Aileen a Aelin

Počasí: Chladné počasí, nebe je pokryté tmavými mraky a celý den poprchává
Místo: Střední škola / vlivem hry se bude měnit
Pořadí: Aileen -> Aelin

Znovu nervózně přešlápnu před zrcadlem a zhluboka se nadechnu. Tohle zvládnu, je to jen školní představení, bude tam hromada lidí, dětí, učitelů... Co může být lepšího? Snad už jen nemocnice. Vydám se ke gauči, na kterém ležel Seth a obejmu ho. Jakmile zabořím hlavu do jeho jemné srsti, hned se cítím trochu lépe.
"Kéž bys mohl jít se mnou," zamumlám a pomalinku ho pustím. Tohle bude poprvé, co bude doma tak dlouho sám, ale musí si začít zvykat, pokud budu chodit do práce... I když to bude jen pár hodin několik dní v týdnu. Ještě jednou si povzdechnu, pohladím černého psa po hlavě a vydám se ke dveřím. Musím si pospíšit, jinak přijdu pozdě. Navleču na sebe černý, delší kabát, který mi sahal do půlky stehen. Seberu všechnu svou odvahu, které tedy moc nebylo, a vyrazím ke dveřím. Rychle přeběhnu do auta, které nastartuji a rozjedu se ke střední škole, která dneska měla vystoupení. Začala jsem se doma nudit a taky mě zajímalo, jaké to je pracovat. Když jsem byla dítě, chtěla jsem být učitelkou, takže jsem se právě o tuto práci začala zajímat. Ředitel střední školy, kam mířím, mně pozvala, abych se přišla podívat a po představení můžeme dořešit detaily. Těšila jsem se a zároveň děsila toho všeho, co mě čeká, ale byla jsem odhodlaná to zkusit. Dřív něž se naději, stojím na parkovišti před velkou budovou patřící střední škole. Na parkovišti bylo dost lidí, všichni nesli deštníky a spěchali do budovy, aby unikli dešti. Chvíli sleduji dění venku, než vystoupím, zamknu za sebou auto a rozběhnu se dovnitř, abych se také schovala před deštěm. Velký sál s mnoha sedadly a velkým pódiem nebylo vůbec těžké najít. Stačilo následovat ostatní lidi. Zamířím do zákulisí, kde jsem se měla setkat s ředitelem školy. Doufala jsem, že ho bez větších obtíží najdu, ale vůbec jsem netušila, jak vypadá, měli jsme se tady jen setkat.

No a je tu další den. Jenže dnes jsme měli školní vystoupení. Byla jsem ve druhém ročníku střední školy, ale to jen díky tomu, že jsem se sama hodně snažila a mohla jsem přeskočit pár tříd. Jenže teď jsem toho litovala. Ano, mohla jsem díky tomu bydlet na intru a nikdo si toho nevšiml, ale všichni ve třídě byli starší a já se mezi nimi cítila jako naprostý skrček, který tam nemá co dělat. Naštěstí na pódiu tohle neplatilo. Hudbu jsem milovala rozhodně víc než ostatní spolužáci a bylo to vidět. Protože já se naučila hrát co nejlépe jsem dokázala. A stále se učím. Dnes jsem měla vystoupit a zahrát dvě skladby. Jednu na klavír a druhou na housle. Vážně jsem se moc těšila. Rychle jsem se oblékla do blůzky zelené jako tráva a černé sukně. Učesala jsem se a už jsem mířila ven s notami a svými houslemi. Ještě jsem si obula kozačky a už jsem běžela ke vchodovým dveřím intru, před kterým na nás čekal menší autobus, aby nás odvezl. Cesta nebyla dlouhá, ale nikdo nechtěl chodit v dešti s hudebními nástroji pěšky. Vysadil nás tedy až před vchodem a my jsme jeden po druhém přebíhali z autobusu dovnitř, abychom nezmokli my ani nástroje. A já jsem nebyla vyjímkou. Přeběhla jsem krátkou vzdálenost a pak jsem rovnou zamířila do zákulisí. Vystupovala jsem snad na všech koncertech, takže tuhle cestu jsem uměla už nazpaměť. A když jsme byli všichni připravení a rodiče usazení, mohlo začít představení, které uváděla jedna z učitelek.

