Fórum na zlepšení dovednosti v kategorii: INTELIGENCE

Nevím přesně, co se dělo, ale táta mi psal smsku do školy, abych na něj počkala v cukrárně, kam jsme poslední dobou chodili dost často. Tam mě však vyzvedla nějaká žena. Nechtělo se mi jí věřit a taky jsem jí nevěřila i když jsem si mohla být jistá, že říká pravdu. Ale šla jsem s ní. Odvedla mě za otcem, kterou se mnou a strejdou Fenem prošel do podsvětí. Bála jsem se. Hodně jsem se bála. O to víc, když mě táta nechal u babičky. Nechal mě u cizích lidí - tedy démonů. Ano démonů! Ani mi nestihl pořádně vysvětlit, co se děje a odešel. Netušila jsem proč mě nechal tady... Tedy ano, vlastně mě asi neměl kam jinam dát, ale nechal mě tu. Prvních hodinu jsem odmítala s kýmkoli mluvit, včetně babičky. Schovala jsem se k jednomu oknu za závěs a tam jsem jen mlčky seděla, ale nakonec mě přeci jen přemohla zvědavost a tak jsem se vyplížila z pokoje, ve kterém jsem byla a chtěla si to tu prozkoumat. První mé pokusy nedopadly nejlépe, protože mě babička nechtěla pouštět z dohledu, ale nakonec se mi podařilo zmizet. Démoni tu byly jen ženy a žádné muže jsem neviděla. Ale čirou náhodou jsem se dostala ven z paláce a přilákal mě jakýsi trénink na nádvoří. Vypadalo to zajímavě, jako by všechny ty démonky meditovaly nebo co. Některé seděly samy, jiné ve dvojicích, trojicích, čtveřicích nebo pěticích a všude tu byla cítit magie - brněla mě na kůži. Schovala jsem se za sloupem a sledovala to a poslouchala jednu z nich, která se mezi nimi procházela a radila jim v čemsi. 
Brzy jsem pochopila, že si mezi sebou předávají magickou energii a snaží se jí co nejvíce vyvolat, nebo pojmout. Střídaly se a po pár minutách se vyměnily, aby nebyla jedna dvojice stále stejná. Zaujatě jsem se na to všechno dívala a pak se pokusila o totéž. Opřela jsem se o sloup a snažila jsem se vyvolat v sobě co nejvíce magické energie. Netuším, jak dlouho jsem tam stála, poslouchala rady oné démonky a shromažďovala, co nejvíce magické energie jsem zvládla. Ale zarazila mě babička. Pevně mě chytila za rameno, co jsem nečekala a lekla se. Všechno mé snažení bylo pryč a to jsem pod rukama cítila tolik magické energie! A když jsem otevřela oči a úlekem od babičky chtěla odskočit, přesměrovala se všechna ta magická energie do...něčeho. Najednou prostě zmizela, ale nemohla jen tak zmizet. A v tom nebe proťal ohromný blesk přímo nad palácem, nad námi. Brzy po něm ho následoval další a další. Vyděšeně jsem se na to dívala a ani si neuvědomila, že se celá třesu, dokud mě babiččiny ruce neobjaly a nepřitiskly k sobě. 
Začala mě uklidňovat a tišit, že s tím musím přestat. Jenže já to nedělala...to samo! Poslední blesk, které proťal oblohu dosáhl až k lesu a ten vzplál. Babička tam hned poslala pár démonek, aby se o oheň postaraly a odvedla mě zase dovnitř s tím, že to už bude dobrý. Že se na mě nezlobí, ale že si musím příště dávat větší pozor a nesmím jí utíkat. Až když se mi s touhle prosebnou větou zabodly její oči do očí, pochopila jsem, co jsem vlastně udělala. Pochopila jsem, že by ze mě můj původ mohl být cítit. Ještě víc jsem se roztřásla a natiskla se k babičce s plnou pusou omluv. Znovu mě utišila a pak mě zavedla zase do pokoje, kde jsme si daly kakao a trochu si popovídaly.

Schváleno - Alex

Byl tu další den, kdy jsem se nudila. Poslední dobou bylo těchto dnů čím dál, tím víc. Nepátrala jsem moc po tom, proč jich je víc. Nechtěla jsem to vědět. Stačilo vědomí, že se mi odpověď nebude nejspíš líbit. Sáhla jsem pro své milované housle a vyrazila jsem ven. Nevěděla jsem moc kam jdu, ale nohy mě zavedly na náměstí. Nebylo zrovna nejhezčí počasí, ale ani nejhorší a náměstí bylo skoro prázdné. Bylo to zvláštní, vidět náměstí skoro prázdné. Mě se to však hodilo. Došla jsem až k fontáně a vyskočila na její okraj. A začala jsem hrát. Pomalými kroky jsem chodila po  okraji fontány dokola a u toho hrála.
https://www.youtube.com/watch?v=k3oBhQjkbdo
https://www.youtube.com/watch?v=isOknXcfIaU
https://www.youtube.com/watch?v=5VzprYCxPBQ
https://www.youtube.com/watch?v=4xcuKEwCDWg&list=PLJFjNVUmEJu3k6a4AcXSKPUQd5Y7fKXgV
Hrála jsem prostě co mě napadlo a ponořila se do hudby tak hluboko, že pro mě všechno ostatní zaniklo. A nic než já a hudba neexistovalo. Já, hudba a...magie. Sice jsem si to něuvědomovala, ale využívala jsem hudbu k soustředění se na magii ve mě, magické energie. A bylo to najednou jiné. Jako by magická energie byla hudba a já jí proplouvala a poslouchala jí, vnímala jí a oddávala se všem pocitům, které ve mě v tu chvíli vířily. Každý tón měl jinou barvu a skrýval jiný pocit, ale všechny dohromady... Byla to spletená vlákna magické energie, kterou jsem nechala sebou proudit a dokonce i vytrysknout ze mě ven v podobě té nádherné hudby.
Nevím, jak dlouho jsem tam takhle byla, ale určitě pár hodin. A když jsem už byla z hraní unavená a konečně jsem otevřela oči a začala zase vnímat svět kolem sebe, zjistila jsem, že přede mnou bylo tolik lidí... Jako by šli na koncert, který byl naplánovaný a hrál někdo skvělí. Jenže já tak skvělá nebyla a ve strachu z toho, že by tu nebyli jen lidé, ale i magické bytosti, které by odhalili, že ani já nejsem obyčejná, jsem zbaběle utekla domů.

