Vlk a Jehně (na žádost správce)

Pokračovali jsme v cvičném boji, snažil jsem se mu říkat a upozorňovat ho na největší chyby, které se snažil opravit. Bylo to ale dost informací na jeden den a i když se snažil, když upravil jednu chybu, objevila se druhá, nebo se přestal soustředit na jinou. Po pár hodinách tréninku, když si všimnu, že se sotva drží na nohou, se rozhodnu ho ukončit a tak Darrena srazím k zemi a zadívám se na něj.
"Lepšíš se, ale pro dnešek končíme," řeknu mu, než mé drápy na rukou zmizí, podám mu ruku a vytáhnu ho na nohy. Na chvíli se na něj zadívám, než se sám otočím k odchodu. Slíbil jsem Miriam, že jí vezmu večer ven a ten už se pomalu blížil. Nelíbilo se mi, že jí matka drží zavřenou ale už jsem ani neměl náladu se s ní o tom zase hádat. Nikam to nevedlo. Postavila si vlastní hlavu a nepřistoupila na jakýkoliv kompromis.

Cvičili jsme a bojovali, když mě najednou Fen'lin srazil k zemi a pochválil, že se lepším, ale že pro dnešek končíme. Až nyní jsem si uvědomil, že mě bolí celé tělo, ale nohy vůbec ze všeho nejvíc. S jeho pomocí jsem vstal, ale furt jsem se mračil. Rozhodně mi nepřišlo, že bych se lepšil a tím, že mi to vmetl do ksichtu, jsem to pral jen jako utvrzení. Vlastně jsem do teď nevěděl, jestli mě přijal stejně jako ostatní auriny. Ano, sice mě cvičil i teď, když nemusel, ale možná mě jen využil jako rozptýlení od jeho normálních tréninků. Ta nejistota byla děsná, ale já měl využívání po krk. Sám jsem se rozhodl, že tenhle výcvik dokončím se všemi poctami a pak zmizím a ať se o sebe podsvětí postará beze mě. Já se do toho všeho zapojím teprve až sám budu chtít! Tím jsem si byl jistý. A tenhle výcvik mi to jen umožní. 
Než jsem stačil cokoli říct, Fen'lin byl už na odchodu a tak jsem odešel i já. Tedy odletěl. Vzal jsem to rovnou do okna svého pokoje, protože křídla byla snad ta jediná část mého těla, která neřvala bolestí při jakémkoli pohybu. Takže mi už teď bylo jasné, že zítřek bude těžší, ale den na to bude nesnesitelný.

Bylo to už pár týdnů, co jsem dostal novou jednotku na trénink. Dělali pokroky, lepšili se, ale největším dříčem byl Darren. Proto i ve skupině aurinů vynikal. A bylo to rozhodně oprávněné. Trénoval dvakrát, či třikrát více než ostatní a viděl jsem, že ho za to začínají ostatní nesnášet. Připomínal mi mě a mou situaci před lety, která ale byla trochu jiná v tom, že slabí umírali při výcviku. Tady? Ne, nehodlal jsem je zabít, nebo nechat umřít, dokud budou v mojí jednotce. Což ale neznamenalo, že je budu šetřit. Proberu se z přemítání nad démony pod mým velením a s povzdechem se podívám na papíry, které jsem pročítal. Hlášení.. Papírování... Ne že bych je vyloženě nesnášel, ale občas to bylo velmi otravné. S povzdechem dokončím svou práci a zadívám se ven, slunce už pomalu zapadalo za obzor. Nejvyšší čas se vrátit do pokoje a najíst.

