Vlk a Jehně (na žádost správce)

Bylo kolem čtvrté ráno, když jsem se probudil a tak se vyhrabu z postele a rozejdu se na balkón. Podívám se na město přede mnou, vládl tady klid a to se doufám nezmění, ani když se většina místních obyvatel probudí. Po městě se pohybovali pouze stráže ve zbroji, kteří budou brzy končit noční hlídku. Protáhnu se a rozejdu se zpátky do ložnice, kterou projdu do velké místnosti. Jako generál Nearry jsem měl pro sebe vyhrazené velké místo rovnou v paláci. Měli jsme velkou, společnou místnost, kde byl dostatek místa k tréninku a kolem dokola se nacházelo několik dveří. Matčin, můj pokoj a ten od Miriam. Ještě spaly a tak se tiše pustím do svého vlastního tréninku ještě předtím, než půjdu trénovat mladé Auriny. Dneska jsem měl dostat novou 'jednotku' na výcvik. Nebylo na ní nic zvláštního, až na jednoho démona, který byl podle všeho incubus, což... Bude zajímavé. Ale nedělalo mi problém ho trénovat. Dokud tedy bude držet krok a nebude se vymlouvat na to, že nemá tak velkou sílu jako Aurini. Po hodině a půl vlastního tréninku si dám rychlou sprchu a vydám se na nádvoří, kde jsem se měl setkat s novou jednotkou, kterou budu následujících pár let cvičit, aby přežili ve válce.

Probral jsem se časně. Možná nervozitou, možná nadšením.. ne nadšením ne. I když jsem si ten trénink vybral sám, rozhodně jsem se tam netěšil. Bude to peklo jako ve válce, jenže to budou jen tréninky. Zavrčel jsem a přetočil se na břicho a schoval hlavu na chvíli pod polštář. Doufal jsem, že ještě dospím než budu muset jít, ale neusnul jsem. Kdo by taky spal? Otráveně jsem se zvedl z postele ve které vedle mě stále ležela jedna démonka. Ani si neuvědomila, že jsem z ní vytáhl informace, které se mi hodily. Dál jsem se ale ve svém pokoji zdržovat nehodlal. Dal jsem si rychlou sprchu a hned na to jsem se oblékl a odešel ze svého pokoje. Můj pokoj byl sice v paláci, ale byl mimo ostatní obytné pokoji prakticky v podkroví - menší a nikdo se o něj nezajímal. Přesně pro mě. Odešel jsem a nepozorován se dostal skrz palác. Jako vždy jsem obhlédl pár démon, kteří zde žijí včetně generála, který mi brzy bude dávat rozkazy. Nevšiml si mě, ostatně jako nikdo - na tomhle závisela má práce. Ale já ho zastihl až když už mířil na nádvoří. Počkal jsem až se tam sejde víc démonů a až jako jeden z posledních jsem vyšel na světlo. Věděl jsem, že nebudu mít žádné vyjímky a to znamenalo jediné. Bude to pro mě těžší než pro ostatní, ale já byl odhodlaný výcvik dokončit.

