Mikoto & Khora

Sledovala jsem démony před sebou a třásla jsem se strachy, vzteky a kdo ví čím vším ještě. Cítila jsem se hrozně zmateně a nerozuměla jsem tomu proč nám ubližují, nebo jsem ani nechtěla. Vyděšeně vypísknu, když mého brášku udeří do hrudníku a on vyprskne trochu krve.
"M-mikoto," zašeptám vyděšeně a dám su ruce před pusu. S vytřeštěnýma očima jsem sledovala jak mu ubližují a i když se bránil, bylo jich na něj moc. Malé nožky se mi třásly a nebyla jsem schopná jediného pohybu. Když však démon srazí Mikota k zemi a on vykřikne mé jméno, najendou se mi zatemní před očima a se mnou se zastaví celý svět. Všechno jsem vnímama hrozně zpomaleně, každý nádech, krok a pohyb... Do očí se mi nahrnou slzy a chtěla jsem se tak nějak automaticky schovat do klubíčka ale místo toho jenom zoufale zakňučím a v ruce se mi objeví zbraň se kterou se oženu po démonovi, který se mě pokusil chytit. Plnou rychlostí kolem něj proběhnu a tento pohyb zopakuji několikrát, díky čemuž mu zamotám nohy do nitě na konci jehly a já s ní prudce zatáhnu tak, že démon dopadne na zem. Sotva se pokusí vstát, vyskočila jsem mu na hrudník a zarazila jsem mu jehlu přímo do oka a byla jsem si více než jistá že už se nepostaví. Pohledem jsem ale hned na to vyděšeně vyhledala Mikota, u kterého stá ldémon a držel mu zbraň u krku a já netušila co mám dělat.

Stále jsem se trochu třásla a sama jsem netušila jeslti jeto strachem nebo vzteky. Mračila jsem se ale najendou se znovu vyděšeně podívám na Mikota a když démoni zpozorní a jeden z nich dokonce nabídne, že Mikota pustí když s nimi půjdu... opravdu jsem o tom uvažovala. Sotva se však nadechnu abych jim odpověděla, bráška zakřičí abych odsud vypadla, jenže to jsem nemohla udělat... Nemohla jsem ho tu sakra nechat! Okamžitě zakroutím hlavou a vytáhnu jehlu z oka toho démona než z něj seskočím, zatímco se Mikoto dostal ze sevření démona a pusti se znovu do boje.
"Bráško," zasyčím potichu, když si všimnu démona za ním, který ho mnohem dříve sekne do zad a on zůstane ležet na zemi.
"Nechte ho být!!!" zavrčím a okamžitě se k němu rozběhnu a vyběhnu po démonovi, který sekl mého bratra do zad s úmyslem udělat cokoli pro to aby ho nechal na pokoji. Snažil se mě ochránit, ale to neznamenalo že budu jenom stát opodál a koukat se jak mu ubližují! Sotva se má niťka zapře o zbraň démona, odsune mě kus stranou a já měla co dělat abych to malýma nořkama ubrzdila. Koutkem oka jsem zahlédla Mikota, ale teď jsem neměla čas mu věnovat příliš pozornosti, protože jsem se přetlačovala s tím hnusákem přede mnou.

Snažila jsem se odtlačit démona pryč, ale nedařilo se mi to, měl prostě větší sílu než já a já se akorát mohla dívat na bratra, který nehnutě ležel na zemi. Sotva se otočím jeho směrem, všimnu si jak se kolem něj hromadí velká koncentrace temné magie a tak na něj vyvalím oči. Hned na to mě ve chvilce nepozornosti démon kopne do hrudníku a já odletím stranou. Odkutálím se o několik metrů dál, to byla jedna z nevýhod mé maličkosti... a trvalo chvíli než jsem se zastavila o prašnou zem. Párkrát zamrkám a když zaslechnu hlasitý řev mého bratra, zadívám se jeho směrem zrovna ve chvíli, kdy mu ze zad vyraší dvě obrovská černá křídla. Pomalu jsem se posbírala na nohy a v e chvíli kdy se po nich Mikoto vrhl jsem upustila svou zbraň na zem a zůstala jsem nehnutě stát se svěšenýma rukama u těla a jenom se dívala.

