Soukromá TRPG = Textová Role Play Game


    Čtvrtý úkol

    Admin
    Admin
    Admin

    Posts : 201
    Join date : 26. 04. 17

    Čtvrtý úkol Empty Čtvrtý úkol

    Příspěvek pro Admin za 3/5/2018, 11:20

    Ti, jenž úspěšně složili Asmodianovu zkoušku a získali si jejich důvěru a uznání mohou pokračovat v dalším úkolu. Asmodian vám sdělí, že aby byla temnota zastavena, musí získat jejich artefakt, který se nachází ve starém chrámu, ke kterému vás zavede. Proč pro něj nemohou jít sami? Temnota zasáhla toto místo jako první a proto do něj samotní Asmodiané vstoupit nemohou. Mohou tak učinit jen ti, kteří nesou jejich značku. Musíte se tedy vydat do prastarého, dávno ztraceného chrámu, zasvěceného tvorovi, který si vás vybral. Uvnitř na stěnách uvidíte staré malby a rytiny, které zobrazují devět Asmodianů, jak bojují proti hrozivému, temnému tvorovi, který nabírá různých podob. Pokračujete dál chrámem a čím dál se dostáváte, tím více cítíte tíživou temnotu, stejnou, jako ve vašem snu. Brzy však najdete artefakt, dřív, než ho však stačíte vzít, objeví se před vámi temný tvor, který nechce nic jiného, než vaši smrt.

    Vítr - Chrám je pomocí magie vystavěný vysoko na nebi, skrytý v samotných oblacích.
    Strážce artefaktu: http://www.imagehosting.cz/images/2979114110.jpg
    Síla - 140 Rychlost - 80 Hbitost - 100 Výdrž - 140
    Magie - 200 Inteligence - 150
    Země - Chrám se nachází v samém srdci lesa a je tvořený stromy a rostlinami.
    Strážce artefaktu - http://www.imagehosting.cz/images/3022625110.jpg
    Síla - 30 Rychlost - 50 Hbitost - 50 Výdrž - 80
    Magie - 40 Inteligence - 60
    Elektrický - Chrám se nachází v podzemí ve středu pouště v podsvětí.
    Strážce artefaktu - http://www.imagehosting.cz/images/setsunaiby.jpg
    Síla - 120 Rychlost - 150 Hbitost - 100 Výdrž - 160
    Magie - 250 Inteligence - 150
    Éterický - Tento chrám nemá hmotnou formu, v podstatě ani v reálném světě neexistuje. Aby jsi mohl jít do tohoto chrámu, tvá duše musí opustit tělo. S tímto ti pomůže sám Asmodian. Uvidíš tak věci, které smrtelníci vidět nemohou. V chrámu se nachází bestie, kterou musíš zabít, aby si sám získal moc, kterou jindy nesou samy artefakty.
    Strážce artefaktu - http://www.imagehosting.cz/images/092d50fe97.jpg
    Síla - 180 Rychlost - 150 Hbitost - 120 Výdrž - 100
    Magie - 150 Inteligence - 120
    Měsíční - Chrám lze najít jen za svitu úplňku a pokaždé se nachází jinde. Měj se ale na pozoru, pokud do něj vkročíš a nestihneš se vrátit do rána, budeš jej moct opustit až při dalším úplňku.
    Strážce artefaktu - http://www.imagehosting.cz/images/darknessby.png
    Síla - 50 Rychlost - 20 Hbitost - 25 Výdrž - 40
    Magie - 30 Inteligence - 30
    Bojový - Asmodian tě dovede k chrámu, který se nachází pod Atreiou a vstup do něj je na jejím kraji.
    Strážce artefaktu - http://www.imagehosting.cz/images/110765997b.jpg
    Síla - 180 Rychlost - 90 Hbitost - 110 Výdrž - 80
    Magie - 30 Inteligence - 30
    Ohnivý http://www.imagehosting.cz/images/90a72ea5e3.jpg
    Síla - 200 Rychlost - 150 Hbitost - 80 Výdrž - 150
    Magie - 50 Inteligence - 50

    Jakmile se vrátíte zpátky před chrám, kde na vás čeká Asmodian, všimnete si, že se upřeně dívá na nebe s nepřítomným výrazem. Chvíli vás nebude vnímat, než se na vás otočí a pronese tato slova:
    "Požírač světů se blíží."


    Naposledy upravil Admin dne 31/7/2018, 23:58, celkově upraveno 5 krát
    Kael Kuroshi
    Kael Kuroshi

