Thomas & Lavinia

Ten klid kolem byl osvobozující. Čekal jsem na tu nastávající chvíli jako každé brzké ráno a ani dnes jsem nebyl zklamán. Během chvilky hrála celá obloha melancholickými červánky. Byla dnes opravdu úchvatná, už dlouho jsem nezažil tak krásný východ slunce jako byl dneska. Obloha nade mnou hrála tolika pocity až mě to donutilo roztáhnout ruce v jakémsi pomyslném gestu a nadechnout se vzduchu co mi to plíce dovolovaly. Cítil jsem dnes klid na duši a byl jsem vyrovnaný. S příchodem rána jsem se zprvu trochu obával, jelikož se mé noční můry neustále zhoršovaly, ale ani dnes jsem se nehodlal nechat ovládnout svým vnitřním já. Byl jsem odpočatý a naladěný na dobrou vlnu. Postával jsem na vysokém kopci a užíval si toho pohledu, ačkoli zde foukal trochu chladnější vítr což mi přes hustou srst vůbec nevadilo. Nad hlavou se mi vznášelo pár mraků ale jeden z nich mě uchvátil snad nejvíce, byl obrovský a jeho barva se slévala od růžové po žlutě bílou až modravou. A stromy za ním byly pokryté třpytivou vrstvou sněhu, skoro jako kdyby je někdo zahalil do vrstev huňatých péřových peřin. Zdálo se mi že jsem v tom tichu zaslechl nějaký zvuk a tak zastříhám ušima po větru který na chvíli utichne. Ale hned na to mě obohatí další chladnou várkou, se kterou mi odletí klobou z hlavy aniž bych si ho stihl přichytnout. Chvíli jsem sledoval jak se vznášel po větru, než se snesl někam k zemi pod kopcem, kam jsem nedohlédl. Naposledy jsem vzhlédl ke slunci, než jsem se pomalu odebral ke kopci, za nějž mi vítr odnesl mou černou pokrývku hlavy.

Vstávala jsem do tmy, která vše objímala jako černá havraní křídla tělo tohoto posla smrti. Mohla jsem si přispat, ale ve srubu už touto dobou bývala velká zima, jelikož můj oheň, který jsem před večerem rozdělala v krbu už vyhasl. Ovšem, vůbec mi to nevadilo, ba naopak. Byla jsem šťastná, že jsem vzhůru, protože jsem nehodlala promeškat oblíbenou ranní podívanou.
Nejprve jsem vyšla na pár sekund ven, abych vyzkoušela, kolik je přibližně dnes ráno stupňů. Nebylo to nejhorší a zde v lesní dolině ani nijak zvlášť nefoukalo. Přesto jsem si vzala svůj černý plášť, který sahal někam k mým kolenům a zakrýval tak jemně růžovou sukni. Jeho rukávy byly tří čtvrteční, oblékal se přes hlavu a nechyběla mu ani kapuce, která mi splývala mezi lopatkami.
Vyrazila jsem ven, zavřela dveře a když se moje nohy přesunuly z dřevěné verandy srubu na ledový sníh, lehce jsem sebou škubla. Byl to nezvyk a hlavně pro mě, protože ačkoli jsem se snažila oblékat sebevíc jako lidské dívky, nikdy jsem nenašla cestu k něčemu, čemu říkávaly boty. Když si mé rozehřáté nohy zvykly na sněhové podmínky a jeho mrazící teplotu, vydala jsem se z nížiny lesa na blízký kopec tak, jak to dělávám téměř každé ráno – pokud východ slunce zrovna nesleduji z města. Jakmile jsem se vynořila z lesa trochu jsem se vyděsila, protože špičku kopce kam jsem dohlédla už zalévaly první sluneční paprsky. Byly slabé a malátné, ale i tak mě zamrzelo, že jdu pozdě. Chtěla jsem se rozběhnout, jenomže ze samotného vrcholu kopce se vzduchem neslo cosi na kosa velkého a příliš hranatého, vzduchem přímo ke mně. Udělala jsem ze zvědavosti tři dlouhé kroky blíže k místu, kam jsem si myslela, že se ona věc snese, ale zabořila jsem se až po kolena do sněhu, který byl zde pod kopcem navátý a ve stejnou dobu mi kousek před nohama přistál černý cylindr. Zvídavě jsem se podívala na vrchol kopce, zavětřila, zastříhala ušima, trochu se zamračila a cylindr zvedla a začala ho opatrně oprašovat od sněhu.

V okolí bylo prazvláštní ticho, přesně takové jaké jsem měl rád. Vyrazil jsem brzy ráno a proto jsem stihl sledovat celou tu nádhernou atmosféru která se odehrávala před mýma očima. Každé ráno jsem navštěvoval tenhle kopec, jindy jsem stál pod ním a občas koukal z kraje lesa když byla ta možnost. Chvíli jsem sledoval jak mi vítr odnáší cylindr někam za kopec a přepadly mě obavy že ho už nenajdu, proto jsem vyrazil ihned. Nepříjemně jsem se bořil do sněhu ale díky uzpůsobeným černým botám jsem studený sníh na tlapách necítil. Zamyšleně jsem za sebou vláčel dlouhý ocas jehož špičkou jsem se dotýkal sněhu. Pomalu sejdu veliký kopec a dostanu se do spádu toho za který jsem se chystal a pod ten, na kterém jsem ještě před chvíli stál a pozoroval tu nádhernou podívanou kterou mi dnešní den dopřál. Ten pohled mi každé ráno přinášel jisté potěšení a jakýsi pomyslný klid na duši z života který jsem žil. Pošetilé že ano? Nejeden by se mi smál. Lehký vítr mi zahnal konečky vlasů do očí a tak jsem sklopil hlavu k bílé přikrývce pode mnou. Náhle mě do nosu udeřil neznámý pach což mě donutí zase vzhlédnout. Nebyl tak zcela lidský jak jsem prvně předpokládal, což mě zmátlo ještě o něco více. Tiše pro sebe zavrčím a zůstanu váhavě stát mezi spády dvou kopců. Sněhu tu bylo více než dosti a tak nějak jsem tušil že kdybych se posunul ještě o něco dál, zapadl bych až po kolena. Myšlenka na to že někomu přenechám můj cylindr se mi vůbec nelíbila, nato byl pro mě až příliš důležitý, nesl sebou až mnoho vzpomínek. Ať už hezké nebo špatné. Zabodnu pohled na kraj kopce jako bych každou chvíli očekával nějaké nebezpečí a přemýšlel zda se k němu přiblížit. Zapřemýšlel jsem nad možností jak se dostat na kopec aniž bych se musel prodírat tou nepříjemnou vrstvou. A potom mě to napadlo. Odlehčil jsem své tělo tak, až jsem po vrstvě sněhu kráčel s takovou lehkostí,že jsem v něm sotva zanechával nějaké stopy a držel se na jeho povrchu skoro jako bych nic nevážil. Pomalu se vydám k vrcholu kopce, kterého jsem chtěl dosáhnout i za cenu potíží které mohly nastat s cizincem za ním.

