Cassie+Ytia

"Pff...cvičit..." Jen jsem nad ní zakroutila hlavou. "Tvé chování, mě nepřestává udivovat." Prohodila jsem, když jsem slyšela její tiché nadávky. Já sama jsem mezi lidmi byla šťastná, alespoň teď. Měla jsem chuť mezi nimi tančit a všechny je objímat, protože neměli tušení, co jsem zač a možná by se na mě nedívali skrz prsty. "Podle mě jsi zbytečně negativní. Ty tvoje vafle přece nikam neutečou." Sotva jsem to dořekla, někdo do mě strčil tak moc, že jsem se ocitla na zemi. Ytia mi okamžitě zmizela z očí a mé nadšení mě opustilo. Rychle jsem se vyškrábala na nohy a ani si nevšímala toho kluka, který mě srazil. "Ytio?...Ytio!" Zmocnila se mě panika a já si davem razila cestu takovým stilem, že ode mě lidé téměř odlítávali. "Ytio!" Konečně jsem ji uviděla, odstrčila pár posledních lidí a nevěnovala pozornost jejich hlasitým nadávkám. Doběhla jsem až k ní a rychle zakryla svůj vyjevený výraz. Na to jsem prošla dveřmi do celkem útulného místečka. Řekla bych, že to bylo něco jako kavárna ale opravdu hodně moderní. Podlaha vypadala téměř jako mramorová a proplétaly se na ní žilky nejrůznějších odstínů oranžové, červené, šedé a černé. Stěny byly bílé, ale velkou část pokrývaly abstraktní obrazy ve stejných barvách, jakou měla podlaha. Sem tam byl k vidění také obraz nějakého dezertu. Opět jsem zakryla svoji nervozitu a s hlasitým. "Zdravím." přistoupila k bílému stolku. Sotva jsem se posadila na židli, přiřítila se k nám servírka, která nejspíš viděla mé počínaní v davu a netvářila se moc nadšeně, že mě tu vidí. Nejdřív jsem chtěla, aby to vyřídila Ytia, nakonec jsem si ale řekla, že bude lepší, pokud si přivyknu na nové prostředí, které mi stále bralo dech, i způsob jednání. "Dala bych si vafle." Řekla jsem rozhodně a celkem přesvědčená, že etický správně. Paní jen mlaskla a znovu si mě prohlédla tím kritickým pohledem. "Ehm...mám snad na čele napsáno jitrnice?" Zeptala jsem se dost uštěpačně." Jsem hladová a dala bych si vafle prosím." Tentokrát servírka sepnula rty do úzké linky, než se mě zeptala. "A máte čím platit?" Až teď jsem si všimla, že kluk, který mě srazil, mi krom jiného taky stačil ještě pořádně polít nějakou narůžovělou limonádou. "Ehm...jo." Zamumlala jsem a vytáhla z kapsy nějaké bankovky, které jsem zrovna vytvořila. Položila jsem je na stůl a schytala další vlnu nevraživého pohledu. "A co tohle to jako je?" Vyvalila jsem na ni oči. Nějak jsem nevěděla jakou ode mne očekává odpověď. Co by to asi tak mělo být? Kuřecí nožička? Nakonec jsem jí s výrazem, který dával jasně najevo, co si o ní myslím a křivým úsměvem odpověděla. "To jsou peníze." Žena nehla ani brvou když nasupěně odpověděla. "Jenže neplatí v naší zemi, vlastně to nejspíš ani reálná měna." Úsměv mi okamžitě zamrzl na rtech, když jsem zjistila, že tímhle se platilo u nás ve vesnici. Vyděšeně jsem sledovala Ytiu a doufala, že mě z tohohle nějak vyseká.

Pousmála jsem se na servírku: “Omluvte mojí kamarádku. Věnuje se činohře v blízkém divadle a zrovna dneska tam hráli jednu hru, při které používali tohle,” ukázala jsem na to, co právě leželo na stole: “A zřejmě si je zapoměla prohodit za svou pravou peněženku. Samozřejmě, já peníze mám,” vytáhla jsem z kapsy pravé bankovky a můj úsměv se ještě rozšířil: “A zaplatím to za nás za obě.” Rázně jsem položila peněženku na stůl. “Teď bych si, prosím, dala ty vafle s lesním ovocem a vanilkovou zmrzlinou, pokud dovolite,” zašklebila jsem se na ženu a otočila se zpět na Cassie: “Co si dáš ty?” Optala jsem se mile a naprosto ignorovala rozzuřený výraz v obličeji mladé ženy. Tělem mi prostupoval vítězoslavný pocit, a tak jsem se na servírku jen šklebila rádoby milým úsměvem.