Už pár týdnů jsem byl v jednotce mezi mladými auriny a cvičil se spolu s nimi v boji. Jenže já aurin nebyl a proto jsem trénoval více než ostatní. O dost více a rozhodně jsem na sebe nebyl šetrnější než náš generál. Stejně jako každý den, jsem i dnes šel sám trénovat. Výcvik skončil už dávno, ale já si dopřál ještě jeden a teď, po další pauze jsem měl namířeno znovu na nádvoří a znovu trénovat. Po těle jsem měl samé šrámy, odřeniny a modřiny, které se mi hojily, ale stále byly slabě vidět. Dnes jsem byl připravený trénovat o dost tvrději, ale když jsem vyšel na nádvoří při západu slunce, už tam byla snad celá má jednotka. Zamračil jsem se a přelétl je pohledem. Trénink jsme neměli a tudíž jsem netušil, co tu dělají. 
"Ale, ale... Kdopak to přišel?" Zasmál se jeden z silnějších aurinů. Ten, kterého jsem hravě poslal k zemi při prvním dnu našeho výcviku. 
"Incubus a silnější než mi - aurinové... Jistě chápeš, že je nám nepříjemné jak nás zahanbuješ. Všichni si díky tobě myslí, že jsme neschopní pitomci, když je z nás nejlepší obyčejnej slabej incubus!" Zavrčel jiný a ostatní souhlasně zamručeli. 
"Takže buď odejdeš z výcviku, nebo i tě hezky podáme." Pokračoval zase jen větší svalovec. 
Zamračil jsem se na ně o to víc a zaťal pěsti i čelist. "Tak to se asi nedomluvíme. Já-nikam-nejdu!" Zavrčel jsem na ně, ale to bylo tak poslední, co jsem stihl říct, když se na mě postupně všichni sesypali. Prvních pět jsem stihl odrazit, ale dalších devět už rozhodně ne. Navíc těch pět, kterým jsem uštědřil ránu, se brzy sebralo a šlo na mě s o to větší záští. Ani jsem se nedivil, že mě brzy dva drželi za každou ruku a dva další mi začali bodat do křídel. Zaťal jsem zuby o to víc, ostatní mě začali mlátit hlava nehlava, kamkoli jen mohli, ale já jim rozhodně nechtěl dopřát tu radost, abych začal křičet, místo toho jsme se jim stále snažil vysmeknout. Ale brzy jsem to už nevydržel. Křídla jsem měl jak ementál a ta bolest se rozhodně nedala snést.

Po tmě jsem se vracel do svého pokoje a jen čistou náhodou vyhlédnu z okna, které vedlo na nádvoří. Viděl jsem tam skupinu několika lidí, vypadalo to, že se perou. Zamračím se a vydám se blíž k oknu, které otevřu a vykloním se z něj. Pohled mi spadne na moji jednotku, která mlátila Darrena a zranili mu křídla natolik, aby nemohl uletět. Vzedme se ve mně vlna vzteku. Tohle bylo normální u tréninku, kterého se dostalo mně, ale kompletně jiné, než čeho jsem se snažil dosáhnout a naučit je. Se zavrčením vyskočím z okna a dopadnu přímo mezi ně. Odhodím démony, kteří Darrena drželi a po ostatních se oženu drápy. Ihned poplašeně uskočí a jakmile mě uvidí, zblednout. Všichni ustoupí a všimnu si, že se někteří rozhlíží a hledají, kam utéct.
"Jestli se někdo z vás hned, na místě ho zabiji," řeknu ledově klidným hlasem, než si kleknu k Darrenovi a zadívám se na jeho zranění. Úplně ho zřídili.
"Vypadá to, že jsem na vás moc měkký a chcete trénink, kterého by se vám dostalo v jiných královstvích," řeknu zcela klidně, než se postavím na nohy a na rukou se mi znovu objeví drápy.
"Dobrá, vyjdu vám vstříc," řeknu potichu, než se proti nim vrhnu a zastavím se až když všichni aurini leželi na zemi v bezvědomí, pokrytí ranami a krví. Nikoho jsem však nezranil příliš vážně, aby nezemřel. Drápy nechám zmizet a zůstanu stát na místě s pohledem upřeným na nebe.

