Soukromá TRPG = Textová Role Play Game


    1. Úkol "Nadsázka"

    Admin
    Admin
    Admin

    Posts : 201
    Join date : 26. 04. 17

    1. Úkol "Nadsázka" Empty 1. Úkol "Nadsázka"

    Příspěvek pro Admin za 17/8/2018, 22:09

    Odpovědi k 1. Úkolu vkládejte zde, nezapomínejte dodržovat herní linku.
    Balaur
    Balaur
    Admin

    Posts : 2049
    Join date : 28. 04. 17

    1. Úkol "Nadsázka" Empty Re: 1. Úkol "Nadsázka"

    Příspěvek pro Balaur za 17/8/2018, 22:34

    Ani jsem netušil, co mě v tuto noční dobu vyhnalo do ulic Atreii, čerstvý vzduch mě ale neskutečně lákal a tak jsem se procházel po městě, bloumal bez cíle a užíval si atmosféru temné noci. Podvědomě jsem vyhledával temná místečka a tak zamířím do jedné úzké, temné uličky. Najednou se začne ozývat dětský hlas, bylo to, jako by přicházel odevšad, když se však otočím, všimnu si temného stínu, který mě pozoroval a já podvědomě věděl, že hlas patří jemu. Jindy bych měl mnoho otázek, nejspíš bych se připravil na nejhorší, ale tentokrát jsem mohl jen poslouchat. Nehýbal jsem se, téměř nedýchal, jen jsem poslouchal mladý, chlapecký hlas, který se rozléhal okolí. Chtěl hrát nějakou hru a už když se mě na to zeptá, přeběhne mi mráz po zádech. Znělo to děsivě, opravdu jsem cítil strach. Po velmi dlouhé době, nechtěl jsem zmizet. Nechtěl jsem zemřít, ale... Vědomosti a poznání, které bych mohl získat, pokud si tuto hru zahraji byly až příliš lákavé. Roztřeseně se nadechnu, ale než stačím odpovědět, hlas se mě znovu zeptá, zda chci tuto hru hrát, než stín zmizí. Okolím se stále rozléhal dětský smích, ze kterého mi běhal mráz po zádech. Nebo možná byl jen v mojí hlavě. Stál jsem na místě a poslouchal ten smích, který najednou protnou tiché kroky, které byly přímo za mými zády. Ztuhl jsem, nedokázal jsem se otočit, svíral mě neznámý pocit a dokázal jsem se pohnout z místa, až když mi někdo poklepal na rameno. Ztěžka polknu, než se začnu pomaličku otáčet. Byla to osoba v černém plášti, která mi bez jediného slova podá balíček karet. Začnu si je se zájmem prohlížet, na každé kartě byl jiný symbol a písmo neznámého původu. Ať jsem se snažil sebevíc, nedokázal jsem ho rozluštit. Takové písmo jsem za svůj dlouhý život neviděl a vyvolávalo to ve mě smíšené pocity. Převážně strach se zvědavostí. Dostanu zvláštní pocit, jako bych stál před rozhodnutím, které mě možná bude stát život a tak nervózně přešlápnu na místě. Bylo až zvláštní, jak moc jsem neklidný, ale celé toto setkání bylo... Opravdu zvláštní. Postava v plášti mi pokyne, abych si vybral a tak si vezmu úplně poslední, sedmou kartu, na které byl složitý, zelený znak se dvěma hvězdami. Zbytek karet se rozplyne a já nadskočím, když se postava přede mnou začne hlasitě smát. Odříkával nějaké zaklínadlo, cizí řečí, která mi nic neříkala. Stejně jako magie, která mě obalovala. Nebyla z tohoto světa, nemohla být. To byly mé první myšlenky. Nehnutě jsem stál na místě a pozoroval své tělo, které pomaličku obklopovala modrá záře. Podívám se na toho muže, ta magie byla neskutečná! Nikdy jsem nic takového nezažil. Připadalo mi, že vidím magii v její pravé podstatě. Měl jsem pocit, že si na ni mohu sáhnout. Cítil jsem ji ve vzduchu, jako by měla vůni, přestože jsem dýchal pouze obyčejný vzduch. Působila na všechny mé smysly a měl jsem pocit, že mě pohlcuje. Magická záře sílila a já cítil, že pomalu ztrácím vědomí. Nebránil jsem se, měl jsem pocit, že kdybych se o to pokusil, magie mě rozdrtí, zničí mou mysl a tak jsem se jí zcela poddal.