Vyjdu na nádvoří, kde se na chvíli zastavím a zadívám na nebe, než se ohlédnu po skupině hlučných Aurinů. Byli mladí, smáli se, pošťuchovali, snažili se naštvat jeden druhého. Stál jsem opodál a sledoval jsem je, zatímco jsem se opíral o stěnu budovy. Nevypadalo to, že by si mě všímali a byl jsem si celkem jistý, že někteří ani netušili, kdo jsem. Jakmile byl čas začít, všimnu si posledního démona, který se ke skupině přidá. Vypadal také mladě,ale už jen tím, jak se pohyboval, sledoval své okolí a občas se zadíval i na mě, jako by čekal, kdy přijdu, jsem poznal, že není jako ostatní. Nechám démony ještě chvíli čekat, zatímco je pozoruji, než se vydám k nim. Někteří si mě všimnou a tak okamžitě sklapnou, jiným to trvalo déle, ale jakmile všechny zpražím pohledem, uklidní se a postaví do pozoru.
"Mé jméno je Fen'lin a ode dneška povedu váš výcvik. Očekávám od vás absolutní poslušnost, pokud nebudete moci držet krok, nebo se budete flákat, nezaručuji, že trénink přežijete," řeknu jim klidným hlasem bez emocí a na chvíli se odmlčím, zatímco sleduji jejich výrazy. Už teď jsem věděl, že s nimi bude dost práce.
"Rozdělte se do dvojic a dejte si cvičný souboj, ať vím, na čem jste. Nechci však vidět žádnou krev," zavrčím a když začnou tvořit dvojice, znovu si je prohlédnu. Snažil jsem se najít toho incubuse, ale neměl jsem to štěstí.
"Darren Walker půjde se mnou," řeknu nakonec dost nahlas, aby mě všichni slyšeli.

Pozoroval jsem všechny kolem sebe alespoň zběžně. Chtěl jsem vědět kdo jaký je a když se teď takhle pošťuchovali, smáli nebo provokovali, byla to báječná příležitost všimnout si, kdo se jak chová a jaký nejspíš bude. Všiml jsem si hodin, už byl čas začít, ale nikdo se netvářil, že by mu vadilo začít dřív. Nepouštěl jsem se do konverzace a zůstal radši nevnímán v davu. Po chvíli ale před stádo aurinů předstoupil démon, generál, kterého já už znal. Tedy alespoň jsem o něm něco slyšel, kdo by také ne? A párkrát jsem ho sledoval. Zatímco všichni zmlkli a poslouchali, jak nám říká kdo je a jak to tu bude probíhat, já si je měřil a prohlížel si je. Poslouchat jsem mohl i tak, jen ti pitomci se tvářili, že poslouchají očima. Generálova slova nebyla nikam povzbudivá, ale vypadalo to, že to všichni čekali, jakmile se dozvěděli jeho jméno. Bylo to zábavné, sledovat silné démony, kteří mi v tuhle chvíli přišli spíš jako stádo tupých ovcí s pastýřem. Když jsem usoudil, že mezi auriny je jen jediný, který mě zajímá, zaměřil jsme se na něj - na Fen'lina. Z jeho úst také brzy zazněl rozkaz rozdělit se do dvojic a předvést cvičný boj. Než jsem však stihl jakéhokoli démona oslovit, nebo rovnou napadnout, už jsem slyšel své jméno. Nejdřív mě urazilo, že si nezjistil, kdo jsem dopředu. Po druhém uvážení jsem usoudil, že to je spíše poklona - hlavně pro špeha. A tak jsem ležérně vykročil za Fen'linem, vyslechnout si, co mi chce říct. Došel jsem co nejblíže k němu skrytý ve stínu jednoho z mohutnějších aurinů a pak až k němu už sám, jako by se nechumelilo a na tváři mi hrál drobný úšklebek. "Kam půjdeme?" Zeptal jsem se, jako by Fen'lin snad vážně chtěl někam odejít.

Stále jsem se díval na všechny ty mladé démony, než si všimnu jednoho, který se ke mně blížil. Proplouval stíny a davem, jako by se chtěl skrýt a opravdu působil velmi nenápadně. Hned jsem věděl, že je to on. Prohlédnu si ho, na tváři měl jemný úsměv a když se dostane až ke mně, lehce se ušklíbne a zeptá se, kam půjdeme. Můj výraz se nijak nezměnil, jen si ho prohlédnu a založím si ruce na prsou.
"Možná jsi uznávaný a velmi dobrý špeh, stále jsem však tvůj nadřízený a ne tvůj přítel," upozorním na jeho tón a chování přede mnou, které jsem nehodlal prozatím tolerovat. V mých očích byl stejný jako ostatní a dokud neukáže, že je něco víc... Nebudu mu tolerovat vůbec nic. Můj tón a výraz se však vůbec nezměnily. Vůbec jsem nepůsobil naštvaně, můj tón zůstával neutrální.
"Potřebuješ na trénink zbraň, vidím, že sis žádnou nevzal, takže jdeme pro nějakou do zbrojnice," řeknu po chvilce, otočím se k němu zády a vydám se k velké budově, kde si může najít jakoukoliv zbraň, se kterou se bude chtít naučit bojovat.

