Herní Místnost

Zrazu som len videla ako nejaká postava letela k stene a vrazila do nej. Ostala som v šoku ale stalo sa to tak rýchlo že som nestihla ani zaregistrovať kto to bol. A tak som to neriešila. Keď som počula že môžeme odísť teda ty čo nemajú na krku smrteľné hriechy tak sa poteším. To znamená že môžem odísť ale čo Reily? Nemôžem ju tu nechať. Nevedela som o nej či je nevinná alebo vinná ale bola to moja jediná kamarátka ktorú som mala a nemohla som ju len tak opustiť. Pozriem sa na Reily a poobzerám si ju. Spravila by ona to isté pre mňa? Myslím si že ano tak by som sa na ňu nemala vykašlať. Preto ju chytím za ruku. „Spolu to zvládneme.“ Pošuškám jej do ucha a potom sa poobzerám okolo seba na ostatných. A keď som videla tých odvážnych tak som im závidela. Prečo aj ja nemám takú odvahu ako oni? Prečo sa nedokážem postaviť a bojovať za to čo je správne? Musím sa konečne prestať báť a nabrať odvahu a ukázať všetkým že nie som len bojko čo sa bojí ale vie sa aj brániť a vie aj bojovať.

Na těžko polknu a zadívám se na naše věznitele. Možná jsem příliš neváži svá slova, jenže co jsem měl dělat když se nikdo k ničemu neměl? Bojovat se mi nechtělo a slovně to už zachránit nešlo. Když se ale hnuli z místa, strnul jsem a nohy mi na malý moment úplně zdřevěněly. Stalo se to tak rychle že jsem to málem ani nepostřehl. Tělo démonky proletělo kolem mě a zastavilo se až o zeď. Zeď?! Ta bariéra?! "Shannon!" vydechnu nahlas, ale to si uvědomím že už tam žádná není. Pravděpodobně ji nechali zmizet právě pro tento případ. A jejich další slova mě o tom akorát potvrdila, když démonku před námi vyvěsili jako odstrašující příklad. *No to si děláš...* pomyslím si a znovu se zamračím. Jenže to už se Mirys vedle mě složila na kolena a cosi zakoktala, pořádně jsem ji ani nerozuměl přes bušící srdce v mém hrudníku a strachu který mě hned na to polil. Co jsem měl dělat? Musel jsem něco udělat? Měl bych něco udělat? Nějak všem pomoct? Odvést pozornost? Zatraceně cokoli! Okamžitě se ohlédnu na všechny okolo. Na dívku v kostýmu indiánky, která vypadala že se každou chvíli zhroutí. Byl jsem rád když k ní přispěchalo pár neznámých na pomoc, jindy bych to udělal sám, ale teď jsem se musel vypořádat s nimi. Jsem si zcela jistý že je neporazím ale mohl bych ostatním získat nějaký čas k útěku. Hodil jsem pohledem po Coře a její společnici, neznal jsem ji ale vypadalo to že se obě mají k odchodu a i ten mladík který uklidňoval toho klauna... Možná bych měl? Nejspíše toho budu litovat. Budu toho litovat! Tím jsem si sakra jistý!Neudržím ji moc dlouho ale může je zabavit a získat jim čas, tak snad to pochopí... Zhluboka se nadechnu a natáhnu ruku před sebe. Okamžitě do vzduchu namaluji větu, skládala se z pěti run a já díky ní mohl odseknout půlku místnosti za mnou a zabezpečit ji jakousi tyrkysovou bariérou přes kterou šlo sice vidět, ale nešlo ji projít. Odsekl jsem dokonce Mirys, kterou jsem nechal na bezpečné straně. "U všech svatých kdo můžete vezměte nohy na ramena," vyhrknu ze sebe tak rychle že jsem ani netušil jak. Runové písmo stále viselo ve vzduchu a já se prudce rozeběhl proti Xaphanovi který držel mou kamarádku ve vodní bublině. Já tu umřu, dneska tu umřu! Ale vidět je všechny takhle zničené mi vůbec nepomáhalo... Nebylo to fér.