    Posts : 313
    Join date : 02. 02. 18

    Čtvrtý úkol Empty Re: Čtvrtý úkol

    Příspěvek pro Kael Kuroshi za 4/5/2018, 19:11

    Když se na mé hrudi jednoho dne znovu rozehřála magická značka, věděl jsem, že nastal čas a tak jsem zanechal všeho, co jsem právě dělal a omluvil se všem, se kterými jsem právě byl, abych se mohl vydat zpátky do skal za Caladriem. Cesta netrvala tak dlouho jak jsem čekal, jelikož po své proměně jsem byl o něco rychlejší a má křídla byla lepší než ta, která jsem si vytvářel z temné magie a většinu cesty jsem přemýšlel spíše nad tím, co řekne Caladrius na mou proměnu, než nad tím co mě čeká. Jakmile jsem dorazil do skal, chvíli jsem hledal vchod do jeskyně, protože jsem si už nedokázal přesně vzpomenout, kde byl a pak doběhl tunelem a jeskyní přímo za Caladriem. „Vítej Kaeli, jsem rád, že jsi dorazil tak rychle. I když to nemohl být takový problém s tvou novou silou“ řekl Caladrius, jakmile jsem k němu přišel a já jen otevřel pusu a chvíli jsem na něj zíral, než jsem se zmohl na otázku „jak víš o mé proměně?“. Caladrius jen zacvakal zobákem, jako by se chtěl zasmát a prozradil mi „díky mé značce, kterou nosíš na svém těle, dokáži více méně vědět o všem co se s tebou a kolem tebe děje“. To mi tak trošku zkazilo náladu, jelikož jsem se těšil na jeho překvapení nad mým nenadálým zesílením a takhle jsem přišel o tu zábavu, ale rychle jsem se vzpamatoval a začal vyzvídat, co tedy budeme dělat. Caladrius mi popsal nějaký chrám na samotných nebesích a artefakt v něm, který musím získat, jinak se nám nikdy nepodaří temnotu porazit, dále mi vysvětlil, že chrám je zasvěcený jemu, ale přesto do něj nemůže vstoupit, jelikož temnota na tento chrám společně s chrámy všech ostatních Asmodianů zaútočila jako první a pomocí své síly jim brání ve vstupu.
    Když už jsme vyletěli z jeskyně a letěli směrem k chrámu, řekl mi ještě Caladrius, že v nitru chrámu u samotného artefaktu na mě bude určitě čekat přisluhovač temnoty, který se mi bude ze všech sil snažit zabránit v získání artefaktu, jelikož ho není schopen nadobro zničit. Dál už jsme letěli bez jediného slova a já si jen třídil myšlenky v hlavě.
    Po nějaké době letu jsme začali stoupat, až jsme se dostali nad samotné mraky a Caladrius kolem mě musel vytvořit jakousi vzdušnou bariéru, aby se mi lépe dýchalo. V dáli před námi jsem si všiml místa, kde byla koncentrace mraků o hodně hustší než kdekoli kolem a my mířili přímo tím směrem. Když jsme se o něco přiblížili, všiml jsem si, že obrovský chumel mraků je jako pomalu a neustále se otáčející koule. Když jsme však proletěli skrze ty mraky, čekalo mě překvapení v podobě obrovské vznášející se skály s prastarým kamenným chrámem na samotném vrcholu. Pomalu jsme se přiblížili a já přistál na skále, těsně před vchodem do chrámu, zatím co Caladrius zůstal kousek dál ve vzduchu. Stačil mi jediný pohled na chrám a bylo mi jasné proč, temnota si zabrala chrám pro sebe a ze všech otvorů pomalu vystupovala ven, jako by byl v chrámu požár a ze všech otvorů vycházel kompletně černý kouř, který ale, místo aby stoupal vzhůru, padal k zemi a tam se rozplýval. Na některých místech se však temnotě podařilo zůstat, a místo aby se kouř rozplynul, se pomalu hromadil a chystal se pohltit vnější část chrámu. „Odtud už budeš muset jít sám, porazit cokoli tam na tebe čeká a získat můj artefakt… a věz, že pokud selžeš, nic nás už nedokáže zachránit.“ řekl ještě Caladrius, než jsem se hluboce nadechl a začal se přibližovat k temnotě, která zaplňovala celý chrám. Sotva jsem se přiblížil, temnota jako by ožila a z nehmotného kouře se stala pevná chapadla, která po mě okamžitě chňapla. Už jsem se chtěl začít bránit, ale značka na mé hrudi se rozzářila a i skrz oblečení donutila temnotu se stáhnout. Postoupil jsem tedy ještě dál a temnota přede mnou ustupovala, ale když jsem vstoupil do chrámu, zase se za mnou uzavřela a lepila se co nejblíže ke kruhu světla, který značka kolem mě udržovala. Jak jsem pokračoval dlouhými chodbami hlouběji do chrámu, všiml jsem si na zdech kolem různých kreseb, ale nevěnoval jsem ji m moc pozornost, dokud jsem si na jedné nevšiml Caladria. Zarazil jsem se a otočil ke stěně, která si získala mou plnou pozornost. Nebyl tam pouze Caladrius, ale další magičtí tvorové a každý z nich vypadal jako by tvořil nějaký element, a když jsem jich napočítal devět, bylo mi jasné, na co se dívám. Podrobněji jsem si kresbu prohlédl celou a radši ustoupil dál, aby mi neunikl ani jediný detail kolem a pak jsem zalapal po dechu. Byly tam vyobrazeny tři světy, které za svými zády chránilo devět Asmodianů, před kterými se otevírala obloha přesně tak jako v mé noční můře a z toho otvoru vstupoval do našeho světa tvor, který jako by ani neměl vlastní tvar. Byl však obrovský jako nebe samo a natahoval se ke světům za Asmodiany, jako hladové zvíře po kusu masa. Mé odhodlání získat artefakt a zastavit tu temnotu bylo ještě posíleno a stejně jako mé odhodlání i záře vystupující ze značky ještě zesílila a kruh světla kolem mě se o něco zvětšil. Rozběhl jsem se chodbou dál, stoupal po schodech, které jsem bral po třech a škrábal se obrovským chrámem až do jeho nejvyššího podlaží.
    Když jsem se konečně dostal až úplně nahoru, uviděl jsem skrze temnotu druhý bod, který zářil bílým světlem a vydal se tím směrem přesvědčen o tom, že to musí být ten artefakt. Po pár krocích jsem si však uvědomil, že světlo je moc velké a vysoko nad zemí, na to aby to byl ten artefakt, a vlastně se lehce pohybuje, něco jako plápolající oheň. Jen jsem si to uvědomil a zastavil se na místě, světlo se naopak začalo přibližovat ke mně, a když bylo dostatečně blízko, vyvalil jsem oči na bílý plamen, který jako by hořel uvnitř velké, černé lebky nějakého temného tvora, ze kterého jsem sice kvůli temnoty moc neviděl, ale už podle velikosti hlavy a ramen musel být obrovský. Temnota kolem se pohnula a začala se točit kolem kruhu světla jako tornádo, ve kterém se ztratilo vše až na bílý plamen, zářící skrze tvorovu pusu, očí otvory a vrch lebky. Okamžitě jsem kolem sebe vztyčil bariéru temné magie, což bylo to jediné, co mě zachránilo před obrovskou tlapou s pařáty velikosti mého těla, která se vyřítila z temnoty nalevo ode mě. Jen tlapa narazila na bariéru, stáhla se a ve stejnou chvíli vyrazila přesně taková z opačné strany. Nevěděl jsem, jak je ten tvor veliký, ale pokud tu byl jen on sám, musel být vážně obrovský, pokud jsem jeho hlavu viděl před sebou a jeho tlapy na mě mohli zaútočit každá z jiné strany, aniž bych viděl jejich konec, když kruh světla kolem mě musel mít alespoň osm metrů v průměru. Nashromáždil jsem tedy nějakou temnou magii do své dlaně a vystřelil ji jako výboj na místo, kde jsem si myslel, že musí být tvorovo rameno, ale uslyšel jsem jen náraz do zdi chrámu, se kterým to zjevně vůbec nic neudělalo. Byl jsem překvapen, jelikož jsem opravdu nepoužil malé množství magie a napadlo mě, že musí být magicky chráněn proti zničení, ať už časem, tak i útokem, když už tady stojí tak dlouho a vše vypadá skoro jako nové. Temnota kolem se stále točila v obrovském tornádu kolem a já poprvé za celou návštěvu podsvětí zalitoval, že tu nemám Blackeyho sebou, i když jsem si nebyl zcela jistý, jestli by byl schopný prosvítit tenhle druh temnoty. Vystřelil jsem různými směry další magické výboje a podle zvuku některé z nich zasáhli cíl, ale nevypadalo to, že by něco dělali a jako v odpovědi na můj magický útok se v temnotě kolem objevily výboje energie stejné bílé barvy jako ten oheň a já si připadal, jako by mě obklopovaly černé bouřkové mraky, ve kterých se proháněly blesky. Jelikož jsem stejně nic neviděl, zavřel jsem oči a soustředil se na magii, kterou jsem cítil a zvuky, které jsem slyšel. Vždy když jsem ucítil, jak se ke mně odněkud přibližuje jeden z výbojů, posílil jsem svou bariéru na místě, kam mířil a všechny je tak vykrýval, aniž bych si musel plýtvat magickou energii na udržování silnější bariéry kolem celého těla. Vypadalo to, že naše magie je skoro stejně silná, a i když jsem byl já ten, co měl lehce navrch, nebylo to o dost, abych mu nějak silněji uškodil, ale bylo dobré vědět, že ani ten tvor mi svou magií nemohl nic udělat. Když jsem pak uslyšel, jak něco obrovského proletělo vzduchem přímo nade mě a pak se to začalo přibližovat směrem ke mně, vyvolal jsem svou loutku, která tak tak stihla zvednout ruce nad hlavu a zablokovat další úder tlapou, kterou se mě snažil ten tvor rozmáčknout. Vypadalo to, že síla mé loutky a toho tvora je také poměrně podobná, ale tvor měl jednu velikou výhodu, a sice velikost. Jakmile si uvědomil, že loutku nepřetlačí, máchl ze strany druhou tlapou a smetl loutku, jako kus smetí ze stolu. Loutka odletěla a narazila do zdi, kde zůstala pochroumaná ležet a čekala, než se zregeneruje, aby mohla znovu fungovat. Byl jsem si jistý, že to nebude fungovat, ale i tak jsem zkusil vyvolat asi deset Flesh a Essence Eaterů, které jsem poslal na jedinou část tvora, kterou jsem viděl, a sice jeho hlavu. Jakmile Flesh Eaterové vletěli do energií nabité temnoty, okamžitě byli zničeni a stačilo jediné líné mávnutí tlapou, aby stejný osud potkal i Essence Eatery. Když jsem ucítil, že loutka, která mi zmizela v temnotě okolo, se úplně zregenerovala, dal jsem jí jediný rozkaz, zaútoč. Chvíli jsem čekal, a když jsem uslyšel lehké zavrčení, ušklíbnul jsem se. Podle místa odkud jsem svou loutku cítil, musela tvora seknout svými drápy přes tlapu a tak jsem vyrazil opačným směrem a když jsem uviděl uvnitř svého kruhu světla jeho druhou tlapu, vyskočil jsem pomocí Evade nad ní, z temné magie udělal obrovský klín a pomocí plné síly CounterForce s ním probodl tlapu tvora a pokusil se ji připíchnout k podlaze jako lísteček na nástěnku. S čím jsem nepočítal, však byla ochrana chrámu, která nedovolila mé magii projít do podlahy a tvor, který zařval bolestí, škubnul tlapou nahoru a odhodil mě o několik metrů, kde jsem se zastavil těsně nad podlahou pomocí Evade a pak na ní dopadl. Hned na to jsem ucítil další silný výboj magie, který ale nebyl mířený na mě. Chvíli jsem si myslel, že se tvor jen kvůli bolesti netrefil, ale když jsem cítil, že mou loutku kompletně zničil, tiše jsem zaklel. Dalších útoků tlapami jsem se nedočkal a asi bylo bezpečné věřit, že ani žádné další nepřijdou vzhledem ke zraněním, které jsem na jeho tlapách zanechal. Zato magické výboje létající mým směrem byly čím dál častější a kolikrát jich bylo i několik najednou, což mě donutilo posílit celou magickou bariéru kolem mě, jinak bych ji jednou nemusel stihnout posílit těsně před útokem a mohl bych toho litovat. Také jsem vystřelil pár magických výbojů, ale vypadalo to, že si před sebou vytvořil magickou bariéru stejně jako já kolem sebe a mě nenapadal způsob jak ji obejít vzhledem k jeho velikosti a mé omezené viditelnosti.
    Po několika minutách neustávající obrany před jeho útoky jsem si však vzpomněl. Vždyť mám teď temný grál a okamžitě jsem si v ruce materializoval svůj luk Tempest. Natáhl jsem tětivu, na které se okamžitě objevil šíp z mé magie, zamířil jsem a vystřelil. Bohužel se stalo úplně to samé jako s každým jiným magickým útokem a roztříštil se o magickou bariéru. Vystřelil jsem ještě několik šípů, než jsem usoudil, že takhle to nepůjde a tak jsem své další šípy spojil se svou schopností Essence Eater. Tyhle šípy proletěli magickou bariérou, jako by tam nebyla a trefily tvora přímo do hlavy. Jen jsem se zasmál, když znovu zařval bolestí a příští šípy spojil s Evade. Vystřelil jsem několik šípů, každý jiným směrem proti stropu a zdem, kde se jen odrazily a zamířily na tvora každý z jiného směru. Jeho bariéra, která ho chránila před čelními útoky, mu byla úplně k ničemu, když na něj letěly šípy ze stran a dokonce i zezadu a všechny ho trefily. Magické výboje v temnotě kolem zmizely a tak jsem se pomocí Evade rozběhl k tvorově hlavě, vyskočil, až ke stropu od kterého jsem se znovu odrazil a vší silou mého pádu a CounterForce jsem mu přistál na hlavě, která to nevydržela a za strašného skřeku, před kterým jsem si musel zacpat uši, praskla. Bílý oheň začal pohasínat a spolu se skřekem zmizel, ale jakmile se to stalo, temnota se znovu pohnula, ale nesnažila se zaútočit, bylo to spíš jako by se ji snažilo vcucnout teď už mrtvé tělo. Veškerá temnota v chrámu byla nasávána jako černou dírou do lebky, kde ještě před chvílí plál bílý oheň. Když veškerá temnota z chrámu zmizela, pohnulo se i obrovské tělo toho tvora a kompletně se zpřelámalo, aby se také mohlo nechat vtáhnout do lebky a nakonec zmizela i samotná lebka. V místě, kde zmizela, se znovu rozzářil bílý plamen, ale jako by teď byl čistší a vydával skutečné teplo. Přiblížil jsem se k němu a zjistil, že ať se přiblížím sebevíc, stále vydává pouze příjemné teplo, ale nikdy nepálí a tak do něj bez jediné myšlenky strčím ruku a uchopím něco, co musel bez jakýchkoli pochyb být ten artefakt. Oheň začal pohasínat a za chvíli bych mohl vidět, jak onen artefakt vypadá, ale to mě teď nezajímalo. Nejbližším oknem jsem vyrazil nadšeně ven za Caladriem, roztáhnul křídla a doplachtil k němu. Když jsem se k němu přibližoval, už jsem nadšeně volal, že ho mám, že jsem to dokázal a představoval si chválu, jakou mě zahrne a co asi budeme muset udělat dál, ale místo toho se Caladrius ani nepohnul, jen sledoval oblohu, na které byla stále kulatá bariéra z praků a nic jiného k vidění a jakmile jsem přistál a došel téměř k němu, řekl, aniž by ke mně obrátil hlavu „Požírač světů se blíží.“





