Balaur & Licht

Počasí: Krásný, slunečný den
Místo: Nebe - Královské město
Pořadí: Balaur -> Licht

Co... Tady vlastně dělám? Neměl bych tady být a přesto... Jsem procházel mezi nic netušícími anděly zahalený magií. Za tuto schopnost jsem vděčil nejspíš Asmodianovi a dost se hodila. Stejně jako amulet, díky kterému mi neubližovala bílá magie. Byl jsem v Hlavním městě Nebe... Královském paláci andělů. Já, démonní princ. Ti budou mít radost. Ušklíbnu se a po delší době bloudění se mi podaří dojít do knihovny. Královská pokladnice mě nezajímala až tolik jako vědomosti, kterých musí mít andělé opravdu hodně. Jenže... Chvíli mi trvalo, než jsem našel část knihovny, která byla více střežená a bylo znát, že jsou dveře opatřeny magií. Stráže, kteří před nimi stáli vypadali také silně. Postavím se kousek od nich a nechám stínový plášť, aby opadl. Jejich výrazy byly k nezaplacení.
"Zdravím!" usměji se mile, než je odhodím prudkým poryvem vzduchu a následně pomocí temné magie zničím dveře. Věděl jsem, že jsem na sebe právě upozornil polovinu nebe, ale... Bylo mi to fuk. Jen ať přijdou. S těmito myšlenkami začnu prohledávat knihovnu a pokaždé, co dorazí nějací idioti, na ně použiji jeden ze svých elementů, abych je zneškodnil. Nezabíjel jsem, to... By je nasralo ještě víc a... Mohlo by to mít nepěkné následky

Z mého spánku mě vyrušilo hned několik věcí a jedním z nich byla temná magie, jejíž zdroj nebyl zase tak daleko ode mě. Byl to docela šok... pro mě samotného a tak jsem se nějakou chvíli neodvažoval otevřít oči a jenom jsem líně seděl v tureckém sedu se zlatými řetezy na rukou a tiše oddechoval. Nebylo obvyklé cítit temnou magii v centru města a i přestože má magie byla poutána a potlačována nejenom řetězy, ale i celou bariérou která se táhla po stěnách tmavé místnosti, dokázal jsem přesně určit kde se temný nachází. Byl jsem citlivý na magii a i když jsem si za ty roky zvykl na koncentraci narůstající temnoty v nebi, tohle bylo jako dostat pěstí mezi oči. Prudce je rozevřu a zadívám se na zlatavé obrazce magie na stěně, za nimiž jsem temného cítil. Tohle nebylo klasické vězení, ale stěny byly poutané opravdu mocnou magií a vlastně mohl být tak o pár zdí dál, no... jako kdybych snad mohl koukat skrz zeď. Pomalu zavrtím hlavou a oči nakonec zavřu, nebyla to má starost ale za mé probuzení z apatie jsem mu moc vděčný nebyl. Vlastně mi ani nedocházelo že se musí jednat o opravdu mocnou bytost, když si sama nakráčí do nebe. Nebo se snad nebe rozpadlo už natolik že v něm temní přežijí? Kdo ví.

Zamrazím dalšího idiota, který se na mě pokusil naběhnout se svatým grálem a zazubím se na něj, zatímco mi nadával a z ledu mu čouhala jen hlava. Vezmu si pár knížek, které dám do brašny, kterou jsem měl, než se vydám pryč z knihovny. Po cestě andělovi zamrazím ústa a zasměji se, když zaslechnu jeho pokusy o další nadávky, které teď nebyly možné. Další dva anděli, kteří do mě téměř narazí ve dveřích, zpacifikuji elektřinou a vydám se... Prostě pryč. Když však po cestě chodbou dost silně odkopnu anděla, který narazí do zdi, na které se objeví akorát zlaté obrazce, ale nijak ji to nepoškodí, zaplaví mě zvědavost. Se zájmem dojdu ke stěně a položím na ni ruku. Má magie začne jak stěnu tak magickou bariéru pomalu rozkládat a brzy byl přede mnou velký otvor. Dost velký na to, aby jím bez problému prošel člověk. Na druhé straně byl... Bělovlasý muž. Byl spoutaný zlatými řetězy a dostanu pocit, že tady musí být opravdu již velmi dlouhou dobu.
"Nikdy mě nenapadlo, že andělé vězní i vlastní, i když... Jo, mělo mě to napadnout."