"Fajn..." Zamručel jsem jen a pak si ho vyslechl. Nepůsobil naštvaně, ne vzhledem ani tónem, ale jeho oči mi jasně říkali, že mi moje provokování nebude tolerovat. Musel jsem se tomu trochu ušklíbnout, ale nic jiného jsem neudělal. Když mi oznámí, že půjdeme pro zbraň do zbrojnice, jen přikývnu. Měl pravdu. Aurinové - i to tupé stádo na nádvoří, měli své zbraně. Já ne. A I když jsem už v boji byl, nikdy jsem se se zbraní nesžil tolik, co aurinové odjakživa. 
Vešli jsme do obrovské zbrojnice a já se ihned začal rozhlížet po vhodné zbrani. Nic mě nezaujalo tolik jako meče. S ničím jiným jsem neuměl tak dobře. Zalíbili se mi nakonec dva meče. Jeden temný, černý s hlavou vlka mezi rukojetí a čepelí - vlastně tam byly dvě hlavy vlků. Druhý měl uprostřed čepele druhý nerovný pruh a před rukojetí ostny na všechny strany. "Chci jeden z nich." Oznámím Fen'linovi a ukážu na dva meče, které se mi zalíbili. Vlastně jsem nevěděl, proč jsou mimo ostatní meče, ale tušil jsem, že popisky u nich, by mi to rychle prozradily. A tak se zase otočím k nim a pročtu si je. Utvrdily mě v tom, že jeden z mečů chci, ale zároveň mi také řekly, že je nejspíš nedostanu.

Nechám ho prohlédnou si zbraně ve zbrojnici, zatímco ho sleduji zpovzdálí. Nejvíce ho zajímaly meče, které si začne prohlížet a nakonec vybere dva z nich s tím, že chce jeden z nich. Zadívám se na ně a okamžitě je poznám. Nebyly obyčejné, ale magické. Přejdu k němu a oba si vezmu, z jednoho jsem cítil mocnou temnou magii a věděl jsem, že by ho jen tak někomu nedali. Odložím ho tedy stranou a zadívám se na ten druhý. Cítil jsem z něj magii, ale netušil jsem, co způsobuje. Chvíli ho zkoumám, než ho podám Darrenovi.
"Máš dobré oko na meče. Vem si ho a kdyby se tě někdo ptal, řekni, že ho máš ode mě, pak by neměli mít žádné námitky," řeknu mu, než se vydám zase zpátky na nádvoří.

Fen'lin mlčel. V tichosti přišel a vzal do každé ruky jeden z mečů, na které jsem ukazoval. Vypadalo to že přemýšlí, než meč s vlčími hlavami odložil a druhý mi podal. Škoda. Převzal jsem si od něj druhý meč a vyslechl si zřejmě pochvalu, ale u něj si jeden nikdy nebyl jistý. Také mi řekl, že kdyby se mě někdo ptal, odkud ho mám, tak mám říct že od něj. Jak jinak. Přikývla jsem krátce a vrátil se s ním na nádvoří, přičemž jsem si meč v pochvě připásal kolem boků. "Mám si najít dvojici na cvičný boj?" Zeptal jsem se pak jako by nic a rozhlédl se po nádvoří. Ale k mé smůle jsem zjistil, že mladých aurinů je sudý počet a já jsem lichý. Takže to pro mě neznamenalo nic dobrého. Na druhou stranu já tu nebyl kvůli tomu, abych se pižlal s někým nezkušeným. Plánoval jsem tenhle výcvik ukončit stejně jako ostatní, nebo lépe.