Byl jsem rád, že ještě dýchám, ale zřejmě mě chtěli jen zmrzačit, což se jim bohužel i povedlo. Když mezi nás vpadl generál, už jsem byl napůl v bezvědomí. Přeci jen čtrnáct aurinů se na mě podepsalo a to pořádně. Stěží jsem dýchal a moc jsem nevnímal okolí. Nemohl jsem se hnout a nepomáhalo tomu ani to, že jsem byl s magií na dně od konce mého druhého dnešního tréninku. Když jsem se konečně donutil pootevřít oči a trochu se rozhlédnout, viděl jsem jen ty auriny, kteří mě před chvílí mlátili, v bezvědomí kolem. Jen jediný démon stál pevně na nohou mezi námi ležícími a to Fen'lin. Hned jsem pochopil, že mě po tomhle budou aurinové o to víc nenávidět. Už teď si mysleli, že mi Fen'lin nadržuje a schválně mi pomáhá je zesměšnit. Teď to bude jen o to horší. Kdyby se neobjevil, ještě chvíli by mě měli místo boxovacího pytle, ale pak by odešli. Takhle jsem věděl, že to bude jen horší. 
Krev se mi přestala řinout z ran a tak jsem se pokusil ztěžka postavit. Opravdu to nešlo lehce a měl jsem pocit, jako bych si každou ránu otvíral nanovo. Což se vlastně možná i stalo. "Neměl ses do toho plést." Zavrčel jsem ochraptěle, že mi bylo sotva rozumět a chtěl jsem odejít, ale plácl jsem sebou zase na zem. Tentokrát už v hlubokém spánku nebo milosrdném bezvědomí, které mě zbavilo bolesti, alespoň než se vzbudím.

Pomalu se otočím na jediného dalšího démona při vědomí a když uvidím, jak se pokouší vstát, zamračím se. Nebyl to dobrý nápad a tak se k němu rozejdu. To už ale stál na nohou s tím, že jsem se do toho neměl plést. Založím si ruce na prsou a jen sleduji, jak zase padá k zemi v bezvědomí, než se k němu rozejdu, přehodím si ho přes rameno a vydám se k ošetřovně. Sdělím léčitelkám, aby ho daly do zítra co nejvíc do kupy a použily i svou magii, aby zrychlily regeneraci, než se vydám zpátky na nádvoří. Byl jsem stále naštvaný a pohled na čtrnáct démonů v bezvědomí tomu moc nepomohl. Nechám vodu stoupnout z nedaleké studny a všem poliji hlavy.
"Takže... Ujasníme si pár věcí," zavrčím, jakmile se všichni proberou a potěší mě jejich vyděšené výrazy. Hodlal jsem jim ukázat, jaké mají štěstí, že je trénuji zrovna já a jak by trénink vypadal jinde. A také, co je to čest a pokora.

Byl jsem v bezvědomí pár hodin, než jsem se probral. Byla noc a všude kolem mě tma. Zamžoural jsem na svět kolem sebe a zjistil, že jsem na ošetřovně. Ztěžka jsem se nadechl a znovu se trochu rozhlédl. Poslední ošetřovatelka za sebou zrovna zavřela dveře. Bylo tu ještě pár zraněných démonů, ale ne moc a všichni spali. Posadil jsem se. Netušil jsem kolik je hodin, ani jak dlouho tu jsem. Promnul jsem si tvář než mi došlo, co se stalo. Pokusil jsem se roztáhnout křídla, ale ty jsme měl obvázané a přivázané k tělu. A tak jsem se o jejich roztažení přestal snažit. Prohlédl jsem si svoje břicho, ruce a vlastně celé tělo, kde bych měl mít plno podlitin a otevřených ran. Nezbyla ani jedna, takže léčitelky zhojily všechny mé rány, kromě křídel. Najednou jsem si připadal jako mrzák. Jako pes upoutaný na řetězu. Byl to hrozný pocit a já se tedy mohl jen modlit, aby se mi křídla zahojila a já je mohl zase používat k létání. Bez nich jsem si už život opravdu nedokázal představit a ani jsem nechtěl.

O pár hodin a pár vyděšených aurinů později jsem skončil svou 'lekci' o tom, jak by se měli chovat a moje vyprávění o tom, co by je čekalo jinde nejspíš zapůsobilo. Pošlu je tedy pryč s tím, že zítra ráno se trénink opravdu neruší, i když byli pokrytí ranami ode mě a celý ho jistě protrpí. Nezajímalo mě to, byl to jejich trest. Vydám se na ošetřovnu zkontrolovat Darrena a už z dálky uvidím jednu démonky, která ošetřovnu zrovna zamykala. Doženu ji a po krátkém dohadování mi rozmrzele dá klíče a tak si odemknu a vejdu do místnosti. Okamžitě si všimnu Darrena, který seděl na posteli. Vypadal mnohem lépe, rány měl zahojené, ale křídla stále přivázaná k tělu. Ty se hojí nejdéle a nejhůře. Povzdechnu si a vydám se k němu. Nějak jsem však netušil, co říct a tak si jen s povzdechem sednu na druhý konec postele a zadívám se na své ruce.

