Soukromá TRPG = Textová Role Play Game


    Třetí úkol

    Admin
    Admin
    Admin

    Posts : 201
    Join date : 26. 04. 17

    Třetí úkol Empty Třetí úkol

    Příspěvek pro Admin za 28/4/2018, 15:53

    Po dlouhé cestě jste se konečně setkali s tvorem, který vás hledal. Moudří Asmodiané měli velmi dobrý důvod, proč žádali o pomoc, vědí totiž, že bez ní nedokáží odvrátit nebezpečí, které světům hrozí. Asmodian, který si vás vybral vám sdělí, že svět se řítí do temnoty a jen oni dokáží toto nebezpečí odvrátit. Vybrali si vás, ale první vám dají určitou zkoušku.

    V tomto úkolu musíte sepsat vaše setkání a rozhovor s Asmodianem, musíte však dodržet jeho danou povahu. Může vám prozradit pár informací, ohledně toho, co tomuto světu hrozí, že vaše noční můra byla vizí toho, co by se mohlo stát, pokud temnota nebude zastavena. A že oni jsou jediní, kteří ji mohou zastavit. Pokud chcete, můžete si i vymyslet jméno vašeho Asmodiana, to nechám zcela na vás a vaší fantazii.

    Povahy Asmodianů (Pouze těch, kteří napsali i druhý úkol a byl jim schválen. Pokud zde váš Asmodian není a napsali jste druhý úkol, chvíli počkejte, brzy bude přidán)
    Vzdušný - Laskavý, dobrosrdečný, vnímavý, svědomitý, neodpouští
    Zemní - Přátelský, vlídný, naivní, starostlivý, veselý
    Vodní - Vlídný, rozvážný, velkorysý, moudrý, vážný
    Měsíční - Klidný, plachý, zvědavý, tolerantní, hodný
    Elektrický - Hravý, krutý, veselý, lehkomyslný, vtipálek
    Éterický - mrzutý, výbušný, pomstychtivý, moudrý, věrný
    Bojový - Čestný, odvážný, neoblomný, pokorný, přímý

    První částí úkolu je rozhovor, druhou bude samotná zkouška, kterou vám Asmodian dá, aby viděl, co jste zač. To, že vás zkouší vám ale samozřejmě neřekne. Chci vám nechat co nejvíce volnosti, proto vám do závorek pouze napíšu návrh vaší zkoušky, nemusíte ho však dodržet a můžete si vymyslet svou vlastní.
    Vzdušný - Tento Asmodian je vděčný svému zachránci za pomoc a už je částečně přesvědčený o tom, že si vybral správně. Stále si však chce odzkoušet neústupnost a zodpovědnost temného anděla, který ho zachránil. (Upřímně jsem zvědavá, co vymyslíš, takže ti žádný tip ani psát nebudu Razz)
    Zemní - Největší starostí zemního Asmodiana je ochrana přírody a tvorů, kteří v ní žijí. Představuje samotnou přírodu, život. (Viděl, jak vlkodlačice zabila rozzuřeného medvěda, magického tvora, který zdivočel kvůli temné magii. V lese se nachází ještě jeden takový, kterého je však možné zachránit pomocí léku. Byla by však potřeba se k němu přiblížit. Přiblíží se vlčice k tvorovi, který ji málem zabil a otrávil, aby mu pomohla?)
    Vodní - Vodní Asmodian nesnáší lháře a cení si těch, kteří se nenechají jen tak zastrašit, či odradit. A také toho, když někdo umí používat hlavu a přemýšlí dřív, než něco udělá. (Asmodian může dát nějakou hádanku, nebo si ho může proklepnout v používání magie v menším souboji)
    Měsíční - Tento Asmodian si ze všeho nejvíc cení odvahy, skromnosti a laskavosti. Miluje dobrodružství a i přes jeho vlastní plachost rozhodně necouvne před nebezpečím. V lidském světě však může být pouze v noci, proto Sangmina požádá, aby jej druhý den znovu v noci vyhledal a mohli společně zažít nějaké dobrodružství. (Asmodian tě může vzít do odlehlejších částí nebe, nebo do podsvětí, kde objevíte krásnou, ale nebezpečnou přírodu a tvory, kteří v ní žijí. Můžeš toho využít a ukázat, co v tobě je a že se jen tak něčeho nezalekneš.)
    Elektrický - Elektrický Asmodian si cení hravosti, veselosti a sebejistoty, rozhodně nechce, aby s někým byla nuda.
    Éterický - Tento Asmodian rozhodně nepřijme nikoho, kdo se bojí a couvne před nebezpečím. On sám se tě může pokusit odradit od nebezpečí, která tě čekají. V jeho zkoušce uspějí jen neústupní a tvrdohlaví jedinci. (Jaký je lepší způsob, jak si někoho odzkoušet, než na něj zaútočit?)
    Bojový - Gabriel má svůj úkol lehčí, Asmodian jej už nějakou dobu sledoval a tak má představu o tom, co je tento vlkodlak za osobu. Jsou si podobní, oba jsou lovci, ochránci lidí. Navrhne tedy přátelský souboj, při kterém si budou moci popovídat a Asmodian se jej začne vyptávat na důvody, proč tohle všechno dělá.


    Naposledy upravil Admin dne 23/7/2018, 15:25, celkově upraveno 3 krát
    Kael Kuroshi
    Kael Kuroshi