Chtěla jsem něco dodat a zvedla jsem do vzduchu ukazováček, abych mohla začít, ale nakonec jsem jen ukázala na Ytiu a ústy pouze naznačila slova. "Jo ehm...ona peníze má...zaplatí."Špitla jsem. Kdybych se necítila tak trapně, nejspíš by mě rozzuřený obličej číšnice dokázal pořádně pobavit, ale kapičky potu na mém čele mi napověděly, že jsem tuhle situaci opět nezvládla. "Já si dám to samé." Zahučela jsem stále ještě trochu nesvá a sledovala, jak číšnice, při psaní objednávky zlomila tužku, něco zahučela, načež zmizela z dohledu za rohem. S vděčným výrazem jsem pohlédla na Ytiu a zeptala se. "To jsou všichni lidé tak neuvěřitelně negativní nebo jen nemají rádi, když se neplatí? Já bych snad radši snědla rybu, než si u týhle ženský znovu objednala."

Pokrčila jsem rameny: “Většina lidí není tak negativní, ale opravdu nikdo nemá rád, když se neplatí.” Ušklíbla jsem se a pozorovala odcházející servírku: “No, aspoň jsme se trochu pobavily.” Počkala jsem dokud servírka nedonesla naši objednávku a s chutí jsem se pustila do jídla. “Dofou chuť,” zamumlala jsem s plnou pusou a vesele se dál ládovala vaflemi. Brzy jsem to celé dojedla a čekala až to v sobě bude mít i Cassie: “Neznám nic lepšího, než tohle,” ukázala jsem bradou na prázdný talíř a pohladila si rukou plné břicho.

Jen jsem přikývla a se zájmem si prohlédla porci, kterou jsem měla před sebou. Opatrně jsem kousek ochutnala a musela uznat, že to není vůbec špatné. Na světě asi není nic, co bych milovala víc, než čerstvý chleba přímo z pece s čerstvým ovčím sýrem, ale i tak se po mé porci rychle zaprášilo. "Je to dobré uznávám." Pronesla jsem téměř slavnostně. "Inu, myslím, že je pomalu čas jít protože cesta bude ještě dlouhá. Spát můžem konec konců i mimo město ne?" Po těch slovech jsem ještě prstem přejela po talíři, na kterém zbylo trochu šlehačky a rychle ji slízla.

Přikývla jsem: “Fajn, něco, co by jsi mi vyloženě doporučila na cestu?” Nadzvedla jsem obočí. “Teda kromě základních věcí a nějakých těch zbraní?” Dodala jsem a počkala na odpověď. Mezi tím jsem mávla na servírku, která k nám došla. “Zaplatím,” na stůl jsem ji položila několik bankovek a vzala si zpátky drobné. “Mno,” opřela jsem se dlaněmi o desku stolu a zvedla se: “Asi bychom tedy měly jít.”

Zašklebila jsem se na Ytiu. "No asi nejsem ta pravá osoba, které by ses měla ptát. Viděla jsi mě snad někdy něco nosit s sebou?" Jakmile houkla na servírku, smích mě přešel a já na okamžik ztuhla s křečovitým úsměvem na rtech. Vyčkala jsem, než jí Ytia zaplatí a potom dokončila svoji myšlenku. "Většinu věcí asi dovedu vytvořit, takže se tím nemusíš zatěžovat." Na chvíli jsem se odmlčela a jen tichým hlasem dodala. "Upřímně doufám, že nás žádný boj nečeká, ale raději si nějaké zbraně vem s sebou." Vyšla jsem ze dveří a rozhlédla se kolem. "No dobrá, nemám nejmenší tušení, kde jsme, takže doufám, že víš kudy se nejrychleji dostaneme ke kraji města."

Vyšla jsem za Cassie a rozhlédla se stejně jako ona kolem sebe. Ukázala jsem před sebe: „Rovnou za nosem.” Ušklíbla jsem se nad úzkou špinavou uličkou, na kterou jsem ukazovala. “Cesta nám zabere tak pět minut, když nebudeme zastavovat a když,” na chvíli jsem zaváhala a vážně se podívala na Cassie: “Nepotkame někoho nechtěného.” Na to jsem rychle přeběhla ulici a malém mě srazilo auto. Ohlédla jsem se na červené auto mě neznáme značky a ukopla si palec o obrubník. “Zatraceně,” zanadavala jsem nahlas a druhou nohou naštvaně kopla do toho samého obrubniku, čímž jsem si ukopla i druhy palec. “Au,” zahucela jsem a raději se vzdálila od onoho obrubdniku, který jsem začala v duchu nenávidět. “Tak pokračujeme,” zamumlala jsem.

