Fen'lin & Khargo

Pod silou mého kopance se rozplácne na zemi a zavrčí, že to není hezký způsob, jak někoho vzbudit. Jen nad tím pokrčím rameny. Jinak to bohužel nešlo. Dole v hostinci koupím a zaplatím vydatnou snídani pro nás oba, než se usadím u stejného stolu jako včera. Khargo se brzy objeví ve své démonické formě a zamíří přímo ke mně.
"Možná by ses v budovách měl měnit do lidské... Mám pocit, že se brzy někde zasekneš," zasměji se.
"Kolik ti vůbec je? Přijde mi, že na svou lidskou formu nejsi zvyklý a... Prostě mám pocit, že jsi dost mladý," zeptám se ho zvědavě.
"Mimochodem dobrou chuť," řeknu a sám se pustím do jídla.

Po poznámce ohledně toho že bych se někde mohl zaseknout se na sebe podívám a při přeměňování na člověka prohazuju ještě podrážděný z toho kopance "Vždyť nejsem tak tlustý..." a začnu jíst. Po prvním soustu se na něj podívám a řeknu "Je teprve 21 let... z tvé zvědavosti o můj věk usuzuji že jsi o dost starší než ja ?" a pokývnu taky na dobrou chuť přičemž začnu tentokrát v klidu a sofistikovaně jíst.
Pak se s velkou sebejistotou zeptám : "Co tě vlastně přivedlo takhle na okraj hranic ?"

Zaprotestuje, že není tak tlustý, což mě rozesměje a pobaveně zakroutím hlavou.
"Tlustý ne, ale obrovský ano," zasměji se a po chvilce mi potvrdí, že je opravdu mladý, bylo mu teprve jednadvacet. A sám vytuší, že budu starší.
"Jen zhruba o nějakých tisíc let," ušklíbnu se a k mému překvapení stejně jako včera jedl opravdu... Civilizovaně. Alespoň v něčem si se svým lidským tělem rozuměl. Také se mě zeptá, co dělám tak blízko hranic, zaváhám, netušil jsem, co mu přesně říct, ale nakonec se rozhodnu říct pravdu.
"Mezi hranicemi je menší neutrální zóna, která nepatří nikomu, ale poslední dobou je tam stále více Feraelových jednotek.... Chtěl jsem si něco ověřit a zjistit, jestli něco nechytají," vysvětlím potichu a dojím svou snídani, která byla opravdu dobrá.
"Až dojíš, vyrazíme."

Na chvíli se zamyslím po tom co jsem slyšel. "Pfff, neměl bych ti říkat dědo ?" žertovně řeknu s lehkým údivem v tváři a znovu začnu jíst... už toho jídla moc nemám a když uslyším o jeho cíli tady tak se rozkašlu a když to rozdýchám tak se ptám:"Takže jsi voják nebo tak něco?" docela by to vysvětlovalo to varování ohledně utlačování které jsem jen letmo slyšel... pomalu dojím jídlo a vyrazím k východu.

Zacukají mi koutky, ale zároveň dostanu tik do oka. Já mu dám dědu.
"To... Vážně ne," odpovím mu, ale nakonec se usměji, věděl jsem, že to myslí jako vtip. Nebo to tak alespoň z jeho tónu vyznělo. Málem se zadusí, jakmile mu řeknu, co tady dělám když se mě zeptá, jestli jsem voják, přikývnu.
"Ano, tak něco," řeknu a ušklíbnu se. Poté ale už vyrazíme na cestu. Zamířím pryč z městečka a brzy jsme byli na cestě vedoucí skrz les.
"Takže... Rodiče tě vykopli z domu, ať jdeš nasbírat zkušenosti?" zeptám se. Trochu... Mi to připomnělo Aokiho situaci... Toho jsem přesvědčil, ať se stane žoldákem a naučí se toho víc o podsvětí a démonech...

