Zítra mě čekal jeden z těch dní, kdy budu umírat nad bolestí svých křídel a to protože jsem byl donucen zúčastnit se nějakého potrhlého závodu, na který se mi vůbec nechtělo. Nejenom že na něj nebyla má kondice stavěná, ale nebyl jsem až tak dobrý letec a vyhýbat se překážkám bylo ve vzduchu mnohem obtižnější. Doufal jsem že se z toho nějak vykroutím, ale když jsem se o to pokusil, dostal jsem akorát zdupáno a seřváno od svého otce. Prý co jsem to za anděla, když nezvládnu ani neco tak jendoduchého. Jemu se to jednoduše říkalo, za poslední roky jsem ho neviděl v akci, ale abych pravdu řekl... byl jsem za to rád. Jeho magie mě děsila.
Natěžko polknu když si uvědomím že mě zase zmlátí, pokud nebudu zítra úspěšný a s tím do sebe urychleně nasoukám nějaké jídlo a vyběhnu ven před zámek, kde zůstanu chvíli stát. Kolem bylo pár andělů, kteří na mě hodí pohrdavé pohledy a tak se nasupeně prosoukám kolem nich, než se dostanu až k lesu, na jehož okraji se zastavím. Nechtěl jsem dostat od svého otce a to znamenalo, že bych se mohl pokusit o jakýsi trénink v lese, což se nezdálo až tak jako špatný nápad. S tím se také vznesu do vzduchu a zhluboka se nadechnu. Pohled na bílá křídla mi připomenul tu nešťastnou událost, co se odehrála před pár týdny a já musel zase na těžko polknout. Byl jsem rád že černý inkoust zcela zmizel a nebyla po něm ani stopa, to byla jedna z nevýhod královské rodiny. Měli jsme zakázáno jakkoliv skrývat svá křídla a proto jsem nezmohl nic, dokud mě nezachránil Mikoto. Byl jsem mu za to opravdu vděčný a s tím jsem se také vrhl mezi stromy. Bylo to... bolestivé, některé zatáčky jsem opravdu nezvládal a několikrát jsem si narazil nos o strom a skončil jsem na zemi. Nevím ani kolik hodin jsem takhle strávil, ale brzy se už zase stmívalo. Byl jsme unavený a rozlámaný a usoudil jsem že to asi nebyl nejlepší nápad, protože mé svaly protestovaly a svá křídla jsem sotva udržel vzhůru. No, tak nějak mi došlo že to zítra stejně pokazím, ale dnešek... nebyl až tak špatný. Hádám že se budu muset zítra hold snažit.
Schváleno, InoriNatěžko polknu když si uvědomím že mě zase zmlátí, pokud nebudu zítra úspěšný a s tím do sebe urychleně nasoukám nějaké jídlo a vyběhnu ven před zámek, kde zůstanu chvíli stát. Kolem bylo pár andělů, kteří na mě hodí pohrdavé pohledy a tak se nasupeně prosoukám kolem nich, než se dostanu až k lesu, na jehož okraji se zastavím. Nechtěl jsem dostat od svého otce a to znamenalo, že bych se mohl pokusit o jakýsi trénink v lese, což se nezdálo až tak jako špatný nápad. S tím se také vznesu do vzduchu a zhluboka se nadechnu. Pohled na bílá křídla mi připomenul tu nešťastnou událost, co se odehrála před pár týdny a já musel zase na těžko polknout. Byl jsem rád že černý inkoust zcela zmizel a nebyla po něm ani stopa, to byla jedna z nevýhod královské rodiny. Měli jsme zakázáno jakkoliv skrývat svá křídla a proto jsem nezmohl nic, dokud mě nezachránil Mikoto. Byl jsem mu za to opravdu vděčný a s tím jsem se také vrhl mezi stromy. Bylo to... bolestivé, některé zatáčky jsem opravdu nezvládal a několikrát jsem si narazil nos o strom a skončil jsem na zemi. Nevím ani kolik hodin jsem takhle strávil, ale brzy se už zase stmívalo. Byl jsme unavený a rozlámaný a usoudil jsem že to asi nebyl nejlepší nápad, protože mé svaly protestovaly a svá křídla jsem sotva udržel vzhůru. No, tak nějak mi došlo že to zítra stejně pokazím, ale dnešek... nebyl až tak špatný. Hádám že se budu muset zítra hold snažit.