Snažil jsem se nereagovat na temnou magii i když to šlo jenom ztěží a pokoušel se znovu uvrhnout do spánku, což se mi ale nepovedlo. V momentě kdy se zdroj temné magie objevil za zdí, jsem se zhluboka nadechl a jenom lehce naklonil hlavu oným směrem. Zamrazí mě v zádech, když se koncentrace bariéry naruší a oslabí natolik, že začne po stěnách praskat. Jakmile zaslechnu hlas a uvědomím si, že v místnosti nejsem sám, líně pootevřu oči a zadívám se na bělovlasého muže v masce.

"To je jenom malá daň za to, když zradíš královskou rodinu," vydechnu potichu a byl jsem opravdu rád že jsem za ty roky nezapomněl ještě mluvit. Chvíli jsem si muže prohlížel a cítil jsem jak magie, která poutá tu mou pomalu slábne a hledal jakoukoli skulinku k tomu abych proti ní mohl vyslat alespoň malý kousek té mé a narušit ji. Přitom jsem se soustředil na mladíka a nemohl jsem se zbavit pocitu, že tady není pro mou hlavu ani nic podobnýho. 

Neznámý otevře oči, zadívá se na mě a tiše vydechne, že je to jen malá daň za to, že zradil královskou rodinu. Sotva jsem ho slyšel a jeho hlas byl ochraptělý, jako by ho velmi dlouho nepoužil, což mě jen utvrdilo v tom, že je tady dlouho. Pomalu se k němu rozejdu a ačkoliv jsem vypadal uvolněně, dával jsem si opravdu pozor.
"Jak se to říká...? Nepřítel tvého nepřítele, je tvůj přítel? Pustím tě odsud, když mi otevřeš portál do lidského světa," nabídnu mu s úšklebkem a když za sebou zaslechnu nějaký křik a velké množství kroků, stejně jako hned několik desítek zdrojů bílé magie, otočím se k úzkému průchodu.
"Hádám, že budeš chtít taky vypadnout, nebo... Skončíš zase uvězněný," poznamenám, než zvednu v průchodu železnou stěnu a znovu se otočím na bělovlasého muže.

Tiše a ledabyle jsem si démona prohlížel a snažil se ho někam zařadit. O co mu vůbec šlo? Byl tady z nějakého důvodu a já mu skláněl tichou poklonu za to, že se dostal až do královského paláce. Opravdu jsem vyměkl, to budu muset napravit. Zhluboka se nadechnu abych něco řekl, ale když začne mluvit, jenom zavřu ústa a nechám ho. Sotva se však otočí k průchodu, vycítím příležitost a do řetězů vyšlu část své magie, díky které se začnou rozpadat až úplně zmizí. 

"Má hrdost by asi nepřežila spolčení s démonem, ale pokud do té brány skočíš, když se nebudu dívat, myslím že to bude v pořádku," vydechnu potichu a pomalu se postavím na nohy. Cítil jsem kolem nás hned několik bodů bílé magie a tak se zamračím.

"Nejsem nepřítel andělů, jenom si špatně vyložili jeden z mých činů," řeknu po chvilce ticha a zadívám se na své ochablé ruce, než se vzdálím od démona trochu dál a zadívám se na prázdné místo před sebou. Má magie byla hodně slabá, zesláblá a kdyby tady nebyl, nedostal bych se odtud i kdybych se snažil sebevíc, přesto jsem zavřel oči a natáhl ruce před sebe, kde jsem začal hromadit i to malé množství magie co jsem měl, abych otevřel portál do lidského světa.

"Chvíli to potrvá, jsem skoro na dně s magií a tohle místo mi zabraňuje abych ji načerpal z okolí," přiznám, ačkoli jsem to démonovi nerad říkal, teď byl má jediná šance, jak ubohé.

