Fórum na zlepšení dovednosti v kategorii: MAGIE

Od doby co jsem se proměnil v úplného temného anděla, jsem mnohem snáze ovládal magii a dokonce se ve mně probudilo hned několik nových schopností, takže jsem se dnes rozhodl si některé z nich vyzkoušet. Doběhl jsem za okraj města, už po cestě jsem zkoušel schopnost Betrayal a sem tam vyvolal, nebo naopak zastavil drobnou hádku mezi lidmi po cestě z města a jakmile jsem zmizel z očí všem co by mě mohli vidět, roztáhl jsem křídla, ze kterých jsem byl snad nejvíc nadšený a letěl směrem k polím, které nebyly nijak daleko od Atrei. Když jsem tam doletěl, vyvolal jsem Shadow Puppet a překvapilo mě, že díky zesílení mé magie se zdá i loutka být o dost silnější, což mě velice potěšilo. Nařídil jsem jí, aby si nasbírala nějaké větší kameny, a když jich měla slušnou hromádku, začala je po mě vší silou házet. Pomocí Mirai jsem zpevnil svá křídla a všechny kameny jsem buď zablokoval, odklonil nebo rozříznul, aby mě netrefily. Jakmile loutce došly kameny, deaktivoval jsem její základní zákon mě ochraňovat a vystartovala směrem ke mně, aby na mě zaútočila. Za použití pouze svých křídel a sem tam bariéry z temné magie jsem vykrýval všechny její útoky, dokud jsem neměl pocit, že se má křídla pohybují naprosto plynule a dělají přesně to, co jsem po nich chtěl. Trvalo to asi dvě hodinky, a když jsem skončil, vydal jsem se pomalu domů, spokojený, že jsem si dnes procvičil Betrayal a Mirai a dokonce ještě zjistil, že má loutka zesílila spolu se mnou.
//Uznávám Fen'lin.//

Musela jsem uznat, že vnímání a používání magie mi moc nešlo a mám se v tom co učit. Obzvlášť když jde o tak silnou ničivou magii. Nevím, co by se stalo, kdybych ji neovládla, ale rozhodně to nechci nikdy zjistit. Ano, trochu se bojím i toho, co bude až ji rozvinu a naučím se jí používat, ale toho jsem se bála méně než toho, že se mi vymkne z rukou. Před pár dny dal cennou lekci mě i mé sestře Kael. Ale ten se do ní zamiloval a já tušila, že další lekce bude tedy bůhví kdy - jestli vůbec. Teď prostě měli oči jen pro sebe a pro nic jiného. Což možná bylo i dobře, vzhledem k tomu, v jaké situaci jsem se ocitla. To všechno s koncem světa, s jeho pohlcením temnotou a všechno kolem asmodianů... Bylo náročné před sourozenci všechno utajit. Obzvlášť před sestrou, se kterou mě pojí jakési pouto, které neumíme vysvětlit. Proto jsem se po škole vytratila. Tedy po obědě, který s námi překvapivě strávil i Kael. Bylo tedy jasné, že mě sestra nebude postrádat a tak jsem se vytratila do lesa, kde jsem mohla nerušeně trénovat své magické dovednosti. A že jsem se činila. Učila jsem se jak rozbít jen část celku. Zvětšovala jsem ji a zmenšovala a procvičovala se v tom. Trénovala, jak zničit jen to, co zničit chci. Aby se už nestalo, že zničím víc a ohrozím tak někoho. Nedala jsem si jen tak pokoj, i když jsem byla vyčerpaná. Skončila jsem až tehdy, když má studnice magické moci byla prázdná do poslední kapky. A já byla vyčerpaná dost na to, abych akorát přišla domů a usnula na prvním vhodném místě, ať už to bude gauč nebo postel.