Vyjdeme na nádvoří a v momentě, kdy se mě Darren zeptá, jestli si má najít někoho do dvojice, si všimnu, že všichni dvojici již mají. Byl jich lichý počet a tak se zadívám na Darrena. No, začnu s ním, podívám se, co umí, řeknu mu, co má trénovat a pak se budu věnovat ostatním.
"Nikdo nezbyl. Půjdeš proti mě," řeknu zase tím samým tónem a ustoupím kousek od Darrena, než se mi na rukou objeví drápy a kývnu na něj, že má zaútočit. Byl jsem zvědavý, co se naučil. Podle informací pracoval jako špeh už celkem dlouho, takže možná něco pochytil. Nebyl Aurin, neměl boj v krvi tak jako my, ale to nic neznamenalo. Mohl být stejně dobrý, jako všichni ostatní, nebo i lepší, ale bude na tom muset dřít. O co se postarám, nebo během tréninku zemře. Vlastně... Nearra si ho chtěla nechat, takže ho můžu maximálně vykopnout a poslat zpátky. V jeho očích jsem však viděl odhodlání. Vypadal jako ctižádostivý typ, který když něco chce, tak to dostane.

Generál stejně jako já přeletěl pohledem auriny, kteří již bojovali a oznámí mi prostý fakt, který jsem viděl. Všichni již dvojici měli. Jenže ta další tři slova mě dvakrát nenadchla. Doufal jsem, že mi někdo nakope zadek až po pár dnech, ne hned první den. Navíc od tohohle to bude sakra bolet. Tiše jsem doufal, že mu Nearra řekla, že jsem dost schopný i když nedokončím výcvik a že mě tudíž nemá zabíjet. Přeci jen jsem tu byl dobrovolně a jako jediný nejsem aurin. Ale o tom jsem teď neměl čas přemýšlet. Fen'lin ode mě trochu ustoupil a na rukou se mu objevili dlouhé drápy, které musely pro mnoho démonů znamenat smrt. Po té na mě kývl, abych zaútočil. Nedal jsem na sobě znát jedinou známku nervozity a hned jsem vytáhl meč z pochvy. Tak - do toho! Zhluboka jsem nasál vzduch do plic a vrhl se na něj. Věděl jsem, že co se síly týče, nemám nejmenší šanci a tak jsem se snažil alespoň ho překvapit rychlými svižnými údery.

Nedal na sobě znát žádnou nervozitu, i když jsem viděl, že z mých slov neměl radost. Vytáhne meč, zhluboka se nadechne, než se proti mě vrhne. Jeho pohyby byly předvídatelné. Stále jsem na místě a jen je odrážel jednou rukou. Alespoň byl natolik chytrý, aby na mě nešel silou, ale rychlostí. Té měl rozhodně dost, ale stále to byl mladý démon, který moc bojů nezažil. Se stále stejným výrazem jsem blokoval jeho rány a všimnu si, skulinky v jeho obraně. Když na mě znovu zaútočí, udělám krok do strany, jeho meč nechám sklouznout po mých drápech a druhou rukou ho od sebe prudce odhodím, až skončí na zádech.
"Znovu," řeknu mu a neunikne mi, že někteří Aurini přestali bojovat a s úšklebky se dívali na nás. Z tohoto by mohla být celkem dobrá lekce...

