Soukromá TRPG = Textová Role Play Game


    Druhý úkol

    Admin
    Admin
    Admin

    Posts : 201
    Join date : 26. 04. 17

    Druhý úkol Empty Druhý úkol

    Příspěvek pro Admin za 25/4/2018, 07:58

    Od noční můry uběhlo už několik dní a zdá se, že se vše vrátilo do normálu, až na neznámou značku, která na vašem těle přetrvává. Jednoho dne začne zcela bez příčiny pálit a ucítíte jakési magické pouto, jako by vás k sobě něco volalo. Tomuto volání můžete odolávat, ale každou hodinou, každým dnem bude silnější a silnější. Nakonec tímto poutem budete přeci jen nuceni jít hledat tvora, který je propojen se značkou na vašem těle.
    Oheň - říše ohnivého Asmodiana není pro nikoho procházkou růžovým sadem. Velké množství agresivních bestií vás rozhodně nenechá jen tak projít
    Vítr - Ferael se již několik měsíců snaží vzdušného fénixe ulovit a zotročit pro sebe. Bohužel se k němu dostali první
    Elektřina - na cestě pouští se dostanete do písečné bouře, která již připravila o život nejednoho démona
    Země - hledání vás zavede do hlubokého lesa v Atreii, kam většinou žádní lidé, ani jiné bytosti nechodí. Tento les působí spíše jako jakési přírodní bludiště a rozhodně není jednoduché se zde vyznat
    Voda - pouto vás zavede k jezeru u Atreii, přesněji tedy do samotného jezera. Čím hlouběji jste, tím je větší šance, že narazíte na nějakou bestii. Musíte najít podvodní jeskyni, která na vaší cestě bude jediným místem, kde je vzduch
    Slunce - vaše pátrání vás povede do samotného nebe, tedy spíše do jeho okrajových částí, které již nejsou obydlené a místní bestie zcela zešílely a podlehly temnotě. A rozhodně vás na svém území uvidí nerady
    Měsíc - značka a pouto je aktivní pouze v noci, zavede vás do lesů okolo Atreii, kde ucítíte přítomnost tvora, který vás sleduje. Jen tak snadno se však neukáže, nechá vás bloudit lesy, ale rozhodně své hledání nevzdávejte... Možná ho zkuste svými slovy přesvědčit, aby se ukázal
    Temnota - Temný Asmodian vám rozhodně nic neulehčí. Vybere si místo, na které je opravdu těžké dostat, místo plné přírodních nástrah a nebezpečí. Možná se i on sám rozhodne vám cestu ztížit. A boji se rozhodně nevyhnete
    ??? - pouto vás nikam nevolá, je to, jako by jste cítili něčí přítomnost hned vedle vás, nebo spíše všude okolo. Tohoto tvora nebude těžké najít, spíše donutit, aby se ukázal. Rozhodně to však neudělá nikde, kde bude komukoli na očích
    Boj - Asmodian sice sídlí přímo v Atreii, ale svému vybranému se neukáže jen tak snadno. Zahlédneš postavu zahalenou v plášti na střeše budovy, která rázem zmizí. Dokážeš s ním držet krok?

    V tomto úkolu by jste s vaším Asmodianem neměli ještě mluvit, ukončete příběh v momentě, kdy daného Asmodiana uvidíte. (Až na vzdušného, toho musíte zachránit) Můžete přidat jeho popis z pohledu vaší postavy a co si o tomto tvorovi myslí, nebo to můžete nechat na další úkol.


    Naposledy upravil Admin dne 26/7/2018, 13:34, celkově upraveno 1 krát
    Kael Kuroshi
    Kael Kuroshi