    Posts : 313
    Join date : 02. 02. 18

    Třetí úkol Empty Re: Třetí úkol

    Příspěvek pro Kael Kuroshi za 29/4/2018, 04:15

    Jen jsme tam tak stáli a pozorovali jeden druhého, než se mi znovu v hlavě ozval ten hlas, ale tentokrát silný, zřetelný a plný moci a moudrosti „za mou záchranu ti patří můj dík a vítej… vítej v útočišti všech zdejších tvorů“ a roztáhl křídla, jako by chtěl ukázat na celou jeskyni kolem sebe. Jediné mávnutí jeho obrovských a nádherných křídel stačilo k tomu, abych málem odletěl a musel jsem se zapřít, abych zůstal stát bezpečně nohama na zemi.
    „Mé jméno je Caladrius“ představil se mi a znovu pomalu složil křídla „a ty jsi sem byl mimo jiné dohnán vlastní zvědavostí, nemám-li pravdu. Nech mě tedy zodpovědět pár otázek, které jistě máš, než začneme dělat cokoli jiného.“
    Na odpověď jsem se nezmohl a tak jsem jen slabě přikývl a další asi půl hodiny poslouchal vyprávění o devíti pradávných bytostech, jménem Asmodiané, kteří každý vládl vlastním elementem o blížící se temnotě, která mi byla ukázána v nedávné noční můře a jediné možnosti jak onu blížící se temnotu zastavit. Všechno to znělo strašně neuvěřitelně, ale fakt, že jeden z takzvaných Asmodianů stál přímo přede mnou, jaksi nenechával místo pochybám. Jen někdo opravdu mocný by dokázal na takovou vzdálenost ovlivnit mé sny, umístit na mě magickou značku a ještě mi dát schopnost otevřít portál do podsvětí kde jak to vypadalo, jsem se právě nacházel. A pokud se někdo tak mocný něčeho bál a bylo v mé moci nějak pomoci, byl jsem okamžitě pevně rozhodnutý udělat vše pro to, aby se nestalo nic z toho, co jsem viděl ve své noční můře. Do teď jsem si dokázal živě vybavit ten pocit beznaděje a bezmoci, který jsem cítil, jak jsem se díval na onu temnotu, která vtahovala jednoho za druhým osoby, které jsem znal a nemohl jsem s tím vůbec nic dělat. Ten pocit, když jsem viděl Naomi mizející v černé díře ničeho, ale byl příliš slabý abych s tím mohl cokoli udělat. Ale teď jsem nebyl v noční můře a mohl jsem něco udělat a to bylo jediné, na čem záleželo, Naomi byla stále v bezpečí a zbytek Atrei také a já se hodlal postarat o to, aby to tak také zůstalo.
    Jakmile jsem došel v myšlenkách až sem, poklekl jsem před Asmodianem na jedno koleno a na chvilku sklonil hlavu, než jsem ji znovu zvedl, podíval se mu znovu do těch obrovských a laskavých očí „řekni mi tedy, co mám dělat Caladrie, udělám cokoli pro to, aby se má noční můra nikdy nenaplnila“. Caladrius mě ještě chvíli pozoroval, jako by nad něčím přemýšlel, ale nakonec přikývl a znovu promluvil „pro začátek… by si mohl přivést zpět veškeré tvory, kteří odtud uprchli, když se mě pokusili chytit ti zpropadení démoni“. Chvíli jsem se na něj překvapeně díval a měl v plánu říct něco jako, že se o sebe postarají sami, nebo po nějaké době se vrátí a že máme důležitější věci na práci, ale nakonec jsem si to radši rozmyslel a znovu přikývl. „Od každého druhu tu byl jeden vůdčí, dalo by se říci alfa jedinec, kterého musíš najít a dovést sem, ostatní už přijdou za ním a žilo tu celkem osm druhů tvorů. Je mi jedno jak je donutíš k návratu, ale pamatuj, že to nejsou tví nepřátelé a tak by ses k nim tak také neměl chovat“. Když to vypadalo, že to je všechno co mi k mému novému úkolu řekne, jsem se zvedl a vydal se k tunelu vedoucímu ven.
    Venku stále zuřil silný vítr, proti kterému jsem se znovu zaštítil bariérou z temné magie, ale když jsem si všiml, jaký problém by měla moje loutka, kterou jsem ještě od boje s démony neodvolal držet se mou krok, radši jsem jí nařídil zůstat v jeskyni a čekat, kdybych ji náhodou potřeboval k jinému využití. Pokoušet se v tomto větru létat by byla sebevražda a udržovat kolem sebe dost velkou bariéru, aby šla kolem celých mávajících křídel, by bylo zbytečné plýtvání magií, když ani nevím, jak dlouho mi to potrvá a tak jsem znovu začal skákat ze skály na skálu a z kamene na kámen pomocí schopnosti Evade. Když jsem po snad hodině běhání a skákání po skalách všude kolem stále nedokázal objevit ani blbou ještěrku, natož nějakého magického tvora, radši jsem si sedl na jeden z vyšších kamenů kolem, zavřel oči a snažil se vycítit jakoukoli magii v okolí, nebyli to přece magičtí tvorové pro nic za nic. Když jsem během pár minut našel prvního, tiše jsem si zanadával, že mě to nenapadlo dřív, než jsem tu začal pobíhat jako idiot. Vstal jsem a zamířil tedy k místu, odkud jsem cítil onu magickou energii, ale když jsem se přiblížil, narazil jsem na nový problém. Vlastně hned několik… zaprvé, těch tvorů tu bylo asi dvacet, jak jsem měl proboha poznat, který je ten jejich vůdce a i když to zjistím, jak ho mám asi přimět k tomu, aby se vrátil do místa, kde si myslí, že už to není bezpečné? Sotva jsem na to však pomyslel, značka na mém těle se znovu rozehřála a jeden z tvorů přede mnou se otočil čelem ke mně, došel až ke mně a opatrně mě zkoumal pohledem. Pak se prostě jen otočil a zamířil směrem k jeskyni spolu s ostatními ze svého druhu.
    To šlo hladce, řekl jsem si a tiše doufal, aby to bylo tak snadné i u těch ostatních. Znovu jsem si sedl na tvrdou kamenitou zem a začal se soustředit. Za dalších pár minut jsem objevil další slabou odezvu magie a tak jsem se za ní vydal. Tentokrát tu bylo těch tvorů méně, asi jedenáct, pokud jsem dobře počítal a kdo byl jejich vůdce, bylo naprosto jasné, protože šel v čele celé jejich skupiny. Sotva jsem se k nim přiblížil a bylo mi jasné, že tohle bude o něco složitější. Když mě uviděli, celá skupina až na jejich vůdce se zastavila a sledovala, co se bude dít, kdežto jejich vůdce udělal ještě pár kroků, které vzhledem k jeho velikosti znamenaly, že došel až ke mně, i když nás dělilo ještě skoro deset metrů. Teď když stál přímo přede mnou, musel jsem uznat, že stát přímo před něčím co připomínalo dva a půl metru vysokého minotaura nebylo vůbec příjemné. Nemyslel jsem si, že by kterýkoli z tvorů žijících tady uměl mluvit, ale to nevylučovalo, že by alespoň rozuměli tomu, co říkám já. Nadechl jsem se tedy, vzhlédl mu až do obličeje a řekl „Caladrius je v pořádku a vaše doupě je bezpečné, vraťte se a můžete se o tom přesvědčit sami.“ chvilku to vypadalo, že mě snad praští a já přemýšlel, jestli mi rozumí nebo ne, ale nakonec se jen otočil, zařval na zbytek tvorů za ním a spolu s nimi se vydal směrem k jeskyni.
    Podobně to bylo i s dalšími třemi tvory, ale když jsem se pokusil přiblížit k šestému, kterých bylo pouze pět, okamžitě a bez varování na mě zaútočili. Vypadali v podstatě jako tmavě modří čápy s šedým zobákem a rychlost s jakou se na mě dokázali vystřelit zobákem napřed, jako šipky byla neuvěřitelná. Jediné co jsem stihl udělat, bylo posilnění své bariéry, aby mě kromě větru ochránila i před jejich útoky, ale moje tělo se nestihlo pohnout ani o kousíček, takže nebýt té bariéry, byl bych na místě mrtvý.
    Okamžitě kolem mě začali kroužit a střídavě na mě útočili tak sehraně, že než jsem vykryl útok posledního, už se na mě znovu řítil ten první. Chvíli jsem přemýšlel co a jak, jelikož jejich útoky byli sice bleskurychlé, ale chyběla jim síla a tak jsem se nebál toho, že by se dostali skrze moji bariéru a nakonec mě napadla snadná a také tak trochu vtipná možnost jak chytit jejich vůdce, takže už zbývalo jen přijít na to, který z nich to je.  Znovu jsem se na ně zaměřil a zasoustředil, abych zjistil, který z nich je ten nejsilnější. Po chvíli jsem zjistil, že to je ten co útočí jako poslední a tak jsem se na něj zaměřil a ve chvíli, kdy zaútočil jsem v místě, kam mířil, udělal drobný otvor ve své bariéře. Otvor byl dostatečně malý, aby nijak výrazně neoslabil mou bariéru, ale přesto dostatečně velký na to, aby tam zajelo prvních asi pět centimetrů jeho zobáku. V okamžiku, kdy byla část jeho zobáku uvnitř mé bariéry, jsem otvor okamžitě stáhl a uvěznil tak jeho zobák jako v kleštích. Tvor se zapřel nohama o bariéru a zamával křídly, uvolnit se mu však nepovedlo a ostatní, když si toho všimli, zůstali ve vzduchu, ale už se neodvážili znovu zaútočit. Takhle chyceného jsem ho odnesl až do jeskyně, kde se jakmile uviděl Caladria uklidnil a tak jsem ho pustil a nechal odletět. Nezdržel jsem se víc, než na jeden letmý pohled za pěticí letících tvorů a už jsem znovu mířil ven. Další druh tvorů jsem už musel hledat o něco déle, jelikož sice byli silnější, ale byli pouze dva a tak z nich nevyzařovala magická energie tak silně jako z větší skupinky tvorů. Po předchozí zkušenosti jsem se radši k tvorům připlížil a byl neustále ve střehu, ale když jsem přišel na místo, nikde jsem je neviděl. Pak se ale najednou odněkud z hora ozval hlasitý řev, který byl slyšet i přes skučící vítr a tak jsem se za tím řevem ohlédnul a uviděl něco jako zdrobnělinu draka, i když stále měřil dobré dva metry i s ocasem. Řev ještě neutichl, ale tvor už letěl směrem ke mně a vypadalo to, že na rozdíl od předchozích tvorů bude spíš zastáncem síly před rychlostí. To se mi potvrdilo okamžitě, když na mě zaútočil. Myslel jsem si, že jeho útok zablokuji svou bariérou a pokusím se ho chytit do sítě z temné magie, ale rána jeho ocasu nejen, že překonala mou bariéru, ale také mě srazila k zemi. Asi bych na tom byl o něco hůř, kdyby mě po zničení mé bariéry nestrhl vítr a nedostal mě částečně z dosahu toho ocasu. Dopadl jsem na zem, udělal rychlý kotrmelec dozadu a znovu se postavil na nohy. Jen co jsem byl znovu na nohách, jsem kolem sebe aktivoval novou bariéru z temné magie a tentokrát ji o něco posílil. Zadíval jsem se na tvora před sebou, který jako by si mě měřil pohledem a přemýšlel co dál, ale než jsem si stihl říct, že bych toho měl využít k útoku, schytal jsem další ránu do zad. Úplně jsem si zapomněl dávat pozor na to, že se tu může kdykoli ukázat ten druhý, ale naštěstí moje bariéra tak tak vydržela a já se jen otočil na místě, mávnul rukou směrem dolů a v souladu s pohybem mé ruky se objevila síť z magické energie a také letěla směrem dolů, přímo na toho tvora. Svůj pohyb jsem zakončil v podřepu s rukou na zemi a i síť se teď dotýkala země, ke které jsem ji ukotvil, aby tvor nemohl utéct a pro jistotu ji ještě o něco posílil. Teď jsem se otočil na tvora, který na mě zaútočil jako první a byl rozhodně o dost silnější, takže musel být vůdce, ale ten už byl pryč. Začal jsem se rozhlížet všude kolem sebe, ale nikde jsem ho neviděl a tak jsem zavřel oči a snažil se ho najít cítěním magie.
    Jakmile jsem zavřel oči, se na mě vyřítil, ale jelikož jsem ho na tuhle vzdálenost vycítil okamžitě, jen jsem se mu vyhnul a překvapeně zalapal po dechu, když mi do zad plivnul ohnivou kouli. Oheň jako takový sice moje bariéra zastavila, ale nic to neměnilo na tom, že mě to překvapilo a docela jsem se lekl. Řekl jsem si, že tenhle tvor nevypadá zas tak chatrně a tak se mu nic nestane ani, když použiji trochu síly. Vyskočil jsem pomocí Evade nad toho tvora a pak mu dopadl na záda přesně mezi křídla, kdy jsem pomocí CounterForce lehce zatlačil a poslal ho k zemi. Když jsem dopadl vedle něj, také jsem ho chytil do magické sítě, kterou jsem připojil k té první a tu odpojil od země. Obě sítě jsem jim stáhnul až na tělo a nechal jen jedno vlákno natažené mě do ruky, takže to vypadalo jako by na sobě měli nějaké zvláštní postrojky a já si je vedl na vodítku. Nejdřív to vypadalo, že je do jeskyně vážně budu muset odtáhnout, ale po chvíli začali poslušně šlapat a když byli v tunelu do jeskyně se najednou rozběhli směrem dovnitř, tak jsem rozpustil sítě, kterými jsem je držel a nechal je běžet, zatímco jsem se znovu a snad už naposledy vypravil ven. Vyběhl jsem tedy z tunelu a vyskočil na vyšší kámen před jeho vchodem, ale než jsem si stihl třeba jen sednout, přímo nad hlavou mi obrovskou rychlostí proletěl poslední tvor, kterého jsem tedy nemusel hledat. Musel doteď být někde poměrně daleko, jelikož jsem teď jeho magickou energii cítil, aniž bych se musel sebevíc soustředit. Ještě párkrát mi proletěl nad hlavou, než se zastavil na místě asi pět metrů přede mnou a s líným máváním křídel se držel ve vzduchu. Byl to obrovský, zlato-oranžový pták, podobný orlovi se čtyřmi křídly a velice nasraným pohledem. Vydal jediný skřek, kterým po mě vystřelil vlnu magické energie ze svého zobáku a kompletně roztříštil mou magickou bariéru jako by byla z velmi tenkého skla. Pak vystřelil směrem ke mně a pokusil se mě klovnout… co to povídám, spíš se mě pokusil přeštípnout zobákem napůl jako sirku, ale na poslední chvíli jsem se mu pomocí Evade vyhnul a začal přemýšlet, jak něco takového mám dostat asi zpátky bez zranění, když si momentálně nejsem jistý jak vůbec souboj s ním přežít. Tělo jsem měl napjaté stejně jako nervy a vítr kolem jsem vůbec nevnímal. Znovu jsem si kolem sebe vytvořil bariéru temné magie, ale tentokrát jsem ji udělal pro jistotu třívrstvou a napumpoval do ní magie, že jsem si nebyl chvíli jistý, jestli se snažím ochránit, nebo vyhodit do povětří kdybych nad ní ztratil kontrolu.
    Tak jo, jak jsme na tom… máme tu asi šesti metrového nasraného orla, který létá tak rychle, že ho tak tak sleduji očima a jeho magie bude asi téměř stejně silná jako ta moje. Úžasné, takhle jsem si dnešní večer určitě ještě dnes odpoledne nepředstavoval. Orel kolem mě létal a sem tam po mě znovu vystřelil magickou vlnu, kterým jsem se prozatím úspěšně vyhýbal. Jeho rychlost byla skutečně působivá, ale vždy když letěl tak rychle, letěl přímo rovně a než se otočil, aby nade mnou proletěl znovu opačným směrem, musel nejdříve dostatečně zpomalit.  Když zjistil, že tyhle nálety nemají žádný smysl, zpomalil a přiletěl blíže. Začal kombinovat magické útoky z dálky spolu s nálety zobákem a drápy, které musely každý měřit snad skoro půl metru. Sice jsem teď měl o něco víc věcí k vyhýbání, ale zato byly pomalejší a tak jsem s tím stále neměl problém a naopak si sám jednou za pár jeho útoku zkusil zaútočit, nebo ho nějak znehybnit, ale nic z toho nefungovalo. Ať už to byli údery do těla při průletu pomocí CounterForce, nebo magické výboje a vlny, vypadalo to jako by nic z toho prakticky necítil a vždy jen v pohodě letěl dál. Když už to trvalo snad tři čtvrtě hodiny, už jsem byl poměrně unavený a o něco jsem zpomalil v uhýbání a tak jsem schytal jednu ránu, která mě připravila o jednu vrstvu bariéry a odhodila mě o několik metrů dozadu.
    Když se to stalo už podruhé a já přišel o druhou vrstvu bariéry, což znamenalo, že mi zbývá poslední, začínal jsem být už vážně nasraný… ani ne tak moc na ten úkol, nebo na to, že tu se mnou ten blbej pták mlátí o zem, ale spíš na to, že se mi stále nepovedlo mu byť jen pocuchat peří. Když už jsem to vážně nemohl vydržet, vysral jsem se na veškerou opatrnost, zrušil i bariéru kolem sebe a čekal na chvíli, až na mě udělá další nálet, což se právě stalo.  Okamžitě jsem před sebe postavil zeď z magické energie a dal do ní snad všechnu, co jsem měl. Pak jsem se jen ušklíbnul a zavolal na něj „uvidíme, jestli v pohodě proletíš i tímhle hajzle“ a sotva jsem to dořekl, orel to do zdi napral v plné rychlosti a i když jsem měl pocit, že mi to otřáslo každou kostí v těle, zeď nepovolila a orel se po ní jen svezl na zem, kde se začal okamžitě oklepávat jako by se mu jen mírně zamotala hlava. Už jsem neměl téměř žádnou magickou energii, a pokud bych ho nechal se znovu vznést, nebo jen zaútočit, neměl bych jedinou šanci a tak jsem dostal ten spásný a šílený nápad a s rozběhem skočil orlovi na záda. Jakmile mě na nich ucítil, sebou cuknul, ale to už bylo příliš pozdě, jelikož jsem ho spolu se sebou teleportoval ke své loutce dovnitř do jeskyně. Jakmile jsme se tam objevili, loutka zmizela, protože jsem byl kompletně vysátý a neměl žádnou magickou energii na její udržení. Spadl jsem z orla na zem, což by byla dost velká šupa i pro někoho, kdo nebyl úplně vyčerpaný, ale těsně nad zemí mě zachytil vítr a pomalu a opatrně mě položil na zem. Když mě však našli oči orla, okamžitě po mě vyrazil zobákem, ale to už mezi námi stál Caladrius a orel, i když byl skoro dvakrát větší se okamžitě zarazil, poklonil a po chvilce, ve které k němu asi Caladrius v duchu promlouval, se vznesl a odletěl.
    „Zodpovědně jsi splnil svůj úkol, neustoupil jsi ani před protivníkem, který byl silnější, než jsi ty sám a co víc, nikomu z nich jsi nezpůsobil žádné zranění… to je obdivuhodné u někoho tak mladého jako jsi ty“ řekl, Caladrius a sklonil ke mně hlavu. V tu chvíli jsem ucítil, jak se mi celým tělem rozproudila energie a nebyla to jen magická energie, bylo to skoro jako bych se právě probudil po dlouhém spánku, naprosto odpočatý. Postavil jsem se na nohy a nevěřícně pozoroval své tělo, jako by snad ani nebylo moje. Nebyl jsem vůbec unavený, žádné namožené svaly a magie mi znovu proudila žilami. „Díky“ řekl jsem pouze a dřív než jsem se stihl zarazit, jsem ho pohladil po zobáku.  Nevypadal, že by mu to vadilo, ale i tak se po tom jednom doteku zase narovnal a řekl „vidím, že jsem si vybral skutečně dobře… než začneme jednat, musíme počkat, než si ostatní Asmodiané také vyberou svého strážce, zatím se můžeš buď vrátit do svého světa, nebo porozhlédnout tady po podsvětí, zavolám tě, až nastane čas“. Chvilku jsem se nad tím zamyslel a řekl si, že pokud prozatím není nic, co bychom mohli udělat, mohl bych se tedy porozhlédnout po podsvětí, jelikož jsem pochyboval, že budu mít takovou šanci v nejbližší době znovu. Rozloučil jsem se s Caladriem a vydal se pryč z jeskyně, kde jsem si vybral náhodně stranu a seskákal po skalách dolů.
    Ariana Rose
    Ariana Rose

