Cassie / Sofie

SOFIE: Když se mě Cassie zabalená do svetrů zeptala, zda mi není líto králíka, kterého zabiju. Trochu provinile jsem se na ni podívala. Snad jsem neřekla něco špatně, ani mě nenapadlo, že by jí to mohlo vadit. Chvíli jsem se zamyslela, abych neřekla nějakou blbost. "No občas jo, ale, když já.... Já mám maso ráda, víš. A zrovna tohle zboží se krad..e. .. teda kupuje špatně." Z ušima natočenýma co nejvíc na ni jsem s mírně svěšenou hlavou čekala na její reakci. Co když je to nějaký obránce králíků. ´Vždyť já to nedělám, kvůli tomu, že by mě lov bavil. ...Teda... Jo, možná je trochu zábavný. Jsou to hold moje divoké instinkty, ale především je lovím, abych se pořádně najedla. Co je na tom špatného, vsadím se, že vegetarián rozhodně není.´Její další slova mě vedla k zamyšlení. ´Proč jsem se do toho vůbec motala, že já raději nedržela pusu.´ Udělal jsem krok zpátky a mrskla ocasem. "Promiň já tě tím nechtěla naštvat, jasně že to není hloupé, já jen.... no to je jedno." Omluvila jsem se jí a čekala, že problém tím bude vyřeše. Cassie chtěla po mě sušenku. Dost jsem se na ní usmála a několikrát protočila špičku ocasu. "Jasně hned budu zpátky." Bez jediného kroku jsem se doslova vypařila. Portla jsem se do druhého patra, kde jsem z poličky vyndala ještě nerozdělané čokoládové sušenky značky Disco. I s nimi v ruce mě má magie vrátila na místo mé původní polohy. K osobě se teda určitě nepřiblížím, položila jsem proto sušenky na železnou konstrukci a řekla. "Tady je máš, jsou dobré." Poté jsme se přemístila asi o 20 metrů dál ke zdi. Jako ano tohle musí vypadat neslušně, ale trochu se bojím, že mě ta čarodějka v něco promění. Na její otázku ohledně jiných elinů jsem zakývala rameny. Tuhle možnost jsme totiž nikdy nezvážila, asi bych si s nimi stejně moc nerozuměla a ani nevím, kde je mám hledat. Navíc mi samota nevadí.

Se zájmem jsem sledovala, každý její pohyb. Zdálo se totiž, že je ze mě neuvěřitelně nervozní, téměř, jako by litovala svých činů. Já jí tu ale přeci nic nevyčítám, jen se ptám. Hmmm...asi bude trochu citlivější než Fárn v těhle věcech. Má domněnka se velmi rychle potvrdila, když se mi hrozně rychle začala omlouvat, což dle mého názoru docela bylo na místě. Naštěstí mi to vysvětlila a já její omluvu s úsměvem přijala, možná ji prostě jen něco zmátlo, kdo ví? Třeba se to brzy dozvím. Nadšeně jsem ji sledovala, jakmile udělala to svoje Puf*! Je to prostě parádní. Během několika vteřin, se připufla spět, už už jsem jí chtěla říct, jak je úžasná, na místo toho mi však slova utekla z pusy, protože se opět odpufla. Možná na mém výrazu bylo znát, že jsem trochu posmutněla. Copak vážně vypadám děsivě? Nebo se se mnou nechce bavit z úplně jiného důvodu? Raději jsem to nechala být a došla si pro nyní už své sušenky. "Hele...já ti vážně nechci nic udělat, nevadí mi podstoupit nějaký test na zjišťování upírysmu, abych tě uklidnila. Nevíš třeba, jak se něco takového děla? Mě by to totiž taky docela zajímalo." Má otázka byla prostá, nicméně já tak nějak doufala, že by mohla vyřešit tuhle ošemetnou situaci.

SOFIE: Našpicovala jsem uši a pozorovala tiše osobu, která si šla pro ty sušenky. Vypadal docela smutně, ale já vůbec nechápu proč, tázavě jsem se na ni koukala jemně u toho švihala ocasem. ´Co je za problém... Ona snad tyhle nechtěla, jsou špatné, já tu ale jiné nemám, mám se ji zeptat jestli nechce něco jiného.´ Prolétlo mi hlavou. Trochu nešťastně jsem se po ní ohlédla. "Je něco špatně, mám přinést něco jiného?" Pak mě však, ale ještě jednou ujistila, že mi nechce ublížit. Uši jsem sklopila dozadu a udělala dva kroky do předu." Ale já si nemyslím, že jsi upír. Pár už jsme jich viděla," doslova... víc než dva ne. "A ti vypadali trochu jinak. Já tě nechci nějak urazit, jen jsem se ze začátku trochu polekala. Když jsem zakopla o toho obrovského, strašidelného a ošklivého hada. Tak nějak se přes to nemůžu přenést i když už vypadáš mile." Snažila jsme ji to nějak vysvětlit a doufala, že to pochopí. Povolila jsem se v ramenou a stále propalovala Cassie pohledem. Najednou můj sluch zaujal nějaký zvuk za mými zády. Uslyšela nějaké tiché zachrastění uši se mi ihned natočili tím směrem a hned na to i celá hlava. vyskočila jsem asi metry vysoko a dopadla kousek stranou. Naštěstí to byla jen malá myška. Výhružně jsem na ni zavrčela a vycenila u toho své bílé velké zuby. Dál už mě nezajímala, má pozornost ihned připadla Cassie.