Do zákulisí začne proudit stále více dětí s hudebními nástroji v rukou, všichni se začnou chystat a někam pospíchat a tak se vydám stranou, jednak abych nezavazela, ale abych ani neskončila uprostřed davu lidí. Tiše si povzdechnu a znovu se trochu zoufala rozhlédnu okolo, jak tady mám sakra někoho najít.
"Slečna Aileen?" ozve se mi za zády, tiše vypísknu a prudce se otočím. Za mnou stál postarší, mile vypadající muž, který se mi ihned představí jako ředitel této školy. Oddechnu si a zatímco se všichni chystají, vyřešíme pár detailů a jakmile představení začne, dovolí mi zůstat v zákulisí. Jakmile učitelka skončí svou zahajovací řeč, začne první vystoupení. Nějaký kluk hrál na kytaru a u toho zpíval. Pousměji se a zaposlouchám do jeho písničky, začnu si však prohlížet i další studenty. Můj pohled se zastaví až na mladé dívce. Nemohlo jí být víc než dvanáct, nebo třináct let. V ruce měla housle a vypadala velmi klidně. Nakloním hlavu na stranu, myslela jsem, že sem nastupují děti až od patnácti let?

Vystoupení začalo Fredem, jeho kytaru a písničkou. Zpíval hezky a uměl hrát, ale mě se jeho písničky nikdy až tolik nelíbili. Ne ty, jako jsem si vybírala já sama k hraní. Proto pozvednu papíry s notami a procházím si je znovu a znovu, přestože je už umím nazpaměť. Pak na sobě ucítím něčí pohled. Nenápadně se ohlédnu a pak zahlédnu mladou slečnu se zrzavými vlasy, která si mě prohlíží. Není to poprvé. Jsem zvyklá, že se na mě všichni dívají nějak jinak, než na obyčejnou studentku. Byla jsem mladší o celé čtyři a půl roku, než ostatní v mé třídě. Už jen to musela být matoucí. Zhluboka jsem se nadechla a odvrátila od ní zrak. Byla jsem další na řadě, abych pak měla pauzu, před svým druhým dnešním vystoupením a stihla si projít párkrát noty pro klavírní skladbu, kterou jsem si vybrala, že dnes zahraji. Přešla jsem proto ke stolu v zákulisí a odložila si tam housle v pouzdře, ze kterého jsem je vytáhla a po skončení Fredovi písničky jsem se svými houslemi vyměnila s Fredem a jeho kytarou. Rychle jsem si naladila na houslích A pomocí klavíru a nevnímala při tom učitelku, která mě představovala. Za pár vteřin už tam nebyla a já jsem tak měla prostor pro hraní.

Dívka, která až doteď byla zabraná do studování not, vzhlédne a podívá se na mě. Usměji se na ni a po chvilce odvrátím pohled. Budu se pak na ni muset někoho zeptat, byla jsem zvědavá, jestli je studentka. Možná je natolik talentovaná, že přeskočila několik let? Kytarista skončí svou písničku a mladá dívka byla očividně druhá na řade. Učitelka ji představí jako Aelin. Sledovala jsem, jak si ladí housle pomocí klavíru a když začne hrát, nemůžu jinak než se zcela ponořit do hudby. Hrála nádherně! Byla to krásná melodie a za celou skladbu jsem nezaslechla jedinou chybičku, jedinou špatnou, nebo vynechanou notu. S úžasem jsem ji sledovala a když skončí svou skladbu, v sálu je vteřinku hrobové ticho, než se všichni dají do bouřlivého potlesku. Byla vážně talentovaná. Když se začne vracet naším směrem, usměji se na ni a počkám si, až je dostatečně blízko, aby mě slyšela.
"To bylo úžasné," vydechnu a věnuji jí široký úsměv.