Chvíli jsem si myslela, že Alex přemýšlí o tom, jak uteče, ale to jsem byla zřejmě až moc velká optimistka. Místo toho aby se zachránil, zachránil nás ostatní. Za tohle ho určitě zabijí. "Alexi!" Vyjekla jsem jak jen hlasitě jsem mohla. Ani nevím kde se najednou ten hlas vzal. Předtím bych sotva řekla slyšitelné slovo. Ale nemohla jsem ho tam nechat. Nemohla! Pokusila jsem se zvednout. Chvíli mi to trvalo, ale nakonec jsem se postavila na nohy a chtěla projít bariérou k Alexovi. Ale nepustila mě. *Jak to? je to magie! A magie na mě nepůsobí přeci!* Nechápala jsem co se to děje najednou. Ale pak mi to došlo. Zaměřila jsem svůj štít na Alexe a teď jsem ho na něm podvědomě stále držela. Byl chráněný místo mě. Zavřela jsem oči a zase si sedla, abych měla co nejvíce síly a energie pro ten štít. Zároveň jsem se mu snažila přidávat vrstvy. Jednu po druhé, aby mu toho ublížilo co nejmíň. Obětoval se pro ostatní, ale já ho v tom rozhodně nehodlala nechat. Vždyť ho zabijí! A tentokrát mě strach o něj ochromil snad ještě víc než ten, který ve mě vyvolali Strážci. Ale já se nutila i přesto udržovat jeho štít a soustředila se jen na to. Teď nezbývalo jen doufat, aby mu k něčemu byl. A aby to zvládl dost rychle, než omdlím vyčerpáním.

Tak jo, zabije mě, zabijou mě tady všichni, všichni si chtějí pochutnat na mágovi a každý druhý ho chce zabít! Už vím, kdo je ta dívka, která mi někoho připomínala, Cora! *Hele, ty si taky vzpomeneš na jméno, když je ti nejhůře, co?* popíchl jsem sám sebe v mysli, ale konečně mě můj věznitel propustil a já si otřel tváře. ,,Já nebrečím!" zabrblal jsem, jako bych dostal najednou nějakou ránu do hlavy. No, já nemohu za to, že jsem výbušný... v jednu chvíli hysterčím, ječím... v další se uklidním... pak pro změnu brečím a pak jsem zase klidný.
Jako, ale divte se mi, když mě tu každý druhý chce jenom zabít! Jde mi po krku! Hele, Sangu, já bych řekl, že ti tu zatím nikdo po krku nejde! Uhm, máš pravdu... Podíval jsem se na toho divného démona, co přes nás hodil nějakou bariéru. To bych taky dokázal! Sice nějakou divně stvořenou a ne tak silnou, ale... ale ty ses tu akorát složil! Opřel jsem se o hruď toho za mnou a podíval se kolem sebe. ,,Fajn... jdeme pryč.... obludo.... smrtkonosná... Tedy, já chci jít... tohle přenechám těm, co jsou silnější..." zabrblal jsem a kývl. *A jéje, nová dávka elánu začíná!* popíchl jsem se znovu v mysli. ,,Ale možná bychom ho tu neměli nechávat samotného... takže já odejdu a ty tu klidně zůstaň..." podíval jsem se do očí toho, který mě pořád držel a obličej klauna nahodil divný úšklebek.

Chvíli se mi snad zdálo, že se kolem mě objevila vodní bublina, ale nezdálo se mi to doopravdy tu byla! Sice jednou z výhod našeho druhu je odolnost vůči živlům, ale přeci jen jsem byla bytost, která také potřeboval vzduch a co hůř vody a led. Nejhorší kombinace vůbec. Nemohla jsem se nijak bránit, kdybych to udělala voda by se o dost ochladila a tělo by mohlo přijít do křeči.
Zrak se mi začínal pomalu mlžit.
* JO Shan..bud příště ticho... Smiř se s tím jsou to bytosti, co nehodlají bojovat čestně, a to že my démoni jsme hříšní! pcha! ani za mák!* nechápu, jak jsem v tento okamžik ještě dokázala myslet na něco takového, ale na druhou stranu, jsem rychlým gestem zastavila Graye, který se chtěl vydat ke mě, možná je odolný vůči útokům, ale nikoliv proti tomu, aby nepotřeboval kyslík stejně jako já. Když se můj zrak zhoršil víčka mi klesla a z šoku se tělo proměnilo do démonické podoby, aby mou lidskou podstatu ochránilo, abych ochránila samu sebe.
Gray nervozně koukne kolem, zazní tiché zamručení. Ted jediná, překáška, co ho držela v klidu byla mimo hru, začal nervozně poklusavat po sále a jako zuřivé zvíře hledal nějakou skulinu či chybu pachatelů, odrazil se od sloupku a skočil proti stěně od niž se odrazil zuřivě, hlasitě funěl, div nesoptil.