Sledovala jsem svého brášku a nebyla jsem schopná jediného slova, pohybu a pomalu ani nádechu. Jenom občasné mrkání poukazovalo na to, že žiju. Na zemi ležela má velká jehla, nebo alespoň pro mě byla velká a dívala jsem se jeho směrem. V mžiku zabil démony kolem sebe a vůbec se nedržel zpátky, za to já byla stále zmatená a ani jsem pořádně netuščila co se děje. Bráškovi se na zádech tyčily dvě obrovská černá křídla a tak nakloním hlavu na stranu a nevěřícně jsem si jej prohlížela. Zároveň jsem z něj nepouštěla oči, netušila jsem co udělá a byla jsem připravena hrábnout po zbrani a zaptočit na něj sotva se ke mě udělá jeden krok.

Stále jsem nehnutě postávala na místě a propalovala Mikota pohledem. Ještě teď jsem si před očima vybavovala jeho silné pohyby, se kterými démony okolo zabil a na chvíli mě přpeadl zvláštní pocit. Byl tak zraněný a teď... byl zcela v pořádku. Nechápala jsem to a tak se pomaličku rozlhédnu okolo na všechnu tu krev na tělech démonů a vybaví se mi zakrvácené tělo mé matky, s čímž se také zadívám na Mikota, který se ke mě pomaličku rozešel. Okamžitě se natáhnu po zbrani, kterou dám prudce před sebe a pevně ji sevřu ve svých rukách a zamračím se na něj. Nepostřehla jsem co řekl, nevnímala jsem jeho slova, pouze až druhou část věty, kterou se mě snažil ujistit že je to pořád on. I tak jsem sevřela zbraň v ruce a udělala pár kroků dozadu.

Sledovala jsem ho a netušila jsem co dělat ani když se posadil na zem. Pořád jsem před očima viděla ty zlé démony, to jak se snámi točil svět, jak mu ublížili a mohli ho zabít a také to jak je bez slitování zabil. Znovu párkrát zamrkám než ho probodnu zlostným pohledem a několikrát máchnu jehlou před sebou, než se prudce otočím a rozběhnu se pryč. Chtěla jsem se někam schovat, na chviličku nebýt nikým viděna a s tím jsem se také rozběhla k nejbližšímu lesu, který jsem viděla. Vůbec ale vůbec jsem se neohlížela a utíkala jsem co mi malé nožky stačily jenom abych se mohla v lese schovat mezi stromy, což jsem také udělala. Okamžitě jsem hodila zbraň na větev stromu a pomocí nitě jsem se přitáhla nahoru a pokračovala jsem ještě výš.

Chtěla jsme vyšplhat co nejvýš do korun stromů, ale nakonec jsem si to rozmyslela a tak jsem se postavila na nejnižší větev na stromě, která byla stále tak tři metry nad zemí a chytila se kmene stromu, než jsem se zadívala pod sebe. Sotva jsem zaslechla Mikotův hlas, trhnu sebou a málem spadnu dolů. Naštěstí se mi podařilo udržet rovnováhu, ale co jsem neudržela už byla má zbraň, která se zapíchla do země jenom půl metru od Mikota. Okamžitě zpanikařím a schovám se více za kmen stromu, ale i tak mi bylo dost jasné že jde na mě vidět a růžové šatičky bohužel nesplývaly s barvou stromu. Chtěla jsem něco říci, ale zarazila jsem se, opravdu mi nechtěl ublížit... Nevypadal tak, ale... Ale.

