Soukromá TRPG = Textová Role Play Game


    Zkouška Pěti Elementů

    Admin
    Admin
    Admin

    Posts : 201
    Join date : 26. 04. 17

    Zkouška Pěti Elementů Empty Zkouška Pěti Elementů

    Příspěvek pro Admin za 3/4/2018, 15:36

    Tato stránka slouží k podávání přihlášek, ne k samotné hře, pokud bude vaše přihláška schválena, adminem bude založená nová přímo s jménem vaší postavy, kde se bude odehrávat druhá část. Vaše přihláška může být zamítnuta, proto si na ní dejte opravdu záležet a vymyslete si jakousi zápletku. Může to být opravdu cokoliv v rámci tématu, které bylo zadáno. Můžete využít také NPCčka, která najdete na hlavní stránce Společenství, dodržujte však jejich danou povahu.


    Podmínky:
    Dovednosti: Magie 100 + inteligence 50+

    Přihláška: Přidat se mohou pouze ti, jenž nejsou zaslepení temnotou a jsou ochotni hledat poznání a pravdu.
    (Aneb, to, co máte napsat do přihlášky si musíte najít, pokud jste tento text nenašli, zkuste ještě hledat, bez něj vám vstup do společenství umožněn nebude)


    Naposledy upravil Admin dne 21/7/2018, 13:30, celkově upraveno 2 krát
    Mirys Stellae de Caelo
    Mirys Stellae de Caelo
    Admin