Zaslechnu cinknutí řetězů a když se pootočím, všimnu si, že je anděl již volný. Hned jsem byl na pozoru. Vypadal zesláble, ale i tak by mi mohl vrazit kudlu do zad. I když nevím, kde by ji vzal... Potichu vydechne, že mu jeho hrdost nedovolí spolčit se s démonem, ale pokud do brány skočím, bude to v pořádku. Upřímně se rozesměji a otočím se znovu k průchodu, do kterého se dobývali andělé.
"Líbíš se mi," zasměji se a po chvilce ticha mi sdělí, že není nepřítelem andělů, jen si špatně vyložili jeden z jeho činů. Přikývnu, aniž bych mu na to cokoliv řekl a stále sleduji stěnu, přes kterou se andělé snažili dostat. Bělovlasý muž mi sdělí, že to chvíli potrvá a tak jen souhlasně zamručím. V další vteřině ucítím velké množství bílé magie, které přesekne stěnu jak nic a tak útok zablokuji vlastní temnou magií. V průchodu se objeví první anděl a tak k němu přiskočím a kopnu ho zpátky do chodby. Držel jsem je od vězně dál a... Nikdo neměl šanci přes mě projít... Takže jsem si s mými protivníky spíše hrál. Stále jsem si však hlídal anděla za mnou a byl jsem připravený vletět do portálu v momentě, kdy se otevře... Možná ho i sejmout sebou.

Nikdy bych nečekal že otevření portálu bude někdy tak obtížné jako teď. Jindy bych mávl rukou a bylo by, to jsem si teď ale dovolit nemohl. Tiše se nadechnu když se démon rozesměje a jenom nad jeho větou zakroutím hlavou. Líbím se démonovi, to je tedy výhra. Brzy se přede mnou začal otvírat jasně modrý krychlový portál, který se prudce zvětšil a já věděl že je hotovo. Pomalu se otočím na démona a zahlédnu za ním pár andělů, se kterými si vyloženě hrál a já už teď věděl, že pro něj nejsem protivník. Unaveně přimhouřím oči a zamračím se, většinu z andělů jsem nepoznával a vypadalo to že o mě ani nevědí, což jenom potvrdilo mou doměnku, že jsem musel "spát" opravdu dlouho. Rychle svěsím ruce podél těla a udělám jeden krok od portálu, který byl připravený, než jsem se k démonovi otočil zády. 

Znovu zkontroluji, jak mu to jde a když si všimnu otevřeného portálu, zasměji se, odhodím otravné holuby silným poryvem větru a prudce se rozběhnu k portálu, do kterého skočím a sejmu sebou i anděla, který ho otevřel. Chvíli se se mnou točil celý svět, když jsme se teleportovali pryč, ale poté se ocitneme ve vzduchu. Opravdu vysoko nad Atreiou. Radostně zavýskám, když ucítím vítr ve vlasech a poté aktivuji schopnost levitace, díky které se rychle přesunu k bělovlasému muži. Jak řekl, byl zesláblý a já se nehodlal ptát, zda může vůbec letět a tak ho chytím a snesu se na střechu nejbližší budovy. Položím ho a ihned se vzdálím, než se na něj otočím.
"Díky a hodně štěstí," zasměji se, než se otočím k odchodu. Nebyl mým problémem a sám by to nechtěl.

Stál jsem otočený zády k muži a portálu, proto jsem asbolutně nečekal že mě strhne sebou. Chvíli se semnou točil svět a já nebyl vůbec schopný pobrat co se děje, dokud jsem neucítil prudký poryv větru a pohled mi nepadl na... až protivně osvětlené město. Chvíli jsem jenom letěl vzduchem a ani jsem si neuvědomil že padám, než jsem s vyvalenýma očima sledoval pomalu přibližující se zem. Brzy mě ale cosi zachytilo a já si až po chvilce uvědomil že je to ten démon. Párkrát se nadechnu abych něco řekl, ale ihned sklapnu a počkám až se sneseme k zemi, než se konečně postavím na nohy. Zatímco se muž rozejde k odchodu a poděkuje mi, se jen zmateně rozhlédnu okolo a zamračím se. 

"No doprdele," vydechnu nevěřícně a rozhlédnu se okolo. Sněhové vlasy jsem za sebou vláčel po zemi ale to teď byla má nejmenší starost. Svět který jsem teď viděl vlastníma očima jsem vůbec nepoznával. Navíc tu byla jistá možnost že nás budou pronásledovat a... místo čehokoli, jsem jenom vyjeveně sledoval prostředí okolo z kraje střechy nějakého domu. 