    Posts : 92
    Join date : 14. 03. 18

    Třetí úkol Empty Re: Třetí úkol

    Příspěvek pro Ariana Rose za 8/5/2018, 15:29

    "Ano, to já tě zavolal." To byla první slova, která jsem od toho prastarého tvora slyšela. "Jsem jeden z devíti Asmodianů." Tím tvor přede mnou pokračoval. Sotva jsem udržela oči otevřené a dokázala ho vnímat. "Neměj strach. Ten jed sice byl dost silný na to, aby tě zabil, ale dostalo se ti ho do krve jen kapka. Za pár minut budeš v pořádku. Alespoň si mě tak můžeš v klidu vyslechnout." Tvor podobný lišce najednou vůbec nepůsobil tak vážně. Spíš hravě a vesele. "Ten sen, o kterém stále přemýšlíš - ta noční můra, která ti vrtá hlavou - není vůbec daleko od pravdy, jenž se týká budoucnosti. Může se vyplnit a vyplní se, jestli selžeme. Jen my, Asmodiané, tu hrozbu můžeme odvrátit. Ale ne sami. Nejsi jediná, které bylo dovoleno nahlédnout do budoucnosti, která nás zahubí, jestliže ji nezahubíme dříve my. Proto potřebuji tvou pomoc. I ostatní hledají někoho, kdo by nám pomohl. A já vsadil na tebe. Mnohokrát jsem tě viděl pobíhat po lese. Jsi plná života, radosti a šíříš smích a veselí. Připomínáš mi mě samotného. Jen tobě byl dán dar ničení. Jistě, z tvého učení se magie jsem nebyl nadšen, to vůbec ne, ale v rámci mezí jsi neublížila nijak moc, zatím. Každopádně vím, že o to ti nejde. Takže...? Leží před tebou volba. Přijmeš smrtelné nebezpečí abys nám pomohla? Obětuješ pro nás život? Nejen pro svou sestru a bratra...ale pro nás všechny?"
    Měl pravdu. Nechápala jsem, jak toho může tolik vědět o mě, nebo o jedu. Jak může vědět všechno, co mi řekl a jak se dozvěděl o čem se mi zdává. Ale měl pravdu v tom, že účinky jedu pomalu ustupovaly. A co se týče toho ostatního, co mi řekl... Bylo toho dost. Celou dobu působil zvláštně. V jednu chvíli byl přátelský a veselý, v druhou vážný a starostlivý. Jeho důvěřivé oči však ani na vteřinku nespustil z těch mých. Pátral v mých očí po něčem, ale po čem? Já sama jsem je od toho tvora nedokázala odtrhnout. A nejspíš jsem si ani pořádně neuvědomovala, co mi tu říkal. Ale na tom nezáleželo. Záleželo jen na mé odpovědi, na jeho poslední otázku. Nevyslovila jsem ji. Zatím ne, ale právě po tom Asmodian pátral v mých očí. Po nevyřčené odpovědi. Samozřejmě že bych dala život za životy svých sourozenců a když tím zachráním i někoho dalšího... Jeden život za několik set životů ne-li ještě víc? Nemohla jsem odmítnout. Ale ani jsem to nedokázala říct nahlas.
    "Výborně. Věděl jsem, že ty nezklameš. Pojď se mnou." Oznámil mi... *Jak se vůbec jmenoval? Řekl mi to a já si jen nevšimla, nebo mi to neřekl? A má vůbec nějaké své jméno?* Ale nestihla jsem se ho na něj zeptat. Asmodian se mě otočil zády a pomalu vyšel. Vteřinku jsem si dovolila uvažovat o tom, jestli mě má natolik prokouklou, nebo je natolik naivní a důvěřivý, aby mi ukázal nechráněná záda. Sebrala jsem však rychle dost energie a proměnila se na vlka. Dohnala jsem Asmodiana a držela se mu po boku. I teď jsem byla větší než on, ale zdálo se, že jemu výška nevadí. "Ten medvěd, kterého jsi zabila, nemusel zemřít. Je tedy na tobě, abys vyléčila jeho bratra, kterého trápí to samé. Nebudu ti lhát, šlo ti o život a nedivím se ti, žes toho medvěda zabila. I tentokrát ti půjde o život a já ti nepomůžu. Ne až budeš u něj. Máš tři možnosti. Znovu zabít, sama zemřít nebo ho vyléčit. Neutečeš mu a já ani nikdo jiný ti nepomůže. Musíš si poradit sama. Musíš se rozhodnout. A věř, že i když ses rozhodla pomoct mi a položit život za své sourozence i celé tohle město, tohle není ta chvíli, kdy bys svůj život měla ukončit. Ještě ne." Při téhle části rozhovoru... No jednostranného rozhovoru se na mě Asmodian ani nepodíval. Díval se přímo před sebe i když já se neustále na něj otáčela. A pak se najednou zastavil. "Prozradím ti jen to, že podle tvého rozhodnutí se rozhodnu i já. Jindy. Teď se jdi rozhodnout ty. Medvěd je v tamté jeskyni. Není obyčejný, tak nebuď hloupá. Když sní kořeny této rostliny, bude mu lépe. Až v jeskyni skončíš, běž domů a odpočiň si. Zavolám tě, až nastane čas." Ukázal na malou rostlinku a zmizel. Prostě najednou splynul s trávou a byl ten tam. Proměnila jsem se tedy do lidské podoby, v té vlčí bych sotva získala kořeny rostliny, která měla tomu medvědovi pomoct. A v hlavě jsem si stále přehrávala všechny slova Asmodiana. Nejdřív chtěl, abych ho zachránila a pak mě nechal, abych se rozhodla, jestli ho rovnou nezabiju. Bylo to zvláštní. Ale já se chytila toho, že jsme jednoho z nich už zabila i když měl šanci být normální a vyléčit se. Druhého jsem už zabít nemohla. Opatrně jsem tedy z půdy vytáhla rostlinku i s kořeny a s ní v ruce jako s nadějí, jsem se rozešla pomalu k jeskyni, kde měl údajně medvěd přebývat. Vkročila jsem do tmy a hned to pocítila. To, o čem mluvil Asmodian. Ten medvěd nebyl obyčejný, ale jeho nemoc mu bránila ve využívání magie. Nebo tak mi to alespoň připadalo teď, když jsem ji slabě cítila. Další krok do temnoty jeskyně a ozval se hrůzostrašný řev. Ucukla jsem, ale pak jsem naprázdno polkla a udělala další krok. To už se proti mě řítil medvěd, což jsem snadno poznala podle toho, jak se najednou země otřásala v pravidelném rytmu. Vyběhla jsem z jeskyně a schovala se hned za okraj. Medvěd vyběhl jako smyslů zbavený. Nasál vzduch do nozder a hned se vrhl po mně. Tak tak jsem stíhala uhýbat. Nemohla jsem se proměnit do vlčí nebo vlkodlačí podoby, protože bych neudržela to květinu ledaže... Rychle jsem si skousla stonek a proměnila se. Jako vlkodlak jsem kytku v puse udržela tak tak, protože moje tesáky stonek přetnuly jako by to nic nebylo, ale držely ji. Než jsem se nadála, už po mě zase sekal medvěd ostrými drápy pokrytými jedem. Vyhýbala jsem se mu a tentokrát jsem byla chytřejší, jak mi Asmodian poradil. Nechala jsme medvěda, aby po mě rozzuřeně sekal drápy a jed tak zůstal na stromech, které ho jeho úderech sotva držely pohromadě. Teď jsem se už nemusela bát, že by mě zabil ten jed. A tak jsem se po něm vrhla. Nemohla jsem čekat déle, jen by mi ubývaly síly. Přeskočila jsem ho a zezadu do něj narazila. Zavrávoral a přepadl na bok. Využila jsem situace a nacpala mu celou polovinu kytky i s kořeny do tlamy, kterou jsem pak silně sevřela a zacpala mu i nozdry, aby musel polknout. Trochu jsem ho při tom poškrábala, ale to bylo nic oproti tomu, jak zřídil on mě, když se mě snažil zbavit, ale já ho nepouštěla. Další šanci už mít nebudu, musela jsem to ustát a tak jsem povolila teprve když polkl. Srst se mi barvila vlastní krví, ale medvěd se zarazil a dál neútočil. Místo toho padl, jako by usnul zimním spánkem a dál o světě nevěděl. Sama nevím proč, ale po krátkém odpočinku, jsem medvěda odtáhla zpět do jeskyně. Ne moc daleko, ale tak, aby ho jen tak někdo neobjevil. A pak jsem se pomalu kulhavě odpotácela domů, jak chtěl Asmodian. Popravdě řečeno - z té cesty si moc nepamatuji a jak jsem se dostala městem až domů a do postele? Tak to si nepamatuju už vůbec. Jediné, co jsem si pamatovala, byla úděsná bolest celého těla a snad i mysli.
    Mikoto
    Mikoto