Zaslechl jsem, jak se dveře otevřely a ihned jsem zvedl pohled. Byla tma, ale ty odlesky černých vlasů by poznal v tomhle paláci snad každý. Zamračil jsem se na generála a sledoval ho, jak přišel a sedl si ke mně na postel. K mému překvapení nic neříkal. Jen seděl a díval se na své ruce. "Netušil jsem, že měli pravdu. Ty mi vážně nadržuješ co?" Zavrčel jsem naštvaně. Jistě, zachránil mi nejspíš krk, ale podle mého by mě nezabili. A on jim tím tak jen dal za pravdu, když mi pomohl. Díval jsem se na něj a čekal, co řekne. Třeba mě po tomhle vyhodí z jednotky, ale to mi opravdu bylo jedno. Cvičil bych se v jiné. Jenže...něco mi říkalo, že mi nenadržuje. A to probouzelo otázku, proč mi tedy pomohl. Rozhodně se mi nezdálo, že by mi pomohl kdybych byl stejný jako ostatní. Vlastně kdybych byl aurin jako oni, k tomuhle by určitě nedošlo. Ale to je jedno! Mohl za to všechno on. A jestli se mi křídla nezahojí, bude to mít na starosti taky on! Jak já ho nenáviděl! "Vypadni." Zavrčel jsem nakonec a zaťal pěsti až mi klouby zbělely. Chtěl jsem mu dát přes držku, protože za to celé mohl on! Ale skončil bych nejspíš ještě hůř než ti aurinové a tak jsem se radši držel, aby mi on sám neurval křídla.

Po chvilce ticha uslyším jeho naštvané zavrčení s tím, že měli pravdu a opravdu mu nadržuji. Zvednu hlavu a zadívám se na něj s nadzvednutým obočím. Než však stačím cokoliv říct, zavrčí na mě, abych vypadl. Dostanu lehký tik do oka, než se zvednu, chytím démona za rameno a dosmýkám ho pryč z ošetřovny. Jakmile jsme byli za dveřmi, dojdu ještě o kousek dál, než ho prudce odstrčím ke zdi.
"Stále jsem tvůj nadřízený a kdybych byl kdokoliv jiný, tohle bych ti netoleroval. Tak se nauč držet jazyk za zuby," zavrčím na něj a vím, že dneska už svůj obvyklý ledový klid nejspíš nenajdu.
"A ne, nenadržuji ti. Nevybírám si favority. To, že jsi lepší než ostatní je jen kvůli tomu, že dřeš dvakrát více než ostatní, což očividně nejsou schopni pochopit. A to, co se dneska stalo je úplně normální jinde, což neznamená, že to budu tolerovat," zavrčím na něj a propálím ho pohledem.
"Už jsem s nimi mluvil, znovu se to nestane. Ti pitomci by se od tebe měli učit, nebo se tě snažit překonat, ne... Tohle," zavrčím spíše pro sebe a zadívám se na Darrena, čekal jsem, jestli k tomu ještě něco dodá, nebo se na něco zeptá.