Hrála jsem a hrála. Byla jsem totálně mimo. Byla jsem hudbou a nic jiného neexistovalo. Ani jsem nevnímala, jestli nezrychluju nebo nezpomaluju, ale užívala jsem si to. Bylo to jako by mě sama hudba vzala za ruce a hrála místo mě. Vždy jsem milovala, miluju a budu milovat hraní. Bohužel jsem se nikdy neodvážila složit něco svého. Miluju hudbu, ale vždy, když narazím na tohle téma, bojím se, že bych stvořila něco ošklivého. Skladba skončí a já se jen ukloním, vezmu si noty, na které jsem se dívala, abych se nemusela dívat do hlediště, a zmizím rychle v zákulisí. Nejsem stydlivá, ale... Je mi divné být tu nejmladší - jako všude. Projdu kolem zrzavo-vlasé slečny a v tu chvíli zaslechnu její medový hlas. Tvrdí, že to bylo úžasné a v jejím hlase poznám, že si to užívala stejně jako já. Děkovně přikývnu a pak už pokračuji k pouzdře, do kterého s láskou uložím housle. Byl to jediný nástroj, který mi mamka koupila, i když jsem se naučila na všechny. Stejně bych jako další chtěla klavír a ten bych teď neměla kam dát. Takže jsem vlastně byla spokojená s houslemi. Ale v tu chvíli mě napadne - co tu vůbec dělá někdo cizí? Tedy, co tu dělá slečna s rezavými vlasy, když sem mají mít přístup nyní jen žáci a učitelé?

Děkovně přikývne, ještě chvíli ji následuji pohledem, než se opět začnu soustředit na dalšího žáka, který právě vystupoval. Snažila jsem se ignorovat pohledy některých žáků a učitelek. Byla jsem nová tvář a byli tady jen žáci a učitelé, takže někdo jako já by tady neměl co dělat. Trochu nervózně se ošiju a rozhlédnu se kolem. Představení mělo být celkem dlouhé a možná by bylo fajn najít si později nějaké místo k sezení? Znovu se rozhlédnu a všimnu si, že kousek ode mě byl prázdný stůl, ze kterého bych i viděla na pódium. Posadím se na něj a když další studentka začne hrát na klavír známou skladbu, usměji se a bezmyšlenkovitě začnu ťukat na stůl vedle mě, jako bych onu skladbu sama hrála. Zavřu oči a zcela se ponořím do hudby, nervozita mě na chvilku opustí a jen si začnu užívat hudbu, přestože v ní zaslechnu pár chybiček. Vnímat realitu začnu až když zazní poslední nota skladby.

Přemýšlela jsem nad tím, kdo ona slečna, vlastně je a proč tu je. Chvíli nemůžu na nic přijít, a tak se na ní zadívám z druhé strany zákulisí a když ji uvidím, jak si v sedě na stole vyťukává prsty rytmus, jako by skladbu, která právě zní ve vzduchu, hrála ona sama - v tu ránu mi to dojde. Naše učitelka na hudebku přeci otěhotněla a brzy půjde na mateřskou. Třeba to je její náhrada? Vezmu pouzdro s houslemi i noty a přesunu se k ní s odhodláním zjistit to. Jako by nic si položím housle na kraj a posadím se na stůl mezi ně a tu slečnu s rezavými vlasy. "Jsem Aelin." Představila jsem se, když skončila skladba a od jeviště a hlediště k nám doléhal potlesk diváků. "Vy nás teď budete mít na hudebku?" Zeptám se přímo a zadívám se jí do očí. Rozhodně si jsem jistá, že by mi mohla lhát jako každý jiný. A rozhodně chci její lži odhalit, i když jen pro sebe. Dívám se jí dětskýma očima do těch jejích mladých, ale dospělých. Jsou čímsi zvláštní a úchvatné.

Nadskočím, když vedle sebe zaslechnu dětský hlas a málem spadnu ze stolu, po chvilce však zase naberu rovnováhu a podívám se na dívku vedle mě. Aelin. Zeptá se mě, jestli je teď budu mít na hudebku a tak s úsměvem přikývnu.
"V to doufám," pousměji se a po chvilce mi dojde, že bych se možná měla představit. Páni, kde je moje vychování.
"Jmenuji se Aileen, měla bych nastoupit příští týden v pondělí," pousměji se a podívám se na dalšího, očividně nervózního studenta, který měl právě vystoupit.
"Jak dlouho hraješ na housle?" zeptám se Aelin po chvilce.