"Jakože jo, prý je to zkušenost kterou si prošel skoro každý" klidně odpovím na otázku o tom zda mě vykopli z domu... v lidské podobě jsem občas lehce zakopnul jelikož jsem na tenhle typ chůze nebyl úplně zvyklí a když mě to už začalo štvát tak se ptám:"Nebude ti vadit když budu v démoní formě viď ?" přeměním se zpátky do démoní podoby a začnu okolo něj vesele pobíhat..."je to pro mě mnohem příjemnější" povzdechnu si a zařadím se po jeho bok...*Teď to vypadá jako by měl páníčka..* pomyslím si... moc mě ta myšlenka nenadchla ale co s tím nadělám když se mi v lidské podobě tak špatně chodí... konec konců jsem zvyklý že si mě démoni pletou.

Odpoví, že je to zkušenost, kterou si prošel skoro každý, což... Byla pravda. Démoni u rodičů nezůstávali moc dlouho, jakmile dospěli.. Museli se naučit postarat sami o sebe. Jen přikývnu a už k tomuto tématu nic neříkám. Zavrtím hlavou, když se mě zeptá, jestli mi nebude vadit jeho démonická a poté se koutkem oka zadívám na velkého vlka. Neuniklo mi, že stále zakopával, muselo pro něj být divné najednou chodit po dvou.
"Víš že ale v lidském světě v této formě chodit nemůžeš," řeknu mu, bylo by pro něj lepší, kdyby si začal zvykat, ale představa, jak v hloučku obyčejných lidí nadává na 'pitomé lidské tělo, které neumí ovládat' byla opravdu velmi vtipná.
"Opravdu vypadáš jako Xeras..." zamumlám a sleduji, jak pobíhá kolem, než srovná krok se mnou a zatváří se kysele. Netušil jsem, jestli kvůli mojí poznámky nebo něčemu jinému.
"Musím ale uznat, že chození po čtyřech má něco do sebe... Přijde mi, že se vždycky méně unavím," řeknu zamyšleně a poté se raději znovu otočím na cestu. Přeci jen jsem doteď víc sledoval Kharga a nechtěl jsem zabloudit.

Když jsem slyšel poznámku, že chození po čtyřech má něco do sebe tak mě to docela překvapilo.
*Co by mohl démon jako on vědět o chození po čtyřech vždyť je normální tak musí chodit po dvou...* pomyslel jsem si ale odvahu zeptat se jak to myslel jsem neměl, přeci jen znám ho teprve den a nemusel bych chtít mluvit o své minulosti když jsem navíc z cizího území a tak jsme mlčky pokračovali v cestě.
Bylo fakt krásně... slunce svítilo a příjemný ranní větříček mi hladil mou krásnou srst... ačkoliv by se to nezdálo tak byla vážně hebká tedy slyšel jsem to jen od lidí z hradu protože sám jsem se pohladit nemohl... celkově jsem měl rád hlazení takže teď už mi to chybělo *Bylo by divný se ho zeptat jestli by mě nechtěl pohladit ?* pomyslel jsem si a hned jsem si taky odpověděl:* samozřejmě že bylo... no budu si muset počkat na lepší situaci kdy se od někoho nechám hladit* ta představa mi vykouzlila úsměv na tváři.
Po chvíli cesty mi to nedalo a zeptal jsem se :" jak dlouho myslíš že půjdeme do hlavního města?"