    Čtvrtý úkol Kael_p10
    Čtvrtý úkol Kael_p11
    Ariana Rose
    Ariana Rose

    Posts : 92
    Join date : 14. 03. 18

    Čtvrtý úkol Empty Re: Čtvrtý úkol

    Příspěvek pro Ariana Rose za 18/6/2018, 18:21

    Pár dnů se nic moc nedělo. Chci říct, že mě Asmodian pár dní nekontaktoval a svět šel zase jako by se nic nedělo. Bylo to až děsivý. Jako bych byla jediná na světě, která ví o možné hrozbě. A jako jediná ji mohla odvrátit, ale... Co když zklamu? Ano, tohle byla otázka, která mě pronásledovala ve dne v noci a nedala mi spát. Nic méně den šel za dnem a než jsem se nadála, byl pryč celý týden. Síla se mi zase vrátila a dokonce jsem i trošku trénovala své schopnosti. Ale Asmodian se stále neukazoval. Celý týden mě nechal čekat.
    Až osmý den, když jsem byla za bílého světla ve vlčí podobě v lese, jsem na něj narazila. Nebyla to náhoda, tomu jsem nehodlala uvěřit. Asmodiana neuvidíte když to nebude chtít. Už jen to mi stačilo k tomu abych věděla, že je čas něco udělat. Jen jsem nevěděla co po mě bude žádat. Nepozdravil mě, jen na mě stroze kývl a pak mě odvedl do hloubi lesa, kde jsem ještě nebyla. Brzy jsem ztratila pojem o tom, kudy jsme přišli. Zkoumala jsem jen cestu před námi, která vlastně ani nebyla cestou. Asmodian našlapoval zlehka a zdálo se, že mu stromy samy ustupují z cesty. A já se držela v jeho stopách těsně za ním. Zatímco on však šel poklidně, jako by znal každou buňku lesa, já se rozhlížela jako mládě, které se diví kráse světa. A vlastně to byla pravda. Někomu se les mohl zdát na všech místech stejný, ale mě ne. Bylo to tu magičtější. A najednou před námi stál jakýsi chrám tvoření stromy, keři, kameny a bohové ví, čím vším. Byl obrovský a nádherný. Jako by přetékal životem, na povrch.
    "Musíš jít dovnitř. Třeba se ti zdá zdravý, ale nakazila ho temnota, kterou jsem ti ukázal. Ničí ho a já se k tam velké temnotě nemůžu přiblížit. Ne dnes a ne tady. Potřebuji, abys mi přinesla artefakt, který je uvnitř ukrytý."
    "Dobrá, ale jak ho poznám?" Zněla má otázka. Nic jiného mě nezajímalo.
    "Poznáš to." Řekl prostě Asmodian podobný lišce a ustoupil mi z cesty, jako by mi dovolovat vejít. Zůstala jsem ve vlčí podobě, ani nevím proč. Nejspíš mi přišlo, že bych tak krásný chrám v lidské podobě nějak pošpinila. Procházela jsem chodbou dál a dál. Mířila jsem do středu chrámu, kam mě to nejvíc táhlo a lákalo. Má magie se probudila, ale bylo to podivné. Celé to tu bylo podivné. A něco mé magii našeptávalo, ať to tu všechno zničí. Lákalo ji to a svádělo. Nejen mou magii, ale i mou mysl. Vkrádal se mi do ní pocit chtíče, chtěla jsem to tu celé zničit, ale ten pocit nebyl můj. Tohle jsem já nechtěla. A přesto.... *To je ta temnota!*Problesklo mi hlavou. *Není to jen ten nepříjemný pocit. Je to vtíravý hlásek!* Kdybych mohla, zavrčela bych na tu temnotu, která mě náhle obklopovala ze všech stran. Jenže by to ničemu nepomohlo. A nyní jsem pochopila, co znamená sžírání. Ve středu chrámu byla ponuré šero, ale vidět bylo - většinou. Jenže to co jsem viděla se ani zdaleka neblížilo té nádheře, která byla vidět zvenku. Tady zevnitř to vypadalo mrtvě. Stromy, keře..všechno co tvořilo chrám bylo tady mrtvé, uschlé nebo hnilo. Jako by tu někdo rostliny napustil jedem, který ještě nestrávil celý chrám, ale střed už ano.
    Rychle jsem si připomněla proč tu jsem a rozhlédla se. Přímo na mě volal matný smaragd z protější strany místnosti. Rozeběhla jsem se tedy k němu a rychle ho vzala do tlamy. Chtěla jsem odtud vypadnout co nejdřív. Jenže když jsem se otočila, stála proti mě velká černá obluda. Jako by se zhmotnila z té temnoty a kamení. Neměl oči, za to jeho zuby přímo slibovali jistou smrt. Vymrštil dlouhý jazyk podobně jako had a nasál jím tak pach. Jeho jazyk pro něj byl tím samým co pro mě čich a zrak. Než jsem udělala pouhý krok vyrazil proti mně. Nečekala jsem to, a tak mě odhodil proti uschlé stěně chrámu, kterou jsem prolétla jako papírem. Zároveň jsem při tom upustila artefakt. Ale rychle jsem se oklepala a vrhla se zase pro smaragd. A ta potvora znovu vyrazila proti mě. Tentokrát mě minula, ale jen o milimetry. Znovu jsem vzala smaragd do tlamy a dala se na útěk. Čím víc jsem se blížila k Asmodianovi venku, tím jasněji jsem slyšela jakési našeptávání, které mi radilo, jak se netvora zbavit. Ale ten byl rychlejší než já. Musela jsem ho zabít, neutekla bych mu. Instinktivně jsem k tomu začala využívat magii a ničila jsem každý sloup, kolem kterého jsem proběhla. Brzy se za mnou začal řítit celý chrám. Zavalilo to i tu potvoru, ale slyšela jsem, že ji to nezabilo. Snažila se dostat ven a zase se vydal na lov a zabít mě. Jenže chrám se bortil rychleji, než jsem plánovala a brzy mi došlo, že se za chvílí zřítí i na mě. Běžela jsem tedy o život a jen se modlila, abych to přežila a aby mě Asmodian nezabil za to, že jsem mu zničila chrám. Bohužel to jinak nešlo. Posledních pět skoků. Čtyři. Tři. Dva. Jeden... Plíce mě pálili a svaly mě bolely námahou. Donutila jsem se ale k poslednímu skoku, který mě dostal z hrozícího nebezpečí.
    Ani po pěti minutách, při kterých jsem se vydýchávala, jsem nevěřila tomu, že jsem to zvládla a nezemřela. Málem jsem se začala radovat. Smaragd jsem nechala ležet na zemi. To bylo vlastně další štěstí - to že jsem ho nespolkla. Jenže než jsem se stihla zaradovat, všimla jsem si Asmodiana, který byl najednou jako vyřezaný ze dřeva nebo vytesaný z kamene. Jen tiše seděl a hleděl na nebe, které bylo najednou temné. A pak Asmodian prohlásil aniž by se na mě otočil: "Požírač světů se blíží."
    Mikoto
    Mikoto