Trénink scvhálen - Alex

Nebyl to první den, co jsem byla rozladěná už od samého rána. A kvůli mé podrážděnosti mi přišlo všechno a všichni otravní. Ale uvědomovala jsem si to. Uvědomovala jsem si, že to já jsem podrážděná a tak jsem se rozhodla strávit den v knihovně, kde mě snad nikdo nebude rušit. Bohužel to byl omyl. Zrovna když jsem se začetla do knihy, přišel muž a začal se mě vyptávat, kde najde oddělení o historii. Zavrčela jsem na něj, že nejsem knihovnice a poslala ho do druhého patra, jenže on tu zřejmě kvůli knize nebyl. Protože se mě vyptával dál. Jestli tu trávím hodně času, jestli se mi tu líbí, jestli se mi líbí ve městě a jak dlouho tu vlastně žiju... - obyčejný otravný otázky, na které jsem dnes rozhodně neměla náladu. Nejdřív jsem mu v rámci slušnosti odpověděla a hned dodala, že dneska nemám náladu na povídání, a že jsem si četla, dokud nepřišel. Ale ani to toho blba nezastavilo. Skoro jsem si začala myslet, že mluvím na nějakýho robota nebo co. A tak jsem se sebrala a šla si najít další knížku, ale on za mnou chodil jako ocásek.
Stále se mě na něco ptal a chodil za mnou a to i když jsem odešla pryč z knihovny s vypůjčenými knihami. Zamířila jsem tedy k lesu a už cítila, jak ve mě narůstá magie, která chce ven kvůli mé zuřivosti. Myslela jsem si, že co nevidět se proměním v pumu a ukousnu mu hlavu, jak mě štval! A on nepřestával. NA kraji lesa jsem na něj už začala křičet, aby mě nechal být, aby přestal otravovat a že ho prostě znát nechci, že mě nezajímá. Křičela jsem na něj s takovou zlostí, že jsem i v hlase cítila, slabý vrčivý tón. Neovládala jsem se. Dokázal mě dost snadno rozčílit - tak moc, že jsem přestala ovládat nashromážděnou magii, která se probudila a chtěla vyjít napovrch. A já se jí v tom snažila bránit, ale nešlo to. Ten blbec mě vytočil, až jsem se proměnila v pumu a skočila po něm. Jenže jsem skočila do vzduchu a on se najednou objevil za mnou. Vrčela jsem na něj a ještě párkrát jsem po něm zkusila skočit než jsem se uchýlila k využívání magie. Kdekoli jsem ho viděla, jsem utvořila stalagmit z krystalu. Bodec, na který bych ho nejradši nabodla, ale on se vždy přenesl o metr nebo dva jinam. A tak jsem po deseti neúspěšných pokusech nabodnout ho nechala všechnu zbylou probuzenou magii vybuchnout ve formě temné magie, která jako by vybuchla a rychle se rozšiřovala ode mě do okolí. To už toho blbečka zasáhlo a on odletěl pár metrů a skončil na zemi. Stejně jako já. Vyčerpaná v lidské podobě jsem ležela na zemi a popadala dech. Tohle bylo špatný. Ať už to byl kdokoli... Bylo nebezpečné že věděl co dokážu. A že se ne vždy ovládám.
Posadila jsem se a pomalu se i postavila. Po mých krystalech nebylo nikde ani vidu, stejně jako po temné magii, kterou jsem před chvilkou vypustila. "Působivá ukázka. Je škoda, že se necháš tak snadno vyprovokovat."  Mrkl na mě ten muž a najednou byl zase ten tam. Ani jsem se nestihla divit. Rozhlédla jsem se, ale zbyl tu po něm jen jeden vzkaz. *Omlouvám se. Ale magie z tebe byla cítit až moc, chtěl jsem vědět co se stane.* A nic víc. Chtěl vědět... Naštvaně jsem vzkaz rozcupovala na kousky a odešla k sobě domů, kde bych mohla mít klid.

Trénink schválený - Alex

Další den výcviku mezi Auriny byl jako vždy těžší než včerejší a lehčí než zítřejší. Začali jsme tím, že jsme si měli najít soupeře a trénovat s ním boj. Nikdo nesměl nikoho zabít, zranit mohl, ale ne vážně. A většina nade mnou měla navrch co se svalů týkalo. Zatímco já měl navrch ohledně magie. A tak jsem ji také využíval. Kdykoli a jakkoli jsem mohl. Stejně, jako bych ji využil v boji na život a na smrt. Démon, kterýho jsem si dneska zvolil jako soupeře byl jeden z nejsilnějších a nejrychlejších. Takže by to mohla být zábava. Nečekal na nic a hned zaútočil svou zbraní. Vykryl jsem ji pomocí temné magie. Další úder a já ho znovu vykryl pomocí magie. Před jeho ocasem jsem uhnul a před pěstí taktéž. Nechtěl jsem magii vyplýtvat hned, ačkoli jsem u něj chtěl vzbudit ten dojem. Takže jsem uhýbal, používal kapky magie a sem tam jsem mu zasadil ránu. A tak to šlo dobrou hodinu. Už jsem byl zadýchaný, protože démon mi rozhodně nedal ani vteřinku navíc. Útočil rychle a přesně, ale i on už byl zpocený a zadýchaný. A tak jsem přešel z obrany do útoku. Vyslal jsem proti němu dýku tvořenou temnou magií a hned na to jsem se napřáhl pro pravý hák s rukou, která byla tvrdší než ocel v tu chvíli. Další vteřina a další úder. Tentokrát jsem proti němu vyslal hned pět dýk z temné magie. A napadlo mě, že to je dobrá příležitost zjistit, kam až můžu zajít. Jak hluboká je má studnice moci. A tak jsem útočil pomocí magie a sledoval, jak se Aurin potí ještě víc a jen tak tak se ubrání. Rozhodně však nestihl útočit. Což bylo dobře. A tak jsem se tou temnou magií nechal strhnout, až dokud jsem nevypotřeboval všechnu svou magickou energii a démon skončil dost ošklivě zraněný, ale nebylo to vážné, dával jsem si pozor.