    Posts : 313
    Join date : 02. 02. 18

    Druhý úkol Empty Re: Druhý úkol

    Příspěvek pro Kael Kuroshi za 26/4/2018, 13:03

    Už to bylo pár dní, co jsem viděl onu noční můru a stále jsem nepřišel na to, co znamenala a navíc jsem nepřišel ani na to co je zač ona magická značka, kterou jsem nedokázal jakýmkoli způsobem odstranit ze svého těla.
    Zrovna jsem vylezl ze sprchy, když jako by se mi něco otřelo o vědomí. Okamžitě jsem se zarazil a zpozorněl, ale bylo to zase pryč. Nevycítil jsem ani náznak po magii, nebo nezvaném hostovi a tak jsem se obléknul, najedl a šel ven s úmyslem si zatrénovat magii. Šel jsem až ke skalkám, které byly kus za Atreiou a tak jsem, jakmile jsem opustil Atreiu, použil k rychlejšímu přesunu i schopnosti Evade. Když jsem ke skalkám doběhl, na chvíli jsem si musel sednout a počkat než se mi uklidní srdce a dech, jenže sotva se tak stalo, znovu jsem ucítil jako by se mi něco otíralo o mysl. Tentokrát to bylo o něco silnější a já uslyšel něco jako hlas… hlas, který ke mně volal a volal o pomoc. Znovu jsem se zaměřil na své okolí a znovu jsem nikoho necítil, ale to už jsem si všiml, jak mi vychází zpod trička bílá záře. Chytil jsem jedním prstem okraj výstřihu svého trička a natáhnul ho od těla, abych se mohl podívat, že to co tam září je značka ve tvaru bílého pírka na mém hrudníku. Když jsem se na ni teď soustředil, došlo mi, že nejen září, ale jako by dokonce i lehce hřála a v tom se znovu ozval ten hlas, tentokrát jasněji a zřetelněji. Volal mě za sebou, potřeboval pomoc a já všiml, že pokaždé co hlas promluví, záře znamení se o něco zesílí. Znovu jsem se tedy zaměřil na to znamení, na magii v něm a ponořil se do ní. Jen jsem to udělal, ucítil jsem, jak se mi v ruce shromažďuje nemalé množství magické energie, která jakmile jsem zvedl ruku, vystřelila přede mě, kde zůstala ve tvaru koule vyset ve vzduchu. Koule magické energie se pak zmáčkla do tenkého kruhu, a vypadala skoro jako kulaté zrcadlo, ve kterém se však neodráželo nic z tohoto světa. Co jsem viděl na druhé straně, byly vysoké skály, do kterých narážel silný vítr a já ucítil, jak mě magická značka nabádá, abych přišel blíž. Udělal jsem tedy krok kupředu a natáhl ruku. Konečky prstů jsem zastavil sotva milimetry od toho prapodivného zrcadla a kopíroval jimi jeho obvod. Nakonec mi to ale nedalo a tak jsem se ho dotknul, moje prsty prošli přímo skrz a na druhé straně do nich narazil silný vítr. Prostrčil jsem zrcadlem ruku až po zápěstí abych si byl jistý a nebylo pochyb o tom, že díky značce na mém těle jsem byl nějak schopný otevřít portál do mě neznámých míst.
    Když se znovu, ještě naléhavěji ozval ten hlas, neváhal jsem ani chviličku a proskočil skrz celý. Okamžitě se do mě opřel vítr, strhl mě stranou a tak jsem našel nějaký kousek skály, za který bych se před ním mohl schovat. Když jsem se konečně schoval před větrem, mohl jsem se pořádně rozhlédnout po svém okolí. Byl jsem někde vysoko na strmých skalách a všude kolem byl jen holý kámen a ani jediný kousek zeleně. Znovu jsem ucítil, jak mě znamení táhne, abych šel dál, dál směrem vzhůru a tak jsem se zaštítil temnou magií před neustávajícím větrem a vydal se po skalách vzhůru. Za pomocí schopnosti Evade jsem skákal z kamene na kámen, než jsem se dostal na místo, kde mě značka táhla přímo skrz skálu. Chvíli jsem se zmateně rozhlížel, jestli by nešla nějak obejít, než jsem se jí vydal blíže prozkoumat. Po chvíli kráčení kolem a zkoumání jsem si všiml, že jedna část skály je pouhá iluze a dá se projít přímo skrze ni a tak jsem se nadechl a prošel iluzí. Na druhé straně mě čekal tunel, na jehož konci bylo malé světlo, za kterým jsem se vydal. Jak jsem se přibližoval, světlo se zvětšovalo a začal jsem vnímat hned několik zvuků, ze kterých se nakonec staly něčí hlasy, které pokřikovaly jeden na druhý a šum vody.
    Když jsem se přiblížil k východu z tunelu, trošku jsem zpomalil a opatrně z něj vykouknul. Pohled, který se mi naskytnul, mě naprosto ohromil. Obrovská jeskyně plná slunečního světla, i přesto že byla uzavřená stropem, vysoká tráva, stromy a jezero s vodopádem. Jenom jsem tam stál, naprosto paralyzovaný tím objevem a nezmohl se na jediné slovo. Pak jsem ale znovu uslyšel ty hlasy a všiml si, že patří skupině démonu, kteří pobíhali na okraji jeskyně kolem něčeho, co vypadalo jako magická síť. Napočítal jsem celkem pět démonů, v kruhu kolem sítě a každý z nich držel v ruce jeden krystal, ze kterých se ona síť formovala. Značka se znovu ozvala a táhla mě přímo k té síti a mě došlo, že ať mě volalo o pomoc cokoli, právě teď to je v té síti a vzdoruje z posledních sil. Opatrně jsem se začal přibližovat ke skupince démonů, abych se mohl podívat, co se vlastně snaží chytit, ale když jsem došel dostatečně blízko, myslel jsem si, že špatně vidím. Vypadalo to jako by se snažili polapit samotnou bouři, jak se vzduch uvnitř sítě zuřivě bránil a chvíli vypadal jako tornádo a v další chvíli jako vichřice foukající do všech směrů. Ať se však uvnitř magické sítě dělo cokoli, skrze její otvory neprošel ani slabý vánek. Jak se síť pomalu stahovala, chvílemi se mi zdálo, že jsem v zuřícím větru zahlédl se mihnout pár pírek, či oči, které jakoby plály zlobou a žádaly o pomoc zároveň. Ještě chvilku jsem si měřil démony pohledem, než jsem usoudil, že démon nejblíž ke mně bude nejsilnější a mohl by s ním být problém, kdežto zbytek byl hrozbou, pouze pokud bych musel bojovat se všemi zároveň. Ať jsem se plížil sebelépe, nebylo možné se k démonovým zádům přiblížit víc než na čtyři metry, aniž by si mě ostatní všimli a pokud bych na něj na tu vzdálenost použil magii, vycítil by ji a já bych ho nebyl schopný zabít jediným útokem. Já ho však potřeboval zneškodnit okamžitě, jinak jsem neměl šanci zachránit cokoli, co mě sem volalo. Pak jsem se však zarazil a poprvé za dobu co jsem byl na tomto zvláštním místě, jsem si všiml nezvykle vysoké koncentrace temné magie v okolí a doufal jsem tedy, že si přes ni té mé nestihne všimnout. Během jediné vteřiny jsem si kolem ruky vytvořil čepel z temné magie, skočil až za démona pomocí Evade a zabořil mu ruku po loket do zad. Abych si byl jistý, že je opravdu mrtvý, použil jsem kolem ruky schopnost CounterForce a tělo démona zevnitř rozerval na dvě poloviny.
    Nejsilnější démon byl očividně také vůdce, jelikož po jeho smrti ostatní démoni zaváhali, jako by si nebyli jistí, jestli se na mě mají vrhnout, nebo nadále držet magickou síť. Toho zaváhání jsem využil, rychle vyvolal Shadow Puppet a vrhl se na dalšího démona, zatímco moje loutka se vrhla na toho na druhé straně. Loutce se povedlo svými drápy roztrhat dalšího démona, ale ten, na kterého jsem mířil já, se na poslední chvíli rozhodl zahodit krystal na zem a krýt se před přicházejícím útokem. Napřáhl jsem se rukou s čepelí z magie a démon zvedl ruce napuštěné magií k obličeji, jenže jakmile si tím zakryl výhled na mě, já se napřáhl druhou rukou a udeřil ho pěstí do břicha a pomocí CounterForce ho nechal odletět až do démona, který stál o kus dál, který také zahodil krystal, ale místo aby démona letícího na sebe chytil, ho jen silným kopem odrazil jiným směrem. V tu chvíli už krystal udržující magickou síť držel pouze jeden démon a tak se i přes veškerou jeho snahu začala síť znovu rozpínat a povolovat.
    „Jestli nechcete také zemřít, okamžitě odejděte“ křikl jsem na démona před sebou, ale ten se pouze zamračil a křikl na mě „lepší zemřít tady, než se vrátit za Lordem Feraelem s prázdnou“ a vrhl se směrem ke mně. Zůstal jsem stát na místě, zatímco má loutka mířila k poslednímu z démonů, který držel krystal, a když byl démon u mě a vystřelil mi nohou k boku hlavy, jen jsem zbrzdil jeho kop pomocí CounterForce, zachytil nohu do ruky posílené temnou magií a ušklíbl se. Pak jsem znovu aktivoval CounterForce, ale tentokrát pouze z prstů, které jsem měl pevně sevřené kolem jeho kotníku a kompletně mu ho rozdrtil. Poté jsem pustil jeho nohu, aktivoval Auru Strachu a znovu řekl „pokud nechceš zbytečně zemřít, okamžitě seber svoje kumpány a odejděte“ naprosto mě dostalo, když se démon pouze ušklíbnul a znovu na mě zaútočil. Očividně musel mít z toho Lorda Feraela takový strach, že má Aura Strachu na něj absolutně neúčinkovala. Z jeho útoku šlo však vidět, že už mu nejde ani tak o boj jako spíš o rychlou smrt a tak jsem se pouze vyhnul jeho útoku a rychlým pohybem mu setnul hlavu.
    Rozhlédl jsem se kolem, a když jsem uviděl, jak moje loutka zuřivě mlátí do magické bariéry kolem posledního démona, ale nedokáže na ní udělat ani škrábnutí pomalu jsem se k němu vydal a své loutce nařídil dorazit démona, který se právě svíjel v bolestech nedaleko od nás po tom, co ho zasáhl útok ode mě a kop jeho společníka. Pomalu jsem přišel až k magické bariéře a sledoval démona, jak se zavřenýma očima upírá veškeré své soustředění k udržení bariéry kolem sebe a magické sítě, která už byla roztažená do obrovských rozměrů. Zajímalo mě nakolik silná je má magie v porovnání s démonem, který tak věřil své bariéře a tak jsem změnil magii, která tvořila kolem mé ruky čepel na něco jako rukavici a načerpal do ní co nejvíce magie, než jsem s ní vší silou udeřil do bariéry před sebou. Bariéra chvíli odolávala, ale když jsem přidal další magickou energii do svého útoku, povolila a má ruka prošla skrz až do boku démona, kde hlasitě křuplo, a pod silou útoku se svalil na zem. Přesně ve chvíli kdy démon pustil krystal, síť se rozletěla a vypustila veškerý zuřící vítr, který do teď držela na jednom místě. Vítr s námi hodil neuvěřitelnou silou a letěli jsme přímo na stěnu kus za námi, ale mé tělo jako by vítr uchopil, začalo zpomalovat a ve chvíli kdy démon narazil do skály a padl mrtvý k zemi, já už pomalu letěl znovu unášen větrem na místo, kde ještě před chvílí byla magická síť. Tam mě vítr opatrně postavil na zem a já sledoval, jak se tornádo přede mnou pomalu uklidňuje, až se zastavilo úplně a odhalilo majestátného tvora, který víc než cokoli jiného připomínal spojení sněžné sovy a fénixe, ovšem v asi třímetrové velikosti. Byl překrásný, a i když z něj šla částečně hrůza, když jste se mu podívali do očí, věděli jste, že vám bez dobrého důvodu neublíží. V jeho očích byla vidět moudrost a laskavost a způsob jakým si mě prohlížel, ve mně vyvolával pocit, že mi vidí až do nitra duše.