Pokračovali jsme v tichosti dál v cestě a já začal opravdu přemýšlet nad tím, že půjdu po čtyřech a trochu si zaběháme... Ale... Nějak se mi před cizincem, kterého moc neznám nechtělo ukazovat moji bestiální podobu. Neměl by šanci mě v ní poznat, ale i tak... Pořád jsem netušil, co si o něm myslet a jestli by mohl být nebezpečný, nebo ne. Povzdechnu si a prohrábnu si rukou vlasy, než si znovu poupravím kapuci pláště, aby mi obličej zakrývala a ze zamyšlení mě vytrhne až Khargův hlas. Zeptá se mě, jak dlouho půjdeme do hlavního města a tak se ušklíbnu.
"Podle toho, jak moc se budeme flákat. Tímhle tempem to bude trvat... Čtyři dny. Pokud poběžíme, můžeme to stihnout za dva. Pokud bychom letěli, jeden den... Když bych chtěl moc plýtvat magií, tři hodiny," zasměji se.
"Nejraději bych letěl, ale hádám, že by ses mi při letu spíš zabil," ušklíbnu se.

Po mé otázce ohledně délky cesty se na mě ušklíbnul a řekl mi možnosti a jak dlouho by to mohlo trvat... nejvíc mě asi překvapila možnost letu protože já křídla nemám a jaksi jsem trošku velký.
*Nikdy jsem neletěl a pád z velké výšky mi připadá docela děsivý ale dost se těším na hlavní město a celkově bych se co nejrychleji měl dostat do světa lidí kvůli svému úkolu s kontraktem...*
"Takže mohl by jsi mi říct jak by jsme letěli ?" zeptám se s nejistotou v hlase protože ačkoliv se mi ta myšlenka moc nelíbila tak to byla jedna z nejrychlejších možností a v tuhle chvíli mělo cenu lehce riskovat pro splnění mého úkolu...

Nejvíc se mu očividně líbila možnost letět, ale z jeho hlasu jsem také zaslechl nervozitu.
"Díky jedné mé schopnosti ti můžu propůjčit křídla... Jsou z magie a dost silná na to, aby tě s lehkostí unesla, stále je však budeš ovládat ty," vysvětlím mu krátce. Chtěl jsem domů co nejrychleji a létání byl můj oblíbený způsob přepravy, takže... Jsem to chtěl zkusit. Třeba mu to půjde! Napíšu rychle do vzduchu potřebné runy, abych Khargovi na zádech vytvořil velká křídla z magie a sám se po chvilce váhání změním do své démonické podoby. Bylo mi už tak napůl jedno, jestli mě pozná, nebo ne. Rychle mu ještě vysvětlím, jak je zhruba ovládat a jak letět, než si protáhnu svá křídla a ušklíbnu se.
"Připravený?" zeptám se, než sám máchnu křídly a vznesu se do vzduchu.

Po tom co mi prozradil že díky jedné své schopnosti mi může propůjčit velká silná magická křídla jsem byl lehce překvapený ale zároveň natěšený protože to bylo něco nového a mě zajímalo jaký to bude pocit...
Fenris začal psát do vzduchu nějaké runy a mě se po chvilce objevila na zádech křídla o kterých mluvit... byla černá a krásná... dokonce mi ladila k srsti... pak mi rychle vysvětlil jak je zhruba používat což jsem moc nevnímal protože jsem je pořád obdivoval a zkoumal jak je to divný pocit... sám jsem magii neovládal takže to byl nezvyk *To bude skvělá cesta.* pomyslel jsem si... ale pak přišel šok a já stuhnul... Fenris se přeměnil do své démonické podoby... a já viděl démona o kterém jsem se učil... vypadal přesně jako mi má učitelka popisovala Fen'lina... ta díra v hrudi byla nezapomenutelná... já ztratil hlavu a nevědel co dělat takže jsem jen stál na zemi a pozoroval jak stoupá k nebi....

Zastavím se pár metrů nad zemí a začnu mávat křídly tak, abych se ve vzduchu udržel a zůstal zhruba na místě. Zadívám se na Kharga, který stál na místě a na jeho vlčí tváři byl velice vtipný výraz. Ušklíbnu se a po chvilce mi dojde, že asi ví, kdo jsem a... No, co jsem čekal? Můj ksicht byl už známý v celém podsvětí. Povzdechnu si a po chvilce zase přistanu na zem.
"Uklidni se, neukousnu tě... Jsem to pořád já a nehodlám ti ublížit, to jsem mohl udělat už dávno... Jen mě zajímáš a chci o tobě vědět víc, pak ti sám otevřu bránu do lidského světa, dobře?" řeknu mu zcela klidným hlasem a tiše čekám na jeho reakci. Tak napůl jsem předpokládal, že se otočí na patě a zdrhne.

