Mikoto & Aoki

Vysvětlí mi, že se jmenuje Aoki a mám ho tak i oslovovat, dokud na sobě nemá brnění. Lehce nakloním hlavu na stranu, chtěl jsem se zeptat, proč má dvě identity, ale rozhodnu se s tím počkat, než domluví. Rozhodí ruce v jakémsi otráveném gestu, jako by mu právě něco zkazilo plány... Což se ukáže, že byli hned dvě věci - Já a počasí. To ale znamenalo, že zůstaneme přes noc tady a... Byl jsem za to rád. Odpočinek navíc nikdy neuškodí. Hned na to se mi dostane odpovědi na to, proč má dvě identity a hádal jsem, že Azarius je žoldák, zatímco Aoki... Prostě Aoki. Možná to dělal, aby ochránil svou rodinu a nemohl ji využít proti němu? Přikývnu a udělám si tiše poznámku o tom, že bych měl být opravdu na pozoru a nepolevovat na ostražitosti... Což bych neměl dělat za každých okolností, vzhledem k tomu, kde jsme. Jakmile se mě však zeptá, co jsem za rasu, trochu se zarazím a trochu nejistě se na něj podívám.
"Padlý," řeknu nakonec a povzdechnu si.
"Když už jsme u toho... Pořád jsi mi nevysvětlit to s tím, že jsi, i nejsi démon," ušklíbnu se a hned mě napadne další otázka.
"Kolik ti je? Jsi hodně mladý, pokud se nemýlím... Pochybuji, že se dá v podsvětí vést klidný život," druhou část věty zamumlám spíš pro sebe. Věděl jsem, že vzhled je zavádějící, jelikož nestárneme, ale já měl na posouzení ještě jeho duši. A pochyboval jsem, že se dá v podsvětí přežít dlouho dobu bez toho, aby jste zabíjeli. Nebo se o démonech možná mýlíme i v tomto, i když... Jeden nikdy neví.

Zopakuje, že jsem padlý a vypadal jaksi zamyšleně a hned na to mimo. Ale nejspíš mi věřil, což... Bylo dobré. Už teď měl hodně důvodů mi nepomáhat a tím, že budu upřímný si jen zvýším šanci, že mi bude alespoň trochu věřit. Vážně by se mi totiž jeho pomoc hodila a navíc... Z nějakého důvodu působil důvěryhodně. Mikoto, právě možná děláš obrovskou chybu... Pomyslím si, ale když mi řekne, co je doopravdy zač... No... Jednak mě to opravdu překvapí a tak se na něj tentokrát já zaraženě podívám.
"Jak... Je to možné?" dostanu ze sebe. Nikdy jsem o hybridech neslyšel. Netušil jsem, že mohou existovat. Po chvilce mi potvrdí, že je opravdu mladý, bylo mu teprve devatenáct, ale nehodlal jsem ho kvůli věku jakkoliv podceňovat. Zeptá se mě, jestli jsem býval andělem, nebo jsem se jako padlý narodil. Povzdechnu si a opět se mezi námi rozhostí ticho. Zadívám se z okna na večerní oblohu a po chvilce se rozhodnu, že k němu budu upřímný.
"Ano, býval... Křídla jsem ztratil teprve nedávno," řeknu bez náznaku jakékoliv lítosti a s úsměvem na rtech se otočím na Aokiho.

Také netušil, jak je to možné a dost dobře jsem chápal, že se neptal na detaily. Ušklíbnu se, co se tady ještě nedozvím? Samotná Aokiho existence byla zajímavá a já byl zvědavý, co všechno dokáže. Jaké vlastnosti podědil od každé rasy a co se z něj vyklube. Když však ironicky poznamená, že musím démony nenávidět, chvíli si jej mlčky prohlížím, než si povzdechnu.
"Záleží," odpovím jednoduše a znovu se zadívám z okna, než se rozhodnu svou odpověď trochu rozvést.
"Není to tak, že bych nenáviděl démony. Nenávidím ty, kteří ubližují nevinným, povyšují se nad ostatní a vyžívají se v zbytečném násilí a krveprolití. Bohužel, toto se vztahuje i na můj druh... Tedy... Na to kým jsem býval. Nebe je zkažené, není tím, co bývalo. V srdcích andělů je temnota, kterou odmítají vidět. Jejich vlastní pýcha je zaslepila. Ale i tak nebudu popírat, že mám kvůli své výchově jisté předsudky proti démonům. Proto jsi mě i překvapil. Tvé srdce je čisté, možná až moc," ušklíbnu se a až teď se na Aokiho otočím.
"Jindy bych tě varoval, aby jsi nebyl až příliš dobrosrdečný, že toho ostatní jen zneužijí. Ale něco mi říká, že jsi dost chytrý na to, aby se to nestalo," dodám, zavřu oko a opřu si hlavu o stěnu za mnou.

