Tu noc jsem hledala informace o svém dalším úkolu. Vlkodlak, který jen za poslední měsíc zabil tři lidi, mi vrtal hlavou už dlouho a jak jsem včera zjistila, věděl o mě stejně tak, jako já o něm. To mě nutilo pracovat rychleji i déle. Ani nevím, jak jsem usnula, vzpomínám si jen jak mě probudilo ťukání drozda na mé okno. Rychle jsem vyskočila na nohy a navlékla se do své černé korzetové blůzy s dlouhými rukávy, aby překryly mou ruku vytvořenou z modré energie. Nasadila jsem si rovněž černé rukavice, dlouhé kalhoty a vyrazila ze dveří. Sotva jsem je otevřela, oslepilo mě jasné slunce, které už bylo vysoko na obloze. Nějaké malé dítě vykřiklo. "Jejda!" Než mé oči stačily přivyknout slunečnímu svitu, jakoby od nikud přiletěl míč a zasáhl mě přímo do hlavy. "Copak nemůžete dávat pozor?" Zavolala jsem na ně podrážděně. Konečně mé oči přivykly světlu a já viděla houf malých dětí s rozcuchanými vlasy a zabláceným oblečením, jak na mě valí provinilá kukadla. Holčička,které mohlo být tak jedenáct let, předstoupila před ostatní děti. Velké modré oči a zlatavé vlasy, jen dodávaly jejímu vzhledu nevinný výraz. "Omlouváme se paní. To ty slavnosti." Jen jsem nad tím mávla rukou. No jistě...ty zítřejší slavnosti. Město je kvůli tomu celé vzhůru nohama. O důvod víc, abych si pospíšila. Zamířila jsem do nejbližší kavárny s úmyslem, trochu se najíst a pročíst si své poznámky. Sedla jsem si k volnému stolku a počkala na číšnici. "Dobré ráno. Tak co to bude?" Nevěnovala jsem jí jediný pohled jen jsem vyndala z tašky své papíry a mezi tím řekla. "Jedno kafe a k tomu nějaký toust, šlo by to?" Zeptala jsem se. Servírka se na mě omluvně podívala. "No víte, s kávou to asi bude problém. Včera nám došla a z nějakého důvodu nám zásobování nedodalo další. Nejspíš kvůli špatnému provozu před slavnostmi." Zakryla jsem překvapený a zároveň naprosto nechápavý pohled za klidnou masku. "Tak mi přineste černý čaj prosím." Slečna jen zavrtěla hlavou. "Taky došel." Na chvíli jsem se odmlčela, abych na tu slečnu nebyla hrubá. "Zelený?" Tentokrát se na mě slečna usmála a bez dalšího slova zmizela za pultem. Zabrousila jsem pohledem k logu tohohle místa, tvořeného z hrnku kafe na modrém pozadí s nápisem "klidné místo". Raději jsem to nechala být a soustředila se na své poznámky. Vše vycházelo dobře. Za dvě hodiny měl ten vlkodlak být jen dvě ulice odsud, kde se setká se svým dalším cílem. Takhle to dělal pravidelně, nemohla jsem minout. Spokojená s tím, že vše sedí tak jak má, jsem téměř přehlédla číšnici, která se vracela s mou objednávkou. Tedy skoro. "Já nechtěla vajíčka, ale toust." Řekla jsem už dost rázně. Slečna zbledla a začala se omlouvat. Chtěla vajíčka odnést, jenže jsem ji zarazila. "Už to tu nechte." Rychle jsem do sebe nasoukala svoji snídani, nechala na stole peníze a zmizela té divné kavárny bez kafe. Ani jsem si neuvědomovala, že už se téměř stmívá. Jak dlouho jsem tam vůbec byla? Šla jsem po silnici a pozorovala dva pošťuchující se sourozence s jejich matkou. Bylo to takové milé zpestření dne, které mi připomínalo staré časy. Jejich matka chytla dívku za ruku, když moc tvrdě strčila do svého bratra a něco jí vytkla. Holčička se rozbrečela a rozběhla se na druhou stranu silnice. Zoufalý křik její matky i bratra se smísil s křikem té holčičky, spatřila velkou dodávku, nezadržitelně se blížicí proti ní. S hrůzou v očích jsem sledovala, modrou dodávku s motivem