Zasmál jsem se a podíval se na chlapce. ,,Nebrečíš? A kdo mi před chvílí tady svlažil triko? Kvůli komu ho mám mokré, no?" zasmál jsem se a zavrtěl hlavou, kdy jsem mu rozcuchal vlasy, ale podíval se na toho uprostřed a na tu bariéru. Hmm... zvláštní bariéra. Ušklíbl jsem se, ale podíval se zpět na toho klauna, co jsem měl v objetí.
Nechal jsem ho, aby se opřel o moji hruď a musel jsem se zasmát. Byl tak k nakousnutí jako on, ale přesto ho nikam nezatáhnu a ani tu duši mu neseberu. To nedělám, navíc, říkal, že má svého anděla, ne? ,,Hele, já ti dám takovou obludu, až tě prohodím oknem," zabrblal jsem, ale zasmál se, kdy jsem se podíval kolem sebe. ,,A neříkej, že nejsi silný... určitě by se něco našlo, jen to musíš najít, každý je silný tak, jak se cítí, jaké má srdce," usmál jsem se, podíval se mu do očí a mrkl.
,,Jeho nechávat samotného? Hm... nevím, možná tě vážně prohodím oknem a zůstanu tu," zazubil jsem se, ale nakonec ho čapl a přehodil si ho přes rameno, kdy jsem se rozešel ke dveřím. ,,Pokuste se tady nezabít!" zavolal jsem, ale zasmál se a rychle se rozběhl z toho místa zkázy pryč.

Když jsem se otočila na Coru, akorát mě chytla za ruku a řekla mi, že to spolu zvládneme. Přikývla jsem a trochu nuceně se pousmála, načež jsem jí ruku stiskla a opět se zhluboka nadechla, i vydechla, ale její ruku jsem pustila, jelikož mi přišlo, že se mi ta ruka trošku potila, asi od strachu nás obou, to bylo trochu nepříjemné.
Ten první, který se za nás postavil vytovořil jakousi bariéru, která nás měla ochránit, nevím jistě, jestli jsem to cítila dobře, ale přišlo mi, že mu taky nějakým kouzlem pomáhala i ta holčina, která se za něho postavila. *Fajn, fajn, fajn, strach pryč, musím jim pomoct, nesmím je v tom už víc nechat.* Na chvíli jsem zavřela oči, zase jsem se pořádně nadechla i vydechla a přešla k těm dvěma, přičemž jsem se rozhodla, že bych jim měla pomoct nějakým ochranným kouzlem, které by tu jeho bariéru a zároveň naši ochranu, mohlo posílit. *Doufám.* Semkla jsem rty do jedné úzké linky a pomalu, ale jistě kouzlo začala vytvářet. Všimla jsem si u toho ještě, že nějaká lehce zvláštní kočka začala trochu vyvádět, asi patřila k té holce v té bublině. Více už jsem se ale ostatním nevěnovala, svou pozornost jsem věnovala hlavně svému kouzlu (jelikož už jsem ho trošku delší dobu nepoužila), dění přede mnou a přemýšlení o tom, co se asi teď stane a jestli jsem tu vůbec platná.

Na moju vetu len prikývla čo mi stačilo. Potom mi pustila ruku a ja som sa len pozrela na ňu. Počula som ako niekto vykríkol že kto môže nech zoberie nohy na ramena. V tú chvíľu som mala chuť ujsť a vykašľať sa na všetko čo sa tu deje. Lenže potom som si uvedomila že čo tý ostatný ktorý to ostanú a hlavne tá osoba uväznená v bubline. A potom som si všimla že niektorý bežia preč. Dívala som sa na nich a urobila som krok vpred že idem tiež preč. Ale potom sa zastavím a otočím sa na Reily. Bolo vidno že im chce pomôcť a preto som ju obdivovala. Predsa bola mág a ty dokážu rôzne kúzla ale nevedela som či má proti tým strážcom vôbec šancu. Skôr som si myslela že skončí mŕtva a to som rozhodne nechcela a tak som jej šla pomôcť. Lenže nemôžem takto. Lenže ako? Mám sa premeniť na vlka? Čo ak to nepomôže? Ale niečo musím spraviť. Reily sa pridala k ním so svojimi kúzlami. Chvíľu som rozmýšľala ale potom som pozbierala veškerú odvahu čo mám a postavila som sa vedľa Reily a bola som pripravená boj. Aj keď som bola ako človek a nie ako vlk ale cítila som nával sily vďaka hnevu ktorý som teraz cítila.

