohle je úzdečka, když mě budeš hodně zlobit, tak ti asi taky nějakou pořídím, ale to snad nebude potřeba, že." Poslední část věty zněla o trochu víš, než je můj klasický hlas. Klidně přesto přísně jsme ještě dodala. "Tak pojď už, nebudeme tu stát celý den." Opět jsem vodítko mírně napjala a vyčkávala dokud se Cassie opět nerozejde, už budeme skoro venku.

Jen jsem se na Fárn zamračila. Nemá mi co říkat ksakru, já měla být s kamarády venku a ne tu blbnout jako nějaké nechutné smradlavé lichokopyté zvíře! Jen počkej, až se naučím trochu chodit, to budeš valit oči! Prej mysli... "Víš ty vůbec, jak neuvěřitelně jsou ty nohy nešikovný? Šíleně moc! Schválně si to někdy zkus, když jseš tak chytrá." Z toho rozčilování, mě zase rozbolela hlava. "Achjoooo." Tohle, že je uzdečka? Vlastně asi ano, teď když to řekla uznávám, že by to při správném nasazení mohlo mít požadovaný tvar. Při té představě, jak mi ji ale Fárn dává na hlavu, se mi udělalo nevolno, snad ještě víc. "Ne to ne!" Zakroutila jsem rychle hlavou. "Já uzdečku nechci!" Raději jsem se tedy pomaličku vydala za Fárn, hned, jak jsem opět nalezla ztracenou rovnováhu. V té chodbě bylo tolik zajímavých věcí a všechny měly svoji specifickou vůni, jak zvláštní, přijde mi, že toho cítím mnohem víc, než vidím. Zrovna jsem se zkoumavě zastavila u nějakého kufříku s podivnými kartáči, čištění se tomu snad říká, když z jedné cely vypadla usměvavá osoba a než jsem se nadála, její ruka vystřelila k mému čelu. "Ahoj! No ty jsi mi ale pěkná kobylka." Zdvihla jsem hlavu co nejvýš, abych se jí nějak zbavila a při tom hlasitě vyjekla. "NE!" Nikdo na mě nebude sahat, beztak mě určitě zase chce zamotat do škrtících provazů. Několika ne příliš elegantními pohyby, jsem se dostala za Fárn a pokusila zmizet za jejími zády, třeba si mě nevšimne. Rychle jsem jí ještě zabořila hlavu pod ruku. "Fárn pomoc, ona mě chce určitě taky zabít, nenech ji mě zabít." Paní se jen zaraženě dívala na elfku, zatímco se potutelně smála. "Božínku, kde jste ji vyhrabala? Takovou histerku?"

Fárn: Moje výhružka byla, jak se zdálo, dost účinná, Cassie se nakonec přikodrcala až ke mě. "Hodná." řekla jsem tiše. Tu uzdečku ji opravdu nemám v plánu dávat na hlavu, nemám udidla ráda. Když to však bude potřeba, jako trest poslouží dobře. Vodítko jsme nechala volné a couvala dál chodbou tak, abych se mohla na Cassie dívat. Neušli jsme ani dva metr a opět se zastavila, tentokrát ji zajímalo čištění. "No, taky ti nějaké pořídím, jsem zvědavá co mi na to řekneš." zaznělo místností tiše a neutrálním hlasem směrem ke zvědavému výrazu mého nového koně. Když vylezla nějaká slečna a pohladila ji přátelsky po hlavě, Cassie, k mému překvapení, vypadala, jako by ji na kůži ta holka dala nějakou žíravinu, která ji určitě rozežere celou lebku. S hlasitým kviknutím zvedla hlavu a schovala se za mě. Slečna sice byla docela vyjevená, já se jen nad celou situací smála. "Není ještě uplně zvyklá na lidi, histerka to sice trochu je, ale snad si časem dá říct." Odpověděla jsem rychle a snažila se zamluvit tu část týkající se jejího pořízení, v uvozovkách samozřejmě. Slečna se na mě usmála a dál drhla svého bělouše. "No snad, ale jinak je moc pěkná, akorát taková opadlá." pronesla slečna trochu opatrně. "Jo pěkná je a neboj se ona se časem do svalí." Nadzvedla jsem svou ruku a podívala se na schovanou Cassie. "Teda uplně neviditelná." Vypadlo ze mě pobaveně sarkastickým tónem. Pohladila jsem ji po čumáku a nozdrách a s pobaveným výrazem na tváři pokračovala. "Tak co přežila jsi ten hrozný zážitek, že si tě chtěl někdo pohladit, Ty jsi trdlo...viď?... Tak pojď." Zbývaly jen asi další dva metr a už budeme ven ze stáje. Nakonec jsme se rozhodla ji do té kruhovky vzít, pustím jí tam na volno, jen aby se rozkoukala, dneska to nechám asi bez práce.

