Fen'lin & Alex

(O šest let později)
Místo: Západní Království - Hlavní město
Pořadí: Fen'lin -> Alex

Zamyšleně jsem se opíral o meč a pozorně sledoval pokyny generála, který mluvil k jednomu z mnoha démonů a bavil jsem se. Ne že bych už podobným ba horším výcvikem u Mephista neprošel, ale mé možnosti byly v lidském světě jaksi omezené. Trénovat v podsvětí mi přišlo jako nejlepší způsob jak se nejenom zabavit, získat si přehled ale také neztratit kondici. Trénink tady byl o to náročnější, jelikož jsem se musel vzdát větší části své magické moci a trénoval jsem jenom na základě fyzických dovedností a zkušeností, které jsem za ty roky nasbíral v mnoha válkách a kromě toho... jsem se už vůbec nechtěl prozradit. Po dlouhé době jsem se zase bavil a sám jsem byl překvapen tím, jak Západní království měnilo a to nejen před mýma očima. Fen'lin s Ireth odváděli skvělou práci a já osobně byl rád, že tohle místo už nepředstavovalo ty hrůzy z minulosti, o kterých se dnes už jenom vypráví. Úplně jsem se zapomněl v myšlenkách a vdo reality mě vrátí až hlas generála, který nás napomenul, abychom bedlivě poslouchali co se snaží vysvětlit a tak jsem se pro jistotu napřímil a snažil se vnímat co říká, jenže... mě jeho hodinový proslov uspával a navíc jsem ho slyšel už stokrát.

Tiše zývnu a na chvíli mi dokonce ztěžknou výčka. To se ale hodně rychle změní ve chvíli, kdy se vedle démona objeví mě až moc dobře známá osoba. Párkrát zmateně zamrkám, vůbec jsem si nevšiml... možná jsem lehce zaspal to, jak se k němu vůbec dostal. Nejenom můj pohled, ale pohled všech spadne na jejich...našeho krále. Se zájmem ho pozorovali, jiní ztuhli na místě a některým se změnil pohled v očích. Už teď jsem věděl že většina z nich se před králem pokusí vytáhnout a... já chvíli nevěděl jak reagovat. Zůstal jsem stát na místě jako opařený, po šesti letech, co jsem ho naposledy viděl. Mluvil o cvičných soubojích a o tom že je disciplína důležitá, to mi neuniklo. Brzy na to se generál vedle něj vzpamatoval a já se musel ušklíbnout nad tím, když ho doslova postrčil k nám, aby se přidal. Brzy na to nám generál rozkáže abychom se ve dvojicích rozcvičili a tak trochu zpozorním a chytnu zbraň pevněji do svých rukou. Ostatní vypadali natěšeně a možnost vytáhnout se před králem jim dodala na morálce, okamžitě jsem to postřehl jenom na postoji, který se u všech změnil. Bylo tu mnoho zkušených démonů a už jsem s nimi cvičil nějakou tu dobu, některé jsem dokonce dobře znal a s některými chodil pít. Západní království bylo opravdu přijatelným místem a tak jsem se rozhlédl po někom, koho bych mohl mít do dvojice a ... rozhodně jsem nechtěl vychytat generála. Strhlo by to na mě pozornost ostatních a to jsem nechtěl, proto vytáhnu zbraň ze země a otočím se na patě zády k němu, abych někoho urychleně oslovil a tak jsem se vydal k jednomu z démonů, který se rozcvičoval na místě a zamyšleně hleděl na Fen'lina někde za generálem.