    Posts : 424
    Join date : 31. 03. 18

    Třetí úkol Empty Re: Třetí úkol

    Příspěvek pro Mikoto za 24/6/2018, 18:05

    Písčitá země pode mnou se rychle přibližovala a já netušil, co dělat, abych si zachránil krk. Pád z téhle výšky by mi prošel, pokud bych byl stále andělem, ale tohle lidské tělo by ho vydržet nemuselo. Kdybych měl opravdu štěstí, nejspíš bych si jen zlomil několik kostí. Ale to jsem si nemohl dovolit. Vypustím kolem sebe větší množství magické energie, kterou se obalím a posilním jí i své vlastní tělo. Jakmile dopadnu na zem, děkoval jsem všem bohům, že jsem v poušti a ne na nějakém skalnatém pahorku. I písek zmírnil můj náraz a tak jsem si při dopadu narazil jen pár kostí. Zůstanu ležet na zádech, sledoval jsem oblohu, ale brzy zaslechnu máchnutí křídel, dopad něčeho velkého na zem a objeví se nade mnou dračí hlava. Měl jsem výhled na ostré zuby tvora, jelikož se... Usmíval.
    "Ty..." zavrčím potichu, než vyskočím na nohy a pokusím se tvora praštit do čumáku. Se smíchem uhne a máchne křídly. Vypadal jako něco mezi ptákem a drakem. Měl dva páry křídel, jedny menší, dlouhý ocas, ptačí nohy s ostrými drápy... Jeho hlava byla však dračí a celé jeho tělo bylo pokryto černo-modro-oranžovo-bílou srstí a peřím.
    "Ale no tak! Byla to legrace!" zasměje se tvor. Propálím ho vražedným pohledem a odfrknu si. Možná tak pro něj... Ale pro mě rozhodně ne!
    "Proč jsi mě zavolal?" zavrčím, chtěl jsem se dostat co nejrychleji k věci a vypadnout odtud. Tvor si odfrkne, než ke mně natáhne svou hlavu a nakloní hlavu na stranu.
    "Jsem Arashi, jeden z devíti Asmodianů a zavolal jsem tě, protože potřebuji tvou pomoc..." začne a dostanu špatný pocit, že tohle je první a poslední chvíle, kdy je vážný. Arashi mi následně začne vyprávět o tom, co znamenal můj sen, tedy spíše vize. Co jsou Asmodiané zač a lehce mi naznačí, jaké nebezpečí se k nám blíží. Celou dobu jsem ho pozorně poslouchal a s každou další větou jsem se čím dál více mračil. Teď už jsem věděl, že tady strávím delší dobu, než jsem čekal a že tahle situace se jen tak nevydrží. Ale vycouvat jsem nemohl. Nemohl bych sedět, zatímco se svět žene do záhuby. Zamyšleně jsem si prohlížel Asmodiana přede mnou, který na mě také zkoumavě koukal, než do mě najednou silně strčí hlavou, až spadnu na zadek.
    "Za co to bylo?!" zařvu naštvaně a vyskočím na nohy, zatímco se vrhnu proti Arashimu, který se smál a uhýbal mi.
    "Mračil ses tak, že jsem měl strach, že ti ten ksicht zůstane," odvětí mi se smíchem a podrazí mi nohy ocasem, takže i další můj pokus praštit ho přišel vniveč a já skončil v písku. Přísahal bych, už ho mám úplně všude. Dostanu tik do oka a pomalu se zvednu zase na nohy a opráším se.
    "Ale ještě je čas, proroctví se naplní až za pár týdnů... Co si takhle zahrát nějakou hru?" řekne Arashi zvesela a začne máchat svým dlouhým ocasem ze strany na stranu. Vypadal jako... přerostlý... Drakovitý... Pes... Ještě chvíli na něj zůstanu zírat, než se můj tik v oku ještě zhorší.
    "Hru... Svět bude možná zničen a ty chceš hrát hru? Neměl by ses raději připravovat? Každopádně, když mě teď nepotřebuješ, půjdu," řeknu mu zcela klidně. Nebudu se rozčilovat, nestojí mi za to. Otočím se k Arashimu zády, což se ukáže jako velká chyba, když se najednou ocitnu ve vzduchu. Vzhůru nohama.
    "Postav mě na zem!" zavrčím na Asmodiana, ale pořádně jsem na něj neviděl, jelikož mě držel tlamou za nohavici. Volnou nohou ho kopnu do tlamy, ale nepustí mě. Začne házet hlavou nahoru a dolů a se mnou se začne motat celý svět. Naštěstí jsem brzy dopadl na zem. Jenže... Bez kalhot. Ve vteřině se vymrštím na nohy a zadívám na Arashiho, který držel mé kalhoty v tlamě a pobaveně mě sledoval. Hned na to máchne křídly a rozletí se někam do pouště.
    "Vrať se ty přerostlé kuře!" zařvu z plných plic, než se za ním rozběhnu za doprovodu hned několika desítek nadávek a urážek na účet elektrického Asmodiana.

    Unaveně jsem ležel na zemi a zhluboka oddechoval. Slunce bylo vysoko na obloze a stále bylo nehorázné horko. Zaslechnu za sebou smích, který mi tak lezl na nervy a něco si vedle mě lehne. Nijak jsem nereagoval, byl jsem ale rád za stín, který Arashiho velké tělo vrhalo. Už jsem měl zpátky své kalhoty, které jsem získal po proběhnutí snad celé poště, kdy jsem se snažil dohnat to přerostlé kuře, které naštěstí letělo těsně nad zemí. Musel jsem přetvořit magickou energii na rychlost, ale i když jsem ho dohnal, chtělo to několik pokusů a hromadu válení se v písku, než jsem své kalhoty dostal zpátky. Naštěstí byly v dobrém stavu. Jen jedna nohavice byla roztržená. Povzdechnu si a když se nade mnou objeví dračí hlava, propálím Arashiho vražedným pohledem.
    "Líbíš se mi, je s tebou legrace!" prohlásí spokojeně Asmodian a vycení na mě své zuby. Vyskočím na nohy s naštvaným výrazem a ukáži na něj prstem.
    "Sklapni ty přerostlé kuře! Myslel jsem, že když světu hrozí nebezpečí, budeš to brát vážně! Odmítám s tebou hrát hry! Spolupracuji jen proto, že musím!" zařvu na něj, ale vysloužím si jen vlnu smíchu.
    "Vidíš! Je s tebou legrace!" prohlásí, než se postaví na nohy, máchne křídly a vznese se do vzduchu.
    "Tak příště, Mikoto! Zavolám tě, až bude čas!" zavolá zvesela, zapraská kolem něj elektřina, máchne křídly a brzy zmizí vysoko v oblacích. Povzdechnu si a rozhlédnu se kolem. Netušil jsme kde jsem... Byl jsem v podsvětí... V poušti. Žíznivý, hladový. Bez zásob. Skvělé. Musel jsem najít vodu a to rychle. Rozhlédnu se kolem, než se vydám rovnou za nosem a tiše doufám, že jsem si nevybral směr, kterým se poušť táhne nejdál. Přeci jen jsem věděl, že toho mé tělo mnoho nevydrží a pokud zabloudím, nebo budu mít smůlu. Mohlo by se tohle místo stát mým hrobem.
    "Alespoň jsi mi mohl nějak pomoct, ty zasrané kuře!" zařvu na celé okolí, abych si ulevil, než se vydám dál na cestu.