,,Áááá!" zaječel jsem, když mě démon chytil a normálně si mě přehodil přes rameno! ,,To si děláš ze mě srandu, že jo? To ti nedaruju! Plešatá bábovko!" zabrblal jsem, ale podíval se do centra dění. ,,Hele, proč jsme jediní my, co utíkají? Neměli bychom utéct všichni? To jsou všichni natvrdlí?" zamrkal jsem a podíval se po ostatních, kdy jsem démona ovlivnil a zastavil ho, aby se mi ani nehnul! //Chce se vám pryč... všichni musíte zmizet... odtud pryč, musíte zmizet, chce se vám zmizet!// Prostoupil jsem všem do myslí, všem těm, kteří mohli zmizet a vážně, většina lidí se dala na útěk. Hlavně jsem to vnutil těm dívkám, které se k ničemu neměly! ,,Hele! Jsou tu velcí obrovští zlí a odporní pavouci! Měli byste všichni zmizet!" zahulákal jsem. //Bojíte se pavouků... všem se vám chce pryč... musíte pryč... chce se vám pryč, protože máte šílené fobie z pavouků a nedokážete ty fobie zastavit... musíte zmizet!// Pronášel jsem jednotlivě do všech hlav a cítil, jak moje magická síla pomalu upadá, ale přesto jsem se nevzdával, sáhl si pro lektvar, napil se a dodal si síly, kdy jsem sykl nad odpornou chutí, ale podíval se zase po všech. ,,Tak šup! Mizíme!" kývl jsem a zdvojnásobil své myšlenky, které útočily na všechny, ale pak nechal démona, aby mě již odnesl pryč.
A tak milý čaroděj byl odnesen do neznámých končin, ale nakonec přeci jen se objevil u svého anděla...

Měla jsem sice zavřené oči, ale slyšela jsem, že se vedle mě postavily další dvě postavy. Ale já se jimi nenechala rozhodit a soustředila jsem se dál na Alexe. Na štít, který jsem kolem něj držela. Věděla jsem, že to nebude mít lehký. *Kdyby ten pitomec se tam nezavřel sám!* Problesklo mi hlavou, ale pak jsem se zase sebrala a myslela opravdu jen na ten štít. Jenže já sama jsem teď chráněná nebyla a najednou se mi v hlavě ozvaly jakési myšlenky. Přepadl mě pocit, jako bych chtěla utéct. A jako bych se snad bála pavouků. Ihned jsem poznala, že to nejsou mé myšlenky ani pocity. To byla kouzla někoho jiného. Snažila jsem se jim vzpírat, ale ubíralo mi to dvakrát tolik energie - soustředit se na štít kolem Alexe a ještě k tomu tu zůstat. Moc dlouho jsem to nevydržela. Zvedla jsem se a dala se na odchod. Snad udržím štít déle když se nebudu vzpírat jiným kouzlům. Pevně jsem v to doufala a stále se soustředila na štít. Ale i to bylo těžší, čím dál jsem byla od Alexe a proto jsem se snažila jít co nejpomaleji, ale aby to ukonejšilo ty otravné cizí myšlenky.