Mířil jsem rovnou domů, do Bratrstva za Khorou, ale na kraji střechy se zaseknu, když anděl zanadává. Otočím se na něj s nadzvednutým obočím a následně si sundám masku, kterou si nechám kolem krku. ušklíbnu se, když si až teď všimnu, že vláčí vlasy po zemi a rozejdu se k němu.
"Možná by nebylo na škodu se ostříhat," zasměji se a zastavím na kraji střechy vedle něj. Měl vyjevený výraz a tak se také zadívám na město pod námi.
"Jak dlouho jsi byl zavřený? Lidský svět se dost mění s každým stoletím," zamumlám a zadívám se na něj. Je... Bezpečné ho tu vůbec nechat? Neměl bych ho... Sejmout? Nadělá víc škody než užitku. Ne, Balaure. Teď se dostal po bůh-ví kolika letech z vězení a i když je to anděl... No... Nechám ho být.

Čím déle jsem hleděl na město, tím více jsem si připadal jako ryba ve vodě. Tiše jsem dýchal a nevěřil jsem vlastním očím. Jak dlouho jsem byl u všech svatých zavřený? Tak dlouho jsem "spal", že už jsem to ani nepočítal. Z malebného města jsem ale nedokázal spustit oči a nevytrhla mě z toho ani démonova poznámka o tom, že bych se měl ostříhat. Ještě nějakou chvíli jsem nepřítomně hleděl na město, i chvíli poté, co mi neznámý položil otázku, na kterou jsem notnou chvíli nedokázal nalézt odpověď. 

"Hmmm," zamyšleně se podrbu ve vlasech, než se otočím na démona a přejedu ho zkoumavým pohledem. Odhadovat věk jsem si u něj ani netroufnul, s nesmrtelností to totiž tak trochu postrádalo smysl. Co by ale tak mohl znát a co jsem si vlastně pamatoval já? Okamžitě jsem začal pátrat ve vzpomínkách na lidský svět a cítil jsem jak se mi do těla pomalu vrací má ztracená síla. 

"Homér, pamatuju si že tehdy žil Homér," odpovím po chvilce přemýšlení a přimhouřím oči, nedivil bych se kdyby se mě pokusil sejmout, vlastně jsem se divil tomu, že se o to ještě nepokusil. Ne že bych proti němu něco zmohl. 

Zamyšleně zamručí a tak jsem trpělivě čekal. Vypadalo to, že přemýšlí a čím déle to trvalo, tím jsem byl zvědavější. Když z něj však vypadne, že tehdy žil Homér, tak párkrát zamrkám a zamyšleně si ho prohlédnu. V momentě, kdy si však uvědomím, koho myslí, vyvalím na něj oči a spadne mi brada.
"Ten slavný starořecký básník?!" vyjeknu hlasitěji, než by bylo potřeba a zůstanu na něj vyjeveně civět.
"Počkat... Počkat... To ještě žil Satan a vládl podsvětí! Zaútočil až o pár století později!" vydechnu nevěřícně a začnu tiše počítat.
"Homér žil... V 8. století před lidským letopočtem... Je 21. století... Takže jsi tam byl 2 800let?!" vydechnu, když si dám všechno dohromady a zůstanu na něj zírat. Až po chvilce se vzpamatuji a zavrtím hlavou. Tuhle situaci jsem mu opravdu nezáviděl.

Sotva jsem se zmínil o Homérovi, jeho postoj i výraz se rapidně změnil. Vyjeveně mě pozoroval a já se nemohl zbavit špatného dojmu že jsem tam byl zavřený mnohem déle, než jsem si myslel. Když se ale uklidní a začne cosi počítat, jenom zamyšleně nadzvednu obočí a zhluboka se nadechnu čerstvého vzduchu. Jakmile ale vydechne 2 800 let, párkrát zamrkám a chvíli jsem ho vyjeveně sledoval já, než jsem zatřepal hlavou.

"Vypadá to tak," vydechnu jako kdyby snad o nic nešlo a zamračím se. 