    Can you remember who you were,
    before the world told you who you should be?
    Aoki
    Aoki

    Posts : 146
    Join date : 29. 04. 18

    Třetí úkol Empty Re: Třetí úkol

    Příspěvek pro Aoki za 26/6/2018, 20:29

    Stál jsem zamrznutý na místě a sledoval tu bestii, která se mi šklebila do obličeje. Ani jsem netušil jestli mi vůbec rozumí, protože veškeré mé úsilí s ním navázat nějaký kontakt bylo neúspěšné. Neodpovídal porotože nemůže nebo nechce? Můj pohled na malou chvíli spadne na rudou značku na mém zápěstí, což se ukázalo jako velice špatný nápad, když se pro mě to obrovské stvoření natáhlo. Nečekal jsem to a tak jsem brzy skončil ve spárech té velké bestie. Se zavrčením mě zvedla do vzduchu a třískla se mnou o zem. Tak tak jsem stačil pokrýt své tělo vitaarem abych náraz zmírnil, ale i tak jsem se odkutálel pár metrů daleko. Než jsem se nadál, byla zase u mě a tak vyskočím na nohy a zamračeně si bestii prohlédnu. Vedla mě tady snad úmyslně aby mě mohla zabít? Sotva se pohne, váhavě se odrazím od země a prudce odskočím dozadu abych si od ní udržel dostatečnou vzdálenost.
    "Bojíš se mě?" zavrčí hlasitě a ihned na to se rozesměje, až mě z jeho podlého smíchu zamrazí. Co to bylo za otázku? Teď jsem si byl jistý tím že mluvit umí a že mi rozumí... což bylo o to děsivější. Zůstal jsem však mlčet a neodpovídal mu. Příliš jsem nad tím vším přemýšlel a snažil se najít nějaký důvod, něco co by mi pomohlo pochopit situaci, do které jsem se dostal. Ne, do které mě on dostal. A taky jsem tiše proklínal svou zvědavost. Bestie přede mnou však na nic nečekala a s hlasitým řevem se proti mě vrhla znovu. Okamžitě jsem v rukou vyvolal své dýky a jeho ránu se pokusil zablokovat. Byl silnější, v jedné jediné ráně mě odsunul dozadu a já měl co dělat abych to ubrzdil nohama.
    "Ptám se tě, bojíš se mě?" zařve znovu a s tím se po mě ožene jedném ze svých mnoha ocasů. Pohotově zareaguji a umístím na sebe značku síly, díky čemuž jsem ho okamžitě silově předčil a tak jsem jeho ocas zastavil jen s malými obtížemi. Nelíbilo se mi kam tohle směřuje a tak jsem se po chvilce rozhodl zasadit svou první ránu. Jednu dýku nehcám zmizet a pevně uchopím jeho ocas do ruky, zatímco druhou dýku mu do něj zarazím vší silou. Jenže.... prošla skrz a já spolu s ní. Okamžitě jsem dopadl na zem a chvíli nepobíral co se stalo, jenže to už na mě mířila jeho tlapa, kterou mě přirazil k zemi. Jeho ostré drápy mi okamžitě prošly ramenem, kterými mě přišpendlil k zemi. Okamžitě vyjeknu bolestí ale nestačím ani zareagovat a už jsem se zase proletěl o kus dál. Bylo nepříjemné zastavit se o kus kamenné stavby nějakého pozůstalého chrámu, ale myslím že to byla má nejmenší starost. Sotva jsem se vytáhl do dřepu, už na mě běžel a ohnal se po mě svými tesáky. Kdyby mě do nich chytil, vsadil bych se na to, že by si ze mě udělal jehelníček. Já se však napřáhl a vší silou jsem se ho pokusil udeřit pěstí do tlamy. Jenže se mi to nepodařilo... Prudce mě strhl ocasem do strany a znovu mě přimáčkl k zemi. Netrefil jsem se? Měl jsem pocit že jsem se jeho kůže dotkl. Urychleně ho uchopím za tlapu a pokusím se ji zvednout. Notnou chvíli jsem se s nim takto přetlačoval, ale pro teď měl váhovou výhodu a mě nenapadlo nic jiného, než jeho sílu zmírnit. Rychle na něj umístím svou značku a tak se mi ho bez problému podaří dostat ze sebe. Okamžitě vezmu do ruky dýky a zasadím mu první hlubokou ránu do přední tlapy. Očividně ho to rozčílilo, neboť se po mě naštvaně vrhl a tak jsem se postavil do obrané pozice. Chtěl jsem jeho ránu vykrýt a poté hned zaútočit, ale když jsem tak udělal, proletěl jsem jeho tělem a ucítil ostrou bolest v zádech, když mě jeho dlouhé drápy sekly po celé jejich délce. Už se to stalo zase...
    S narůstajícím množstvým otázek jsem se po něm vrhnul znovu, znovu a znovu... Jenže to nemělo žádný účinek. Pokaždé co jsem se ho pokusil dotknout, proletěl jsem jeho tělem, jako kdyby tady vůbec nebyl. Pokaždé co se tak stalo jsem utržil nepěknou ránu, která mě nejednou poslala k zemi. Brzy jsem stál na rozklepaných nohách a sledoval jak mé tělo krvácí ze všech možných míst.. a že těch ran nebylo opravdu málo. Na svém těle jsem udržoval značku pro výdrž a sílu, což byl snad jediný důvod, proč jsem ještě stál na nohách. Ani nevím kolik hodin jsem tady strávil s tou bestií, ale věděl jsem že to nejspíš nepřežiju. Dostal jsem strach. Měl jsem strach už od začátku, ale teď byl mnohem větší. Nemohl jsem porazit nepřítele, kterého se nedokážu ani dotknout a útěk nepřipadal v úvahu. Byl rychlý a mrštný, neutekl bych mu. I tak jsem měl pocit že si se mnou hraje. Připadal jsem si jako nějaké bezmocné lovené zvíře, což mi opět tak trochu připomnělo systém života mezi démony. Pokud jste prostě slabí - zemřete. Zhluboka se nadechnu a zuřivě vyběhnu proti bestii, která se mi šklebila. Jeho rudé oči si to užívaly, zatímco já jsem se pomalu utápěl ve strachu a zoufalosti. Snažil jsem se ho dotknout, ale přestože byl nadosah, se mi to nepovedlo. Začínal jsem pomalu chápat, že tady končím.
    "Zeptám se znovu, bojíš se mě?" zavrčí bestie chladným pobaveným tónem, než mě znovu přirazí k zemi a nakloní se nade mě tak, že jsem měl krásný výhled na jeho ostré zuby.
    "Samozřejmě že se bojím! Strach je přirozený! Jak se můžeš tak blbě ptát?!" zasyčím na něj, ale to se ukázalo jako chyba, když se těžce rozkašlu a poplivu ho trochou krve, jelikžo jsem se díky jeho sevření nemohl přetčit ani na bok.
    "Pak je to správné. Svět běží na síle. Všechno je určeno pouze nadřazenou mocí. A pokud jsi slabý..." začne odříkávat větu, které jsem moc dobře rozuměl a chápal ji a tak se nadechnu, abych jeho slova dokončil.
    "... potom ztrácíš," vydechnu a zadívám se mu do očí. Pevně sevřu víčka k sobě a párkrát zaskípu zubama. Celé tělo mě bolelo, krvácelo a ruce se mi třásly strachem. Cítil jsem jak mě s každým dalším nádechem opouští síla a přesto se ve měněco vzedmulo a se zavrčením jsem uchopil jeho tlapu do rukou a snažil se ji nadzvednout. Byl jsem odhodlaný bojovat za svůj život, ale jeho to naopak velice pobavilo.
    "Proč se snažíš bojovat, když už jsi dávno prohrál?" položí mi otázku, která mě akorát vytočila. Nechtěl jsem zemřít a nechtěl jsem prohrát. I když jsem měl možná mizivou šanci na obě dvě věci, přesto jsem tak nějak nedokázal přijmout tu skutečnost, že bych už nikdy neviděl svou rodinu. Svou matku, otce, chůvu Marii, strýčka Eliase, Sethara a všechny ostatní.... se mi neskutečně příčila.
    "Nejsem slabý... to jenom ty nehraješ fér," zasyčím na něj a snad poprvé a zcela úmyslně mé tělo obalí temná energie, se kterou se změním do podoby, kterou jsem tehdy porpvé tolik proklínal. Má slova ho nejspíše vyvedla z míry a má nová pdooba stejně tak. Využil jsme příležitosti a vrhl se mu po krku. Nečekal to a tak jsem mu svými tesáky zasadil tržnou ránu na krku, ze které se mi podařilo vyškubnout mu kousek masa.
    "Uznávám to. Dokud je to pro správnou příčinu, není špatné.... hrát špatně," zavrčím na něj a využiju veškerou sílu svých značek do rychlosti a výdrže abych tu bestii před sebou uhnal. VYpadalo to, že se mi ho podařilo dostat do nejistoty, ale i přesto se stále usmíval a snažil se mě rozmáčknout jako otravného mravence.
    "Máš kuráž! Ale stejně tě rozmáčknu!" zařve hlasitě a se smíchem se na mě vrhne všemi jeho ocasy. Rychle jsem mezi nimi kličkoval a s narůstajícím časem jsem brzy pochopil jak jeho schopnost funguje. Dokázal se odhmotnit, ale pokud chtěl zaútočit, musel být v hmotné formě, čehož jsem začal využívat. I tak jsem hodně rychle cítil jak mé tělo slábne a udržet hlad téhle bestiální formy bylo opravdu nadmíru. Cítil jsem tu krvežíznivost a touhu zabíjet... že jsem ji chvílemi pobíral za svou.
    Opravdu nevím jak dlouho jsem s tou bestií bojoval, ale únava byla znát na nás obou. Já na tom byl však mnohem hůř a tak jsem brzy odpadl. Zůstal jsem ležet na boku jako poražené zvíře a mé jantarové oči propalovaly zvíře nademnou. Každý můj sval protestoval, ale i přesto jsem se pokoušel vstát. Znovu a znovu, pokaždé co jsem upadl, jsem se zase pokoušel vstát, dokud jsem tak nějak neztratil vědomí z velké ztráty krve.

    Provudil jsem se prudce se posadil. Okamžitě se mi otevřely některé rány na těle a tak jsem sykl pod tlakem ostré bolesti, která mi vystřelila celým tělem. Hodně rychle jsem si zase lehl a zadíval se na modrou oblohu. Byl den... slunce svítilo a já se cítil opravdu mizerně. Až teď jsem si prohlédl své rány a všiml si, že jsou obvázané.
    "Jsi ještě mládě... ale zamlouváš se mi," zavrčí cosi kousek od mé hlavy a tak se prudce otočím tím směrem. Při pohledu do rudých očí toho ... tvora mi dojdou všechny předešlé události a tak se prudce odkutálí mstranou, což jsem nepovažoval za jeden z nejchytřejších nápadů.
    "Už ti neublížím... Potřeboval jsem vědět zda jsi mojí značky hoden a uspěl jsi," zavrčí nafouknutě a se smíchem se postaví aby ke mě došel. Což také udělá a skloní se tak blízko, že jsem jeho dech cítil na svém krku.
    "Nicméně musím odejít, ale brzy se zase shledáme... Aoki," vydechne a doslova se mi rozplyne před očima. Párkrát nechápavě zamrkám a nakonec se zase svezu do lehu. Nechápal jsem nic a proteď jsem se to ani pochopit neesnažil. Jediné co jsem chtěl bylo ležet a nedělat vůbec nic.
    Sangmin
    Sangmin