Věděl jsem, že se generál v našem souboji moc nezapotí, ale že bude schopný odrážet mé útoky jen jednou rukou... Hned mi kleslo ego. Zamračil jsem se a soustředil se na boj, jenže to už do mě Fen'lin vrazil takovou silou, že jsem odletěl asi metr a skončil na zádech. Nenechal mi ani chvilku a hned mi přikázal, abych zaútočil znovu. Nehodlal jsem čekat na druhé vybídnutí a zaútočil jsme znovu. Tentokráte jsem se pokusil útočit mečem v jedné ruce, ale zároveň i druhou rukou nebo nohama či ocasem - na ten jsem si většinou musel dávat pozor, ale dnes jsem si pro jistotu na jedovatý osten na konci upevnil železný chránič, abych hned někoho nezabil. Ale i ten jsem mohl dobře využít a tak jsem se ho využívat snažil. Jenže i tentokrát jsem zase skončil na lopatkách. Štvalo mě, že jsem tak snadný terč - ale proto jsme tu byl. Abych se naučil pořádně bojovat. Když náš cvičný souboj skončil už popáté tak, že jsem dopadl na zem, už jsem nečekal na vybídnutí, abych pokračoval. Prostě jsem zaútočil ze země a při tom se dostal na nohy. Poháněl mě dál vztek, bez něj bych si nejspíše uvědomoval jak rychle mi docházejí síly. Ale takhle snad vydržím déle.

Bojoval jsem s mladým démonem, ale zároveň jsem si všímal i ostatních aurinů, které jsem měl trénovat. Brzy všichni přestali trénovat a místo toho se shromáždili kousek od nás a dívali se. Na tváři měli úšklebky a po chvilce se začnou Darrenovi vysmívat. Snažili se však mluvit potichu, abych je neslyšel, což... Jim ale moc nevyšlo. Už poněkolikáté shodím Darrena na lopatky, znovu se beze slova zvedne a zaútočí na mě. Zase začnu odrážet jeho útoky, ale čím dál více jsem se musel soustředit na to, co dělá. Zapojoval všechny části těla a snažil se mě zasáhnout. Znovu ho shodím na zem a když vstává všimnu si, že mu pomalu dochází energie, ale vypadalo to, že mu je to jedno. Nechám ho ještě párkrát zaútočit, než mu vyrazím meč z ruky.
"Konec," řeknu a mladí aurinové se rozesmějí. Pomalu se k nim otočím a zpražím je pohledem.
"Dovolil jsem vám přestat trénovat?" zeptám se chladně, okamžitě se přestanou smát a zblednou.
"Ty," řeknu a ukážu na vysokého aurina, který vypadal nejsilněji a ostatní ho také uznávali. Zbledne, ale rozejde se ke mně.
"Cvičný souboj s incubusem, hned," řeknu a postavím se stranou.
"Vy ostatní dívejte se," řeknu a všimnu si, že se aurini zase začali smát. Ten, který mě bojovat měl arogantní úsměv, ale z toho, co jsem viděl ho Darren snadno porazí. Schválně jsem ho nazval incubusem a trochu ho 'zesměšnil' aby se aurini naučili lekci, že nemají nikoho podceňovat, poté co Darren snadno porazí nejsilnějšího z nich. Bude to cenná lekce a navíc si získá respekt a aurinové ho snadněji přijmou mezi sebe. Protože síla znamená pro auriny moc.

Znovu skončím na lopatkách. Už nějakou chvíli se mi ostatní posmívali, ale mě to bylo jedno. Nebyl jsem tu kvůli nim, ale kvůli sobě. A oni mi teď dali jen další důvod, abych se stal ještě lepším než budou oni. Jenže generál prohlásil, že je konec. Trochu jsem se lekl, že mě pošle pryč z výcviku, ale jeho by přece neporazil nikdo! Chtěl jsem zavrčet, že chci pokračovat, ale to už generál mluvil k ostatním. Udělalo mi radost, když všichni zbledli, protože přestali bojovat, zatímco se na nás dívali a posmívali se mi. Byl to báječný pocit za dosti učinění. Jenže pak proti mě postavil generál jiného aurina, ale i ten vypadal silně. Hned jsem byl na nohou a připravený na další cvičný boj. Nehodlal jsem mu dopřát to potěšení, aby mě razil na nohy i tenhle. Zaútočil jsem jako první a stejně jako předtím jsem zapojil co nejvíc celé své tělo a rychlost. Než jsem se nadál, po pár úderech, se válel na zemi aurin a z nosu, kam jsem ho udeřil jílcem meče, mu tekla krev. Odstoupil jsem od něj a věděl, že teď dostanu vynadáno i já. Fen'lin jasně řekl, že nechce vidět žádnou krev. Ale rozhodně jsem si nepřipadal vinný. Zasloužil si sundat z ksichtu ten úšklebek, se kterým se na mě díval.

