Acci x Reina 18 plus

Místo : Plánina za městem
čas: podvečer
počasí : jasno

Podvečer způsobuje, že v okolí planiny na východě počíná tma a skrz ten porost i stromy tak bude už hůře rozeznatelné, zda se tam něco temného skrývá. Tam na samé hranici planiny a stále skrytá vyčkává nedočkavě, ale trpělivě Reina. Sluchem, čichem i zrakem dbá na cokoliv alarmujícího. Určitě k tomu nespadají obyčejná zvířata. Křídla pevně drží při těle, svěšena. *Už.. aby nastala noc a mohla jsem se s klidem pořádně protáhnout..* posteskne si. Uvědomuje si, že hned před sebou má plně otevřený terén a stačí jen kousíček ke svobodě. To i ten klid ji chrání před nějakou tou panikou. Do těchto míst zavítala poprvé. Zavála ji sem bouře.

Šel se projít měl toho za den dost a tak si konečně mohl vzít svojí cvičnou hůl a jít si trochu protáhnout nohy a tělo . Došel na planinu jenž byla příjemně tichým místem pro to aby se na něj nido moc nekoukal. Došel v klidu do středu a začal pomalímy pohyby cvičit* Přidej * řekl si pro sebe a tak zrychlil. Ale pak se zastavil a podíval se směrem do lesů ., ke cítil někoho dalšího . Zatím se moc nehýbal a čekal zda- li neuvidí nejaký pohyb.

Překvapeně pozoruje toho cizince, který tam přichází. Celou dobu ho nehybně pozoruje. Připomíná jí další děti z místa, kde se narodila. Ví to, protože se jí při pohledu na něj připomene někdo jemu jen trochu podobný. Pouhý střípek vzpomínky. Černá tak, že neodráží světlo. Nevlastní ostatně žádné oblečení. Její život podléhal divokosti v naprostém osamění. Izolovaná a držíc se od lidí co nejdále. Mrkne svým zlatým okem při pohybu hlavou ze strany na stranu, aby si ho každým zvlášť mohla prohlédnout. Zavětří, kontrolujíc lidskou přítomnost. Rozhodne se ho ještě nějakou dobu z úkrytu sledovat. Váhá nad konfrontací.

Až tedka si uvědomil jak dlouho nebyl u lesů a tak se podíval na oblohu kde začali vycházet hvězdy jenž tak rád pozoruje se sestrou ale dneska je tu sám ted spíše ještě s nekým kdo se schovává a tak zvolá " Halo kdo jsi neboj neublížím ti tady jsou lidé a my ostatní přátele mne se bát nemusíš " a dále zkoumá křoviny a i les jestli neuvidí ten pohyb

"A co kdybych nebyla přítel, co kdybych ti řekla, že si chci užít tvou smrt a spokojeně se nažrat?" Ozve se hovorově, dál ukrytá v přítmí svého okolí. Odmlčí se, polekaná vlastním hlasem i rozhodnutím vůbec mu něco říct. *Pako! Jsem pako! Taky to může být dost dobře past!* Zasykne při těch myšlenkách, kdy se plácne hranou dlaně po čele. Přestává se jí líbit její skrýš. Pohyb ruky sklouzne v otření čumáku. Nepromyšlené gesto, ale má za následek zavadění o rostliny vedle ní, kdy jejich zašustění prozradí to, co už stihl profláknout její hlas. "Lidi... a.. přátelé..." Zasměje se tomu. Nevěří mu.