Jak se tomu může smát! Dokáže si vůbec představit, co jsem za poslední den prožila? NE! Nebudu věřit už nikomu. A ještě se ty dvě o mě baví, jako bych tu vůbec nebyla. "Ne! To si teda říct určitě nedám!" K mému překvapení, se z cely, ve které se nacházela, ta holka ozvalo řehtání. Nerozuměla jsem tomu, proto se jen podrážděně ohradila. "Tak hele, neřvi tu koni! Já vedu důležitou konverzaci." Ten hrozný ryk se ale ozval znovu. Co tomu šílenýmu zvířeti je? Nechápala jsem a raději se soustředila na Fárn, která mě sice štve, přesto však působí, jako by si ve zdejších věcech byla jistá, proto se budu držet u ní. Vážně jsem nechápala, co myslí těmi svaly, takže se jen nechápavě zeptala. "Cože?" Nechtěla jsem Fárn odpovídat, na tu zbytečnou otázku. Jasně, že v pořádku nejsem! Kdo ví, co se mohlo stát a trdlo mi teda určitě neříkej. Trucovala jsem v tichosti, což mi ale dlouho nevydrželo, protože se přede mnou objevily dveře do širého světa. Dělil mě od něj ovšem nízký práh, který bylo třeba překonat, což se mi moc nechtělo, mnohem víc mě totiž zaujaly okolní vjemy. Bylo tu tolik různých zvuků, které jsem dřív neslyšela, věcí, jež náhle působily úplně jinak, ale především pachů, co dráždily mé smysly. Chvíli jsem tam zůstávala zkoprněle stát a snažila se všechno nějakým způsobem zpracovat, což šlo dost těžko, bylo toho tolik! "Co to je? Za úžasný vůně?" Zeptala jsem se Fárn, protože takovouhle čokoládu teda fakt neznám. Následně jsem se zakopnutím překonala práh a popošla za Fárn ještě několik kroků. "Ale z toho sluníčka mě bolí hlava...už jsem ti říkala, jak mě bolí hlava? CO TO JE?! Jo aha...zase ocas."