    Posts : 243
    Join date : 08. 06. 17

    Třetí úkol Empty Re: Třetí úkol

    Příspěvek pro Sangmin za 16/7/2018, 20:19

    Hleděl jsem mu do očí a zdálo se mi, že mu trochu můj pohled nedělá dobře, ale nedával to nijak najevo. „Jen ti vyvolení mě mohou najít,“ ozvalo se v mé hlavě, kdy jsem naklonil hlavu na stranu, ale udělal krok dozadu a uklonil se. ,,Sangmin… říkej mi jen Sangmin, je mi ctí, že sis vybral mě, ačkoliv… ještě mám stále v hlavě trochu z toho guláš,“ pousmál jsem se. Můj obrovský nádherný společník sklonil hlavu s jeho chytrýma očima a poklonil se mi nazpět. „Mé jméno zní j jako samotný švist Měsíce, nikdo ho neslyší, nikdo jej neví, až… na tebe… Říkej mi Rubian, to jest jméno mé,“ jeho hlas zněl v mých uších jako melodie. Usmál jsem se nadšeně a naklonil hlavu na stranu. ,,Tvé jméno se mi líbí… zní jako.. rubín,“ usmál jsem se. ,,A ty takový rubín jsi,“ zamumlal jsem, kdy se mi Rubian zadíval do očí a vyfoukl dým z nozder. ,,Dobrý postřeh… ale nyní… poslyš… brzy bude svítat a já… já nemohu být za svitu Slunce zde, víš, jsem Měsíční tvor a zde mohu být jen v noci, musím se vrátit domů… ale přijď jsem zítra, znovu v noci, rozumíš? Zažijeme spolu malinko dobrodružnou noc,“ zachytil jsem jeho myšlenky a pokýval hlavou. ,,Opatruj se, Ruby,“ usmál jsem se, kdy on naklonil hlavu na stranu. „Taktéž ty, Sangie,“ frkl a v tu chvíli zmizel. Našpulil jsem rty, ale zasmál se, dal ruce do kapes, schoval se více do svého oblečení a vydal se na louku, kde pod svitem Měsíce se pásl vysoký statný hřebec se dvěma křídly složenými u těla. ,,Dyno…“ zamumlal jsem do větru, kdy hřebec zvedl hlavu, frkl a stáhl uši ke krku, ale nakonec se ke mně vydal, ožužlal vlasy a znovu se sehnul k trávě. ,,Jsi hrozný kůň,“ zamumlal jsem, ale dal ruce na jeho hřbet, kdy jsem se zhoupl na špičkách a vyskočil na hřebce. Ten složil křídlo, já po něm vylezl mnohem lépe a pak jsme se rozletěli domů. Měl jsem celou noc n a přemýšlení.
    Druhý den jsem si chystal věci a hlavně spal, abych byl čilý. Udělal jsem si i jeden lektvar, který mi pomůže držet oči otevřené. Na sobě jsem měl černé kalhoty, vysoké černé kožené boty, Když Slunce zapadlo za obzor, zavolal jsem Dynamita a ten mě odnesl na stejné místo na louce, jako tomu bylo minulou noc. Už u louky jsem si všiml něčeho zářivě oranžového. Hřebec se dotkl kopyty země a zahleděl se na Asmodiana, kdy dal uši dozadu a zahrabal kopyty. ,,Klid, Dynamite,“ usmál jsem se, ale seskočil z něj, kdy jsem šel k Rubianovi. ,,Jsi připravený na výlet?“ ozval se mi v hlavě a já se nadšeně zazubil. ,,Těším se, i když netuším, co na mě čeká,“ mrkl jsem a pohladil ho po čumáku, on malinko stříhl ušima, udělal krok dozadu, ale zase se ke mně přiblížil. Usmál jsem se a vydechl. „Poletíme… naskoč si a drž se.“ Snížil se a já si na něj opatrně vyskočil, kdy jsem si zkontroloval katanu na svých zádech. „Letíme!“ zvedl hlavu k obloze a mávl křídly, kdy jsme se rozletěli vzhůru. Držel jsem se a sledoval cestu. Myslel jsem si, že míříme k nebi, ale po nějaké době letu se Ruby snesl k zemi. „Ukážu ti cestu v podsvětí… je tam nádherná, jen nebezpečná… máš rád přeci dobrodružství, ne?“ stříhl ušima, kdy jsem překvapeně zamrkal očima. „Mám,“ kývl jsem a on namířil čumák na všechny směry. ,,Tím lépe,“ pronesl mi do hlavy, ale brzy jsme sešli dál a dál z cesty, až jsem musel zavřít oči před magickým náporem. Ale Asmodianovy koule se rozzářily a my prošli někam, kde to sice trochu zapáchalo, ale po chvilce jsem si zvykl. Promnul jsem si oči, otevřel je a podíval se kolem sebe. Pak jsem seskočil na zem a podíval se kolem sebe. ,,Tady to je tak strašidelný, až je to úžasný,“ zazubil jsem se a pohrál si s prsty, kde mi zajiskřila energie. Zazubil jsem se. „Líbí se ti zde, že?“ podíval se na mě Rubian. „Líbí, ale je to tu… strašidelné,“ usmál jsem se. „Je, ale pokud budeš odvážný, nic tě špatného nepotká,“ kývl hlavou a šli jsme dál.
    Usmál jsem se, hleděl kolem sebe a kráčel poklidně, ale díval se na všemožné rostliny a různé druhy semen. „Ruby, myslíš, že budu moci si něco utrhnout?“ zeptal jsem se a podíval se na Asmodiana. „Je to tady? Je, nikdo ti nebrání… a já teprve ne,“ frkl a kývl hlavou, kdy se rozhlédl kolem sebe. Usmál jsem se nadšeně a sehnul se, kdy jsem si trochu nabral a to tak, abych se neporanil. Člověk… tedy mág nikdy neví! Zašklebil jsem se, ale narovnal se a otočil se na Asmodiana. Ten stál jako nehnutý sloup. Díval se kamsi za mě. „Ruby?“ pronesl jsem ve vlastní mysli. „Nejsme sami…“ byla jeho věta v mé hlavě a já uskočil ve chvíli, kdy na místo, kde jsem stál, dopadl ocas. Kolem mě se objevilo dvacet ostrých dýk a sám jsem si tasil katanu. Podíval jsem se na tu příšeru. Bylo to cosi, co vypadalo jako obrovský ještěr, mělo to drápy a tvrdý krunýř kolem sebe. Na jeho ocase bylo několik bambulí. ,,Co to je?“ vykulil jsem oči, ale šlehl pohledem po dýkách a zapohyboval prsty, kdy jsem pronesl pár formulí a poslal dýky proti stvůře. Ta zavřeštěla a já musel korigovat dýky. „Bude to v pohodě,“ usmál jsem se na Rubiana, který ucouvl trochu dozadu. Pak kývl a já vyběhl vpřed, kdy jsem se vyhnul ocasu a mávl rukou, kdy stvůra zavřeštěla, když se převrátila na bok. Zašklebil jsem se, ale dýky se zabodly do jeho krku. Měl jsem si s sebou vzít jeden z těch lektvarů! Zamrkal jsem, ale vyběhl na krunýř bestie a vzal si jednu z dýk, kdy jsem seškrábal trochu prášku z jejího krunýře. Mezitím sebou stvůra škubala a snažila se dostat zpět na čtyři nohy. Jenže jsem ji držel pomocí telekineze na místě. ,,Odtud se nedostaneš,“ pousmál jsem se, ale seskočil na zem a přišel ke krku, kdy jsem se rozmáchl katanou a s ostatními dýkami přeťal stvůře důležité tepny. Uskočil jsem, když se začala řinout krev a bestie zavřeštěla. Rozběhl jsem se k Rubianovi a dýky kolem mě jen vířily. „To bylo úctyhodné,“ zamručel spokojeně, kdy jsem se nadšeně usmál. „Ale měli bychom jít, nebo bude další ještěrka na našem chvostu,“ usmál jsem se. „Pokračujeme,“ pokýval hlavou a šli jsme dál. Cestou jsme potkali ještě jednu podobnou potvoru, ale na tu mi stačilo jen použít omráčení mysli a pak přetnutí tepny. Nebál jsem se a vrhal se do nebezpečí. Jednou jsem i vyšplhal po jednom pokrouceném stromě, protože tam rostlo ovoce, které Rubian miloval. Byl tam obří pták, co po mně zaútočil. Vyjekl jsem překvapeně, ale mávl katanou, ačkoliv jsem se netrefil, přiletěly dýky, co se do ptáčka zpěváčky zabodly. Ten zakřičel a oháněl se, kdy jsem znovu po něm zaútočil a ta potvora jedna zobáková spadla na zem. Ušklíbl jsem se, ale dolezl nahoru, kdy jsem sebral ovoce a seskočil na zem, kdy jsem došel k Rubymu a dal mu ovoce. „Tady máš, příteli můj,“ usmál jsem se a sáhl si do kapes. „Včera jsem si všiml, že máš na noze menší problém s výrůstkem, tohle ti pomůže…“ zamrkal jsem a vytáhl pár těch věcí, co jsem posbíral. Udělal jsem z toho na listu něco na způsob lektvaru. Pak jsem mu to dal a on se na mě podíval. „Jsi skromný… myslel jsem, že to chceš pro sebe… je fakt, že jsem s tím měl problémy,“ zamručel a jeho chytré oči se na mě podívaly. „Tady náš výlet končí, drahý Sangmine… chceš odnést zpět nahoru? Nebo tu chceš pobýti?“ zeptal se mě. „Děkuji, tohle mi… stačilo více než dosti, rád bych se vrátil,“ usmál jsem se, kdy on kývl a odnesl mě zpět na tu louku, kde jsem se na něj podíval a pak na svého hřebce. „Brzy se spolu zase někam vydáme… vybral jsem si tě správně… jsi odvážný a skromný… někdo, koho potřebuji po svém boku… věřím, že budeme skvělými partnery… jen je na čase čekat na ostatní,“ podíval se mi do očí. Kývl jsem a pousmál se. „Děkuji ti za projevenou důvěru, Ruby a rád tě znovu uvidím,“ usmál jsem se, kdy jsem se uklonil. On se uklonil taktéže a zmizel. Vydechl jsem, zavolal pegase a vyrazil spolu s ním domů.