Trochu znechuceně jsem hleděla na špinavou uličkou, kterou jsme se měly vydat. Tisíckrát raději bych to obešla někudy jinudy, přesto jsem se rozhodla důvěřovat Ytie. Jakmile nahlas prohlásila to, co mě děsilo nejvíce ostražitě jsem se rozhlédla. Ne že bych se o sebe nějak moc bála, jen mám pocit, že už je na mých rukou příliš krve a rozhodně jsem nechtěla vybuchnout někde uprostřed města. Už už jsem chtěla vyrazit, když v tom jsem uslyšela, jak za mnou Ytia tlumeně nadává na...chodník? Se zkoumavým výrazem na tváři jsem k ní přistoupila a úplně vážně se jí zeptala. "Posliš...Už tě pozoruji delší dobu a prostě se musím zeptat. Ty máš nějaké problémy s koordinací těla že? Už jsi se s tím narodila nebo jsi měla nehodu?" Položila jsem jí ruku na rameno, jako důkaz podpory a porozumění. Něco takového prý ostatní dělají. "Nemáš se za co stydět, jsem jen zvědavá. Tvé tajemství je u mě v bezpečí."

Překvapeně jsem zamrkala, načež jsem její ruku uraženě setřásla ze svého ramene: "Já nemám problém s koordinací svého těla!" Odfrkla jsem si a zkřížila jsem své ruce na prsou: "Žádné takové tajemství neexistuje! A jiné ti rozhodně říkat nebudu!" Bránila jsem se. Přimhouřila jsem na ní oči a malinko našpulila rty: "Navíc, i kdybych se s něčím takovým narodila, rozhodně už bych se toho stihla zbavit." Dětinsky jsem na ní vyplázla jazyk a protáhla se mezi dvěma popelnicemi, které zacláněly v oné uličce. Nakrčila jsem nos a pomyslela si, že hrozně smrdí. "A vůbec," houkla jsem na ní a obešla jednu podivně vypadající hromádku. Nebyla jsem si totiž úplně jistá, jestli jsou to pouze zvratky, nebo zvratky s výkaly, ale rozhodně to bylo dost nechutné. Dva kroky od hromádky a pokračovala jsem: "Také neznám všechna," dalších několik kroků a zastavení: "Tvá tajemství." Dopověděla jsem šeptem. Věnovala jsem jeden pohled Cassie a jeden pohled blížícímu se konci města, který už byl na dohled. Věděla jsem, že nás pak čekají dva kilometry otevřená louka, kde se nedá schovat, či krýt. Proto jsem se ještě natočila směrem ke Cassie: "Na konci města nás čeká otevřená louka. Není se tam kam schovat a kde se krýt. Pokud nás někdo bude chtít zabít, bude to pro ně nejlepší úsek. Pak je ale les, docela hustý a dobře se tam dá zmizet, proto se přes tu louku budeme muset dostat, co nejrychleji, dobře?" Otázala jsem se, i když jsem na odpověď nečekala a pomalu se vydala dál. Hezky krůček po krůčku.

