Aelin & Aron

Krátce po setmění
Les za Atreiou
Aelin -> Aron

Konečně zapadlo slunce a město se pomalu nořilo do spánku. Byla to jediná denní doba, kdy jsem se mohla trochu proletět a protáhnout křídla. Jindy by to bylo až moc nebezpečné, jak často tvrdil můj otec i Mirys. Vyplížila jsem se z domu a proběhla městem až na jeho okraj. V ulicích bylo pořád dost lidí a ani já se neodvážila letět už z domu. Bylo přeci jen stále dost brzy. Ale tady, pár set metrů za posledním domem, ve kterém se už stejně nesvítilo, jsem už nedokázala dál odolávat tomu sladkému pokušení. Roztáhla jsem svá šedá křídla a protáhla si je pořádně. Bylo to příjemné. Zase po delší době cítit i ten nejmenší závan větru v křídlech. Také konečně skončilo období horka a už pár týdnů jsem si tak mohla užívat chladnějšího počasí. Vždy jsem měla radši zimu než horko. A proto jsem se dnes rozeběhla s o to větší radostí vstříc prvnímu zimnímu větru jen v kalhotech a tričku. Brzy jsem vzlétla do vzduchu a vnímala jak mě chlad štípe do tváří. Letěla jsem nad lesem a rozhlížela se po mě již známých stromech, potocích, skalkách a všem možném.

Pitomí upíři! Jak já je nesnáším! Zuřil jsem, nakráčeli si na mé území, jako by jim to tady patřilo a chtěli si ze mě udělat lovnou zvěř! Pitomci... Bolel mě každý sval a pomalu jsem se ve vlčí podobě ploužil lesem. Sem tam zakopnu o nějakou tu větev nebo kořen stromu, ale na čumáku jsem zatím naštěstí neskončil. Měl jsem obrovskou žízeň a tak jsem se plahočil k blízkému potůčku. Dychtivě začnu pít vodu a trochu se mi uleví, všimnu si, že se však potok na místě, kde stojím zbarvuje do ruda. Zadívám se na svou zadní tlapku, po které mi stékala krev a uvidím tržnou ránu, která se mi táhla po stehni. Skvělý. Byl jsem vlkodlak, do pár dní se to zahojí, ale i tak jsem z toho nebyl nadšený a byl jsem vážně vyčerpaný. Odkulhám kousek dál, chtěl jsem se dostat ke svému místečku, kde jsem spal, ale sotva dojdu na menší lesní mýtinku, podlomí se mi nohy a se zakňučením se rozplácnu na zemi. Ležel jsem na boku a oči se mi samy od sebe zavíraly. A já upadal do sladkého bezvědomí.

Letěla jsem zrovna poblíž malé mítinky odkud se najednou ozvalo zakňučení. Rozhlédla jsem se a všimla si zraněného vlka. Ne, že bych byla sebevrah a chtěla riskovat, že mě zakousne, ale od něj k prvním stromům se táhla krvavá stopa. Bylo vidět že ztratil hodně krve a teď musel být rozhodně vyčerpaný. Navíc bůh ví jak dlouho se plahočil lesem, ale mohl by takhle snadno vykrvácet. Slétla jsem tedy blíž, až jsem dopadla na zem a složila svá křídla na zádech. Brzy jsem zjistila, že jsem měla pravdu. Má rozhodně blízko k vykrvácení. Ani nevnímal, že jsem k němu přišla. Rychle jsem si utrhla spodní část trička a opatrně jsem mu ránu obvázala, abych zastavila krvácení. Moc dlouho jsem se ale nezdržovala, jen jsem ji obvázala dost pevně a pak jsem běžela za zvukem potůčku, abych další utržený kus mého oblečení - tentokrát nohavici - namočila do ledové vody. A pak jsem běžela zase zpět. mokrou nohavicí jsem se mu snažila ránu vyčistit, jak to jen šlo a pak jsem mu ji zase obvázala. Ale už jsem horlivě přemýšlela, jak odtud vlka dostanu, abych mu tu ránu mohla ošetřit pořádně.