Ten, jež jsem vlastně furt ani nevěděla, jak se jmenuje, natož, jak vypadá, zaútočil na strážce, který asi mohl za to, že ta jedna dívčina byla v té bublině. Vlastně se mu ten útok povedl, což bylo fajn, dívka z bubliny byla osvobozená, ale když ji ten neznámý chtěl dostat pryč, dva z těch tří se mu postavili do cesty a očividně ho nechtěli pustit dál. *Kde je ten třetí?!* Napadlo mě najednou, všimla jsem si, že stál opodál. Ale co měl on v plánu? *A co ty máš v plánu teď, Reily?* To už jsem fakt moc pormyšlené neměla. Ale asi uvolnit tomu klukovi cestu a pomoct mu? *No, jestli chceš na ně útočit, tak nejsi úplně normální, Reily.* Vrtalo mi hlavou. No jo, ale co jiného dělat? Za pokus to ale stojí, ne? I když, v tomhle případě spíš za život, ale bůh ví, jestli kdybych teď odešla, jestli by to šlo nebo už jsem šanci promrhala.
Fajn, už jsem se zase rozhodla, ale nevím, jestli správně nebo špatně, asi spíš špatně, ale... jo, vlastně to vadí. Ani to není jedno, ale mě fakt nic lepšího zrovna nenapadlo a utéct jsem prostě vůči nim nechtěla. Ale když na jednoho z nich doopravdy zaútočím, on se dejme tomu otočí na mě a ten mladík bude mít cestu volnou, tak by to šlo, ne? *Jo, jasně a ten druhý je asi blbý a nechá ho utéct, co?* Jojo, určitě. Ale co jiného? Konec mých hádek, jdeme na činy! *Kéž bych mohla říct hurá.* Jenže jak jsem se jim chtěla postavit, tak se mi v hlavě začal ozývat nějaký hlas, že prý chci pryč. Chtěla jsem se tomu vzepřít, musela jsem, něco mi dávalo najevo, že to bude velmi podobná schopnost, jako ovládání mysli, ale vůbec to nešlo, takže ač jsem nechtěla, docela rychle jsem začala opouštět místnost.

Stála som a sledovala som čo sa deje. Tá osoba čo bola v tej bubline tak ju vyslobodil nejaký mladík ale bola v bezvedomí. Hlavne je že nezomrela. V tom som ale ucítila myšlienky ako mi hovoria aby som utiekla a tak som sa proti tomu bránila. „Prestaň!“ Poviem tomu kto to robí a keď vidím že je to Sangmin tak si povzdychnem. Mne nebude nikto hovoriť čo mám a čo nemám robiť. Podarilo sa mi to prekonať a ostala som na mieste. Lenže čo ak by bol útek dobrý nápad? Aj tak som tu nepotrebná. Potom som sa pozrela na Reily. Na ňu to isto pôsobí a dúfala som že sa tomu ubráni a že tu ostane. Ak nie použijem svoje myšlienky aby som ju tu udržala. Videla som že Reily s tým bojuje a zdalo sa že má s tým problémy a tak som sa použila svoje myšlienky. *Nepočúvaj to. Viem že to dokážeš. Bojuj ja som tu pripravená ti pomôcť keby niečo.* Pošlem jej myšlienku a dúfam že to pomôže. A vyzeralo to že to pomohlo a Reily zaútočila na strážcu. Potom som videla že som tu nepotrebná a odišla som.