    "There is no shortcut to perfection. All it takes is hard work and more hard work." Kim Jonghyun SHINee~
    Gabriel Argent
    Gabriel Argent

    Posts : 91
    Join date : 23. 07. 18

    Třetí úkol Empty Re: Třetí úkol

    Příspěvek pro Gabriel Argent za 30/7/2018, 05:21

    Stojím na střeše naproti postavě v kápi... To tetování jíž pálí jako čert, je to jako by mě to k němu volalo, ale nedokáži ten pocit k něčemu přiřadit. Ještě se pomalu rozdýchávám po tom hrozném stoupání na tuto vysokou budovu.
    "Co jsi zač? zeptám se vysoké postavy v plášti a měřím si ji pohledem. Postava se najednou otočí a já v měsíčním světle konečně vidím jak vypadá. Vypadal jako nějaký démon, ale přesto mi nepřipadal jako špatné stvoření...
    "Mé jméno je Raikitsu, jsem jeden z Asmodianů. Jistě alespoň tušíš proč jsem si tě sem zavolal viď? řekne mocným hlasem až mi z toho běhá mráz po zádech.
    "Ty jsi si mě sem zavolal ?" zeptám se " každopádně ano mám pár otázek na které by jsi mi mohl odpovědět." pokračuji a nepřestávám sledovat toho muže, nebo démona nebo co to je...
    "Jistě... necítíš snad že tě to znamení na tvém rameni ke mě přitahuje? Ale přestaňme na chvíli plýtvat dechem... zatím ti řeknu jen že se na Atreii blíží velké nebezpečí, které můžeme zastavit jen mi Asmodiané a já si tě vybral kvůli tvé povaze, proto tě teď musím ozkoušet i v přátelském duelu, abych poznal zda jsi hodný kontraktu se mnou." řekne a objeví se mu na tváři úsměv. Mě znovu zamrazí když uslyším jeho mocný hlas. Jakmile to dořekne vytáhnu svojí tyč kterou jedním pohybem složím... ale protože říkal jen přátelský duel nechám ostří nevysunuté. A ihned zahájím útok. Asmodian bojuje jen s holými rukami a vyhýbá se všem mým útokům.
    "Jaké nebezpečí hrozí Atreii?" zeptám se mezi mými útoky. V tu chvíli však na milisekundu ztratím koncentraci a on najde místo ze kterého na mě perfektně zaútočit... lehce se mě dotkne dlaní a mě to srazí k zemi.
    "Sám jsi ho viděl ve snu ne? Teď vstaň a pokračuj v boji!" Odvětí a podá mi ruku. Já se však postavím sám a znovu začnu bojovat... pořád se mi nedaří ho trefit, ale při boji se mi začnou vybavovat vzpomínky na tu noční můru a pomalu mi začne docházet co myslí tím nebezpečím... Je to temnota která dopadne na Atreii a všechno zničí. Pořád mlčím a soustředím se na boj.
    "Už pár dní tě pozoruji a tak mě zajímá... co tě žene dopředu, z jakých důvodů se Vlkodlak stal lovcem... ?" zvolá mocným hlasem a zasadí mi pár tvrdých úderů které stěží vyblokuji tyčí. Pořád mi ale připadalo že se drží hodně zpátky. Nerad lžu a tak jsem k němu byl naprosto upřímný...
    "V dětství mi vyvraždili smečku upíři a pak se mě ujali hodní lovci... ten který se mě ujal, ale také zemřel... a já nechci aby ostatní takhle trpěli jako já v mládí a proto je chráním... chci aby si všichni užívali života který jim byl dát a zbytečně nebrali životy jiným." odpovím a lehce zrychlím tempo mých švihů s tyčí a pokusím se ho několikrát zasáhnout což se nepovede.
    "Hmmm... zajímavé, též jsem lovec a ochránce..." odvětí a zamyšleně se podívá k nebi...
    *To je moje šance na zásah.* pomyslím si a zaútočím na hlavu. On však útok jen přesměruje od něj k zemi a zasadí mi ránu do žeber... která byla pěkně tvrdá ale nic než modřinu by mi nezpůsobila...
    "Musíš přidat mladý hochu. Budeme bojovat dokud mě alespoň jednou netrefíš!" zařve na mě a já se znovu zvednu ze země na kterou mě ta rána sundala. Prokřupnu si krk a lehce zakroužím s rameny...
    *No tak jdem na to..* pomyslím si a rozeběhnu se na něj... bojujeme hodiny a on se pořád obratně vyhýbá mým útokům nebo je sráží k zemi...svítili mi oči nadšením z boje. Když pomalu začne svítat tak mi najednou tyč z ruky vyrazí... ten pohyb jsem ani nezaznamenal a najednou mě držel v páce a já se nemohl hýbat protože bych si zraňoval ruku... klečel jsem... s jednou rukou napnutou za zády a druhou jsem se opíral o zem.
    "Co uděláš teď hochu? už jsi celý unavený, nemáš svojí tyč a navíc se ani nemůžeš pohnout... Jak chceš mě chceš trefit aby jsi ukončil tenhle duel? zeptá se mě mocným hlasem... já neodpovím a místo toho přemýšlím nad plánem... byl jsem vážně vyčerpaný a už jsem viděl dvojitě.
    Každý sval mě bolel od toho jak jsem dostával rány.
    Rozhodl jsem se... musím mu dát tu ránu za každou cenu. Začal jsem se otáčet na Asmodiana a snažil se ho udeřit loktem... moje ruka kterou měl v páce nehorázně bolela... ale pokračoval jsem a s hlasitým křupáním jsem tu ránu loktem zasadil... nevím kam nebo jak moc silné to bylo ale zvládl jsem to... Obětoval jsem při tom ruku, kterou mi držel a teď jsem jí měl zlomenou asi na pěti místech.
    A pak jsem zkolaboval... částečně z únavy a částečně z bolesti co mi ta ruka způsobovala.
    Asmodian nad vlkodlakem jen stál a usmíval se...
    "Ano, ano tohle je přesně důvod proč jsem si tě vybral... prošel jsi mojí zkouškou..." řekne s úšklebkem na tváři a zvedne mladého vlkodlaka ze země... Pak ho odnese k jeho domu. kde nově žil... položí ho před dveře a zaklepe na ně. Následně zmizí s tím že si ho znovu zavolá.
    Po chvíli Maya otevře dveře a podívá se na Gabriela který bezvládně leží na zemi s rozlámanou rukou otráveným pohledem... co asi zase vyváděl? pomyslí si a odtáhne ho na postel kde ho nechá odpočívat.
    Nagash
    Nagash

    Posts : 113
    Join date : 07. 07. 18

    Třetí úkol Empty Re: Třetí úkol

    Příspěvek pro Nagash za 9/8/2018, 22:45

    Obrovský lev si párkrát pohodil hlavou ze strany na stranu, aby dostal zbytky lávy ze svojí hřívy a já zjistil, že jakmile jsem se mu přestal dívat do očí, cítím se mnohem lépe. Jen jsem pomyslel na to, že bych se měl vytratit, ozval se mi v hlavě hlas, který zněl asi jako lví řev "První na co myslíš je útěk? Jaké zklamání". Jakákoli touha zmizet byla ta tam, přimhouřil jsem na tvora před sebou oči a vyštěkl "nešel jsem sem takovou štreku jenom aby si si ze mě mohl dělat srandu, nebo mě urážet". "Ohoho... nechtěl jsi snad utéct? Pokud nechceš aby tě někdo urážel, nedej mu k tomu příležitost" odpoví znovu hlas v mé hlavě a v tu chvíli po mě vyrazí svou mohutnou tlapou, které se tak tak vyhnu. Na lví tváři se objeví něco jako spokojený úsměv, i když v jeho podání to vypadalo spíš děsivě, s takovým množstvím a velikostí zubů. Lehce se přikrčí, což znamenalo... že byl stále vyšší než jsem byl já a jen okamžik před tím než to udělal mi došlo o k čemu se chystá. Lev po mě skočil, ale tou dobou jsem už díky Quick Stepu stál o dva metry vedle a tak jeho tlapy pouze proletěli vzduchem a dopadly na zem. Místo toho, aby se rychle otočil a znovu vyrazil jen otočil hlavu a řekl "ty nezaútočíš?" a odfrknul si. Tak jo... to byla poslední kapka, řekl jsem si, přejel si nehtem přes tetování až se objevily kapičky krve a proměnil se do své pravé formy, ve které jsem se mu konečně díval přímo do očí, i když on stále stál na všech čtyřek a já vzpřímeně. Teď když mi nepřipadal zase tak obrovský, nedokázal jsem se ovládnout a i když mi bylo jasné, že nemám šanci vyhrát, se mi na obličeji objevil ten nadšený úsměv, jak jsem se vrhl do boje s obrovským lvem. Netuším, jak dlouho jsem se snažil ho zranit, ale žádný z mých útoků nebyl dost silný, ale zato jsem se vyhnul veškerým jeho protiútokům a když jsem padl vyčerpaný k zemi, neměl jsem na sobě ani škrábnutí. Bylo mi jasné, že nebojoval na plno, vždyť ani nepoužil žádnou magii, kterou stoprocentně musel ovládat a tak jsem seděl na zemi a čekal co se stane teď, jelikož kdyby měl v úmyslu mě zabít, dávno by to udělal.
    Nějakou dobu si mě mlčky prohlížel, i když nedokázal zakrýt svůj úsměv, který mi tak nějak připomínal můj vlastní kdykoli se vrhnu do boje. Poté jen řekl "prošel jsi" aniž by mi to jakkoli vysvětlil. Až když jsem znovu popadl dech a nabral dost síly abych se mohl postavit a znovu se mu díval do očí aniž bych musel koukat nahoru jsem se ho zeptal co tím myslí, co je zač a proč mě sem vlastně zavolal.
    Na oplátku mi byl řečen ten nejzvláštnější příběh o Asmodianech, Požírači Světů a vybraných válečnících. Také se mi Představil jako Ragnarok a řekl mi, že je mou povinností mu pomoci pokud nechci, aby se má noční můra stala skutečností. Byl jsem z toho úplně vedle, ale věděl jsem dvě věci a sice, že se blíží něco špatného a také... že pokud půjdu s Ragnarokem, určitě narazím na spoustu silných nepřátel a budu si moct užít úžasné souboje a tak jsem souhlasil, že se k němu přidám, ale nehodlal jsem si od něj nechat rozkazovat.





    Třetí úkol Nagash12
    Třetí úkol Nagash11
    Třetí úkol Nagash10
    Khora
    Khora
    Admin