Schváleno, Fen'lin

Probrala jsem se ze spánku, ale bylo to, jako bych spala dál. Jako když se proberete do rána prosyceného mlhou a vidíte sotva na krok, ale ani o centimetr dál. *Co se to děje?* Ptala jsem se zoufale sama sebe. Připadala jsem si, jako bych spala dál a moje tělo se přesto hýbalo. Jako bych byla náměsíčná, jenže... Ne, opravdu nevím, co se dělo. Mohla jsem se jen dívat přes nějaký magický závoj na to, co dělám. Byla jsem loutkou, se kterou si někdo hrál. Odvedl mě do středu města a využíval mé schopnosti. Viděla jsem je. Postavy zahalené do stínů, kteří mučili jiné bytosti. Věděla jsem, že mučí zvěromága, anděla a nephalema. A oni to věděli díky tomu, že mi četli myšlenky. Ptali se jich na nějaké věci, které jsem si neuvědomovala, co znamenají. Měla jsem snad v uších špunty? Ne, to ne. Ačkoli jsem jim nerozuměla, věděla jsem, kdy lžou a kdy mluví pravdu. A kdykoli to stínové postavy díky mě věděli, to že jim lžou, vyrvali jim maso z těla, nebo dělali ještě horší věci. Ten křik mnou otřásl. Ta nevyřčená prosba o milosrdnou smrt. A já se musela dívat... Celou svou bytostí jsem se tomu bránila. Jako bych trhala za provaz, který mě svázal. Jako bych se chtěla vytrhnout silným rukám, který mě svírají. A pak jsem zaslechla ten smích. "Ta malá se cuká!" Smál se ženský hlas někde za mnou. Sotva jsem rozuměla tomu, o čem to mluví. "Zjistíme, co všechno umí!" Sykl jiný, tentokráte mužský hlas vedle mě. Od té doby to šlo od desíti k pěti. Hráli si s mou magií, obzvláště s mými blesky, se kterými rádi mučili ty nešťastníky. Nenechali je jen tak zemřít. A dál ze mě vysávali magii, dokud jsem nebyla na dně svých sil. A nenáviděla jsem se za to, že jsem se nedokázala vysmeknout těm rukám, že jsem jim nedokázala pomoct. A jen matně si vzpomínám, jak mě najednou objala hřejivá magie, kterou jsem znala. Zalilo mě její teplo těsně před tím, než jsem upadla do bezvědomí z vyčerpání a než mi došlo, že to byla magie Mirys, její štít, který mě dokázal vyrvat těm ledovým spárům stínových postav.

Schváleno, Kael

Moc dobře jsem věděl o schopnostech Padlých, nejednou jsem proti nim bojoval a naučil jsem se být ostražitý. Dokázali se dostat jednoduše pod kůži, zasáhnout slabiny nepřítele. A jejich schopnosti k tomu velmi napomáhaly. Teď, když jsem byl jedním z nich, věděl jsem, že i já mám nové schopnosti, které neumím ovládat. Zamezit někomu v pohybu bylo snadné na naučení, Paralea se moc nelišila od jiných schopností, ale se čtením myšlenek a vycítěním emocí... S podobnými schopnostmi jsem zkušenosti neměl. Občas jsem nevědomky zachytil nějakou velmi výraznou a "hlasitou" myšlenku ale to bylo... Všechno. Proto jsem seděl na lavičce na náměstí s novinami v ruce, ale místo, abych četl jsem sledoval kolemjdoucí. Vždy jsem se soustředil na nějakého člověka, snažil se vycítit... Vlastně cokoliv, ať už zachytit myšlenku, či jejich náladu. Ze začátku jsem moc informací nezískal. Slyšel jsem jakýsi šepot ve vlastní mysli, cizí hlas, cizí myšlenky, ale byly tiché, nevýrazné. Nedokázal jsem rozpoznat, co říkají. Občas jsem zachytil nějaká slova, která bez kontextu nedávala smysl. Občas mi jakási podvědomá intuice říkala, že se za úsměvem onoho člověka skrývá bolest se smutkem. Tiše si povzdechnu a zavřu oči. Seděl jsem tady už několik hodin a stále jsem neudělal jakýkoliv pokrok. Nedokázal jsem nikomu přečíst myšlenky, ani pořádně vycítit, jakou má náladu. Stále se zavřenýma očima se zhluboka nadechnu a pokusím se vycítit přítomnost lidí na náměstí. Bylo to velmi těžké, bytosti šlo nejlépe cítit pomocí magie, pokud ji tedy neskrývali, ale lidé... Žádnou ani neměli. Přesto... Jsem je teď dokázal cítit, jejich mysli. Slyšel jsem hlasy, které mluvily zároveň, některé byly hlasité, jiné tiché, ale všechny... Jakoby na mě mluvily. Zalapám po dechu a prudce sebou trhnu. Překvapeně se rozhlédnu kolem, vysloužil jsem si několik zvědavých pohledů kolemjdoucích, ale ti si mě brzy přestanou všímat. Možná jsem to celou dobu dělal špatně. Možná to chce změnit přístup. Ušklíbnu se, udělal jsem krok vpřed a už jsem tak nějak tušil, co musím změnit, abych své nové schopnosti ovládal...