Zhluboka jsem dýchal a nemohl jsem uvěřit vlastním očím že se mi to opravdu podařilo. *Alexi máš více štěstí než rozumu*, pomyslím si a v tom mi to dojde. Nebyl jsem v tom sám, ale byla tu se mnou i Mirys a cítil jsem na sobě ještě něčí kouzlo. Vždyť jsem jim dal dost jasně najevo že mají vypadnout? I já chtěl pryč, zatraceně! Chtěl jsem se odsud dostat a to že tu stále byli mi to vůbec neumožňovalo! Jejich hloupé ba přímo pitomé rozhodnutí bojovat mě pravděpodobně bude stát život! Bylo hezké že se mi snažili pomoct, ale já bojovat nechtěl. Pustil jsem se mezi ně jenom protože jsem chtěl získat čas k útěku nic víc. Teď jsem svého rozhodnutí opravdu zalitoval a šlo to na mě znát, vzhledem k tomu že démon proti mě vyrazil vší silou a zasadil mi takovou ránu, že jsem se s démonkou proletěl vzduchem. Bolelo to vzhledem k tomu že jsem byl v lidské podobě a ještě jsem na sebe ten útok stáhl aby nezranili Shannon. Cítil jsem prudkou bolest v celém těle, kdybych se jen mohl proměnit! Jenže udržoval jsem bariéru a do ní jsem dal veškerá slova z run která jsem mohl. Už tak to bylo na mém těle znát a já cítil jak mi magie bere životní energii ve velkém množství. Myslel jsem že se mi rozskočí hlava a tak jsem párkrát těžce vydechl a odlepil se od stěny, do které mě zarazily. Rychle se podívám na dívku v mých rukou, byla v bezvědomí ale dýchala... to mě uklidnilo. Náhle ale ucítím silnou magii v okolí, ale jakoby mě obcházela, dost mi připomínala schopnosti succub, se kterými jsem se setkal v minulosti. Rychle se postavím na nohy, neměl jsem nic zlomené snad jenom díky štítu mé společnice který nabíral ale i ubíral na síle, sakra tolik se snažila aby mě uchránila!
"Zatraceně vypadněte odsu-!" zavrčím dost nepříjemně a samotného mě překvapí jak se můj hlas na konci zlomí. Okamžitě se rozkašlu a z úst mi začnou stékat kapky vlastní krve. Takhle to opravdu moc dlouho nevydržím. A když zničehonic vyrazil jeden z nich proti stěně, dostal jsem takovou facku, že jsem se znovu zapřel zády o stěnu. Přes tu pitomou masku jsem vůbec nic neviděl. Okamžitě si ji z hlavy sundám a zavrčím na ty tři. Cítil jsem svůj žaludek snad až v krku a to že jeden z nich který prozatím nečině stál útočil se svou zbraní do mé bariéry... Stačilo tak málo a já sledoval jak se třeští na malé kousky, které se rozletěly do okolí. Rychle se ohlédnu na ostatní, zdálo se že je magie jednoho z odvážlivců dostala pryč a já děkoval všem svatým že je odsud dostal. Mé oči rychle spadnou na mou společnici, která opouštěla místnost, ulevilo se mi, jak moc se mi ulevilo! Celé tělo mě neskutečně pálelo a já měl pocit jako bych byl v jednom ohni. Rozhodně jsem tady nehodlal umřít, znovu jsem tu stejnou prázdnotu zažit nechtěl. Kdybych se s nimi pustil do boje, udělali by se mnou krátký proces, už teď mě opouštěly síly a já přemýšlel jak bych se odsud dostal. Nenapadlo mě nic jiného než se odrazit od země a vzlétnout ke stropu budovy. Dívku jenž jsem držel v náručí jsem pevně přivinul k sobě abych měl jistotu že ji nepustím přestože mé ruce protestovaly pod každým náporem váhy. Náhle pod sebou zaslechnu zakňučení a ohlédnu se níže, ta bestiální kočka na mě hleděla jakýmsi zvláštním pohledem. Jakoby chápala má rozhodnutí a proto se prudce rozběhla proti zdi, kterou doslova prorazila jakoby se nám chystala udělat cestu. A to také udělala. Rychle slétnu níž a položím dívku na hřbet kočky, která se okamžitě vydá pryč. Jenže to už jsem ucítil prudkou bolest v zádech a měl jsem pocit jakoby se mi páteř přelomila na dvakrát. Jenže to se naštěstí nestalo. Opět vyplivnu větší množství krve a mé tělo zaprotestuje, už jsem nedoufal že se zvednu, jenže musel jsem. Sebral jsem všechen zbytek své síly a křečovitě se vydrápu na nohy. Okamžitě se ohlédnu jestli tady nikdo z nich není a když se ujistím o tom že všichni opustili budovu v pořádku, odhodlaně a možná trochu smutně napíšu do vzduchu pár posledních run, které uzavřou celou místnost do magické bariéry jako poprvé. A s tímhle posledním rozhodnutím se rozeběhnu ven. Snažil jsem se dostat co nejdál to šlo a stále jsem udržoval bariéru vztyčenou i přes bolest kterou jsem cítil pokaždé co se do ní strážci vzepřeli. A s každým dalším krokem jsem cítil jak mé vědomí upadá, jak mé nohy přestávají fungovat, jak mě ovíjí nepříjemný chlad který už jsem jednou zažil. Ale tentokrát jsem nebyl sám, možná to... mě bude konejšit v temnotě která mne ovinula a já se snesl k zemi jako hadrová panenka. A s posledním dopadem se mé kouzlo run zrušilo. A já? Má životní energie mě opustila. Zůstal jsem nehnutě ležet na popraskaných kachlích ulice, kde se mé tělo vrátilo do skutečné podoby. Má černá srst s chodníkem doslova splývala ale zdálo se. že to už nebylo mou starostí.