    Posts : 424
    Join date : 31. 03. 18

    Čtvrtý úkol Empty Re: Čtvrtý úkol

    Příspěvek pro Mikoto za 6/7/2018, 23:29

    Další krásný, klidný den v podsvětí byl přerušen, když mě to pitomé přerostlé kuře najednou zničehonic chytilo a i se mnou v drápech se rozletělo pryč.
    "Nemohl jsi mě varovat?" zařvu na něj a chytím se jeho nohy. Nehodlal jsem spadnout, pokud mě znovu pustí. Odpovědí mi však byl jen pobavený smích, který mi opravdu lezl na nervy. Nakonec si odfrknu a zůstanu na chvíli viset v jeho spárech, než mě rozbolí rameno a tak zvednu hlavu a propálím Arashiho pohledem.
    "Pusť mě, vylezu ti na záda," zavrčím na něj a k mému překvapení opravdu povolí stisk a na chvíli začne plachtit, abych se na jeho záda bez problému dostal.
    "Važ si toho, Mikoto, nikdo na mých zádech ještě nikdy neseděl," prohlásí hrdě. Jen si odfrknu, ale nakonec přikývnu a nijak to nekomentuji.
    "Co vůbec potřebuješ?" zeptám se ho, jakmile mě přejde vztek na něj.
    "V poušti je chrám, který je zasvěcený Asmodianům, nemohu dovnitř, ale skrývá se v něm artefakt, který by nám měl pomoci v boji proti temnotě. Potřebuji, aby jsi ho získal," řekne mi pro jednou vážně. Pomalu přikývnu a nakonec si povzdechnu. V dálce se brzy objeví poušť, museli jsme se blížit k místu, kde se chrám nachází.
    "Drž se," ozve se najednou a sotva se stačím chytit Arashiho srsti, složí křídla k tělu a s radostným zavýskáním začneme velkou rychlostí padat k zemi. Ještě pevněji se ho chytím a přimáčknu se na něj, abych nespadl. Kus nad zemí prudce roztáhne křídla, aby zbrzdil pád a já děkoval všem svatým, že umí létat a opravdu to vychytal.
    "A jsme tady," ozve se Asmodianův bezstarostný hlas, zatímco já se stále křečovitě držel jeho srsti. pustím se, až když přistane a zadívám se na písečný chrám, který byl zčásti zborcený. Bez jediného slova se vydám dovnitř. Procházel jsem dlouhými, temnými chodbami a na cestu si svítil pomocí ohnivé kuličky. Prohlížel jsem si stěny, na kterých byla staré, vybledlé malby, které znázorňovaly nejspíš Asmodiany bojující proti temné bytosti. Bylo jich celkem devět, každý nesl jinou značku a připomínal jiné zvíře, nebo velmi často zvláštního tvora. Až po pár minutách bloudění se mi podaří najít větší místnost, uprostřed které byl podstavec a na něm jakýsi artefakt, který fialově zářil. Opatrně se k němu rozejdu, ale už v půlce cesty prudce uskočím stranou zrovna ve chvíli, kdy se mi něco vrhne po krku. Zvětším ohnivou kuličku nad mojí hlavou a zadívám se na podivného tvora tvořeného jakousi temnou hmotou, kolem kterého probíjela elektřina. Netušil jsem ani k čemu ho přirovnat, ale byl celkem dost velký, hlavu měl zhruba v úrovni mého pasu. Znovu proti mě vyrazí a tak se napřáhnu pěstí a v momentě, kdy ho udeřím do tlamy, vypustím silnou tlakovou vlnu, která ho odhodí na druhou stranu místnosti. Rychle se rozběhnu pro artefakt, ale když zaslechnu silné zapraskání elektřiny, raději skočím za podstavec. A ukáže se, že jsem dobře udělal, jelikož do něj narazí proud elektřiny. Jakmile na mě ta věc přestane chrlit elektřinu, rychle seberu artefakt a strčím ho do kapsy, než se rozběhnu k východu. V půlce cesty mě však ta věc srazí k zemi. Taktak jí stačím chytit za krk, abych její tlamu udržel dál od sebe, ale i tak mi zaryje drápy do hrudníku. Zasyčím, než z rukou vypustím své posvátné plameny. Bestie okamžitě s bolestným řevem uskočí dozadu. Mohlo mě napadnout, že mé plameny budou opravdu účinné proti temné bytosti. Nakonec se však ušklíbnu a když po mě znovu vyběhne, vyšlu proti ní vlnu bílých plamenů, která jí donutí stáhnout se dozadu. Začnu couvat k východu, najednou se však kolem mě bytost velkou rychlostí mihne a dostane se mi za záda. Věděl jsem, že plameny použít nestihnu a tak přeměním část magické energie na rychlost, abych se bytosti alespoň trochu vyrovnal a uskočím stranou. I tak mě sekne přes ruku a tak podrážděně zavrčím. Znovu a znovu na mě útočila, ale dařilo se mi jí díky rychlým reflexům uhýbat. Věděl jsem však, že tímhle tempem mě dřív unaví. Než však stihnu něco vymyslet, do všech stran kolem bytosti vyrazí elektřina a neměl jsem se kam vyhnout. Zasáhne mě a na chvíli paralyzuje veškeré mé svaly. Dopadnu na kolena a jen jsem se paralyzovaně díval, jak se ke mě bytost blíží. Rychle se obalím plameny, čímž jí donutí ustoupit a ještě jí popálím hlavu. Zlostně zasyčí a mé tělo mě zase začne poslouchat. Rychle vyskočím na nohy a rozhodnu se to ukončit. Posilním své tělo magií, co to jen šlo a napřáhnu se. Čekal jsem, než po mně bestie znovu skočí a když tak udělá, prudce jí udeřím ze strany do hlavy a vypustím tlakovou vlnu. Odletí na druhou stranu místnosti, narazí do stěny a sveze se k zemi, kde zůstane nehybně ležet. Zruším svou magii a chvíli zůstanu stát na místě lapajíc po dechu. Bolela mě ruka a měl jsem pocit, že jsem si musel urvat nějaký sval. Opatrně s ní začnu pohybovat a i když to pekelně bolelo, šlo to. Takže jsem si nic nezpřetrhal ani nezlomil, za což jsem děkoval všem bohům. Raději se však rychle vydám ven z chrámu, nechtěl jsem, ať mi na hlavu skočí ještě něco jiného.
    Brzy jsem viděl denní světlo a tak nedočkavě přidám do kroku a sotva si všimnu té přerostlé slepice, propálím jí pohledem.
    "Mohl jsi mě varovat, že-" začnu naštvaně, poté si však všimnu Arashiho výrazu. Nepřítomně se díval na nebe se zcela prázdným pohledem, který mu zůstane i když se otočí na mě.
    "Požírač světů se blíží."