kávy a logem "klidné místo". Vtom se ozvalo tiché ťukání. Na moment jsem zavřela oči. Není to drozd? Jakmile jsem je znovu otevřela, byla jsem u sebe doma rozvalená na gauči s papíry na klíně a rozcuchanou hlavou. Na mé okno ťukal drozd a v mém břiše bylo opět prázdno. "Co to sakra?" Rychle jsem na sebe hodila oblečení, co jsem si večer připravila a otevřela dveře. Oslepilo mě prudké sluneční světlo a já zaslechla dětský hlas. "Jejda!" Dala jsem si ruce před hlavu a odrazila míč, který na ní mířil. Naprosto nechápavě jsem civěla na bandu dětí, které se tvářily provinile. V tom předstoupila malá blonďatá holčička s modrýma očima. Stejně, jak se mi to zdálo. Ale byt to tak živý sen! Přejel mi mráz po zádech jakmile promluvila. "Omlouváme se paní...To ty slavnosti." Řekla to úplně stejně, jako včera! Nebo dneska? "Kdy mají být ty slavnosti?" Zeptala jsem se netrpělivě dětí. Holčička se jen uculila. "Zítra přeci." Rychle jsem přikývla a zmizela za rohem. Naprosto jsem nechápala, co se tu děje, proto jsem se rozhodla vydat po vlastních stopách. "V kavárně "klidné místo" pochopitelně neměli kafe a naservírovali mi vajíčka. Servírka opakovala na chlup stejné věci, jako posledně a já se jako posledně rozhodla odejít ve stejné chvíli, jako posledně. Přede mnou na chodníku se pošťuchovaly dvě děti a než dívka stačila vrhnout do silnice, přiskočila jsem k ní a chytla ji za rukáv. V tom se přiřítila její matka. Nejspíš si myslela, že chci její dcerce něco provést, protože mě s obrovskou silou odstrčila. Než jsem se stačila vzpamatovat, řítila se na mě modrá dodávka. Tentokrát, žena a děti ječeli kvůli mě. Ťukání drozda se ozvalo znovu a já se probudila na svém gauči. Zrychleně jsem dýchala a hlava mě pálila z toho, jak jsem se snažila přijít na to, co se tu děje. Oblékla jsem se otevřela dveře a chytila míč od dětí. Na mou otázku, co je dne za den, mi pochopitelně odpověděli. "Den před slavnostmi." Přiběhla jsem do kavárny a objednala si to nic, které tam měli. Dloubala jsem vidličkou do vajíček, ale hlad rozhodně neměla. Po nějaké době jsem se rozhodla, že tentokrát se pokusím dívku zachránit jinak. Doběhla jsem rodinku a zastavila jejich mámu. Pokusila jsem se jí nějak přesvědčit, aby mě poslouchala, jenže ona se se slovy. "Jdu pro policii." Vydala přes silnici sama. Znovu jsem poslouchala ten příšerný křik, který trhal uši. Následovalo ťukání drozda. Jakýkoli zvuk, co se opakoval, mě začínal dohánět k šílenství. Následujících několik dní, které byly zároveň tím jediným, který se stále opakoval den před slavnostmi, jsem se snažila jakýmkoli způsobem zabránit té nehodě. Pokaždé jsem vstávala při zvuku klepajícího drozda a schytávala rány míčem od dětí. Jednou jsem ho chytila a byla jsem tak rozzuřená, že jsem ho po nich hodila obrovskou silou pět, ale na výsledku dne to nic nezměnilo. Zkoušela jsem chodit do jiných částí města, jenže vše končilo jen dalším křikem a dalším dnem v nekonečné smyčce. Jednoho večera, když jsem opět sledovala onu matku s dětmi, jsem si něčeho všimla. Někdo stál za rohem. Velké zelené oči mě sledovaly zpoza rohu. Musel to být ten, kdo byl za tohle všechno zodpovědný, protože tu ještě nikdy předtím nebyl. Na tomhle místě se nic nemění a já si byla jistá, že ten muž tu předtím nebyl. Opět se objevila modrá zásobovací dodávka a křik. Můj čas na pozorování byl u konce, zvuk ťukání mě o tom přesvědčil. "Tak fajn, doufám, že tam