    Posts : 641
    Join date : 01. 05. 17

    Třetí úkol Empty Re: Třetí úkol

    Příspěvek pro Khora za 13/8/2018, 13:16

    Nevím jak dlouho jsem kráčela vyprahlou pouští, ale hnána tím pocitem touhy dojít až na konec světa... Ne jenom vtipkuji. Hnala jsem se za značkou, která jasně hřála na mém hrudníku a trochu pálila, byl to zvláštní pocit který jsem neuměla nikam zařadit, pouze jsem věděla že se jedná o cizí magii a má nebyla. Po tom děsivém snu, mé noční můře o tom jak celý svět pohltila temnota, se mi prostě objevila na těle a já netušila co s tím. Nebála jsem se konce světa, spíše jsem chvíli měla pocit, že jsou mi ty emoce blízké, jako kdybych si to v hloubi duše sama přála, bylo to... zvláštní a já se ničemu z toho až tak moc nebránila, spíše jsem to přijala jako jakousi skutečnost, která může kdykoli nastat. Na chvíli zavřu oči a pousměji se. Byla tma, přesto jsem dohlížela do dálky a stále kráčela dál, ani použít má Nephalemská křídla se mi nechtělo. A brzy? Byla jsem na místě.
    Vypadalo to tady jako nějaké pohřebiště, které jsem začala prozkoumávat. Jen jsem okem sledovala zničenou krajinku a přemýšlela, dokud jsem v dálce nezahlédla cosi jasného, oranžového co bylo stočené do klubka a spalo to. Nebo alespoň to jsem si myslela, když jsem do toho začala šťouchat. 
    "Jsi opravdu drzé a malé štěně, přesně jak jsem očekával..." ozve se hluboký hlas a koule před mýma očima se začne pomalu zvedat na nohy až jsem zírala do dvou rýdých očí, které mě propalovaly se zájmem. Ani nevím na co jsem pořádně hleděla, byl to nějaký démon? Bestie? Netušila jsem kam ho přirovnat, ale dříve než stačím odpovědět, ožene se po mě tlapou a jeho úsměv se roztáhne. 
    "Oh," vyhrknu a rychle uskočím dozadu. Nebála jsem se, mé reflexy byly dobře vytrénované a tak nebylo divu, že jsem se mu stačila vyhnout, což ho nejspíšep obavilo. 
    "Kdo jsi?" zavrčím na něj a propálím ho pohledem, jenže on neodpovídal, mlčel a akorát vyběhl mým směrem a pokusil se mě vzít do zubů, což jsem mu záměrně opravdu nehodlala dovolit. On se mým slovům ale jenom zasmál a propálil mě pohledem, zřejmě mi nehodlal sdělit nic víc co bude potřeba, ale já tak nějak cítila že je má značka na hrudi propojená právě s ním a to že uměl mluvit o něm poukazovalo jako o inteligentním tvorovi. Že by to byl démon v nějaké bestiálce?
    "Ptám se... kdo jsi," zavrčím na něj otráveně a sotva na mě vyběhne a ožene se po mě zubama, zasadím mu pořádnou ránu do čumáku. Vypadalo to že to nečekal a jakmile se mu huba přilepí k zemi, vyvalí oči a se zavrčením se stáhne. 
    "Ty jedna malá... štětko," zasyčí vztekle a podrážděně, než proti mě zase vyběhne. Znovu jsem se napřáhla že mu dám ránu ale... proletěla jsem skrz něj a tak skončím na zemi. Brzy mě zašlápne jeho velká tlapa, kterou jsem cítila na zádech, stejně tak jako drápy které se mi zarývaly do kůže a svalů. 
    "Ha! Co uděláš teď?" zavrčí pobaveně a začne se smát. Přišlo mi žesi to užívá a tohle... tohle se mi začínalo líbit. Na moment kolem mě probleskne zlatá alektřina a s tím se vyprostím z jeho sevření. Bylo mi jedno že mi potrhal záda a způsobil hlubší škrábance, ale v momentě kdy jsem se otočila, chytím jeho nohu kterou pevně zmáčknu a vší silou dímona od sebe odstrčím a švihnu s ním o zem. Překvapeně zasýpe, ale to už jsem byla u něj a vrazila mu koleno prudce do boku, až ho to odsunulo o kus dál. byl teď nechráněný a sotva na mě hodí oko, už jsem byla u něj a hodlala mu vrazit další ránu. Místo toho jsem kolem něj jenom prolétla a zarazila pěst do země. 
    "A co uděláš ty?" zeptám se démona se smíchem a na tváři se mi objeví pobavený úšklebek, se kterým se proti němu vrhnu. Ať jsem ho chtěla praštit sebevíc, nedařilo se mi to... Bylo to jakoby své tělo přenášel do jiné dimenze. Po chvilce mě to začínalo štvát, ale brzo mi došlo že pokud zaútočí, musí být jeho tělo hmotné. 
    Schytala jsem takhle už několik ran a cítila jsem jak mi krev stéká ze všech možných ran. Jedna z nich ale byla vážnější než ostatní a to tehdy, když mě uchopil mezi zuby a zkousl. Teď jsem si byla jistá že se mě pokusí zabít. ne... že se mě pokouší zabít a tak jsem se nehodlala držet zpátky. Podařilo se mi rozevřít jeho tlamu natolik, že jsem se mohla vyprostit z jeho sevření a z posledních sil jsem dopadla na zem a odkutálela se stranou. Věděla jsem že tři minuty brzo vyprší a tak jsem se vzdálila do démona co nejdál, jenže on se zastavil a neútočil. Jenom se na mě díval a propaloval mě pohledem. Mlčel a vypadal zaraženě. Chtěla jsem něco říci, ale on si pouze povzdechne a posadí se. Neváhala jsem tedy ani minutu a zrušila svou schopnost, díky čemuž se mi ztracená krev vrátila do ran a ty se zcela zahojily. Mým tělem projela ostrá vlna bolesti která mě donutí kleknout na kolena a zadýchaně hodím ruce před sebe, zatímco se opřu o zem.
    "Nechtěl jsem tě tolik zranit, zpanikařil jsem..." sdělí mi a zadívá se na mě jako kdybych právě spadla z nebe. Párkrát zamrkám a ještě chvíli jsem se nebyla schopná pohnout, než to tak nějak přešlo na snesitelnou hranici a já se nešikovně rozběhla k démonovi a praštila ho do čumáku.
    "Ha?"! Děláš si ze mě prdel?! Nechtěl zranit? Tak co ode mě kurva chceš?" zavrčím na něj a zamračím se. Naštval mě, naštvalo mě to že přestal, že... se zastavil. 
    "Jak se jmenuješ, máš jméno ne?" zeptám se ho po chvilce, zatímco se se uklidním. Ještě chvíli mě propaloval pohledem, než si rezignovaně povzdechl a posadil se. Očekávala jsem cokoli, jenom ne to že se opravdu dá do vysvětlování. Poslouchala jsem ho a snažila se tak nějak pobrat všechno co říká a... i to mi dělalo problém. Takže to byl Asmodian, jehož úkolem je zažehnat temnotu, která se... snaží sežrat celý svět. Eh?



    Třetí úkol Coolterlr
    Třetí úkol Cooltepsp
    Třetí úkol Cooltemqm
    Balaur
    Balaur
    Admin

    Posts : 2049
    Join date : 28. 04. 17

    Třetí úkol Empty Re: Třetí úkol

    Příspěvek pro Balaur za 15/8/2018, 00:34

    Byl jsem naštvaný, ne spíše jsem pomalu soptil. Nejdřív se mi zdá až moc živý sen, o tom, jak všechno, co jsem znal, všechny mé přátele, pohltila temnota a poté se mi na těle objeví ta pitomá značka, která začne pálit. Bylo to neskutečně otravné a nešlo to ignorovat. Cítil jsem z ní magii, ale absolutně jsem netušil, co to má znamenat, ani kdy se na mém těle objevila. Nakonec jsem rezignoval, zašel za Astarothem, vzal si volno pro vyřešení osobních záležitostí a rozhodl se jít nakopat prdel tomu debilovi, který na mě značku umístil. A kvůli tomu jsem právě byl tady. V podsvětí, kterým jsem procházel už druhým dnem. Cítil jsem, že se blížím ke svému cíli a brzy přistanu na jakési kamenné planině. Líně se rozhlédnu okolo a zůstanu stát na místě. Jako vždy jsem byl ve své lidské podobě, aby mě náhodou někdo nepoznal a čekal jsem. Cítil jsem přítomnost toho tvora, ale netušil jsem odkud. Brzy ucítím temnou magii, která se ke mě řítila velkou rychlostí a ničila kameny, které jí stály v cestě. Mlasknu jazykem a aniž bych vytáhl ruce z kapes, vypustím vlnu temné magie, která narazí do té, která na mě mířila a zcela ji zastaví. Znuděně se zadívám na tvora, který ji vyslal, byl to velký, démonický vlk, s dlouhýma ušima a rohy. Mohl být zhruba stejně vysoký jako já, díval se na mě bíle zářícíma očima a cenil ostré tesáky. Nejvíce mě však zaujme to, jak z některých míst na jeho těle jakoby sálala temná mlha, kterou byl také tvořen i jeho ocas. Věděl jsem, že mě zavolal právě tento tvor. Vlk zavrčí, než se proti mě vrhne, povzdechnu si a když byl jen kousek ode mě, vyšlu proti němu silnou vlnu temné magie, která ho odmrští dozadu. V mžiku jsem byl u něj a přišlápnu mu krk k zemi.
    "Nemám moc dobrou náladu, co jsi zač?" zavrčím na něj podrážděně a vlk zasípe. Přestal vypadat agresivně a tak z něj slezu a uskočím trochu dozadu, kdyby si to náhodou rozmyslel.
    "Jsi silný," vydechne, než se rozkašle. Nadzvednu obočí, sice jsem na něj mluvil, ale až tolik jsem nečekal, že se mi dostane odpovědi.
    "Nebo ty slaboch. Kdo jsi, co chceš, proč jsem tady?" zeptám se ho arogantně a založím si ruce na prsou. Vlk se zamračí, než se posadí a propálí mě nehezkým pohledem, v tu chvíli popustím uzdu své magii a spokojeně sleduji jeho ohromený výraz, než trochu sklopí hlavu. Teď si snad uvědomí své místo.
    "Jmenuji se Ash, jsem Asmodian a potřebuji tvou pomoc," odpoví mi konečně. Nakloním hlavu na stranu a zkoumavě si ho prohlédnu. Absolutně jsem netušil, co by po mě mohl chtít.
    "Balaur. S čím?" představím se a pobídnu ho k tomu, aby mluvil. Začne mi vysvětlovat můj sen a to, co se na lidský svět chystá, poslouchal jsem ho a nakonec si povzdechnu. Tohle... By mohl být opravdu velký problém. Chvíli jsem zamyšleně stál na místě, než propálím Ashe pohledem.
    "Co mám dělat?" zeptám se a všimnu si, že se velkému vlkovi výrazně ulevilo.
    "V lidském světě je několik míst, kde začala temná magie prosakovat, potřebuji, aby jsi je našel a pomocí surové magie uzavřel. Díky značce by jsi měl temnotu hravě najít," sdělí mi, jen přikývnu, než si bez dalších slov otevřu portál do lidského světa. Neptal jsem se, proč to neudělá sám. Bylo mi jasné, že by v lidském světě přitahoval až moc pozornosti.
    Stál jsem v lidském světě a má značka začne opět hřát. Vedla mě na určité místo a když dorazím, všimnu si pod závojem temnoty jakési trhliny, ze které sálala temná energie. Nebyla to démonická temná magie, byla to... Prostě temnota, která mi naháněla husí kůži. S povzdechem natáhnu k ní ruku a nechám svou zelenou magii zaútočit proti trhlině, která se začne pomalu zavírat. Jakmile jsem měl hotovo, vznesu se pomocí levitace do vzduchu a zamířím na další místečko. Takových v Atreii najdu ještě osm a tak se asi po hodině vrátím do podsvětí. Při vytváření portálu ucítím, jak se má značka aktivovala a když projdu, k mému překvapení se objevím přímo před Ashem, který překvapeně zamrká.
    "To už jsi zpátky?" vydechne a tak pokrčím rameny a arogantně se ušklíbnu.
    "Bylo to až příliš jednoduché," odpovím a vlk dostane tik do oka, který jsem absolutně neřešil.



    Třetí úkol 3946849218
    Třetí úkol 3958390022
    Třetí úkol 3951523327

    Sponsored content

    Třetí úkol Empty Re: Třetí úkol

    Příspěvek pro Sponsored content


      Právě je 17/10/2019, 03:13