Soukromá TRPG = Textová Role Play Game


    První úkol

    Admin
    Admin
    Admin

    Posts : 201
    Join date : 26. 04. 17

    První úkol Empty První úkol

    Příspěvek pro Admin za 23/4/2018, 11:04

    Všechny úkoly se budou nést v podobném duchu, budete psát jakýsi příběh, který vaše postava zažije na témata, která budou občas pro všechny stejná, občas se budou lišit.

    Zadání prvního úkolu je následující:
    V noci se vám zdá noční můra, ve které vidíte beztvarou temnotu, jak pohlcuje Atreiu, váš domov, vaše blízké a vy jen bezmocně přihlížíte a čekáte, až temnota pohltí i vás. Po probuzení si uvědomíte, že to byla jen noční můra, ale někde na vašem těle se objeví magická značka, která znázorňuje Asmodiana, jenž si vás vybral.

    Budu ráda, když napíšete alespoň 10-15 řádků, můžete si vyhrát jak s tím, co uvidíte v noční můře, tak s pocity, které vaše postava zažívá. Co si o tom všem myslí? Bere to jen jako hloupý sen, nebo jako předtuchu toho, co by se mohlo stát?
    V těchto úkolech se budu snažit nechat vám co nejvíce volnou ruku, co přesně uvidíte je na vaší představivosti. Snažte se však dodržet zadání.

    Hodně štěstí s prvním úkolem
    Ariana Rose
    Ariana Rose

    Posts : 92
    Join date : 14. 03. 18

    První úkol Empty Re: První úkol

    Příspěvek pro Ariana Rose za 23/4/2018, 21:42

    Už si ani nepamatuji, kdy jsem dnes večer usnula. Byla jsem celý den čilá a pak najednou, jako by se mi vybila baterka.Určitě nebylo pozdě, ale já už byla zachumlaná v postýlce a spokojeně jsem spala. Ve spánku se mi promítaly nejrůznější sny, veselé, hravé a barevné. Dokud nepřišla ta nožní můra. Všechny barvy se vytratily, jako by je nasála duha a ta zmizela. Štěstí a radost bylo něco neuvěřitelně vzdáleného a cizího. Stála jsem na kopci za městem a měla jsem tak výhled na Atreiu přede mnou. Všechno bylo černobílé, jako stará fotka, jenže to byl obraz, který se pohyboval. Nebe zahalila temnota která se rozpínala a rostla a všude kolem sebe roznášela nepříjemné pocity jako hrůzu, zoufalství a bezmoc. Cítila jsem, jak mi po zádech stéká studený pocit. Tohle nemohla být noční můra. Byla tak živá, tak přesvědčivá. Chtěla jsem se štípnout a probrat se z toho snu, z té noční můry, ale zjistila jsem, že nemám tělo, že jsem jen iluze, která vidí, co se děje, ale nemůže s tím nic dělat. Bezmoc a ochromující hrůza mě zcela pohltily, když jsem viděla, že temnota rozpínající se po obloze, byla teprve začátkem. Brzy jsem zahlédla jak se vzdálený konec města noří do stejné tmy jako nebe nad městem. Ta temnota město barák po baráku stravovala. Brala si všechno, na co dosáhla a čím víc toho měla, tím víc chtěla. Takhle si postupně vzala celé město. A lidi v něm. Vzala si naprosto všechno a já tomu mohla jen přihlížet. Dokonce jsem se nemohla ani pohnout. Nemohla jsem nic. A když jsem už bezmocí málem šílela a cítila, jak mi stékají slzy po tvářích i když jsem neměla hmatatelnou podobu v téhle noční můře, vypustila jsem svou magii ve snaze zničit to, co mi vzalo domov a rodinu. Místo toho abych městu pomohla, jsem ho kompletně celé zdemolovala. Temnota v odpověď na mou magii jen zavrněla a měla jsem pocit, jako by se na mě usmála, jako by byla mou starou známou přítelkyní, a nechala mě, aby z města nadělala jen třísky a popel. To já je nakonec zničila. Ne, to nemohlo být skutečné! Takovou moc jsem neměla.
    V tu chvíli jsem se z té noční můry probudila. Hlasitě jsem křičela, po tvářích mi tekly slzy a náš pokoj vypadal, jako by se jím prohnalo tornádo. "Ariano! Ari! Rosie klídek, klid...už je to dobrý." Utěšoval mě bratr, který se mnou třásl. To jen díky němu jsem se probrala. Má sestra stála za ním, oba měli na tvářích ustarané výrazy, ale má sestra byla i zaskočená. Byla překvapená a já nevěděla čím to je. Nyní mě však jen mlčky držela za rameno, zatímco Lukas mě objal a hladil konejšivě po zádech. "Zdálo se ti o rodičích? Nebo o něčem jiném? Ať už se ti zdálo o čemkoli je to jen sen. Byla to jen noční můra Ari, už je po všem. Teď už bude dobře." Uklidňoval mě dál, jako bych to potřebovala. Vlastně... Zarazila jsme se a konečně si uvědomila, že to já byla tornádo, které zdemolovalo můj a sestřin pokoj a stále jsem se nezvladatelně třásla. Naprázdno jsem polkla a zavřela na chvíli oči. Ale to mi připomnělo jen pocit, který mi naháněl husí kůži, pocit, že se na mě temnota usmívá.
    "To je dobrý bráško. Byl to sen, já to vím. Nepřinesl bys mi šálek mátového čaje?" Poprosila jsem ho, aby uklidnit a nasytil touhu starat se o mě. Taky jsem toho využila a podívala se na sestru, která už dala pokoj do pořádku. "Co se stalo?" Zeptala jsem se a ona moc dobře věděla, na co se ptám. "Byla jsi...jako by jsi byla mrtvá nebo ode mě odříznutá. Jako by naše spojení někdo překousl, jako by tě někdo...zabil. Nebo mě?" Odpověděla mi rozechvělým hlasem a upřela na mě zoufalý pohled. V tu chvíli mi došlo, že to nemůže být jen pouhá noční můra. Muselo to být varování. Varování, že se stane něco hrozného. Že přijde temnota a všechny nás pohltí. To už se však vrátil Lukas. Pokoj byl zase v původním stavu a Naomi si zalezla vedle mě na postel. Obě jsme teď zoufale potřebovaly vědět, že obě žijeme. Protože přerušení našeho pouta bylo... Bylo to jako by vás někdo roztrhl v půli a pak vám vrátil jen ohlodanou kostru. Obě jsme byly dost v šoku, ale já ji nechtěla děsit a tak jsem jí o své noční můře nic neřekla. Ani bratrovi. Tomu jsem poděkovala za čaj, popřála mu dobrou noc, vypila čaj a vedle sestry zase pomalu usínala. I Naomi trvalo, než usnula, ale já sotva zamhouřila oči a ta noční můra se zase vracela. Proto jsem nakonec usoudila, že bude lepší, když zbytek noci probdím. A při tom jsem také objevila nenápadné znaménko na své dlani. Přemýšlela jsem, co to asi znamená, co je zač ono záhadné znaménko a proč jsem si ho všimla až teď. Kdy se mi vůbec vytvořilo a odkud se vlastně vzalo? Zbytek noci jsem přemítala nad mnoha otázkami, ale jedním jsem si nyní byla víc než jistá. Byla to skutečnost, kterou snad nikdo nemohl ignorovat natož odmítat. Ta noční můru musela být varováním. A já tomu musela jakkoli zabránit. I kdyby mě to mělo zničit.
    Kael Kuroshi
    Kael Kuroshi

