pro Mia 25/12/2019, 00:38
Dneska byl nádherný den, který jsem se rozhodla využít naplno a jít se proběhnout. Už jsem se najedla, měla jsem ještě poslední konzervu, budu muset něco ulovit, nebo v noci navštívit obchod. Uvidím, na co budu mít chuť. "Mohla bych dneska běžet až prameni říčky, když už nemám nic v plánu." Prohodila jsem do prázdné jeskyně. Povídat si sama se sebou jsem zvyklá, občas to dělám bez toho, abych si to vůbec uvědomovala, přijde mi to normální. Pomalu jsem se rozešla směrem z jeskyně, přičemž jsem se při každém kroku protahovala. Byla to taková moje rutina. Každé ráno se protahuju, občas jdu běhat, jindy ne, ale protahuju se vždy. Mám to přesně naměřené, takže jakmile jsem udělala první krok do měkké, dneska poněkud bahnité hlíny, rovnou jsem se rozběhla. Zvolila jsem pomalejší tempo, protože dneska chci běžet daleko, takže abych si správně rozložila síly. Ihned jsem zatočila směrem k říčce a běžela kousek od ní. Mé bosé tlapky se zabořovaly do hlíny v pravidelném rytmu. Střídala jsem jednu nohu za druhou a klidně dýchala, nezapomínala jsem se kolem sebe rozhlížet, protože ačkoliv tuhle část lesa nikdo nenavštěvuje, vždy může hrozit nějaké nebezpečí. Jako bych to zakřikla, v dáli jsem uviděla nějakou postavu . Okamžitě jsem zastavila a schovala se za nejbližší strom. Musím nějak nenápadně zjistit, o koho se jedná. Skákala jsem od stromu k jinému stromu a tak se posunovala blíž, ale stále jsem se udržovala dostatečný odstup a snažila se být dost daleko. Byla jsem už dost blízko, abych dokázala rozpoznat osobu přede mnou. Jakmile jsem dokázala dostatečně zaostřit rozpoznala jsem...To není možné. Opět jsem se schovala za strom a snažila se vstřebat to, co jsem právě viděla. Je jako já...napůl člověk, napůl zvíře. Musím se ujistit, konečně poznám někoho, jako jsem já. Oči se mi nad tohle myšlenkou rozzářily, ale když jsem se znovu podívala tím směrem, už tam nikdo nebyl. Zhluboka jsem nasála okolní vůni, abych se vydala správným směrem, stopování mi naštěstí nedělá problém a pokud budu mít štěstí, tak nebude ani tak daleko. Vydala jsem se podle svého čichu, už jsem si ani nedávala pozor, aby mě nespatřil...nebo nespatřila? To se dozvím. Během chvilky jsem spatřila osobu přede mnou. Trochu jsem se lekla, když vyskočila do vzduchu, ale když pak promluvila, tak jsem podle hlasu poznala, že je to opravdu ona. Hlavně dobrý první dojem, chci si udělat kamarádku. Ještě jsem se o kousek přiblížila, než jsem si dostatečně hlasitě odkašlala. "Ehm...Ahoj." Začala jsem a nejistě zamávala. Snad ji nevylekám.