Schvaluji trénink - Alex

Je hluboká a temná noc, Ezekiel sedí na střeše jednoho vysokého domu a sleduje lidi, kteří si žijí své vlastní životy. Není, tu ale od toho aby pozoroval, ostatní lidi ale od toho aby si trochu zameditoval. Sedne si tedy do polohy na turecký sed a zavře oči. Soustředí se pouze na svůj vlastní dech, své vlastí nitro a svou magickou energii, která koluje jeho tělem. Každá buňka v jeho těle obsahuje magickou energii, kterou používá během používání magie a to je to jediné na co se Ezekiel koncentruje. Důležité je nevnímat okolí ale soustředit se jen na svou vlastní existenci, jeho dech a srdeční tep se během toho trochu zpomalí, jakoby spal, ale přitom vlastně nespí, ale mozek přitom opravdu odpočívá. Prostě uklidní svou mysl, dopřeje jí naprostý klid, kdy nemusí na nic myslet a nemusí se unavovat vnímání okolí a jakoukoliv každodenní činností. Je ponořený hluboko ve své mysli kdy tedy nevnímá fyzicky svět, stojí uprostřed ničeho, všude kolem je pouze černočerná neproniknutelná tma. Ezekiel před sebe natáhne své ruce se spojenými dlaněmi namířenými nahoru, jakoby do nich chtěl chytit vodu. Z prázdna nad ním začne odnikud přitékat nějaká světle modrá hmota, která je protkaná černými částmi což, je pravděpodobně jeho Temná Magie. Tuto tekutou hmotu nechá protékat mezi prsty a jen jí zaujatě sleduje. „Vypadá tak nádherně, magie je něco úžasného. Když jsem dřív za svého života uznával pouze souboj s meči tak jsem byl zaslepen, protože pravá podstata síly je právě magie.“ Jeho hlas se rozléhá do nekonečného prostoru, který nikde nekončí. Pojem začátek a konec na tomto místě nemá žádnou váhu a ani smysl. Ezekiel se takto učí zvládání vnímání čisté magie, jako takové aby se s ní věděl sžít a aby jí nevnímal jen jako samozřejmost ale i jako něco naprosto krásného a zároveň úžasného. Jak mu tekutina protéká mezi prsty tak to je ukázka toho jak zvládá svou magii ovládat, potřebuje se naučit, aby žádná neprotékala a magie mu z rukou nikam nezmizela. Ezekiel se koncentruje k tomu, aby svou magickou energii vedl řekněme řekami, a určuje, jak rychle skrze tyto koryta řek protéká voda, která vlastně znázorňuje jeho magickou energii. Potřebuje se naučit tyto koryta ovládat na takové úrovni, aby voda netekla moc rychle ale ani moc pomalu, v takovém případě by se mu do dlaní nedostala zase žádná magická energie. Zkouší to tedy znovu a znovu, dokud s tím nepřestane. Uvědomuje si totiž fakt, že to nevypiluje okamžitě na nejlepší možnou úroveň a musí k tomu přistupovat pomalu, protože pokud se bude zlepšovat jeho ovládání toku magické energie tak se tím bude zvyšovat i jeho celková magická energie, kterou jeho tělo oplývá. Takže tomu musí nechat postupně čas, ovšem nyní pomalu otevře oči a všimne si, že už začíná den, pomalu vychází slunce a tím pádem si uvědomuje, že v tomto meditativním stavu strávil několik hodin. Cítí se i přes to naprosto odpočatý, zvedne se tedy a jde si domů udělat něco k snídani a pak se hold nějak nastartuje na nadcházející den.

Trénink schválen - Alex

Celá zadýchaná jsem vyšla ze své tajné tréninkové místnosti a přešla jsem do kuchyně. Vzala jsem si ovocný salát, který jsem si připravila před tréninkem a šla si sednout do obýváku na gauč. Jako téměř každé ráno jsem se trénovala. Byla jsem na to zvyklá a tohohle zvyku se opravdu špatně zbavovalo. Nechtěla jsem zlenivět a asi se mi vlastně líbilo, co všechno díky výcviku, kterým jsem si prošla zvládnu. Najedla jsem se trochu, ale stihla jsem sníst sotva pár kousků ovoce než ke mě přiletěla Theia. Oslnivě krásná ve své pravé podobě a hned mi ukradla pár kousků, které zhltla. Zasmála jsem se tomu a hltavě se napila. Byla jsem ráda, že se jsem ji našla. Vlastně ukradla, ale to je jedno. Tam kde byla by určitě nebyla šťastná. Zamyslela jsem se nad tím tak moc, že jsem ztratila pojem o čase myšlenkami se toulala v teoriích, v různých teoriích od toho, jak by se měla, kdybych ji neukradla, až po teorii o tom, kde se vlastně vzali fénixové a magie jako taková, jak k ní přišli oni a tak. Uběhly dvě hodiny, než jsem si uvědomila, že jsem jen tak seděla, přemýšlela a jedla ovocný salát a dívala se Theie do očí. Bylo to zvláštní. A pak mě to napadlo. Mohla bych zkusit meditovat, když se dokážu tak hluboce zamyslet, že opravdu ztratím pojem o čase. No, asi proč ne? A tak jsem to zkusila. Nejdřív jsem si dopřála sprchu a čisté nezpocené oblečení. Pak jsem se zase usadila na gauči tak, jak jsem si myslela, že to má při meditaci být a zase jsem se zadívala Theie do očí. Bylo to jako stimul, jako odpověď, kterou hledám a kterou si musím sama rozluštit. Než jsem se nadála, už jsem zase přemýšlela nad bůh ví čím a podvědomě jsem v sobě zároveň kumulovala magickou energii, která mi pomáhala soustředit se na pokládání správných otázek a hledání odpovědí. Byla jsem "mimo" dalších pět hodin, než mě z "meditace" (pokud se to tak dalo nazývat, to sama nevím) nevytrhlo to hlasité kručení v žaludku. Ale i když jsem měla obrovský hlas a žízeň, cítila jsem se podivně smířená a můj hlad po odpovědích byl na nějakou dobu ukojen, přestože jsem vlastně žádnou odpověď nedostala.

