Thomas & Lahmi

Počasí: Nad lesem se již v brzkém ránu vznáší hustá bílá mlha. Počasí se dnes může zdát ponuré ale pár mraků přeci jenom sem tam propustí pár slunečních paprsků zimního slunce a zachrání celou situaci. Zelená tráva se schovávala pod bílou vrstvou sněhové peřiny kterou bude mít nejeden až po kotníky, na některých nešťastných místech až po kolena. Do spalujícího ticha sem tam profoukává chladný vítr který vytváří tichou ale přesto slyšitelnou meluzínu.

Místo: Okolí Atrei, zejména širokých plání a lesa - vlivem hry se ale může kdykoli změnit

Pořadí: Thomas & Lahmi

Sledoval ji dlouze a zamyšleně. Její pohyby mu stále přišly tak trochu nepřátelské, nejisté, skoro jako kdyby vyčkávala na chvíli, kdy by se po jeho klobouku mohla vrhnout. Netřeba říkat, že mu to nebylo zrovna dvakrát příjemné, do uší mu foukal vítr, od toho jak vztyčené do větru je měl, jelikož bujnou hřívu na hlavě mu rozfoukával ledový vítr. Na malý moment, ale opravdu jenom krátce se zamračil,když její střed zájmu na chvíli padl na celé okolí, než svůj pohled opět stočila k němu, zatímco on ji z očí nespouštěl. "Jistě, souhlasil bych, kdybych ti měl co vynahradit.." odpoví a znovu se přísně zahledí zvířeti do očí. Krátce se u toho přísného gesta pousměje a nasadí si klobouk na hlavu. "..jenže nemám," odpoví a párkrát přešlápne na povrchu sněhu. Jeho tělo se do něj nebořilo, skoro jako kdyby vůbec nic nevážil, leč to bylo opravdu k nepovšimnutí, dokud se nepohnul. Znovu k němu však promluví, zatímco on lehce rozevře ústa, aby do nich vpustil trochu vzduchu. "Pak mi tedy odpusť, že tvé profesní cti nevěřím, ale nekypím zrovna důvěrou k ostatním."

Jenom tam tiše stál a sledoval ji. Nechal studený vítr aby pročesával jeho srst na obličeji a vyčkával na slova, té doposud neznámé. Byl už opravdu starý a cítil z ní magii, byl si jistý že není jenom tak obyčejná a čím blíže mu byla, tím z ní mohl rozeznat i lidský pach, což na něm nechalo trochu viditelné zvědavosti. Jeho světlé, modré oči, které chvílemi mohli působit nepřátelsky, za což mohl děkovat svému zvířecímu vzhledu, sledovaly každý její pohyb. To, jak se odrazila od větve, ze které popadalo pár kupek sněhu, který se skrýval na jejím povrchu, tak i to jak se snesla do výšin a několikrát si jej obkroužila. "Dobře tedy.. mé svolení máš," ozve se, načež pozvedne ruku, kterou se zlehka dotkne klobouku aby o něco více ztížil jeho váhu. Nevěřil jí, takže byl obezřetný a klobou na jeho hlavě pod dotekem a pohnutkou vůle, nabral o několik kilo navíc. Bylo to opatrností a proto své gesto skryl za úpravou uší, pod jeho kloboukem. Znovu se nadechl a s lehce rozevřenou pusou, nikoli však příliš, jen lehce a zdvořile, sklopil pohled před sebe, aby mohla dosednout. "Pokud chceš vést konverzaci, proč nezačít jménem," vydechl po chvilce a opravdu na malý moment zavřel oči, než je zase rozevřel a s odkašláním si dal ruku před ústa.

Zhluboka se nadechl a sledoval její krátký manévr, se kterým se snesla na klobou. Pevně doufal tomu že ho neponičí - to by jí neradil, zatímco vyčkal než na něm najde svou vhodnou polohu. Znovu se tiše nadechl a s omluvným gestem rukou si opět odkašlal. "Tak tedy dobrá," rozhodne se nakonec, když domluví a pomalu se rozejde po lesní mýtině bůh ví kam. Klobou byl při jeho pohybu překvapivě stabilní a ani trochu se nekymácel, dokud udržoval hlavu v rovině, což se mu také dařilo. Kráčel po sněhu s takovou lehkostí, že se do něj ani nebořil, proto se zdálo že jde celou dobu v naprosté rovině. V jeho prvních opatrných krocích, se mezi nimi rozhostilo ohlušující ticho, které sem tam rozehnalo hučení větru. Jenže za malý moment bylo utnuto i hlasem luňáka, který se mu představil ženským jménem. "Sir Thomas," odpoví a ačkoli to nemohla vidět, krátce, ačkoli opravdu a jenom velmi krátce, se pousmál. Protuto chvíli opustil veškeré myšlenky aby se jími zbytečně nezaobíral, byl soustředěný pouze na cestu a luňáka, kterého nesl na klobouku. Ačkoli by to neřekl nahlas, dokázal ocenit jeho krásu. "Tak se tedy ptejte Sherah a možná vám odpovím", vydechne tiše, zatímco se od jeho úst snese obláček páry a zmizí. Z pohledu kde stála, mohla vidět jeho opravdu dlouhé fousy, táhnoucí se do obou stran.