    Posts : 313
    Join date : 02. 02. 18

    První úkol Empty Re: První úkol

    Příspěvek pro Kael Kuroshi za 24/4/2018, 02:59

    Měl jsem za sebou snad nejkrásnější den svého života a ještě teď mi bušilo srdce radostí, ale už bylo celkem pozdě a já si musel jít lehnout. Dal jsem si tedy vlažnou sprchu, která mě trochu uklidnila a vlezl si do postele. Netrvalo to dlouho a už jsem se propadal z reality do světa snů.
    Stál jsem uprostřed města a na něco jsem čekal… nebo snad na někoho? Nemohl jsem si vzpomenout, ale když jsem se kolem sebe rozhlédl a uviděl k sobě běžet Naomi, oči se mi rozzářily a udělal jsem pár kroků směrem k ní. Když přiběhla až ke mně a skočila mi kolem krku, pevně jsem ji objal a zatočil se s ní párkrát dokola, než jsem ji zase pustil na zem a usmál se na ní. Strávil jsem s ní několik hodin, když se náhle potemnělo. Nebylo tak pozdě, aby už slunce zapadalo, pomyslel jsem si a tak jsem se podíval na oblohu, na které se místo slunce rozkládala obrovská černá díra. Zarazil jsem se a několikrát zamrkal, než mi došlo, že skutečně vidím to, co vidím. První co mě napadlo, byl nepřátelský útok, ale necítil jsem kolem pražádnou magii a aby někdo ovládl mou mysl, aniž bych si toho všiml snad ani nebylo možné. Chtěl jsem si Naomi přitáhnou blíž k sobě, abych ji mohl ochránit před čímkoli, co by nám hrozilo, ale když jsem se na ni ohlédnul, byla pryč. A nebyla to pouze Naomi, kdo zmizel, když jsem se začal rozhlížet kolem, nebylo kolem živé duše kromě mě samotného. Zvedl se vítr a ještě víc se potemnělo, já začínal panikařit, rozhlížel se všude kolem a volal Naomino jméno pořád dokola a dokola. Když se neozývala, chtěl jsem se rozběhnout, abych ji co nejrychleji našel, když jsem si všiml něčeho zvláštního.  Vítr, který se zvedal totiž nefoukal ze strany, ale skoro jako by foukal od země směrem nahoru a když jsem se podíval na nebe k té obrovské černé průrvě, došlo mi co se děje. Přesněji řečeno jsem stále netušil co přesně a jak se děje, ale z nějakého důvodu díra v nebi do sebe nasávala všechno v okolí jako vysavač. Střechy nejvyšších domů už odlétli a mířili do prázdna, které jistě čekalo za onou průrvou v nebi.
    Znovu jsem zavolal, tentokrát na kohokoli kdo by mě mohl slyšet, ale nikdo se neozval a dokonce ani nemohl, jelikož z nějakého důvodu i když jsem volal z plných plic, nevyšla ze mě ani hláska. Jako by díra v nebi nasávala kromě věcí i samotný zvuk. Rozběhl jsem se tedy a poháněl se veškerou magií, kterou jsem měl k dispozici, probíhal ulici za ulicí a hledal Naomi. Všude bylo smrtelné ticho a žádná živá bytost, jen ruiny domů, které kus po kusu odlétali k nebi. Když už jsem po zbytcích města běhal snad několik hodin a vlastně už ani nebyl důvod, protože kolem nebylo nic, co by mi bránilo v rozhledu po celém městě, teď už srovnaného více méně se zemí mi začala docházet magická energie, což byl pocit, na který jsem nebyl zvyklý, ale když panikaříte, používáte jí zbytečně moc a brzy vám dojde. Zakopl jsem a svalil se na zem, udýchaný, téměř bez magie, s nohami v jednom ohni a plný strachu a beznaděje, když v tom jsem něco zaslechl. Bylo to jako výstřel po tom věčném tichu, ale vlastně to byl jen tichý výkřik… někdo volal o pomoc… volal moje jméno. Zvedl jsem hlavu ze země a vzhlédl k místu, odkud jsem slyšel ten hlas. Něco se tam vznášelo, ne letělo to… bylo to táhnuto k díře v nebi stejně jako zbytek města, ale co to bylo?
    V tom jsem okamžitě vyskočil na nohy, když jsem si uvědomil, že to je Naomi. Vyždímal jsem ze sebe poslední kousky magické energie, abych si na zádech vytvořil křídla a vystřelil směrem k ní. Vzdalovala se, byla stále blíž té černé… ne, ještě to stihnu, musím to stihnout, musím! Mumlal jsem si pro sebe a snažil se letět ještě rychleji… rychleji… Rychleji!
    Už jsem byl skoro u ní, volal jsem na ní, že se nemusí bát, že ji zachráním, ale v tom jsem dosáhnul na samotné dno svých magických sil a mé křídla se začaly rozplývat. Chyběl jen kousíček a tak jsem natáhl ruku a jen o pár milimetrů nedosáhl na tu její. Z nějakého důvodu mě ona černota nepřitahovala a tak, táhnut gravitací jsem se začal vracet zpátky dolů, dál a dál od Naomi, která měla na tváři vyděšený výraz. A byla pryč, pohlcená temnotou… pryč… slzy se mi nahrnuli do očí spolu s výkřikem, který se vydral z mých úst. V tom jako bych kolem sebe zahlédl pohyb, ale nevěnoval jsem mu pozornost, všechno bylo pryč a mě bylo jedno co se děje kolem mě, než jsem si uvědomil, že to jsou další lidé. Nevěděl jsem kde se tam tak najednou vzali, ale vzduch kolem byl najednou plný lidí z celé Atrei a všichni měli být spolknuti tou temnotou.
    No a co, řekl jsem si… ten nejdůležitější člověk už je stejně pryč, ale v tom kolem mě proletěla další známá tvář, byla to… je to vůbec možné? To byla moje matka a vedle ní letěla Ariana, Mirys, Ezekiel a o kousek dál Fen’lin, Elias a Ireth… Všichni koho jsem poznal od doby, co jsem odešel z domova, kde jsem se narodil.
    Zem se ale blížila a já neměl ani špetičku magické energie, padal jsem, náraz byl nevyhnutelný a záchrana těch lidí nemožná. Sotva jsem si to řekl, něco se mi pohnulo na krku a zpod oblečení mi vyletěl zlatý amulet… můj amulet, jak jsem na něj mohl zapomenout. Okamžitě jsem si ho strhl z krku a zahodil. Magická energie, která se mi rozlila do žil byla přesně to, co jsem potřeboval… a s přísunem magie se ve mně objevila i drobounká kapička naděje. Znovu jsem si utvořil křídla a zastavil svůj pád, což jsem stihl vážně taktak, jelikož zem byla pouhý metr pode mnou, když se mi to konečně podařilo. Vzhlédl jsem vzhůru a s hrůzou sledoval, že velká část lidí byla už nenávratně pryč, ale na nic jsem nečekal a rozletěl jsem se znovu nahoru, rychleji než předtím, ale když už jsem byl znovu skoro u nich, narazil jsem na neviditelnou zeď, která mi bránila letět dál. Zkusil jsem skrz ni poslat alespoň magii, kterou bych zachytil pár lidí, ale nešlo to a tak jsem sebral veškerou svou magickou sílu a udeřil s ní do té neviditelné zdi, ale ta se ani nehnula. Znovu jsem mohl jen sledovat jak všichni mí přátelé a lidé, které jsem znal mizí a já s tím nemohu nic dělat. Jen jsem se tam vznášel s prázdným výrazem a ani se nepokoušel nijak bránit, když díra na nebi začala růst a růst až pohltila nejen celé nebe ale i samotnou Atreiu. Už jsem tu byl jen já v černočerné tmě… sám… a začínal jsem mizet také, nejdříve nohy, potom ruce a nakonec hrudník, až mi zůstávala pouze hlava.
    V tom se v místě, kde jsem dřív měl hrudník objevila prasklina a z té praskliny zářilo modré světlo. Odněkud jsem to světlo znal, ale nemohl jsem si vzpomenout odkud. Prasklina se rozšířila a vpustila více světla do této nekonečné temnoty, ale když se rozšířila znovu, rozlilo se oslnivé světlo všude kolem a já se s hlubokým nádechem probudil doma v posteli. Vyvalil jsem oči na strop v mém pokoji a temnota byla ta tam, ale modré světlo tu bylo stále a tak jsem sklonil zrak na svou hruď a uviděl Blackeyho, který na mě seděl a zářil, jak to jen šlo. Unaveně jsem k němu zvedl ruku a pohladil ho, načež jeho světlo zesláblo, až nakonec úplně zmizelo. Párkrát na mě nadšeně zapískal, ale pak se mi na hrudníku stočil do klubíčka a začal znovu podřimovat. Nevěděl jsem co se stalo, ale pokud mě z té noční můry dostával Blackey tak dlouho, že ho to tolik vysílilo, nemohla to být obyčejná noční můra. Postel pode mnou byla zpocená, ale já momentálně neměl sílu se zvednout a tak jsem tam zůstal ležet a přemýšlel o tom co se v té noční můře stalo. Když jsem usoudil, že jediné co mě napadá je, že to bylo nějaké zlé znamení jsem si všiml na svém hrudníku pod Blackeyho hlavou něčeho bílého a tak jsem ho opatrně chytil a posunul, abych zjistil co to je. Vypadalo to jako bílé pírko a byla z něj lehce cítit magie. Jen jsem si řekl, že to začíná vypadat opravdu zvláštně, když jsem znovu usnul a po zbytek noci měl bezesný spánek.
    Sangmin
    Sangmin