Nechtěl jsem na sebe přitahovat zbytečnou pozornost a tak jsem se otočil k prvnímu démonovi, který se naskytl v mém zorném poli, jenže se mnou očividně bojovat nechtěl. I ostaní se raději otočili a urychleně si našli někoho do dvojice a já začínal chápat to, proč. Brzy jsem zůstal stát na místě bez soupeře a tak jen párkrát zamrkám, než si povzdechnu a rozhodnu se jít stranou, odkud budu ostatní pozorovat a počkám si, dokud se neobjeví někdo volný... nebo to byl alespoň můj původní plán. Chvilku na to se ozve hlas krále, který se protáhl a s větou, kterou jsem rozhodně nechtěl slyšet, se vydal přímo mým směrem. Skvělé! Nechtěl jsem na sebe strhnout pozornost generála, ale místo toho jsem vychytal někoho mnohem horšího! Otráveně si v duchu zanadávám, ale ihned se otočím na krále a udělám několik kroků k němu, než se před nim zastavím. Chvíli jsem si jej prohlížel.
"Bude mi ctí, veličenstvo," vydechnu a krátce se pokloním, než se zazubím a uchopím meč do ruky s jakousi jistotou abych měl svou zbraň pod lepší kontrolou. Proč já musím mít takovou smůlu?

Moje poklona ho nejspíše pobavila, upřímně jsem byl rád že se ta přehnaná vážnost z jeho výrazu vytratila. Za to já... hojsem se tvářil až přehnaně vážně, obzvláště v téhle situaci. Nejenom že jsem s nim bojovat nechtěl, ale nebylo mi to zrovna dvakrát příjemné, ne před zrakem všech a hádám že se k nim samotný král moc často nepřipojoval. S povzdechem zaslechnu jak se otázal na mé jméno ale ihned na to vyrazí vpřed s černým, úhlově čistým mečem, ze kterého mi přeběhne mráz po zádech. Byl jsem citlivý na jakoukoli magii a ten meč byl plný čisté, temné energie, která... mě donutila prudce uskočit stranou a natěžko polknout. První ráně jsem se tedy vyhl a nebezpečně se zadíval na zbraň v králových rukou. Co to... proboha bylo?
"Samael," vydechnu do vzduchu a ještě pevněji stisknu zbraň v rukou, než se rozběhnu proti králi. Sám bych měl svou sílu hlídat, proti králi nemůžu mít šanci a vyrovnat se mu i na pár minut by bylo přehnané vůči tomu, jak jsem se silově prokázal tady. Ale tak nějak jsem tušil že své podřízené nebude chtít zranit a tak se bude držet zpátky, což pro teď vyhovovalo nám oběma a tak jsem mohl plně v klidu využít zkušeností, které jsem za ty roky získal.

Bylo to zvláštní, po tak dlouhé době jsem byl nucen soustředit se více, než bych sám chtěl a to i za cenu toho, že jsem se držel zpátky. Hádal jsem že dle síly kterou mu ukážu, bude on nastavovat svou vlastní, no... i tak jsem měl ze zbraně v jeho rukou špatný pocit. Byla silná, mnohem silnější než mi kdy přišla jakékoli jiná zbraň a já už se teď musel podivit, jak k něčemu takovému proboha přišel.
Brzy jsme byli zase v sobě a tak jsem se obratně snažil vykrýt akoukoli jeho ránu a stejně tak se pokoušel ránu svému soupeři zasadit. P/ři těch krocích... bylo docela nostalgické, uvědomit si jak je Fen'linova obrana skvělá a nedával ani náznak šance k nějakému zásahu. Jako Aurin se vždy pohyboval přirozeně a musel jsem říci, že jsem mu to vždycky záviděl.
"Jsem Xaphan pane, takže myslím že docela dobře," odpovím mu v rychlosti a v záplavu ran si ani neuvědomím, že jsem něco takového řekl. Doteď si všichni mysleli že jsem Aurin a tak jsem se dokonce kdysi dávno představil. Bohužel jsem nad svou větou dál moc nepřemýšlel a rychle zablokoval královu ránu, která se nebezpečně blížila k mému tělu.