    Druhý úkol Kael_p10
    Druhý úkol Kael_p11
    Ariana Rose
    Ariana Rose

    Posts : 92
    Join date : 14. 03. 18

    Druhý úkol Empty Re: Druhý úkol

    Příspěvek pro Ariana Rose za 27/4/2018, 21:13

    Už víc jak týden se mi stále dokola a dokola vrací útržky oné noční můry. Je to k nevydržení. Víc jak týden jsem se pořádně neprospala. Co já bych teď dala za pár nocí bez té noční můry? A ta značka. To byla živoucí připomínka toho, že to není vymyšlené. Že se mi to nezdálo. Zároveň mě ale začaly pronásledovat sny o lesu. O stromech, které mi uhýbají a zastupují cestu, jako by mě záměrně někam směřovaly. Vždy zkouším projít bludištěm v lese jinou cestou a vždy mě stromy, kořeny, listí i tráva navedou na tu samou. Na tu jedinou cestu, která vede skrz celý labyrint až k... K čemu? K cíli, ale co je ten cíl? V tomhle úseku snu se vždy probudím a ptám se sama sebe, jestli to byl sen, nebo další noční můra, která mi nedá jen tak pokoj.
    Cokoli jiného bylo naprosto obyčejné, naprosto normální. Nic zvláštního nenaznačovalo, že by se k městu hnala temnota a chtěla ho spolknout, ani že by se v lese schovával labyrint, který ukrývá něco...pradávného. Ano, to slovo dokonale označovalo pocit, který ve mně vyvstával, když jsem ve snech došla na konec labyrintu. Číhalo tam něco vskutku pradávného. Něco... Ale co? To byla ta otázka, která mě provázela na každém kroku. Vše se vrátila k normálu, kromě mě. Já to nedokázala. Vzdálila jsem se bratrovi, ale i své sestře. Ani jedna z nás to nenesla dobře, ale já musela zjistit, co to bylo za noční můru. Hledala jsem kohokoli, kdo by mi to mohl říct. Kohokoli, kdo by mi řekl, jak a co udělat, abych své sourozence uchránila před osudem, jenž mi byl ukázán v oné noční můře.
    A pak, jako odpověď na mou otázku, se ozvalo... to něco. Věděla jsem, že mě něco volá - něco pradávného. Něco, co na mě čekalo na konci labyrintu a nyní mě to volalo. Vábilo mě to k sobě, jako třpytky vábí rybky, volalo mě to, jako vítr volá na lesy i louky. Svádělo mě to, jako svádí nahé ženské tělo muže. Nedokázala jsem tomu odolat. A ani jsem nechtěla. Znamínko začalo zeleně pulzovat na mé kůži v podvečer, když se začalo stmívat. A po chvíli začalo i pálit, jako bych se opařila horkou vodou, ale jen krátce. A pak jako by za něj někdo zachytil háček. Chytil svou rybku a tahal mě pomocí něj k sobě. Nenápadně jsem se vytratila z domu a nevinným vysvětlím, že si jdu zaběhat. Svým způsobem jsem nelhala. Hned, jakmile jsem proběhla v lidské podobě kolem posledních domů města, už jsem se měnila do vlčí podoby. Bylo mi jedno, kolik lidí mě uvidí, ale neviděl mě nikdo. Doběhla jsem co nejrychleji až k lesu a uháněla jsem dál a dál, kam mě to pouto táhlo. Přeskakovala jsem padlé kmeny a běžela dál a dál. Nořila jsem se do samotného srdce lesa, kam si snad žádný tvor netroufl, ale já tam musela. Táhlo mě to tam. Ale když jsem doběhla dost daleko, dost do hloubi lesa, naprosto jsem se zarazila a ztuhla. Opravdu se přede mnou rozprostřelo bludiště stromů, keřů a bohové ví čeho všeho, jako v tom snu. Ale tentokrát se mě žádná rostlina nepokoušela navést, nechali na mě, ať si cestu vyberu. A já si vybrala důvěřovat tomu..prastarému něčemu. Krůček po krůčku, opět v lidské podobě, jsem procházela labyrintem a snažila se vzpomenout si na každičký moment noho snu. *Kam mě to ty rostliny táhly? Doleva nebo doprava? Rovně nebo zahnout?* Na každém kroku jsem váhala. Ten sen, který jsem do dnešního poledne měla v mysli vypálený jako cejch, byl náhle vzdálený a mlhavý - neurčitý. Jako by tu snad bylo něco, co nechce, abych bludištěm prošla. Něco co mě mate a vede špatným směrem. Jenže jak teď poznat, co z toho je správné? Co z toho je dobré?
    Prošla jsem užší chodbičkou a stanula opět před rozcestím. Něco mi říkalo, ať jdu rovně a něco jiného zase ať jdu doleva. Jiné možnosti jsem tedy ani nepromýšlela a zkusila jít cestou doleva. Podezřele dlouhou dobu se neobjevilo další rozcestí, už mi to začínalo připadat zvláštní, když v tom se za dalším ohybem vynořil rozzuřený medvěd. Nebyl obyčejný, byl dvakrát tak velký, srst měl prorostlou lišejníkem a drápy slizké od...jedu? Rozhodně smrděly ať už to bylo cokoli v čem si je vymáchal.
    Vytřeštila jsem na něj oči a o pár kroků odstoupila, jenže to medvěda rozčílilo a vrhl se po mně. Otočila jsem se a utíkala, co mi nohy stačily, a jen co jsem proběhla křižovatkou, uvědomila jsem si jednu věc. Jestli se teď nechám ztrhnout strachem, budu před medvědem utíkat bludištěm. V nejlepším případě se ztratím a doběhnu do slepé uličky, kde mě zabije. V tom nejhorším mě bude hnát do náruče něčeho ještě horšího. I tak jsem proběhla křižovatkou rovně a pamatovala si, že až se budu vracet, musím doprava, abych šla zase po té správné cestě. Ale teď... Proměnila jsem se do vlkodlačí podoby a prudce se otočila. Tahle chodba byla už dost široká, abych se i ve vlkodlačí podobě medvědovi na poslední chvíli vyhla. On ale zastavil o pár metrů dál a postavil se na zadní. Byl asi stejně vysoký jako já. No, možná o pár stop větší. Naprázdno jsem polkla a rozhodla se použít i svou magii abych ho oslabila. Zaměřila jsem se na něj a když se na mě znovu vrhl, vyskočila jsem na nejbližší strom a na jeho větvi se zhoupla tak, abych dopadla na jeho hřbet. Povedlo se! Ohnal se po mě drápy, ale já se mu zakousla zezadu do krku. Zasáhl mě do zad a udělal mi tam ošklivou ránu i když ne hlubokou. Ale já jeho krk nepouštěla. Stále jsem ho držela v zubech a tiskla víc a víc a přelévala jsem do medvěda dvou magii jako tikající bombu, která ho zevnitř pomalu trhala na kusy. Magie působila pomalu, ale medvěd krvácel a to dost. Zmítal se tedy ještě deset minut, než padl mrtvý k zemi. Určitě to nebyl obyčejný medvěd, toho by bylo snazší zabít.
    Proměnila jsem se zase zpět do lidské podoby. Dvě věci, které mi teď nebyli příjemné mě ale nezastavily. Byla jsem nahá, při přeměně na vlkodlaka jsem roztrhala své oblečení, takže jsem teď šla labyrintem dočista nahá. Ta druhá a horší věc byla ta, že mi na zádech u boku krvácela drobná rána od medvěda, a mé tělo vstřebávalo ten slizký hnus, který měl na drápech. Než jsem došla zpět k té křižovatce, už se mi motala hlava. Ale já se nutila jít dál, zavřela jsem oči a jen je sem tam otevřela. Jinak jsem se nechala vést. Tím prvním hlasem, který mě dovedl až sem, ne tím, který mě zavedl za medvědem. Bylo obtížné je rozeznat. O to víc, když se mi jed dostával do žil dál a dál, ale já to musela dokončit. Musela jsem dojít až na konec.
    Trvalo dlouho, než jsem celým lesním bludištěm prošla, opravdu dlouho, obzvlášť, když pouto, které mě celou dobu, ustoupilo a povolilo, jako by sem nedosáhlo. Jako bych byla moc daleko a zároveň moc blízko. Stejně se chovalo i to druhé něco, které mě chtělo zabít a uvěznit v bludišti. Ale to to jen předstíralo, kdyby chtělo, mohlo by být silné a táhnout mě kam se mu zlíbí, jenže to bych pak snadno rozeznala, které pnutí je které.
    A pak... Přišel konec. Prošla jsem celým labyrintem a na konci opravdu čekalo něco pradávného a mocného. Starého možná jako samotný les. Byl to tvor, malý tvor připomínající lišku, ale byl černo šedý a na hřbetu mu vyrůstala tráva a možná pár kvítků. Uši měl větší než mívají lišky, jako by jimi poslouchal každé šustnutí v lese a místo ocasu měl cosi, co připomínalo kořeny. A pak tu byly jeho oči. Malé, bystré, chytré, starodávné... Našla bych určitě mnoho přívlastků, které by se k nim hodily. Všechno to vyzařovala ta černočerná korálkovitá očka, jejichž barva jako by se skládala ze všech barev lesa. Jako by se v nich odrážel celý les.
    Padla jsem před oním tvorem na kolena a musela se zapřít rukama o půdu pod sebou, abych sebou nesekla úplně. Naprosto jsem zapomněla na své zranění i na to, že před tím tvorem klečím dočista nahá. V ten moment existoval jen on a já. "To tys mě volal, co jsi zač?" Vydechla jsem sotva slyšitelně a při každém slově mě bodlo v plicích, v zádech, jak o sobě dávala znát ranka na mých zádech.
    Mikoto
    Mikoto