Cítila jsem a viděla, jak jsem ji rozhodila. Zřejmě se tolik zabrala do hudby, že nevnímala, jak se sunu vedle ní na stůl. Nevinně se pousměji a sleduji ji dál, jak zase nabírá rovnováhu a pak mi odpovídá. Pozorně jsem ji poslouchala a nevím proč, jsem v jejím hlase hledala náznak lži. Opravdu netuším. A také jsem nic nenašla. Možná bude super, když nás bude mít na hudebku. Mohla by to být zábava, když vidím, jak si vychutnává hudbu. Zároveň se ale bojím, jak s ní zamávají blbečci z naší třídy. I z jiných tříd. Ale upřímně jsem doufala, že má pevné nervy a nějak to vyřídí. Najednou se mě zeptá, jak dlouho hraji na housle. Zamyslím se na chvíli. "Vlastně přesně nevím, kdy jsem začala. Ale asi tak čtyři roky? možná pět. Ale hrozně mě to bavilo. Vlastně jsem začala s flétničkou. Vystřídala jsem hodně nástrojů během půlroku a na hodně jsem se jich učila, ale housle jsem si zamilovala. A klavír." Dodala jsem a vzpomínala na své první a neúspěšné pokusy vyloudit na houslích krásné tóny.

Stále mě pozorně sledovala a poslouchala, jako my něco hledala, nebo si mě zkoušela. Nechám to však plavat a v duchu se zasměji nad svými myšlenkami. Proboha, je to jen normální středoškolačka. Podívám se na ni, na její drobnou postavu, dětskou tvářičku. Dobře, možná až tak normální středoškolačka není, na to je moc mladá, ale koho to zajímá? Odpoví mi, že hraje asi tak čtyři roky a vyzkoušela mnoho nástrojů, z nichž její nejoblíbenější je klavír.
"Páni, jen čtyři roky učení a uživila by ses jako profesionálka," zasměji se. Zajímalo by mě, na kolik nástrojů umí hrát. Já sama ovládala dva, kytaru a klavír. Tiše jsem doufala, že dostanu zrovna její třídu, což bylo velmi pravděpodobné. Bude fajn znát alespoň jednu žačku.
"Budeš hrát ještě na klavír? Ráda bych si to poslechla," zeptám se s nadějí v hlase. Přeci jen řekla, že má nejradši housle a klavír a tak tady byla naděje, že tak talentovaná žačka bude hrát ještě jednou...

Její pohled, který jako by křičel: na středoškolačku jsi moc mladá, jsem dost dobře ignrovala. Tímhle pohledem mě sjel každý kdo věděl, že chodím na střední školu, ale nevadilo mi to. Už jsme si zvykla. Když však prohlásí, že bych se mohla uživit jako profesionálka, rozesměju se. "To rozhodně ne. Mám se toho ještě hodně co učit. Ale baví mě to." Usmála jsem se. Byla jsem ráda, že z jejích úst slyším upřímnou pravdu i když tady jsem si nebyla jistá, protože to ani ona si nemohla být jistá. Bylo to ale mnohem příjemnější, než poslouchat ty lži od ostatních. Bylo to vážně moc příjemné. A já díky tomu měla pocit, že ani já nemusím lhát. Chvilku mlčím a snažím se vnímat hudbu z pódia, ale zrovna hrála žačka prváku, která umí hrát opravdu krásně, ale byl to její první koncert a byla vystresovaná. A podle toho to i znělo. takže jsem se mnohem radši zaměřila na Aileen vedle mě. "Budu," Přikývla jsem a pousmála se. Je vtipné, že máme podobné jména. A taky, že se mi představila křestním a ne příjímením. "A t-vy hrajete na hudební nástroj?" Zeptala jsem se, abych se rovnou taky něco dozvěděla.

Rozesměje se krásným, zvonivým smíchem, který mě donutí k úsměvu. Prý se má ještě co učit, to nejspíš ano ale po čtyřech letech učení... No, byla to krátká doba a věřím, že se bude jen zlepšovat a zlepšovat. Pokud to vůbec jde. Ujistí mě, že ještě bude hrát na klavír, z čehož jsem měla radost. Po chvilce se mě zeptá, na který nástroj hraji.
"Klidně mi tykej, alespoň si nebudu připadat stará," zasměji se. Chtěla jsem hodiny hudebky udělat pro studenty spíše zábavné, přátelské, aby se na ně těšili. Když si všichni budeme společně užívat hudbu, bude to lepší, než když je budu nutit do něčeho, co nechtějí. Ničemu by to totiž neprospělo. Hlavně ať je to zábava.
"Hraji na klavír a na kytaru, jak klasickou, tak elektrickou," odpovím.
"Jak se ti vůbec vede ve škole, co spolužáci?" zeptám se trochu starostlivě. Věděla jsem, že ne každý je nadšený z toho, že s ním chodí takový mladý "skrček" do třídy.