Souboj skončil po pár ranách tak, jak jsem předpokládal. Jakmile aurin skončí na zemi s rozbitým nosem, rozhostí se hrobové ticho. Pomalu se vydám k aurinovi na zemi, postavím se k němu a když se pokusí zvednout, přišlápnu ho kopytem k zemi, než se podívám na zbytek mladých démonů.
"Přesně tohle se stane, když podceníte svého soupeře. To, že jste aurini a máte přirozený talent k boji neznamená, že ostatní nemohou být lepší, pokud budou trénovat. Jste slabí. I kdyby jste na mě zaútočili všichni, zemřeli by jste. Do jednoho," řeknu jim klidně a démona na zemi pustím, aby mohl vstát. Nenávistně se podívá na Darrena, než si utře krev z nosu.
"Neposlechl, říkal jste žádná krev!" začne protestovat a dřív než se naděje dostane ode mě prudkou ránu pěstí do obličeje, až znovu spadne na zem.
"Dostal jsi jílcem, protože jsi slabý a podcenil jsi ho!" vyštěknu, ale můj výraz se nezmění.
"Dejte si pár koleček kolem nádvoří, uvidíme, jak dlouho vydržíte," řeknu jim teď už zase mým obvyklým tónem a sám se pustím do svého vlastního tréninku.

Sledoval jsem démona na zemi se spokojeným úšklebkem, který jsem prostě nemohl skrýt i kdybych chtěl. To, co se stalo po tom jeho žalování, jsem však opravdu nečekal. Překvapeně jsem zamrkal a pozvedl jedno obočí. Ale proč vlastně ne? On si to stejně zasloužil. Zařadil jsem se k ostatním, zatímco generál pokračoval a dal nám rozkaz dát si pár koleček. Začal jsem pochybovat o slově pár. Tedy pro něj to určitě znamenalo něco jiného než pro nás. Několik aurinů se rozeběhlo, jiní chvíli počkali aby neběželi v chumlu a vyrazili o pár vteřin později. Já běžel jako jeden z posledních - no vlastně poslední. Stáhl jsem křídla do nejblíže k tělu, aby mi nepřekážela a nasadil jsem mírný poklus. Neřekl jak rychle máme běžet, řekl pouze pár koleček a to pro nás mohlo znamenat minimálně deset rozhodně ne malých koleček. Takže jsem sice běžel jako poslední, ale jako jeden z mála jsem nezpomaloval. Běžel jsme stále stejným tempem a tak jsem po deseti kolečkách již nebyl poslední, ale třetí z patnácti. Což byla další věc, která mě dnes povzbudila. Sice to neznamenalo, že už s během končíme, ale alespoň něco. Jenže už po tom desátém kolečku jsem cítil, že čerpám energii ze zbytků. Cvičný souboj s generálem mě stál více energie než ty jejich a to částečně i kvůli tomu, že jsem se musel furt zvedat ze země.

Soustředil jsem se na svůj trénink, ale zároveň jsem se díval na mé svěřence, jak běhají kolem nádvoří. Někteří to chtěli mí rychle za sebou a tak nasadili rychlejší běh, zatímco jiní jen tak poklusávali. Ale i těm nejrychlejším brzy dojde, že pár koleček rozhodně nebude pár a tak začnou zpomalovat. Ještě jsem je nechal nějakou dobu trápit a až byli všichni zpocení a sotva mleli nohama, zavolám je k sobě.
"To by pro dnešek stačilo. Odpočiňte si a zítra v šest ráno se zase sejdeme na nádvoří," řeknu jim a pokynu, že mohou jít. Bylo již pozdě odpoledne a tak se rozhodnu zajít si pro jídlo, než budu pokračovat v mém vlastním tréninku. Vydám se směrem k budově, kde byla velká jídelna pro vojáky.