    Posts : 243
    Join date : 08. 06. 17

    První úkol Empty Re: První úkol

    Příspěvek pro Sangmin za 25/4/2018, 20:21

    Podíval jsem se za Minniem, jehož křídla mi zmizela v nebi. Měli jsme krásných čtrnáct dní spolu, ale on má spoustu povinností i tam nahoře. Povzdechl jsem si a zamračil se. Tohle není fér! Já ho chci mít tady! Proč je někde pryč? Má být správně tady se mnou! Vrátil jsem se do domku, zamknul dveře, okna a šel se umýt. Nakonec jsem zalezl do ložnice a do naší velké postele. Pořádně jsem se zavrtal do peřin a konečně se oddal do světa snů, který neměl být tak klidný, jak se zdál být.
    Otevřel jsem oči a cítil zvláštní mravenčení. ,,Co to je?“ zamrkal jsem nechápavě a posadil se, kdy mi přišlo, že najednou všechny barvy kolem mě jsou vybledlé. Jindy nádherně červená deka, která byla na pohovce, byla najednou pobledlá, skoro až růžová? Ne, to taky ne. Zavrtěl jsem hlavou a vstal, kdy jsem si oblékl triko a džíny. Asi jediné oblečení vypadalo mnohem lépe, než cokoliv jiného. Vyrazil jsem z ložnice dolů do pokoje, kdy jsem slyšel skučení. ,,Ch-Chinminnie?“ zavolal jsem. Že by si něco zapomněl? ,,Sa….“ Bylo asi jediné, co jsem slyšel a rozuměl a šlo to z obýváku! Co to zatraceně je?!
    Vešel jsem do obýváku, kde to… všude se stahovala podivná černá hmota! A uprostřed ní… blonďatý andílek… ,,Chinmine!“ zakřičel jsem a chtěl se k němu rozběhnout, ale něco se mi obmotalo kolem nohou. Podíval jsem se pod sebe. Po mých nohách se pnula černá hmota a nedovolila mi jít dál. ,,Sangminnie…“ zasténal Chinmin bolestí. ,,Minnie ne!“ zakřičel jsem a začal se klepat a třást se. Černá hmota ho obklopovala. Co to je?! ,,Co… Minnie… co se to… děje?“ zamrkal jsem očima a sevřel ruce v pěst, kdy jsem cítil zvláštní vánek na svém krku a tichý zvonivý smích. ,,Temnota… zvítězila… Hyunnie…“ zaskučel Chinmin a já se podíval do jeho očí plné bolesti. ,,Ne! Ne!“ zakřičel jsem a mávl rukou, kdy se kolem mě objevily dýky, které měly ostří pokryté blýskavou hmotou jedu. Poslal jsem to proti temnotě, hmotě, která se v celém pokoji rozpínala.
    ,,Mě nedostaneš!“ smál se hlas a Chinnie mi pomalu mizel v temnotě. ,,Chinmine ne!“ zakřičel jsem znovu a snažil se jakkoliv dostat se pryč ze svého věznění. ,,Přidej se na moji stranu, temnota je sladká, ne? Koukej se, jak je nádherné slyšet někoho, kdo trpí!“ smál se hlas. Co? Trpí?! Ne! To je můj Minnie! Ten mě nesmí opustit! ,,Pust mého anděla, pust!“ vykřikl jsem a slzy mi vytryskly z očí. Co to je? Co je dnes za den? Pátek třináctého? Nebo co sakra?! ,,Minnie… Minnie…“ vzlykal jsem a sledoval, jak se do Chinminova těla opírá temnota. Nemohl jsem nic dělat, přišel jsem si naprosto zbytečně, nemohl jsem udělat nic!
    ,,Nech mého anděla na pokoji! Prosím!“ vzlykl jsem a zachvěl se. Proč… proč se tohle děje?! Co jsme udělali špatně? ,,Je pozdě, všichni zhynete!“ zasmála se temnota a nějaký černý pramen proletěl mým tělem přesně v místě mého srdce. Zakřičel jsem bolestí a svět kolem mě zčernal.
    V tu chvíli se mi změnil obraz na jiné prostředí. Nebyl jsem v pokoji, ale stál jsem na střeše našeho domu. Sledoval jsem město, které bylo pod černou plachtou. Černá temnota, znovu ta, pohlcovala všechno. Celá Atreia byla pod černou hmotou uvězněná. Sledoval jsem, jak lidé, kteří křičí, se snaží utéct, ale nic jim nepomáhá. Ačkoliv křičí, hází blesky kolem sebe, nic jim nepomáhá. Projel jsem si rukou ve vlasech a podíval se k zemi, kde se černá hmota už zhmotňovala do nějakých podivných tvarů, ale vesměs to nebylo tvarovatelné.
    Zavrtěl jsem hlavou. Je to tady, svět se stává hrozným! Udělal jsem krok dopředu a nechal své tělo spadnout do nekonečně dlouhého volného pádu…
    ,,Né!“ zakřičel jsem, trhl sebou a zprudka se vzpřímil na posteli. ,,Co?“ vykulil jsem oči a podíval se kolem sebe. Co dělám zpět v pokoji? Co… co… podíval jsem se s obavou kolem sebe a skousával si ret. Byl jsem zpocený až za ušima a měl neklidný rychlý tep. Vyskočil jsem na nohy a rozběhl se po celém baráku a hledal jediného člověka. Chinmina, ale nikde jsem ho nenašel! Je… je opravdu u svých rodičů? ,,Chinmine!“ zakřičel jsem a zachvěl se. Musel to být jen sen… jen hloupý sen… nebyla to nějaká moje další vize? Taková divoká? Co když to byla vize a jednoho dne… všichni zemřeme a bude to brzy? Ne! Já nechci! Vyběhl jsem ven na ulici, kde to vypadalo… klidně? Lidé se usmívali nebo nadávali. Vše vypadalo, jako při starém. Skousl jsem si ret a vrátil se domů, kdy jsem se rozhodl, že to chce sprchu. Zalezl jsem do sprchy hned, jakmile jsem svlékl to propocené oblečení a ve sprše se začal mýt.
    V hlavě mi běhala spousta myšlenek. Co to bylo? Opravdu to byla vize? Může se to stát? Já… já bych neměl nikdy podceňovat své sny a své vize! Ne, zatraceně ne! Skousl jsem si rty a omýval se. Brzy jsem byl spokojený, i když stále nejistý. Potřeboval jsem Minnieho! Vylezl jsem ven ze sprchy, otřel se ručníkem a dal si ho kolem pasu, kdy jsem se chtěl trochu protrénovat, ale najednou jsem si všiml, že pod podpaždím na pravé straně, na straně hrudníku, mám zvláštní znaménko! Vykulil jsem oči. ,,Co… co to je?“ vydechl jsem sám pro sebe překvapeně a přejel si po tom prsty. To jsem nikdy neviděl… je to… zvláštní, hodně moc zvláštní…. Jako… jako… měsíc? Nebo… co to je?“ Skousl jsem si rty, potřásl hlavou a vyšel ven z koupelny, kdy jsem narazil do něčeho měkkého. ,,Oh, Sangie, ty jsi tady!“ slyšel jsem nadšený hlásek a já se podíval do očí ChinMina. ,,Minnie!“ vyjekl jsem a konečně objal pevně toho, na kterém mi záleží. Někoho, kdo je pro mě důležitý. Měl bych mu o mé vizi říct? Ne… i když… ano, třeba by to andělé v nebi mohli nějak vyřešit! Já přeci… já přeci nemohu sám nic dělat! Nebo… dokázal bych to? Vydechl jsem a nadechl se dlouze a zhluboka, abych si pročistil myšlenky, ale taky se nadechl parfému, kterým Chinmin voněl snad na kilometry daleko!




    "There is no shortcut to perfection. All it takes is hard work and more hard work." Kim Jonghyun SHINee~
    Mikoto
    Mikoto