Sledoval jsem svého generála i když jsem se k němu tak rozhodně nechoval. Čekal jsem že se svým nic neříkajícím výrazem vypadne, jak jsem chtěl, ale to rozhodně neudělal. Popadl mě za rameno a dosmýkal mě až ven z ošetřovny. Ani jsem se nestačil postavit a sotva jsem sem tam klopýtl s ním, jak mě vyvedl z míry. K tomu ještě ta křídla přivázaná k tělu. A taky kvůli nim bolestně heknu, když mě narazil zády o stěnu, hned jakmile za námi zaklaply dveře ošetřovny. Zavrčel na mě, že je stále můj nadřízený a kdyby byl kdokoli jiný, tohle by mi určitě netoleroval, což jsem věděl. Vlastně mě překvapovalo, že mě nechal, abych s ním jednal takto a ne jako s někým nadřízeným. Ale pro mě prostě nadřízený nebyl. Nevnímal jsem ho tak i když byl zkušenější a silnější. Chvíli mlčel, ale snad jen vteřinku, než pokračoval dál. Odmítl, že by mi nadržoval a dodal, že si nevybírá žádné favority a zakončil to tím, že se tohle stává naprosto normálně jinde, což neznamená že to bude tolerovat on. Jen jsem mlčel a sledoval ho. Propálil mě pohledem a znovu se na chvíli odmlčel. Přemýšlel jsem, jestli teď odejde, ale v tom pokračoval, že se to už nestane, že s nimi mluvil a... bla bla bla. Jistě že jsem byl lepší než oni, protože jsem dřel víc a jistěže by se ode mě měli učit! Teď už jsem tu debatu bral za uzavřenou. Štvalo mě to o to víc, že jsem nemohl přijít na cokoli, co bych řekl, abych měl poslední slovo. Ale nakonec jsem na něco přišel. Démoni jsou stále démoni. A Kreténi jsou stále kreténi. Přistoupil jsem blíž k Fen'linovi a zasyčel mu do tváře: "Jsi naivní, jestli si myslíš, že se to už nestane! Jen si dají větší pozor, abys to už neviděl." A s těmito slovy jsem odešel ke schodům a zmizel v dalších chodbách. Až u mého pokoje jsem si uvědomil, že se mé tělo stále vyrovnává se vší tou bolestí, která se ozvala nanovo. Ale to už jsem se mohl zavřít k sobě do pokoje.

Vypadalo to, že mě ke konci Darren už skoro ani neposlouchá, vypadal naštvaně a nad něčím usilovně přemýšlel. Poté ho nejspíš napadne co říct a tak na mě zasyčí, že jsem naivní a stane se to znovu. Ten grázlík musel mít poslední slovo. Tiše zavrčím a chvíli sleduji jeho záda.
"Měl by ses naučit úctě k tvým nadřízeným, tohle tě příště bude stát krk," zavrčím na něj, poté se otočím a zmizím v chodbě dřív, než mi stačí cokoliv odpovědět. Byl jsem naštvaný, teď trochu i na něj, ale částečně měl pravdu. Mohlo by se to stát znovu, ale to jsem nehodlal dovolit. Však já jim ukážu! Zítra si dáme pořádný trénink a pokud někteří z nich skončí špatně, nebo zemřou, není to můj problém. Ale rozmazlovat je už nebudu!

Druhý den ráno jsem byl na nádvoří jako první a čekal jsem na svou jednotku démonů, která brzy dorazí. Všichni byli stále pokryti ranami, až na Darrena, který měl zraněná pouze křídla.
"Včera jste dali dost najevo, že vám můj trénink až tolik nevyhovuje a tak to dneska uděláme trochu jinak. Postaru, jak to chodí jinde," řeknu jim a všechny přelétnu pohledem, než jim naznačím, aby mě následovali a poklusem se vydám pryč z paláce a poté i ven z města.

Byl jsem naštvaný, že ještě slyším jeho otravný hlas, ale hlavně kvůli tomu, že jsem neměl poslední slovo. To už jsme ale byli oba pryč. Asi měl pravdu, ale co. To on si vysloužil takovéhle chování. V podsvětí bylo plno démonů, kteří si libují v zabíjení a on tedy nevzbuzoval přílišný respekt, tedy určitě ne jako druzí, i když by si ode mě zřejmě měl zasloužit respekt. Ale já mu rozhodne dopřát nechtěl. Ne jen tak. 