"Dobře." Přikývla jsem, když mi řekla, že jí mám tykat. Prý si pak nebude připadat tak stará. "Vždyť nejsi vůbec stará." Zasmála jsem se pobaveně a pak se podívala na sebevědomého čtvrťáka, který byl na řadě s vystoupením. Také mi odpoví, že hraje na klavír a kytaru. Tedy na obě kytary. "To je super." Pousmála jsem se a představila si ji, jak hraje. Určitě bude hrát úžasně. Tím jsem si byla jistá. Jenže pak se zeptá, jak to jde ve škole. Zadívám se na špičky svých bot na nohou, kterými pohupuji sem a tam - pod stůl a zase ven. "Normálka asi. Je mi dvanáct a jsem ve druháku. Ostatním je šestnáct, některým už sedmnáct. Jsem buď neviditelná nebo terč pro jejich posměšky. Ale už jsem si zvykla. Můžou si říkat, co chtějí, ale hraju rozhodně líp než oni všichni dohromady." Řekla jsem odhodlaně ale stále jsem sledovala svoje špičky.

Ujistí mě, že stará nejsem, což u mě vyvolá vlnu smíchu, ale její úsměv zmizí v momentě, co se zeptám na školu. Sklopí hlavu a zadívá se na špičky svých bot, kterými pohupovala ve vzduchu. Něco málo mi řekne o chování jejích spolužáků a popíše víceméně to, co jsem čekala. Dám ji konejšivě ruku kolem ramen a posunu se trochu blíž.
"Tím jsem si jistá, jde to hned poznat. Jen podívej na toho sebevědomého kluka," řeknu a ukážu na nejspíš čtvrťáka, který zrovna začal hrát.
"Strčila bys ho do kapsy," řeknu povzbudivě s úsměvem. Budu na ni dávat pozor, vím jaké to je být v její situaci a není to vůbec příjemné. Povzdechnu si a pustím ji.
"Kdyby se cokoliv dělo, můžeš za mnou kdykoliv přijít," řeknu potichu.

Zadívala jsme se jí do těch upřímných očí a pak jsem se pousmála. "Já to zvládnu. První třída, kterou jsem přeskočila byla pátá. A Šesťáci na základce byli horší než tihle." Pokrčím rameny, když mi dá ruku kolem ramen. Bylo to něco, co bych čekala buď od ematických lidí, nebo od někoho, kdo si tím prošel. Ale zeptat jsem na to neodhodlala. "Jo, Filip si o sobě myslí hodně. Hraje hezky, ale já líp." Uculila jsem se a pak uhla pohledem k notám. "Měla bych se jít připravit." Dostala jsme ze sebe pak a seskočila ze stolu. Jdu po tom, co jsem po Filipovi. A Byla bych asi trochu nervózní, kdybych si neprohlédla a nezkontrolovala noty. Sice i ty umím nazpaměť, ale je to jistota, které se nechci hned vzdát. Je to jako vědět, že i když poletím, budu mít stále pevnou půdu pod nohama. Záchytný bod.

Pousměje se s tím, že šesťáci byli horší, smutně se pousměji, ale jakmile sebevědomě řekne, že je lepší než kluk, který právě hrál, znovu se zasměji. Pohled jí sklouzne k notám a rozhodne se jít připravit.
"Jen jim to nandej," zasměji se a nechám ji jít připravit. Byla další na řadě a sotva začne hrát na klavír, ponořím se zcela do krásné melodie. Hrála úžasně. Už jsem se nemohla dočkat, až začnu učit a najednou celý tenhle můj nápad začít pracovat jako učitelka nezněl tak špatně, ani mě tolik neděsil. Dokonce jsem se začala těšit. Jakmile Aelin dohraje, sále se rozezní bouřlivý potlesk, ke kterému se samozřejmě přidám a sleduji dalšího studenta, který měl jako další vystoupit.