Zaraženě jsem na ni vyvalila velké oči jejíchž panenky se na okamžik stáhly do úzkých štěrbin a zezlátly. Její reakce mě totiž překvapila tak moc, že jsem se téměř přestal ovládat a málem na ni začala křičet, že nechápu její existenci i když jsem za svůj život vystudovala pět škol a ovládala dvanáct jazyků. Přečetla jsem nespočet knih a mnoho z nich o tom, jak vycházet s ostatními. Jenže každý s kým jsem se doposud setkala dával smysl a choval se podle nějakého vlastního kodexu. Každý, až na tuhle zrzavou osobu přede mnou, která byla jako na dálkové ovládání, který držel někdo hodně daleko a bavil se nad tím, jak naprosto nechápu její chování. Rychle jsem se ale zase uklidnila a nahlas se zeptala. "Překročila jsem snad nějakou morální hranici?" I to bylo konec konců možné. Z mých myšlenek, mě vytrhl až příšerný zápach. "Ne ne ne nenenenenenene NE!" Začala jsem bědovat, když jsem viděla, jak se Ytia protahuje tím sajrajtem. Tohle po mě přeci nemůže chtít, ještě mám něco jako svoji hrdost, navíc je mi z toho zle. "Tam mě nikdo nedostane!" Jenže Ytia pokračoval dál. Co když mě tu nechá? "P-p-počkej přece!" Zavolala jsem za ní bezradně. Chtěla jsem se proměnit a jednoduše překážku přeletět, jenže bylo možné, že mě někdo zahlédne. Něco takového jsme si nemohly dovolit. Vší silou jsem se snažila nedívat na ty blížicí se oslizlé popelnice, které mezi sebou měly jen úzkou škvíru, takže jsem se jich určitě musela dotknout. Zvedla jsem bledé ruce s pečlivě upravenými nehty a s téměř zavřenýma očima vklouzla mezi popelnice. Zadržovala jsem dech a tiše kňučela z toho, jak to bylo nechutné. Najednou jsem si připadala jako v nějakém filmu, když se mi připletla šlupka od banánu pod nohy a já uklouzla, takže jsem se musela zachytit okraje popelnice, ze které vyčnívaly zbytky nějakého zkaženého jídla. Zavřískala jsem a vyvlíkla se ze sevření těch odporných popelnic, bohužel příliš bezhlavě, takže jsem šlápla přímo do nějaké opdorné...lidských výměšků a opět uklouzla, takže mi nohy vyjely nad hlavu a já po zádech padala dozadu. Na chvíli se mi zatmělo před očima, když se ozvala ohlušující rána, jak jsem se hlavou praštila o kovovou popelnici a svezla se podél ní k zemi. Strašně mě bolela hlava, ale přesto jsem se donutila otevřít oči. Nu nejspíš největší chyba mého života. Na koleni mi seděl šváb a díval se přímo na mě. Asi vteřinu jsem na děj čučela jako by mě paralizoval a když mi konečně došlo, že ten šváb opravdu je na mě, začala jsem pištět a vřískat, jako by mě na nože brali. Vlastně ani nevím, jak jsem se sem dostala ale vysela jsem teď asi tři metry nad zemí, zlaté drápy zaražené do omítky nějaké zni. Pravděpodobně jsem sem vyskočila. Naprosto zděšeně jsem sledovala místo pod sebou a hledala nějaký důkaz švábovi existence. Než jsem se stačila uklidnit, ucítila jsem za krkem nějaké svědění, ale to že to byly mé vlastní vlasy, mi došlo, až když jsem padala opět na zem a rozplácla se dole. Rychle jsem se posbírala a sprintovala k Ytie, které jsem vyskočila na záda a odmítala se jí pustit dokud, nezabije všechny šváby světa. Přeměnila jsem se v malou ještěrku a zmizela jí v kapse od bundy. Ať si jde přes to pitomé pole nebo louku třeba sama, já se odtud nehnu dokud mi neodpřísáhne že...NE! Nikdy se už odsud nehnu!

