Jen jsme tam tak stáli a pozorovali jeden druhého, než se mi znovu v hlavě ozval ten hlas, ale tentokrát silný, zřetelný a plný moci a moudrosti „za mou záchranu ti patří můj dík a vítej… vítej v útočišti všech zdejších tvorů“ a roztáhl křídla, jako by chtěl ukázat na celou jeskyni kolem sebe. Jediné mávnutí jeho obrovských a nádherných křídel stačilo k tomu, abych málem odletěl a musel jsem se zapřít, abych zůstal stát bezpečně nohama na zemi.
„Mé jméno je Caladrius“ představil se mi a znovu pomalu složil křídla „a ty jsi sem byl mimo jiné dohnán vlastní zvědavostí, nemám-li pravdu. Nech mě tedy zodpovědět pár otázek, které jistě máš, než začneme dělat cokoli jiného.“
Na odpověď jsem se nezmohl a tak jsem jen slabě přikývl a další asi půl hodiny poslouchal vyprávění o devíti pradávných bytostech, jménem Asmodiané, kteří každý vládl vlastním elementem o blížící se temnotě, která mi byla ukázána v nedávné noční můře a jediné možnosti jak onu blížící se temnotu zastavit. Všechno to znělo strašně neuvěřitelně, ale fakt, že jeden z takzvaných Asmodianů stál přímo přede mnou, jaksi nenechával místo pochybám. Jen někdo opravdu mocný by dokázal na takovou vzdálenost ovlivnit mé sny, umístit na mě magickou značku a ještě mi dát schopnost otevřít portál do podsvětí kde jak to vypadalo, jsem se právě nacházel. A pokud se někdo tak mocný něčeho bál a bylo v mé moci nějak pomoci, byl jsem okamžitě pevně rozhodnutý udělat vše pro to, aby se nestalo nic z toho, co jsem viděl ve své noční můře. Do teď jsem si dokázal živě vybavit ten pocit beznaděje a bezmoci, který jsem cítil, jak jsem se díval na onu temnotu, která vtahovala jednoho za druhým osoby, které jsem znal a nemohl jsem s tím vůbec nic dělat. Ten pocit, když jsem viděl Naomi mizející v černé díře ničeho, ale byl příliš slabý abych s tím mohl cokoli udělat. Ale teď jsem nebyl v noční můře a mohl jsem něco udělat a to bylo jediné, na čem záleželo, Naomi byla stále v bezpečí a zbytek Atrei také a já se hodlal postarat o to, aby to tak také zůstalo.
Jakmile jsem došel v myšlenkách až sem, poklekl jsem před Asmodianem na jedno koleno a na chvilku sklonil hlavu, než jsem ji znovu zvedl, podíval se mu znovu do těch obrovských a laskavých očí „řekni mi tedy, co mám dělat Caladrie, udělám cokoli pro to, aby se má noční můra nikdy nenaplnila“. Caladrius mě ještě chvíli pozoroval, jako by nad něčím přemýšlel, ale nakonec přikývl a znovu promluvil „pro začátek… by si mohl přivést zpět veškeré tvory, kteří odtud uprchli, když se mě pokusili chytit ti zpropadení démoni“. Chvíli jsem se na něj překvapeně díval a měl v plánu říct něco jako, že se o sebe postarají sami, nebo po nějaké době se vrátí a že máme důležitější věci na práci, ale nakonec jsem si to radši rozmyslel a znovu přikývl. „Od každého druhu tu byl jeden vůdčí, dalo by se říci alfa jedinec, kterého musíš najít a dovést sem, ostatní už přijdou za ním a žilo tu celkem osm druhů tvorů. Je mi jedno jak je donutíš k návratu, ale pamatuj, že to nejsou tví nepřátelé a tak by ses k nim tak také neměl chovat“. Když to vypadalo, že to je všechno co mi k mému novému úkolu řekne, jsem se zvedl a vydal se k tunelu vedoucímu ven.