Slyšel jsem nějaké kroky, ale nedokázal jsem otevřít oči, natož se postavit. Obklopovala mě temnota a já se na nic nezmohl. Štvalo mě to... Co když je to nepřítel? Ucítím tlak na ráně na noze a na chvíli trochu víc zabolí. Nebylo to však nic, co by mě dokázalo probrat. Až jakmile ucítím morkou látku, kterou mi někdo ránu čistil, pomalu otevřu oči, ale nijak se nehýbu. Koutkem oka jsem viděl mladou dívku, která mi nohu ošetřovala. Začnu si ji prohlížet a trochu víc zhluboka se nadechnu. Ucítím její vůni, což mě uklidní. Rozhodně nebyla upír. Vypadala jako anděl, dokonce měla na zádech složená dvě velká křídla. Možná mi už fakt hrabe. Když mi ránu znovu obváže, tiše zakňučím, než na chvíli zavřu oči. Chtěl jsem odejít a tak posbírám veškeré síly a pokusím se postavit na roztřesené nohy. Skončím ale znovu na zemi a tak se akorát ostražitě zadívám na dívku.

Byla jsem natolik zabraná do ošetřování jeho rány, že jsem si ani nevšimla, jak otevřel oči. To až když zakňučel, po té, co jsem mu ránu znovu obvázala tentokrát mokrým kusem svého oblečení. Střelila jsem pohledem po jeho hlavě, ale to už měl oči zase zavřené. Tedy alespoň na chvíli. Po té chvilce, kdy nejspíše sbíral síly, se pokusil postavit, což se mu vůbec nedařilo a skončil zase na zemi. "Klid, no tak. Neboj, neublížím ti, ale musíš odpočívat. Čím víc se budeš hýbat tím víc to bude krvácet. A ty už jsi ztratil víc než dost krve." Řekla jsem trochu naštvaně, jako by mi rozuměl, jako by to byl obyčejný pacient a ne vlk, který nechce poslouchat. "Měla bych tě vzít k veterináři, někam, kde by ti tu ránu zašili." Přemýšlela jsem nahlas a sedla si hned vedle něj.

Dívala jsem se, jak vlk po mých slovech o veterináři, reagoval a hned jsem se mračila. "Hele... Myslím že právo veta tu mám já, vzhledem k tomu, že jsi na tom tak bídně. Vždyť se ani nepohneš málem." Znovu jsem si vlka vedle mě prohlédla a povzdechla si. Z kalhot jsem vytáhla mobil a našla si na netu číslo na nějakého veterináře z města. Vytočila jsem ho a čekala. Pak jsem veterináři popsala celou situaci a ptala se ho, jestli by mohl pomoci nebo mi říct, kdo mi pomůže. Nakonec mi dal číslo na nějakou službu pro záchranu divokých zvířat. "Jen klid, oni ti pomůžou." Snažila jsem se uklidnit spíše sama sebe. *Co to tu vlastně dělám? Snažím se pomoci vlkovi, který by mi určitě jinak ukousl hlavu. Ne, to ne. Určitě se lidem vyhýbá. Vlci se přeci bojí lidí ne? Počkat - vlci nejsou samotáři, ať už se to říká nebo ne.* Zalétla jsem pohledem k nejbližším stromům. "Doufám, že tu nemáš kamarády... Totiž...Určitě je super mít kámoše jenže...Co to tu melu? Stejně mi nerozumíš..." Povzdechla jsem si a radši se pozorně rozhlédla. "Zavolám ti pomoc a až se z toho dostaneš, určitě tě zase pustí do lesa..." Ujistila jsem vlka znovu, jako by mi mohl rozumět a už jsem vytáčela číslo služby.