    Posts : 424
    Join date : 31. 03. 18

    Druhý úkol Empty Re: Druhý úkol

    Příspěvek pro Mikoto za 28/4/2018, 21:59

    Bylo to už pár dní od doby, co se mi zdála ta hrozná noční můra. Dělal jsem, jako by nic, ale občas, když jsem zavřel oči jsem stále viděl temnotu, jak se ke mně natahuje. Začal jsem to připisovat strachu z toho, že se ze mě stane temný anděl, i když... Ne, toho jsem se nebál, bylo by mi to jedno. Jen bych... Se bál že pak svou přítomností budu ubližovat Nysse, tedy spíš, že budu v bojích nechtěně přivolávat Ninu. Prohrábnu si rukou vlasy a zvednu se s tím, že jdu trénovat, když mě začne pálit rameno. Podívám se na něj a když si vyhrnu rukám, všimnu si, že fialová značka připomínající blesk lehce zářila. Cítil jsem něčí přítomnost, která mě k sobě lákala, měl jsem nutkání někam jít, ale nedokázal jsem přesně říct kam. Zůstanu překvapeně stát na místě, ale nehodlal jsem nikam chodit, odsunu toto volání někam stranou a rozhodnu se ho ignorovat. A trénink mi s tím jistě pomůže.
    Bylo to už pár dní od toho, co mě značka začala pálit. A pálila pořád. Nyssa si všimla podivné magie, ale ani já ji nedokázal vysvětlit. Co jsem ale věděl bylo, že nutkání jít pryč, následovat to volání bylo stále silnější. Znamení na rameni také pálilo čím dál víc a začalo být i bolestivé. Často jsem se kvůli tomu budil a začal jsem mít sny o místě, na kterém jsem nikdy nebyl. Byla to jakási poušť, ale nevypadala, že by byla někde v lidském světe. Muselo to být magické místo. Občas jsem viděl pronikavé, nafialovělé oči, které mě sledovaly, ale nic víc. Pomalu mi docházelo, že tomu neodolám, že je to pouto silnější než má vůle. Pomalu se postavím na nohy, připadal jsem si malátně, vnímal jsem jen pouto, které mě k sobě volalo, ale netušil jsem kam. Najednou se však přede mnou otevře portál. Portál do jiného světa. Zcela jiný než ten, který jsem znal. Než ten do nebe. Ne, tohle byl portál do podsvětí. Párkrát zamrkám a zavrtím hlavou. Ne. Tam nejdu.
    Magická značka mě neustále tahala k sobě, nešlo to vydržet, ale odmítal jsem odejít do podsvětí. Netušil jsem, co tam na mě čeká a rozhodně jsem tady Nyssu nechtěl nechávat. Šance, že se nevrátím, byla velká a já to nechtěl riskovat. Jenže jsem věděl, že tohle jen tak v tichosti nepřetrpím. Bylo to čím dál horší. Ale byl tady i jiný způsob. Musel jsem se obrátit na jednu čarodějku, která žila v lese na druhé straně Atreii, získal jsem od ní jakýsi amulet, který by mě měl ochránit před temnou magií a poté už jen zbývalo soustředit se na magickou značku a brzy se přede mnou opět objevil portál. Tentokrát jsem do něj bez zaváhání vstoupil a hned jsem ucítil jakousi úlevu, když jsem se přiblížil k tomu, co mě volalo. Chvíli mě obklopovala pouze temnota, než se objevím v podsvětí, než se však stačím rozkoukat, zjistím, že se mi portál otevřel několik desítek metrů nad zemí a velmi rychle jsem padal k zemi. Překvapeně zamrkám a okamžitě chci roztáhnout křídla, jenže... Jsem žádná neměl. Padal jsem velkou rychlostí k zemi a netušil co dělat, jen jsem se obklopoval magií, abych zmírnil svůj pád, když mě najednou něco chytí za nohu. Než se však vůbec stačím podívat, co to bylo, sotva ten trochu zbrzdí můj pád, vyhodí mě do vzduchu. Viděl jsem jen jakási opeřená křídla, ale jinak se se mnou točil celý svět. Hned na to mě tvor znovu chytí, než mě zase pustí. jenže tentokrát ihned dopadnu na písčitou dunu, do které zapadnu a než se vyhrabu, tvor je pryč. ještě chvíli jsem se rozhlížel, všude, kam jsem dohlédl byl písek, písčité duny se táhly do všech směrů a já opět začal cítit to magické pouto, které mě k sobě táhlo. Ale už ne tak silně, značka jen trochu hřála. Tentokrát jsem následoval, rozhodnut najít to, co mi otravuje život.
    Už nějakou dobu jsem bloudil pouští, pražilo na mě slunce a hrdlo jsem měl vyprahlé. Přesto jsem šel, jak nejrychleji jsem mohl, jelikož jsem měl za zády písečnou bouři. Byla jako neprostupná stěna, která se každou minutou blížila a už teď jsem cítil silné poryvy vzduchu, které jsem od ní cítil. Rozhodně jsem nechtěl skončit v ní, ale zdálo se, že to bude nevyhnutelné. V dálce si všimnu jakýchsi skal, doufal jsem, že se k nim stihnu dostat, abych se tam skryl před bouří. Rozběhnu se tedy pouští, ale bouře byla čím dál blíž. Písek létal všude okolo mě, dostával se mi do oka, do oblečení... A to jsem byl jen na kraji bouře. Rozhodnu se použít magii vytvořím kolem sebe jakési pole vibrací, které byly pouze v mé bezprostřední blízkosti a odpuzovaly vše, co se dostalo moc blízko. S větrem ani pískem jsem už neměl problém. Necítil jsem ho, ale to nemělnilo nic na skutečnosti, že jsem vůbec nic neviděl. Pokračoval jsem dál v cestě, snažil jsem se jít stále rovně směrem ke skalám a po pár minutách cesty se mi k nim podaří dojít. Tedy spíše málem narazím do jednoho z kamenů, který měl stejnou barvu jako písek a najednou se přede mnou vynořil. Začnu šplhat nahoru, magie mi rychle ubíhala, nebylo to zase tak strašné, ale chtěl jsem si ji šetřit, vůbec jsem totiž netušil, co mě ještě čeká. Po pár minutách bloudění se mi podaří najít jakousi jeskyni, do které vejdu a oddechnu si, když se dostanu do závětří a pryč od všeho toho písku. Zruším ochranou bariéru kolem sebe a natáhnu ruku, kterou obklopím plameny, abych v tmavé jeskyni něco viděl. Co však spatřím se mi vůbec, ale vůbec nelíbilo. Byl to jakýsi obrovský, démonický škorpion, který na mě zasyčí a ožene se ostrými klepety. Uskočím stranou a hned na to se musím vyhnout bodci na konci ocasu, po kterém stékal jed. Uskočím stranou před jeho dalším útokem, než máchnu rukou, ve které jsem měl oheň jeho směrem a vyšlu ohnivou vlnu, která ho pohltí. Stále jsem se ale ostražitě díval na běsnící plameny, ze kterých se škorpion po chvilce vyřítí nezraněn. Chňapne po mě klepety, ale vyskočím mu na hlavu a vší silou ho do ní udeřím. Jeho kůže, tedy spíš pancíř byl však natolik silný, že jsem mu vůbec nic neudělal a neměl jsem u sebe ani žádnou zbraň. Potřeboval jsem ho nějak probodnout, ale jak? Neměl jsem však moc času na přemýšlení, když se po mě ožene ocasem. Vyhnu se ostrému bodci a v tu chvíli mě to napadne. Obalím svou pěst vibracemi ve velké koncentraci a ještě převedu část své magické síly na sílu, než škorpióna udeřím do místa, kde se jeho ocas napojoval na ostrý bodec, který odletí stranou. Rychle se pro něj rozběhnu, vyhýbajíc se klepetům zuřivé bestie, uchopím bodec pokrytý jedem a krví do rukou, než se rozběhnu na škorpióna a zarazím mu ho do hlavy. Bodec jeho pancířem projde jako nic a tvor se hned sesune k zemi. Povzdechnu si a unaveně se posadím o kus dál opřeny zády o stěnu. Venku stále řádila hlasitá bouře a tak jsem nechtěl jít ven.
    Bouře řádila několik hodin, takže jsem si alespoň stihl odpočinout, žádný další tvor v jeskyni nebyl, ale bylo v ní dost vlhkosti a podařilo se mi najít malý podzemní pramen vody, ze který protékal jeskyní a mohl jsem se z něj napít. Když bouře konečně skončí, rozhodnu se pokračovat v cestě, měl jsem pocit, že tvor, který mě k sobě volá je blízko, velmi blízko. Vyjdu z jeskyně a okamžitě si zakryji oči před ostrým sluncem, které znovu svítilo vysoko na obloze. Hned na to se ozve silné máchnutí křídel a než stačím zareagovat, něco mě chytí za ramena a vytáhne do vzduchu. Byl to nějaký obrovský tvor, chtěl jsem ho praštit, aby mě pustil, ale on to udělá sám, jen aby mě o vteřinu později se smíchem chytil za nohu. Počkat, se smíchem? Překvapeně se na tvora podívám, moc jsem z něj neviděl, ale držel mě v pařátech, měl obrovská křídla, která byla zespodu zbarvená do modra, ale jeho tělo bylo zbarveno do černo-bíla, tedy alespoň ty části, které jsem viděl. Zohne hlavu, která vypadala jako dračí a všimnu si oranžového peří, které měl na krku. A ty oči... Pronikavé oči, které jsem vídával ve snech. S překvapením si uvědomím, že tohle je ten tvor, který mě k sobě volal a momentálně nevypadal agresivně, spíš se pobaveně smál. Dostanu tik do oka a propálím tvora pohledem.
    "Postav mě kurva na zem!" zařvu naštvaně, ale když mě pustí vysoko nad zemí, okamžitě toho zalituji.
    Sangmin
    Sangmin