Venku stále zuřil silný vítr, proti kterému jsem se znovu zaštítil bariérou z temné magie, ale když jsem si všiml, jaký problém by měla moje loutka, kterou jsem ještě od boje s démony neodvolal držet se mou krok, radši jsem jí nařídil zůstat v jeskyni a čekat, kdybych ji náhodou potřeboval k jinému využití. Pokoušet se v tomto větru létat by byla sebevražda a udržovat kolem sebe dost velkou bariéru, aby šla kolem celých mávajících křídel, by bylo zbytečné plýtvání magií, když ani nevím, jak dlouho mi to potrvá a tak jsem znovu začal skákat ze skály na skálu a z kamene na kámen pomocí schopnosti Evade. Když jsem po snad hodině běhání a skákání po skalách všude kolem stále nedokázal objevit ani blbou ještěrku, natož nějakého magického tvora, radši jsem si sedl na jeden z vyšších kamenů kolem, zavřel oči a snažil se vycítit jakoukoli magii v okolí, nebyli to přece magičtí tvorové pro nic za nic. Když jsem během pár minut našel prvního, tiše jsem si zanadával, že mě to nenapadlo dřív, než jsem tu začal pobíhat jako idiot. Vstal jsem a zamířil tedy k místu, odkud jsem cítil onu magickou energii, ale když jsem se přiblížil, narazil jsem na nový problém. Vlastně hned několik… zaprvé, těch tvorů tu bylo asi dvacet, jak jsem měl proboha poznat, který je ten jejich vůdce a i když to zjistím, jak ho mám asi přimět k tomu, aby se vrátil do místa, kde si myslí, že už to není bezpečné? Sotva jsem na to však pomyslel, značka na mém těle se znovu rozehřála a jeden z tvorů přede mnou se otočil čelem ke mně, došel až ke mně a opatrně mě zkoumal pohledem. Pak se prostě jen otočil a zamířil směrem k jeskyni spolu s ostatními ze svého druhu.
To šlo hladce, řekl jsem si a tiše doufal, aby to bylo tak snadné i u těch ostatních. Znovu jsem si sedl na tvrdou kamenitou zem a začal se soustředit. Za dalších pár minut jsem objevil další slabou odezvu magie a tak jsem se za ní vydal. Tentokrát tu bylo těch tvorů méně, asi jedenáct, pokud jsem dobře počítal a kdo byl jejich vůdce, bylo naprosto jasné, protože šel v čele celé jejich skupiny. Sotva jsem se k nim přiblížil a bylo mi jasné, že tohle bude o něco složitější. Když mě uviděli, celá skupina až na jejich vůdce se zastavila a sledovala, co se bude dít, kdežto jejich vůdce udělal ještě pár kroků, které vzhledem k jeho velikosti znamenaly, že došel až ke mně, i když nás dělilo ještě skoro deset metrů. Teď když stál přímo přede mnou, musel jsem uznat, že stát přímo před něčím co připomínalo dva a půl metru vysokého minotaura nebylo vůbec příjemné. Nemyslel jsem si, že by kterýkoli z tvorů žijících tady uměl mluvit, ale to nevylučovalo, že by alespoň rozuměli tomu, co říkám já. Nadechl jsem se tedy, vzhlédl mu až do obličeje a řekl „Caladrius je v pořádku a vaše doupě je bezpečné, vraťte se a můžete se o tom přesvědčit sami.“ chvilku to vypadalo, že mě snad praští a já přemýšlel, jestli mi rozumí nebo ne, ale nakonec se jen otočil, zařval na zbytek tvorů za ním a spolu s nimi se vydal směrem k jeskyni.
Podobně to bylo i s dalšími třemi tvory, ale když jsem se pokusil přiblížit k šestému, kterých bylo pouze pět, okamžitě a bez varování na mě zaútočili. Vypadali v podstatě jako tmavě modří čápy s šedým zobákem a rychlost s jakou se na mě dokázali vystřelit zobákem napřed, jako šipky byla neuvěřitelná. Jediné co jsem stihl udělat, bylo posilnění své bariéry, aby mě kromě větru ochránila i před jejich útoky, ale moje tělo se nestihlo pohnout ani o kousíček, takže nebýt té bariéry, byl bych na místě mrtvý.