Fen'lin se zastavil ve vzduchu, podíval se na mě a ušklíbl se jak to z mého pozorování dělal docela často... já v tu chvíli byl pořád hodně překvapený a zmatený a možná trochu i pracoval strach a respekt který jsem vůči němu měl protože to byl velice zkušený bojovník... četl jsem toho o něm hodně...
Sletěl ke mě dolů a začal mě uklidňovat, že mi neublíží, že se o mě zajímá a že mi pak otevře cestu do lidského světa.
*Cože?? Zajímám ho? Chce o mě vědět víc? Vždyť mě tu celou dobu obelhává... z části chápu jeho utajení ale i tak je to od něj špatný..." pomyslím si a zakroutím hlavou abych se trochu vzpamatoval...
Chvilku mi to trvá ale pak se uklidním...
Lehce naštvaným a trochu nejistým hlasem povídám:"Takže si to ujasněme... Ty jsi mě tu celou dobu obelhával... ale chceš toho o mě vědět víc... nemyslíš si že by to alespoň chtělo omluvu nebo vysvětlení nebo tak něco? Nevím jak u vás ale u nás doma to tak děláváme..."
Podívám se na nebe se zamyšleným pohledem...
"Všechno mi řekneš cestou..." potichu zavrčím a vzlétnu k nebi... tedy to jsem měl v plánu místo toho skončím v koruně stromu kde zlomím spoustu větví a narazím do kmene.

Byl naštvaný a po chvilce mě dokonce začne poučovat o tom, že to co jsem udělal nebylo zrovna hezké a... Měl bych se omluvit. Pobaveně jsem ho sledoval, ale než stihnu cokoliv říct, řekne, že mu to povím po cestě a vzlétne. Opravdu mě překvapí, s jakou lehkostí to udělal a už byl ve vzduchu, jenže mé ohromení nemělo dlouhého trvání, když napálí do stromu a zůstane v jeho koruně. Se smíchem vzlétnu do vzduchu a když se o vzlet pokusí znovu, máchnu rukou a omotám kolem jeho těla drátky, pomocích kterých ho vytáhnu trochu víc do vzduchu, díky čemuž mine další strom a ocitne se nad nimi. Až poté ho pustím a doufal jsem, že už to zvládne.
"Dobře, omlouvám se, že jsem ti lhal, ale... Znají mě všude a kdybych se ukázal tak blízko hranicím, Ferael by to mohl brát jako provokaci. Na jeho území jsem nevkročil a... A také mi chybí to, jak se ke mně ostatní chovali předtím. Teď jsou moc ostražití, dávají si pozor, aby mě neurazili a... Nejsou tak přátelští. Chybí mi to a chtěl jsem, aby ses ke měn choval a mluvil se mnou jako s obyčejným démonem a ne králem," řeknu mu zcela upřímně a čekám na jeho reakci.