Přikývnu, když mi sdělí, že o minulosti toho ví dost, ale názor si chce udělat sám. Bylo to moudré, nikdo by neměl věřit tomu, co se povídá. Dost často to byly pouze kecy. S úšklebkem mi odpoví, že pomáhá jen těm, kteří si to zaslouží a u mě udělal výjimku. Rozesměje mě to, ale po chvilce se uklidním.
"Tak to mám asi vážně štěstí," zasměji se pobaveně, ale poté jsem už poslouchal jeho vykládání o podsvětí, jednotlivých královstvích... Věřil, že brzy vypukne válka o Satanův trůn a představa toho chaosu, který jistě nastane... Mě děsila. Začnu se ho dál vyptávat na něco málo z minulosti, na démony jako takové. Později se zapojím i já a povykládám mu něco málo o mém domově. Jak se nebe rozpadá, magie v něm slábne, bestie divočí a andělé předstírají, že je všechno v pořádku. Brzy mě ale opět dostihne únava a věděl jsem, že pokud zítra máme někam dojít, měl bych jít spát.
"No... Pokud na mě nemáš žádnou otázku, půjdu si lehnout. Lidská těla toho tolik nevydrží," povzdechnu si, ale zůstanu sedět na místě. Čekal jsem, jestli se ještě na něco zeptá, abych mu mohl ještě odpovědět.

Nevypadalo to, že by se chtěl Aoki ještě na něco zeptat a tak jen přikývnu, když mi sdělí, že jsi jde něco zařídit. Chtěl zjistit informace a tohle místo k tomu bylo jako stvořené. Sám se vyškrábu na nohy a dojdu k posteli, do které se svalím a zavřu oči. Dnešek byl vážně náročný a i když jsem si to v tu chvíli nechtěl připustit, zpětně jsem musel uznat, že jsem měl opravdu namále. Nebýt Azariuse... Aokiho, byl bych mrtvý. Měl jsem opravdu štěstí.
Po pár hodinách mě ovšem probudí jakýsi hluk, který přicházel z místnosti pod námi. První jsem si myslel, že se strhla nějaká opilecká rvačka, ale poté zaslechnu něčí řev.
"Kde je ten zasranej Azarius?! Prej se tady ubytoval a jestli mi ihned neřekneš, ve kterém je pokoji, bude zle!" zařve nějaký démon. To už jsem byl plně vzhůru a na nohách, připraven k boji. Jen jsem netušil, jestli je sem Aoki nechá dojít, nebo se je pokusí zastavit. Výhodnější by však pro nás bylo, kdyby je nechal dojít do pokoje a zaútočil by jim do zad.

Tiše jsem čekal kousek od dveří a se zavřenýma očima poslouchal přibližující se kroky. Byli tři... Ne, čtyři. Zhluboka se nadechnu a pomalu vydechnu, netušil jsem, jak jsou silní, ale věděl jsem, že si nějak poradí. Doufal jsem, že jim Aoki půjde do zad, ale po chvilce zaslechnu jeho hlas z chodby zrovna ve chvíli, kdy jsem si byl celkem dost jistý, že se dveře otevřou. Aktivuji svou magii, abych vynuloval veškeré zvuky, které bych mohl způsobit a rychle rozrazím dveře, které by jindy zaskřípaly. Teď jsem však mohl zcela neslyšně skočit na záda démonovi, který byl nejblíž. Byl jsem rád, že se všichni otočili na Aokiho a i přesto, že jsem věděl, že chce jít bojovat ven, nehodlal jsem promarnit příležitost zabít jednoho z nich. Narazím démonovi do zad a chytím ho za hlavu, než mi z rukou vytryskne velké množství bílých plamenů. Nemusel jsem se bát, že to tady podpálím a démon nevydal ani hlásku díky mé schopnosti, i když jsem si byl celkem jistý, že zařval bolestí. Jeho tělo však neslyšně dopadne na zem a až poté svou magii zruším.
"Souhlasím, pojďme ven," ušklíbnu se.