    "Drakeu, otevři oči," ozve se a tak se se zamručením posadím. Motala se mi hlava a chvíli mi trvalo, než jsem si rozpomenul, co se stalo. Jakmile se tak však stane, prudce otevřu oči a zadívám se na mladého chlapce, jehož dlouhé, černé vlasy sahaly až na zem a jeho zlaté oči byly tak pronikavé, že jsem si myslel, že mi vidí až do duše. Při probuzení jsem cítil únavu, ale ta byla rázem pryč. Byl jsem na místě, které jsem nepoznával.
    "Vítej ve světě bohů!" řekne mi, nedůvěřivě se na chlapce zadívám, ale když ke mně natáhne ruku, dřív, než si uvědomím, že vůbec něco dělám, už jsem se k němu také natahoval. Chytím se ho, vytáhne mě na nohy, sotva se však postavím, zjistím, že přede mnou nestojí. Párkrát zamrkám a prohrábnu si bílé vlasy. Tohle... Vůbec nedávalo smysl. Tiše si povzdechnu, vůbec jsem netušil, co teď dělat. Najednou se však otevřou dveře a tak se prudce otočím na podivnou ženu, která se ke mě blížila. Prohlížel jsem si ji a jedna věc mi byla čím dál více jasná. Tohle nebyl můj svět. Byl jsem někde úplně jinde a absolutně netušil kde, ani jak se dostat zpátky. Teď už nebylo cesty zpět. Musel jsem hrát tuto podivnou hru, o které mluvil stín chlapce, pokud se ještě někdy chci dostat domů.
    "Tvá karta cizinče, ukaž mi ji..." přikáže mi žena pevným hlasem a já se na chvíli zarazím. Ihned se rozhlédnu okolo, ale karta nikde nebyla. Neměl jsem ji. Netušil jsem, jak moc je významná, ale i přesto pocítím paniku z toho, že jsem ji ztratil. Zadívám se na ženu, ale mou pozornost uchvátí černovlasý chlapec, který mě přivítal při probuzení a oslovil mým pravým jménem. Zašklebí se na mě, než se usměje a a zamává mi s kartou v ruce. Hned jsem věděl že je to má karta.
    "Hej! Vrať se!" křiknu na něj, ale sotva tak udělám, mávne rukou a zmizí. Nervózně se zadívám na ženu, přišlo mi, jako bych právě přišel o svou propustku do jejího světa a doufal jsem, že to nějak vyřešíme a ne že se na mě vrhne...



    1. Úkol "Nadsázka" 3946849218
    1. Úkol "Nadsázka" 3958390022
    1. Úkol "Nadsázka" 3951523327
    Kael Kuroshi
    Kael Kuroshi

    Posts : 313
    Join date : 02. 02. 18

    1. Úkol "Nadsázka" Empty Re: 1. Úkol "Nadsázka"