"Hádám že jsem prošvihl dost věcí... jak tě tak poslouchám..."vydechnu nevěřícně a odkašlu si, čím dál méně se mi to líbilo. Jestli se o tomhle světě něco hodně rychle nenaučím, chcípnu tady... pokud mě tedy dřív nezabije on. Kromě toho jsem vůbec netušil co dělat nebo kam jít. Sotva se nadechnu, úcítím pruký nárůst bílé magie, která mi ale nepatřila. Sotva jsem se nadál, zahlédnu v dálce na nebi muže, který svíral v ruce svatý grál, než se rozletěl naším směrem.
"Nečekal jsem problémy takhle brzo... ale mělo mě to napadnout," zavrčím naštvaně a unaveně. Nedokázal jsem si představit že bych mu měl oponovat, možná bych dokázal použít pár schopností, ale moc by mi to nepomohlo. 

Zarazí mě klid, se kterým tohle celé vzal, ale něco v jeho výrazu a postoji mi říkalo, že si plně uvědomuje co ho čeká a... Že tady nepřežije, pokud se nepřizpůsobí. Chtěl jsem mu popřát hodně štěstí najednou však ucítím celkem velké množství bílé magie, která patřila jedné osobě. Takže musí být silný. Pomalu svůj pohled přesunu na anděla, který svíral svatý grál. Muž vedle mě poznamená, že nečekal problémy takhle brzo a v ten samý moment proti nám vyrazí anděl úctyhodnou rychlostí. K mému překvapení nešel po mně, ale po mém společníkovi. Nadzvednu obočí, než rychle vytasím meč a jeho ránu zablokuji.
"Heh a jeden by si myslel, že když vám démon nakráčí do paláce a ukradne vzácné knihy, půjdete spíše po něm, než po jednom ze svých," zasměji se, než anděla odkopnu, natáhnu si masku a vznesu se do vzduchu.
Bez dalšího slova na anděla zaútočím, zatím jsem však nepoužíval magii, chtěl jsem si to užít, což ale... Neplatilo o něm. Rozhodně se nedržel zpátky a já... Si chtěl hrát, proto začnu předstírat, že prohrávám a jen s těží vykrývám jeho útoky, zatímco jsem co nejvíc potlačoval svou magii.
"B-bastarde... F-fajn, nechám ti ho, chceš ho, ne? Nech mě jít," vydechnu zadýchaně a přistanu na střeše pár metrů od bělovlasého muže. Dělal jsem, že sotva stojím na nohou a myslel jsem, že mě rychle dodělá, dle samolibého úšklebku na jeho tváři. K mému překvapení se však vyřítí proti mému 'společníkovi.' Prudce se odrazím od země, dostanu se před anděla a nahromadím větší množství temné magie v dlani a posílím svou ruku pomocí elementu kovu. Díky tomu zcela bez zranění zachytím 'holou' rukou jeho grál.
"Kazíš zábavu!" zasměji se, než ho prudce odkopnu od sebe.

Sledoval jsem anděla, který se k nám rozletěl plnou rychlostí a zamračím se. Nohu odsunu trochu dozadu s úmyslem se bránit, ale dříve než vůbec stačím něco udělat, vletí mu do rány ten démon. Zamračím se, ale nakonec trochu zvolním a zadívám se na jejich boj. 

"Do toho ti nic není. Uhni mi z cesty nebo skončíš hůř než on," zavrčí anděl, ale to už se spolu pustí do boje a já je sotva stačil sledovat z vrchu střechy protáhlého domu. Poslouchal jsem o čem se baví a něco ve výrazu mého společníka mi napovídalo, že se vůbec nesnaží bojovat naplno. Cítil jsem jeho magii, ale byla o dost slabší než předtím v paláci, že by ji skrýval? Ale proč? Až po chvilce si uvědomím, že se ho snaží jenom provokovat a když přistane na střeše s tím aby ho nechal jít, povzdechnu si než ustoupím o pár kroků dozadu. Nic jsem neříkal, vlastně jsem ani netušil co bych měl říci, byl jsem připravený se bránit kdyby to byla potřeba. Chvíli jsem neměl absolutní ponětí o co tomu démonovi jde, ale něco mi říkalo, že se prostě jenom baví, nehodlal jsem proto do boje zasahovat. Bylo mi jasné že je démon vedle mě mocný, když dokázal nakráčet do královského paláce bez jediného náznaku nervozity, spíše... se celou tou situací bavil. Jakmile chytí grál anděla holou rukou a odkopne ho s tím, že kazí zábavu, zadívám se na nasraný výraz anděla, který mě svým způsobem opravdu pobavil.