/Schváleno, Mirys./

Zase jednou jsem seděl na lavičce na náměstí a se zavřenýma očima relaxoval. Pro někoho by to mohlo vypadat, jako že nedělám nic, ale opak byl pravdou. Využíval jsem svou magii a procvičoval své nové schopnosti. Objevil jsem ještě pár schopností, se kterými jsem si začínal rozumět, ale zatím... Zatím jsem znovu cvičil čtení myšlenek a empatii. Na náměstí byla obrovská paleta pocitů, které lidé zažívali, cítil jsem snad všechny emoce, ať už radost, smutek, zamilovanost, nenávist, vztek, frustraci... Bylo jich opravdu mnoho. Občas se zaměřím na člověka s opravdu silnými emocemi a na chvíli se do nich zaposlouchám. Občas byly myšlenky lidí opravdu zajímavé.  Musel jsem říct, že se v používání těchto dvou emocí opravdu lepším a daleko lépe jsem už rozuměl tomuto typu schopností. Dokázal jsem i lépe ovládat vlastní emoce, téměř je potlačit a usoudil jsem, že by se to mohlo někdy hodit. Hlavně vůči nepřátelům, kteří je dokáží ovládat. Nakonec se zvednu z lavičky a zamířím domů, jelikož se již setmělo a na náměstí již skoro nikdo nebyl. Zamířím do jedné tmavé uličky, když naproti mě uvidím skupinku nějakých lidí. Když si něco rychle řeknou a otočí se na mě, zaměřím se na jejich myšlenky. Chtěli mě okrást. Ušklíbnu se a pokračuji v cestě. Možná si procvičím více schopností...

Trénink schválen, Zeke

V životě bych nečekal, že skončím na tomto místě a budu... Pomáhat jednomu z králů podsvětí. Díky Aokimu jsem se dostal do královského paláce a... No král byl nejspíš zvědavý, protože si mě nechá zavolat do své kovárny. Nesměle jsem stál opodál a sledoval, jak pracuje, zatímco jsem mu odpovídal na otázky.
"Slyšel jsem, že ovládáš oheň... Už dlouho jsem chtěl zkusit vykovat pořádnou zbraň opatřenou magií, ale... Pořád nedokáži tak dobře kontrolovat teplotu ohně, doufal jsem, že mi pomůžeš," řekne mi Fen'lin najednou. Párkrát zamrkám, než přikývnu a pozorně poslouchám instrukce, které mi dá. Vyvolám své plameny a nechám je hořet ve výhni, měl jsem k nim natažené ruce, abych je mohl lépe kontrolovat. Soustředil jsem se na svou magii a poslouchal Fen'lina, který mi říkal, jak poupravit jejich sílu, nebo žár. O takové věci jsem se nikdy nestaral, většinou jsem do útoku dal více či méně magie a tak korigoval sílu, teď to ale bylo jiné. Musel jsem se soustředit na nejrůznější vlastnosti ohně a upravovat třeba jen jednu z nich. Potřeboval jsem, aby se moc nešířily do okolí, ale aby naopak více žhnuly. Brzy mi po tváři i zádech stékal pot, ale čím dál více se mi dařilo. Magie jsem měl dost, takže o tu jsem se tolik starat nemusel. Musel jsem však uznat, že to byl dobrý trénink a bavilo mě sledovat, jak se Fen'linovi pod rukama tvoří nádherná zbraň.

Trénink schválen, Zeke

Nemohla jsem spát, nebyla jsem vůbec unavená a tak se rozhodnu hrát si trochu se svou magií. Přesněji mým elementem. Usměji se a první nechám kolem sebe foukat lehký vánek, který poté nasměruji proti nejbližšímu stromu a zaposlouchám se do šumění listí. Usměji se a začnu sílu větru stupňovat. Větvičky se začnou ohýbat a čím více jsem přidávala na intenzitě, tím více se ohnuly a listy zuřivě vlály ve větru. Postupně začnou dokonce odlétávat a zaslechnu praskání dřeva. Proto toho nechám, nechtěla jsem strom vyvrátit. Stočím však vítr tak, aby ke mně dovlál listí a nakonec si z něj udělám před sebou hromádku. Usměji se a natáhnu nad ni ruku, než s ní začnu kroužit a vytvářet maličké tornádo. Listy první jen trochu vířily, než začaly zrychlovat a poryv větru nabíral čím dál více listí, hlíny, prachu a trávy. Tiše se zasměji, než tornádo trochu zvětším, bylo teď stejně velké jako já. Ještě trochu vítr zrychlím a pokusím se ono tornádo udělat větším. Brzy však začne být těžké ho kontrolovat a tak ho přestanu zcela ovládat. Začne se pohybovat, nabere trochu víc listí, ale poté začne rychle slábnout, až zcela zmizí. Spokojeně se usměji, než shledám, že začínám být trochu unavená a tak se vydám do postele.

Trénink schválen, Zeke