Jeden z démonů zavrčí, že na to je už trochu pozdě a hned na to se po mně vrhne. Ustoupím do pokoje, kde bylo více místa, kde se mu vyhnu a už chci vyskočit z okna, když zaslechnu Aokiho hlas. Chtěl informace, což... Byl dobrý nápad. Koutkem oka zahlédnu, jak jednomu z démonů podřízl dýkou krk a poté zbylé dva démony propálí pohledem s tím, že to chtěl vyřešit slovně, ale předběhl jsem ho, takže nemá na výběr. Až teď mi dojde, že jsem možná udělal vážně blbost, ale... Když míří čtyři démoni do pokoje, kde jsem... Všechny instinkty na mě automaticky řvaly, abych je zabil. Rozhodně jsem nepočítal s možností, že by to šlo vyřešit jinak, ale tohle... Bylo podsvětí. Démoni se nemusí vždy zabíjet. Povzdechnu si, ale když uvidím strach v očích démonů, otočím se na mého společníka.
"Uh, možná není zase tak pozdě... Omlouvám se, jednal jsem zbrkle," řeknu s povzdechem a ve stejnou chvíli proti mě jeden z démonů vyrazí s mečem v ruce. Okamžitě se vyhnu a démon naštěstí sekne těsně vedle mojí tváře. Chytím ho za ruku a poté mu dám vší silou pěstí do obličeje, čímž ho pošlu k zemi, ale žil a... I kdyby měl otřes mozku, pořád může mluvit, no ne?

Démon se na mě překvapeně zadívá, ale bohužel jsem neviděl výraz Aokiho. To ode mě nečekali takovou ránu? Ano, měl jsem lidské tělo, ale moje zásoba magie byla dost velká na to, abych mohl dát velké rány a zároveň uchránit sám sebe. Tiše si povzdechnu, když se démon na zemi ani nepohne, ale alespoň ten druhý slíbí, že bude mluvit, když mu neublížíme. Rozhostí se mezi námi ticho, které přeruší až Azarius, když otráveně řekne, že nic neslibuje a odtáhne démona za nohu do pokoje. Ustoupím mu stranou a poté za námi zavřu dveře, u kterých zůstanu stát. Napadne mě, že je možná dobrý nápad ho ještě trochu vyděsit, aby opravdu mluvil pravdu a tak se krvelačně ušklíbnu a prokřupu si prsty na rukou, zatímco uvolním část magie, která však naštěstí byla neutrální a proto nebyla jako pěst na oko. Kdybych v podsvětí vypustil bílou magii, hned by o mě každý věděl.
"Být tebou ale začnu rychle, nemám moc velkou trpělivost," zavrčím na něj a démon sebou překvapeně škubne, než ze sebe začne sypat informace.

Zůstanu stát na místě, zatímco démon nám začne vykládat, že je špeh. Což ale znamená, že bude mít hodně informací, ať už tedy patří k jakékoliv skupině. Když se však Aoki zmíní o pečeti, začne vyvádět s tím, že o ní nemá nikdo nic vědět a vrhne se po mém společníkovi s úmyslem zabít. Nijak se nehnu a jen sleduji, jak ho Aoki zpacifikoval a zkroutil mu ruce za záda. Pomalu se k nim rozejdu a bez jediného slova začnu démona prohledávat, zatímco ho Aoki držel. Brzy vytáhnu něco, co připomíná pečeť a tak ji ukáži Aokimu.
"Je tohle ono?" zeptám se zvědavě a zase trochu poodstoupím. Démon v tuto chvíli vypadal velmi naštvaně, zoufale a jeho dřívější odhodlání znovu nahradil strach. V podsvětí jsem se nevyznal, moc jsem toho o jednotlivých královstvích nevěděl, ani o skupinách, které jsou v nich aktivní. Tohle jsem hodlal nechat Aokimu, ale abych byl užitečný, začnu prohledávat věci démona v bezvědomí.

Aoki se zeptá na další otázku, ale nevypadalo to, že by se démonovi chtělo odpovídat. Byl jako na jehlách a šlo na něm vidět, že se ze všech sil snaží vymyslet, jak z toho ven. Začne mluvit o tom, že jestli se neohlásí... Najednou však sklapne a jeho překvapený výraz byl opravdu komický. Všimnu si, že Aoki zrušil své brnění a démon na něj jen zíral, než ho koktavě osloví jako prince. Tentokrát jsem měl na tváři překvapený výraz já. Otočím se na Aokiho s nadzvednutým obočím, ale když řekne démonovi, aby nemluvil tak nahlas, rozhodnu se trochu pomoci. Mávnu rukou a kolem pokoje vytvořím zvukovou bariéru. Stále jsme však mohli slyšet, co se děje venku.
"Můžete mluvit jak chcete, nikdo vás za zdmi tohoto pokoje neuslyší," řeknu jim a stále upřeně koukám na mého společníka.
"Takže princ, eh?" ušklíbnu se nakonec a hned na to najdu u démona nějaké zapečetěné papíry, které okamžitě podám Aokimu. Stejně jsem netušil, jak je otevřít a nejspíš na to bude potřeba temná magie, kterou jsem neměl.