Další den jsem se cítil snad stejně hrozně, jako chvíli po tom, co mě tak zmlátili ti aurini. Křídla se mi stále ještě hojila a ještě určitě dlouho budou. Zašel jsem za ošetřovatelkou, aby mi je převázala a nanesla novou vrstvu hojivé masti. Rány na křídlech se nezměnily. Stále byly bolavé a nezahojily se snad ani o centimetr. Jak já je všechny nenáviděl! Přišel jsem na nádvoří hned po té, co ošetřovatelka uvázala poslední obvaz, ale i tak jsem dorazil jako poslední. Ale co, to mi bylo jedno. Moje křídla jsou rozhodně důležitější než nadutost generála. Ten nám ale ihned oznámil, že jsme mu včera dali najevo, že nám jeho trénink nevyhovuje a tak to dnes bude postaru, jako ostatní jednotky. Jen jsem nad tím protočil oči, ale rozhodně jsem nehodlal dát najevo jakoukoli slabost. Ani jsem se nedržel dál od zbytku mé jednotky. Ale oni se mě vyhýbali - zatím. A tak jsem běžel poklusem jako poslední a docela jsem si vychutnával to, jak se mačkali mezi mnou a Fen'linem, protože já jim rozhodně nedopřál moc prostoru.

Klusali jsme nejdříve městem, poté po louce a nakonec zamíříme do lesa. Občas jsem se ohlédl, jestli mě všichni následují, ale po chvilce přidám do kroku a rozběhnu se opravdu rychle. Přeskakoval jsem spadlé stromy, příkopy a jiné překážky a občas se otočím, abych viděl, jak to má jednotka zvládá. Jakmile byli všichni vyčerpaní, zpomalovali a sotva drželi krok, zastavím a otočím se na ně. Sám jsem byl trochu zpocený, ale na rozdíl od nich jsem v klidu mohl pokračovat.
"Připravte se k boji," řeknu jim, když se ujistím, že jsme na místě. Zmateně se na mě podívají, ale vytáhnou zbraně a začnou se rozhlížet.
"Nesnažte se zabít, jen přežít," řeknu jim, vypadali čím dál zmateněji. Naznačím jim, aby zůstali, než se rozběhnu dál do lesa a brzy narazím na to, co jsem hledal. Warg. Ušklíbnu se, než do něj plnou rychlostí napálím. Naštvaně zařve a ožene se po mně, to už jsem ale byl pryč a běžel zpátky k mojí jednotce s rozzuřenou bestií v patách. Jakmile jsem byl kousek od ostatních, vyskočím do vzduchu, máchnu křídly a usadím se na větvi velkého stromu.
"Bavte se a zkuste nechcípnout!" řeknu jim vteřinu předtím, než se z lesa vynoří zuřivý Warg a zaútočí.
"A kdo uteče, nebo se nezapojí bude mít co dočinění se mnou," houknu na ně.

Proklusali jsme městem, loukou a pak nás generál hnal pořádným tempem lesem, který rozhodně neměl nejlepší terén pro běh, takže jsme byli všichni brzy vyřízení. Bylo to jiné, než když jsme běhali kolečka na nádvoří. Tady byla sice měkčí půda, ale za to tu byli překážky, které jsme museli překonat - vyhýbat se stromům i větvím, přeskakovat spadlé kmeny, nespadnout do nějaké díry, nezakopnout o kořeny... Konečně generál zpomalil až zastavil. Byl zpocený, ale rozhodně ne tolik zadýchaný jako mi ostatní. Teď už bylo všem jedno, kde jsem já. Hlavně že byli minimálně na dva metry od Fen'lina. Ihned nám dal rozkaz připravit se na boj - takže ani chvilka odpočinku, jak jinak. Zhluboka jsem se nadechl. Byl jsem na tom o trochu lépe než ostatní díky tomu, že jsem dřel víc než oni. Ale křídla přivázaná k tělu mi moc nepomáhala. Vytáhl jsem svůj meč, který jsem si dnes málem zapomněl a rozhlédl se. Slova generála mi rozhodně nedávala smysl. Tedy než jsem si uvědomil, jaké potvory by tu mohly být. Takže o to mu jde. A já nemohl létat. Budu mít velké štěstí, jestli nenarazíme na opravdu smrtící potvoru. Bylo nás sice patnáct, ale jediný já nemohl uhnout tak, že bych vzlétl. Naštvaně jsem zavrčel jen co Fen'lin zmizel a snažil jsem se pořádně připravit. Ostatní začali zmatkovat a pár jich i začalo panikařit, že tu chcípnou. No - bylo to dost možný. A to se mi jen potvrdilo, když se generál vrátil a prohlásil, že se máme bavit a zkusit nechcípnout. Ale to už se k nám lesem hnal běsnící Warg. Další slova generála bych ani nevnímal, kdyby neříkal, že ten, kdo zdrhne bude mít co dočinění s ním. Zaúpěl jsem očekávanou bolestí, protože se Warg vrhl hned na mě, zatímco ostatní se mu vyhnuli tím, že vzlétli a rozhodli se použít mě jako návnadu, aby mohli zaútočit ze vzduchu. Nenáviděl jsem auriny! Zapřel jsem se proti Wargovi a nastavil mu meč, ale on ho ani nevnímal a na poslední chvíli se mu vyhnul hlavou aby mě pomocí ní udeřil ze strany a odhodil. Což se mu i povedlo. Ale já toho využil a udeřil jsem ho svým ocasem, když jsem odlétal. Jenže jsem na jedovatém bodci měl stále kovový kryt. Což mi došlo až tehdy, když mě zastavil strom a já měl pocit, že se mi snad křídla zlomila vejpůl, protože jsem s nimi nemohl uhnout - měl jsem je přivázané k tělu. A Fen'lin to věděl. Nenáviděl jsme toho parchanta! Ale na to teď nebyl čas. Rychle jsme se posbíral a snažil se nevnímat bolest, zatímco ostatní se do té potvory pustili. Rozhodně radši bojovali s ní než s Fen'linem.