    Can you remember who you were,
    before the world told you who you should be?
    Sangmin
    Sangmin

    Posts : 243
    Join date : 08. 06. 17

    Čtvrtý úkol Empty Re: Čtvrtý úkol

    Příspěvek pro Sangmin za 23/7/2018, 00:25

    Provázelo mě to už pár dní. Pár dní poté, co jsem se naposledy setkal s Rubym. Musíme jít na další akci, že? Ano, přeci jen mi to říkal. A den ode dne to bylo větší a větší. Cítil jsem více a více naše propojení. Nechápal jsem to, ale podíval se do kalendáře a něco vypočetl. Úplněk. Úplněk se blížil a při něm je vše přeci... plné a dějí se při něm nevídané věci. Navíc můj asmodian je měsíčním tvorem. Někdo, kdo je viděn jen v noci. Při svitu Měsíce. Promnul jsem si zátylek, ale vytrval čekat. Počítal jsem dny a mnul si znamení. Po nějaké době přišel den D. Nebo snad den Ú? No, to bylo momentálně jedno. Když to přišlo, vzal jsem svoji katanu a několik lahviček svých lektvarů. Nevěděl jsem, co mě čeká. Netušil jsem, do čeho jdu. Očaroval jsem svoji katanu a ve městě nakoupil několik ostrých obyčejných dýk. Bude to asi těžký úkol, něco těžšího, než mě potkalo tenkrát v tom zatraceném podsvětí. Pousmál jsem se, ale nadělal si více toho, abych mohl použít vše. Do lahviček jsem dal nějaký prášek, nějakou tekutinu a brzy jsem měl snad nejrůznější lektvary a očaroval si dýky. Na ty jsem nalil několik kapiček jedu. Usmál jsem se spokojeně a pak cítil, že je čas. Les potemněl stejně jako nebe a ulice. Oblékl jsem si černý plášť, který zakryl mé černé džíny a černé triko s přívěškem, kde jsem měl menší lahvičku také s lektvarem. Byl to lektvar síly. No, nevydrží to moc dlouho, ale přeci jen něco mám. Vyšel jsem ven a podíval se na svého vraného hřebce. Usmál jsem se a naskočil na něj, kdy se se mnou přenesl přes plot a cválal do lesa. Dlouho jsem ho nevzal na vyjížďku. Očividně mu chyběla svoboda. U lesa na louce jsem ho zastavil. ,,Musím jít, bráško, uvidíme se později,“ usmál jsem se, pohladil ho a rozešel se k lesu více.
    „Sangmine,“ ozvalo se v mé hlavě, kdy jsem se zastavil a otočil se. Za mnou stál Rubian a sledoval mě. ,,Ruby,“ usmál jsem se a protáhl se. „Jsem rád, že jsi tu, můžeme tedy vyrazit,“ kývl. „A kam míříme?“ zeptal jsem se, kdy mě on vybídl na jeho hřbet. Nenechal jsem se dvakrát pobízet a lehce si na něj vyskočil, jak bylo zvykem. „Naše cesta bude daleká… je třeba najít můj artefakt… ten se nachází v mém chrámu, ale má to háček…“ vydechl a vznesl se do vzduchu. „Jaký háček?“ zeptal jsem se. „Každou chvílí je na jiném místě… každým úplňkem se stěhuje někam, kde by ho nikdo nehledal. Je tajemný…“ zamručel v mé mysli. „Ale ty víš, kde je… ne? Přeci víš, kde je tvůj vlastní domov,“ zamrkal jsem. „Samozřejmě… to vím…“ kývl hlavou, mávl křídly a letěl dál. „Potřebujeme získat artefakt… temnota doběhla do mého chrámu a teď se řítí na město… nemohu jít dovnitř… ale ty ano… potřebujeme ten artefakt, Sangmine… ale jedno poslyš… je to těžké… a má to háček… pokud se nevrátíš do ranních hodin, je pozdě… nemůžeš se vrátit zpět za mnou a budeš muset počkat do dalšího úplňku, chápeš?“ jeho hlas byl trochu plašší, ale také starostlivější. „Rozumím… hádám, že to nebude tak lehké,“ zamrkal jsem. „Hádáš dobře, ale já sám nevím, co tě tam čeká,“ vyfoukl dým z nozder a snesl se více do nebes.
    Najednou se před námi objevil starý chrám. Zamrkal jsem překvapeně očima, kdy mě Ruby zavedl před něj a já seskočil dolů. Podíval jsem se na Rubyho v očekávání. „Tož… Sangmine… máš pár hodin k tomu, abys přinesl artefakt… Měsíc je v úplňku a ve své největší síle. Bude tě doprovázet, ale jdi už. Nepromeškej to, počkám tu na tebe, příteli,“ podíval se mi do očí a já kývl. „Udělám vše pro to, abych tě nezklamal, Ruby, drahý příteli,“ uklonil jsem se a mu a vešel do chrámu.
    Rozhlédl jsem se kolem sebe. Všude tu byly po stěnách staré malby, rytiny a já si mohl prohlížet i vyobrazené Asmodiany. Je jich tolik, jak asi vypadají v reálu? Já mám nejradši toho svého. Sevřel jsem ruce v pěst a vytáhl ze zad katanu. Pak jsem si vzal lahvičku, polil ji jedem a šel vpřed. Na rytinách bojovali asmodiané proti temnému tvorovi, co měl několik podob. Najdu taky nějakou příšeru? Snad ne! Šel jsem dál a dál, kdy se moje srdce snad scvrklo a já sykl, kdy jsem se zamračil a přimhouřil oči. Tíživá temnota jako ve snu. Po chvilce jsem se konečně objevil na místě, kde přede mnou byl artefakt.
    Jenže ve chvíli, kdy jsem to chtěl udělat, se ozvalo zavrčení a já měl co dělat, abych uskočil dost daleko na to, aby moje ruka nebyla ukousnuta nebo nevím, co horšího by se mohlo stát! No, určitě nic horšího než to, aby přede mnou stálo zvíře, co vypadalo jako velký vlk s rohy a dlouhým špičatým ocasem. Rudé oči zažhnuly a probodly mě. Jeho drápy zaskřípaly o zemi a on zařval a zavrčel. „Oh, tak to jsi ty ten krasavec, se kterým budu bojovat, jo? Bude mi ctí, oškliváku,“ zašklebil jsem se a napil se z lahvičky. To zvíře zavrčelo a vrhlo se proti mně. Jeho drápy zaškrábaly o zemi a já pozvedl obočí, kdy jsem se hbitě podíval kolem sebe a rozběhl se proti němu, kdy jsem po něm zaútočil katanou. On zahryzl své tesáky do kovu, zavrčel a zapřel se do mě svojí váhou. Zavrčel jsem popuzeně, udělal pár kroků dozadu a kolem mě se objevily dýky, co se zabodly tomu malému Satanovi do těla. On zařval a povolil, kdy jsem toho využil a sekl katanou do strany, kdy jsem uskočil a hodil po něm dvě najedované dýky, kdy jednu odrazil svým ocasem, ale další se mu zabodla do boku. No tak, Sangmine, vymysli něco! Tohle zvíře je oproti tobě magicky slabé! Zavrčel jsem si sám pro sebe a podíval se na jakési jeho ornamenty na těle, co se rozzářily a z jednoho proti mně vystřelila jakási pavučina. „Spiderman už dávno skončil, kámo,“ poslal jsem proti tomu zvířeti tlakovou vlnu, co ho odhodila o kousek dál a pak jsem přetnul jeho pavučinu jako nic. Usmál jsem se a rozběhl se k němu, kdy se oklepal a znovu s vrčením se rozběhl proti mně. Jeho zuby zacvakaly. Vím, chtěl by mě vidět na talíři, ale takovou radost nikomu neudělám. Nadskočil jsem ve chvíli, kdy po mně skočil. Jeho smůlou bylo, že to nestačil vybrat a narazil palicí rovnou do sloupu. „Třeba se ti rozsvítí!“ odrazil jsem se nohou od jeho hlavy, kdy jsem sekl pod sebe katanou a švihl po něm jednu z lahviček, co se u něj rozbila a začala z ní vycházet nelibá vůně, až vybuchla a nestvůra zavřeštěla. Trochu se motala a klepala hlavou. Usmál jsem se a otočil se, kdy jsem se tomu zažral do hlavy. Díval jsem se do těch rudých zlostných očí a zažíral se mu do nich více a víc. Chtěl j sem mu způsobit bolest. Cítil jsem, jak odporuje. Chtěl jsem ho získat. Mít ho ve své moci. Přitlačil jsem více na pilu. Věděl jsem, že tohle musím rychle ukončit. Nedaleko ode mě byl pobořený sloup. Mávl jsem rukou a sloup prudce narazil do vlka, co se proti mně rozběhl, sice dost kolísavě, ale pokusil své štěstí znovu. Sloup jej odhodil přes celou místnost pěkným obloukem, za který bych určitě dostal body, kdybychom byli na golfu. Ale my na golfu nebyli. Rozběhl jsem se ke stvůře, která vrčela a syčela. Pokusila se o nějakou magii, kterou jsem jí ale odrazil. „Takhle ne,“ zavrtěl jsem hlavou a přiskočil k její hlavě, kdy jsem jedním seknutím setl její hlavu, která se odkutálela a černá krev jen vyzdobila ten kus podlahy.
    Byl mrtvý! Oddechl jsem si, schoval katanu na záda a rozběhl se k artefaktu. Opatrně jsem ho schoval do kapes. Bylo to podobné Měsíci. Nádherný artefakt. Rozběhl jsem se ven z chrámu. Nečekal jsem na nic. Nechtěl jsem tu zůstat nevím, na jak dlouho. Po chvilce jsem vyběhl ven. „Ruby! Já to dokázal!“ zavolal jsem na Asmodiana. Ten mě ale… nevnímal? „Ruby, je na čase jít domů, sám jsi říkal, že musím být zpět, než bude první jarní kokrhání…“ zamrkal jsem očima a prohlédl si ho. Upřeně se díval na nebe s nepřítomným výrazem. Ví vůbec, že musíme jít? Že je čas? Co se to děje? Najednou přeci jen otočil ke mně hlavu, ale vůbec nevypadal nadšeně. Jeho slova, která byla jeho prvními za celou tu dobu, co jsem vyšel z chrámu, mi způsobila to, že mi vstaly všechny chloupky na zádech, ale o to více odhodlání jsem v sobě měl.
    "Požírač světů se blíží."
    Nagash
    Nagash