Trénink schválen - Alex

Ariana si nejspíš myslela, že jsem už usnula, když uprostřed noci vylezla oknem a vytratila se někam ven. Nejdřív jsem přemýšlela o tom, že ji budu sledovat, ale pak jsem usoudila, že chce být sama někde... A tak jsem zůstala doma, ale spát jsem nemohla. Bohové ví proč. Musela jsem něco dělat, ale sama jsem nevěděla co. Rozsvítila jsem si tedy malou lampičku a potichu jsem vyklouzla z postele. Snažila jsem se neprobudit Lukase, což bylo trochu těžší, když měl zlepšené smysly. Rozložila jsme si na podlahu karimatku a trochu jsem se protáhla. Pak jsem začala s jógou a při tom jsem přemýšlela o magii. O tom, co všechno vlastně dovedu a jak. *Co vlastně dokáže všechno má sestra? Co všechno po svém dvojčeti dovedu napravit? Kdo z nás je mocnější? A co dovede Lukas? Jak se v tom všem mám zlepšovat? Jak s tím žít?* U téhle otázky jsem se zasekla. Jak mám žít s něčím takovým a dělat, že jsem naprosto obyčejná? To prostě nejde!
Ještě že jsem u toho něco dělala, jinak bych se asi zbláznila. Kdybych nad tímhle přemýšlela a jen ležela. Ale jak jsem nad magií přemýšlela, zapomněla jsem si dávat pozor na věci kolem mě a tak jsem najednou roztrhla karimatku a spadla. Bolestí jsem sykla, ale jinak jsem mlčela. Mohla jsem si za to sama. Posadila jsem se mimo karimatku, kterou jsem spravila jedním dotekem. Bylo to zvláštní. Tentokrát to bylo, jako bych měla magii připravenou a jen ji prostě jedním dotekem uvolnila. Ne jako dřív, když jsem magii v sobě hledala. Pousmála jsem se nad tím a ještě si zhojila pohmožděninu, kterou mi způsobil ten pád. Zrovna tak snadně jako jsem spravila karimatku. Byly to jen drobná kouzla, ale já byla stejně spokojená s tím, že už je umím ovládat. Usoudila jsem, že to bylo znamení, abych už přestala a tak jsem karimatku zase srolovala a uklidila. Zalezla jsem do postele a usnula jsem ještě než se Ariana z její noční procházky vrátila.

Trénink schválen - Alex

Poté, co jsem přišel o svá křídla, bylo to, jako by z mého těla vyprchala veškerá bílá magie a neustále jsem se cítil unavený. Věděl jsem, že své zásoby potřebuji doplnit, ale magie, která se teď hromadila v mém těle byla jiná. Mé tělo na ní nebylo zvyklé a proto jsem měl velké problémy s její obnovou. Teď jsem ale měl dost času na to to napravit. Posadím se na jeden větší kámen a začnu meditovat. Chvíli jsem se se zavřenýma očima soustředil pouze na sv dýchání, ale poté se začnu soustředit na okolní magii. Po chvilce jí začnu cítit, nebylo jí tady mnoho, ale mohla by mi pomoci. Ještě chvíli se snažím rozpoznat množství magie v okolí, než se začnu soustředit na svou vlastní. Měl jsem jí v těle opravdu málo, teď už jsem se nedivil, že jsem tak unavený. Ale i tu trošku, kterou jsem měl začnu postupně rozlévat po celém mém těle, nechal jsem magii kolovat mým tělem, ale dával jsem si opravdu velký pozor, abych o žádnou nepřišel. Potřeboval jsem, aby si mé tělo na jiný typ magie co nejrychleji zvyklo a tohle by mi s tím mělo pomoci. Ještě nějakou dobu nechám magii volně kolovat mým tělem, než jí zcela ustálím a začnu s opravdovou meditací. Snažil jsem se vytvářet novou magii a zároveň absorbovat magii, která byla v mém okolí, abych zvýšil své vlastní zásoby. Ze začátku to šlo opravdu špatně, měl jsem pocit, že se nic neděje, ale přesto jsem to nevzdával, až po delší době ucítím, jak se magie pomaličku vlévá do mého těla, mísí se s mojí vlastní magií, která také rostla. Čím déle jsem tohle dělal, tím to bylo jednodušší a nakonec přeci jen zcela naplním své tělo magií. Dokonce mi přišlo, že jí mám více než předtím. Spokojeně se pousměji a otevřu oči. K mému překvapení byl už večer a všude kolem byla tma, až na malý oheň v dálce, který založili mí společníci. Pomaličku se postavím na ztuhlé nohy a vydám se za nimi. Cítil jsem se lépe, ale po celém dni meditace jsem začínal pociťovat hlad.