Ani jednomu z nás se nedostane odpovědi a tak jsme potichu stáli na místech, tedy... Démon pořád zaraženě seděl na zemi a vypadalo to, že se ze svého šoku jen tak nevzpamatuje. Aoki se pustí do čtení dokumentů a jelikož nám nehrozilo nebezpečí, přesunu se k oknu, kde se usadím a zadívám na dva démony a jednoho hybrida v pokoji. Princ... Syn jednoho z králů podsvětí, podle všeho toho Západního. Napůl démon, napůl upír. Nakonec mi poděkuje, dokumenty předá špehovi s tím, že je má dát králi a následně ho vyhodí z místnosti, než se rozejde s dýkou v ruce k démonovi v bezvědomí s úmyslem zabít. Sdělí mi, že nemá rád oslovení princ a lidé z jeho království ho snadno poznají. Navíc neměl démonickou podobu. Takže proto celá ta tajná identita, brnění, žoldák Azarius... Chápavě přikývnu a chvíli ho pozoruji.
"Hádám, že si tedy ani nepotrpíš na nějakou zdvořilost a mám se k tobě chovat jako doposud," ušklíbnu se a vzhledem k tomu, o čem se bavíme se rozhodnu nechat bariéru ještě aktivovanou. Taky bych možná mohl Aokimu říct o svých schopnostech, když už chci s ním cestovat... Ale na to bude hádám ještě čas.
"Takže... Vypadá to, že venku už bude svítat a ani neprší... Chceš vyrazit rovnou?" zeptám se a trochu se protáhnu. Tohle nebyl zrovna nejpříjemnější budíček, ale cítil jsem se odpočatě a plný energie.

Démonovi byla dopřána rychlá, bezbolestná smrt, Aoki se na mě otočí s mírným úsměvem, než poznamená, že bude rád, když se nic nezmění. Pousměji se a sám přikývnu. Sledoval jsem mého společníka, který se tvářil zamyšleně. Najednou mu však začnou cukat koutky a v jeho očích se zračilo pobavení, i když se... Vůbec nic nestalo, jen tam stál a vypadalo to, že se každou chvíli rozesměje na celé kolo. Po chvilce se však jeho pohled znovu zaostří a zadívá se na mě s tím, že zapomněl, kam spěchal.
"To si děláš prdel?! Jak můžeš zapomenout něco takového?" vyprsknu nevěřícně a zůstanu na něj hledět. Ani jsem netušil, proč mě to naštvalo, mohlo mi to být jedno, ale... To bych asi nebyl já. Nakonec si povzdechnu a prohrábnu si vlasy.
"Mám se zbavit těl?" zeptám se po chvilce a zvednu ruku, kolem které se mi objeví bílé plameny. Byl jsem celkem zvědavý, jestli popálí Aokiho. Měly by spálit jen ty, kteří mají špatná srdce, ale... On je bytost temnoty. Upír a k tomu démon... Upřímně jsem si nebyl jistý, jestli ho jimi zraním nebo ne. Zamyšleně se podívám na bílé plameny a poté na Aokiho, než se ušklíbnu. Je jen jeden způsob jak to zjistit...
"Aoki? Chci něco zkusit..."

Nevypadalo to, že by ho moje poznámka jakkoliv vyvedla z míry. Měl jsem pocit, že ho z míry nevyvede snad nic. A to jsem ho potkal teprve včera. Když mi dá svolení spálit těla, máchnu rukou s plameny jejich směrem a bílé plameny je rychle pohltí, aniž by spálily jakýkoliv nábytek, nebo podlahu. Stále však obklopovaly mou ruku a Aoki mi sdělí, že když naposledy slyšel, že někdo chce něco vyzkoušet, skončilo to katastrofálně, ušklíbnu se a popojdu k němu blíž. Nevypadalo to, že by nesouhlasil a tak k němu natáhnu ruku.
"Tyto plameny pálí jen ty, kteří nemají čistá srdce. Tebe by popálit neměly, ale nikdy jsem nepotkal démona, ani upíra, kteří by je měli čistá a vzhledem k tomu, že jsi temná bytost, ačkoliv s čistým srdcem... Nejsem si jistý, co se stane, ale lepší to zjistit teď, než abych tě někdy omylem popálil v boji," vysvětlím a nechám plameny ještě víc rozhořet.
"Zkus se jich dotknout... Měly by jen hřát. Pokud ucítíš žár... No... Budu si hold muset dávat větší pozor," zamumlám a sleduji Aokiho.