"Tak prosím stojím tu a tak se klidně nažer " usmeju se a pak když uvidím ten pohyb těch větví rozeznám nejakou postavu co připomíná ještěra " Hmm zajímavé takže ty jsi jedna z nás jak se tak koukám " musel jsem se smát a pak ta její poznámka " Hmm byl bych snad tady kdybych nebyl s lidmi v městě přátele ?" koukal dále do tmy a jen čekal zda- li ona vyleze. "Jsem Acci a mám tady svojí kavárnu rád tě vezmu k sobě určitě máš hlad a vše " sliboval si od toho že vyleze když jí nabídl pomoc

Přimhouří oči nad reakcí. *Blázen?.. * Vzpomene si na svůj původ. *Asi bych se tomu neměla divit.* Rozhodne se k tomu, být k němu shovívavá. "Jak to myslíš.. Jedna z nás?" Jde radši rovnou k věci. Z toho jeho smíchu se cítí dotčeně. Vůbec ji překvapuje, že s ním tak plynule mluví. Tak málo má možností s někým mluvit. Přijde jí to, jako věčnost od pobytu v místě svého zrození, kde četla mnoho knih i komunikovala slovy s lidmi kolem sebe. *Ta paměť.. A možná mé občasné, vyjímečné.. průpovídky samomluvy.. * Povzdechne si. Nechce se jí opouštět příkrov bezpečí před zpozorováním, dokud slunce nezapadne.

Pozoroval západ slunce jemuž už zbýval opravdujen kousek aby nebylo vidět* Aha na tohle eká hmm jak chytré * a tak odložil hul a jen si sedl na trávu a pak se tami natáhl a čekal na ní až vyleze nebož mu to došlo " A jak se vlastě jměnuješ prosím tě ?"zeptal se ji a pozoroval oblast kde ona byla chtěl vědět kdo doopravdy je moc ho to zajímalo a cítil i tu její magii .

Není zcela úplně tma, ale odhodlá se vystoupit z toho úkrytu za stromy a křovím. "Neodpovědělss! Nebratříčkuji se s lidmi, narazí-li na mne, zabíjím je, pravděpodobně i žeru.. Ale nebratříčkuji...!" Škubne rozčilením koncem dlouhého ocasu, když se s tím zasyknutím dožaduje odpovědi. Křídla zatím bezpečně u těla. Je tam v celé své kráse, jak se narodila. Nic ji nezakrývá. Jedině snad ta noc. V té krásně splývá, nesvítí-li měsíc na bezmračné obloze. Rohy na hlavě by ji mohli dokonce řadit k nějakým kozím tvorům, pokud by měl pozorovatel problém se zrakem.

Když uslyší kroky a šum jen se podívá směrem , kterým šslyšel vše " Ano jsi jako já experiment napůl člověk napůl nějaký tvor" usmál se a on viděl dost dobře a tak si všiml že nic na sobě nemá ale zatím nedával nic znát " Já jsem napůl nějaká šelma a taky člověk a tebe bych tipnul hmm nejaký plaz ale nevím jaký " řekl a postavil se a šel pomalu k ní " Máš hlad nebo bys radši něco lepšího ?" koukal na ní a nemohl z ní spustit oči byla nádherná " Mno spíše se repektujeme takže asi takhle bych řekl " usmál se ale asi to moc nebylo vidět

Pozoruje ho obezřetně. "Respektujete.. Jak se došlo k respektování, od bytí pokusnými králíky, jejich hračkami? Preferuji jiné označení, než plaz.." Konečně je dost daleko od stromů. Vítr je mírný, takže není problém protažení křídel. Miluje ten pocit volnosti, kdy jí nic neomezuje. Zavře oči, užívajíc si ten vánek. S roztaženými křídly do stran, naplno, zabírá mnohem víc prostoru kolem sebe. "A.. Respektuj můj osobní prostor.. Tři metry nejméně, ode mne." Upozorní ho, zatímco se prvně nechá seznámit se vším co ten blázen říká.

"Neboť se dozvěděli co a jak jsem vznikli a navíc je nás dost an to že jsme se stali národem " usmál jsem se a přesně na tři metry jsem se zastavil od ní a pak si prohlídl ty křídla" Hmm říkalo se nebo jsem slyše ty co dělali na nás ty experimnty že našli drači DNA a hle ona to byla pravda " usmál jsem se a pak jsem vytahl z kapsy čokotyčku a jen jí ji podal " Prozdradíš mi tvé jméno krásná dračice" alehce se uklonil na důkaz respektu

Překvapí ji. Velmi mile ji překvapí. Odkašle si s rukou sevřenou před čumakem a rozpacitě neví kam s očima. "R-reina.. Reina Yoshiko." Trochu ji rozhodil tím přístupem. Od dob odloučení od společnosti na nic takového nenarážela. Její přístup k němu se trochu zjemní. "Tak.. Dejme tomu.. Že bych ti uvěřila.. Co je tohle místo, kde je dle tebe koexistence lidí i Nás, zač?" Stojí tam s křídly do větru.