/Schvaluji, Mirys/

Dnes mě čekal další koncert. Nejdříve jsem o něm chtěla říct tátovi i Mirys, ale nakonec jsme si to rozmyslela a radši mlčela. Byla bych nervózní a zkazila to, kdyby tu dnes byli. Ale takhle jsem jen hrála asi stovce cizích lidí. Na to jsem už byla zvyklá. I když posledně když jsem hrála jsem, popustila uzdu magii a od té doby jsem se hraní vyhýbala. Byl to sice asi jen týden nebo dva, ale pro mě to byla dlouhá doba. A teď jsem měla hrát zase, ale magii jsem musela krotit. No na couvnutí už je pozdě.
Vystoupila jsem ze zákulisí na jeviště a nesla jsem si jen své housličky. Hluboký nádech a rychlé naladění houslí. Tentokrát jsem měla hrát s doprovodem menšího orchestru, ale to všechno mi bylo jedno. Byla jsem si sebou jistá, alespoň co se hraní týče, ale magie... U té jsem stále klopýtala. Na to jsem teď myslela v jednom kuse. Tak moc, že jsem zapomněla vnímat dirigenta a nastoupila jsem o dvě vteřinky později. Dirigent na mě ihned vrhl vyčítavý pohled, ale ani to jsem moc nevnímala. Soustředila jsem se jen na hudbu a na to, abych svou magii udržela v sobě a nedávala ji nijak najevo. Po pár minutách jsem si už začala myslet, že jsem si to tehdy jen namlouvala a nic se nestalo, protože teď se neobjevil ani náznak. Nic. Přestala jsem tedy být tak ostražitá a ponořila jsem se víc do hudby. A to byla chyba. Nevím, jestli magie vycítila svůj okamžik a chtěla se prodrat na světlo, nebo to bylo tím, že jsem se zabrala víc do hudby, ale najednou jsem cítila, jak se mi žilami rozlévá ta známá magická energie. Zaplavila celé mé tělo a drala se na povrch. Chtěla na světlo světa a já ji tak tak držela v sobě. Na konečcích prstů jsem téměř cítila maličké blesky, ovšem nikdo je v záři reflektorů nezpozoroval a to byla má jediná záchrana. Musela jsem svou magii udržet až do konce našeho vystoupení což bylo dohromady 15 minut. Pak nastoupil sbor a pak bůh ví co. Já ovšem začla za svou učitelkou, která to dnes pořádala a omluvila se jí, že mi je špatně. Hrát nemocnou mi šlo už opravdu perfektně. A tak nic nenamítala, když jsem navrhla, že radši hned půjdu domů, což jsem taky udělala. Co nejrychleji jsem zmizela a pak šla loudavě domů, abych mezitím stačila ukolébat svou moc zase ke spánku.

Opět sedí v tureckém sedu na střeše jednoho domu uprostřed noci, má zavřené oči a vnímá pouze sebe, a to co je uvnitř jeho samotného. Vidí pouze sebe obklopeného naprostou tmou s nataženými rukami před sebe s dlaněmi zvedlými do vzduchu. Tvoři si z rukou takovou maličkou mystičku, do které chytá tekoucí vodu ze shora, která padá dolů. Ta voda reprezentuje samotnou magii, která je v jeho případě modrá a černá zároveň. Snaží se svůj proud magie ovládat tak dobře jak to jenom dokáže, jde o to že čím přesněji a dokonaleji se naučí ovládat svou vlastní magickou energii tím lépe s ní dokáže zacházet a tím více magických schopností bude schopen použít. Ezekiel toto praktikuje už dlouho dobu, věnuje se tomu trochu více od doby, kdy mu přišla pozvánka od Pěti Elementů, ale stále se tam neodhodlal dojít, protože má pocit, že stále není dost silný a není ani hodný toho, aby tam šel. V tomto stavu, kdy se učí svou magii ovládat vydrží po celej večer, ani se pak ráno necítí unavený. Jeho mozek po celý ten proces odpočíval jako by spal, meditace je hold velmi blízká stavu spánku. Jednoho dne se ale rozhodne otestovat kolik magie dokáže vlastně použít, než se dostane na kriticky nízkou hranici takových 5 % z celkové kapacity zásob magické energie. Odebral se daleko za město na širokou pláň, kterou tam mají. Když ta dorazí začne nejdřív zkoušet svou ledovou magii, pomocí které začne tvořit velké množství všemožných předmětů a zbraní. Ovšem je jasné že nezůstane pouze u testování ledové magie, ale musí vyzkoušet a nedávno nově získanou temnou magii, tedy aby se o udalo na pravou míru Ezekiel temnou magii ovládal vždy jako temný anděl, ale teprve nedávno se s ní naučil trochu zacházet. Nejdřív si tvoří různé štíty z temné magie, které mají temnou černou barvu, a kromě toho z konečků prstů do svých předtím vytvořených ledových zbraní začne vypouštět tmavě fialové až černé výboje, které jiskří a zbraně z ledu se pod náporem roztříští. Takto různě plýtvá svou magickou energii, jak jen může, dokud nepadne na kolena ve velkém vyčerpání, dosáhl toho, čeho chtěl a momentálně je jeho magie na velmi nízké hodnotě (6 % z celkové kapacity magické energie). Rád by odešel domů ke Coře se kterou žije, ale místo toho se posadí k jednomu stromu a zády se opře o jeho kmen během čehož se podél něj sesune, dokud neucítí pod zadkem pevnou zem. Pomalu vydechuje a odpočívá, využije tohoto odpočinku k tomu, aby ten čas využil k přemýšlení nad budoucností. *Měl bych asi fakt zkusit to místo, jak mi přišla pozvánka ale zase Cora i když je pravda že k ní vlastně necítím vůbec nic. Byla to dobrá zábava ale jen krátká, rychle mě začala nudit a teď u ní jsem jen, protože jsem línej si pořídit vlastní bydlení. Asi jí nakonec opustím a přidám se právě k tomu společenství. * Když už se cítí dost odpočatě na cestu zpátky do města tak se pomalu a opatrně postaví na nohy a vyrazí na cestu do města.

Stále jsem si nepřipadal ohledně magie ve své kůži. Vlastně ohledně všech mých schopností. Potřeboval jsem zjistit, kde jsou mé limity, tedy spíše limit mého těla a mé magie. Dneska jsem se rozhodl vyzkoušet svou magii, alespoň zjistím, o kolik jsem na tom hůř, než předtím. Dojdu na menší louku, která byla kus od našeho tábořiště a nejprve kolem sebe vytvořím zvukovou bariéru, aby mě nikdo nemohl slyšet. Roztáhnu jí po celé louce, abych měl dostatek prostoru a vyplýtval co nejvíc magie, než kolem sebe vyvolám plameny. Nechám je chvíli kolem sebe tančit a poté je začnu rozšiřovat do okolí, tvarovat. Máchnu rukou před sebe a vyšlu vlnu ohně, která se rychle šířila vpřed. Nechtěl jsme však nad útokem ztratit kontrolu a se pokusím změnit trajektorii ohně. Stále jsem měnil jeho tvar a snažil se zvýšit jak rychlost ohně, tak jeho objem. Jenže čím byl oheň dál ode mě, tím více slábl a i mé magie dost ubývalo. Povzdechnu si a nechám oheň zmizet, než ho znovu vyvolám v mé bezprostřední blízkosti. Můj vlastní oheň mě naštěstí popálit nemohl a tak se jím zcela obalím, stlačím ho kolem sebe a poté ho naráz uvolním společně s menší tlakovou vlnou. Ozve se zvuk jako při výbuchu, který mi málem utrhne uši a momentálně jsem byl opravdu rád, že jsem kolem sebe dal onu bariéru. Ten zvuk by se rozléhal opravdu daleko. Na chvíli si sednu a počkám, než mi přestane pískat v uších, než se znovu pustím do tréninku. Různě jsem kombinoval tlakové vlny a vibrace s ohněm a pro jistotu jsem připravil o sluch i sebe, aby se neopakovala podobná situace. Po pár hodinách tréninku jsem byl s magií na dně a spokojený s tím, že jsem jí měl snad ještě víc, než předtím. Takže mi ubyla jen fyzická síla. Když se však podívám kolem sebe na předtím zelenou louku, která teď byla úplně spálená, tiše si zanadávám a raději rychle vypadnu.