Přišla jsem znovu na pódium a usadila jsem se ke klavíru. Na housle jsem přeci jen uměla o trochu líp,ale i klavír jsem milovala. jeho něžné tóny, které se uměly prolínat a měnit. Byl to úžasný nástroj, stejně jako housle. Rozložila jsem noty a položila prsty na chladné klávesy. Nemusela jsem se dvakrát uklidňovat. Prostě jsem začala hrát a hrála jsem dokud jsem měla co. Riwer flows in you. Uměla jsem ji už nazpaměť, protože jsme ji hrála skoro furt. Říkala toho tolik a zároveň nic. Dokonalá skladba. Ponořila jsem se do hudby, jako jsem to měla ve zvyku a jen jsem hrála. Nebyla to náročná skladba, ale ani jednoduchá - nejspíš. Ale i ta skončila. Dokončila jsem ji tedy a pak se zvedla ze židle a vzala si noty. Hluboce jsem se uklonila a odešla jsem zase do zákulisí. Alespoň se už koncert začal schylovat ke konci. Ne že by mě nebavilo vystupování, ale nemohla jsem se dočkat, až budu mít čas a prostor hrát a nepřestávat. Alespoň že koncert má být ukončen skladbou nás všech dohromady a já si ještě zahraju na pódiu.

Sledovala jsem i zbytek studentů bez jakéhokoli vyrušení a jen si užívala krásnou hudbu. Nakonec nastoupí na pódium všichni studenti a společně zahrají krásnou skladbu, která vžene slzy do očí mnoha rodičům. Viděla jsem pyšné výrazy některých učitelů a musela jsem se nad tím pousmát. Po skončení představení se sál začne vylidňovat a znovu si mě odchytí ředitel se smlouvou v ruce kterou s radostí podepíšu, abych mohla v pondělí nastoupit do mé nové a první práce.
"Můžete si zahrát, pokud chcete," řekne mi, když si všimne, že se každou chvíli toužebně dívám na klavír, který byl na pódiu. Zamyšleně se na něj podívám, rozhlédnu se a když se ujistím, že tady skoro nikdo už není a dokonce i ředitel odchází, vydám se ke klavíru, za který se usadím. Zhluboka se nadechnu a na chvíli zavřu oči. Netušila jsem co zahrát a tak to nechám na mé představivosti a začnu hrát něco, co s trochou štěstí bude znít dobře.

Poslední skladbu jsme zahráli dohromady a musím říct, že na to jak byly zkoušky hrozný, se nám to povedlo. Po bouřlivém potlesku se rodiče začali zvedat a rozcházet, aby si mohli chvilku popovídat se svými dětmi, ale pak se vydali domů. My žáci jsme si posbírali své věci a zpět jsme už měli jít pěšky. Šourala jsem se poslední, jak jsem měla ve zvyku a než jsem odešla, zaslechla jsem tichou, ale krásnou hudbu. Počkala jsem a potichu, potají jsem poslouchala. Neviděla jsem kdo to hraje, ale byla jsem si téměř jistá, že to musí být Aileen. Ale nevydám se zpět za ní. Jen zůstanu na místě a poslouchám. Po pár minutách však vyběhnu za ostatními a rychle je doženu, abych neměla problém. Naštěstí se mu vyhnu, ale jen tak tak. Celou cestu na intr jsem přemýšlela nad tóny, které Aileen spojovala. Byla jsem si skoro jistá, že to nebylo z žádné skladby. Alespoň ne z žádné, kterou bych znala. A o to krásnější se mi skladba zdála.

Dohraji skladbu a spokojeně se usměji. Sice jsem měla klavír doma, ale poslední dobou jsem na něj nějak moc nehrála. Bylo fajn zase sednout za klávesy, přestat na chvíli myslet a jen se ponořit do hudby. Nevnímat okolí, problémy, každodenní starosti. O to jsem se snažila. Každý den si naplno užít, abych ničeho nelitovala. Přesto jsem ale stále byla vystrašená holka, která se bála většího počtu lidí, nesnášela, když je středem pozornosti. Tohle jsem na sobě nesnášela a možná tohle je způsob, jak s tím něco udělat. Dokud mám čas. S povzdechem vstanu a vydám s k východu, rychle se rozběhnu do auta, abych nezmokla a vydám se domů. Byl pátek, takže mám dva dny na přípravu a v pondělí mám svou první hodinu hudebky v nové práci. Už jsem se nemohla dočkat.