    Posts : 424
    Join date : 31. 03. 18

    První úkol Empty Re: První úkol

    Příspěvek pro Mikoto za 28/4/2018, 16:29

    Po dnešku jsem byl opravdu unavený a jediné, co jsem chtěl bylo zachumlat se do deky a jít spát, což jsem také hodlal v nejbližší době udělat. Zalezu na své místečko, kde se uvelebím, přetáhnu přes sebe teplou přikrývku a zavřu oči. Téměř okamžitě jsem věděl, že již usínám a rozhodně jsem se spánku nebránil. Odpočinek jsem opravdu potřeboval, ale někdo měl nejspíš jiné plány.
    Zběsile jsem běžel ulicemi Atreii a snažil jsem se od někoho dostat pryč. Tedy spíše od něčeho. Pronásledovala mě temnota, která mě chtěla pohltit, natahovala se ke mně, chňapala mi po nohách. Občas mi přišlo, že mě nechytila schválně, jako by tohle byla nějaká hra, kterou si užívala. Ani jsem netušil, jak dlouho utíkám, ani kam běžím, ale připadalo mi to jako věčnost. Cítil jsem se bezmocně, nemohl jsem tomu uniknout, nemohl jsem se schovat. Temnota byla všude a já byl sám. Nemohl jsem proti tomu ani bojovat. Docházel mi dech i naděje, sotva jsem se nutil znovu a znovu zvednout nohy v zoufalém pokusu uniknout, ale bylo to k ničemu. Chtěl jsem se zastavit, vzdát to, nechat se pohltit a konečně zastavit, neutíkat, když si vybavím dvě různobarevné, zvědavé oči, které se na mě upřeně díval. Nyssa. Znovu pocítím paniku, ještě větší, než předtím, ale také odhodlání. Už jsem alespoň věděl, kam mířím. Chtěl jsem ji najít. Musel jsem ji najít. Znovu zrychlím, ignoroval jsem to, jak mě pálí nohy i hrudník. Zoufale jsem lapal po dechu, ale nezastavoval. Temnota se začala vzdalovat a já opět ucítil naději. Mohl jsem utéct! Dostat se pryč, vezmu Nyssu a utečeme. Rychle jsem se blížil k místečku v lese, kde jsme měli své útočiště, čím jsem však byl blíže, tím neklidnější jsem byl. Viděl jsem před sebou temnotu, která se mi vysmívala. A hned na to uvidím Nyssu, stála ke mně zády, dívala se do temnoty.
    "Nysso!" zakřičím na ni, ale v momentě kdy se na mě otočí a propálí mě očima jsem věděl, že to není ona. Ne, tohle byla Nina. Vrhne se po mně, nestačil jsem uhnout, mé nohy mě neposlechly. Přišpendlila mě k zemi a oba nás pohltila temnota.
    Znovu otevřu oči, stál jsem zase uprostřed města, uprostřed náměstí. Začnu se rozhlížet okolo, hledat jsem Nyssu, ale nikdy nebyla. Byl jsem sám. Musím ji najít! To byla jediná myšlenka, která mi právě zněla v hlavě. Rozběhnu se znovu směrem k městu, ale zastavím se, když si všimnu, jak se ke mně plazí temnota, pohlcovala nejbližší dům, natahovala se přes něj, směrem ke mně. Otočím se s tím, že prchnu na opačnou stranu, jenže si s hrůzou uvědomím, že temnota je všude okolo. Obklopovala mě, natahovala se jako dlouhé, temné stíny, které všechno pohlcují. Stál jsem uprostřed náměstí, které pomalu zahalovala temnota a já stál uprostřed. Zcela sám a bezmocný. Zadívám se na nebe, které bylo ale také zcela černé, nebyla to však temná noční obloha. Ne, bylo to, jako by v nebi zela obrovská černá díra. Nemohl jsem od nebe odtrhnout zrak, jen jsem se díval nahoru a nevnímal, že se mi temnota plazí po nohách, obklopuje mě, pohlcuje mě. Ne, jen jsem se díval na nebe, které mě jako by hypnotizovalo a těsně předtím, než mě zcela pohltila temnota jsem měl pocit, že se na mě něco dívá. Něco mocného, temného, nebezpečného...
    S trhnutím se posadím a zalapám po dechu, po těle mi stékal studený pot a okamžitě jsem stál na nohách. Nyssa. Nyssa. Nyssa. Musel jsem ji najít! Jenže spala kousek ode mě, zcela v pořádku, v bezpečí. Oddechnu si a znovu se posadím na zem, zatímco si zajedu rukama do vlasů. Co to sakra bylo? Míval jsem noční můry, ale ne... Takové... Byla tak skutečná, reálná. Malátně se zvednu na nohy a vydám k blízkému potůčku, ke kterému si kleknu a opláchnu si obličej. Chvíli jsem se díval na svůj odraz ve vodě, než si prsty přejedu přes jizvu přes oko a povzdechnu si. Až teď si uvědomím, že mě pálí pravé rameno a tak si vyhrnu rukáv a zadívám se na podivnou, fialovou značku. Cítil jsem z ní neznámou magii, která mi však nepřišla nijak nepřátelská a rozhodně tady její majitel nebyl. Toho bychom si všimli. S povzdechem se vrátím na své místečko. Věděl jsem, že dneska už opravdu neusnu, v hlavě mi vířilo příliš mnoho myšlenek a stále ve mě přetrvával pocit strachu a bezmoci z toho snu. Měl jsem špatný pocit, že to však nebyl jen sen. Netušil jsem, co to znamená, ale něco mi říkalo, že v blízké budoucnosti budou problémy. A to velké.



    Can you remember who you were,
    before the world told you who you should be?
    Aoki
    Aoki