Fárn: Cassienino žvanění tentokrát nezůstalo bez odpovědi. Stájí už zněly dva koňské hlasy. Slečnin kůň totiž taktéž začal řehtat. Obě dvě jsem na sebe tiše koukaly, smály se a čekaly, až si to ti čtyřnohý domluví.  Když už jsme se konečně ocitli u dveří. Cassie chvilku trvalo než se se zakopnutím dostala až za mnou. Bylo vidět, že jí to tu zajímá, všude se rozhlížela a špicovala uši i nozdry se ji začala trochu víc roztahovat. Stále na mě něco bručela, asi nějaké dojmi z nově nastavených smyslů nebo taky uplně něco jiného, těžko říct, ale nezdála se nějak naštvaná. Jen ať se porozhlédne nikam nespěcháme. Zacukala jsem ji za vodítko. "Tak pojď ty, Alenko."  Otočila jsem se k ní zády a chtěla se vydat konečně do té kruhovky. Pomalu jsem začínala mít hlad, nějaká svačina asi později nebude na škodu. Z mého přemítaní mě vtrhlo pokřikování nějaké malé ratolesti, především holčičí. Se štěbetáním došly až k nám a ihned se mě přislazeným protivným hlasem zeptaly. "Ten je pěknej, můžem si ho pohladit. Prosíííím." Ihned mě to donutilo zastavit a chvíli jen přemýšlet, jestli to myslí vážně. Prohodila jsem si s Cassie pohled. Svraštila jsem obočí a už se chystala ty drzá děcka poslat pryč z mých očí, co tu vůbec dělají.  Pak se můj výraz ale zmírnila. "Ale jo jasně." Můj hlas měl mírně posměšný až podlý tón, ale no co, jednou je kůň. Tak ať si to užije. Čapla jsme ji za ohlávku a by náhodou nekousla a stoupla si před ní. Děti docela věděli. Přišli z boky a pohladili ji po plecích s naprostým úžasem. "Ten má hezkou hřívu. Jak se jmenuje." Zeptala se ta nejvyšší a předpokládám, že i nejstarší. "Cassie" Vypadlo ze mě bez větších emocí. "Můžeme jí někdy uplést copánky?" Co že jí to chtějí dělat, no to teda ne, uvidíme jak bude Cassie hodná. "Ne teď ne, možná, jindy. Nechte ji už musíme jít." Řekla jsme docela přísně a smilovala se nad tou zakletou. Na tvář se mi vrátil pobavený pohled hned, jak odešli. "To víš děti, zhmotnitele zla."

Vlastně mi to přišlo docela zajímavé, tedy dokud nepřišly ty děti.V momentě, kdy hodnotily nějakého pěkného koně, jsem se rozhlédla. "Kde?" Všechno mi ale došlo hned, jak si mě Fárn přitáhla za hlavu. Znovu se mě zmocnila panika a já se jí snažila všelijak vysmeknout, jenže mě držela pevně. Kdybych uměla alespoň utíkat, mohlo by to vyjít, takhle už se ale ty malé pijavice dotkly mého znovu rozechvělého těla. "Já nejsem kůň! Pomoc!" Vypadlo ze mě téměř plačtivě. Naštěstí oni nejspíš nebyli potomky těch s provazy nebo je aspoň neměly s sebou. Sice jsem byla ráda, že na mě nebudou dál sahat u copánků, protože na mě nebude sahat ale vůbec nikdo! Přesto jsem se na Fárn pořádně zamračila. "Já nejsem na hlazení! Nejsem ani kůň!" Snažila jsem se jí znovu vysvětlit. Nezdálo se však, že by to tady někoho zajímalo. Jen pár dní...naučím se chodit a zmizím odsud, tohle zvládnu, jen klid. Fárn si však v mém utrpení téměř libovala. Jen počkej až to řeknu tátovi! Ten ti dá! Místo toho jsem se na ní obrátila s prosbou v očích. "Já tohle nechci, nepouštěj je ke mě. Ty provazy bolely. Jen mě pusť, já už se vážně budu chovat." Snažila jsem se ji nějak přesvědčit. Kolem proběhl nějaký pes. Jak já mu záviděla. Hmmm...taky bych chtěla podrbat na bříšku...ale určitě ne takhle. "Musíš pochopit, že jsem mazlící kočka, pes, jenže kůň teda určitě ne! Nesnáším koně."