    Posts : 1976
    Join date : 01. 05. 17

    Zkouška Pěti Elementů Empty Re: Zkouška Pěti Elementů

    Příspěvek pro Mirys Stellae de Caelo za 25/4/2018, 11:11

    Nebylo to tak moc dlouho, co jsme s Alexem prožili svoje první společné Vánoce. Dobře, možná to už je pár měsíců, ale stalo se toho tolik, že mi to rozhodně nepřišlo jako pár měsíců. Každopádně není to tak dávno, co jsme vybavili Alexův nový dům a tak nějak jsme v něm teď bydleli oba. Sem tam jsme byli u mě, když jsme toužili po nerušeném klidu, ale jinak jsme byli u něj. Byl to nejspíš praktičtější dům, protože byl ve městě takže obchody nebyly tak daleko jako od mého domu. 
    A když byl jednou Alex zase pryč a Aelin byla ve škole, někdo u nás zazvonil. Když jsem však otevřela, nikdo před domem nebyl. Jen před prahem ležel dopis. Chtěla jsem ho sebrat, ale na poslední chvíli jsem ucukla. Vzpomněla jsem si na to kouzlo, které Fena uvěznilo v dětské podobě. To totiž také někdo nechal před domem v obálce. Ale tentokrát to bylo jiné. Bylo to... Něco mi zkrátka říkalo, že to je bezpečné. Sebrala jsem tedy obálku a ještě jednou se rozhlédla po okolí, ale nikoho jsem neviděla. Vrátila jsem se tedy zpět domů a až tam jsem obálku otevřela. Usadila jsem se na gauči a s rostoucím napětím, nedočkavostí i zvědavostí jsem obálku opatrně otevřela. To, co jsem našla uvnitř bylo neuvěřitelné! Byla to pozvánka. Pozvánka do společenství Pěti Elementů. 
    Chvíli jsem na pozvánku nechápavě zírala a párkrát jsem zamrkala, než jsem tomu konečně uvěřila. Myslela jsem si, že to jsou jen fámy a klepy - něco neurčitého a vymyšleného. Takže si ze mě buď někdo dělal srandu nebo to je skutečné. Každopádně na pozvánce byla adresa. A já se rozhodla ihned najít to místo, jehož adresu jsem měla na pozvánce napsanou. Za to přeci nic nedám, no ne?
    Ihned jsem tedy pozvánku zastrčila zase do obálky a tu si schovala do vnitřní kapsy u lehké mikiny, kterou jsem měla také v mžiku na sobě, stejně jako boty. A už jsem zamykala dům a vyrážela. Byla jsem opravdu tolik zvědavá a nedočkavá, že jsem se ani nezdržela, abych napsala Alexovi nebo Aelin vzkaz, že se brzy vrátím. Moje myšlenky teď byly prostě naprosto mimo a upíraly se pouze ke společenství, pozvánce v mé kapse a věcem s tím spojeným. A stejně jsem se domnívala, že budu doma dřív než oni. Nebo ne? 
    Město jsem měla perfektně zmapované, a tak když jsem si vybavovala adresu na pozvánce, vybavila se mi jen stará továrna, která byla už opuštěná několik let a nejspíš i napůl rozbořená. A kolem ní byly další domy, nic co by vypadalo jako budova, kterou by používala Akademie, natož Akademie magických umění. Zarazila jsem se sotva tři ulice od domu, z kterého jsem právě vyšla. *Co když si ze mě nikdo nechce udělat srandu, ale vlákat mě do pasti?* Problesklo mi hlavou jako výstřel z pistole. Rozhodně tam nenakráčím jen tak, to by ode mne bylo neuvěřitelně hloupé. Zatočila jsem do jedné z ulic mířící k západnímu kraji Atrei a zrychlila jsem. Proběhla jsem městem v mírném poklusu, takže si všichni lidé, které jsem míjela, mysleli, že jsem si šla zaběhat.
    Doběhla jsem domů, k sobě domů, kde jsem schovávala pár es, které by mi třeba mohli pomoci. Ať už mi pomůžou nebo ne, budu si s nimi jistější. Odemkla jsem dveře a vyběhla rovnou do svého pokoje v prvním patře. Dveře od domu jsem za sebou sotva zabouchla. Ale co jiného by ode mě kdo čekal? Byla jsem nedočkavá, zvědavá. Chtěla jsem se tu stavit jen abych popadla tři magické klíče a pro jistotu se ještě vrátím pro runový prstýnek od Alexe. Ten byl však u něj doma. Když už jsem měla klíče bezpečně schované v jednom rukávu tak, aby nebyly vidět, zase jsem vyběhla z domu a znovu zamkla dveře. Otočila jsem se a mírným poklusem jsem znovu zamířila zpět do města. Na kraji města, mezi prvními domy, se mi na rameno na chvilku snesla Theia, ale hned zase vzlétla a letěla kousek přede mnou ve své nevinné podobě červeného ptáčka. Netušila jsem, zda Theia ví proč a kam jdu, ale zdálo se, že chce jít se mnou. Chvíli jsem váhala, zda je to dobrý nápad, ale nakonec jsem jen kolem nás obou vytvořila štít před magií i před zbraněmi zatímco jsem běžela dál a přesvědčovala se, že se jí nic nestane, že uletí, když bude nejhůř. Pozastavila jsem se nad svými myšlenkovými pochody. *To opravdu ve všem vidím možnou hrozbu?* Zamračila jsem se, ale pak jsme si povzdechla. *Nic se nestane. Je to pozvánka do akademie a nic jiného. Žádná past.* Řekla jsem si rozhodně a zpomalila do chůze. Theia se mi posadila na rameno, jako by mě chtěla ujistit, že teď mám pravdu. Že to opravdu není žádná past. Pohladila jsem jí prstem pod krkem a došla s ní domů pro ten runový prsten. Ten jsem si navlékla na prsteníček na pravé ruce a zase jsem šla na adresu, která byla v pozvánce. To, že jsem se musela vrátit, tedy že jsem se chtěla vrátit, pro klíče a prstýnek, mě stálo hodinu času. Ale tentokrát jsem už opravdu došla k tomu místu, kde by podle mě měla být jen polorozbořená stará továrna.