Byl jsem lehce poškrábaný od větví a hlava mě trochu bolela * no to nedopadlo zrovna dvakrát jak jsem plánoval...* pomyslím si lehce poníženě protože jsem si právě zničil celou vážnost mého vyčítání. Ze zdola slyším jak se ke mě přibližuje smích takže se oklepu a pokusím se znovu vzletět což mi Fen'lin moc ulehčí když okolo mě omotá nějaký drátky a pomůže mi vyhnout se dalšímu stromu.
Když jsme trochu výš ve vzduchu pomyslím si *To lítání je docela super i přesto že jsem takhle narazil do stromu hned ze začátku.* a Fen'lin se mi začne omlouvat a vysvětlovat své důvody proč mi lhal... jeho důvody chápu je to logické že se vládce a takhle silný démon nemůže jen tak potulovat kde se mu zachce a o to víc mě udiví když mi řekne že mu chybí jednání démonů jako by si byli rovni... když se nad tím zamyslím tak je to pořád ten stejný démon, kterého jsem srazil v hospodě...
Teď už jsem se cítil opět zrelaxovaně, navíc vítr opírající se do křídel byl vážně příjemný.
"Takže ti nemusím říkat veličenstvo a dělat podobné formálnosti ? můžeme se bavit normálně jako doposud?" zeptám se zvídavě a čekám kam se Fen'lin rozletí protože nevím kudy se jde do hlavního města...

Sledoval jsem, jak se Khargo drží ve vzduchu a k mé úlevě mu to opravdu šlo. Jen jsem doufal, že neudělá podobný kousek jako Elias, když poprvé letěl. Tehdy... Jsme skončili na zemi oba dva, když se pokusil zasatvit svůj pád tím, že se mě chytne... A zamezil tím mým křídlům v pohybu. Zeptá se mě, zda mi teda nemusí říkat veličenstvo a jeslti můžeme mluvit jako doteď.
"Jen to ne! To je pořád Vaše veličenstvo sem, Vaše veličenstvo tam... Dokud jsme sami, mluvme jako přátelé, budu za to jen rád, ale... Jedno pravidlo... Prosím, nedělej si ze mě srandu před generály... Pořád by mi to připomínali," řeknu s povzdechem a nakonec zamířím k hlavnímu městu.

Když mi zdělil že se můžeme bavit jako přátelé tak mi spadl jsem byl opravdu rád protože vždycky si ze mě démoni dělali srandu nebo mi podlézali jako synu nižší šlechty. "Ohledně toho vtipkování se ještě uvidí." řeknu s úsměvem na tváři a vydám se za Fen'linem který se rozletěl k hlavnímu městu...
Hlavou mi proletěla bláznivá myšlenka *Co takhle udělat závod!!!*
Lehce narazím do Fen'liho se slovy "Chyť si mě jestli to dokážeš!!" s úsměvem jako když jsem poprvé běhal v lesích a ne jen doma po velké zahradě jsem se rozletěl co největší rychlostí směrem k hlavnímu městu...
Vítr mě hladil po srsti a já z toho všeho byl nadšený... ty křídla byla vážně rychlá a mě se ta rychlost moc líbila.
*Taky bych si nějaké měl pořídit..* pomyslel jsem si a zkusil jsem ještě zrychlit abych se ujistit že mě Fen'lin nedožene.

Atmosféra se uvolní a brzy jsme letěli bok po boku. Khargovi to ale dlouho nevydrží a opět se projeví jeho hravá stránka, kdy ně mě křikne, ať si ho chytím, jestli to dokáži. Ušklíbnu se a nechám ho udělat si náskok, než prudce máchnu křídly a rozletím se mnohem větší rychlostí. Mohl jsem ho pomocí magie předletět téměř okamžitě, ale chtěl jsem mu nechat naději na vítězství... A možná ho i nechat vyhrát, přeci jen bylo vtipné, že je tak hravý. Byl opravdu jako štěně a... V podstatě jím byl. Jednadvacet let bylo v porovnání s ostatními démony nic.
"Šetři mé staré kosti!" zavolám na něj se smíchem. Brzy ho však doletím a držím se mu těsně za ocasem, měl jsem na tváři úsměv a opravdu jsem si užíval tu volnost a vítr ve vlasech. Najednou však koutkem oka zahlédnu něco, co se lesklo jako kov a blížilo se to k nám obrovskou rychlostí.
"Pozor!" křiknu na Kharga, než silně máchnu křídly a narazím do něj, abych ho strhl stranou zrovna ve chvíli, kdy nám obrovský tvor připomínající ptáka proletí nad hlavami a jeho peří udělá stejný zvuk, jako kdyby nám nad hlavami prosvištěla obrovská gilotina. Anemis. No skvělé.