Chtěl abych... kdyžtak využil svou elementární magii a odpověděl, že by si s ní měl poradit. No o tom jsem nepochyboval ale tak nějak jsem se zdráhal použít nějakou ze svých magických schopností, už jenom protože to byl prostě Fen'lin. Kdyby to byl kdokoliv jiný, udělal bych to dávno, pokud by byl na takové provni jako on, ale teď... přemýšlel jsem. Navíc jsem měl divné pocity z jeho zbraně a bylo to zvláštní, pokaždé co se můj meč střetl s tím jeho, jsem cítil ve vzduchu jakousi nenasytnost a krvežíznivost, mířenou mým směrem. Nevím jestli ten meč reagoval stejně tak na něj, nebo mě prostě... mohl jsem o mčei říci že mě neměl rád? Že jsem se mu nelíbil? Okamžitě se zamračím a s další ranou prudce odskočím dozadu. Sledoval jsem králův postoj, který se najednou změnil, když prudce máchl mečem dopředu a uvolnila se z něj magie, která se v podobě vlny řítila mým směrem. Byla rychlá, ale necítil jsem v ní skoro žádnou sílu, proto jsem zůstal stát na místě s úmyslem ji vykrýt svou zbraní a vitaarem na mých rukou. To se ale hodně rychle změnilo když.... se vlna z ničeho nic rozrostla v obrovské množství magické moci, ze které mi ztuhla krev v žilách. Nohy mi na malý moment zdřevěněly a oči mi modře zajiskřili, když jsem si uvědomil že by mě plný zásah magické vlny doslova rozpůlil a to v ještě v tak nebezpečné blízkosti.
Okamžitě zcela podvědomně přestanu přemýšlet a nechám své tělo zareagovat pouze instinktivně, díky čemuž se rychle vyhnu smrtelné ráně a nechám čistou energii odletět někam za sebe. Mé tělo se ale nezastavilo a obrovskou rychlostí se vyřítím proti králi, kterého jsem považoval za hrozbu k okamžitému odstranění. Až těsně u něj se vzpamatuji a uvědomím si co se vlastně stalo, ale můj útok ve kterém bylo víc síly než bych opravdu sám chtěl, už jsem zastavit nedokázal, na to jsem byl až moc blízko.

Zablokoval mou ránu a já se na malou chvíli zděsil toho, co se stalo před chvílí. Chtěl jsem od něj odskočit a omluvně odstoupit od souboje ale... nedal mi příležitost. Místo toho mě chytil pod krkem a najednou jsme byli nad palácem a já projednou zatoužil vědět, co se mu honí hlavou. To jsem ale brzy zavrhl, když jsem si uvědomil že padám dolů a tak jsem hodně rychle využil své levitace k tomu, abych svůj pohyb ve vzduchu ustálil a uvědomil si, že se na mě řítí svou plnou silou. Chce mě snad zabít? Odhalil mě? Nebo... nějak jsem nedokázal nikam zařadit jeho chování a tak než jsem se rozhodl co vůbec udělám, schytal jsem tvrdou ránu, kterou mě doslova srazil zpátky k zemi a že se... opravdu nedržel zpátky. Tvrdě přistanu na písčité zemi, do které jsem se doslova zabořil. Kdybych nezpevnil své tělo vitaarem nejspíše bych měl zlámaných pár kostí, ale takhle jsem z toho vyvázl jenom s pár škrábanci. Se zavrčením zvednu pohled ke králi na nebi a pevně sevřu zbraň v rukou. Byl jsem nasraný a to jsem k tomu neměl ani žádný důvod. Místo toho abych zůstal na zemi jsem se od ní prudce odrazil a využil elektřinu k tomu, abych se k němu dostal co nejrychleji. Dostal jsem tik do oka a sám jsem se teď rozhodně nedržel zpátky a tak na něj okamžitě rychle zaútočím ve snaze mu nedat prostor k protiútoku a také jsem si dával pozor na jeho ocas, kterým by mě mohl kdykoli překvapit.