Tiché vrčení vlka mě donutilo poposednout si kousek dál,ale zase tak daleko ne. Stále jsem na něj dosáhla. A strašně moc mě lákalo podrbat ho pod krkem nebo za uchem, ale nezkusila jsem to. Zas takový blázen jsem nebyla. Přeci jen byl divoký. Tedy - alespoň jsem si to myslela, dokud se najednou neproměnil do lidské podoby, až mi vypadl mobil z ruky. Hned jsem se vymrštila na nohy a ucukla sebou, ale to už mě ten chlap držel za ruku a seřval mě za to, že na nějakou debilní veterinu nejde. Nechápavě jsem si ho prohlížela, zatímco on přešlápl na zraněnou nohu a skácel se na záda. A málem mě vzal s sebou, ale povolil stisk a já mu svou ruku vytrhla. "Ty nejsi vlk? Ty...j-jak?" Zamračila jsem se, než mi to došlo. Prohlížela jsem si ho ale už jsem neustoupila ani o píď. A pak jsem zaslechla tichý hlas, který vlastně křičel a vycházel z mobilu. Sklonila jsem se pro něj a dala si mobil k uchu. "Ano? Totiž pardon - on ten zraněný vlk utekl a...děkuji, na shledanou." Típla jsem radši rychle hovor a znovu se otočila k tomu muži. "Co se ti stalo? Totiž - to je jedno. Buď půjdeš na veterinu, nebo do nemocnice." Zamračila jsem se na vlkodlaka ležícího přede mnou nesmlouvavě, protože obvazy, které jsem tak narychlo odtrhla ze svého oblečení začaly zase prosakovat krví.

Naprázdno jsem polkla při zmínce o andělech, ale jinak jsem na sobě nedala znát znepokojení. Bylo samozřejmé, že si mě s nimi splete, když Nephalemů bylo tak zoufale málo. Ale stejně odmítal jít do nemocnice. Zamračila jsem se. "Vystudovala jsem medicínu - ale to nejde jen tak. Musí se to vydesinfikovat a sešít nejméně ve dvou vrstvách. Možná spíš..." odkryla jsem mu cár mého oblečení, který zahaloval ránu a prohlédla si ji pečlivěji. "...jo spíš ve třech vrstvách. A já nemám sterilní šití, ani rukavice - prostě nic." Zamračila jsem se na něj a pak hadr, který sloužil jako obvaz víc utáhla. "Pomohlo by mi tvoje tričko. Obvaž si s ním nohu alespoň pět centimetrů nad ránou a pořádně utáhni. Nebude to tolik krvácet. Taky to nebude krvácet když sebou nebudeš tolik mlít." Zamručela jsem. Nehodlala jsem na něj být dvakrát milá, když ani on se nechoval nijak slušně.

Zamračila jsem se na něj, když si stoupl. "Takhle jde víc krve do té rány ty pitomče." Povzdechla jsem si a pak se rozhlédla. "hmm...Tak fajn, ale jestli mě kvůli tobě zavřou, tak přísahám, že tě zabiju! Co se ti vůbec stalo?" Zeptala jsem se a vstala taky. Protáhla jsem si křídla a ještě jednou se rozhlédla. "Je tma, poletíme až co nejblíž k městu. Odtamtud půjdeme pěšky do fakultní nemocnice kde jsem měla praxi. Znají mě tam. Takhle to bude vypadat jako že to jen hodně krvácí. Takže se modli aby věřili že to je jen povrchová rána, na kterou se víc nebudou vyptávat." Zamručela jsem a pak jsem popošla k vlkodlakovi blíž. "Budeš se muset držet pevně, protože já tě rozhodně neudržím sama." Dodala jsem ale radši jsem počkala, než ho obejmu, abych s ním mohla vzlétnout. Tedy doufala jsem, že nás oba mé křídla unesou.

"Ne všichni andělé jsou hrr do toho hned plýtvat magií na léčení někoho, kdo jim ani nevěří." Namítla jsem na jeho slova a pak, když mě objal a já jeho, tak jsem pomalu vzlétla. Byl hrozně těžký, fakt dost, ale byla jsem odhodlaná s ním doletět co nejdál to půjde. "Nespadneš, když se budeš držet." Oznámila jsem mu s trochu zatnutými zuby námahou. Dolétla jsem s ním až na kraj lesa a pak jsme pomalu začala klesat. V půli louky mezi lesem a městem jsme přistáli. Bohužel ne tak, jak bych si přála já. Protože byl vyšší, dopadl první on a já se o něj nemotorně opřela, takže jsme brzy přistáli na zemi. On zády na zemi a já na něm. "Jsi těžkej." Zamumlala jsem a rychle se sbírala a vstávala a pak jsem natáhla ruku, že pomůžu na nohy i jemu zatímco mi ze zad mizeli křídla.