    Příspěvek pro Kael Kuroshi za 20/8/2018, 02:41

    Všude kolem tma, na nebi není vidět ani hvězdičky a ulice jsou prázdné, nikde není ani noha, jen já a daleko od sebe kruhy světla od pouličních lamp. Seděl jsem na střeše domu, ve kterém jsem bydlel a meditoval. Vyčistil jsem svou mysl, soustředil se na všechno kolem a zároveň na nic, když tu najednou uslyším hlas... hlas který zněl jako by patřil malému chlapci. Začal ke mě promlouvat... bylo to skutečně ke mě? Nebyl jsem si jistý, ale ať jsem se snažil sebevíc, nezaznamenal jsem ve svém okolí jedinou špetičku magie a tak bylo zbytečné hledat zdroj hlasu. Měl jsem však pocit, že stín jedná z lamp je jakýsi zdeformovaný, nebo vypouklý... skoro jako by se hned za ní někdo schovával. Z nějakého důvodu jsem však nevyskočil a nešel se tam podívat, prostě jsem jen seděl a poslouchal. Ze začátku to znělo jako dětské žvásty o snech a superhrdinech, ale později se začal zmiňovat o něčem co znělo o něco zajímavěji... Talyn, rúgh, bůh, veliká síla a nakonec pravda... o vzniku nadpřirozena a kdo ví, jestli ne i něčeho dalšího. Nakonec se mě zeptá, jestli si s ním chci zahrát hru ve které mi ukáže svět, který jsem ještě nikdy neviděl, ale s podmínkou, že všichni z tohoto světa na mě zapomenou do doby než se vrátím. Síla a bohatství bylo něco co si dokáži získat sám, ale pravda... vědomosti... to bylo něco co se dalo jen těžko odmítnout a pokud jste byli uživatelé magie, platilo to dvojnásob. Než jsem však stačil odpovědět, že bych si takovou zahrál, stín byl pryč a místo hlasu se mou hlavou ozýval jen dětský smích. (Creepy co? xD)
    Přesto, že jsem byl na střeše, která byla na obou stranách velice strmá a necítil jsem ničí přítomnost, ozvaly se za mnou kroky a než jsem se za nimi otočil, někdo mi zaklepal na rameno. Prudce se dootočím, ale ještě než na muže v černém plášti pohlédnu vím, že kdyby na mě chtěl zaútočit, nepřišel by až ke mě a nezaklepal mi na rameno. Přesto mi však srdce budí mnohem rychleji než před chvílí a když mi skoro až pod nos vrazí několik karet s prapodivnými symboly na sobě, škubnu sebou. Prohlédnu si všechny karty a i když netuším co symboly na nich znamenají, něčím mě uchvátí. Muž s kartami do vějířku několikrát pokyne mým směrem, jako by mi říkal abych si jednu vybral a já se po drobném zaváhání natáhnu pro tu, která mě uchvátila ze všech nejvíc. Jakmile uchopím druhou kartu, všechny ostatní zmizí a muž se hlasitě zasměje. Ohromeně jsem si prohlížel kartu, kterou jsem pevně svíral v ruce, když se ke mě donese hlas muže, který mluvil jazykem, který jsem v životě neslyšel. Chvíli na to sem kolem nás začala shromažďovat silná magická energie, tak silná, že byla viditelná holým okem, ale... můj Seventh Sense nic necítil. Magie těchto proporcí a síly, že jsem ji cítil na svém těle, ale nedokázal jsem ji "vycítit", to mohlo znamenat pouze jedno, nebyla to magie z tohoto světa, alespoň ne taková jakou používáme my a já si začínal říkat, že tohle nebyl až tak dobrý nápad, ale už bylo pozdě, magie, která se kolem mě obalovala mě nenechala se třeba jen pohnout z místa. Poslední co si pamatuju je obrovská modrá záře všude kolem mě a pak už jen černo.

    "Otevři oči Kaeli" uslyším povědomý hlas a když otevřu oči, i přes lehkou závrať si ihned všimnu malého chlapce s černými vlasy až po podlahu stojícího přede mnou, jak mě zvědavě pozoruje svýma zářivě zlatýma očima, které sem bez černých zorniček zdáli o to zářivější. "Vítej ve světě bohů!" řekne zatím co ke mě natáhne ruku, kterou dřív než si to uvědomím uchopím, ale v tu chvíli chlapec zmizí, jako by tam nikdy nebyl a já se jen zmateně koukám do své prázdné dlaně, ve které jsem ještě před chvílí tiskl chlapcovu ruku. Byl jsem naprosto zmatený, právě se mi v hlavě začínalo skládat vše co se odehrálo před tím, než jsem ztratil vědomí se vším co se děje teď, ale než jsem se zcela vzpamatoval, ozvou se přede mnou kroky a tak znovu vzhlédnu a zaostřím na ženu před sebou. Všechno od jejího držení těla až po její oblečení přímo křičelo, že není ze světa, který jsem znal a když jsem se poprvé více rozhlédl kolem aniž by se mi motala hlava, uvědomil jsem si, že ani na místě na kterém se nacházím není nic co by vypadalo jako z našeho světa.
    "Tvá karta cizinče, ukaž mi ji..." promluví najednou jazykem, kterému rozumím, což mě lehce překvapí. Chvíli trvalo, než mi došel význam jejích slov, ale jakmile se tak stalo, můj pohled okamžitě klesl k mé levé ruce, která stále ještě svírala kartu, kterou jsem si tehdy vybral. Připadalo mi, že je ta karta něčím důležitá a tak jsem ji sice otočil, aby ji žena viděla, ale nedával jsem ji z ruky.