    Místo, zmíněné na pozvánce, jsem našla jako nic. Ta továrna, kterou jsem tam kdysi viděla byla fuč. Jako by jí někdo odklidil a během jedné noci tam postavil obrovskou budovu, která by opravdu mohla být akademií. Zvědavost mě nenechala dlouho stát na místě a prohlížet si budovu, kterou jsem nyní viděla místo továrny, a tak jsem pomalu vykročila k brance. Obálka ve vnitřní kapse mé mikiny trochu hřála. Nevím jestli to byl jen můj pocit nebo opravdu mírně hřála, když jsem šla blíže k areálu akademie, ale rozhodla jsem se, že to zjistím až později. Nyní jsem byla až moc nedočkavá na to, abych se ještě zdržovala. Zvedla jsem ruku a s hlubokým nádechem, se kterým přišla i větší ostražitost, jsem se nenápadně, ale přesto pozorně rozhlédla, zda mě nikdo nesleduje. Ale žádné lidi jsem nezahlédla ani na jedné straně brány. Dokonce ani živočichy jsem nezahlédla. Theia přikývla, jako by mi četla myšlenky a odpovídala, že tu opravdu nikdo není. Vytáhla jsem jeden z klíčů a odemkla bránu. Třeba mě kvůli tomu do společenství nevezmou, ale já toužila zjistit jaká je pravda. A nevypadalo by to, že by mi někdo přišel otevřít. Neslyšně jsem prošla bránou a pro jistotu jsem zesílila svoje štíty kolem nás. Bránu jsem za sebou zavřela a pokračovala v cestě ke dveřím skrytá co nejvíc ve stínech. Blížila jsem se ke dveřím do budovy s Theiou stále na rameni, chybělo mi už jen pár kroků, když v tom po mě skočil gepard. Můj štít mu nedovolil ani na mě sáhnout ale donutilo mě to udělat pár kroků na širokou cestu. Pozorně jsem si geparda prohlédla, obcházel mě, ale ne jako by po mě měl skočit a zakousnout mě. Spíš jako by si mě testoval, jako by chtěl zjistit, co jsem zač a proč tu jsem. Vypadal...zvědavě?
    V tu ránu mi došlo, že Theia mi už nesedí na rameni. Ohlédla jsem se po ní a gepard toho využil. Ale můj štít držel. Čekala jsem to a ještě ho posílila, takže jsem tentokrát ani neklopýtla. A rozhlížela jsem se, dokud jsem Theiu neuviděla, jak se v závoji jiskřiček mění do své pravé podoby. Jiskřičky se rozhořely v plameny a místo rudého ptáčka tu náhle byl majestátní a nádherný fénix. Posílila jsem štít i kolem ní, ale gepard byl už ten tam. Místo něj přede mnou stála černovlasá kráska s mladou zvídavou tváří a její tmavé oči se upíraly právě na Theiu. Věděla jsem, že jsou fénixové vzácní, ale Theia ještě k tomu vyrůstala u mě - v bezpečí a proto možná neznala strach a byla tak důvěřivá. Snesla se blíž k té dívce, která musela být zvěromág stejně jako já a nechala ji, aby si jí pořádně prohlédla, dokonce jí nechala aby si jí pohladila, než se vrátila ke mě a dosedla mi zase na rameno.
    "Ty musíš být Mirys, že ano? Očekávali jsme tvůj příchod o trochu dříve, za to jsme netušili, že s sebou přivedeš i fénixe." Začalo to děvče trochu rozpačitě a s nevinným úsměvem na rtech. Pozorně jsem si ji prohlédla než jsem odpověděla: "Ano, jsem Mirys. A tohle je Theia - ona... Chtěla jít se mnou. A ty jsi?". Snažila jsem se tón svého hlasu zbavit nedůvěry a působit mile. Dívka ihned znejistila když jí došlo, že se zapomněla sama představit. "Omlouvám se, jsem Kimberly." Napravila rychle svou chybu a pokračovala: "Chceš jít dál, chceš pokračovat? Tedy začít?". Nejspíš byla trochu nejistá, ale já netušila, jestli je to kvůli mě nebo kvůli Thiee nebo kvůli čemu vlastně. Každopádně jsem ji nechtěla moc dlouho trápit a tak jsem se zvědavým zábleskem v očích přikývla. V tu chvíli Kimberly zmizela. Zmateně jsem se rozhlížela kolem, ale ona na mě už čekala u dveří do budovy. "Tak pojď, najdeme někoho vhodnějšího k tomu aby ti vše vysvětlil." Zavolala na mě ode dveří. Koukla jsem na Theiu a pak tedy svižným krokem došla za Kimberly a hned za ní jsem i vstoupila do budovy akademie.
    Aelin
    Aelin