Seděl jsem na větvi stromu a i když jsem jim řekl, že se mají snažit nechcípnout, což znělo, jako by mi to bylo jedno, jsem byl připravený kdykoliv skočit dolů a zachránit někomu krk. Aurinové se vznesou do vzduchu a na zemi zůstane jen Darren, který měl křídla přivázaná obvazy k tělu. Warg ho odhodí stranou a démon se zastaví až o strom. Normálně bych ho nejspíš z tohoto tréninku vynechal, když měl takový handicap, ale auriny by to jen naštvalo a já... Mu chtěl dát lekci za jeho chování. Jen jsem sledoval, jak se Aruinové marně pokouší bestii zabít a nechal jsem je hrát si s ní. Nebo spíš Warga s nimi. Byl naštvaný, ale ostatní viděl spíš jako otravný hmyz. Zatím.
"Jste jednotka, bojujte tak. Sami ho nezabijete. A za každého zraněného, či mrtvého dostanou ostatní trest," řeknu jim dost nahlas, aby mě všichni slyšeli. Okamžitě začnou trochu víc spolupracovat a s nebezpečím blízké smrti to vypadalo, že začínají i spolupracovat a brát Darrena. Věděli, že je z nich nejsilnější a když jim hrozila smrt, zapomněli na to, že ho nesnášejí a dokonce ho i bránili a snažili se rozptýlit Warga, když se dostal do úzkých. Teď jsem byl akorát zvědavý, jak se zachová Incubus.

Postavil jsem se na nohy a zase se vrhl proti Wargovi, tedy hned po tom, co jsem si sundal kovový kryt z bodce na ocase. Sice hrozilo, že někoho otrávím nebo zabiju, ale na tom mi moc nezáleželo. Stejně mě nesnášeli, tak co? Každý z nás se snažil Warga zabít, ale nikdo moc nepochodil. V tom nás generál zase začal poučovat. Možná bych raději, kdyby jeho rady selhali jen abych mu to mohl vpálit do ksichtu, ale ostatní ho poslechli a vzali s sebou mě ať už jsem chtěl nebo ne. A opravdu jsme se konečně někam posunuli, po Fen'linově radě. Stejně jsme ho však jen tak nezabili. Měl moc silnou kůži a navíc byl rozzuřený a my vyčerpaní. Nakonec se nám ale podařilo zasadit ránu, která ho alespoň omráčila. Skoro všichni měli na tělech rány, šrámy a odřeniny. Nemluvě o modřinách, který měl každý za deset. Ještě chvíli byli všichni ve středu kdyby se Warg náhodu probral, než se odsunuli dál a tam popadali dech a já samozřejmě s nimi. Jenže mě sžírala k tomu všemu nejistota kvůli křídlům, která jsem najednou necítil. Odešel jsem o kousek dál a snažil se prohmatat trochu křídla, abych zjistil, jestli cítím bolest, nebo vůbec nic. K mé smůle jsem nic necítil a tak se mě začala zmocňovat panika. Ale před ostatními i před generálem jsem nehodlal dát nic najevo. Zlomenina nebyla otevřená a tak nebylo nic poznat, kromě toho, že jsem měl potrhané obvazy. "Jdu zpět." Oznámil jsem nikomu určitému a pak se začal vracet, zatím krokem, abych popadl dech, než se k paláci rozeběhnu. Křídla pro mě byla svoboda, stejně jako pro většinu démonů - tedy skoro pro všechny. A rozhodně se jich nevzdám kvůli tomu, abych udělal radost nějakému pitomcovi, který si říká generál.