Fárn: Cassie se na děti netvářila zrovna nadšeně, což se také dalo předpokládat. Hned, jak ta malá verbeš někam utekla, zabořila jsem oči do těch Cessienin. Tvářila se při nejmenším nešťastně a zoufale, tak hrozné to zas nebylo. Proběhlo mi hlavou. Pohladila jsem po hřívě na čele a starostlivým hlasem se zeptala. "Co pak je? Nepřeháníš to trochu, vždyť se ti nic neděje." Můj hlas postupně hrubnul až nabral klasický tón. "Tak pojď ty hromádko neštěstí." Trochu jsem se usmála a znovu zatáhla za vodítko, krytá kruhovka už byla na dohled. "Cassie neloudej se. Vidíš ten kulatý....emmm, domeček. Tak tam jdeme. A nemrač se na mě furt nebo se začnu mračit taky." Drobná výhružka mi byla spíše pobavením, je mi jasný, že se ji tahle podoba nezamlouvá a snaží se mi to nějak dát najevo, ne že by ji to nějak pomohlo. I kdybych ji chtěla pustit z tohodle těla nemůžu a ani se mi nechce. Cesta byla docela kamenitá, snad jí to příliš netlačí do kopyt. Megan s tím nikdy neměla problém, ale někteří koně na to mohou být citlivější, když tak ji nechám okovat. Jak už jsem říkala před tím chtělo by to nějakou svačinu. Proto jsme z kapsy vytáhla myslityčinky s malinovou příchutí a rozdělala ji.

Nešťastně jsem se vlekla za Fárn, která neustále opakuje, že se nic neděje. Jak to vůbec může říct? Vždyť jsem uvězněná v koňským těle bez magie a někdo na mě neustále šmatlá. Já tohle prostě nechci. Pomalu jsem se vlekla za Fárn, dokud mě neupozornila. Žádné velké reakce, se jí ode však nedostávalo. Abych nějakým způsobem opět sebrala sílu žít, zopakovala jsem si, proč ji vlastně následuji. Abych odsud mohla pryč, musím se nejprve naučit chodit, jinak to nejspíš nepůjde. Podobný domeček, jako mi zrovna teď ukazovala Fárn, jsem dosud ještě nikdy neviděla. Kdo ví, co všechno se tam skrývá. Musím to prohlédnout, abych věděla kudy ven. Opatrně jsem tedy elfku následovala. Přesto mě její slova zvládla dopálit. Já že se mračím? To poznáš, až se budu mračit! Místo nějakého hašteření jsem se Fárn raději slušně zeptala. "A co vlastně je v tom domečku?" Tahle věc mě totiž opravdu zajímala, navíc se mi tam úplně nechtělo chodit, pokud nebudu vědět, co mě čeká. Možná jsem se zamyslela až moc, neboť v momentě, kdy jsem se ocitla na novém, kamenitém povrchu, jsem málem spadla na nos. "AAA! Co to!? To je fakt divný!" Nemůžu říct, že by mě to vyloženě bolelo, ale podivně to tlačilo do nohou, nějak nechápu, kdo by po tom chodil. Překvapeně jsem zůstala zírat na onen záhadný povrch. "Jenom kameny? Oni tu mají nějaký ultra zlý kameny. Mě nikdy nevadily, ale tyhle teda nemám ráda." Moji pozornost upoutala až překrásná sladká vůně. "Jůůů Dej mi taky." Dožadovala jsem se Fárn. Těmto příliš zdravým tyčinkám jsem sice nikdy moc neholdovala, ale zrovna teď bych snědla snad i zeleninu, jaký jsem měla hlad. "No tak Fárn."