Okamžitě kolem mě začali kroužit a střídavě na mě útočili tak sehraně, že než jsem vykryl útok posledního, už se na mě znovu řítil ten první. Chvíli jsem přemýšlel co a jak, jelikož jejich útoky byli sice bleskurychlé, ale chyběla jim síla a tak jsem se nebál toho, že by se dostali skrze moji bariéru a nakonec mě napadla snadná a také tak trochu vtipná možnost jak chytit jejich vůdce, takže už zbývalo jen přijít na to, který z nich to je. Znovu jsem se na ně zaměřil a zasoustředil, abych zjistil, který z nich je ten nejsilnější. Po chvíli jsem zjistil, že to je ten co útočí jako poslední a tak jsem se na něj zaměřil a ve chvíli, kdy zaútočil jsem v místě, kam mířil, udělal drobný otvor ve své bariéře. Otvor byl dostatečně malý, aby nijak výrazně neoslabil mou bariéru, ale přesto dostatečně velký na to, aby tam zajelo prvních asi pět centimetrů jeho zobáku. V okamžiku, kdy byla část jeho zobáku uvnitř mé bariéry, jsem otvor okamžitě stáhl a uvěznil tak jeho zobák jako v kleštích. Tvor se zapřel nohama o bariéru a zamával křídly, uvolnit se mu však nepovedlo a ostatní, když si toho všimli, zůstali ve vzduchu, ale už se neodvážili znovu zaútočit. Takhle chyceného jsem ho odnesl až do jeskyně, kde se jakmile uviděl Caladria uklidnil a tak jsem ho pustil a nechal odletět. Nezdržel jsem se víc, než na jeden letmý pohled za pěticí letících tvorů a už jsem znovu mířil ven. Další druh tvorů jsem už musel hledat o něco déle, jelikož sice byli silnější, ale byli pouze dva a tak z nich nevyzařovala magická energie tak silně jako z větší skupinky tvorů. Po předchozí zkušenosti jsem se radši k tvorům připlížil a byl neustále ve střehu, ale když jsem přišel na místo, nikde jsem je neviděl. Pak se ale najednou odněkud z hora ozval hlasitý řev, který byl slyšet i přes skučící vítr a tak jsem se za tím řevem ohlédnul a uviděl něco jako zdrobnělinu draka, i když stále měřil dobré dva metry i s ocasem. Řev ještě neutichl, ale tvor už letěl směrem ke mně a vypadalo to, že na rozdíl od předchozích tvorů bude spíš zastáncem síly před rychlostí. To se mi potvrdilo okamžitě, když na mě zaútočil. Myslel jsem si, že jeho útok zablokuji svou bariérou a pokusím se ho chytit do sítě z temné magie, ale rána jeho ocasu nejen, že překonala mou bariéru, ale také mě srazila k zemi. Asi bych na tom byl o něco hůř, kdyby mě po zničení mé bariéry nestrhl vítr a nedostal mě částečně z dosahu toho ocasu. Dopadl jsem na zem, udělal rychlý kotrmelec dozadu a znovu se postavil na nohy. Jen co jsem byl znovu na nohách, jsem kolem sebe aktivoval novou bariéru z temné magie a tentokrát ji o něco posílil. Zadíval jsem se na tvora před sebou, který jako by si mě měřil pohledem a přemýšlel co dál, ale než jsem si stihl říct, že bych toho měl využít k útoku, schytal jsem další ránu do zad. Úplně jsem si zapomněl dávat pozor na to, že se tu může kdykoli ukázat ten druhý, ale naštěstí moje bariéra tak tak vydržela a já se jen otočil na místě, mávnul rukou směrem dolů a v souladu s pohybem mé ruky se objevila síť z magické energie a také letěla směrem dolů, přímo na toho tvora. Svůj pohyb jsem zakončil v podřepu s rukou na zemi a i síť se teď dotýkala země, ke které jsem ji ukotvil, aby tvor nemohl utéct a pro jistotu ji ještě o něco posílil. Teď jsem se otočil na tvora, který na mě zaútočil jako první a byl rozhodně o dost silnější, takže musel být vůdce, ale ten už byl pryč. Začal jsem se rozhlížet všude kolem sebe, ale nikde jsem ho neviděl a tak jsem zavřel oči a snažil se ho najít cítěním magie.