V momentě kdy se kolem něj objeví elektřina, chytnu ještě větší tik do oka. Když zablokuje mou ránu a využije ji k tomu, aby mě zaplavil vlnou útoků, okamžitě přejdu do obrany a v tuhle chvíli jsem se ani nesoustředil na nic jiného. S touhle podobou jsem nebyl moc dobře slazený na nějaké šílené souboje s ... králem a tak mě to značně omezovalo. Stejně jako levitace, na kterou jsem se musel soustředit, abych nešel každou chvíli k zemi. Okamžitě promluví, že jsem své schopnosti skrýval dobře a podle tónu jsem si tak nějak uvědomil, že se ohromně baví. Ale proč? Tohle jsem rozhodně nechtěl. Takhle to nemělo dopadnout. V další chvíli co se naše zbraně setkají, mě vlna temné energie odhodí stranou a já se konečně dozvím, kde vězí celý problém.
Špeh... On si myslí že jsem špeh. Kurva! Nadechnu se abych prohlásil něco ve své obraně, ale dříve než to vůbec stihnu, ucítím bolest na boku a tak se od krále urychleně vzdálím.
"Nemyslím si, že by špeh z cizího království prošel vší tou důkladnou kontrolou, kterou Západní království má a už vůbec ne do armády," zavrčím na svou obranu, ale zbraň jsme z ruky nepouštěl. Byl jsem připravený se bránit kdyby zaútočil, momentálně jsem netušil co od něj očekávat a jak moc bude věřit mým slovům. Rozhodně jsem ho nechtěl dohnat k tomu aby si myslel že jsem špeh a vůbec, jak na to proboha přišel?!

Poslouchal jsem ho a snažil se pobrat všechno co mi řekl. Měl pravdu, jeden nikdy neví a jeho opatrnost jsem oceňoval, nebylo to hloupé. Na krátkou chvíli zavču oči a povzdechnu si, ale v téhle situaci jsem si to nedovolil dlouho, ne když byl přede mnou... naštvaný král.
"To... nemohu popřít," vydechnu v odpověď na jeho poznámku o tom, že dobří špehové by to mohli dokázat, ale brzy na to se v polovině věty zasekne a s tím, že ani má magie není v pořádku se proti mě se zavrčením vrhne.
"To je... komplikované," vydechnu spíše sám pro sebe, ačkoli jsem věděl že mě uslyší a pevně sevřu zbraň v rukou abych byl schopen jeho ránu zablokovat. Hned na to se naše zbraně střetnou a svůj pohled zabodnu do králových očí.
"Nejsem váš nepřítel, veličenstvo," vydechnu rázně a vážně, ale zacukají mi koutky, když si uvědomím co jsem vlastně řekl.... já... jemu. Znělo to legračně. Za starých časů bych si z toho dělal srandu, ale teď jsem se už dokázal krotit a zbytečně neprskat smíchy všude okolo.

Chtěl jsem si s nim promluvit, ale v momentě, kdy mě označí za úctyhodného soupeře a odsune mluvení stranou s tím, že chce první bojovat, tušil jsem že bude zle. Směr kterým se tohle všechno ubíralo začal nabírat na vážnosti a já netušil jak se z toho dostat. Kdybych složil zbraň... něco mi říkalo, že by mě stejně zmlátil a to jsem nechtěl, má hrdost mi to nedovolovala. Vypadalo to že se král...královsky baví, zatímco já se začal cítit ohrožený.
"Bezva," zavrčím v momentě kdy mi bylo jasně sděleno že šanci mluvit budu mít až po souboji, u kterého jsem si nebyl jistý že ho přežiju, obzvláště v momentě, kdy.... se ozve mě až moc známé jméno démona, který byl kdysi problémem pro nás oba. Brzy na to Fen'lina obalí magie a když se přede mnou zjeví třímetrová... bestie, zůstanu na ně paralizovaně civět a ... nebyl jsem jediný.
"To si... kurva... děláš...prdel..." dostanu ze sebe a natěžko polknu, když si uvědomím jak silný protivník proti mě teď stál a já věděl že... stačí jedna dobře mířená rána a jsem ze hry.
"Kurva! Chtěl jsem si jenom promluvit!" zařvu na démona doslova nasraně a projednou mě zase vytočí jeho síla, která mu rozhodně nechyběla. Tik do oka jsem už naštěstí nedostal... Místo toho jsem měl co dělat s tím, aby se mi do plic dostalo trochu kyslíku a nerupla mi cévka. Výborně.... co teď?!