"Uhni démone, tvůj trest tě nemine, ale teď mám na práci důležitější věci," zavrčí anděl a probodne mě nasraným pohledem. "Williame, tvá sestra požaduje aby jsi se vrátil na místo kam patříš," vydechne a mě v tu chvíli popadne neuvěřitelná zlost a vztek. Krátce se mi zaleskne v očích, než tyhle emoce potlačím a povzdechnu si. První věc, které jsem si všiml byla ta, že ji neoslovil královnou to znamená, že není nynější vládkyní a také to, že mnoho věcí nevím. Ale to nebyla žádná novinka.

"Ne," odseknu jednoduše a prostě a nasranost ve výrazu anděla byla o to více výraznější.

Anděl vypadal opravdu nasraně, když jsem ho odkopl a tak se jen ušklíbnu a opřu si meč o rameno, zatímco jsem ho pozoroval. Nakáže mi, abych uhnul, že mě můj trest nemine, ale teď má na starost důležitější věci. Odfrknu si a po chvilce se konečně dozvím něco o mém společníkovi. Jméno a kdo ho zavřel. Odsekne, že nikam nejde a tak se znovu zasměji, než svou plnou pozornost přesunu na anděla.
"Nudíš mě," sdělím mu chladně, zatímco natáhnu ruku s mečem a jeho špičku zamířím na andělovu hlavu.
"Zemři," vydechnu než své tělo posilním temnou magií, abych byl trochu rychlejší a plnou rychlostí vyrazím proti holubovi. Smíchám temnou magii s ohnivou a větrnou, kterou nashromáždím kolem mého meče a poté černé plameny z blízky vyšlu proti andělovi. Ozve se jen bolestný řev, který ale zanikne v burácení plamenů, které brzy zmizí a k zemi se snese už jen prach.
"Takže... Williame... Možná bys měl zmizet, než přijdou další otravové," zasměji se, než doletím až k němu a sjedu ho pohledem od hlavy až k patě.
"Hodně štěstí," řeknu mu s úsměvem, než se opět vydám na odchod.

Měl jsem opravdu štěstí že tu byl ten démon a vzhledem k tomu jak snadno si poradil s jedním přímým podřízeným mé sestry, jsem věděl že z něj alespoň pro teď nechci mít nepřítele. Což bylo poněkud vtipné, nebyla mezi náma žádná dohoda a tak když se zadívám na padající prach z nebe, povzdechnu si. Démon mě osloví jménem, což se mi silně příčilo a bylo to znát na mém výrazu, kterým jsem ho sjel, zatímco si mě prohlédl a sdělil něco, co sám moc dobře vím. 

"Jsi zvláštní druh démona," vydechnu po chvilce ticha co se vydá na odchod, než si povzdechnu a prohrábnu vlasy. Na popřání hodně štěstí jenom nepatrně kývnu hlavou, snad jako kdybych se za přání démonovi styděl, přestože... mi tady vlastně zachránil přinejmenším krk a nebo svobodu. Ještě než ale odejde, se na něj ohlédnu, zatímco se sám zastavím na kraji střechy. 

"Tvé jméno?" zeptám se, už z hned z několika důvodů. Chtěl jsem ho mít v hledáčku, abych mu někdy mohl splatit svůj dluh, to jsem mu ale říct nehodlal. A vlastně nad čím to proboha uvažuju... Anděl a splácet dluh démonovi. 

Sdělí mi, že jsem zvláštní druh démona a tak se jen zasměji a zavrtím nad tím hlavou.
"A ty jdi zvláštní holub," řeknu s pokrčením ramen, aniž bych se otočil a dojdu až na kraj střechy, kde se zastavím v momentě, kdy se mě zeptá na jméno. S úsměvem na rtech se otočím a zadívám se na něj.
"Balaur... Jmenuji se Balaur," řeknu mu, než se převážím dozadu a začnu padat z celkem vysokého domu. Hned však aktivuji levitace a zamířím rovnou do Bratrstva. Domů, za Khorou. Můj úsměv se ještě rozšíří, těšil jsem se na ni, ale stále jsem musel přemýšlet nad tím zvláštním andělem. Nedokázal jsem si představit, že bych byl zavřený tak dlouho a nepomátl se. Byl jsem zvědavý, jak si poradí a... Rozhodně ho někdy najdu. Jednou... Už jen ze zvědavosti a měl jsem pocit, že to bude legrace.