Zopakuje jeho jméno a v tu chvíli se na malý okamžik zastaví,aby smetl pár sněhových vloček ze sáčka, které ho rozptylovaly. Netrvalo to však příliš dlouho a znovu se dal do kroku. Musel se pousmát nad větou, kterou k němu pronesla. Věděl že na dnešní ležérní svět je trochu jiný i mluva mu sem tam sklouzla do dob, které by dnes málokdo pochopil. "Pochybujete snad Sherah?" optal se zdvořile a pokračoval v chůzi. Po krátké chvilce ticha, následovala další otázka. Bylo příjemné vést s někým nenucený rozhovor, dalo-li by se tomu tak říci. Pro něj to bylo obzvláště příjemným přínosem, dlouho si s nikým nepopovídal, nemohl, většina lidí se mu vyhýbala a ačkoli mu zvířata rozuměla, nedokázala mluvit. "Z doby milénia, ačkoli je mi tento svět pořád trochu cizí," odpoví tiše, s jakýmsi náznakem lehkých pochybností v hlase. Vůbec svůj původ neskrývá, je až překvapivě upřímný. Většinu života byl zavřený, zkoumaný a nucený poslouchat něčí příkazy za účelem zjištění, jak je vlastně možné že existuje. Dlouho se snažili přijít na to, jak vytvořit původního Elina, už vlastně od poslední velké války andělů a padlých. Tato otázka v něm vzbouzela spoustu nepěkných myšlenek, že na malý moment ztratil koncentraci a zastavil se o něco prudceji, než za celou dobu. "Omlouvám se, nepřináší to příliš hezké vzpomínky," odpoví s jasnou omluvou v hlase a chvíli váhá, zda-li jít dál, než se nakonec rozejde vstříc cestě, která čněla před ním. A za malý moment míhali les a zdejší stromy, až se před nimi objevil velký kopec, proti kterému se rozešel. Hlavu držel stále sklopenou tak, aby společnice na jeho klobouku nespadla a udržoval ji tak v rovině, ačkoli na cestu před sebou příliš neviděl. Věřil však svým instinktům a proto ho to nijak netrápilo. "Jste jistě mladá, že se ptáte," promluví k ní, těsně předtím, co se do nich opřel nelítostný vítr.

Byl rád, že nad jeho rychlou a nečekanou stopkou neměla v úmyslu nic poznamenat. Rozhodně to neudělal schválně, ani on sám nečekal, jak moc ho oné vzpomínky zaskočí. Byla to už dlouhá doba natož, aby cítil vztek, strach snad či dokonce bolest. Nechápala, proto se nadechl o něco výrazněji než kdy předtím ačkoli to po jejím vysvětlení moc dobře chápal. Jemu se zpočátku také nedostávala dobrého vzdělání, jeho učením byla válka, ze které s velkou dávkou štěstí skončil jako přeživší. Ani nedokázal popsat jak se vlastně dostal na zem, většina věcí z jeho života byla zastřená temnotou, která mu nedovolila vzpomínat, přemýšlet a hledat. "Milénium, v jiném označení také jako.. tisíciletí," přiblížil Sherah a pozorněji sledoval cestu před sebou. Jít do kopce se mohlo zdát obtížnější, ale Thomasovi to moc velký problém nedělalo. Kdyby se bořil do sněhu, jistě by to pro společnici na jeho klobouku nebylo nikterak příjemné, ale naštěstí nebylo boření potřeba. Znovu promluvila, ačkoli předešlou větu nepovažoval za otázku. I tak se pousmál, i on mýval připomínky, pokud mu situace neseděla. Na malý moment zvedl ruku a přichytil okraj klobouku a pozvedl hlavu, aby se zadíval jakým směrem kráčí.  V další moment klobou chytil a i se Sherah na něm, ho uchopil za oba rohy a dal před sebe, skryl jeho boky rukami, když se do nich opřel až nepřirozené silný vítr, který by ji i jeho klobou odfoukl. Takto zabránil nemilému co se mohlo stát, ačkoli nestalo a pokračoval dál. Beze svolení se ale společnice nedotýkal, jenom ji sem tam chránil před pruským větrem.