    Posts : 243
    Join date : 08. 06. 17

    Druhý úkol Empty Re: Druhý úkol

    Příspěvek pro Sangmin za 29/4/2018, 14:02

    Už je to pár dní, co jsem měl tu strašnou noční můru. Můru o něčem, o čem jsem nikdy neslyšel. O něčem, co jsem nikdy nečekal. Temnota na nás zaútočí? Neřekl jsem Chinminovi to, co jsem viděl. Jen něco, menší pravdu. Bylo to lepší, než abych mu řekl, jak to skutečně je. Nejhorší bylo ale skrývání značky, která se mi znenadání objevila. Pak jsem se odhodlal říci Minovi, že jsem si nechal udělat menší tetování, protože mi to připomíná moji rodinu.
    Když Minnie zase zmizel do nebe, tak jsem začal přemýšlet nad tím, co se mi zdálo, ovšem, jednoho dne večer, když jsem ulehal ke spánku, mě najednou začalo příšerně znaménko pálet. Celý pravý bok mě pálel, ale ta značka asi nejvíce. ,,Co to sakra je?“ zaskuhral jsem a přejel si po tom, kdy jsem cítil, jak to ve mně něčím vibruje. V další chvíli jsem pocítil… nával něčeho dalšího. Co to je? Magie… nějaká neznámá magie, která mi ale začala být na druhou stranu zase známá.
    Přišel jsem si jako na houpačce, chvilku, jako by to bylo jen něco cizího, ale pak se více prohlubovalo. Podíval jsem se ven z okna, kde se akorát nad Atreiou objevil Měsíc. Docela podobný značce. Znamení mě zapálelo mnohem více a já zasyčel. ,,Co to je…“ vydechl jsem zprudka, ale zamrkal překvapeně očima. Cizí hlásek nebo spíše pocit. Něco mě k sobě volalo. Něco, co jsem neznal. Proč bych měl chodit za něčím, co je tak neznámé?
    Jenže ono to bylo moc silné. Nic silnějšího jsem nezažil, horší to bylo o půlnoci, kdy jsem nemohl usnout už vůbec. ,,Takhle se nevyspím!“ zabrblal jsem, vstal a ze skříně vytáhl plášť. Oblékl jsem se do černých džínů, černé košile, hodil přes sebe černý plášť a vzal si černý klobouk, kdy jsem vykoukl ven z okna a vyšel na balkon.
    ,,Dynamite…“ zašeptal jsem a pískl, kdy jsem se podíval směrem k nebi. Sledoval jsem očima oblohu, kdy jsem najednou zaslechl šelest a spatřil jsem pegase. Usmál jsem se, ale zavřel za sebou dveře na balkón, kdy jsem si zkontroloval, že mám klíče v kapse. Pak jsem vylezl na zábradlí, roztáhl ruce a odpočítával. Ve chvíli, kdy byl pegas přesně pode mnou, jsem skočil a přistál na hřbetě koně. Dynamite frkl, stáhl uši ke krku, ale mávl křídly a já se pořádně usadil, chytil se jeho hřívy a pohladil ho, kdy jsem mu předal myšlenkou informaci, kam chci jít. Vycítil to ze mě dost snadno.
    ,,Musíme do lesa… táhne mě to tam…“ zadíval jsem se k blízkému lesu, kam pegas také letěl. Nevěděl jsem, kam přesně jít, ale věděl jsem, že někde tam něco je. Něco, co mě chce a volá mě to k sobě. Kdyby se to alespoň ukázalo! Sykl jsem, ale na louce, která rozdělovala les, pegas přistál. Ještě se kousek dal cvalem, ale pak se vzepjal a stál. Párkrát zadupal kopytem do země a rozhlédl se kolem sebe.
    ,,Klid hochu,“ usmál jsem se, sesedl, pohladil ho a nadechl se, kdy jsem se rozešel směrem do lesa. Pouto sílilo, bylo silné a já cítil, že jsem blízko. V jednu chvíli jsem si myslel, že mě něco sleduje. Otočil jsem se a… nic tam nebylo. Zamračil jsem se a sáhl si k amuletu. Co si tady se mnou hraje na schovávanou? Potřásl jsem hlavou, ale šel dál do lesa.
    Procházel jsem se lesem křížem krážem. Nic, co by mi napovědělo, co se děje. Jen, to pouto, které občas jako by zesílilo, ale pak zase sláblo. Skoro jako hraní na samou vodu a přihořívá. Pak ten pocit, že něco mě sleduje, něco někde lítá. V jednu chvíli mě vylekali netopýři, v další chvíli jsem vylekal srnky. Bylo štěstí, že žádné ze zvířat na mě nezaútočilo, jelikož ze mě cítila mága.
    Byl jsem ve spojení s přírodou, jako kdy jindy. Sledoval jsem své okolí a rozhlížel se, ale nikde nikdo nebyl. Už mě z toho chození bolely nohy, ale to pouto nepřestávalo. Volalo mě k sobě a já se podíval k nebi, kde byl Měsíc stále ve své kráse, avšak mi zacláněly koruny stromů ve výhledu. Povzdechl jsem si a šel dál, kdy jsem si dal ruce do kapes a díval se kolem.
    ,,Zajímalo by mě, co tohle má znamenat,“ vydechl jsem, kdy křoví zašumělo. Už jsem ho cítil více, to pouto. Věděl jsem, že za tím poutem něco stojí. Musel to být nějaký tvor, který se dobře skrýval a nechal mě bloudit lesem. Šikulka jedna. ,,Jsi takový vtipálek, škoda, že nevím, jak vypadáš, třeba bych tě neměl ve své hlavě jako Měsíc, co má nohy,“ uculil jsem se a šel dál. ,,Mh, víš, že je to docela pěkná procházka?“ usmál jsem se a podíval se na druhou stranu, kdy jsem podlezl spadlý strom. ,,Je tu takové ticho, zvířata spí nebo jsou někde na výpravě,“ zamrkal jsem a přejel rukou po kůře jednoho stromu. ,,A co teprve, když se rozední…“ zastavil jsem se a přivřel oči. Ten měsíc a to pálení, proč mě to pálí jen v noci. Předtím jsem cítil jen pnutí, ale dnešní noc to je horší…
    ,,Ach… chápu krasavče, ty se mi asi moc ve dne neukážeš, co?“ usmál jsem se, ale vyskočil na jeden skalní převis a rozhlédl se kolem sebe. ,,Jsi mi ty ale vtipálek, ale je fakt, že jsem se nikdy takhle dobře neprošel, čerstvý vzduch mi dělá opravdu dobře, abych pravdu řekl,“ zazubil jsem se. Posadil jsem se na něj a vydechl, kdy jsem si projel rukou po tvářích, sundal si klobouk a projel si i ve vlasech. ,,Já vím, že to je trochu divné, když to tak řeknu, ale já bych byl opravdu rád věděl, jak vypadáš. My dva… mám to znamení, protože… my můžeme být partneři?“ usmál jsem se a zadíval se po lese, kdy jsem si všiml pohybu. Zamrkal jsem a ucítil další zavolání a pocit příjemné magie uvnitř sebe.
    ,,Ty jsi ale vtipálek,“ zamumlal jsem, seskočil na zem a rozešel se tam, kde se něco mihlo. ,,Víš, je docela nefér, jestli jsi černý, tak tě opravdu nevidím. Jsi tam, kde je noc… jsi tam, kde je Měsíc? Kde jsou zvířata? Jsi spojený s přírodou?“ usmál jsem se a natáhl ruku, kdy jsem s ní přejel po dalším stromu a vydechl. ,,Víš, jestli chceš, abychom byli partneři, nebo spíše… nějakého partnera hledáš, který je vhodný, tak by ses mi mohl třeba ukázat a oba dva bychom mohli potom společně spojit síly, co říkáš?“ zazubil jsem se a protáhl se. ,,Ale chápu, asi se mi moc ukazovat nechceš, nevíš, jestli jsem silný. Jsem mág, starám se o zvířata v tomto lese,“ pousmál jsem se a rozešel se dál. ,,Mám rád přírodu, můj přítel je anděl… mám pegase a koně. Vlastníme nádherný domek, vlastně, jsem zpěvák,“ usmál jsem se a začal notovat potichu písničku, kdy někde opodál zahoukala sova.
    Když jsem skončil s písničkou, dostal jsem se k lesní mýtině, kde bylo něco pokrouceného, vypadalo to, jako by to byl strom. ,,Víš, opravdu bych byl šťastný, kdyby ses mi ukázal a společnými silami jsme mohli jít proti Temnotě, která chce zkazit svět a to, co vytvořily mocné bytosti,“ usmál jsem se. Pak jsem natáhl ruku a chtěl přejet po tom předmětu, ale ten… ten se najednou pohnul a o moji ruku se otřelo cosi teplého, jako srst zvířete!
    Překvapeně jsem uskočil, až jsem zakopl o nějaké kořeny. Zamrkal jsem očima a podíval se na zvíře, které se ke mně otočilo! Mělo to na hlavě jakési dva parohy, které se nahoře spojovaly a mezitím byly nějaké koule, zářily do oranžova. Jeho tělo bylo velké asi jako koně, ale přesto to byla spíše liška? Nebo vlk? Hleděl jsem na to s úžasem a obdivem. Tak nádherné zvíře jsem jaktěživ neviděl! Byl nádherný, druhá polovina jeho těla spíše byla šedé barvy, nebo modré? Části tam byly i bílé barvy a byla to prostě jedna velká nádhera. Vyjímal se a opravdu jsem nevěřil tomu, že zrovna s tímto zvířetem mohu já, mág, tvořit nějaké pouto. Co mě to asi bude stát? Co… ale to je jedno… on je… je prostě úžasný a dokonalý tvor!
    ,,Panebože… já snad sním… tak přeci jen… jsem tě našel,“ vydechl jsem užasle a usmál se.