Nedávno jsem zjistila, že má studnice magické energie je dost malá. Trénovala jsem magii stále dokola a dokola, ale To jsem se ji spíš naučila pořádně ovládat. Držet ji na uzdě a všemožně s ní manipulovat. A dlouho jsem si lámala hlavu, jak prohloubit tu studnici, ze které čerpám. Pročítala jsem nejrůznější knihy, mluvila o tom se sestrou i bratrem, ale nic. Nic nešlo tak, jak jsem si představovala. Poslední nápad byla meditace. Moc jsem toho o ní nevěděla, ale proč to nezkusit? S polštářkem jsem vyšla ven na zahradu, na kterou dopadaly teplé sluneční paprsky. Usadila jsem se na polštářek do trávy, zkřížila nohy a narovnala se. Zavřela jsem oči a pomalu, pravidelně a hluboce dýchala. A nic. Seděla jsem tak deset minut a nic se nestalo. Protáhla jsme si krk a znovu. Zase nic. A po dalších deseti minutách... Nic - počkat? Možná že ne úplné nic. Možná přeci jen něco. Vykřesala jsem z toho drobného něčeho plamen energie, kterou mnou rozlévala teplo. Až do konečků prstů u nohou. Byla to magická energie? Nebo sama magie? Nebyla jsem si tím tolik jistá. Bylo to jako rozeznávat mezi sebou dvě barvy, které se liší o nepatrný odstín, ale udržovala jsem si to, ať už to bylo cokoli. Udržovala jsem to živé a nechala to proudit mým tělem. Nezastavovala jsem to, spíš naopak, dodávala jsem tomu ještě rychlost. A pak jsem to pomalu mírnila. Nebylo to tak lehké, jak se na první pohled zdálo. Mírnit ten plamen, dusit ho až z něj zbudou jen žhavé uhlíky, to rozhodně nebyl snadný úkol a určitě mi to trvalo dlouhou dobu. Ale ztratila jsem pojem o čase už dávno, takže jsme si neodhadovala tipovat, kolik času jsem byla venku, jak dlouho jsme v sobě to teplo nechala proudit a narůstat ani kolik času mi zabralo v mírnění toho ohně.

Schváleno, Kael

Věděl jsem, že nás budou hledat, nenechají nás jen tak na pokoji. Naštěstí absolutně netušili, kde jsme. Když se přiblížili, byla to jejich smrt, rozhodně jsem s nimi neměl slitování. Po tom všem, co udělali, co stále dělali všem těm elinům. Nesnášel jsem vědce a padlé čím dál víc a to jsem padlým sám byl. Chtěl jsem potichu seskočit ze střechy budovy, na které jsem byl a ze které jsem padlé sledoval, ale naštěstí se brzy zarazím, neměl jsem křídla, se kterými bych zbrzdil pád. Rychle tedy vyrazím k požárnímu schodišti, po kterém seběhnu dolů. Normálně by mé kroky po železné konstrukci způsobily neuvěřitelný hluk, ale od začátku, co jsem je sledoval jsem anuloval veškerý zvuk, který bych mohl vydávat. Podaří se mi dostat se jim za záda, aniž by mě zpozorovali, vytáhnu dýku, kterou jsem měl za opaskem a dřív, než stačí zareagovat podříznu nejbližšímu z nich krk, zatímco zvukovou bariéru roztáhnu do širšího okolí, aby náš boj nikdo neslyšel. Jeden mrtvý, tři zbývají. Padlí se na mě otočí a ihned ucítím, že začali využívat svou magii. Uskočím dozadu před vlnou magie, která prudce narazí do stěny budovy. Stěna se zřítí a do vzduchu se zvedne vlna prachu. Jeden z padlých se na mě rozběhne a jeho ruce obklopí magie. Vyhnu se pár jeho ranám, než ho prudce udeřím do břicha a vyšlu proti němu nárazovou vlnu, které mu způsobí vnitřní krvácení. Dopadne na zem, kde také zůstane ležet. Nebyl mrtvý, jen v bezvědomí. Než ho však stihnu zabít, zamrznu na místě, bylo to, jako by mě sevřela neviditelná síla a nechtěla pustit. Jeden z padlých mě musel paralyzovat, zatímco druhý se ke mně rozběhne. Proženu svým tělem vlnu magie, abych jeho paralýzu zrušit dřív, než mě druhý pevně chytí za ruce. Ucítím, jak mi začal vysávat magickou energii z těla. Skrz dotek odčerpával mou magickou sílu a to velmi rychle. Pokusím se ho od sebe odstrčit, ale mé tělo znovu ztuhne a ucítím paralyzující magii toho druhého. Zatnu zuby, síla mě rychle opouštěla a v tuto chvíli mě nenapadlo nic lepšího, než začít "meditovat" a neustále se snažit doplňovat svou vlastní. Bylo však nemožné nahradit ztrátu tak rychle. Když si však všimnu, že padlý začíná mít problémy udržet všechnu tu magii v sobě, ještě ji k němu ve velkém množství vyšlu. Vyjekne, pustí mě a odstoupí, třásl se a bylo to, jako by jeho tělo mělo explodovat. Ušklíbnu se a pokusím se postavit na nohy, sotva   se však zvednu na roztřesené nohy, spadnu zase vyčerpaně na zadek. Poslední padlý se ke mně rozběhne s úmyslem zabít, který se jasně zračil v jeho očích. Sesbírám poslední zbytky magie a nechám oheň pohltit celé mé okolí. Poslední, co jsem zaslechl předtím, než jsem upadl do bezvědomí, byl bolestný výkřik padlého a poté všechny okolo pohltil žár plamenů.