Netušil jsem co se mu sakra honí hlavou, ale tohle začínalo být opravdu nebezpečné. Ne že bych si nerad nezabojoval ale musel jsem se vrátit domů celý a... jak bych asi vysvětloval Mirys že... Okamžitě zblednu, třímetrová bestie naproti mně byla najednou nic, oproti tomu co by mě čekalo doma, po tom co bych se vrátil dobitý jak pes. Okamžitě zpozorním když se bestie přede mnou obalí elektřinou a vrhne se proti mě obrovskou rychlostí. Po čele mi steče kapka potu a jediné co jsem v tuhle chvíli mohl udělat, bylo využít veškerou rychlost na to, abych se ráně vyhnul. S blesky jsem si rozuměl odmalička a tak jsem toho mohl plně využít. Mé tělo nápor blesků zvládalo mnohem lépe než kdy předtím a tak jsem se jednoduše dostal za ně. Brzy jsem ale pochopil že boj ve vzduchu pro mě bude problematický a tak jsem se snesl k zemi, kde jsem přistál a zadíval se na krále. Netušil jsem co je to za děsivou formu, ale sálala z ní obrovská síla, která mě děsila. Ten výškový rozdíl mi najendou přišel strašně nefér, věděl jsem že skončím špatně pokud mě zasáhne a to jsme riskovat nehodlal. Neměl jsem jinou možnost než uhýbat a počkat dokud se neunaví... jenže s takovou se brzo unavím i já, přeci jenom uhýbat za pomocí elektřiny jsem věčně nemohl a byla pravda, že měl momentálně navrch a já proti němu neměl šanci. I tak bylo v jeho pohybu něco nestabilního, jakoby měl s přeměnou sám dostatečné problémy... i když teď jsem mohl jenom odhadovat co se děje a bude dít. Rozhodně jsem nebyl tak hloupý, abych na bestii útočil, rozmázla by mě jako červa.
"Jestli mě zabiješ, budeš toho litovat!" zavrčím na něj a povzdechnu si.
"Možná," dodám, po chviličce spíše pro sebe než pro něj a znovu si prohlédnu tu děsivou bestii před mýma očima. Opravdu jsem netušil co čekat a... pud sebezáchovy mi nedovoloval se k ní jakkoli přibližovat.

Měl jsem... štěstí. Rozhodně víc štěstí než rozumu, vzhledem k tomu že jsem ani jednou nedostal ránu, která by mě rozdělila tak na sedm kousků. Opravdu jsem věřil tomu, že kdyby mě zasáhl mohl bych se rozloučit se světem. Natěžko polknu a když jsem se ocitl jen pár milimetrů nad rukou bestie, vyvalím oči a pomocí elektřiny se dostanu opravdu rychle do bezpečné vzdálenosti. V mřiku mě rozbolely svaly na těle, ale nedal jsem to na sobě znát a zachoval jsem si chladnou tvář. Brzy se mi opět podařilo získat pozornost krále a tak se na něj zadívám a chvíli čekám co udělá. Místo útoku se však zamračí a založí si ruce na prsou s tím, abych mluvil. Chvíli jsem přemýšlel, než krátce zavřu oči a zabodnu meč do země. Lehce natáhnu ruku dopředu, ve které se mi pomalu zhmotní runové kopí a já tiše doufal, že mému bratrovi tohle gesto dojde, nechtěl jsem se před všemi těmi démony... ukázat. Ne po tom co se odehrálo naposledy, když mě v Západním království zaplaven otcovým šílenstvím naprosto ztrapnil. Měl jsem právo být naštvaný, ale také jsem ho za to nemohl vynit, nebyla to jeho chyba. Poukázat na to jak jsem zostudil svého otce bylo... pořád jsem netušil jak k tomu mám přistupovat.
"Doufám že tohle jako vysvětlení stačí," povzdechnu si.