Na to už jsem mu nic neřekla. Nechtěla jsem mu vysvětlovat proč ho neošetřím. Nechtěla jsem mu vysvětlovat, že nejsem žádný anděl. Tak jsem si místo toho radši nenápadně prohlédla jeho ránu a pak jsem se pomalu rozešla k městu. "Je to jen kousek odtud. Snaž se pak dělat, že o nic nejde." Zamumlala jsem k němu a pak jsme ještě trochu zpomalila, aby mi stačil bez obtíží a nakonec jsem ho i podepřela. Ať už chtěl nebo ne. V nemocnici jsme byli během patnácti minut a pak jsme vedlejším vchodem vklouzli dovnitř. Byla noc, takže personál byl značně prořídlý a tak jsme potkali jen jednu mou známou, která nás bez problému nechala využít jednu ordinaci k drobnému ošetření rány. A já se v duchu jen modlila, abych tam našla i šití. "Lehni si." Ukázala jsem na vyšetřovací stůl. Sama jsem začala hledat desinfekci, šití a všechno co budu potřebovat.

Přinesla jsem ke stolu všechno co budu potřebovat a pak jsem se trochu zarazila. Sundal si kalhoty - no jistě že si je svlíkl. Jen mi to nějak nedošlo asi... "Emm Aelin." Odpověděla jsem mu na otázku a bez ptaní jsem mu začala ránu čistit desinfekcí. "Jak se jmenuješ ty? A proč ses pouštěl do upírů sám? Nebo to tě tam ostatní nechali?" Zeptala jsem se, zatímco jsem mu velmi důkladně čistila ránu. A pak jsem začala šít svalovinu, která byla také rozřízlá. A pokračovala jsem podkožím a kůží. Samozřejmě jsem mu to lokálně umrtvila lidokainem, ale hádám, že to nemohla být úplná úleva od bolesti.

"Až se divím, že sis nevymyslel falešné." Připustila jsem jen tak a povzdechla si. Snažila jsem se vážně soustředit, abych to hned nezkazila. "Sám? No nevypadáš že bys to zvládal." Dodala jsem a znovu vyčistila ránu, do které se podle mě dostalo smítko. Pak jsem došila poslední vrstvu jednotlivým uzlíčkovim stehem a celé jsem to ještě vyčistila a obvázala. "Teď by ses neměl moc hýbat. Aby ti nepopraskaly stehy." Upozornila jsem ho a pak jsem začala uklízet gázy od krve a všechno. Hlavně aby nikdo nepoznal, že jsme tu byli.

"Nech si to vrčení pro někoho, kdo ti natrhl prdel a ne pro mě, když jsem ti zachránila život." Zavrčela jsem na něj na oplátku a přeměřila si ho pohledem. "Hmm, to neznamená že ti nenakopali zadek." Namítla jsem a šla si umýt zakrvavené ruce. "Možná že vás jen tak něco neskolí, ale vykrvácení zabíjí všechny rasy, na tom už nic nezměníš." Namítla jsem už zase klidným hlasem. A pak jsem si Arona zase prohlédla. "Ty nemáš dům? Jsi napůl člověk, rozhodně nepočítej s tím, že tě nechám odejít zase zpátky do lesa. Od teď jsi můj pacient - dokud se ti to nezahojí, což doufám bude co nejdřív. To ale neznamená, že si budeš dělat co se ti zachce - tedy...Dokud se ti to nezahojí tak tě mám na krku, takže mě budeš poslouchat a tečka." Zavrčela jsem nesmlouvavě a probodla Arona pohledem.