/Schváleno, Mirys./

Bylo to zvláštní. Magie mnou kolovala i když jsem ji využívat nechtěla. A rozhodně jsem nepotřebovala tak velké množství. Mirys mi poradila, že jí pomáhá meditace. A já už nevěděla, co jiného zkusit. Zhluboka jsem se nadechla a sedla si pohodlně na měkkou postel. Zkřížila jsem nohy do tureckého sedu a ruce jsem si položila na kolena dlaněmi vzhůru. Nechala jsem sebou procházet magii volně a neomezovala jsem ji. Jen jsem zavřela oči a snažila se potichu si broukat ukolébavku. Jako bych ji chtěla zpívat je své magii. Ta se ale místo toho, aby se ukládala ke spánku, roztančila do pomalého rytmu písně. Proudila mnou a vířila, kroutila se a tančila. Neumím to správně popsat, ale připadalo mi to, jako by má magie byla tvořena několika tisíci nebo i miliony párů bytůstek, kteří spolu tančí a tančí. Místo toho, abych svou magii uspala, přišlo mi, že jsem jí stvořila víc a hromadila ji v sobě, jako v tanečním sále, kde mají prostor ty bytůstky tančit. Jenže to bylo příjemné. Nebyla to hrozba, nechovalo se to tak. Jen to tančilo. A bylo toho víc a víc, té magie. A já jí zpívala dál a dál, sledovala jsem ji v sobě a má duše tančila ruku v ruce s mou magií. Trvalo to snad věky, tedy připadalo mi to tak, ale když jsem otevřela oči plná té magické energie k prasknutí, zjistila jsem, že jsem byla mimo jen pět hodinek. Ovšem usoudila jsem, že by to už pro dnešek stačilo a tak jsem svou moc opravdu uspala, i když sama nevím jak. Možná tím, že jsem sama usnula dřív, než jsem stihla udělat cokoli jiného.

Byla noc a to co jsem před sebou viděla musel být sen. Sen o snu...možná, ale kdo ví? Já jen vím, co jsem viděla. Byla jsem před zrcadlem a nikde nikdo...nikde nic. Všude kolem byla jen temnota a prázdnota. Byla jsem tam jen já a ono zrcadlo. Stála jsem před ním nahá i když by mé malé tělíčko hravě zakryla má šedá křídla. Ano, i ta byla vidět. Dívala jsem se na sebe a viděla v sobě pravdu i lži. Bylo to...zvláštní. Na tohle asi nejsou slova, kterými bych mohla popsat, co to ve mě zanechalo. Ten pohled, to poznání,co se ve mě skrývá za sílu a slabost. Jako bych byla složená ze dvou částí, které jsou sobě opakem. Jako bych byla takový oxymorón jako živá smrt. Nebo snad mrtvý život? Ať už tak či tak, ty dvě části ve mě vytvářeli něco naprosto nového, něco neznámého. A já to v onom snu dokázala přeměnit na jakousi energii, která měla barvy duhy a halila mě. Neustále proudila kolem mého těla, kolem každého kousku mé kůže a rozpínala se. Zrcadlo náhle bylo větší a větší, ale také bylo dál a dál, aby se ho ona energie nedotkla. Jenže pak... Ne, nic se nestalo. Probrala jsem se a byla jsem sama ve svém pokoji. Budík vedle mé postele ukazoval půlnoc. A já se celá třásla. Nebyla mi zima, ani jsem se nebála. Mé tělo se třáslo protože jsem dlouho nepoužila magii, ne v takové míře, aby mi dala na pár dnů pokoj. Potichu jsem vylezla oknem ven a rozpoutala jsem nad městem bouřku, na kterou lidé určitě dlouho nezapomenou. Přesměrovala jsem svou magii do blesků, protože jsem si u nich byla moc dobře vědoma, co dělám a nebála jsem se, že by se mi to mohlo vymknout z rukou. Nebyl to jen jeden velký blesk. Bylo jich několik najednou rozmístěných různě nad městem a jeho okolím. Ale já měla pocit, jako by mi to neubíralo energii. Jako bych to sad ani nedělala já. Tedy ano, byla jsem unavená, ale něco mi říkalo, že kdybych měla větší výdrž, mohla bych tam klidně takhle stát několik hodin a tvořit stovky blesků. Ale mé tělo by to nezvládlo. A proto jsem po dvou hodinách zalezla zpět do pokoje s vědomím, že ráno budu muset znovu použít magii, abych nezešílela.