Zkoumavě jsem k němu přičichla a jakmile jsem ucítila ten pach, málem jsem vyjekla a klobouk upustila. Rychle jsem ho znovu zvedla ze země a opět ho oprášila od sněhu. Podle pachu patřil klobouk zvířeti, možná elinovi, možná člověku se psem. Těžko říct, moc elinů jsem zatím nepotkala, tedy pokud nepočítám své rodiče. Bohužel jejich pach už v mé mysli bledl na tolik, že mi ani tato zkušenost nepomohla. Rozhlédla jsem se a posléze se podívala na místo, odkud cylindr přibližně přiletěl, nikdo se neobjevil, takže jsem stáhla uši k hlavě a pokrývku hlavy si nasadila. Bohužel jsem ho ihned musela sundat, protože tvar mých rohů evidentně nebyl určen a nechtěl podporovat pokrývky hlavy. Jaká smůla. No vlastně by mě to ani nemělo překvapovat, protože když jsem nosila kapuci od tohoto kabátu, měla jsem v ní na rohy dvě malé dírky obehnané kovovými kroužky, aby se nepáraly. Mělo to své výhody, kapuce vám na hlavě držela, ať foukal sebevětší vítr, ale když jste ji na sobě měli mezi lidmi, stále neskryla fakt, že nejste člověk, ale elin. No, to už mi ovšem bylo srdečně jedno, už jsem nepotřebovala skrývat to co jsem, protože jsem na to byla pyšná.
Nastražila jsem uši a pak je rychle stáhla, protože mi do nich akorát zbytečně foukalo. Nos mi bude muset stačit. Začala jsem se brodit sněhem rovnou na kopec a řeknu vám – nebylo to nic příjemného. Sníh mě studil na tlapách, které díky nízkým teplotám byly velmi zkřehlé, ale věděla jsem, že ještě pár zimních dní plných sněhu a zase si na takové klima rychle přivyknu. Ten samý vítr, který mi přinesl cylindr mi z kopce, na který jsem se sápala, mi sem tam do očí foukl nějaké sněhové vločky, které se líně povalovaly na samém povrchu sněhové peřiny. Což mě přimělo k občasnému, rychlému a zároveň prudkému zamrkání. Přibližně v půlce kopce jsem se zamyslela co čekám, že najdu na jeho vrcholu. Člověka? Co když je to nějaký podivín s puškou a prostě mě zastřelí? A nebo mu klobouk hodlám normálně vrátit, pozdravit ho, popřát mu hodně štěstí a zdraví a jít si po svém? Či snad potkám nějakého elina? Páni. Z té představy jsem začala být trochu nervózní a tak mě dál na vrchol kopce hnala samotná zvědavost se kterou mi vláčení se sněhem rychle uteklo a zanedlouho jsem stála na vrcholku kopce a hleděla na.. na něj. V očích jsem měla překvapení, možná i hrůzu, ale zejména nejistotu.

Mou hlavu zaplavovalo tolik myšlenek že než jsem se nadál, stál jsem mírně pod vrcholem kopce a vzhlížel k jeho vrcholu, zpoza nějž se vynořila silueta postavy v černém plášti. Na malý moment jsem znejistěl a modré oči si zkoumavě a zaujatě prohlížely postavu na kopci. Nebyli jsme od sebe tolik daleko abych nemohl jasně určit že pach patřil ji. Čekal jsem člověka, lovce, hajného, cokoli.. ale rozhodně ne to, co jsem z pod pláště stačil na chvíli zahlédnout, než nás ofoukl prudký vítr a znovu mi zahnal vlasy do očí. Párkrát zamrkám a odkryji si vlasy z očí abych se mohl na dotyčnou znovu podívat. Bylo to zvláštní, tak moc zvláštní že jsem nevěděl co bych měl říct. Byla to dívka ale rozhodně nebyla lidského původu. Z pod černého pláště ji trčelo pár růžových konečků vlasů a pár tenkých tlap pokrytých jemně šedivou srstí. Černý plášť mi ale zamezoval v podrobnějším pohledu a tak jsem jenom váhavě přešlápl na místě a až teď si všimnu že v rukou drží můj havraní cylindr. "Dobré ráno přeji," vydechnu po chvilce ticha a znovu upřu pohled k jejím očím které mě zpod kapuce zvědavě a nejistě pozorovaly. Byla to opravdu dlouhá doba co jsem naposledy potkal někoho stejného druhu, pokud jsem se tedy nemýlil a nebyla koneckonců výplodem mojí fantazie. Ani bych se nedivil..