Když se za mnou ozvala rána, zaraženě jsem se otočila a pozorovala těch několik vteřin, protože to bylo opravdu rychlé, její vyděšené pohyby. Zavrávorala jsem, když mi skočila na záda a začala jsem tiše nadávat na její hloupé nápady. Tedy, dokud mi nezmizela v kapse od bundy v podobě malé ještěrky. Odfrkla jsem si: "A pak, kdo, že se tu s čím narodil." Zvedla jsem ruku a reflexivně jsem chtěla poklepat na kapsu, naštěstí jsem se včas zarazila a ruku opět spustila podél těla. Zapřemýšlela jsem nad tím, co by se asi mohlo stát s Cassie, kdybych se teď proměnila, ale nakonec jsem si jen mírně povzdechla a prošla poslední částí té zatracené uličky, díky které mám v kapse to, ehm, tu,no, prostě ještěrku. Zastrčila jsem si zrzavý pramen za ucho a došla na okraj louky, kde jsem se na chvíli zarazila. Rozhlédla jsem se kolem sebe a věnovala pohled i všem oknům, které mířili právě směrem k louce. Nikde jsem nikoho nezahlédla, jenže to mi nezajišťovalo bezpečí. Poklepala jsem si ukazovákem na bradu a zamyslela se. Au! Moje hlava! S povzdechem jsem se zaměřila na konec louky, přesněji řečeno na špičky jehličnatých stromů, a rozběhla se. Pravidelně jsem oddechovala, noha se míhala vedle nohy ve stejně pravidelném rytmu jako můj dech a zdvíhající se hrudník a očima jsem se striktně držela pouze svého cíle. Bunda mi na ramenou mírně poskakovala, jak jsem postupně přidávala na rychlosti, až jsem měla strach, že Cassie mi vypadne z kapsy. No a co? Neměla mi tam lézt, jestli si myslí, že jí celou dobu ponesu, tak to se pěkně plete! Problesklo mi hlavou. Jenže se mi vrátilo několik mých chyb, které jsem kdysi spáchala. Karma mi prostě vrátila něco špatného, doufám, že to nebylo kvůli těm koblihám, co jsem napustila uspávadlem a poslala organizaci, pro kterou jsem dřív dělala?, a já zakopla o, nejspíš, trs trávy a sletěla k zemi. V puse jsem ucítila známou chuť hlíny, kterou jsem pociťovala vždy, když jsem byla kůň. Vlastně nejen tehdy. No, asi jsem trochu míň šikovná, ale poruchu stejně nemám! Udělala jsem několik rychlých kotrmelců směrem k lesu, než se mi zase povedlo postavit a běžet dál. Zastavila jsem se kousek od prvních stromů a opřela se o kolena, abych se trochu vydýchala, než budu pokračovat dál. "Počkat," narovnala jsem se: "Neztratila jsem tě, Cassie, při těch kotrmelcích?" Plácla jsem se rukou do čela. Jo, určitě mi odpoví, když je ještěrka. Potlesk, Ytio. Fakt! Vyděšeně jsem pohlédla na kapsu a v duchu se rozhodovala, jestli tam zkusit sáhnout nebo raději ne.

Naprosto jsem ignorovala její brebentění na počest mé nešikovnosti i když jsem musela chtě, nechtě uznat, že jsem si nemohla vybrat lepší dobu, na dělání nepořádku a hluku. Jakmile se Ytia rozběhla málem mě to vyhodilo z kapsy ven. Házelo to se mnou ze strany na stranu, jako bych byla na horské dráze. Ještě že ještěrky nedokážou zvracet, jinak by tohle byla moje poslední hodinka. Pomyslela jsem si a zaryla se drobnými drápky do bundy, abych alespoň trochu nabrala stabilitu. Brzy se mi to podařilo a musela jsem se pochválit za to, jak jsem si tu cestu pěkně zařídila. Tedy alespoň to jsem si říkala dokud mě série nečekaných nárazů nevyhodila na zem. Měla jsem velké štěstí, že mě Ytia, která prolétla ještě o kus dál, nezalehla. Jak někdo sakra může zakopnout na rovině? Několika rychlými kroky, nebo spíš spoustou. Jsem se dostala opět k ní a už už se chtěla proměnit do své lidské podoby, když v tom jsem si všimla, jak se Ytia ostražitě dívá do kapsy. Jen počkej ty zrzko jedna. Aniž by si mne všimla vylezla jsem jí po kalhotech ke druhé ruce, na kterou si teď nedávala pozor a trochu si upravila anatomii. Vroubky na mé tlamě, byly větší a žvýkací svaly silnější, aby se o mě pořádně dozvěděla. Rychle jsem jí přeběhla po bundě a zalezla límcem pod bundu, kde jsem jí uštědřila několik vydatných kousanců. Pokaždé jsem se přesunula jinam, dokud jsem nevylezla rukávem ven. Tam jsem se jí zakousla do prstu, jenže mi ujely packy při prudkém pohybu a zůstala jsem na něm vyset a vztekle u toho pištěla, což určitě vypadalo hrozně hrozivě. Měla jsem pocit, že se něco mihlo v nedalekém křoví, ale rozhodla se tomu nevěnovat pozornost, má krutá odplata teď byla mnohem důležitější.