    "There is no shortcut to perfection. All it takes is hard work and more hard work." Kim Jonghyun SHINee~
    Aoki
    Aoki

    Posts : 146
    Join date : 29. 04. 18

    Druhý úkol Empty Re: Druhý úkol

    Příspěvek pro Aoki za 3/5/2018, 15:47

    Obvyklé místo, ticho a tma. Zase jsem stál tam kde vždy a pozoroval zdejší království. Město bylo zahalené v temné noci a jenom měsíc zářivě svítil na město pode mnou. Přemýšlel jsem o noční můře, kterou jsem si před několika dny prošel a značka na mém zápěstí mi neponechávala klidného spánku. Něco mi našeptávalo, že není dobrý nápad o tom mluvit s někým jiným, i když jsem to nutkání chvílemi měl. Natěžko polknu a s povzdechem se posadím na kraj střechy. Nohy jsem okamžitě hodil přes její okraj a ponořil se do svých myšlenek. Dlouho jsem se snažil přijít na to, zda má ta značka co dočinění s noční můrou, kterou jsem nedokázal vymazat z hlavy. Od té doby jsem se rodičům vyhýbal a snažil se zaměstnat něčím jiným. Popravdě mi to pomáhalo, alespoň přes den, jenže pokaždé co nastala noc, pochybnosti se vraceli. Znovu jsem zvedl ruku do úrovně svých očí a v záři měsíčního světla jsem si ji pozorně prohlédl. Cítil jsem z ní jakousi neznámou magii, ale nezdála se aktivní. Bylo to něco jiného, než můj Sinx, který jsem jasně cítil na svém těle a na těle ostatních. Díky Sinxu jsem dokázal ostatní vyhledat, ať už byli kdekoli, dokud ji na svém těle ponechávali. Ale tahle značka byla jiná - byla jako mrtvá.
    Na malou chvíli zavřu oči a mou mysl opět zavalí mnoho, mnoho otázek na které jsem nenašel odpovědi. Mohlo se jednat o cizí magii, když tedy nebyla má, jenže kdo by na mě záměrně umisťoval neaktivní značku? A potom mi došlo pár věcí. Mohl to být kdokoli, mohlo se jednat o prokletí, o cizí magii, která má jakýsi časový spouštěč. Možná bych se o tom přeci jenom měl někomu zmínit. Co když to funguje obdobně jako můj Sinx? Nebo dokonce hůř? Skutečnost že mám na svém těle něco, co jsem opět nepoznával a nedokázal přečíst, něco co mohlo být s velkou pravděpodobností smrtelné... ta skutečnost byla nepříjemná a já vědě, že posedáváním a čekáním nic nevyřeším. Potřeboval jsem se projít. Jindy bych jenom dál líně posedával a přemýšlel, ale teď jsem se odrazil od okraje a z temné magie si vytvořil křídla na zádech, abych zmírnil svůj pád. Hodně rychle mě napadlo křídla napustit svou magií a brzy jsem vzlétl dál od města. Za pomocí Sinxu jsem zvýšil svou rychlost a tak jsem se brzy snesl k zemi, mimo město. Sám jsem netušil proč mi procházka vyprahlou pouští, přišla lákavější, zajímavější než sedět a pozorovat klidné, tiché město. S povzdechem jsem zamyšleně kráčel písečnou stezkou a zabral se do svých myšlenek tak moc, že jsem si ani nevšiml, jak daleko jsem se od města vzdálil. Na chvíli zavřu oči, ale nezastavoval jsem. Místo toho jsem pokračoval dál, dokud jsem nenarazil na temný les, který stál uprostřed písečné pouště z černých, mrtvých stromů. Bylo to zvláštní místo a já už teď cítil přítomnost několika temných tvorů, kteří se v jejich kořenech schovávali. Nijak jsem je však neohrožoval a tak nebyl důvod, aby se po mě hladově vrhli. Také jsem tušil, že nebudou nijak moc významní a dokud jsem o svých krocích nepochyboval, vycítili to ze mě.
    Zvědavě obrátím svou pozornost k měsíci a na malý moment mě přepadl zvláštn pocit. Takový ten pocit, jako kdyby se mi šklebil do tváře. S povzdechem si zajedu do vlasů a zasměji se svým myšlenkám. Možná jsem prostě jenom paranoidní a moc si to beru. Moc nad tím vším přemýšlím... Třeba to nemá žádný pádný důvod a je to jenom nějaký hloupý vtip někoho z království. Ne, tak to nemohlo být. Značka vypadala složitě a zdálo se mi, že na její vytvoření, byla nutná obrovská koncentrace magie, kterou jsem jedodnuše necítil. Dokazovalo to jenom jedno jediné, že ať už to byl kdokoli, nebyl nikde poblíž mě a to ani v uplynulých několika dnech. Brzy jsem se zastavil, bylo to na kraji temného pouštního lesa. Zahleděl jsem se do dálky, kde se mihalo pár stínů. S přimhouřením očí jsem brzy rozeznal pár démonů, kteří spadali pod naši vlajku. Byla to část stráží,  ale co dělali tady jsem opravdu netušil. Brzy jsem je však dohnal a bylo mi vysvětleno, že jsem na hranicích, za nimiž se skrývalo neutální území, které nepatřilo nikomu z králů. Překvapeně jsem pohlédl do tváře jednomu z démonů, který se jenom zasmál a lehce se uklonil mému titulu. Nechtěl jsem aby to dělal, bylo to ne že otravné, spíše jsem neviděl důvod toho, aby se mi klanět musel. Tenhle titul prince... měl jsem pocit, že ze mě dělá něco, co nejsem. Něco, čeho nejsem hodem. Popravdě jsem nic nedokázal, nic neudělal a nezměnil. Nechtěl jsem si respekt ostatních vydobývat jenom svým původem. Od doby co jsem viděl otcovu ničivou magii a mohl jsem ho jasně označit za nejsilnějšího démona, kterého znám, jsem pochyboval nad mnoha věcmi. Zároveň ve mě rostla jakási touha se více učit, více poznávat a zdokonalovat své schopnosti. Tvrdohlavě jsem tedy vykročil před a když jsem minul hranice, sebevědomně jsem se ohlédl za sebe. Rozhodl jsem se udělat neco pro to, abych si ten titul zasloužil. Otcův nápad o žoldáctví nebyl až tak k zahození a měl pravdu. Když se budu snažit něčeho dosáhnout, třeba se mi to jendou opravdu povede. S úsměvem jsem tedy pokračoval dál.
    Ticho a tma, jediným zdrojem světla na mé cestě byl měsíc, který mě neustále zaplavoval divným pocitem. A brzy jsem začal být opravdu paranoidní. Náhle mě přepadl velice nepříjemný pocit a tak jsem se ohlédl kolem sebe. Někdo tu byl, někdo... ale ať jsem se snažil najít dotyčného sebevíc, nikde jsem ho neviděl. Když mi kapka potu stékla po čele, uvědomil jsem si, že ten nepříjemný pocit znám. Bylo to jako kdyby se mi někdo lepil na paty, pozoroval mě svýma očima a držel se mě jako klíště. Ne, jako nějaký duch. Trochu jsem se polekal té myšlenky, že bych mohl být někým posedlý, jenže... to bych se snad dostatečně ubránil silou vůle. Nebo ne? Ne, v případě že by vůle dotyčného byla mnohem vyšší než ta má. Natěžko polknu a znovu se ohlédnu za záda. Nikdo a nic, jenom temnota z okolí a písek, který se pod poryvem větru vznesl do vzduchu a popadal mi do očí. Neohrabaně syknu a okamžitě si promnu oči, tohle mi ještě chybělo. Cítil jsem se na ráně a ten pocit něčí přítomnosti, byl silnější než před chvílí.
    "Nevím kdo jsi ani kde jsi, ale tu přítomnost rozhodně cítím," vydchnu spíše pro sebe a na chvíli zavřu oči. Přemýšlel jsem, možná bych s lepší koncentrací na magii dokázal dotyčného najít. Možná to byla má jediná šance jak mu zabránit aby mě zabil ze stínů okolo. Netušil jsem jak velkou chybu dělám, dokud jsem na sebe neumístil značku Sinxu, díky které se přítomnost dotyčného mnohonásobně zvýšila. Na malý moment jsem před sbeou zahlédl obrovské rudé oči, které během setiny opět zmizely v temnotě, ale ten smích... smích který se rozléhal do okolí, mi nahnal husí kůži. Okamžitě se zamračím a zůstanu zaraženě stát na místě. Byl tady, byl všude okolo mě, ale zároveň nikde. Ta síla se vznášela všude okolo a já měl chvíli pocit, že se mě snaží pohltit, sežrat. Váhavě udělám krok zpátky, ale hned na to se zarazím, když smích okolo ustoupí. Natěžko polknu a ucítím jakousi slabost v žaludku. Na chvíli se mi udělalo špatně, ale místo toho abych se obrátil zpátky, jsem zůstal stát a hleděl do dálky pouště, na jejíž konec jsem ani nedohlížel. Vysmívalo se mi to, ať už to bylo cokoliv, smálo se mi to a lepilo na kůži. Asi jako když se na vás nalepí pocit viny, za špatné hříchy, které jste učinili. Rozhodně se mi to nelíbilo a tak jsem odhodlaně vykročil v před a rozešel se pouští vstříc té neznámé energii, která byla všude.
    "Upřímně, někdy jsou otázky komplikované a pravda prostá..." vydechnu spíše sám pro sebe a s tím se rozběhnu napříč dlouhou pouští, směřujíc kdo ví vlastně kam. Neměl jsem určenou cestu, neměl jsem určený směr, netušil jsem kudy a kam jít. Byl všude a přitom nikde. Byl tady sem nou a přitom nebyl. Ten pocit byl frustrující... Naštvaně přimhouřím oči a čím více jsem tápal nekonečnou pouští, tím tvrdohlavěji jsem pokračoval vpřed. Pokud jsem nemohl najít žádnou cestu, žádné dveře... rozhodl jsem si najít a udělat vlastní. Poprvé jsem si za něčím opravdu stál a tak jsem se hnal vpřed za něčím a zároveň za ničím, až jsem se ocitl na jakémsi zvláštním místě, které jsem nepoznával. Jak bych taky mohl? Byl jsem někde v prdeli, někde uprostřed pouště a nemínil jsem se vrátit zpátky, dokud nenajdu zdroj toho, co mě pronásledovalo jako nějaký špatný sen.
    Pevně stisknu ruce v pěst a ohlédnu se okolo sebe. Stál jsem před jakýmsi pohřebištěm, ze kterého jsem necítil nic dobrého a značka na mé ruce, můj Sinx s aktivní magií, ještě zvyšoval hrůzné účinky tohoto místa. Temná magie se vznášela všude okolo a když se mísila s tím lepivým pocitem něčí přítomnosti, nahánělo mi to strach. Strach, který mě na malý moment paralizoval. Zároveň se dostavilo jakési uvědomění. Když už jsem došel takhle daleko, nemůžu si dovolit zbaběle couvnout dozadu nebo snad dokonce utéct. Nikdy bych se nedokázal vyrovnat lidem, které jsem toužil překonat, kterým jsem se toužil vyrovnat a tak jsem tvrdohlavě vykročil dál. Pod nohama mi cosi zakřupe a když se pod ně zadívám, uvidím lebku nějaké bestie. Ani to mě ale nezastavilo a tak jsem se pohřebištěm vydal dál.
    "Pravděpodobně se mě snažíš vyděsit, ale mám takový pocit, že mě potřebuješ, jinak by jsi se mě zbavil už dávno," zavrčím někam před sebe a neústupně se rozejdu dál. Brzy jsem si všiml neznámých run, které jsem nedokázal přečíst, ale jak jsem je tak chvíli pozoroval, uvědomil jsem si, že už jsem je někde viděl. Okamžitě mi došlo kde. Můj otec ... vládl podobnou mocí a tohle písmo, bylo úplně stejné. Znovu se zamračím, až se písečná zem pod mýma nohama zcela ztratí a já se ocitnu na jakési kamenné desce, která byla popsána všemožnými runami. V tu samou chvíli se energie kolem mě stáhne, přítomnost čehosi se na malý moment neúrpsně zvedne, dokud nevystřelí do okolí a náhle zmizí. Ten pocit... byl pryč. Párkrát zmateně zamrkám, než upřu svůj pohled před někam před sebe, kde se mi před očima tvořilo něco, co jsem nikdy v životě neviděl. Ty dvě obrovské rudé oči, mě sledovaly s jakousi narůstající arogancí a úšklbek tomu tvorovi přede mnou rozhodně nechyběl.
    "Noční můry s otevřenýma očima, mám mnohem raději," vydechnu a až teď si všimnu, že značka na mé ruce září jasnou, krvavou barvou. Takovou, jakou nesly oči, toho tvora přede mnou.
    Gabriel Argent
    Gabriel Argent