Téměř nevěřícně jsem zírala do jeho světle modrých až šedých očí. Stisk tlapy, kterou jsem držela cylindr překvapením povoloval a na poslední chvíli jsem si uvědomila, že něco drží a tak jsem ji zase stiskla, abych cylindr opět nehodila do sněhu. Uši jsem měla stažené k hlavě a fascinovaně ho pozorovala. Jeho dlouhý ocas pokrytý šedou, jemně nabéžovělou srstí a hnědý odstín vlasů, který mi připomínal kůru některých stromů z lesa poblíž mého srubu.
Zalitovala jsem, že jsem si před odchodem ven kapuci nenasadila, přeci jen bych se v ní cítila bezpečněji, protože by skrývala některé části mé hlavy, třeba nepřirozeně růžové vlasy a polohu mých uší, které naznačovaly mou úzkost, o které jsem rozhodně nechtěla, aby věděl! Nakonec jsem se ovšem narovnala, nasadila trochu sebevědomější výraz a uši vztyčila. „Dobré ráno,“ odvětím něžným a snaživě jistým tónem hlasu na oplátku, ačkoli v něm byly slyšet stopy jisté nervozity.
Podívám se na tlapu, ve které stále třímám pravděpodobně jeho klobouk a zvednu ji do výše mých boků. Na cylindr se zadívám a z něj pak rovnou na cizince a zeptám se: „Tohle je vaše?“ Na cylindr přistálo pár sněhových vloček, vinou větru a já je ihned ladně smetla druhou tlapou. Bože, tak moc jsem si přála, aby tohle nebyl jen sen. Potkat někoho sobě podobného je tak.. fascinující a od té doby co moji rodiče zmizeli jsem tady na tom místě byla tak zoufale sama. Jen já, slunce, knihy ve městě a nějací lidé, kteří jsou nám elinům tak blízcí a přitom tak vzdálení! Byl to svým způsobem smutný život, ale byl můj, dali mi ho rodiče a já jsem jim za to mohla být jenom vděčná. A ten cizinec? Nepředpokládala jsem, že by naše setkání mělo dlouhého trvání, protože o můj bezvýznamný život pohupující se mezi městem a srubem v lesích mohl těžko někdo stát nebo se jen zajímat.

Sledoval jsem siluetu dívky jež mi lemovala modravá obloha za jejími zády. Černý plášť byl se sněhovým kontrastem jako pěst na oči a musel jsem párkrát zamrkat abych se ujistil jestli tam opravdu stojí. Veškeré myšlenky na výplod mé fantazie zažene tím když promluví. Koneckonců i mě dojde že tak dobrou fantazii jsem ani neměl. Její hlas byl tichý a přesto prořízl to ticho mezi námi jako nejostřejší šíp. Lehce pozvedla uši a hned vypadala o něco sebejistěji přestože se ji hlas zatřásl v nepatrném náznaku nervozity. Zvědavě zastříhám ušima a pohled mi spadne na cylindr který svírala v jedné ze svých drobných tlapek. "Tohle je vaše?" optala se a já přikývl: "Ano," hlesnu tiše a přesto se po chvilce mlčení pousměji a mým občasným pohybem je jenom tiché zhoupnutí ocasu ze strany na stranu. Tohle setkání bylo velice zvláštní a já v záplavu myšlenek ani netušil co bych měl říci. Přepadl mě divný pocit že kdybych promluvil, utekla by, proto jsem tam jenom tiše stál a prohlížel si její rysy v obličeji, růžové konečky vlasů které se rozlétly do stran pokaždé co se do nás upřel prudší vítr.. Pár růžků kterými se pyšnila na hlavě a hlavně ty její velké oči které na mě upírala. Chvíli se zdálo že jsem zpod pláště zahlédl jakousi látku připomínající kus nějakého oblečení, když mi to tedy vítr dovolil. Možná se mi to jenom zdálo? Staletí jsem nepotkal Elina který by holdoval lidskému oblečení nebo jej dokonce nosil či uznával. Často jsem se stával terčem útoků že se jim podobám více než-li svému vlastnímu druhu. Ale s Eliny jsem nikdy dobře nevycházel už pro jejich nenávist k lidem, kterou jsem i přes všechnu bolest dokázal na rozdíl od nich, v sobě skrýt.

Upírala jsem na něj své šedé oči a zarytě mlčela. Bála jsem se, že už ani neodpoví, cylindr mi vyrve z ruky a prostě si půjde dál svou cestou. Ale jeho ostýchavost mě mile překvapila. S jeho tichým ano jsem sebou mírně škubla, jakoby mě ten tpříjemný hlas nějak vylekal či snad vyvedl z míry, ale nebylo tomu tak. Až teď mi došlo, že ačkoli je tohle první elin, kterého vidím za několik pár let, bylo stejně zvláštní, jak byl oděný. Lidsky, téměř jako já a cylindr? Nic nápadnějšího už pro náš druh snad ani být nemohlo. Má matka společně s mým otcem nosili cáry látek a nebo mnohdy nenosili vůbec nic, přikláněli se spíš ke zvířatům nežli k lidem o kterých tvrdili, jak špatní jsou. Ale proč byly tak moc špatní? Tak zlí? Tomu jsem nikdy neporozuměla, tedy až ve chvílích, kdy jsem se jako lovná zvěř proháněla městem a unikala svým pronásledovatelům o jejichž záměrech, proč mě chytají mi nebylo nic známo.
Lehce jsem rozevřela ústa a nechala si do nich pronikat vzduch, byla pootevřená vskutku maličko, velmi elegantně a nešlo o nic neslušného, jen jsem se potřebovala pořádně nadechnout aniž bych to na sobě dala znát. Poté jsem vydechla. V mém hrudníku mi srdce začínalo dělat kotrmelce, protože nervozita, která zde vládla se ve mně přehoupla v něco jako vzrušení z onoho neznámého a nového. Byla jsem zvědavá a najednou bych dala nevím co, aby tady zůstal, takže jsem doufala, že následujícími slovy ani gesty ho nijak neurazím. Natáhla jsem tlapku s cylindrem do vzduchu směrem k němu, přičemž co se mých nohou týkalo jsem k němu blíže neudělala ani sebemenší krůček. Jednak jsem měla dojem, že mi tlapy už dávno přimrzly k zemi a za druhé jsem se možná trochu tohoto cizince bála, leč jsem si to sama nechtěla přiznat. Toto gesto mělo velmi prostý význam, měl si cylindr vzít, ale přesto jsem mu už neřekla ani slovo.
Uplynula malá chvilka, co jsem takhle stála mě napadlo, že by bylo vhodné se ze slušnosti omluvit a vysvětlit mou situaci a vlastně důvod, proč třímám jeho cylindr zrovna já. „Ležel dole pod kopcem..“ šeptnu opatrně, podívám se na cylindr a pak opět do jeho očí, které v sobě ukrývaly cosi divokého a tolik lákavého.