Přestal jsem počátat kolečka po té, co číslo přesáhlo dvacítku. Znovu jsem byl poslední a nohy se mi už pletly do sebe. Tohle mě rozhodně nepotěšilo. Alespoň si nás už generál zavolal k sobě. Oznámil nám, že by to pro dnešek stačilo, a že zítra v šest máme být zase tady. Všichni se pomalu vydali pro jídlo, vodu a sednout si někam mimo palác. Já šel dovnitř a do svého pokoje. To znamenalo vyjít všechny ty schody nebo vyletět. A protože já sotva chodil, rozhodl jsem se dát jim chvíli pohov a palácem jsem proletěl jako vzduch, takže mě nerozhodilo ani to, že jsem měl vrážet do stěn. V tuhle chvíli jsem do ničeho nevrážel. Ale o téhle mé schopnosti nikdo nevěděl a já jsem také chtěl, aby to tak i zůstalo a proto jsem si dával pozor kudy letím. Nakonec jsme se doploužil až k sobě do pokoje, který byl už naštěstí prázdný. Vzal jsem si nějaké ovoce plné šťávy a dal si hodinku oraz než jsem se vrátil dolů na nádvoří a rozhodl se ještě trénovat. Potřeboval jsem zesílit, abych se mohl alespoň trochu rovnat aurinům.

Vezmu si nějaké jídlo a sednu si k jednomu z prázdných stolů. V momentě, kdy si mě jinak hluční vojáci všimnou, ihned zmlknou a dají se tiše do jídla. Asi musím mít opravdu špatnou pověst... No, ale bylo mi to jedno. Rychle zaplním prázdný žaludek, než se znovu vydám na nádvoří, kde se dám do tréninku. Brzy mi stékal pot po těle, ale ani tak jsem nehodlal přestat. Nechtěl jsem vyjít ze cviku, ale zesílit a dneska byl jeden z mála dní, kdy jsem měl volno. Asi po hodině tréninku se rozhodnu dát si krátkou pauzu, sednu si pod strom a pohledem přelétnu nádvoří. Ihned si všimnu Darrena, který vypadal, že pro dnešek ještě nemá dost a jde trénovat.Nadzvednu obočí, takovou píli a výdrž jsem od něj nečekal, ale bude potřeba, pokud se chce vyrovnat aurinům. Rozhodnu se ho chvíli sledovat, ale jen pár minut, poté bych se měl zase vrátit k tréninku.

Stoupl jsem si před cvičného panáka ze dřeva a rozhodl se trénovat údery z blízka. Věděl jsem, že proti živým útočníkům je to mnohem lepší, ale tohle je lepší než nic. Věděl jsem, že je tu i Fen'lin a trénuje, jen teď přestal. Slyšel jsem ho když jsme přicházel. Zřejmě si dal pauzu a já akorát začal. Bušil jsem do panáka a vyhýbal se vymyšleným úderům. Snažil jsem se zrychlit i zesílit údery. Používat celé tělo a nebýt tak předvídatelný, jak jsem se zdál v očích generála. Zatím jsem si na něj vlastně neudělal ani ucelený obrázek. Nebyl to nikdo, kdo by vám dal pohov, protože jste už nemohli, ale to vám nedá ani válka. A já už v jedné byl. Sice jsem nebojoval tak dlouho jako ostatní, ale i tak jsem z ní vyvázl živý jen díky štěstí. A proto jsem byl tady. Nehodlal jsem být nepřipravený. Při práci špeha jsem si zatím vystačil s tím, co jsem uměl, ale bylo jen otázkou času, než mě  Nearra pošle na nebezpečnější místa. Na místa, kde si se svými schopnostmi nevystačím a proto jsem se musel zlepšít jak v magii tak ve fyzických dovednostech. 