    Posts : 91
    Join date : 23. 07. 18

    Druhý úkol Empty Re: Druhý úkol

    Příspěvek pro Gabriel Argent za 27/7/2018, 20:32

    Od té noci co jsem viděl tu děsivou noční můru uběhlo 5 dní a já se vrátil do svých normálních kolejí kdy jsem spal část dne a pak celou noc chodil po městě, hlídal obyvatelstvo a hledal upíry nebo jiné bytosti, které by tomuto městu chtěli škodit. Ta noční můru se už zdála, tak nereálná a přesto mi na ní něco nesedělo. No nedával jsem tomu moc velký důraz, protože jsem docela často měl noční můry a tohle mohla být jen jedna z nich. Jen to tetování na mém rameni lehce přitahovalo mojí pozornost, protože jsem si byl jistý že jsem se tetovat nedával a přišlo mi nelogické že by se ke mě do pokoje někdo vplížil a něco mi vytetoval na rameno... sice ve na tomhle světě je spousta vtipálků, ale tohle mi přišlo nelogické. V tu noc jsem byl tak unavený, že by mě to asi ani nevzbudilo kdyby mě někdo tetoval. Už jsem si na něj nějak zvykl a ani nevypadalo nijak hrozně tak mi nevadilo mít ho na sobě.
    Byla už noc, když to začalo... to tetování začalo bolet nebo spíš pálit... možná alergická reakce, která měla zpoždění? Ne... já alergie nemám to není možné... Tak proč tedy ? Takové myšlenky mi prolétali hlavou, ale neměl jsem čas to řešit... nebyla to nijak hrozná bolest a já musel chránit toto město a hledat upíry nebo jiné stvoření noci co by chtělo ubližovat nevinným.
    Ta noc ubíhala pomalu a už bylo okolo půlnoci a ta bolest toho z toho tetování se trochu zesílila... Pak jsem to uviděl... postava v plášti stojící na střeše poměrně vysoké budovy... viděl jsem to jen na chvilinku, protože stejně rychle jak se to objevilo tak taky zmizelo... netušil jsem proč, ale věděl jsem že za tím musím. *Když si s tím promluvím tak do sebe všechno zapadne.* prolétlo mi hlavou a já vyrazil... běžel jsem k té budově.
    *Musím se nějak dostat nahoru.* pomyslel jsem si a začal jsem hledat cestu nahoru.
    Po chvilce přemlouvání jsem začal lézt po balkónech domu vedle... bylo to nebezpečné ale taky nejrychlejší cesta nahoru. když jsem se dostal na střechu domu, který byl asi o 5 metrů menší než ten na kterém stála ta postava tak jsem to viděl skákat ze střechy na střechu budov asi o 100 metrů dál.
    *To si ze mě děláte srandu ne ?* pomyslel jsem si a rozběhl se jak nejrychleji jsem mohl. Nechtěl jsem se měnit do svojí vlkodlačí podoby, protože kdyby se náhodou stalo že bych spadl dolů tak by si mě lidi všimli a navíc jsem v tý podobě byl agresivní a tak jsem využil všechnu svojí sílu a lezl po budovách normálně. Nebyl jsem na to moc zvyklí i když jsem to občas dělával když jsem lovil upíry co se nechtěli vzdát svého mizerného života. Přesto mi to přišlo poměrně přirozené. Občas si pamatuji jak ve své vlkodlačí podobě lezu po stromech, skalách nebo budovách...
    Byla to trochu zábava... jen tak skákat ze střechy na střechu. díky mým fyzickým schopnostem to nebylo zas tak těžké jen jsem se nebyl schopný vyrovnat té postavě která s lehkostí skákala ze střechy na střechu jako by se jinak nepohybovala...
    Začalo se mi zdát, že se občas zastavuje a kouká na mě... Vždy když jsem se začal blížit tak se otočil zpátky a odskákal o pár desítek metrů dál. Mě to docela štvalo a tak jsem se snažil zrychlit, což bylo poměrně namáhavé, ale nějak se mi to dařilo. Když to postava zpozorovala tak začala zrychlovat také... asi mi to abych jí dohnal nedá zadarmo.
    Už jsem tu postavu pronásledoval dobrý tři hodiny. V jednu chvíli najednou změnila směr a skočila na zeď nejvyšší budovy ve městě... po který začala běžet??? to jsem se zastavil a jen na něj koukal jak běží po té budově...
    Po pěkné chvilce přemlouvání svého těla jsem si uvědomil že je jen jediný způsob jak zjistit co tohle všechno znamená a tak jsem rozeběhl a zdi...zachytil se za drát vedoucí ze střechy... pravděpodobně od nějaké antény a začal šplhat nahoru. Bylo to lehce nestabilní a měl jsem pocit že se to se mnou každou chvíli přetrhne, asi to nebylo uzpůsobeno k tomu aby se po tom lezlo. Na to jsem teď neměl čas a tak jsem ze všech si a co největší rychlostí lezl vzhůru abych dohnal tu neznámou postavu.
    Po úmorném lezení jsem se konečně dostal nahoru... a viděl to tam stát... velkou postavu zahalenou v plášti a otočenou ke mě zády.
    "Pfff... Hele dáváš mi docela zabrat." vydechl jsem a snažil se rozdýchat fyzický výkon který jsem do teď podstupoval.
    Nagash
    Nagash