Párkrát se hluboce nadechl, nikoli že by měl problém s chůzí ale bylo to ze zvyku. Také ocenil ten čerstvý vzduch, který se všude kolem vznášel. Bylo to tu zcela jiné než ve městě a to Thomas oceňoval. Na jeho opatrné a starostlivé gesto se mu dostálo poděkování, tak jenom přikývl a pomalu vyšel dlouhý a prudký kopec, na jehož vrcholku se zastavil. Opět se do něj opřel prudký vítr, proto stáhl uši k hlavě a rozhlédl se po okolí. Před nimi byl spád na kratší louku, na jejímž konci bylo pár stromů a v dálce pod další menší propastí, stál v dolině stromů dřevěný příbytek. Patřil Thomasovi a skládal se ze tří malých domků, které uvnitř tak malé nebyly. Nestál na zemi, ale na velkých dřevěných podstavcích, to kvůli případné vodě, která by mu v dolině mohla natéci dovnitř. Bylo to jakési opatření které si mohl dovolit, když si stavě příbytek sám. Bylo to daleko od města, od lidí a od všeho, co by jej mohlo ohrožovat, věřil tomu. Když si užil dostatek rozhledu, vyčkal než se jeho společnice vznese do povětří a uchopil klobou pevně do ruky, zatímco se po svršku sněhu rozběhl dolů. Teď mohlo jít razantně vidět, že se do sněhu opravdu neboří, jen se sotva dotýká jeho povrchu a zanechává na něm stopy uzpůsobených bot pro jeho nelidské nohy, tedy tlapy. Až skoro dole zpomalil, než zklidnil svůj krok a zase s klidem vyrazil vpřed. Mezitím se znovu ohlédl na Sherah, která se vznášela někde před ním. Dokázal ocenit její manévrování ve vzduchu,to s jakou lehkostí bojovala s jeho nepříjemným návalem a nenechala se strhnout, prozatím.

Poslouchal táhlé volání luňáka a sbíhal prudký kopec dolů, na jehož konci se zastavil. Stále měl před sebou kus louky až k roklince, pod níž se schovával jeo příbytek a proto se zadíval na nebe, než se rozeběhl vší rychlostí vpřed, aby luňáka nebrzdil svým pomalým krokem. Oblečení mu při tomto pohybu trochu zavázelo, ale nebylo to nic hrozného, na co by nebyl zvyklý. Netrvalo to ani chvíli a už prudce brzdil, aby nenaběhl do jednoho z mnohastromů, příčemž se po opravdu dlouhé chvile donutil zabořit nohama do sněhu, aby tento prudký pohyb ustál. Muselo by být vtipné, kdyby totady napral do jednoho z mnoha stromů, obzvláště v přítomnosti novéhé společnosti.
"Tak tedy, vítejte u mě doma Sherah," odvětí a nakonec se rozejde k jednomu ze tří dřevených domků, tedy do toho prostředního. Zprvu to vypadalo že hrábne do kapsy pro klíče, což také udělal a vybídl společnici, aby šla dovnitř. Když tak udělá, otočí se vedveřích a pozvedne ruku do úrovně svého pasu. V okolí domku lehce probleskne množství magie a kolem domku se objeví magická bariéra, která za malou chvíli zmizí z dohledu očí. Ne že by tam tedy stále nebyla, byla a stím Thomas vejde a zavře za nimi. "Ne neuvěznil jsem nás tu, chcete-li se zeptat. Bariéru může kdokoli opustit zevnitř, ale z venčí mě akorát upozorní, zda-li by ji chtěl nekdo proniknout," řekne dříve než na tohle vůbec přijde řada otázek a poté se zuje a sundá ze sebe sáčko a ponechá na sobě jenom kalhoty s košily a krátkým rukávem, což zase odhalí akorát větší část jehosrsti, která pokrývala celé jeho tělo. "Tak co vám mohu nabídnout Sherah? Nějak nevím, co by vám bylo k chuti," řekne trochu odpočateji a už klidněji než když předtím byli venku. Sám se potom přemístí do společenské místnosti s krbem, do kterého ihned začne skládat dříví aby zatopil. Hned poté co je hotov, zatáhne zívěsy a rozsvítí pár svíček a světla nad jejich hlavami.