    Posts : 146
    Join date : 29. 04. 18

    První úkol Empty Re: První úkol

    Příspěvek pro Aoki za 3/5/2018, 03:28

    Hodiny jsem stál na střeše a pozoroval oblohu nad sebou, přemýšlel a snažil se utřídit myšlenky, které mi proplouvaly hlavou. Přemýšlel jsem nad mnoha věcmi a zkoušel najít rovnováhu v novém životě, který rozhodně nebude lehký. Byl jsem šťastný a přesto jsem cítil strach, který tu byl. Nebyl nijak silný výrazný a málokdy se projevil, ale byl tady. Přišel mi bezdůvodný, hloupý a přeci jen pro mne měl určitou váhu. Hodiny stání se podepsaly na mých nohách, už z rána jsem se cítil malátně, unaveně a tak jsem se posadil na studenou střechu a tiše sledoval okolí. Chtěl jsem si odpočinout a ukrást si jeden den pro sebe a jenom tiše pozorovat ostatní. Než jsem se ale nadál, zavřel jsem oči a na malou chvíli jsem zase upustil na ostražitosti a užíval si ticha a klidu, které mi tohle místo přinášelo. Usnul jsem.
    Brzy jsem se ale probudil a mým prvním pohybem, bylo lehké pozvednutí hlavy, se kterou jsem upíral své oči na obrovský rudý měsíc, který si v mžiku získal můj zájem. Kromě barvy na něm bylo cosi zvláštního. Něco, co jsem jenom tak nedokázal pojmenovat a tak jsem se vyhoupl na nohy a rozešel se na kraj střechy, ze které jsem neustále sledoval ten prazvláštní měsíc. Na malý moment mi přišel uklidňující a já na sobě ucítil známky unavenosti, což bylo zvláštní vzhledem k tomu, že jsem se právě probudil. Věnoval jsem mu ještě pár minut, ale brzy jsem upoutal svou pozornost na tmavé ulice, které byly až neobvykle tiché. Nevěděl jsem co se děje, ale něco bylo špatně. Neslyšel jsem nikoho, nic, ani vítr a přestože obloha byla čistá, nebyla na ni jedna jediná hvězda. Začal jsem z toho mít velice divný pocit, který se brzy proměnil ve zmatení. Zmatení se proměnilo ve strach a z mého vlastního strachu mi začal přebíhat mráz po zádech. Kdo ví jestli jsem se sám vyhecoval, ale věděl jsem, že v téhle chvíli... opravdu nechci být sám. 
    Během okamžiku jsem seskočil na terasu paláce a vydal se najít svou rodinu. Bylo sice pozdě v noci a já se jako vždy někde toulal po ulicích, ale potřeboval jsem je vidět, vědět že jsou v pořádku a toho nepříjemného pocitu se zbavit. Bloudil jsem dlouhýma chodbama už nejakou chvíli a moje nervozita stoupala. Pořád jsem se snažil najít důvod mých nepříjemných pocitů, ale nic jsem nenacházel. Brzy jsem se objevil u dveří komnaty mých rodičů a tak jsem opatrně zaklepal a čekal, až se ozve něčí hlas. Ticho. Nic než ticha jsem nedoslýchal. Nervózně přešlápnu na místě, než vezmu za kliku a dveře rozevřu dokořán. Těžké dřevo okamžitě zavrže a ten nepříjemný zvuk se mi zapíchne do uší tak hlasitě, až mě zabolely uši a já si na ně položil obě ruce. Místnost však byla prázdná a tak jsem se okamžitě rozběhl po paláci a hledal někoho, s kým bych si mohl promluvit.
    Nikdo tady ale nebyl. V celém paláci jsem nenašel jediného živáčka. Jídlo bylo odložené na sporáku v kuchyni a příjemně vonělo. Prkýnko na kterém ležela rozkrájená zelenina, byla položená na jídelním stole, jako kdyby u něj před minutou ještě někdo stál. Teď už jsem se opravdu bál. Okamžitě vyběhnu z kuchyně a dostanu se do trůního sálu, který zel prázdnotou. Cítil jsem jak se mi chvějí ruce a jakási slabost se mi hnala do kolen. Okamžitě jsem se nadechl a v zoufalé snaze jsem zařval. Jenže to nepomohlo. Byl jsem tady úplně sám... S narůstající panikou rozrazím dveře od paláce a zamířím si to přímo do ulic města. Bylo to úplně stejné. Panicky jsem se začal otáčet kolem sebe, město bylo v pořádku a nedotčené. Zoufale jsem probíhal každý dům ve městě a doufal, věřil že na někoho narazím. Ani jsem netušil jak moc jsem se mýlil. 
    Natěžko polknu a na malý moment si zajedu rukama do vlasů. Zlehka jsem se za ně uchopil stiskl víčka pevně k sobě a najednou... ucítil jsem něčí dotek na svém rameni. Opatrně otevřu oči a když spatřím svou matku, která se na mě usmívala tím nejmilejším úsměvem, jaký jsem u ní kdy viděl, překvapeně na ni pohlédnu. Když mě někdo uchopil za zápěstí, prudce jsem sebou škubl. Pootočím hlavu tedy mírně doleva a všimnu si otce, který mi stahoval ruku z vlasů, jako kdyby se mi snažil říci, abych se neschovával, abych se nebál. Oba dva mě pustili ve stejný moment a ruku v ruce se rozešli do královského paláce. Chtěl jsem jít za nimi a tak jsem udělal pár malátných ale už sebejistějších kroků směrem k nim. 