Jen slyším jak na mě z dálky volá ať šetřím jeho staré kosti *Hah tak přeci jen jsi děda...* zasměju se v mysli, ale mám z takový špatný pocit že si se mnou jen hraje tak otočím hlavu abych zjistil jak daleko za mnou je. K mému překvapení je hned za mým ocasem. Mělo mi hned na začátku být jasný že je starší a že bude mnohem rychlejší než já...
"Já se jen tak..." začnu mluvit ale v tu chvíli na mě zakřičí pozor a mocným mávnutím křídel do mě narazí čímž mě srazí níž... ani ne vteřinu na to nám nad hlavami prosviští něco obrovského... byl to děsivý zvuk a já byl ještě víc vyděšený protože jsem moc nezaznamenal co to bylo.
Díky překvapení z nárazu jsem se sotva držel ve vzduchu a měl jsem lehké potíže létat ale to se pochvilce ustálilo. "Co to sakra bylo?!" zařvu na Fen'liho a vyděšeně se na něj podívám...
Ta věc se ve vzduchu otočila a znovu se rozletěla na nás a já pomalu začal rozeznávat rysy ptáka ale pořád jsem si nebyl jistý co je to za potvoru.

Naštěstí se i přes náraz udrží ve vzduchu a tak se otočím na obrovského ptáka, který se již otáčel, aby se proti nám opět střemhlavě vrhl. Jeho peří se stále lesklo jako kov a vypadalo to, že si nás chce ulovit k obědu.
"Anemis. Dávej si pozor na jeho peří, umí ho napustit magií a je ostré jako čepel meče. Ve vzduchu jsou hodně nebezpeční a ty ještě neumíš moc manévrovat, pojďme k zemi, buď ztratí zájem, nebo si s ním lépe poradíme," odpovím Khargovi. Nechtěl jsem, aby ho Anemis zranil a tak jsem to chtěl vyřešit bezpečně. Možná bych to vyřešil celkem rychle sám, ale... Musel bych použít dost magie a riskoval jsem, že zraním svého společníka, ať už svou magií, nebo že to schytá od našeho protivníka. Navíc jsem možná, ale jen možná chtěl vyzkoušet, jak bojuje a jak moc velký problém by to byl, kdyby se z něj vyklubal špeh, nebo vrah.

Když mi Fen'lin řekl to jméno tak se mi vybavilo jak mi má učitelka o těchto tvorech vyprávěla děsivé příběhy... nikdy jsem moc nebojoval... jen lovil a to se kořist nikdy moc nebránila takže jsem ihned poslechl Fena a začal jsem klesat k zemi. Dával jsem si vážně velký pozor aby se něco nepokazilo a já zase nenaletěl do stromu... tohle nebyla chvíle kdy bych chtěl aby se mi něco takového stalo, tady šlo o život.
Anemis se přibližoval velikou rychlostí a když zpozoroval že letíme k zemi tak ještě zrychlil... pravděpodobně nechtěl aby jsme mu unikli.
Ve chvíli kdy jsme přistáli na zem Anemis začal prolétat vrcholky stromů a sekat je jako nic, ale nakonec to zvednul a znovu se otočil ve vzduchu a letěl na nás ale tentokrát mnohem pomaleji...
dle mých odhadů se snažil přistát...
"Co budeme dělat teď?" zeptám se Fena vyděšeně a připravuji se do bojového postoje.