Nevím, co mě k tomu přimělo, ale... Ano, vlastně vím. Probrala jsem se z další noční můry. V posledních dnech mi už skoro daly pokoj, ale jednou do týdne se přeci jen nějaká objevila. Dnes jsem se z ní probudila ještě brzy, za což jsem děkovala všem bohům. Jenže jsem teď nechtěla usnout v obavě, že by se vrátila a já bych se stejně nevyspala. Na druhou stranu jsem nechtěla odcházet od Alexe. Chvíli jsem ležela na boku čelem k němu a dívala se, jak poklidně spí a jak je u toho roztomilý. Jak všechno vypadá, jako by nikdy nemohlo být hůř. Jako by vždycky všechno dobře dopadlo a to co se stalo v podsvětí, byl jen příběh, kterým se straší děti, když zlobí. Políbila jsem ho na spánek a pohladila ve vlasech. Dalšími doteky jsem však už neriskovala, že bych ho probudila a tak jsem se usadila a zkusila meditovat. Sedla jsem si na posteli do tureckého sedu, zavřela oči a... A? A přemýšlela jsem. O magii. Přijali mě do tajného společenství Pěti Elementů, kde o magii věděli snad první poslední a stále ji zkoumali. Ponořila jsem se tedy ve zvědavosti do svého nitra. Do nitra své magie. Představovala jsem si ji jako kouli energie a tu jsem si teď i vybavila. Měnila barvu, pulzovala a neustále proudila a hořela... Bylo to, jako by magie byla tvořená vodou i ohněm, větrem i zemí, kovem i elektřinou. Jako by magie byla všechno dohromady. Byla živoucí. Zlehka jsem se jí dotkla. Byla příjemná, hřála, ale nepálila a byla tak jemná. Část jsem vzala a bylo to, jako bych zatáhla za konec provázku, smotaného do klubka. Byla jsem zvědavá a tak jsem tahala dál a dál a nevnímala jsem, co se kolem mě děje. Netušila jsem, že jsem nejdříve sebe, pak i Alexe a nakonec i celý dům obalila do štítu pevnějšího než nejtvrdší krystal. A stále jsem ho zvětšovala a zastřešovala čím dál větší část města. Když už jsem klubko mé magie rozmotala až téměř na samý konec, zarazila jsem se. V ten okamžik bylo pod mým štítem již celé město a já uštvaně dýchala. Ale rozhodně jsem o tom neměla ani tušení. V představách jsem v rukou držela už jen maličkaté klubíčko, zbytek mé magie, než znovu naberu síly a energii. A tak jsem si řekla, že když netuším, co jsem to udělala, radši bych už měla přestat. Když jsem otevřela oči, bylo o hodinu později. O celou hodinu, která mě přišla, jako pouhá minutka. Celá jsem se chvěla a znovu se mi začaly zavírat oči. Tentokrát mě však zradily všechny svaly a tak jsem si zase lehla a usnula jako by mě do vody hodily.

Trénink schválen - Alex

Dnešní noc jsem se znovu rozhodla prozkoumat to klubko příze, za něž jsem minulou noc tahala. Nevím čím mě fascinovalo, ale něco mě nutilo prozkoumat ho znovu. Dnes v noci bylo bohové ví proč těžší ho najít. V mém nitru by sice klid, ale klubko magie se podělo kamsi do temnějších koutů, kde jsem ho našla až o pár chvil později. Schovávalo se přede mnou. A já pochopila proč až, když jsem ho našla. Bylo najednou velké. O dost větší než včera. A jakmile jsem ho zahlédla, nabádalo mě, ať všechnu tu přízi magie použiji. Konec vlál mým směrem, šimral mě na tváři a tiskl se mi do dlaně. Možná jsem ji do těch temnějších koutů své duše ukryla sama podvědomě. Protože nyní jsem už nedokázala odolat. Bylo to až moc lákavé. Magie se ze mě zkrátka drala ven na povrch a já ji nechala proudit když jsem zatáhla za vlákno a tahala jsem a tahala a tahala. Ani nevím jak dlouho tentokrát trvalo, než jsem přízi odmotala úplně celou - tedy polovinu nebo možná i dvě třetiny. Pak mě z toho vytrhl Alex, který se mnou cloumal, jako by se bál, že se už neproberu. Zjistila jsem, že je ráno. Už dávno jsem měla mít po dnešním tréninku a místo toho mě Alex musel probral. *Proč mě vlastně probral?* Rozhlédla jsem se kolem zmateně a nechápavě, než jsem se ho však stačila zeptat, co se děje, už mi odpovídal: "Tvá magie... Používala jsi ji ze spánku." Rozhodil rukama a já najednou viděla, že všechno - ano opravdu všechno bylo pokryté krystaly a všude v okolí domova jsem cítila svůj štít tak silný, že by skrz něj neproniklo snad žádné kouzlo. "Nevím, kam až to sahá." Přiznal potichu Alex ale přešel k oknu a vyhlédl z něj. "Ale minimálně na v téhle celé čtvrti to vypadá stejně jako u nás v pokoji." Přiznal s obavami v očích i hlase. Prudce jsem si sedla na posteli. Nevěděl, že jsem u toho spala, ale bylo to až příliš... Zavrtěla jsme hlavou a pevně stiskla víčka. Rychle jsem vtáhla všechnu tu magii zase do sebe, co se štítu týkalo. A krystaly jsem rychle roztříštila pomocí další magie na prach, který odvál vítr někam daleko. "Já....já nevím co se to stalo, ani jak. Omlouvám se. Musím...Musím se to naučit ovládat." Zamumlala jsem rychle. A zároveň to byl i slib, který jsem dala sama sobě. "Pomůžu ti. Spolu to zvládneme." Usmál se na mě Alex a přišel zpět k posteli, ke mě a objal mě.

Trénink schválen - Alex

Byl jsem rád, že se za poslední dobu má kontrola nad magií opravdu zlepšila, ale začal jsem mít pocit, že strádám na množství magické síly, která je v mém těle. Dokázal jsem ji opravdu dobře využít, ale i tak jsem cítil, že se velmi rychle přibližuji k jejímu limitu. A to jsem hodlal změnit, jenže jsem netušil jak. Při posledním tréninku, kdy jsem si sáhl až na dno mé magické síly jsem ucítil magii svého otce, která i po tak dlouhé době byla stále v mém těle, ale nedokázal jsem ji pořádně využít. Nebyla moje. Měl jsem však plán, jak to změnit. První se vydám dál od paláce, na své tréninkové místečko, kde mě nikdo nebude rušit a kde se nemusím bát, že někoho zraním. Začnu využívat magii pro trénink, snažil jsem se jí co nejrychleji zbavit, což zvládnu díky několika silným útokům, které kombinovaly hned několik schopností. Poté si sednu doprostřed prostranství a začnu meditovat. Brzy znovu ucítím Mephistophelovu magii, kterou jsem v sobě měl a pokusím se s ní nějak pracovat, ovlivnit. Brzy jsem s ní dokázal trochu manipulovat a tak se pustím do jejího vstřebávání. Volně jí umožním proudit mým tělem a ucítím, jak se pomaličku stává mou a obnovuje mé vlastní zásoby. Bylo jí však dost a brzy pocítím psychickou únavu, proto se toho rozhodnu nechat. Věděl jsem, že tohle budu muset udělat ještě několikrát, ale už teď jsem cítil pokrok.

Trénink schválen - Alex