Moje pochopení k lidem bylo možná uzpůsobené i vzděláním kterého se mi dostálo. Byl jsem nucen se s nimi stýkat až nepřiměřeně často. Ne že by tedy svůj zájem směřovaly k povahám jedinců, ale tělo a geny byla jedna z věcí po které tak moc prahly, že byli mnohdy schopni zajít opravdu daleko, jenom proto aby dosáhli toho co chtějí. A že to nebyly hezké vzpomínky. Trvalo mi dlouho než jsem pochopil proč se tohle děje, proč jsme loveni lidmi i anděly. Problém byl že málokdo znal naši historii a ta se se smrtí původních Elinů zcela vytrácela. Vzniklo tolik nepravdivých fám, které mnohdy označovaly Eliny za ty špatné. Velká válka přitom byla vedena někým zcela jiným.. Od myšlenek mě probere až její vysvětlení kde můj cylindr vlastně našla. "Ah, děkuji, už jsem se bál, že jej vítr zanese někam opravdu daleko," odpovím a udělám jeden opatrný krok dopředu abych si od ni cylindr vzal. Bylo skoro k nepovšimnutí jak se uzpůsobené boty nezabořily do hustého sněhu, ale zůstaly na jeho povrchu jako kdyby samotný nic nevážil. "Je to od vás milé," odvětím po chviličce a cylindr si nasadím na hlavu. Upravím si vlasy do původní podoby a srovnám jej tak aby mi seděl na uších. Byla zvláštní, možná se mě trochu bála, držela se dál. I já bych ostražitější než obvykle, jeden nikdy neví. Neprokazovala však žádné známky agresivity, tak proč bych měl já? Mimo jiné, to opravdu nebyl můj způsob. "Chodívám tady každé ráno, ale ještě nikdy jsem vás tu nepotkal, jste tu prvně?" zeptám se opatrně. Co když o konverzaci se mnou nestojí? Byl jsem zvědavý a mile překvapený, stále jsem si ji prohlížel a když mi to bylo po nějaké chvilce hloupé, odklonil jsem zrak do spádu kopců, kde se hromadil sníh, který zde nametl prudký vítr.

Jakmile si klobouk vzal a vyřkl své obavy, na mých rtech se objevil malinký úsměv, který spolupracoval s mým přikývnutím. Když si ho konečně nasadil, sledovala jsem ho s tichým obdivem, který jsem ve svých očích opravdu neskrývala. Bylo krásné, jakým elegantním skoro až lidským způsobem si srovnal svou bujnou hřívu a uši, než si klobouk nasadil. Můj úžas se v očích zračil do doby, než opět promluvil a až tehdy jsem si uvědomila, jak hloupě jsem asi musela vypadat. V duchu jsem zaklela a trochu si zanadávala jak můžu být tak hloupá! Poslední co jsem chtěla bylo, abych v jeho očích vypadala jako hloupá slepice.
Vydechla jsem, možná trochu poplašeně. "Chodívám sem velmi často, vlastně skoro každé ráno poslední dva roky. Divím se tedy, že jsem Vás tu ještě nepotkala, pane...?" Povytáhnu lehce obočí a očekávám, že touto mou větou doplní své jméno na které jsem narážela. Doufala jsem, že tohle jednání a jakousi mlčenlivou otázku na jméno nebude brát nijak nevhodně. To bych opravdu nechtěla. "Východ slunce zde z kopců je opravdu úžasný, nikdo vás zde neruší a můžete si tu nebeskou podívanou užívat na plno a v tom kontrastu se sněhem? Vskutku úžasná podívaná, vlastně možná jen díky tomuto jevu, při kterém něžně růžové červánky a oranžové slunce konají tak dokonalý kontrast s bílou pokrývkou mám zimu o něco málo raději než ostatní zelená období. Tedy až na tento nepříjemný fakt.." hlavu skloním ke svým nohám, které byly stále zanořené hluboko ve sněhu a jak zvedám pohled opět na něj, moje oči se zaseknou na jeho nohou. Zvláštní, velmi!
Pohled jsem opět věnovala jeho pěkné a velmi sympatické tváři. Až teď mě praštilo do očí o kolik je kvůli tomu, že já se ve sněhu bořím a on stojí na jeho povrchu vyšší. Byl teď o něco blíž a jeho výška ke mně teď nahnala vlnu menšího strachu, která mě donutila udělat malý krok dozadu. Tlapky jsem si založila na prsou a po chvíli jednu z tlapek vymanila a strčila si pramen divokých, jemných a červánkově růžových vlasů za ucho a tlapku opět sloužím na prsa. Jeho pohled na mě mě zároveň lehce vyváděl z rovnováhy. Proč mě takovým způsobem pozoroval? Srdce se mi v hrudi rozuteklo jako na maratonu. Nebyla jsem na takovou pozornost zvyklá.