    Posts : 239
    Join date : 09. 12. 17

    Zkouška Pěti Elementů Empty Re: Zkouška Pěti Elementů

    Příspěvek pro Aelin za 4/8/2018, 11:09

    Seděla jsem na přednášce, dělala si stručné zápisky a snažila se soustředit. Ale dnes mi to opravdu nešlo. Neustále jsem musela přemýšlet nad tím, co se stalo nedávno. Málem mě zabili a to jen kvůli mému původu. Nemohla jsem tomu uvěřit. Jenže já je zabít nechtěla. nedovedla jsem si představit, že bych je zabila a to oni mě zabít chtěli. Nebýt toho kluka... Zabili by mě. A když jsem to řekla Mirys a tátovi... Nikdy mě nenapadlo, jak moc se o mě bojí. Připadala jsem si tak zvláštně. Jako bych je zklamala, i když jsem věděla, že to tak není. Zamyslela jsme se nad tím až moc, že jsem si málem nevšimla, že přednáška skončila. Všichni už odešli. A ke mě teď přišel profesor.
    "Aelin, jsi v pořádku? Dnes mi přijde, že tak docela nejsi ve své kůži. Stalo se něco?" Zeptal se starostlivě a prohlédl si mě. Rychle jsme se pousmála a zavrtěla hlavou.
    Posbírala jsme si sešity a vstala. "Je mi jen trochu špatně, zítra už budu v pořádku." Odpověděla jsem mu a pomalu se rozešla ven, když mě ještě zastavil. "Počkej, Aelin. Nezapomněla jsi tu dopis?"
    Zavrtěla jsme nechápavě hlavou. "O ničem nevím."
    "Je na něm tvé jméno, nejspíš vážně dnes nejsi ve své kůži. Odpočiň si." Poradil mi profesor, došel za mnou i s dopisem, aby mi ho předal a pak sám odešel.
    Chvíli jsem tam jen stála a zamračeně si obálku prohlížela. Přísahala bych, že tam před přednáškou nebyla. Vyběhla jsem ze školy a zamířila jsem pomalu domů, ale po cestě jsem dopis otevřela. Z obálky vypadla pozvánka. Spadla mi na zem, nejdřív jsme si ji tedy zkoumavě prohlédla, ale hned jsem na to doplatila. Zvedl se vítr a moje pozvánka byla najednou ve vzduchu a letěla pryč. Rozeběhla jsem se za ní, snažíc se jí dohnat a chytit, ale vítr ji unášel dál a dál dost rychle na to, aby mi unikala. Běžela jsem za ní snad přes celé město - tedy alespoň mi to tak připadalo. A pak mi to došlo. Byla jsem dnes asi vážně mimo, protože až když jsem pozvánku chytila, došlo mi, že ten vítr nebyl obyčejný vítr. Někdo ho ovládal pomocí magie. A já teď byla tam, kde mě ten někdo chtěl mít. Rozhlédla jsem se a zjistila jsem, že tu je pusto. Nikdo nikde nebyl a přede mnou byla jen polorozbořená továrna. Ne, nebyla to továrna. S pozvánkou v ruce se mi výhled doslova před očima proměnil. Budova přede mnou byla nová a krásná. Vedla k ní cesta skrz něco jako malé nádvoří plné květin a stromů. Vypadalo to zkrátka báječně. skoro jako z pohádky. Ještě chvíli jsem se rozplývala výhledem, než mi pohled utkvěl na postarším pánovi, kterému svaly rozhodně nechyběly. A která mě sledoval. Otočila jsem hebký papír v ruce a přečetla si celou pozvánku. Byla to pozvánka do akademie Pěti Elementů, která byla právě přede mnou.
    Chvíli jsem přemýšlela nad tím, jestli to není jen nějaká past, jenže zvědavost nakonec zvítězila, a tak jsem s pozvánkou pevně v ruce vešla. Postrčila jsem bránu, která se mi otevřela a umožnila mi projít. Cítila jsem, jak ve mě každou chvílí roste napětí a zvedá se hladina adrenalinu. Každým krokem jsem se blížila k tomu pánovi, který si mě zaujatě a zvědavě prohlížel. Trochu jsem znervózněla, ale snažila jsem se jít sebejistě dál až k němu. Nadechla jsem se k pozdravu a první otázce, ale předběhl mě ten cizinec. "Vítám tě Aelin! Už jsem se bál, že nevejdeš. Jmenuji se Arthur a jsem arcimág této akademie. Něco jako ředitel, ten pojem ti asi bude bližší. Nemusíš se bát, nehrozí ti tu nejmenší nebezpečí. A Mirys by ti to jistě jen potvrdila."
    Nechápavě jsem na něj zírala. *Jak věděl o Mirys? Ona to tu snad zná? A jak to že zná mé jméno? A vůbec...Co to má znamenat?* Naprázdno jsem polkla a protože jsem nevěděla, co na to odpovědět, jen jsem přikývla. Věděla jsem, že mluví pravdu i když jsem tomu úplně nerozuměla. Zato jsem měla hlavu plnou otázek. Což nejspíš bylo poznat.
    "Vážně se nemusíš bát, prosím, pojď se mnou. Rád bych ti to tu ukázal a dal ti takovou nabídku." Usmál se na mě a otevřel mi dveře dovnitř do budovy. Těžko říct, jestli mi byl tolik sympatický, že jsem šla, nebo za to mohla jen moje zvědavost - no vlastně asi obojí. Takže jsem zase tak dlouho neváhala a vešla jsem dovnitř s Arthurem za zády.