Při její zmíňce o upírech, jsem se jen užasle otočila. "Fakt si to nemyslíš?" Na malý okamžik jsem se odmlčela a nervozně se snažila do země vykroutit špičkou boty důlek. "Já je neznám. Neřekneš mi, jak se to pozná, abych byla klidnější? Mě to totiž napadlo až teď a o upirismu jsem si toho zatím moc nezjišťovala." Sušenky jsem si cpala do pusy, mezi řečí, naprosto spokojená s jejich chutí, především ale s tím, že si se mnou konečně kamarádka povídá. V mé tváři se opět otiskly stopy smutku. "Jo já vím...no...takhle hold vypadám. Zase jsem se ale naučila nesoudit ostatní podle vzhledu víš? Je to skvělý. Navíc, už jsem si na to tak nějak zvykla, každý se bojí, Fárn ale říká, že jsem hodná. No a ona je hrozně chytrá! Strašně moc! Jako kdyby snědla knihovnu nebo si to o sobě alespoň často myslí." Jasně spět k věci. "Jestli se ti ale hodně nelíbím, půjdu teda jinam." Vypadlo ze mě nakonec, nerada bych jí navozovala noční můry...nebo denní. Já vlastně netuším, kdy tohle stvoření může spát. Zkoumavě jsem sledovala elinku, která se dala do lítého boje s myší, teda spíš očního souboje, možná souboje vůlí, s hrdostí však musím uznat, že rozhodně vyhrála kočičanda. Trochu nechápavě jsem svraštila obočí. "Emmm...Ty se bojíš myšek? Máš myší trauma z dětství?"

SOFIE: "Už jsem přece řekla, že si tím nejsem jistá, příliš upírů jsem nepotkala, ale ty mi prostě jako upír nepřijdeš." Moc ráda jsem viděla, že jí moje sušenky chutnají, doufám, že mi ale nechá aspoň jednu nebo dvě. Mám na ně taky docela chuť. Bedlivě jsem neznámou pozorovala. Jak mile přišla řeč na její podobu, došlo mi, jak mohla moje slova působit nepěkně a zranitelně, já ji přece nechtěla nijak ublížit, jen občas prostě říkám věci na rovinu a bez většího rozmyslu. Ouška mi zmizela v srsti a obličej nabral provinilý, omluvný výraz. Její proslov jsem si tiše poslechla, sice nemá ráda lidi, kteří se tváří, že snědli knihovnu, ale Cassie vypadala, že má dotyčnou docela ráda. Na mé tváři se vykouzlil krátký přesto velmi milý úsměv. Když zmínila svůj odchod ouška jsem vzpřímila a plně je natočila na danou osobu. Ano byla bych ráda, aby mě nechala na pokoji a já měla klid, ale asi by to ode mě bylo hrubé a nezdvořilé. Třeba opravdu bude hodná a mohla by být moje kamarádka, co když ale ne. Bojovala jsem sama se sebou srdce se mi zrychlilo a do výrazu se vkradl nepříjemný nervózní pohled, který se mi naprosto nedařilo skrýt. Zamávala jsem ocasem ze strany na stranu a chytla si jednou rukou zápěstí té druhé, mnula jsem svou ruku v černých pevných drápech a zápěstím točila, jako bych se protahovala. "Né zůstaň, když chceš mě to nevadí, už dlouho jsem neměla společnost. S tlumeným žuchnutím jsem se usadila do tureckého sedu a stále Cassie propalovala pohledem. Vyplázla jsme jazyka a otevřela do široka svou pusu plnou zubů, následovalo dlouhé zívnutí, z přivřených očí mě začaly téct malé slzy. Únava se už hlásila. Promnula jsme si unavené oči a ještě krátce řekla. "A né myší se nebojím, jen nemám ráda nečekané zvuky." Hlavou se mi motalo spoustu myšlenek, zda údajnou elinku nepozvat dál. Nahoře mám víc věcí i svou postel, nemusela bych sedět na té ledové podlaze. "Řekneš mi tedy o sobě něco?" Naklonila jsem hlavu na stranu. Sice už jsem neměla pocit, že mě každou chvíli sežere, ale i tak jsem si od ní držela bezpečný odstup.