"Osud nám pravděpodobně nepřál tohoto setkání," reaguji takřka okamžitě když odpoví na mou otázku. Bylo zvláštní že tady chodívá velmi často a přeci jsem na ni doposud nenarazil. Ani vítr mi nedával o její přítomnosti nic znát.
"Je tedy pravda že každý den nepostávám na stejném místě, neboť ne vždy byly mraky tak laskavé aby odhalovaly kouzlo slunce a paletami barev ji dodávaly tu neskromnou krásu, se kterou se s námi každé brzké ráno dělí," vydechnu s úsměvem a neunikne mi ani její obdivný pohled v očích. Tím pohledem mě uchvátila a ve mě to hned vzedmulo vlnu otázek. Proč pak se tak tváříte slečno? Cožpak před sebou vidíte nějaké zjevení? Přesto jsem zachoval svou mlčenlivost a pouze se upíral k jejím očím, dokud na konci věty nepronese otazník. Ihned napravím svou chybu, klobou pevně uchopím do tlapy pravé ruky a s poklonem si jej sundám.
"Sir Thomas k vašim službám," pousměji se zdvořile a klobou si s původní pozicí zase vrátím na hlavu. Věděl jsem, že se na dnešní století chovám lehce ohraně, ale nemohl jsem si pomoci. Nechtěl jsem ji vyděsit tím jak rychle se umím přizpůsobit dnešní době a jakési spávání gentlemana bylo pořád lepší než hulvátství a agrese. A taky jsem si tím možná kompenzoval své občasné povahové výpadky. Co mě ale překvapilo bylo jak rychle se po chvilce konverzování rozmluvila. Zůstal jsem stát a překvapeně zíral na to jak dokázala vylíčit východ slunce. To překvapení jsem na sobě nechal znát a lehce pohodil ocasem, který se jen matně dotkl povrchu sněhu a odhodil malou vrstvičku někam stranou. S faktem zakončila větu a stočila pohled ke svým tlapám, než se pozastavila nad těmi mými. Když se opět vrátila k mým očím, její pohled byl jiný. Nedokázal jsem říci co přesně se v něm zračilo, ale s jedním krokem zpátky si složila ruce na prsou. Ihned se ke mě dostavil pocit toho, že se mě bojí a proto její zpětný krok zopakuji a lehce se od ní oddálím. Když jsem si bral cylindr, možná jsem se přiblížil až nebezpečně blízko, proto bylo jenom zdvořilé mezi námi ponechat původní vzdálenost. Ladným pohybem si schovala pramínek křiklavých vlasů za ucho a já chvíli pozoroval její drobnou tlapku kterou složila na původní místo. Tahle chvíle mě donutí zavřít oči s jakýmsi hlubokým nádechem, který mě donutí odklonit hlavu stranou. Nechtěl jsem znít ani vypadat nějak hloupě ale její ústupné gesto mě trochu zamrzelo. Pomalu otevřu oči a nějakou chvíli pozoruji sněhové vločky vznášející se nad bílou mýtinou.
"A jak se jmenujete vy, slečno.." vydechnu bez náznaku otázky v hlase a lehce bez nálady sleduji krajinu kolem nás. Nemělo by mě to překvapovat, přesto to bylo dlouho, co jsem si s nikým takhle nepopovídal. Možná jsem ze samoty zapomínal, jak bych se měl k Elinům chovat. U lidí to bylo.. jednodušší.

Něžně, ale trochu opatrně se usměji a kývnu. "Ano, pravděpodobně nepřál, konec konců setkání dvou elinů na tomto pustém světě plném lidí a jiných bytostí, jen ne těch našeho druhu, je těžké dostát svého bratra či sestry. Není tomu tak?" Řeknu a přitom úplně vynechám fakt, že on patří mezi první cizí eliny, které poznávám. Pozorně ho sleduji, každou jeho reakci a pečlivě naslouchám slovům jeho medového hlasu. "Ano, i já se musím přiznat, že některé východy sleduji z městských částí a ve dnech, kdy není sníh a není příliš kluzký povrch větví stromů, sleduji podívanou i z jejich vrcholků," odvětím a v momentě kdy to dořeknu skloním oči k zemi, jakobych se za to snad styděla. Kdybych mohla a bylo by to přes srst v mé tváři vidět, asi bych byla trochu červená.
Sir Thomas? Tahle scéna mi připadala jako vystřižená z nějakého románu. Buď hodně čte a nebo byl velmi vzdělaný, slušný, zkrátka džentlmen jak se patří. "Máte velmi vznešené a krásné jméno, Sire Thomasi," neodpustím si poznámku k jeho jménu, která byla myšlena s naprostou upřímností. Ruce jsem z prsou presunula na záda kde jsem je ve výšce beder spojila a při jeho velkolepém gestu se na něj neustále usmívala. Kdybych byla mladší, asi by to byla láska na první pohled. Byl slušný, dle toho jak mluvil chytrý s obdivuhodným intelektem a krásnou tváří i tělem. O čemž jsem i přes jeho frak nepochybovala. Určitě je to silný muž, ale otázkou bylo, jestli má dobré srdce. To jsem bohužel poznat nemohla, ne takhle brzy a naneštěstí nebo naštěstí jsem už nebyla malá poblázněná holka.
Jeho reakcí na moje odstoupení byl krok vzad i u jeho maličkosti a já náhle pochopila, jak se asi kvůli mé nejistotě a strachu musel cítit. Ani jsem si to neuvědomila, možná jsem ho mohla ranit. Jestli byl citlivý a já lhostejná rohatá kráva! Oči mi během pár sekund zesklovatí tím, jak se do nich vlijí emoce, které byly věnované lítosti. Ale párkrát zamrkám a je to ty tam. Opět zvednu pohled k němu a znovu se narovnám. Ramena stáhnu hezky k sobě, abych stála rovně a byla možná co nejmíň shrbená. Tak nějak jsem doufala, že i pár desetin centimetrů mi pomohou cítit se vedle něj mnohem lépe.
Mé jméno? Chtěla jsem ho říct, ale náhle jsem měla v krku knedlík. Cítila jsem se provinile nad tím, jak se teď chová, jak se teď cítí! Maličko si odkašlu a nakonec se mi podaří přeci jen promluvit. "Lady Lavinia," řeknu mile. Pak se z něj podívám stejným směrem do krajiny, jako se díval on. "Omlouvám se, jestli jsem Vás nějak urazila. Nechtěla jsem," šeptnu a zavřu oči. Víčka jsem k sobě stiskla trochu až moc křečovitě a ruce jsem uvolnila podél těla.