    Posts : 113
    Join date : 07. 07. 18

    Čtvrtý úkol Empty Re: Čtvrtý úkol

    Příspěvek pro Nagash za 10/8/2018, 10:33

    Podle toho co mi Ragnarok řekl první musím získat artefakt z jeho chrámu, který zřejmě bude momentálně okupován temnotou a střežen jedním z jejich přisluhovačů. "Zdá se, že na dobrý boj nebudu muset čekat dlouho" řeknu jen s úšklebkem na který Ragnarok odpoví spokojeným výrazem, jako by byl rád, že si vybral mě. Vzhledem k tomu, že jsem si stihl odpočinout zatím co Ragnarok mluvil jsem byl připraven vyrazit klidně hned. Dokonce jsem už ani neměl pocit horka... což, když nad tím tak přemýšlím byla strašná blbost, vzhledem k množství lávy kolem. Zdá se, že mě Ragnarok ochránil před horkem aniž bych si toho všiml. Ragnarok se otočil k jezeru lávy a já si jen v duchu říkal "proboha, už zase?", ale v tom Ragnarok lehce hodil hlavou a láva se rozestoupila a odhalila schody. Vyvalil jsem oči a zalapal po dechu. Ragnarok už byl několik metrů daleko, než jsem se vzpamatoval a vyrazil za ním. Láva se za námi znovu uzavřela, ale nenalila se nám na záda, držela se vždy alespoň metr za námi a pomalu za námi uzavírala cestu stejně jako se před námi rozestupovala a my scházeli čím dál níž.
    Když jsme po nějaké době došli na konec schodiště, otevřela se před námi jeskyně, která se po pár metrech rozšiřovala do obrovského prostoru a uprostřed stál chrám, který vypadal jako sopka, jediný rozdíl mezi ním a opravdovou sopkou byla kamenná brána, která byla otevřená dokořán a vedla přímo dovnitř. Ragnarok se zastavil pár metrů před vchodem a pokynul mi dovnitř a tak jsem se zhluboka nadechl a vešel. Po zemi se plazila černá mlha, která musela být součástí oné temnoty a po stranách tunelu, kterým jsem šel byly vyobrazeni Asmodiané, každý se svým vybraným bojovníkem po boku vstříc velké temnotě. Postupoval jsem tunelem, který se stáčel pořád k jedné straně, dál a dál, než mi po chvíli došlo, že lehce stoupám, což znamenalo, že chodba vede spirálovitě až k vrcholu chrámu.
    Když jsem došel na konec tunelu, znovu se přede mnou objevily kamenné dveře a také byly již otevřené. Pomalu jsem vešel dovnitř a první na čem mi spočinul zrak byl jasně zářící kulatý orb, který vypadal, jako by v něm byli uzavřené plameny. Hned na to jsem si všiml bytosti, která ležela stočená hned za ním. Nejdřív mě napadlo prostě se proplížit kolem a orb sebrat, ale... jaká to byla zábava, jen se pořád plížit?
    Vytáhl jsem tedy svůj meč a praštil jsem jílcem plnou silou o stěnu. Potvora přede mou líně otevřela jedno oko a když mě zahlédla, vyskočila na nohy a zavrčela. Teď když se postavila a já si ji mohl pořádně prohlédnout moje nadšení lehce opadlo... byl to jakýsi lev s rohy a škorpióním ocasem. Když jsem si však vzpomněl na lva, který stál venku a pocity, které jsem cítil, když jsem ho poprvé zahlédl, potvůrka přede mnou vypadala celkem roztomile. Když se ta příšera rozběhla proti mě, celkem jednoduše jsem se jí vyhnul, ale byl jsem příjemně překvapený, když narazila přímo čelně do zdi a celý chrám mi zavibroval pod nohama. "Zdá se, že máš docela sílu" zasměju se, přeci jen to vypadalo, že si ten boj užiju. Dokonce to vypadalo, že ji náraz do stěny nijak nevyvedl z míry, ty rohy musely být opravdu pevné a když jsem se na ně podíval trošičku pozorněji, všiml jsem si, že jsou obalené něčím co jsem považoval za magii. "Srabe" odfrknu si jen tak pro sebe... jestli nejsi dost silný a musíš se spoléhat na magii, není důvod abych se tě musel bát. Jen si to pomyslím, znovu se na mě vrhne a já se znovu lehce vyhnu, ale tentokrát opravdu těsně, aby ta potvora proběhla kolem mě a já jen nastavím Saigu, na kterou si naběhne bokem a její ostří jím krásně projede. Zasměju se a otočím na svého protivníka, který jako by zranění ze kterého stříkala krev, vůbec nevnímal. Zvednu svůj meč, olíznu z něj trochu krve a zašklebím se. Očividně si uvědomila, že nemá šanci mě nabrat na ty obrovské rohy a tak se na mě pokusila skočit a když se ani tím netrefila, začala na mě útočit tlapami s drápy velikosti mého zápěstí. Bohužel nebyla dost rychlá a když už se jí povedlo mě zaskočit, prostě jsem použil Quick Step a stejně se vyhnul. Mezitím jsem jí udělal ještě několik dalších šrámů, takže začala čím dál víc zpomalovat, až nakonec padla na zem a jen těžce oddechovala. Můj blažený smích, který celou dobu zněl místností pomalu utichl a se jen potichu díval, jak z příšery spolu s krví uniká život. Když její dech ustal, otočil jsem se a došel si pro orb, který jsem si strčil do kapsy a vyrazil zpátky za Ragnarokem.
    "Jestli ten "Požírač světů" bude stejně slabej jako jeho přisluhovači, budu hodně zklamanej" volal jsem na něj už z dálky, ale Ragnarok se ani nepodíval mým směrem, pouze hleděl ke stropu jeskyně a když jsem k němu došel řekl "Požírač světů se blíží"