Jakmile jsem zavřel oči, se na mě vyřítil, ale jelikož jsem ho na tuhle vzdálenost vycítil okamžitě, jen jsem se mu vyhnul a překvapeně zalapal po dechu, když mi do zad plivnul ohnivou kouli. Oheň jako takový sice moje bariéra zastavila, ale nic to neměnilo na tom, že mě to překvapilo a docela jsem se lekl. Řekl jsem si, že tenhle tvor nevypadá zas tak chatrně a tak se mu nic nestane ani, když použiji trochu síly. Vyskočil jsem pomocí Evade nad toho tvora a pak mu dopadl na záda přesně mezi křídla, kdy jsem pomocí CounterForce lehce zatlačil a poslal ho k zemi. Když jsem dopadl vedle něj, také jsem ho chytil do magické sítě, kterou jsem připojil k té první a tu odpojil od země. Obě sítě jsem jim stáhnul až na tělo a nechal jen jedno vlákno natažené mě do ruky, takže to vypadalo jako by na sobě měli nějaké zvláštní postrojky a já si je vedl na vodítku. Nejdřív to vypadalo, že je do jeskyně vážně budu muset odtáhnout, ale po chvíli začali poslušně šlapat a když byli v tunelu do jeskyně se najednou rozběhli směrem dovnitř, tak jsem rozpustil sítě, kterými jsem je držel a nechal je běžet, zatímco jsem se znovu a snad už naposledy vypravil ven. Vyběhl jsem tedy z tunelu a vyskočil na vyšší kámen před jeho vchodem, ale než jsem si stihl třeba jen sednout, přímo nad hlavou mi obrovskou rychlostí proletěl poslední tvor, kterého jsem tedy nemusel hledat. Musel doteď být někde poměrně daleko, jelikož jsem teď jeho magickou energii cítil, aniž bych se musel sebevíc soustředit. Ještě párkrát mi proletěl nad hlavou, než se zastavil na místě asi pět metrů přede mnou a s líným máváním křídel se držel ve vzduchu. Byl to obrovský, zlato-oranžový pták, podobný orlovi se čtyřmi křídly a velice nasraným pohledem. Vydal jediný skřek, kterým po mě vystřelil vlnu magické energie ze svého zobáku a kompletně roztříštil mou magickou bariéru jako by byla z velmi tenkého skla. Pak vystřelil směrem ke mně a pokusil se mě klovnout… co to povídám, spíš se mě pokusil přeštípnout zobákem napůl jako sirku, ale na poslední chvíli jsem se mu pomocí Evade vyhnul a začal přemýšlet, jak něco takového mám dostat asi zpátky bez zranění, když si momentálně nejsem jistý jak vůbec souboj s ním přežít. Tělo jsem měl napjaté stejně jako nervy a vítr kolem jsem vůbec nevnímal. Znovu jsem si kolem sebe vytvořil bariéru temné magie, ale tentokrát jsem ji udělal pro jistotu třívrstvou a napumpoval do ní magie, že jsem si nebyl chvíli jistý, jestli se snažím ochránit, nebo vyhodit do povětří kdybych nad ní ztratil kontrolu.
Tak jo, jak jsme na tom… máme tu asi šesti metrového nasraného orla, který létá tak rychle, že ho tak tak sleduji očima a jeho magie bude asi téměř stejně silná jako ta moje. Úžasné, takhle jsem si dnešní večer určitě ještě dnes odpoledne nepředstavoval. Orel kolem mě létal a sem tam po mě znovu vystřelil magickou vlnu, kterým jsem se prozatím úspěšně vyhýbal. Jeho rychlost byla skutečně působivá, ale vždy když letěl tak rychle, letěl přímo rovně a než se otočil, aby nade mnou proletěl znovu opačným směrem, musel nejdříve dostatečně zpomalit. Když zjistil, že tyhle nálety nemají žádný smysl, zpomalil a přiletěl blíže. Začal kombinovat magické útoky z dálky spolu s nálety zobákem a drápy, které musely každý měřit snad skoro půl metru. Sice jsem teď měl o něco víc věcí k vyhýbání, ale zato byly pomalejší a tak jsem s tím stále neměl problém a naopak si sám jednou za pár jeho útoku zkusil zaútočit, nebo ho nějak znehybnit, ale nic z toho nefungovalo. Ať už to byli údery do těla při průletu pomocí CounterForce, nebo magické výboje a vlny, vypadalo to jako by nic z toho prakticky necítil a vždy jen v pohodě letěl dál. Když už to trvalo snad tři čtvrtě hodiny, už jsem byl poměrně unavený a o něco jsem zpomalil v uhýbání a tak jsem schytal jednu ránu, která mě připravila o jednu vrstvu bariéry a odhodila mě o několik metrů dozadu.