Naslouchal jsem jejímu něžnému hlasu který s občasným proudem vzduchu pohltil vítr. Její způsob řeči dosáhl vyšší úrovně a ve mě tahle maličkost zanechala jen jednu jedinou otázku. *Odkud pak jste má drahá?* Přesto jsem však mlčel a nepohnul se z místa a dál ji naslouchal.
"Bratrů a sester říkáte?" nad touhle otázkou se donutím zamyslet. Byla prvním Elinem, kterého jsem za půl staletí potkal, což byla velmi dlouhá doba. Žil jsem sám, bez možností zůstat na místě déle jak měsíc, nucen se schovávat v lesích nejen před lidmi a anděli, ale i před vlastním druhem. Viděl jsem na vlastní oči Eliny, kteří lidem pomáhali s někdy až krutými výzkumy na vlastních rasách. Nechávali se opečovávat jako domácí mazlíčci, zmanipulováni pohodlím, zaslepeni touhou. Tahle skutečnost mi přišla tak nelogická, až se mé pochybnosti nad vlastními myšlenky promítly i do mých očí. Opravdu lehce a sotva patrně posunu obočí níže. Ani jsem se nemračil, spíše něco mezi tím. Znovu ale promluvila a já se až teď uvědomil. Znělo to krásně, tedy až na městské části nad kterými jsem pozvedl obočí, zatímco ona sklopila pohled k zemi a chvíli jej tam ponechala.
"Zvláštní," vydechnu pouze chvíli předtím, než mi pochválí mé jméno. Vděčně se na ni usměji a doufal jsem že již nebude potřeba dalších slov k tomuto tématu. Přeci jenom moje jméno nebylo na tehdejší dobu žádnou zvláštností, ale rozuměl jsem moc dobře tomu, že se doba kolem změnila. Měl jsem na jazyku tolik vět, se kterýma bych se s ní podělil, ale místo toho jsem mlčel a upíral pohled na mýtinu daleko od nás. Byl jsem svázán jinou dobou a věcmi které ona jistě neznala. Akorát bych ji svými slovy zmátl. Vypadala velice mladě a nezkušeně, přesto jsem si nedovolil odhadovat kolik jí je. Ptát se na věk dívky bylo velice nezdvořilé a takovou hrubost bych si nedovolil. Opět na malý moment zavřu oči. Vybavila se mi její tvář, příjemně a zároveň svůdně zbarvená srst, její drobné tlapky o které jistě pečovala. Více jsem si přes plášť vybavit nedokázal, ale byl jsem si jistý že se pod tmavou látkou skrývá něžná postava opravdu krásné Eliny. Jenže postava a vzhled nebyl vším, srdce.. to bylo zejména důležité. V tichu které se kolem nás rozhostilo udeřil prudký vítr. Otevřu oči a obratně zvednu ruce abych si přichytil cylindr, který měl tendenci se opět ztratit někde pod kopcem. Až poté se mi představí jako Lady Lavinia.
"To samé mohu já říci o vašem jménu, Lady Lavinie," vydechnu z úst horký vzduch který se snese k nebi. To se již za tak krátkou chvíli stačilo schovat pod rouškou šedivých mraků. Svůj pohled jsem ji zatím nevěnoval a přemýšlel do doby, než se mi omluvila.
"To je v pořádku, rozumím vaší nejistotě a jsem si vědom toho, že bych ji měl respektovat. Žiji sám mimo město, daleko v lesích za kopcem a pouze jsem se nechal unést vaší maličkostí," vydechnu než k ní konečně obrátím svůj pohled. "To já bych se měl omlouvat za svůj nezdvořilý tón," odpovím zcela upřímně a pohlédnu na její víčka, která křečovitě svírala k sobě. Již měla tlapky svěšené podélně těla a já zalitoval svého chování. Nechtěl jsem ji rozhodit ba dokonce donutit aby se cítila zodpovědná za mou hloupou citlivost. Mísilo se ve mě jenom tolik pocitů a já netušil ke kterému bych se měl upnout.

Když domluvil, oči jsem opět otevřela, ale už jsem mu nevěnovala ani jediný pohled. Možná jsem jen nechtěla nést zodpovědnost za svou hloupost a tak nedívat se na něj pro mě bylo tou nejlepší možností, jak alespoň na chvíli zapomenout na svoje hrubé chyby hlupačky. Nemohla jsem tedy ani vidět, jak reagoval na mou větu o bratrech a sestrách. Ač jsem z něj cítila, že to co jsem řekla bylo nejspíš špatně. Jednoduše jsem měla takový hloupý pocit na prsou. Vlastně.. nic moc jsem o elinech nevěděla, naši mi chtěli dopřát sladký a klidný život, aniž bych musela nést následky a chyby starších generací. Nebo možná i lidstva? O něm mi také nic moc neřekli. Zrovna tak bytosti jako andělé mi byli utajeny a nebylo mi souzeno o nich cokoli víc vědět. Tedy ne od svých rodičů, kteří už byli stejně dávno pryč. A lidské knihovny? Obsahovaly romány, encyklopedie o lidské anatomii a další knihy, ale ani jedna o elinech, což mi připadalo velmi smutné.
Nakonec jsem si povzdechla a když opět promluvil mé uši se k němu lehce naklonily. "Děkuji Vám..," pak ovšem přihmouřím oči a nakonec se na něj podívám. "Zvláštní? Co je zvláštní?" Vydechnu trochu překvapeně a už se na něj opět zaujatě koukám. Věděla jsem co je zvláštní, on. On je velmi zvláštní, ale dobrým způsobem. Způsobem, který mě vlastně přitahoval ať jsem si to chtěla přiznat nebo ne. Do jeho tváře se ovšem nevydržím dívat dlouho a tak pohled opět odvrátím. Připadala jsem si zkrátka až moc provinile. Pohled tedy věnuji zasněžené krajině a upoutají mě obláčky sněhu se kterými si hraje vítr nad sněhovou peřinou. Vozí je vzduchem, pokládá a pak bere i jiné sněhové vločky na výlet, aby jim to nebylo líto. Bylo to hloupé, ale ať mi to věříte nebo ne, vážně mi to tak připadalo. Vítr.. jakoby se staral o všechno a všem dával blahodárný vzduch, vlastně díky tomuto jemnému, přesto mnohdy ničivému živlu vše žije, aniž by požadoval něco na oplátku.
Náhle z jeho zdvořilých úst uslyším další slova a tentokrát ztuhnu a stáhnu uši k hlavě. Zorničky se mi trochu zúží a celá se zachvěji. Tak na tohle jsem rozhodně zvyklá nebyla. Skoro mi to vyrazilo dech, že by se někdo nechal unášet mou maličkostí? Proč? Jsem jen obyčejný elin a ještě ke všemu dost hloupý oproti němu. Určitě je velmi vzdělaný co se naší historie týká a moje vítky ho musely nejednou rozladit. Cítila jsem jeho zkoumavý a překvapený pohled v době, kdy jsem ostatní eliny nazvala sestrami a bratry a kdybych se mu přitom dívala do jeho ledových očí, určitě bych se hanbou propadla. Nechtěla jsem si ani domýšlet co si o mě v té chvíli musel myslet. Tedy spíš co si o mně myslí. "Unesený mou maličkostí.." řeknu ochraptěle, chtěla jsem se zeptat proč je mnou unešen, ale nějak mi selhal hlas. To si semnou tenhle cizinec, tedy vlastně Sir Thomas snad zahrával?