Rychle jsme došli na intr. Ti, kteří si museli ještě pro něco dojít. Ostatní odjeli z koncertu rovnou se svými rodiči. Já jsem samozřejmě jen předstírala, jak se balím domů a pak jsem kufr schovala pod postel, jako že jsem odjela. V následujícím rozruchu, jak všichni odjížděli, jsem se vypařila ven, ale v pokoji jsem si nechala na škvírku otevřené okno. Vyrazila jsem do města a toulala se po ulicích. Stihla jsem se převléct a teď jsem v pláštěnce bloumala ulicemi. Chvíli jsem se rozmýšlela, ale pak jsem vytáhla medailon, který jsem vyhrála a zatoužila najít zase svého otce. Medailon chvilku nereagoval, ale pak mi začal ukazovat směr a já se po něm vydala, jako bych svírala v rukou obyčejný kompas. Jen trochu krásnější než obyčejné kompasy.

Po víkendu stráveném se Sethem a po dlouhé době vydatném nočním spánku jsem byla připravená vyrazit do školy na svou první hodinu. Začínala jsem dopoledne, takže si pak dám někde ve městě. Rozloučím se se Sethem a vydám se na cestu. Doufala jsem, že bude v pořádku, přeci jen bude poprvé doma tak dlouho sám. S povzdechem nastoupím do auta a dřív než se naději jsem před školou. Stavím se v ředitelně, kde dostanu ještě pár posledních instrukcí, nakonec mi však zbyde ještě hodně času a tak se vydám na průzkum školy a hledání mého kabinetu. Brzy jej najdu, hned kousek od učebny hudební výchovy. Odložím si zde všechny svoje věci a jakmile zazvoní na hodinu, vydám se do třídy. Trochu si oddechnu, když mezi partou hlučných puberťáků uvidím Aelin a usměji se na ni. Otočí se na mě zvědavé pohledy všech přítomných žáků. Seděli na židličkách v kruhu ve velké místnosti, po jejímž obvodu byly nejrůznější hudební nástroje, ať už pečlivě uložené v poličkách, nebo rozestavěné okolo.
"Zdravím, mé jméno je Aileen a ode dneška vám budu mít na hudebku," usměji se a posadím se na jednu z volných židlí, vedle které ležela třídní kniha. Po rychlém projití docházky se zadívám na všechny přítomné. Nebylo tady moc studentů, za což jsem byla ráda.
"Jako první bych vás chtěla trochu poznat, jakou hudbu máte rádi, jestli hrajete na hudební nástroj, nebo zpíváte. Takže začneme tím, že se mi každý z vás jednotlivě představí, vezme si svůj oblíbený hudební nástroj a něco nám krátce zahraje, nebo zazpívá. Výběr hudebního žánru je na vás," pousměji se a všechny si je prohlédnu. Někteří se tvářili nadšeně, jiní sebevědomě a další velmi nervózně.
"Tak, kdo začne?"

Nikam jsem se přes víkend nedostala. Hledala jsem svého otce, ale amulet mě vždy dostal na kraj města, kde pár set metrů dál byl už jediný dům. Jenže já byla toho názoru, že tam můj táta určitě nebydlí a tak jsem tam nezazvonila. Jenže mé výpravy tam poslední dobou končily. Naštěstí jsem přečkala i tenhle víkend a nastalo pondělí. Jako vždy jsem vypla ráno budík. Alespoň že kvůli mému věku jsem měla pokoj sama pro sebe. Rychle jsem se šla obléct, vyčistit si zuby, učesat se a to všechno ostatní. Brzy jsem byla hotová a tak jsme si vzala věci a vyšla do školy, stejně jako většina ostatních. První dvě hodiny, češtinu a matiku, jsem zvládla jako tichá myška. Další následovala hudebka. Celá naše třída se přemístila a já si sedla do učebny zase do rohu, dál od ostatních. Byla jsem ráda, že tu vidím Aileen. Ale trochu jsem se bála, aby jí nezaskočili ti blbečci od nás. Protože tu byli minimálně dva, kteří byli tak blbí, aby s ní flirtovali a ve svý fantazii ji svlíkali. 
Její nápad o poznání se mi líbil, ale bála jsem se, aby si tím nezavařila, protože nebude chtít nikdo začít. A já už vůbec ne. Chtěla jsem být jen tichá myška.