Začnou spolupracovat a Warga se jim nakonec podaří omráčit, sledoval jsem, jak ho ostražitě pozorují, než odejdou o kousek dál a snaží se popadnout dech. Darren poodejde kousek stranou a začne si kontrolovat křídla, než oznámí, že se vrací. Jen přikývnu a sleduji, jak jde nejdřív pomalu a poté se rozběhne zpátky k paláci. Jenže v tu chvíli se bestie probere a utíkající Darren bylo to první, co viděla. S řevem se rozběhne za ním. Zavrčím, máchnu křídly a naberu pár metrů výšky. Když byl Warg kousek od Darrena, prudce zamířím k němu dupnu mi přímo za krk, takže ztratí rovnováhu a spadne na zem, zatímco mu zarazím drápy hluboko do krku. Seskočím z mrtvého těla bestie, která zastavila až těsně před incubusem a zadívám se na něj. Nic neřeknu, jen mu naznačím, že může pokračovat v cestě a rozejdu se zpátky za jednotkou.

Rozeběhl jsem se v panice, že přijdu o své křídla, jenže v tom jsem zaslechl hlasité dupání za mnou. Ohlédl jsem se a viděl Warga. Zřejmě se probral a mířil rovnou proti mě. Pokračoval jsem, ale za běhu jsem tasil meč, otočil jsem se a byl připravený se ho jakkoli zbavit, jenže to už se o něj postaral Fen'lin. Jasně, ani mě nemělo překvapit, že ze mě udělá slabocha, kterému musí zachraňovat krk. Takže jsem se znovu jen zamračil a když mi pokynul že můžu pokračovat, už jsem měl meč uklizený v pochvě a běžel jsem dál. Štval mě snad čím dál tím víc. Ale dál se mnou nepokračoval. Naštěstí. Doběhl jsem do města a brzy i do paláce. Tam jsem sotva popadal dech, ale strach o mé křídla byl silnější. Byla to prostě motivace, která mi nedala klid, dokud jsem nedosáhl toho, čeho jsem chtěl. A to v tuhle chvíli bylo najít léčitelky a donutit je, aby mi zpravily křídla. Najít je nebylo těžké. Byly v ošetřovně jako vždycky. A naštěstí tam neměly nic moc na práci, takže šly rovnou za mnou. A potvrdily mé obavy. Křídla jsem měl na několika místech zlomená. Dodaly však, že šlachy a svaly se nezdají vážně poškozené, jako by to bylo nejlepší zpráva dne. Ano, dávalo to tak větší šanci, že se mi křídla uzdraví, ale stále to byla mizivá šance. Pokusily se mi je vyléčit magií i když to tak jen dříve ukáže, zda se mi křídla uzdraví nebo ne. Jenže jsem měl křídla polámaná na tolika místech, že zvládly uzdravit sotva polovinu mých zlomenin a byly vyčerpané. Stroze jsem jim poděkoval a odešel když mi křídla zase obvázala tak, aby kosti srostly rovně. Šel jsem se trochu posilnit, protože jsem byl neuvěřitelně vyčerpaný a jen co jsem něco snědl, upadl jsem na břicho na postel a usnul.