Když se to stalo už podruhé a já přišel o druhou vrstvu bariéry, což znamenalo, že mi zbývá poslední, začínal jsem být už vážně nasraný… ani ne tak moc na ten úkol, nebo na to, že tu se mnou ten blbej pták mlátí o zem, ale spíš na to, že se mi stále nepovedlo mu byť jen pocuchat peří. Když už jsem to vážně nemohl vydržet, vysral jsem se na veškerou opatrnost, zrušil i bariéru kolem sebe a čekal na chvíli, až na mě udělá další nálet, což se právě stalo. Okamžitě jsem před sebe postavil zeď z magické energie a dal do ní snad všechnu, co jsem měl. Pak jsem se jen ušklíbnul a zavolal na něj „uvidíme, jestli v pohodě proletíš i tímhle hajzle“ a sotva jsem to dořekl, orel to do zdi napral v plné rychlosti a i když jsem měl pocit, že mi to otřáslo každou kostí v těle, zeď nepovolila a orel se po ní jen svezl na zem, kde se začal okamžitě oklepávat jako by se mu jen mírně zamotala hlava. Už jsem neměl téměř žádnou magickou energii, a pokud bych ho nechal se znovu vznést, nebo jen zaútočit, neměl bych jedinou šanci a tak jsem dostal ten spásný a šílený nápad a s rozběhem skočil orlovi na záda. Jakmile mě na nich ucítil, sebou cuknul, ale to už bylo příliš pozdě, jelikož jsem ho spolu se sebou teleportoval ke své loutce dovnitř do jeskyně. Jakmile jsme se tam objevili, loutka zmizela, protože jsem byl kompletně vysátý a neměl žádnou magickou energii na její udržení. Spadl jsem z orla na zem, což by byla dost velká šupa i pro někoho, kdo nebyl úplně vyčerpaný, ale těsně nad zemí mě zachytil vítr a pomalu a opatrně mě položil na zem. Když mě však našli oči orla, okamžitě po mě vyrazil zobákem, ale to už mezi námi stál Caladrius a orel, i když byl skoro dvakrát větší se okamžitě zarazil, poklonil a po chvilce, ve které k němu asi Caladrius v duchu promlouval, se vznesl a odletěl.
„Zodpovědně jsi splnil svůj úkol, neustoupil jsi ani před protivníkem, který byl silnější, než jsi ty sám a co víc, nikomu z nich jsi nezpůsobil žádné zranění… to je obdivuhodné u někoho tak mladého jako jsi ty“ řekl, Caladrius a sklonil ke mně hlavu. V tu chvíli jsem ucítil, jak se mi celým tělem rozproudila energie a nebyla to jen magická energie, bylo to skoro jako bych se právě probudil po dlouhém spánku, naprosto odpočatý. Postavil jsem se na nohy a nevěřícně pozoroval své tělo, jako by snad ani nebylo moje. Nebyl jsem vůbec unavený, žádné namožené svaly a magie mi znovu proudila žilami. „Díky“ řekl jsem pouze a dřív než jsem se stihl zarazit, jsem ho pohladil po zobáku. Nevypadal, že by mu to vadilo, ale i tak se po tom jednom doteku zase narovnal a řekl „vidím, že jsem si vybral skutečně dobře… než začneme jednat, musíme počkat, než si ostatní Asmodiané také vyberou svého strážce, zatím se můžeš buď vrátit do svého světa, nebo porozhlédnout tady po podsvětí, zavolám tě, až nastane čas“. Chvilku jsem se nad tím zamyslel a řekl si, že pokud prozatím není nic, co bychom mohli udělat, mohl bych se tedy porozhlédnout po podsvětí, jelikož jsem pochyboval, že budu mít takovou šanci v nejbližší době znovu. Rozloučil jsem se s Caladriem a vydal se pryč z jeskyně, kde jsem si vybral náhodně stranu a seskákal po skalách dolů.
)
