Zíral jsem na hlášení, které mi Astaroth hodil na krk a tiše jsem ho proklínal. Poslední dobou mi dával čím dál víc nudné práce a teď... Teď tomu nasadil korunu, když mi dal zprávy od všech našich špehů, spojenců, přátel či žoldáckých skupin, o tom, co se děje v podsvětí. Pročítal jsem je u podruhé jen kvůli tomu, že mi ten kretén řekl, že jsem určitě něco vynechal, že tam určitě muselo být něco zajímavého, ale nebylo! Povzdechnu si a hodím papíry na okraj stolu. Písmo jsem už viděl dvakrát, byl jsem neskutečně unavený, ale... Nemohl jsem usnout. Pokoušel jsem se o to předtím, než jsem začal číst hlášení, ale ty byly nudnější než obyčejné ležení v posteli. S povzdechem se vydám k oknu, které otevřu, venku řádila pořádná bouřka a každou chvíli nebe osvětlil pořádný blesk. Zavřu oči a zaposlouchám se do zvuku deště, který mě trochu uklidní. Následně začnu pozorovat bouřku, všechny ty blesky, které se objevovaly a až po dobré hodince zavřu okno a rozhodnu se jít spát. Zalehnu do postele, ale hlasité hromy mi nedovolovaly usnout, proto jsem byl neskonale vděčný, když veškeré zvuky utichly. Pomalu jsem upadal do spánku a proto málem vyletím z kůže, když se mi za zády ozve ťukání do skla. Rychle se otočím a vyjeveně se zadívám na havrana, který mi ťukal zobákem do okna.
"Posranej pták!" zavrčím, než si znovu lehnu a zavřu oči. Ťuk, ťuk. Určitě brzy odletí a já konečně usnu, nemůže tu být dlouho. Ťuk, ťuk. Fajn, ode dneška oficiálně nesnáším veškeré ptactvo. Ťuk, ťuk. Tentokrát už to nevydržím, prudce za sebe máchnu rukou a vyšlu vlnu temné magie. Vteřinu na to se ozve zvuk tříštícího se skla, poplašené zakrákorání a potom... Potom bylo konečně ticho.
"Čarodějnice v hlubokém lese severně od Atrei nabízí splnění jednoho přání každému, kdo dokáže projít třemi jejími úkoly."
Dostanu tik do oka a vyskočím z postele, zatímco se vydám k rozbitému oknu. Vykouknu z něj, nikde nebylo žádné peří, ani havran... Navíc sotva vystrčím hlavu z okna, znovu se rozprší a bouřka pokračovala. Rychle zastrčím hlavu zpátky dovnitř, ale i tak jsem měl mokré vlasy a byl jsem hodně, ale vážně hodně naštvaný. S tikem v oku zalezu zpátky do postele, ale kvůli bouřky venku a rozbitému oknu jsem nemohl absolutně usnout.
"Tři úkoly... Přání... Posraná čarodějnice... Nic plnit nebudu. Zabiju ji. Pomalu. Bolestivě... Kráva mě nenechá vyspat a ještě něco chce," začnu si mumlat pod nos, než s frustrovaným, velmi naštvaným řevem vyskočím z postele, chytím peřinu a polštář a zakotvím na gauči ve společenské místnosti, kde nebyla žádná okna a bouřka sem nedoléhala.
Ráno mě probudí tlumené hlasy, rozmrzele zavrčím, než se vyhrabu z peřin a podaří se mi vyděsit tři nováčky, kteří se poplašeně rozběhnou pryč. Párkrát zamrkám, než vezmu peřinu a rozespale se vydám zpátky do pokoje. Zadívám se na rozbité okno a při vzpomínce na včerejšek dostanu opět tik do okna. Já jí dám... Byl jsem naštvaný a věděl jsem, že tu čarodějnici prostě najít půjdu... Nebo vtipálka, který mi sem toho magického havrana poslal. A jestli to vážně byl vtip, někoho zabiju. Naštvaně si odfrknu, než se obleču, stavím se za Astarothem, kterému hodím na stůl hlášení, prsknu na něj, že si beru volno a dřív, než mi stačí odpovědět, raději zase zmizím. Neměl jsem na něj náladu a kdybych zůstal, nejspíš bychom se porvali. Zase. Ale tentokrát bych to nebyl já, kdo by skončil na zemi. Ne, tentokrát bych se opravdu bránil a šel mu po krku. A byl jsem si celkem jistý, že bych vyhrál. Povzdechnu si a jakmile se dostanu ven, zamířím městem k severnímu kraji Atreii. Jakmile jsem stál před lesem, vydám se dál, zatímco jsem se rozhlížel okolo. Čím hlouběji jsem se dostával, tím více magie jsem ve svém okolí cítil. Když se zaměřím na rostliny a půdu okolo mě, uvědomím si, že ji cítím z nich. Ani jsem netušil, kam jdu, kde tu krávu najít a co po mně bude chtít. Při procházce na čerstvém vzduchu po lese jsem se však začínal uklidňovat a dokonce si ten klid i užíval. V momentě, kdy však zaslechnu havrana si nedopustím vlnu stlačeného vzduchu, který pošlu jeho směrem a ušklíbnu se, když si všimnu černého peří, které padalo k zemi. Snažil jsem se najít střed oné magie, to, kde je nejsilnější, nebo jakékoliv známky toho, že by v okolí kdokoliv bydlel. Žádné jsem nenašel a přišlo mi, že ta magie ani ohnisko nemá. Pořád se měnila, slábla, nebo naopak sílila a to jsem pořád šel jedním smě- Počkat... Já se motám v kruzích! Znovu se naštvu, dostanu tik do okna a frustrovaně zavrčím. Potlačím svou chuť vypálit celý les a s ním upálit i tu čarodějku, protože to bylo momentálně to jediné, co si podle mě zasloužila. Pomocí levitace se vznesu nad les a rozhlédnu se okolo. Celkem nedaleko ode mě zahlédnu něco, co vypadalo jako obydlí a tak se vydám oním směrem. A za chvíli jsem opravdu stál před jakýmsi skromným domkem, se zahrádkou, na které rostlo mnoho bylin a ve dveřích stála... Nejspíš ona čarodějka? Prohlédnu si ji, měla na tváři masku, ale i tak mi přišlo, že vypadá velice mladě. Něco mi však říkalo, že tomu tak není. Zaměřím se na její magii a překvapeně zamrkám. Po dlouhé době jsem narazil na tvora, jehož magie byla téměř stejně silná, jako já. Částečně mě přejde vztek a nahradí jej zvědavost. To byl asi jediný důvod, proč jsem se jí nevrhl po krku. Tiše si odfrknu, než si založím ruce na prsou a probodnu ji pohledem.
"Doufám, že to stojí za to, protože jestli ne, budu vraždit."