Upíral jsem pohled do bílého údolí, sledoval jak se vločky předhání a slunce mizí za šerými mraky. Ne však na dlouho, svůj pohled jsem upřel na dívku, hned jakmile promluvila. Zvláštní? Ach ano, mé zdůraznění mohlo být snad na cokoli, ale tentokrát jsem ho směřoval k jejím městským toulkám. Musel jsem se svému chabému odůvodnění zasmát.
"Měl jsem na mysli vaše pozorování východu slunce z městských částí, málokterý Elin se odváží do měst. Nejsme tam vítání, vlastně mám pocit že nikde na světě. Nebe je nám cizí, podsvětí nám nepatří a lidský svět? Dá se říci že patří lidem? Nebo nepatří nikomu?" vydechnu tiše.
"Co si myslíte vy Lady Lavinie?" zeptám se po chviličce s úsměvem a tak chvíli a trpělivě vyčkám odpovědi. Byla to otázka k zamyšlení, dokázal jsem na ni vůbec odpovědět? Lidský svět byl plný všemožného nadpřirozena, domovem pro mnohé zatracené... Upřel jsem svůj pohled na její jemně vypadající "cukrové" vlasy. Zdálo se že můj další poznatek ji trochu vyplašil, stáhla uši k hlavě a vypadalo to, že se zachumlala do peřiny svých bohatých myšlenek, proto jsem ji dopřál trochu prostoru a nic neříkal. Pohledem opět zabloudím do údolí, rozhodně jsem ji nechtěl vyděsit nebo cokoli podobného, ale asi se mi to moc nedařilo. Rozhostilo se mezi námi ticho, které mi po chviličce začalo připadat hloupé a tak jsem lehce rozevřel ústa, ale dívka stojící jen kousek opodál mě předstihla. Její ochraptělý hlásek zněl tak nejistě, chtěl jsem se omluvit.
"Je nezvyklé potkat poblíže tohoto města Elina, není-li tomu tak? Nebo jich znáte více? Já ne, všichni které jsem znal jsou již dávno po smrti, je to smutné," vydechnu a na malý moment se na ni zadívám, než pohled opět odkloním stranou. Měl jsem pocit, že ji vyplaším, když se na ni opět podívám. S tichým ale výrazným povzdechem si sundám cylindr z hlavy a podržím jej v obou rukách v úrovni mého pasu.
"Omlouvám se jestli jsem řekl něco nevhodného," vypadne ze mě po chviličku. Prsty zamyšleně přejedu po okrajích černého cylindru na který se na malý moment zahledím, než se na ni s úsměvem zdvořile kouknu a stáhnu pohled zpět ke klobouku.

Povzdechla jsem si a svůj pohled upírala k zemi, sněhové vločky tvořící bílou pokrývku byly zmuchlané do shluků více vloček a mě napadlo, že s eliny to nikdy takhle nebude, nikdy nebudeme spolu, protože nás moc není. Nevím toho o nás tolik, vlivem rodiny, ale dle toho jak mluvil byla má domněnka pravdivá. Dle mých sedmnácti let bez jakéhokoli jiného elina jsem usuzovala, že musíme být vskutku vzácní a zdali ani on nepotkal žádného již stovky let? Zachvěla jsem se a pod mou srstí mi naskočila husí kůže. Tak sama, budu sama a to už navždy. Na věky věků odsouzená k tomu, aby mi nikdo nerozuměl, každý mě nenáviděl a všichni se na mě dívali jako na nějaký póvl, hezky shora.
Jednu tlapu jsem stiskla v pěst a náhle se podívala na něj. Vlivem svého zamyšlení jsem déle mlčela a ještě na něj pár sekund civěla než mi došlo, na co se ptá. Co já si o tom myslím? Ohlédla jsem se za svoje rameno, ani nevím proč, snad abych se ujistila, že jsme sami. „Není to lidský svět, lidé tu nebyli první a vládce takového světa by měl být dokonalý a lidská rasa dokonalost postrádá. Tím nechci říct že jsou špatní, vlastně jsou fascinující, ale tento svět je svět pro všechny, nikdo si ho doopravdy nemůže jen tak přivlastnit, ani kdyby sebevíc chtěl. Jádro této země plane jen proto, aby dávalo domov nejen lidem ale i všem, kteří nikam nepatří, včetně nás. Země není jako nebesa nebo podsvětí. Nepatří nikomu. Je nespoutaná,“ když jsem řekla poslední větu tlapku, která byla v pěst jsem dala před sebe a rozevřela ji. Nechala jsem na ní spadnout pár vloček, které se rozpouštěly až po pár vteřinách. A vskutku, začalo lehce sněžit, ale i tak slunce nepřestávalo svítit, ačkoli jeho paprsky nebyly nijak zvlášť moc hřejivé. „Není bezprostředně čistá, ale ani úplně špatná, je taková, jakou si ji sami uděláme,“ dořeknu skoro šeptem.
Jakmile domluvím, jeho nečekané gesto v mé tváři vytvoří neskrývané překvapení. „T-to je v pořádku,“ odkašlu si, snad abych zahnala mé zakoktání a tlapu s vločkami opět sevřu a při odkašlání si ji dám před ústa, ačkoli jsem je při tom jemném zvuku vůbec neotevřela. „Já.. nebojím se vás a neudělal jste nic špatného, jen vaše společnost je pro mě velmi nezvyklá a to co jste před pár minutami řekl, promiňte že vám to připomínám mě vyvedlo z míry,“ skloním hlavu a usměji se. Měla jsem na mysli jeho lichotku? Ať to bylo cokoli, nikdo mi nic tak pěkného dlouho neřekl, unesen mou maličkostí. Uvnitř mě to vyvolávalo velmi hřejivé a úsměvné myšlenky či pocity. Pak ovšem udělám malý krůček blíže a natáhnu tlapu k jeho cylindru, lehce ji položím na jeho okraj někam mezi jeho tlapy abych ho tímto němým gestem ujistila, že je to v pořádku. Přitom to jsem se na něj podívala a na mé tváři se objevil vlídný úsměv. Druhou tlapu jsem trochu ostýchavě schovala za svá záda v oblasti beder.