Vděčně jsem se na tuhle kočičí holku usmála. "Jééé děkuju. To docela ráda slyším, chvilku jsem z toho měla strach, totiž." Všechny sušenky už brzy vzali za své, ale složení většiny, alespoň tohoto druhu, často používá velice podobné ingredience, proto pro mne nebyl problém nadělat další. Krom toho jsem vedle vytvořila mísu čokoládové šlehačky a zeptala se Sofie. "Dáš si taky? Je to vážně dobrý takhle dohromady." Oznámila jsem a znovu se pustila do jídla. Nadšeně jsem zatleskala, když mi dovolila zůstat. "Super! Budeme si vyprávět příběhy strašidelný a tak podobně. Už se nemůžu dočkat. Jak dlouho, že jsi to neměla společnost?" Nedalo mi, položit tuhle nejspíš krapet nevhodnou otázku. Při jejím zívnutí, jsem se musela pousmát. "To je super. Máš vážně hezký zuby, taky jedny mám." Odvětila jsem hrdě a ukázala jí své dominantní jedové špičáky, které hned zase nechala zmizet. "No...já nevím, co by tě tak mohlo zajímat? Žiju taky a přicestovala jsem sem z druhé strany země, protože hledám posledního přeživšího ze svojí rodiny. Zatím jsem sice našla jenom Fárn...ale to mi teď ke štěstí docela stačí." Pohledem jsem znovu přelétla, po většinou holých zdech budovy. Třeba bychom spolu tohle místo mohly později i vyzdobit.

SOFIE: Na tváři se mi objevil hrdý výraz a špičkou ocasu elegantně mrskla ze strany na stranu, když mi pochválila zuby, ale můj výraz se rychle změnil. Uši zmizely v srsti a ocásek spadl na zem. Ty její hadí jedové zuby byly opravdu děsivé. Zhluboka jsem se na dechla a stále si do kola v hlavě opakoval. Ona tě nechce sníst, nekouše, určitě ti nechce ublížit......doufám. Přemlouvala jsem samu sebe. Opravdu jinak vypadal mile. Zrak mi zakotvil na té dobrotě, kterou Cassie vykouzlila. Olízla jsem si rty, ale nakonec odpověděla: " Ne děkuji, nedám si." Nerozhodnost v mém hlase nešla vůbec skrýt, je pravda, že v jiných případech bych si dala velice ráda, ale téhle misce, jenž se tu prostě zjevila, nevěřím. Navíc se mi nechce k té hadici chodit tak blízko, co když je to jen nějaká léčka. Ano už to možná trochu přeháním, ale opatrnosti není nikdy dost. Pozorujíc každý její pohyb jsem se přehoupla na kolena, né že by mi byla zima, můj kožíšek mě dobře před chladem betonu chránil, ale tvrdý je i tak. "S těmi strašidelnými příběhy bych to nepřeháněla, ale ráda se dozvím něco nového." Odvětila jsem mile a začala mnout huňatou špičku ocasu ve svých dlaních. Svým způsobem mě to vždy uklidňuje. Když mé uši zaznamenaly otázku ohledně společnosti. Do tváře se mi vtíral smutný výraz. Už vlastně ani nevím. Rychle jsem své rty roztáhla do úsměvu a odpověděla. "Chvilku." Poslechla jsem si její krátké vyprávění a začala chápat, že ani ona to asi v životě neměla úplně jednoduché. Hrozně ráda se dozvím víc, už se těším na její jistě zábavné a napínavé historky. Natěšeně jsem mrskala ocasem ze strany na stranu a zabořila zrak do Cassieniny tváře. Ale ona se podívala uplně nikam jinam. Znervoznila jsem a prudce se začala otáčet a nastražila uši, tak aby jim neunikl ani ten nejemnější zvuk. Jaké asi vidí nebezpečí. Tak kde to je. Vyskočila jsem na nohy a ještě se několikrát rozhlédla. Když však Cassie začla mluvit o výzdobě, tep se mi vrátil do normálu a já se na ni mile usmála a oddechla si. "Aha ..Em, jo jasně, počkat CO? Ne to asi ne je to tu holé, aby to vypadalo nenápadně neber to osobě, ale já teda o pozornost nestojím. Jsem ráda, že nikdo neví, kde bydlím. Teda teď krom tebe, ale ty to nikomu neřekneš žene." Usadila jsem zpátky na zem a promnula si v prstech konečky vlasů. "Navíc já spím nahoře, tam je to takové hezčejší." Mluvila jsem už uplně klidně ale hned, jak jsem slova vyřkla, praštila se dlaní do čela. To je teda opravdu nenápadný ji tohle vytroubit, jako ano možná by ji to došlo, pro ty sušenky jsem někam musela jít, ale musím si začít dávat trochu pozor. Tohle nejde. Ouška se natočila dozadu a hlava se mírně naklonila k jedné straně. "Chceš slyšet něco o mě?" Dlouze jsem se zamyslela. "Teda není to nic zajímavého většinu života jsem strávila v okolí Atreai."