"Tomuhle městu se říká Atreia a je to město všech známých i neznámých tvorů " usměje se na ní a jen jí pozoruje " Zde žijeme v míru a pomáháme si tak nějak je tu spíše více příššer a dalších zajímavých existencí než lidí ale někteří mají přítomnost nás raději než lidí " pak pomalu přistoupil o krok blíže k ní " Chceš tedy ukázat zítra město ale to bys musela semnou ke mne kde bych ti dal najíst a taky tě oblékl " odvrátil lehce pohled jen aby nevypadal jak uchyl .

Užívá si ten pocit jistoty, který má s volnými křídly a větrem co cítí i volnou oblohou. Cítí touhu z vidiny moci společensky nějak žít, vidět opravdu věci, které vídala dosud maximálně na obrázcích, moci dělat věci o nichž dříve pouze čítala v knížkách, nebo byli vyprávěné, odposlechnuty od zaměstnanců v komplexu. Ta představa ji láká. Zkušenost i rozum, ty dva v ní však drží nervozitu, strach. "Odpřísáhneš mi, že.. " Odlmčí se. Neví, jak to doříct. Vše má své kličky. Visí na jeho osobě svým pohledem, který z něj nespouští. Jen díky noci a své černotě, která světlo spíš pohlcuje, než odráží, si nic nedělá z toho, že je tam před ním takhle odhalená a nahá. Občas jí trochu zaškube sval v křídlech. Každý pohyb ji může takto snadno vznést do vzduchu, nemluvě o nějakém poryvu vzduchu zpředu.

"Co ti mám odpřísáhnout že se tě nikdo nedotkne a e tu jsi v bezpečí " chvilku se naoko zamyslel a pak se usmál " Ale jistě co jiného tady jsi v bezpečí žádné vězení , žádné zkoužky prostě nic jen obyčejný život " pak přistoupil opět o kousek blíže

Zvědavě skloní hlavu. Nakonec máchne křídly, aby je stáhla následně k tělu. I tak k němu tím pohybem vrhne vzduch a sebe vyhodí o necelý metr nad zem, o podstatný kus dál od Acciho. Poslalo ji zo vzad. K zachování důstojnosti se při dopadu hodně předklonila. Končí opět na nohama při zemi. "Dejme tomu, že tě beru za slovo." Rozhodne se s ušklíbnutím.

Když máchla křídli nečekal to a tak spadl na zadek i když se to nezdálo byl menší nevážil moc takže ten poryv větru s ním udělal docela dost ale musel se smát " Tak dobře já bydlím nedaleko a musíme ti sehnat něco na sebe a určo máš hlad " zvedl se oprášil si kalhotya pomalu se vydal pryč.

Vyrazí za ním. Sváří se v ní obrovská zvědavost, nedočkavost poznat věci, které jí byli kvůli jejímu původu doposud jen upřeny, ale četla o nich, s napjatostí z toho, že jde pravděpodobně stále jen o pouhý naivní sen. "Nepotřebuješ světlo k té své cestě? Bylo by nemilé, kdyby se mi průvodce přizabil cestou.." Prohlíží si ho dle svých možností, když je noc. *Město...* Cítí se opět, jak malé dítě. Vždy mohla maximálně zkouknout civilizaci shora, přelétnout v noci, koukat z dálky. A teď do něj poprvé za ty roky vkročí. Takže ano, jak malé děcko těšící se na dárky, které si tak moc přeje. Pro svůj cíl ignoruje velkou část všech zvuků i scenérie přírody, která je kolem ní. Vyhlíží město, jeho obrysy, budovy.