Zamíříme k zemi a všimnu si, že anemis přesekává stromy, nejspíš si chtěl vytvořit místo k boji. Přeci jen byl celkem dost velký. Nakonec se však rozletí k nám, ale pomaleji, než předtím. Vypadalo to, že bude přistávat, nebo... Se jednoho z nás možná pokusí sebrat do pařátů. Povzdechnu si a zaslechnu Kharga, který se vyděšeně ptal, co budeme dělat.
"Asi ho budeme muset zabít," řeknu zcela klidně a k mému překvapení anemis opravdu přistane několik metrů od nás. Roztáhne křídla, která se kovově leskla a vypadal teď opravdu obrovský. Najednou začne shromažďovat v zobáku temnou magii a opravdu mě překvapí, že ji dokáže ovládat, nemohl jsem se tím však zaobírat moc dlouho, jelikož nasbíranou magií vypálí přímo proti nám. Raději prudce máchnu křídly a vznesu se několik metrů nad zem, čímž se jí lehce vyhnu. A sakra! Khargo!

Fen mi řekl že ho budeme muset zabít... byl naprosto klidný to se dalo čekat od tak starého démona který si prošel mnoho těžkými boji. Anemis přistál pár metrů od nás.
Byl obrovský, nic podobného jsem v neviděl a začal shromažďovat temnou magii, kterou na nás vzápětí vypálil... Fen byl pohotový a vzletěl... jen na mě trochu zapomněl a já zazmatkoval a zůstal stát...
Koule temné energie mě trefila přímo a já myslel že umřu...*Takže tohle je konec? Takhle umřu? Vždyť jsem ještě nic nedokázal!! Takhle to nemůže skončit!!* řval jsem na sebe ve své mysli... slyšel jsem lámání kostí a cítil ukrutnou tíhu a bolest...
Ta bolest nebyla nic proti tomu co přišlo potom... nepopsatelná bolest mi vystřelila do hlavy a poté i do celého těla... začal jsem řvát, ale to co ze mě vyšlo nebyl hlas démona který trpí... bylo to něco děsivějšího... začal jsem mít pocit jako bych byl mimo svoje tělo... nic jsem neviděl... a najednou jsem to uslyšel... 2 hlasy neustále opakující: "Opustil tě, nechal tě na pospas té magii a Anemis se tě pokouší zabít...Máš plné právo zuřit a ničit...máš právo zabít všechny!" pak vše v mé hlavě utichlo a mě se zmocnila nesnesitelná touha po krvi...*Zabíjet říkáte? to se mi líbí!!* pomyslel jsem si a už mi v hlavě znělo jen *Zabít!Zabít!Zabít!*
To co se dělo mimo mojí mysl bylo že jsem se změnil na čtyř metrového trojhlavého pekelného psa...
Už jsem nemyslel a jen slyšel to slovo které mi tedy teď už nám pořád znělo v hlavách... nevím jak jsem to věděl ale pravá hlava si říkala Rias... prostřední jsem byl já Khargo a levá hlava byl Damien... ta neutuchající chuť zabíjet byla tak zničující že jsme se bezhlavě rozběhli na Anemise...

Prudce se otočím a všimnu si, jak temná magie napálila přímo do Kharga. Cítil jsem však stále jeho přítomnost, takže nemohl být mrtvý. Už jsem psal do vzduchu runy, které by ho vyléčily, ale... Vypadalo to, že to nebude třeba. Místo něj tam stál obrovský tříhlavý pes, který zuřivě vrčel a řval. Jeho pozornost se však upírala na anemise a ne na mě. Bestiální podoba... Zajímavé. Byla opravdu vzácná a pomyslet si, že narazím na dalšího démona, který ji má a že ji probudí ještě v této situaci... Ušklíbnu se a rozhodnu se boj sledovat. Moc dobře jsem věděl, jak silní jsou démoni v bestiální podobě a tak mi bylo jasné, že anemis prohraje. Prostě to měl spočítané a já si jen mohl užívat show. Ale i tak sletím trochu níž a rozhodnu se dávat pozor na to, aby se Khargovi náhodou něco nestalo. Byl jsem tentokrát připravený kdykoliv zasáhnout a bránit ho.