Ještě nějakou dobu jsem sledoval Darrena, jeho pohyby už byly... Jiné, chaotičtější a přece měly řád. Snažil se být méně předvídatelný a zatím se mu dařilo. Ještě chvíli ho pozoruji, než se k němu pomalu vydám.
"Živý oponent by byl lepší, pokud máš ještě dost energie," řeknu a založím si ruce na prsou. Dokázal jsem ocenit snahu a píli a věděl jsem, že při tréninku se mnou se naučí víc, než když bude bezhlavě bušit do nehýbajícího se panáka. Jen jsem netušil, jestli se mu bude chtít. Přeci jen jsem ho dneska moc nešetřil a spíše jsem se snažil naučit lekci ostatní Auriny, než abych něco pořádně naučil ho.

Slyšel jsem kroky generála, které se po chvíli blížily ke mně. Jakmile mě oslovil, přestal jsem trénovat a otřel si předloktím pot z čela. "To jistě byl." Souhlasil jsem a trochu se zamračil. Vlastně jsem nemohl uvěřit, že mi nabízí další lekci. "Při trénování mladých démonů se asi moc neprotáhneš co?" Zeptal jsem se, když jsem se ujistil, že mi opravdu nabízí pomoc a otočil jsem se tedy k němu. "Ale se mnou, jak už jsi ukázal, ti to taky nedá moc práce." Zmínil jsem a čekal, co on na to. Vlastně jsem s ním chtěl bojovat, ale také jsem chtěl zjistit, proč to vlastně dělá a jestli by to udělal i pro jiného démona, kdyby někdo jiný přišel. No, co se dá dělat? To už je hold z té práce špeha. Stále potřebuju mít na vše odpovědi. Počkal jsem, jestli vytáhne drápy nebo půjdeme na pěsti, i když ty jsem měl od dřeva rozedřené.

Neotočí se, pouze si otře pot z čela a odpoví mi, že živý protivník by byl opravdu lepší. Sledoval jsem jeho záda. Ještě chvíli byl potichu, než poznamená, že při trénování mladých démonů se moc neprotáhnu a otočí se.
"Ne, ale dokáži ocenit snahu a když obětuji pár minut navíc a zachráním tím někomu v dalších bojích život..." odpovím s pokrčením ramen. Moje věta by možná víc zněla i tak, že mi na ostatních záleží, ale můj chladný tón to trochu kazil. Poznamená, že ani s ním nemám moc práce, ale z jeho výrazu vyčtu, že se opravdu chce učit a dokonce se připraví k boji.
"Předtím jsem chtěl dát lekci ostatním, teď tě chci učit," poznamenám, než se mi na rukou objeví drápy a nechám ho zaútočit. Tentokrát jsem sledoval jeho pohyby, blokovat je, vyhýbal jsem jim a občas ho lehce udeřil do nějakého nekrytého místa s poznámkou jako: 'vůbec se nekryješ,' 's tímhle postojem neudržíš rovnováhu,' nebo 'takhle akorát ublížíš sám sobě.'

Souhlasil se mnou, že práce s ostatními ani se mnou mu nedá moc zabrat, ale dodá že umí snahu ocenit. A zdálo se že opravdu uměl. Alespoň teď se to zdálo navíc když díky tomu zachrání někomu život.... Přikývl jsem a prohlédl si ho. Bylo vidět, že určitě trénoval. A pak mi oznámil, že předtím chtěl dát lekci ostatním, nyní chce učit mě. Takže určitě není ani zdaleka tak nudný jak jsem si původně myslel. A hned na to se mu na rukou objevili drápy. Připravil jsem si tedy meč a zaútočil. Bylo zvláštní s ním teď bojovat, protože nyní mi opravdu dával rady a to rovnou za trénování. Každou z jeho rad či poznámek jsem se ihned snažil napravit a útočit lépe. Jenže jakmile jsem opravil jednu chybu, našla se vždy další. Ale ani tentokrát jsem to nevzdával. Ale tentokrát mě jako první začali bolet nohy.