Po krátké chvilce jsem tlapu z okraje jeho elegantního černého cylindru stáhla a můj pohled sjel k místu, kde jsem ji ještě před chvílí měla položenou. Ačkoli se poloha mé tlapky změnila, zpátky, tedy dál od něj už jsem neustoupila. Na to mi jeho blízkost a jeho pach, který touto blízkostí vynikl, byl až moc příjemný. Ale co bych to byla za dámu, kdybych to nazývala pouhým pachem. Byla to vůně, vůně jeho srsti, ze které jsem cítila dálky a nespoutanost. Nebyla nijak silná, ale můj citlivý eliní nos si jí všiml, tedy měl tu čest ji zachytit a zapamatovat si její omamné rysy.
Když promluví, opět vzhlédnu k jeho očím a jemně pokývnu hlavou. „To mě těší, už dlouho jsem nepotkala nikoho s kým bych si mohla takhle otevřeně povídat,“ odvětím vlídně.
Jeho další věta, která obsahovala nevtíravou, ale zároveň neskrývaně milou lichotku by mě byla donutila zčervenat, kdyby moje líce nebyly pokryté jemnou srstí. Zdálo se mi, že s každým dalším okamžikem tento Thomas, jak se mi představil, získává víc a víc mé pozornosti. Takovou už jsem dlouho nevěnovala ani lidským tvorům. Můj zájem jsem ve výrazu vlastní tváře skrýt nedokázala.
Z jeho očí mé panenky sklouzly vzhůru k obloze, ze které se vločky sypaly stále více intenzivněji. Vsadila bych se, že se i ochladilo, ale slunce, přes které sem tam přeběhlo pár mráčků nás stále nechtělo opustit. Jakoby bylo až moc zvědavé a chtělo znát pravou podstatu našeho rozhovoru a všechny detaily, které by mohly následovat po něm. Vždy jsem slunce považovala za moudrého a pozitivního velikána a doteď mi nikdy nepřipadal jako dítě. Jenže to se dnes změnilo, jako by o tisíciletí omládlo.
Z přemýšlení mě vytrhlo slovo čaj a až po pár sekundách jsem si uvědomila pravý význam celé této věty. Zprvu jsem se na něj překvapeně podívala, „Já?“ řeknu trochu polekaně a podívám se mírně za sebe, nejprve doleva, pak doprava. Můj pohled se opět ukotví v jeho očích. *Jasně že ty,* napadne mě a moje zbrklost a náhlá plachost mě donutí k menšímu úsměvu, při kterém odhalím pár bílých zubů na levé straně čelisti, přičemž zuby napravo a z části vepředu zůstanou skryté. Opatrně kývnu, „Byla bych potěšena,“ šeptnu.

Usmála jsem se a spokojeně přikývla, vlastně jsem nebyla jen spokojená, byla jsem nadšená a částečně tak trochu nervózní. Bylo to pro mě nové a velmi zvláštní, protože ke mně za poslední léta nikdo nebyl tak vřelý, všichni se mě stranili buď ze strachu nebo z důvodu, že se mě štítili. Oba fakty mě uvnitř vždy zraňovaly, tak hluboce a nenávratně. No přece jsem se nedala zlomit a zůstávala mezi lidmi dál. Mezi těmi tak bezcitnými, hloupými, ale zároveň tak zajímavými tvory.
Vydechla jsem a pohlédla na jeho tlapku, kterou naznačoval směr k jeho příbytku. Z ničeho nic mi v hloubce mysli vyvstanula vzpomínka a jakési varování, které dávají lidští rodiče svým lidským potomkům a v naší rodině to nebylo jinak. Naopak se mi zdálo, že v mé rodině se na to kladl mnohem větší důraz. Jakobych matku slyšela, šeptala mi přes rameno přímo do ucha: "Nechoď nikdy nikam s někým cizím, vždy se drž u nás, svět není tak pěkný, jak se zdá," musela jsem se těmto myšlenkám pousmát. Od té doby jsem totiž vyrostla, začala nosit lidské oblečení a mé způsoby byly taktéž lehce polidštěné a kultivované. Ačkoli přiznávám, že občas, když jsem byla sama v lesích, dokázala jsem se chovat jako eliní potomek nevyzrálého věku. Jenže samotnou mě to velmi brzo omrzelo.
Pokývnu hlavou, ale nic už neřeknu, pouze čekám na jeho iniciativu co se pohybu týká. Nebyla jsem natolik sebevědomá, abych vyrazila sama a navíc mi to připadalo až příliš neslušné, téměř hrubé. Něco takového jsem si před ním nemohla dovolit. Byl tak kultivovaný! Skoro jsem očekávala že mi ještě před odchodem nabídne rámě, za což bych byla vděčná, poněvadž jsem neznala cestu, pouze hrubý směr a hlavně proto, že pokaždé, když jsem pozorovala lidské páry a dívku zavěšenou do sympatického mladíka, tolik jsem jí záviděla a nehodlala jsem se smířit se skutečností, že to nikdy nezažiji. Ačkoli aktuálně jsem nebyla na tolik troufalá, abych se do něj zavěsila sama, protože jsem netušila, jak moc intimní a nebo povrchní toto gesto ve skutečnosti je.