    Posts : 113
    Join date : 07. 07. 18

    Druhý úkol Empty Re: Druhý úkol

    Příspěvek pro Nagash za 9/8/2018, 19:27

    Nějakou dobu jsme byly se Štístkem zase na cestách a podvědomě jsem si to namířil do části podsvětí, kam chodili jen ti z nejsilnějších... do země ohně. Bestie tady byly agresivnější, silnější, nebezpečnější a já sám jsem tady byl jen jednou a nikdy se nevydal za hranice posledního města, do divočiny.
    Ubytovali jsme se ve městě a splnili tu i jednu zakázku, ale pořád jsem měl nějaké nutkání jít dál, dál za město, které jsem si nedokázal vysvětlit. Když jsme byli ve městě čtvrtým dnem, nutkání bylo tak silné, že jsem to už nevydržel a uprostřed noci se vyplížil z pokoje a ven z města, abych mohl najít co mě volalo a dát tomu jasně najevo, že si nenechám od nikoho takhle nakazovat co mám dělat, nebo kam bych měl jít. Značka na mé ruce teď místo tepla spíše vyzařovala slušné horko, které se stále stupňovalo stejně jako nutkání jít a tak mi bylo jasné, že ať už mě na konci čeká cokoli, vyřeším tím všechny záhady i problémy, které jsem teď měl. Jak noční můru, kterou jsem si stále živě pamatoval, tak podivnou značku i to otravné nutkání, které bylo horší než svrbění na zádech přesně na tom místě kam už nedosáhnete.
    Hned za městem začala spálená kamenitá pláň, ve které sem tam vypustil gejzír vlnu páry. Opatrně, ale nijak pomalu jsem procházel přes pláň a vyhýbal se místům s gejzíry. Sem tam jsem v dáli zahlédl obrys nějakého tvora, ale zdálo se, že oni o mě neví, nebo nemají zájem na mě útočit... alespoň zatím. Když jsem překročil pláň, čekali mě skály ze kterých se kouřilo a jejich povrch byl natolik horký, že jsem mohl rovnou znovu zapomenout na myšlenku, jak skálu přelezu, jelikož dotknout se skály holou rukou bylo téměř nemožné. Začal jsem tedy skálu obcházet a hledat místo, kde by se dala přejít, nebo alespoň přeskákat. Po chvíli hledání jsem našel místo, kde bylo hned několik výběžků po kterých by se mělo dát vyskákat nahoru a tak jsem se do toho pustil.
    Když jsem tak skákal z výběžku na výběžek, začal jsem si uvědomovat přítomnost nějakých bytostí. Něco bylo ale zvláštní na tom jak jsem si jich všimnul. Neslyšel jsem je, ani neviděl... dokonce nemůžu říct ani, že by je zaznamenal můj šestý smysl. Bylo to spíš jako kdybych věděl, že je tu něco nebezpečného... jako bych začínal mít strach z toho co je kolem mě. Nelíbilo se mi to, strach není emoce, kterou bych cítil zrovna často, už jen proto jak jsem si užíval souboje, hlavně když se mi povedlo překvapit a porazit někoho silnějšího než jsem byl já sám.
    Pak jsem si toho ale všiml, koutkem oka jsem zaznamenal hned několik pohybujících se věcí a tak jsem se začal víc rozhlížet, až jsem si všiml několika Apeů, kteří mě sledovali a skákali za mnou. Nejdřív jsem chtěl začít proklínat svou smůlu, ale nakonec jsem se zarazil a jen se nahlas rozesmál. Bylo to tak vtipné, že ani jejich aura ve mě nedokázala nadále vzbudit strach ať se přibližovali sebevíc. Když se Apeové přiblížili až téměř ke mě, zdálo se, že si to uvědomili také a po chvilce se otočili a odběhli pryč. Sledovali mě jen proto, že si mysleli, že jsem snadná kořist, ze které dostanou spoustu své potravy a sice magické energie. Jaká smůla, že v mém těle není ani kapička magické energie, kterou by ze mě mohli vysát. Ještě chvíli jsem se pochechtával a mezitím doskákal až na vrchol skály, která neměla na druhé straně strmý sráz dolů, ale další planinu plnou lávových jezer. Zdá se, že jsem nevylezl na skálu, ale na útes a teď jsem před sebou měl pohled, který se mi vůbec nelíbil. Jestli po cestě nahoru mi bylo horko tak to ani zdaleka nemělo na to co jsem cítil teď. Moje tělo se doslova peklo a tak jsem aktivoval Vitaar a doufal, že dokáže alespoň část žáru odklonit. Stále mi bylo nehorázné vedro, ale přeci jen to bylo o něco lepší a tak jsem se vydal dál, směrem kterým mě pobízela značka. Sem tam jsem si všiml vlnky, nebo šplouchnutí v lávě a přemýšlel, jestli vážně existují nějaké bestie, které by v ní dokázali přežít, ale předpokládal jsem, že ne.
    Už teplota tady mě zabíjela a tak jsem vážně nechtěl narazit ještě na nějakou bestii a proto jsem raději začal kontrolovat svůj dech a tep(Silent step), abych mohl pomalu a potichu procházet nikým nepovšimnut a tak se procházel nepovšimnut a obcházel obloukem každou bestii na kterou jsem narazil.
    Když jsem se dostal do místa, kde už se z nějakého důvodu žádné bestie nezdržovali, oddychl jsem si s tím, že to nejhorší mám za sebou, ale to už jsem se zastavil na okraji největšího lávového jezera, do kterého mě táhla značka. Nejdřív jsem si myslel, že se musím dostat na druhou stranu a začal ho obcházet, ale když jsem obešel poměrně velký kus a značka poupravila svůj směr zpátky na jezero jen jsem potichu zavrčel. Jak jsem se asi měl dostat přes tu lávu k čemukoli co bylo uprostřed, nebo nedej bože uvnitř či na dně. Už mi to horkem vážně nemyslelo a tak jsem udělal jediné co mě napadlo , zařval jsem z plných plic "Jsem tady, tak co po mě kur*a chceš? Nebuď srab a ukaž se!". Jen jsem to dořekl, láva se rozestoupila a vyskočil z ní obrovský tvor, který musel mít dobré dva metry a to stál na čtyřech, sálal z něj žár a když se otočil mým směrem, paralizoval mě pouhý pohled do jeho očí. Nic takového jsem nikdy necítil, tvor přede mnou byl nebezpečný a pokud odtud nevypadnu, pravděpodobně je po mě.





    Druhý úkol Nagash12
    Druhý úkol Nagash11
    Druhý úkol Nagash10

    Sponsored content

    Druhý úkol Empty Re: Druhý úkol

    Příspěvek pro Sponsored content


      Právě je 17/10/2019, 02:06