Fárn: K mému překvapení docela škobrtla, no snad ji ty šutr takhle netlačej, to by bylo skoro až moc, ještě nějakej problém řešit v kopytě, když mi ani nemůže nic říct, to by ten můj výcvik nezačal zrovna radostně. Tahle myšlenka se ale rychle zaplašila. Několik dalších kroků připomínalo místy i normální chůzi, což je u ní vzácnost. Navíc citlivka jako je ona, by se pravděpodobně hned vztekala, kdyby ji kopyto bolelo. Na tváři se mi vykouzlil trochu posměšný, trochu lstivý úsměv, když se začala natahovat po mojí svačině. Toho se možná dalo využít. "Dala by sis jo... no já nevím, ta je moje, já si myslela, že je ráda nemáš, jinak bych ti možná taky vzala." Nakonec jsme ji však přestala trápit a pronesla své podmínky pro získání jídla. "Vidíš ten domeček.....? Otevřu mu dveře a ten, kdo bude dřív uvnitř, tak si sní zbytek tyčinky. Fajn." Bez jakéhokoli dalšího slova jsem se rozběhla ke kruhovce, otevřela dveře dokořán a následně se vrátila ke Cassie. Nějak mě netrápilo, že by mi mohla utéct. Vodítko ji leželo pod nohama, jestli někam půjde za chvíli si ho přišlápne. Navíc bych ji stejně hned dohonila. Tak pravidla znáš..." Vodítko jsem ji hodila přes krk a do tyčinky si ještě kousla. Můj zrak se zabořil do její tváře. "Tak můžu." Na odpověď nebylo třeba čekat. "Tři... dva....jedna...teď" Sama jsem se k domečku rozešla, samozřejmě nebyl to závod. Jen jsem chtěla, aby se posnažila a krok zrychlila i za cenu, že přijdu o číst své svačiny. Tohle byla docela sranda...pro mě především. Ale aby si někdo nemyslel, stále jsme naštvaná a ten výcvik ji ještě okořením, ale proč si to nedoplnit vtípkem.

Zamračila jsem se na Fárn, která mě naprosto okatě provokovala. Ale...já mám takový hlad a ta tyčinka...inu je to to nejlepší, co jsem v tomhle hrůzném komplexu zatím viděla. Furt mi to nešlo na rozum, proč zrovna kůň? Měla bych teď být někde s Ashem a učit se pít, ne tohle. Chvíli jsem tam nechápavě stála, jak tvrdé Y, protože Fárn mě nechala samotnou. Rozhlédla jsem se kolem, abych mohla začít plánovat svůj útěk, bohužel ne dost rychle. Když mě ta věc, plácla do krku, nervozně jsem se ošila a trochu od toho odskočila. Věci jsou v tomhle těle tak divné. Soutěže o tyčinku jsem se však zúčastnit chtěla, proto jsem se rozběhla po kamenech směrem k domečku, jen moc nevěděla, co dělat s hlavou, všema nohama a v podstatě celkově těžištěm ani tělem. Proto jsem po prvních dvou krocích málem upadla. Nene...takhle ne. "FARN! Pomoc!" Zavolala jsem na ni zoufale, protože si připadala naprosto bezbranná a zoufalá. Jestli spadnu, jsem si téměř jistá, že znovu postavit se mi nepodaří a další provazy už opravdu nechci. Celá jsem se rozklepala a chvilku zoufale stála uprostřed cesty na nejistých nohou, doufajíc, že mě něco zachrání. Nakonec jsem však vyřešila situaci po svém, udělala opatrné dva kroky z kamenité cesty, která mi pod nohy stavěla mnoho překážek v podobě nerovného terénu a rychlým krokem došla se skleslým výrazem k Fárn. Moc dobře vím, že tohle kolo jsem projela, neboť tam na mne už nějakou chvíli čeká, takže se s tyčinkou můžu rozloučit. Já se k ní ale přesto šla schovat, protože horší, než být v těle týhle herky, by bylo zůstat tu sama v tomhle těle. "Pojďme domů...já už budu hodná opravdu."

