Pět elementů: Mirys

Akorát jsem přišla do hlavní budovy akademie a chtěla jsem se zašít v knihovně - ostatně jako skoro vždy. Jenže přede dveřmi mě už čekal Arthur a Bryan. Ano, určitě čekali právě na mě. Arthurovi zajiskřilo v očích jen jsem se objevila. Zato Bryan mě sjel pohledem od hlavy až k patě a pak si nenápadně pohrdavě odfrkl. To, že tu byli oba... Nevěděla jsem, co si o tom mám myslet. Oba za mnou ještě nebyly. Natož aby na mě čekali. Ale ani své úvahy jsem nenechala, aby mě vyvedly z míry a poklidně jsem došla až k nim. Nic jsem neprovedla - pokud já vím.
"Dobré ráno." Pozdravila jsem je hned a obdařila je úsměvem.
Arthur mi úsměv oplatil stejně jako pozdrav, což se ovšem nedá říct o Bryanovi. Ten jen arogantně narovnal hlavu, aby působil ještě o trochu vyšší. "Tuhle žábu mám vzít sebou? Vždyť se sotva ubrání před nástrahami, které tam můžou být." Mluvil hned na Arthura, jako bych mu nestála ani za to, aby mě seznámil se situací.
Arthur to tak ovšem nehodlal nechat a po mírném avšak přísném pokývnutí upřel svůj pohled na mne. "Velmistr Bryan našel v lese poblíž města polorozpadlý chrám. Byl velmi dobře ukrytý, ale stále nevíme, proč jsme ho objevili až nyní. Rozhodně to tam musí někdo prozkoumat a na mou žádost se velmistr uvolil vzít jednoho z našich žáků sebou. Navrhl jsem tebe, pokud máš zájem."
Teď jsem alespoň věděla o co jde. Tedy jen mlhavě, ale hlavní téma bylo řečeno. "Mě?" Zopakovala jsme po Arthurovi trochu užasle a po jeho dalším krátkém přikývnutí jsem přeci nemohla odmítnout. Vždycky jsem byla zvědavá - ta vlastnost mě jednoduše vystihovala. A tak jsem nemohla odmítnout, opravdu ne. "To je skvělá zpráva! Kdy vyrážíme?" Ptala jsem se nadšeně, jako nějaká malá školačka.
"Ihned." Utnul mě velmistr Bryan rázně a svérázně vyšel k hlavnímu vchodu, aniž by se s Arthurem rozloučil nebo mi pokynul, abych s ním šla. Slýchala jsem hodně drbů, co se velmistra týče. A tak jsem se jen rychle rozloučila s Arthurem a už jsem pádila za Bryanem. U brány mi pokynul, abych se proměnila do nějaké podoby, která má křídla a pak jsme vzlétly oba dva k místu, kde se ukrýval chrám. velmistr nás jistě nějakým kouzlem skryl před zraky smrtelníků, cítila jsem to, ale neřekl mi jakým. Chvíli jsem přemýšlela nad tím, že se ho na to zeptám, ale pak jsem se rozhodla to nepokoušet a tak jsme celou cestu letěli mlčky, až k našemu cíli.
K chrámu jsme dorazili když bylo něco po druhé hodině odpoledne, takže jsme nemuseli nikam spěchat. Velmistr mě upozornil, že mám být připravená na všechno a slovo VŠECHNO zdůraznil, jako bych byla natvrdlá. Nedala jsem na sobě znát, jak mě jeho arogance a ponižování rozčilují. Jen jsem ty slova polkla, přikývla a snažila se zaměřit na cokoli jiného. *Je prostě takový.* Prolítlo mi hlavou, když se otočil a vešel do chrámu jako první. A já šla hned v závěsu za ním. Přívlastek polorozpadlý se k tomuto chrámu náramně hodil. Opravdu působil dojmem, že z bývalého, určitě nádherného vznosného, chrámu zbyla pouze polovina a ta byla obrostlá břečťanem, ale i jinými rostlinami. Všude tu byly cítit pozůstatky velmi silné magie. Tak silné, až jsem cítila, jak mě brní v konečcích prstů. A má magie na to také odpovídala. Cítila jsem, jak se má magie ve formě štítu zesiluje a připravuje se na něco nečekaného. Velmistr Bryan za celou tu dobu nic moc neřekl. A já si prohlížel chrám zevnitř. Prozkoumali jsme každičkou místnost, každý kout a to jak očima, tak i magií. To přenechal velmistr mě - abych se trochu procvičila. Vysílala jsem tedy vlny štítu co nejdál a čekala, zda zachytím náznak nebezpečí nebo něčeho jiného. Čehokoli. Ale nic jsme nenašli.
"Chrám se nám ještě neukázal celý. Je tu ještě něco, co je nám skryté mocnou prastarou magií. Kdo ví, zda se vůbec dozvíme, jaká tajemství tu jsou skrytá." Prohodil najednou do ticha arogantně hlasitým tónem, což bych já rozhodně nikdy neudělala. Cítila jsem ta tajemství skrytá magií stejně jako on. Ale já nevěděla, co od nich očekávat. Možná že on ano, na to jsem se ho nehodlala ptát. Jen jsem přikývla, že jsem ho slyšela - a slyšel by ho snad každý - a procházela jsem se dál. Chvíli jsem se zamyslela jak nádherný to musel být chrám, když ještě stál v celé své kráse. A zasnila jsem se natolik, že jsem přestala vnímat, kam jde Bryan a šla jsem svou cestou. Přejížděla jsem prsty po hladkých kamenných zdech. Skoro mi přišlo, že je právě včera někdo obrousil. Ale nad tím jsem nijak moc nedumala. Jenže najednou jsem místo po dalších kamenech přejela rukou v prázdnu. Zarazila jsem se a podívala se, jak se moje ruka noří do hmoty, kterou jsem necítila a na pohled zdála, jako by tam pokračovala zeď. Co však bylo nejzvláštnější? Každý si mohl být jistý, že to je magie, jenže z toho magie nebyla vůbec cítit. Ani Bryan, který se jako duch zjevil vedle mě, odtud necítil ani špetku magie. Krátce jsem na něj pohlédla a pak jsem prošla hmotou do skryté části chrámu. Bryan mi byl v patách a i zde jsme to důkladně prohlédly. Našli jsme pár starých svitků, které se nám div nerozpadaly v rukou, tak jsme je po dokončení prohlídky vzali a vrátili se do Akademie. Přeci jen chrám nebyl zrovna malý a prohlídla jeho zjevné i té skryté části nám zabrala dost času i energie. A já bych řekla, že velmistr Bryan byl stejně jako já, možná tedy o trochu méně, zvědavý, co jsme to našli za svitky.
Bohužel jak jsme v Akademii zjistili, rozluštit je nebude tak snadné, jak jsme doufali.