"Proč bych ho potřeboval nejsi jediná kdo vidí po tmě " musel se usmát a tak šel dále . Prošli uličkama kam se vešla ona tak akorát až došli k větší budově jenž byla jeho sídlem " vítej u mne tohle je kavárna ale i muj dům doufám , že se ti tady bude líbit " usmál se a pak otevřel dveře a nechal jí vejít a nechal jí kochat mezitím šel udělat jídlo .

Užasle s nefalšovaným nadchnutím hledí na vše před sebou. Ústa pootevřena. Zapomíná dokonce na nějaké následování Acciho, zabraná příliš do věcí kolem. Však se prvně prochází jen tak městem. Zapomínajíc na hrozbu za níž tahle místa dosud byla nucena brát. Zapomínajíc na to, že je tam právě nyní nahá. Rukou se dotýká jedné zdi budovy a zakouká se do výlohy. Pokud si ji Acci neohlídá, pravděpodobně se mu ztratí. Upoutává ji cokoliv co může zahlédnout vystavené za skleněnými výlohami. I pouhé dveře, kde je napsáno antikvariát. Takové trochu zašlé. Nehtem ukazováčku levé ruky přejede těsně pod nápisem na dveřích, jak si ho čte. Přesně tak, zastavila se u toho. Nápis je dobře čitelný i skrz zvolené barvy, kdy vyniká v podkladu. *Město.. Vážně jsem ve městě.. Procházím jím..* Občas pohne koncem ocasu. Ten po zemi nevláčí. Vždy se nese nad zemí, i kdyby jen kousíček.

Pozoruje jí celou dobu a vzpomělsi na svoje první když se objěvil ve městě a byl na ní užasný pohled. Kdy vypadala jako malá a objevila nový svět . Ale u ní to tak bylo a tak nikam moc nespěchal . Pak když došli k němu a o jí uvedl nechal jí procházet se domem věděl, že nikdo doma není a tak mu nevadilo že tam chodila jak jí někdo stvořil " Co vlastně jsi jedla když jsi byla venku ?" zeptá se jí

Trvá jí to opravdu dlouho, než se od těch fascinujících míst odtrhne. To přichází pouze v okamžik, kdy už jí stačilo. Křídla má stále stažená u těla. Fascinace tím, kde se ocitla, jí bránila naplno si uvědomit, že je v mnoha těch uličkách, jak v pasti. Stejně to má i s vnitřkem budovy, kam vstupuje. Samo, že svým ocasem i křídly o lesco zavadí. Možná i lesco poshazuje z míst, kde to má být. Kouká naprosto po všem. "Co jsem jedla?.." Ta otázka jí přijde zbytečná, hloupá. Koukne tam, odkud na ni mluví. "Maso.. Že se vůbec ptáš.." V jejím krátkém úsměvu je vidět ostré zuby. "Zpočátku cokoliv se namanulo.. Pozděj, schopna získat si snáze co chci.. To už jsem byla vybíravější.. Ale syrové.. jindy propečené až spálené.. Někdy zvěřina, rybina.. Občas i lidi. A pokud byla sezóna a bylo to u mne, pak jsem do jídelníčku sem tam přidala nějaké divoké ovoce. Bylo sladké. Většinou." Poctivě se zamyslí nad jeho otázkou. *Snad ví co potřeboval.* Hádá, zatímco se chystá vrátit k rozhlížení se po místnosti z níž hledí do kuchyně. Nechce mu to tam zbořit, ač netuší co je ta místnost přesně zač.

Když odpovídala věděl co udělá chce aby se pořádně najedla a byla sytá a tak začal vařit guláš jenž obsahoval i jeho bylinky co pěstoval na parapetě v kuchyni :. Když procházela domem mohla vidět dost umění a i nejaké hudební nástroje taky vše bylo spíše laděno do temnějších odstínů měk rostě rád utulno ale ne sklíčenost. Když vše už měl nejak dané a nechal to vařit . Šel po hluku co ona vydávala " Asi bychom tě měli obléknou zítra pujdem do města "