Fárn: K mému pobavení se Cassie rozhodla spolupracovat, ale udělala jen jeden krok a při druhém se tu málem rozbila, trochu škodolibě jsem se ušklíbla a obrátila oči v sloup. Samozřejmě, že nahlas jsem nic neřekla, jen ať se snaží, ano není to nic jednoduchého ale s jejím talentem měnění své podoby na jiné živočišné druhy hravě strčí do kapsy kdejakého usmrkaného zvěromága.... Tohle by ji vlastně mělo jít samo. "No pojď pojď" Odpověděla jsem ji pohotově na její utrápený výraz přehrabujíc se botama pískem v kruhovce. Když se konečně dostala až ke mě, pohladila jsem ji po čele a provokativně s přehnanou mimikou prohlásila. "No, Vítěze už známe, ale Cassie to néní." Následně si z tyčinky za první místo ukousla velmi malé sousto, ale tak aby to viděla. Na tvář se mi vrátil milý úsměv, trochu se mi ji zžělelo  "Tak co myslíš i snaha se cení. Jsi si jistá?" Tyčinku jsem ji dala přímo před čumák, aby si ji mohla vzít, musí mít hlad. Hlavou semi proháněly kousavé dotěrné myšlenky, zda jsme to s tímhle trestem nepřehnala, jestli půl rok není moc. Ne není. Zasloužila si to. Dveře za Cassie se pohotově zavřely a já se na ni otočila s kamenným výrazem ve tváři. "Tak utrpení ještě nekončilo. Ještě se posnaž a dneska to bude všechno slibuju." Bič ležící vedle zavřených vrátek jsem pevně stiskla a máchla s ním směrem k ryzce. "Tak jdeme, šup do kola. Honem nebo s tím dostaneš přes zadek, což by si za poslední týden zasloužila víc než stokrát.

K mému překvapení se Fárn rozhodla nad mou maličkostí slitovat a tyčinku mi skutečně nabídla. Sušenka sice nijak nevyřeší můj současný stav, jenže já už téměř šilhala hlady a tohle byla jediná, alespoň trochu poživatelná věc, kterou jsem v tomhle smrdutém pekle viděla, přestože tedy nepatří mezi mé oblíbené pochoutky, rozhodla jsem se prozatím nebýt vybíravá. Trvalo mi hodnou chvíli, než jsem se do ní trefila zuby a nějak zpracovala tuhle sladkou jednohubku, můj hlad to však spíše posílilo. Naprosto zoufale jsem se znovu snažila Fárn nějak obměkčit, neboť nevěřila, že si tohle zasloužím. "Pusť-pusť mě... Nebuď zlá." Místo vlídné odpovědi se mi však dostavilo velice zmatených pokynů. "Kam jdeme? Jdeme domů? A na co tu věc máš?" Nechápala jsem, avšak myšlenka návratu domů, do teplýho pelíšku, na vyhřejvanou podložku, za partou a sladkostmi, mě nadchla tak moc, že jsem neohrabanými kroky zamířila ke dveřím kterými jsme vešli do domečku. Proč jsem si vlastně udělala tak dlouhou hřívu? Ne vážně...neustále to leze do očí a ocas jako dost nepříjemně šimrá...tohle je to nejdebilnější zvíře na světě! Bylo jen na ukázku, rozhodně ne na používání!...Zradila mě...

Fárn: "Tak ano, to je šikovná Cassie." Vypadlo ze mě s hranou hrdostí. Můj zrak propaloval její velkou tvář a pozoroval každý neohrabaný pohyb i krok všech čtyř končetin. Nijak mě nepřekvapilo, že se zastavila u dveří zřejmě ještě nepochopila jaká hra se tu hraje. Má smůlu prostě bude dodržovat má pravidla, donutím ji. S úsměve na tváři a výhružným hlasem jsem dále pokračovala v jejím výcviku. "No tak pokračujeme, nezastavuj se, alespoň dvě tři kolečka, dělej. Cassino běž! Dveře jsou zavřené pokavaď sis nevšimla a neotevřou se dokud neuděláš, co chci!" Bez dalšího varování se vedle její zádě ozvala ohlušující rána vytvořená prudkým pohybem biče v mých rukách. Ozvěna se ještě chvíli poté nesla po stěnách kryté kruhovky. Opravdu jí tím za chvíli asi pocuchám chlupy na zadku.