    1. Úkol "Nadsázka" Kael_p10
    1. Úkol "Nadsázka" Kael_p11
    Mirys Stellae de Caelo
    Mirys Stellae de Caelo
    Admin

    Posts : 1976
    Join date : 01. 05. 17

    1. Úkol "Nadsázka" Empty Re: 1. Úkol "Nadsázka"

    Příspěvek pro Mirys Stellae de Caelo za 16/9/2018, 17:54

    Procházela jsem si trhy v našem krásném městě. Posledních pár dní bylo naštěstí poklidných. Nikdo se mě nesnažil zabít, nikdo mě nesledoval - mě ani nikoho z mé rodiny. Bylo to, jako bych dostala požehnání od bohů žít obyčejný život. Obyčejný lidský život. Jenže já nebyla člověk.
    Procházela jsem si trhy a obdivovala ručně vyřezávané sošky, ušité šaty i jiné věci. Všude kolem mě to jen hučelo životem. A to dost hlasitě. Po nebi plulo pomalu slunce a pár mráčků. Vzduchem se proháněl slabí větřík nesoucí vůni pozdního léta a mě snad nebylo nikdy tak krásně. Připadala jsem si tak obyčejně. Tak krásně. Jenže pak jsem i přes hukot trhu zaslechla jeden jiný hlas. Dětský hlas, kterému jsem nerozuměla a přesto jsem věděla, že se liší od hluku ostatních mluvících lidí. Hlas malého chlapce utichal a vzdaloval se. A já se rozhlížela a snažila se najít zdroj - snažila jsem se zahlédnout malého chlapce, který mluvil jakýmsi mně neznámým hlasem. Beznadějně. I tak jsem se začala prodírat davem. Šla jsem za tím hlasem, který slábl až do prázdné zapadlé uličky. Jenže tam najednou hlas utichl úplně. Z ničeho nic. A jako bych zahlédla nějaký stín, který zmizel. Místo něj jsem však všude kolem sebe slyšela dětský smích. Otočila jsem se kolem dokola, kdyby se najednou někde něco zjevilo, ale nikde nic.
    "Tak kam ses schoval?!" Zavrčela jsem do prázdné uličky. Ale odpovědí mi byl jen další smích. Smích, smích a smích. A najednou ticho. Jako by někdo lusknutím prstů smích umlčel. Jenže to nebylo lusknutí prstů, ale kroky. A ty kroky se ozývaly dost blízko. *Jak to že jsem ho neslyšela dřív? Jak to, že jsem nevycítila ničí přítomnost?* Ptala jsem se sama sebe, zatímco jsem se otáčela za zvukem. Jen o vteřinu později mi dopadla něčí ruka na rameno. S cuknutím jsem mužskou ruku z ramene setřásla, ale neustoupila jsem. Bůh ví proč jsem toho nebyla schopná, ale ani mi to nebylo divný. Zkrátka jsem si toho nevšímala. Byla jsem zaměřená na cizincovu druhou ruku, ve které třímal balíček několika málo karet a podával mi je. Dokonce jsem si ani nevšímala, kdo se přede mnou snaží ukrýt svou totožnost. Jako bych byla omámená a nevšímala si věcí, které bych za normálních okolností viděla a snažila se je prokouknout.
    Jenže nyní jsem si jen od muže převzala karty a jednu po druhé jsem si je prohlédla. Byli na nich nějaké symboly. Symboly, které jsem nedokázala dost jasně rozluštit - nevěděla jsem co znamenají. Nikdy předtím jsem je neviděla. Jenže jedna z karet mě fascinovala ještě víc než ty ostatní. Hned ta první. Čehož si cizinec všiml. A vzal si karty zpět, kromě té jedné, na kterou jsem stále užasle zírala. Skoro jsem si ani nevšimla, že si ostatní vzal. A pak se ozval další smích. Tentokrát jsem však vzhlédla a viděla jsem, že to se směje postava skrytá v plášti přede mnou, která mi ukázala karty. Smál se hlubokým hrdelním smíchem, ze kterého mi přejel mráz po zádech. A pak začala odříkávat zaklínadlo v jazyce, který jsem slyšela poprvé v životě.
    Hned při prvním slově jsem pocítila závan magie. Cizí mocné magie, která mě začala obklopovat a sílila s každým vyřčeným slovem zaklínadla. Ohlédla jsem se, ale nikdo nikde nebyl. Jako by najednou všechen život a ruch z trhu zmizeli. Magie mě pohltila, jako bych se jí nedokázala bránit, jako bych byla bezmocná. A vyvolala ze mně pocit, který jsem nedokázala rozluštit. Bála jsem se, zuřila, cítila se tak nesvá a...kdo ví co všechno. Málem jsem začala panikařit jen kvůli tomu, že jsem nedokázala pořádně rozluštit ten pocit, který ve mě ona magie vyvolala - bylo to, jako by mi samo mé tělo bylo cizí, mé pocity mi byly cizí...
    A pak přišel záblesk modré záře, ve kterém jsem ztratila vědomí. A bylo to blažené bezvědomí, protože mě vysvobodilo od toho divného pocitu.