    Najednou jsem byl jinde. Stál jsem uprostřed města plného démonů a sledoval kolemjdoucí. Zmateně jsem se rozhlédl okolo a vnímal jejich hlasy, úsměvy, radost, debaty a vše co jsem mohl. Bylo tak utěšující je slyšet, nebýt tady sám, nebýt úplně sám. Přesto jsem si kladl jednoduchou otázku. Co se to děje? Stále jsem byl zmatený a tak jsem natáhl ruku k jednomu muži, kterého jsem se chtěl na něco zeptat. Místo doteku... má ruka prošla skrze něj a on se rozplynul v temnotu. V ledovou temnotu, která do mého srdce vlila neuvěřitelný strach. Okamžitě jsem se natáhl k další démonce, ale výsledek byl naprosto stejný. S vyjevenýma očima jsem sledoval, jak se mi mění v temnotu, vše... vše na co jsem sáhl, čeho jsem se byť jenom pokusil dotknout. Poplašeně se rozběhnu k paláci, ale najendou tu bylo tolik démonů že jsem se skrze ně prodíral. Nechtěl jsem, nechtěl jsem se jich dotýkat, ale pokaždé jsem prošel skrz a temnota z nich vstoupla někam vzhůru, ten neznámý strach narostl. Já se ani neopovažoval dívat nad sebe. Měl jsem z toho všeho špatný pocit. Strach v mém srdci narůstal jako mor, měl jsem ho i v krku. Cítil jsem jak se mi temnota lepí na paty a tak jsem se bezhlavě rozběhl k paláci. Nezpomaloval jsem, jenom utíkal dál. Byl jsem udýchaný, vyděšený ale neměl jsem odvahu k tomu se zastavit. Až jsem najednou do někoho narazil. Překvapeně vzhlédnu na postavu, která se mi po delší době projevila jako hmotná. Byl to táta. Úlevně ho chytím za ramena a okamžitě se mu pokusím vysvětlit co se mi právě stalo. Ale místo odpovědi kterou bych chtěl slyšet, se mi začne akorát smát. Stál jsem na místě jako opařený a hleděl jsem do jeho očí, které byly temné jako noc. Ne... byly ještě mnohem temnější. Okamžitě k němu natáhnu ruku, ale rozplyne se mi před očima. Ne, tentokrát už jsem slzy neudržel a poplašeně se rozhlédl po okolí. Když jsem zahlédl matku nedaleko nádvoří, nedbale jsem se za ní rozběhl abych ji objal. Sotva jsem se objevil v její blízkosti a mé ruce se dotkly jejího oblečení, zmizela mi. Okamžitě jsem přepadl dopředu a skončil na zemi. S několika slzami, které mi stékaly po tváři jsem zůstal ležet a odmítal se zvednout.
    Najendou se ozvala rána. Obrovská rána a tak jsem otevřel oči. Byla noc, temná a chladná noc. Od pusy mi stoupal obláček páry a na těle se mi objevila husí kůže. Ten chlad byl neuvěřitelný a brzy jsem se zatřásl zimou. Pomalu jsem se posbíral na nohy a až teprve teď jsem se otočil po zvuku, který jsem nedokázal identifikovat. Nic mě však nedokázalo připravit na to, co jsem viděl. Temnota - byla všude. Natěžko polknu a zůstanu civět na rudá nebesa, která se mi hroutila před očima. Lámala se jako úlomky střípků, které se obrátily v prach. Celé město se mi měnilo před očima. Slyšel jsem křik, volání o pomoc, cítil jsem strach a paniku v srdcích všech obyvatel, kteří utíkali mým směrem. Pokaždé co jsem se jim pokusil pomoci, zmizeli mi. Brzy jsem zjistil že nemůžu dělat nic jiného, než tiše přihlížet. Stál jsem na místě jako paralizovaný, z očí mi stékaly slzy a já se jim už nedokázal bránit. Všichni, všechno co jsem měl rád, co jsem miloval... mizelo mi to před očima. V zoufalé snaze jsem se opět pokusil zachránit jednu malou holčičku, ale nic se nezměnilo. 
    Vzdal jsem to. Po nějaké chvilce jsem to prostě vzdal. Stál jsem uprostřed města a kolem mě se až na pár míst, které ještě držely, rozléhala nekonenčá temnota, na jejíž konec jsem nedohlížel. Pomalu jsem se posadil na kamenný chodník a přitáhl si nohy k tělu. Zakryl jsem si uši dlaněmi a svým vlastním křikem jsem se snažil přehlušit křiky všech ostatních. Byl jsem bezmocný, k ničemu... neschopný sozumitelného slova, pohybu. Brzy jsem zcela apaticky pozvedl hlavu a sledoval jak mi kus oblohy padá přímo na hlavu. Obrovský střep se blížil neuvěřitelnou rychlostí a já... jenom jsem seděl a čekal až ukončí tohle nekonečné trápení. 
    Hluboký nádech, to bylo to první co jsem udělal, když jsem otevřel oči. Snažil jsem se zaostřit, ale nešlo to, viděl jsem rozmazaně, skoro vůbec. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil že brečím a tak jsem začal slzy na očích rychle stírat, jenže to nešlo. Celý jsem se třásl a až po chvilce jsem si uvědomil kde jsem. Seděl jsem na střeše paláce a venku se pomalu stmívalo. Nemotorně vyskočím na nohy a doběhnu až na kraj střechy abych se podíval dolů. Když uvidím město s démony a uslyším spokojené hlasy obyvatel... převrátím se dozadu těžce na zadek. Zůstanu zmateně hledět před sebe, ale zároveň se mi na tváři rozlije neuhlídatelný úsměv. Konečně jsem se uklidnil. Byla to jenom hloupá noční můra. Okamžitě zvednu ruku abych si setřel z očí těch posledních pár slz, ale než to stačím udělat, všimnu si značky, kterou jsem měl na hřbetu ruky. Nebyla má... to jsem okamžitě poznal. Byla cítit mocnou magií a tak jsem si ji chvíli se zájmem pozoroval. Opět jsem dostal špatný pocit a už jenom při pohledu na tu divnou značku mi přejel mráz po zádech. Popravdě jsem sám netušil k jaké myšlence se mám uchytit jako první. Bylo jich hned několik, ale žádná z nich mi nepřišla dostatečně logická na to, aby se mohla stát, aby byla skutečná a pravdivá a tak jsem se rozhodl, že půjdu hned teď a odpoveď na svou otázku, si najdu sám.
    Gabriel Argent
    Gabriel Argent