    Čtvrtý úkol Nagash12
    Čtvrtý úkol Nagash11
    Čtvrtý úkol Nagash10
    Khora
    Khora
    Admin

    Posts : 641
    Join date : 01. 05. 17

    Čtvrtý úkol Empty Re: Čtvrtý úkol

    Příspěvek pro Khora za 13/8/2018, 18:06

    Byla to už nějaká doba co jsem byla v bratrstvu a docela jsem si na to zvykla. Chodila jsem na mise které se mi líbily, vyhovovaly mi a stejně jako dnes jsem hodlala trénovat. S tím jsem si také ráno přivstala, ale mé budoucí plány byly zrušeny, když značka na mém hrudníku začala zářit a cítila jsem jak mě obklopil druh Asmodianovi magie. Zavřela jsem oči a zcela se tomu pocitu poddala. Když jsem je opět otevřela, stála jsem na pohřebišti, kde jsem se poprvé setkala s Drakonem. Stejně jako tehdy stál na stejném místě jako teď a jenom mě pozoroval s tím svým pobaveným úšklebkem.
    "Hádám že máš dobrý důvod k tomu..." začnu ale Asmodian se hlasitě rozesměje a prudce se postaví než dojde až ke mě. "...že tě ruším? Ano mám," sdělí mi a ušklíbne se jako kdyby chystal kdo ví jak špatný plán. Chtěla jsem vědět o co se jedná ale věděla jsem že to z něj budu buď muset vymlátit a nebo prostě počkám až začne mluvit sám. Byl tvrdohlavý a já se s nim nechtěla prát, zdržovalo by mě to, i když vypadal že by se po mě každou chvíli vrhnul. 
    "Nemáme už moc času potřebuji aby si mi donesla jeden artefakt, přesněji řečeno jeho moc, mou moc... Sám jít pro něj nemůžu, ale ty ano díky značce kterou jsem ti dal. Řeknu ti jenom že to nebude jednoduché a abys byla opatrná,"  sdělí mi a na chvíli se na něj zadívám jako kdyby přišel z nějaké dmenze kterou neznám. Na jeho tváři se zračila opravdová starost a tak si povzdechnu a zamračím se.
    "Tenhle přístup k tobě nesedí," zavrčím na něj a natáhnu se k němu, zatímco si odfrkne a zvedne hlavu tak vysoko že jsem na něj nedosáhla. Naštvaně zavrčím a šlápnu mu na nohu.
    "Tak si naser ty tupá liško," zasyčím a má slova ho rozesměji ještě víc. Brzy na to ale ztichl a zadíval se na mě. Už si mě prohlížel dobrých třicet minut a zdálo se že pokouší mou trpělivost. Nakonec jsem se přeci jenom rezignovaně postavila a probodla ho pohledem. 
    "Takže... kde je ten chrám?" zeptám se jej, zatímco se Asmodian zamračí a zvedne pohled k nebi. Dělal to poslední dobou docela často...
    "V řiší mrtvých, řekl bych..." sdělí mi a já chvíli myslela že si země dělá legraci, jenže on na to nevypadal. Místo toho se hravě ušklíbne a já věděla že má odpověď na mou otázku kterou jsem měla na jazyku.
    "A jak se tam dostanu?" položím mu otázku na kterou se krutě ušklíbne a já už teď věděla že se mi to nebude líbit. Brzy od něj dostanu vysvětlení že proto abych se dostala do říšemrtvých musím zemřít a tak nesouhlasně zavrtím hlavou. Nehodlala jsem zemřít nebo... Drakon mě ujistil že dokáže mé tělo po smrti navrátit zpět za pomocí rituálu a tak se mi trochu uleví. Jakmile mi ale sdělí že je tu časový limit, už se mi to líbilo zase o něco méně a neměla jsem důvod s ním souhlasit. Okamžitě jsem po něm prskla s tím co z toho budu mít, když tolik riskuji pro nějakého Asmodiana co se snaží zachránit svět... Ale když mi odpoví že získám jeho schopnosti a sílu, přimhouřím oči a propálím ho pohledem.
    "Být nehmotná zní fakt cool ale umírat se mi kvůli tomu nechce..." zavrčím na něj a démon se zasměje. Dřív než se vůbec nadám, obklopí mě jakási magie a pod svýma nohama zahlédnu obrovský magický kruh. Magie prosakovala mým tělem a já se nedokázala ani pohnout. Pouze se zadívám na Asmodiana, který se s krutým úšklebkem napřáhl obří tlapou, než mi všech pět drápů zarazil do těla. Vytřeštím na něj oči a ucítím pálčivou narůstajcí bolest v mém hrudníku. Můj pohled spadne na jeho ruku a zadívám se na své krvácející rány a krev, která se formovala do tvaru kruhu pode mnou. Asmodian začal něco složitě odříkávat, ale jeho slova jsem slyšela jenom z dálky. Tělem mi projela obří vlna bolesti, po níž se mi zachtělo křičet z plných plic, ale místo křiku se ozvalo jenom bolestné zasýpání a já cítila jak mé tělo opouští veškerý život. Do očí se mi nahrnou slzy a už jsem necítila ani konečky prstů. Postavit se tváří v tvář smrti bylo mnohem děsivější než si Nephalemka kdy dokázala představit přestože k ní měla mnohdy blízko ale tohle...byla skutečnost. Skutečnost kterou nemohla popřít a poprvé v životě si přála aby to byl jenom zlý sen. 
    "Uvidíme se na druhé straně, nezvorej to," osloví ji Drakon ale Nephalemka jeho slova nevnímala, pomalu upadala do slastné temnoty, která byla čím dál silnější, až nakonec zvítězila. 
    Sotva jsem otevřela oči, s hrůzou jsem se posadila a okamžitě se rozkašlala. Cítila jsme jak se mi třepou konečky prstů od strachu, kterým jsem se chvěla až po kotníky. V očích mě štípaly slzy a až po chvilce jsem si uvědomila že mi tečou po tváři. Zmateně se zadívám před sebe ale to co jsem viděla jsem nedokázala ještě chvíli pochopit. Zašedlá, temná krajina... jejíž okolí bylo rozmazané. Kolem mě se procházelo mnoho démonů ale nikomu z nich jsem pořádně neviděla do tváře. Ne, neměli tváře, pouzě jakési úšklebky které jsem nedokázala pojmenovat. Cítila jsem mravenčení chladu v celém mém těle a když jsem se podívala pod sebe, všimla jsem si Asmodiana, který stál a zíral na mé bezvládné tělo, které leželo v krvi prstence jakýchsi run. Byla jsem... opravdu mrtvá. Ale nebyl to svět mrtvých nebo ano? Párkrát zamrkám, bylo to jako kdyby se dvě dimenze vzájemně dotýkaly a byly propojené. Lehce sebou cuknu když se Asmodian objeví přímo přede mnou. 
    "Vítej v řísi zesnulých," zasměje se a probodne mě přísným pohledem a já ještě chvíli nebyla schopná slova, pohybu a tak jsem se na něj dívala jakýmsi nepřítomným pohledem. 
    "Jestli tady budeš takhle sedět, tak tady také zůstaneš, máme práci tak se vzpamatuj," sdělí mi a v tu chvíli mnou projede vlna vzteku, se kterou vyskočím na stále malátné nohy a vztekle zavrčím než asmodiana nakopnu.
    "To mi říkáš po tom co jsi mě bez varování zabil? Nemohl jsi mě varovat?!" prsknu vztekle a začnu si stírat slzy. Veškerý šok měpřešel, ale Asmodian se začne hlasitě smát se slovy: "To by nebyla taková legrace". Okamžitě ho sjedu nevěřícným pohledem a nakopnu ho znovu, tentorkát silnějí, to už ale zavrčí a sdělí mi abych mu vylezla na záda. Nechtěl se zdržovat stejně jako já a zůstávat na tohmle hrůzu nahánějícím místě jsem nechtěla. Hravě vyskočím na Drakona a brzy se rozběhne někam do dálky. Sledovala jsem jak jeho pravé já zůstává u mého těla v naší říši a tak jsem si alespoň trochu oddechla. 
    Nedokázala jsem jenom tak pospat krajinu kolem, byla tak jiná, odlišná a přitom stejná. Nic tady nebylo barevné, jen zašedlý stín a obrysy věcí, stromů, kamenů a domů které jsem neznala. Vše se prolínalo v jakési podivné mlze a tak mě nepřekvapilo ani když jsme dorazili k chrámu, který na tom byl stejně. Už teď jsem se cítila divně, a dostanu upozornění od asmodiana, že jestli zemřu teď, už nadobro zmizím a ani on mě nezachrání. Přikývnu a slezu z jeho zad, zatímco se na něj ohlédnu a věnuji mu poslední pohled, než se vydám do chrámu. Už od pohledu byl jiný a to ne proto kde se nacházel ale ještě jsem takové místo nikdy neviděla. Párkrát zamrkám a chvíli jsem si přivykala na přítmí chrámu a to se mi brzy povedlo. Cítila jsem temnotu která prosakovala zdmi, nebo mi to tak alespoň přišlo a čím hlouběji jsem byla tím to bylo silnější. Po stěnách chrámů byly tůzné nápisy a obrazce, na kterých jsem dokonce rozeznávala Drakona, která před temným mrakem s rudýma očima nestanul sám, ale ještě s jinými tvory které představovaly různé živly a já se začala cítit jako kdybych hrála v nějakém superhrdinském filmu.
    Brzy jsem se dostala ke zdroji temnoty a rozhlédla se po okolí. Byla tu obrovksá místnost a poustu dalších kreseb, které jsem si prohlédla a sledovala jsem své okolí natolik, že jsem si ani nevšimla stínu, který se mi lepil na paty. Až když mě má lokalizace ujistí na to že tu nejsem sama, zpozorním a uskočím před ranou něčeho co jsem v životě neviděla. Byl to démon? Stín? Kouč? netušila jsem ale z temnoty se na mě dívalo šest rudých očí a mě přejel mráz po zádech. Cítila jsem temnotu jak se na mě lepí a ten úšklebek který ta věc na sobě měla, naháněl hrůzu. Hned co po mě vyrazil, zablokovala jsem jeho ránu a protože jsem kvůli svému životu neměla dost času nazbyt a odhadovala jsem to tak na patnáct minut, rozhodně jsem se nehodlala zdržovat a tak využiji Chaos Vaperu a po zaktivaci si s dotyčným poradím do minuty. Byl to zvláštní boj a přitom tak jednostranný, přítom se mě bestie snažila obalamutit tím že na sebe brala podobu lidí které jsem v životě potkala nebo se s nimi znala, ale ani v tu chvíli neměl šanci, byla jsem na něj přílši rychlá a uvědomovala jsem si některé věci dřív, než je vůbec využila v plné síle. Brzy ta věc pada k zemi a když se rozplynula a já ucítila nárůst magické moci v těle, kerý jsem neznala a na chvíli mě zcela ochromil, dopadla jsem na kolena a vyplivla trochu krve. Moje tělo... na tohle nebylo stavěné. Párkrát zalapám po dechu ale nakonec se donutím malátně postavit a vydám se z chrámu rychle pryč. Trvalo mi to pár minut, než jsem se vůbec vymotala ven ale značka asmodiana mě naštěstí vedla rovnoou k němu a tak jsem věděla kudy zrhuba jít. 
    "Mám to," vydechnu ale všimnu si Drakonova zamyšleného výrazu, který upíral na oblohu než se ke mě otočí a chvíli mě sleduje, než pronese tato slova: "Požírač světů se blíží." Chvíli ho nepřítomně sleduji než ho nakopnu do nohy a zavrčím na něj s vyvalenýma očima jako kdyby byl sjetej.
    "Haló, ráda bych se vrátila mezi živé... nemám moc času, tikají mi hodinky života, nějaký požírač mě teď opravdu nezajímá..."