    Nemohla jsem tomu uvěřit. Vážně mi to tu připadalo jako na zámku. Všechno bylo takové starodávné a přesto nové. Nemohla jsem se na tu nádheru vynadívat, a tak jsem i zpomalila chůzi. Což přimělo po pár minutách Arthura, aby mě předešel a odvedl. Zrychlila jsem tedy, abych mu stačila, ale jen neochotně. "Jsem s tvou situací obeznámen. Díky Mirys. Nechci aby sis myslela, že tě nějak sleduju, ale jsem zvědavý - jako ty." Začal při tom, co mě vedl chodbami. "Jsi Nephalem a už jen proto mě velice zajímáš - jestli to takhle mohu říct. Určitě víš, že se Nephalemové jen tak nenarodí a jen málokteří přežijí dost dlouho na to, aby stihli projevit své magické nadání. Proto ti chci nabídnout bezpečné útočiště tady v akademii. Na oplátku budu žádat jen tvou mlčenlivost." Pokračoval Arthur dál a zastavil se při tom u jedněch dveří. Počkal, až jsem došla až k němu a otevřel je. Znovu mě nechal vejít první a za sebou zavřel.
    "Samozřejmě nevím jaké to je, být lovnou zvěří, ale můžeš mi věřit, že ti pomůžeme. Mimo to mi Mirys prozradila, jak usilovně studuješ. Nepochybuji, že stejně tak by tě mohlo bavit studovat magii." Touto informací si najednou získal veškerou mou pozornost. Doteď jsem se rozhlížela a prohlížela si prázdnou místnost, kde byla jen skleněná koule na stojánku, ale jinak nic. Avšak nyní jsem upřela pohled do Arthurových očích, ve kterých se nepatrně zajiskřilo.
    "Takže... mi zde nabízíte studium magie, útočiště před všemi, kteří se mě pokusí zabít a na oplátku chcete jen to, abych o akademii mlčela?" Ujasnila jsem si to. Znělo to až neuvěřitelně.
    Arthur pomalu přikývl, přešel ke skleněné kouli a podal mi ji. "Občas se tu objeví nějaký úkol, který samozřejmě nemusíš přijímat, ale v zásadě ano. Přesně tohle chci. Chci ti pomoct Aelin."
    Převzala jsem si od něj skleněnou kouli, i když jsem nevěděla, co dělá. V jeho očích byla jen čistá upřímnost a možná i starost. A to mě ani nezná pořádně. Pousmála jsem se a radši pohlédla na kouli, ve svých rukou. Uvnitř koule se rozsvítilo drobné duhové světýlko, které se začalo pomalu zvětšovat a vlnit jako melodie. Světlo velice rychle nabývalo na velikosti, až jsem musela oči přimhouřit a nakonec i odvrátit.
    "Nic jiného jsem ani nečekal." Prozradil mi Arthur s širokým zaujatým úsměvem na tváři a zase si kouli vzal a odložil ji na stojánek. Světlo bylo to tam. "Máš veliké nadání a někdo jako ty se zde rozhodně neztratí." Měl ohromné štěstí. Protože kdybych v jeho slovech vycítila jen drobnou lež, asi bych na to nekývla. Ale takhle? Copak jsem mohla jinak? Tedy jistě že mohla, ale má zvědavost a nadšení mi v tom zabránili. "Beru!" Uculila jsem se na něj nadšeně s jeho pomocí tedy složila přísahu o mlčení.

    Sponsored content

    Zkouška Pěti Elementů Empty Re: Zkouška Pěti Elementů

    Příspěvek pro Sponsored content


      Právě je 17/10/2019, 03:09