    Posts : 91
    Join date : 23. 07. 18

    První úkol Empty Re: První úkol

    Příspěvek pro Gabriel Argent za 25/7/2018, 20:32

    Už uběhl asi týden o toho co jsem přijel do Atreii a i když jsem od ostatních lovců slyšel, že je to místo plný upírů a zlých nadpřirozených bytostí... no moc jich tu nebylo nebo se jen uměli dobře schovávat a přesto jsem většinou každou noc chodil ven a hledal po městě jestli nějaký z nich nevyleze, abych ho mohl poslat tam kam patří. Dnešek byl, ale výjimka musel jsem zařizovat pár věcí ohledně mé tyče které začaly blbnout vysouvací čepele, takže jsem nespal ani přes den a v noci jsem byl vážně unavený...
    *Po jedné noci co nebudu strážit se snad celé město nezboří ne?* pomyslel jsem si a pro sebe se usmál. Už byl čas jít spát a tak jsem si zašel do hotelu, protože jsem si ještě nevyřídil barák a věci okolo toho. Ani jméno hotelu si už nepamatuji jak jsem byl unavený. Zaplatil jsem za pokoj na jednu noc a vydal se nahoru. Nebyl to žádný luxus a postel hrozně vrzala, ale mě to nevadilo... já jediný co potřeboval byl spánek. Když jsem si lehl na postel v tu ránu jsem usnul.
    Probudil jsem se ve stejném hotelu.*To byla docela rychlá noc, ani sen si nepamatuji.* pomyslel jsem si a oblékl se. Následně jsem se vydal na snídani dolů do hotelové jídelny. Tam na mě čekala překrásná servírka ze které jsem nemohl spustit oči... měla krásné černé vlasy a dokonalé tělo... normálně se o dívky nezajímám ale takhle přitáhla mojí pozornost naprosto maximálně... byla okouzlující. Přinesla mi jídlo... ani si nepamatuji že bych si něco objednával. Vajíčka se slaninou... to bylo jídlo, které přinesla a k tomu čaj. Pak si ke mě mlčky přisedla a pozorovala mě jak jsem začal jíst... netušil jsem proč to udělala? Asi proto že v jídelně nikdo kromě mě a ní nebyl a tak měla čas.
    "Jak se jmenuješ ?" zeptal jsem se zvědavě abych rozboural to trapné ticho, které vzniklo po tom co si přisedla.
    Řekla že se jmenuje Katarina a vzápětí se ptala na moje jméno.
    "Jmenuji se Gabriel." řekl jsem s úsměvem a začali jsme si pořádně povídat. Povídali jsme si o životě, našich cílech do budoucna, různé vtipy co nás napadli a o našich zálibách a podobných věcech... připadalo mi to jako hodiny ale čas na hodinách nad dveřmi ubíhal tak pomalu, že z toho vznikla asi jen půl hodina. já už dojedl a musel jít pracovat, takže jsem se s Katarinou rozloučil. Než jsem odešel tak mi ještě rychle napsala svoje číslo na ruku a já odešel. Nevím proč, ale měl jsem hroznou potřebu jít k jednomu domu na kraji města. A tak jsem k němu přišel... trochu mi připomínal dům ve kterém jsem vyrůstal než má rodina byla zabita. Zaklepal jsem a bylo otevřeno, tak jsem vešel dovnitř i když jsem věděl že bych to dělat neměl. Po tom co jsem prošel kuchyní přímo do obýváku tak jsem se zarazil... T...To nemohla být pravda... není možné abych viděl co vidím... Viděl jsem Jonase a mé rodiče jak si tam povídají... ani o minutu starší než když zemřeli, ale já byl už dospělí.
    "Ahoj Gabriely, ty na nás koukáš jako by jsi viděl ducha." najednou se smíchem prohlásila maminka, která si mě všimla jako první a ostatní mě začali vnímat taky...
    "A..a...ale vždyť vy máte... vždyť vy všichni tři jste umřeli..." vykoktám ze sebe se slzami v očích. Tohle nebylo možné... byl jsem tak šťastný že je zase vidím... teď jim budu moct povědět jak moc jsem se snažil vyhladit všechny upíry...
    "Co to povídáš ? Vždyť jsme přímo tady před tebou." řekl taťka s klidným hlasem a úsměvem na tváři.
    "Vypadáš jako zkušený lovec... jsme na tebe hrdý..." hned pokračoval Jonas jakmile taťka domluvil...
    Chtěl jsem je všechny obejmout a užít si tohle shledání... ale něco nebylo v pořádku... ze zdi za mamkou začala vystupovat černá temná mlha... která ihned po doteku s mají mamkou přeměnila její tělo na prach... Také stůl, židli, stěny domu prostě všechno se začalo měnit na prach a mizelo do mlhy... Než jsem cokoliv stačil říct nebo udělat mlha pohltila půlko domu i s mamkou, Jonasem a taťkou. Nezbývalo mi nic než utéct... vzpomněl jsem si na Katarinu a tak jsem si dal úkol, že alespoň jí musím uchránit a tak jsem běžel zpátky do hotelu... jak nejrychleji jsem mohl.
    Když jsem se podíval na oblohu, tak jsem viděl mlhu a když jsem se podíval za sebe tak taky... mlha obklopovala celé město a pomalu se blížila ke středu.
    *Co sakra mám dělat ?* začal jsem panikařit a když jsem doběhl do hotelu tak tam Katarina nebyla...
    šel jsem hledat jinam... to že jsem to nezvládl jsem si uvědomil ve chvíli kdy jsem koutkem oka viděl jak Katarinu pohlcuje temná mlha... Všude byla panika... všichni a všechno se pomalu měnilo na prach který krátce po dopadu na zem zmizel jako by nikdy neexistoval.
    Já stál uprostřed silnice a čekal na svůj osud... mlha se ke mě pomalu přibližovala a mě probíhal život před očima... takže tohle je konec? asi jo...
    Mlha se mě dotkla a byl to hrozný pocit... jako by vám trhali duši na kusy a mysl padala do temnoty... do temnoty které se dostane až k vašemu srdci a pošpiní ho...
    Najednou jsem se probudil v hotelovém pokoji celý zpocený, v očích slzy a ukrutná bolest halvy...
    *Co to sakra má znamenat ?* pomyslel jsem si. Rozhlédl se kolem sebe a uvědomil si že to byl jen sen nebo spíš noční můra... už svítalo a tak jsem vstal. Šel jsem do koupelny abych se opláchl a
    Došel jsem tam a párkrát zamrkal po tom co jsem uviděl... na pravém rameni jsme měl tetování? Zkusil jsem to seškrábat ale vůbec to nešlo. Naprosto jsem nechápal svojí aktuální situaci a co se dělo... musel jsem si všechno promyslet a tak jsem se oblékl a vyrazil na procházku za město do nedalekého lesa...
    Nagash
    Nagash