    "Mirys. Mirys otevři oči." Zaslechla jsem povědomý hlas. Rozlepila jsem znaveně oči a pomalu mi došlo, odkud onen hlas znám. Slyšela jsem ho, jenže až nyní jsem mu rozuměla. Všechno se se mnou ještě trochu houpalo, jak se mi motala hlava. Jako bych dostala pořádnou ránu do hlavy a já si pomalu uvědomovala, co se vlastně doopravdy stalo. Byla jsem unavená, jako bych uběhla maraton. Moje tělo se samo posadilo, čehož jsem si málem nevšimla a místo toho jsem si prohlížela podivného chlapce přede mnou, na kterém rozhodně nebyly nejzvláštnější jeho černé vlasy sahající až k zemi, avšak zlaté oči bez panenek, které mě zvídavě pozorovaly. "Vítej ve světě bohů!" To byla jediné slova, než mi nabídl ruku, aby mi pomohl vstát. Než jsem si to uvědomila, už jsem jeho pomoc přijala, vložila mu svou ruku do jeho a postavila se na nohy.
    Kluk přede mnou se nadechl, jako by mi chtěl ještě něco říct, jenže z čista jasna se vypařil. Zmizel jako na povel. Nechápavě jsem zírala na místo, kde ještě před chvílí stál ten kluk. Ani nevím jak dlouho jsem tam tak stála. Pár vteřin? Minut? Ale pak se ozvaly další kroky. Jenže tentokráte lehčí, ženské. Okamžitě jsem vzhlédla a prohlédla si ženu, která ke mě šla, od hlavy až k patě. Byla podivná a mě konečně došlo, že jsem na naprosto neznámém místě. Hned jsem se rozhlížela kolem dokola, dokud jsem mohla. Dokud žena nepřišla až ke mně.

    "Tvá karta cizinče, ukaž mi ji..." Její hlas byl přímí a ostrý, ale nebyl nepříjemný. Nepříjemné bylo to, že jsem neměla páru, o čem to mluví a to jsem jí rozuměla.
    "Kartu...?" Zeptala jsem se opatrně trochu ochraptělým hlasem, než mi došlo o čem to mluví. Podívala jsem se do svých rukou, ve kterých jsem stoprocentně držela kartu od toho cizince skrytého pláštěm. Nechal mi ji přeci, tu kartu s tím podivným symbolem. Jenže v ruce jsem ji už neměla. Když jsem znovu vzhlédla k té ženě, za jejím ramenem jsem zahlédla toho kluka, který se na mě zašklebil s mou kartu v ruce. "Hej ty! Vrať se!" Křikla jsem za ním, ale to už tam zase nebyl. "On má mou kartu, ten kluk." Zadívala jsem se do očí zase té ženě a snažila jsem se připravit na jakoukoli její reakci.

    Sponsored content

    1. Úkol "Nadsázka" Empty Re: 1. Úkol "Nadsázka"

    Příspěvek pro Sponsored content


      Právě je 20/8/2019, 14:00