Stále jsem ho pozorovala a přemýšlela jsem co udělám a také nad tím co udělá on. K mému překvapení mě osloví a posadí se pod strom, díky čemuž jsem teď měla výhled na jeho rudé vlasy, které jsem si chvíli prohlížela. Po chvilce ticha se natánu pro větvičku kterou mu hodím na hlavu, než se pousměji a když mě ujistí o tom že mě nebude nutit slézt, ale počká až slezu dolů, pousměji se a nechám svou zbraň zmizet.
"Dobře," vydechnu a ještě pár minut setrvám na stromě, než se rozhodnu seskočit dolů a tak také udělám a dopadnu jen kousek od mého brášky, kterého si prohlédnu a po chviličce s k němu váhavě rozejdu.

Sledovala jsem rudé prmaínky vlasů, které se pod poryvem větru pohupovaly ze stranu, než jsem se zastavila na jeho zlatavých očí. Omluvil se mi a sklopil pohled k zemi s tím, že to musel udělat a že by mi nikdy neublížil, ale takhle to v podsvětí chodí. Chvíli jsem nic neříkala, jen se k němu pomaličku přemístím a posadím se jenom kousek před něj.
"Já vím, jenom mě to překvapilo," vydechnu a pro změnu sklopím pohled k zemi já. Chvíli jsem nic neříkala, ale nakonec vyskočím na nohy a rozběhnu se obejmout Mikota.
"Omlouvám se že jsem utíkala, ale už nikdy po mě nechtěl abych se jenom dívala nebo utekla pryč," zavrčím na něj a probodnu ho přísným pohledem.
"Vím že nejsem tak silná jako ty bráško, ale... nechci utíkat zatímco ti druzí ubližují,"

Sotva mě k sobě bráška přivinul, pousmála jsem se a přitulila se k němu. Brzy mě ale pustil a postavil se s tím, že už to po mě chtít nebude a zasekne se u toho, že má zpátky svá křídla. Chvíli jsem na něj hleděla a když začne s tím, že bychom měli jít jestli chceme do města dorazit ještě před setměním, zakroutím hlavou. Upřímně mi to bylo jedno, nezáleželo mi na tom a tmu... jsem měla konec konců opravdu ráda. Chtěla jsem Mikotovi něco říci, ale najenonu se ozval hlasitý pískot někde nad námi a brzy na to kousek od nás přistál ten Anemis! Nadšeně vypísknu a rozběhnu se k němu abych ho pohladil, což také udělám a překvapí mě když vydá jakýsi podivný roztomilý zvuk plný spokojenosti.
"A já si oblíbila jeho!" usměji se a chvíli jenom tak drbu to divoké zvíře než si vzpomenu co jsem chtěla a tak se otočím na Mikota a spokojeně k němu přiklušu.
"A taky mám křídla..." začnu s úsměvem a zadívám se na něj velkýma černýma očima.

Miky měl pravdu, Anemis nevypadal že by se chystal odejít a do města nemohl, bylo by to pro měj nebezpečné. Možná bych později měla vymyslet co s nim, dát mu na krk nebo nohu nějakou poznávací značku, něco díky čemu by na něj démoni neútočili... netušila jsem jak tohle ještě vymyslím ale nějak to jít muselo. Na chvíli zavřu oči a zamyslím se, ale nic... Rozhodla jsem se to pro teď hodit za hlavu, vymyslíme to později a určitě na něco přijdeme. Stále to pro mě bylo zvláštní, že ... reaguje na mou schopnost i když mi přišlo že v tohmle už je i Anemisův osobní zájem. Zajímalo by mě jestli by odletěl... kdybych ho poslala pryč. To už ke mě ale přistoupí Miky a tak se pousměji a přikývnu. Hned na to si na zádech zhmotním má křídla a uculím se na svého bratra.
"Hihi," vydechnu spokojeně a prudce s nimi máchnu, přičemž se vznesu do vzduchu. Díky téhle podobě byly má křídla menší a úměrná mému tělu, než v lidské ve které byly mnohem větší.