vydržíš, ty šmejde." Rychle jsem se oblékla. Vrátila míč dovádějícím dětem a místo do kavárny zamířila na místo, kde se pokaždé stane nehoda. Byl tam. Určitě to byl on. Připlížila jsem se k němu zezadu a přitiskla mu nůž na záda. Zatáhla jsem ho do boční uličky, kam téměř nikdo nechodí a výhružně mu řekla. "Začni zpívat, jinak tě donutím řvát." Černovlasý muž se jen uculoval a já pokračovala. "Ty jsi ten vlkodlak. Je to tvoje práce že? Ale proč si mě prostě nezabil? Nebo nenechal mrtvou, když mě přejelo to auto." Muž zvedl ruce před sebe a úplně klidně mluvil. "Přesně kvůli tomuhle rozhovoru. Kdybych tě tu nezavřel, nikdy bys mě nevyslechla." Měl vlastně pravdu. Proč bych se také měla bavit se stvůrami, jako byl on. Dala jsem nůž dolů a opravdu hodně naštvaně si ho prohlédla. "Tak teď tě poslouchám, co mi chceš?" Stále s rukama před sebou pokračoval. "Zabilas mi tři bratry, kteří byli moje všechno. Přesto souhlasím, že si zasloužili zemřít. Jenže já jsem jiný. Snažím se žít normálně. Prober se přece. Ne všichni jsou špatní. Když jseš takový čmuchal, nedošlo ti, že ty objeti nebyly lidské?" Polkla jsem. Měl pravdu, na místě činu jsem nebyla. Viděla jsem pouze zprávu. "Ta smyčka..." Začala jsem po chvíli ticha. "To je tvá schopnost?" Pustila jsem vlkodlaka od zdi a ten mě obdaroval nejistým úsměvem. "No jo, ty máš taky ty svoje svítící hračky ne?" Povzdechla jsem si. "Všechny z té rodiny nemůžu zachránit že?" Vlkodlakovi zmizel úsměv z tváře, když mi vážně vysvětloval. "Ne...Proto jsem tě tu zavřel. Musíš pochopit, že ne vždycky můžeš zachránit všechny. A musíš pochopit, že ne vždycky za to může někdo z nás...z těch...špatných." Znovu jsem přikývla. "Jak se jmenuješ?" Vlkodlak si prohrábl rozcuchané černé vlasy. "Dave Collins." Přeměřila jsem si ho nejistým pohledem. Z povzdálí se ozval křik a já věděla, že můj čas opět končí. "Můžeš mě odsud propustit Dave?" Vlkodlak na mě mrkl a luskl prsy. V té chvíli jsem se probudila u sebe doma. Z pootevřeného okna se ke mě linul zvuk hudby. Došlo mi, že jsem volná. Hned jak to šlo jsem vyběhla ven a tam tančily děti ve starých šatech. Slunce teprve vystrkovalo své paprsky, zatímco v ulicích se připravovaly trhy. Za okamžik jsem si všimla postavy stojící ve stínu opodál. Došla jsem až k vlkodlakovi a pozdravila jej. "Děkuju....myslím, že už ti rozumím a pokud ti to nebude vadit, něco pro tebe mám...na oplátku. " Dave se na mě usmál, přemýšlela jsem jestli má někdy vůbec špatnou náladu. Vzala jsem ho za ruku a skoro ho dotáhla do jedné z uliček. "Viš kam tohle vede?" Zeptala jsem se ho a ukázala na zamčené dveře. Dave s tajuplným pohledem přikývl s pohledem upřeným stále na dveře. Stiskla jsem v ruce nůž a jediným rychlým pohybem mu podřízla krk. "Pak představuješ ještě větší hrozbu, než jsem si myslela." Dave padl k zemi a z jeho úst vyšla poslední slova. "Nic jsem neudělal." Sklonila jsem se nad ním a zavřela mu vyhaslé oči. "Já ti věřím, ale jsi vlkodlak, takže by to byla jen otázka času. Každý jednou podlehne, dříve či později." Po těch slovech jsem se zvedla k odchodu. Byl to jen další den v práci. Další pořádně dlouhý den.
Fuuuha, začátek mě pěkně zmátl a připadal jsem si jako idiot, ale čím více jsem četl a snažil se to pochopit, tím zajímavější a napínavější to bylo! Moc krásně napsané a žasnu nad příběhem, takový konec jsem rozhodně nečekal. Nemůžu dát jak jinak než 1 500s a 100ss :')
~Zee