    Čtvrtý úkol Coolterlr
    Čtvrtý úkol Cooltepsp
    Čtvrtý úkol Cooltemqm
    Balaur
    Balaur
    Admin

    Posts : 2049
    Join date : 28. 04. 17

    Čtvrtý úkol Empty Re: Čtvrtý úkol

    Příspěvek pro Balaur za 15/8/2018, 00:34

    "Co dál?" zeptám se Asmodiana znuděně. Chvíli si mě prohlížel, než mi naznačí, abych mu vylezl na záda. Chvíli ho sleduji, jestli to myslí vážně, mohl jsem jít po svých, ale nakonec jen pokrčím rameny a ladně mu vyskočím na hřbet. Ihned se rozběhne někam pryč a tak se akorát přichytím je srsti a nechám se někam odvést. Opravdu jsem chtěl onu temnotu zastavit, nechtěl jsem, aby byl svět zničen. Nemohl jsem to dovolit už jen kvůli členům v Bratrstvu, na kterých mi záleželo a přestože jsem to nedával moc najevo, bral jsem je jako své přátele. Z přemýšlení mě vyruší až hlas vlka, který se mě začne vyptávat na nejrůznější věci ohledně toho, co jsem zač a další... Nakonec jsme se začali bavit o všem možném a po pár minutách mi bylo jasné, že tato bytost je mnohem starší než já sám. Ihned měl větší část mé pozornosti a po delší době se dozvím i něco o něm samém. Některé informace mě opravdu překvapí, neměl jsem o nich nejmenší zdání, ale stále jsem je hodlal zachovat v tajnosti. Ash si to tak přál. Brzy dorazíme před jakýsi chrám, který byl v neutrálním území. Kupodivu byl opravdu zachovalý a všude byla cítit velká koncentrace magie. Zadívám se na velké dveře, kterých se nakonec dotknu a i z nich ucítím magii.
    "Vypadá to, že uvnitř nikdo nebyl... Divím se, že toto místo ještě nikdo neprozkoumal," poznamenám, ale když ze dveří vycítím magii, bylo mi jasné proč.
    "Chrám je chráněn magií, můžu ho otevřít jen já," ozve se vlk, než dojde ke dveřím, přiloží na ně tlapu a ty se po chvilce samy otevřou.
    "Dál budeš muset jít sám. Nemůžu vkročit dovnitř kvůli temnotě, která ono místo zachvátila. Potřebuji, aby jsi mi zevnitř přinesl artefakt, který se uvnitř nachází. Najdeš ho opět pomocí značky," sdělí mi Ash a tak bez váhání přikývnu a vydám se dovnitř. Rozhlížel jsem se okolo, vypadalo to, že je tento chrám zasvěcený Ashovi, což mě vůbec nepřekvapovalo. Na stěnách byli ale také vyobrazení další tvorové, každý z nich představoval jiný element a bojovali proti temnotě. Pousměji se vydám se dál. Brzy však dostanu pocit, jako by mě něco sledovalo. Nejspíš jsem tady nebyl sám. Povzdechnu si a projdu dveřmi do velké místnosti, uprostřed které byl podstavec a na něm jakýsi artefakt, kolem kterého byla temná energie. Muselo to být ono. Rozejdu se k němu, ale koutkem oka zachytím pohyb. Rychle uskočím do strany zrovna ve chvíli, kdy na místo, na kterém jsem stál dopadne jakási potvora. Vypadalo to jako černý čínský drak a bylo to velmi naštvané. Zařve, až mě z toho zabolí ušní bubínky a vrhne se po mě. Zašklebím se vytasím meč, než pomocí levitace vyletím do vzduchu. Ta potvora mě následovala, s čímž jsem počítal a tak jí seknu přes čumák. Zavrčí a znovu se po mě ožene. Díky mé kontrole nad magií jsem se však pohyboval ve vzduchu rychleji než na zemi a tak mi nedělalo problém se vyhýbat. Neustále jsem útočil a po chvilce obalím svůj meč elektřinou. Stvoření po mě začne chrlit temnou amgii, které se také vyhnu, nebo jí zablokuji vlastní. Ještě nějakou dobu jsem si s ním hrál, než mu zarazím meč přímo mezi oči a usmrtím jej. Vezmu artefakt a vydám se zpátky před chrám, kde na mě čekal Ash. Vůbec mě však nevnímal, místo toho hleděl na oblohu.
    "Požírač světů se blíží."
    Chvíli jsem na Ashe jen koukal a přemýšlel, ale když se ani po chvíli nevzpamatuje, dojdu až k němu a chytím ho za roh, pomocí kterého mu otočím hlavu směrem k sobě.
    "Tak se sakra vzpamatuj a pojďme s tím něco udělat," zavrčím na něj, načež přikývne, ale znovu se zasekne uprostřed pohybu.



    Čtvrtý úkol 3946849218
    Čtvrtý úkol 3958390022
    Čtvrtý úkol 3951523327

    Sponsored content

    Čtvrtý úkol Empty Re: Čtvrtý úkol

    Příspěvek pro Sponsored content


      Právě je 17/10/2019, 02:08