    Posts : 113
    Join date : 07. 07. 18

    První úkol Empty Re: První úkol

    Příspěvek pro Nagash za 8/8/2018, 15:08

    Pomalu jsem otevíral oči... z nějakého důvodu jsem byl velice slabý... Omámeně se rozhlédnu kolem, to místo jsem znal, ale... odkud? Byl to... začátek lesa na okraji Atrei. Byl jsem ve své démoní podobě a... klečel jsem u stromu, ke kterému jsem měl připoutané ruce. Měl jsem pocit, jako bych tohle už jednou zažil, ale kde? kdy?
    Znovu se rozhlédnu kolem a všimnu si dvou dalších osob, které byli připoutané ke stromům po každé mé straně jedna. Neznal jsem je a přesto se mi zdáli tak strašně povědomé, jako bych je znal celý život. Najednou se přede mnou zastavila nějaká osoba. Byl to anděl... cuknul jsem sebou, zatnul zuby a lehce zavrčel, než jsem si všiml, že s tímto andělem něco nebylo v pořádku. Nebyl to temný anděl, ale přesto z něj sálala jakási temnota... i jeho oči byly černé a prázdné. Jen tam tak stál, sledoval mě a nic nedělal. Jak jsem se soustředil pouze na anděla, nebo co to vlastně bylo, před sebou, nevšiml jsem si, jak všechno za ním pomalu mizí... slunce bylo ještě na obloze, přesto celý les za ním pohltila temnota a stejně tak veškeré sluneční paprsky, které se jí pokusily projasnit. Když jsem si toho konečně všiml, zaraženě jsem se rozhlédl kolem a všiml si, že strom u kterého jsem byl připoutaný je najednou uprostřed náměstí Atrei, kterou pomalu pohlcovala ta stejná temnota. A najednou jsem byl zase někde jinde, strom i se mnou se přemístil znovu a tentokrát jsem byl před branami města, ve kterém jak jsem si teď uvědomil jsem měl být celou dobu. Také ho pohlcovala temnota a já klečel na zemi před branami a sledoval jak se to děje. Bylo mi to vcelku jedno, dokud jsem si nevšiml drobounké postavičky, která utíkala co jí maličké nožičky stačili směrem ke mě před vše pohlcující temnotou. Byla to Štístko... škubnul jsem pouty, které mě držely na místě, ale ani se nepohnuly. Zařval jsem a pokusil se použít Quick Step, ale ani s jeho pomocí jsem se nedokázal uvolnit. Temnota už málem dostihla Štístko a já uslyšel jak na mě volá o pomoc lidským hlasem, který jsem nikdy neslyšel, ale nebylo pochyb, že patřil jí. Celým tělem se mi rozlil oheň, který mě spaloval... přeměňoval, až na mém místě stál obrovský démoní pes, který svá pouta snadno prolomil, ale v tom momentu se z temnoty, která už byla i těsně za mnou vynořila něco jako chapadla, mnohem pevnější než předchozí pouta a obmotala se mi kolem krku, hrudníku a všech čtyř končetin. Házel jsem sebou a  snažil se uvolnit, ale jediné čeho jsem byl schopen bylo sledovat, jak temnota pomalu zahaluje záda, tělo a nakonec i prosebně nataženou ruku Štístka, stejně jako její žadonění o pomoc, které spolu s ní zmizelo beze stopy.
    S hlubokým nádechem a vyvalenýma očima jsem se posadil v posteli, na které jsem se právě probudil z něčeho, co nemůžu nazvat jinak než příšerná noční můra. Okamžitě jsem se ohlédl na druhou postel a oddechl si, když jsem na ní uviděl spokojeně spát Štístko. Pomalu jsem vstal a přešel do koupelny, kde jsem si opláchl obličej a při tom si všiml na hřbetu ruky nějaké podivné věci. Vypadalo to jako tetování hlavy ohnivého lva a dokonce z něj sálalo teplo. Okamžitě jsem se ho pokusil ze sebe dostat, ale nic nefungovalo a dokonce ani proud studené vody ho nedokázal zbavit tepla, které z něj bylo cítit. Netušil jsem co se děje, ale nemohlo to být nic dobrého, tím jsem si byl jistý.





    První úkol Nagash12
    První úkol Nagash11
    První úkol Nagash10

    Sponsored content

    První úkol Empty Re: První úkol

    Příspěvek pro Sponsored content


      Právě je 17/10/2019, 03:05