"AU!" Vyjekla jsem a praštila se dlaní na místo, kde mě cosi kouslo. Náhle mě to ale kouslo někde jinde a já tomu místu opět uštědřila ránu. "Co to, sakra, je?!" Začala jsem se vztekat, když se kousání ještě několikrát opakovalo. Nakonec mi z rukávu vyběhla Cassie a kousla mě do prstu, přičemž mi z něj zůstala viset a legračně při tom pištěla. Najednou jsem nevěděla, co dělat dřív, jeslti se smát, nebo ječet. Nakonec jsem se rozhodla pro něco mezi tím. Takže jsem nejdřív zaječela a zamávala prudce rukou, a následně se rozesmála tomu pištění natolik, až mi vhrkly slzy do očí. Pak jsem si všimla nějakého pohybu a zpozorněla jsem. Co to bylo? Rozhlédla jsem se a vytřeštila oči, když se znovu keř pohnul. "Ať jsi kdokoliv," polkla jsem a uklidnila svůj mírně se třesoucí hlas, protože pochybuji, že bych se momentálně ubránila více lidem, nebo stvořením, než dvou, či třem, a i ty by mi teď dali zabrat. "Vylez, vím o tobě," pokračovala jsem a zaměřila se na keř. Celý keř se otřásl a jeho listí zaševelilo. "Mám," zakoktala jsem se: "Já mám starou Nokii a nebojím se jí použít!" Zalovila jsem ve vnitřní kapse bundy a natáhla směrem ke keři ruku. V dlani jsem při tom pevně svírala tlačátkový mobil, který už dávno nikdo nepoužíval. Je lepší než pepřák. Ujistila jsem samu sebe a dál vykulenýma očima pozorovala ten pitomý zelený... keř. Najednou z něj něco vyběhlo a já už podruhé zaječela a hodila po tom Nokii. Až když se kousek od hozeného mobilu zastavil vyděšený zajíček a zakroutil čumáčkem trochu jsem se uklidnila. Vydechla jsem zadržovaný vzduch a zajíc se dal do rychlého sprintu přes louku daleko ode mě. Bez tak za to může Cassie! Za všechno může Cassie! Nadávala jsem v duchu na Cassie, jen abych nemusela přiznat své momentální selhání. Došla jsem si pro moji náhradu pepřáku a, než jsem ji opět uklidila do kapsy, oprášila jsem ji od hlíny. "Chudák moje stará Nokia," zabědovala jsem a protočila při tom oči. "Bez tak za všechno můžeš ty, Cassie," vyhodila jsem do vzduchu, ale pak se zarazila a přidupla jsem si: "Vlastně ne, za všechno může Zareth! Nebo ryby, protože byli dřív, než on!" Pak jsem prudce vydechla: "Já už na to přišla," zatvářila jsem se jako kdybych právě vykřikla heuréka: "Za všechno můžou ty pitomý jednobuněčný organizmi, který tu byli jako první!" Teď mě budou nenávidě, a proto umřu o deset let dřív na nějakou chorobu, kterou způsobují. Dokončila jsem svoje obviňování v duchu a rozešla se k první stromu o jehož kmen jsem se hodlala opřít.

Ačkoli jsem létala vzduchem jako pominutá, rozhodně jsem se nehodlala pustit. Ytia bude litovat toho dne, kdy si mě dovolila vytrousit z kapsy! No a krom toho, kdybych se pustila,čekal by mě pád na zem a to jsem zatím nechtěla riskovat. Nepřestávala jsem vřískat jako pominutá, ale teď už spíš vzteky z toho, jak se mnou házela a ještě se tomu začala smát. Nakonec mě setřásla a já letěla několik metrů vzduchem. "cestou jsem si vytvořila křídla, abych se nějak bezpečně dopravila na zem. Nejspíš jsem teď vypadala, jako malý legrační dráček. Sotva jsem dosedla, změnila jsem se do své lidské podoby, zamířila jsem vztekle k Ytie a ve zlatých očích mi divoce plálo. Bylo jsem připravena vynadat jí způsobem, který si za rámeček určitě nedá. Došla jsem až k ní a prst jí namířila těsně ke tváři. Jenže místo nadávek se mi z hrdla opět vydralo pištění ještěrky, jejíž podobu jsem na sobě měla před chvílí. Hned jak mi to došlo, připlácla jsem si ruku na pusu. Odvrátila se od Ytii a zdviženým ukazováčkem druhé ruky naznačila, aby mi dala vteřinku času. Poklepala jsem si druhou rukou na hlasivky. Když jsem teď promluvila, hlas už patřil mě. "Ty jedna malá zrzavá bezvýzna..." Opět jsem se odmlčela. Tohle totiž vůbec neznělo, jako něco co bych běžně řekla a už vůbec nevystihovalo můj pohled na celou situaci. Pravda je, že když mě někdo naštval, probudila se ve mě i tahle trochu povrchní stránka. "Tak abys věděla Ytio! Nejdřív mě vystavíš traumatu z hnusných věcí, potom mě vysypeš cestou a nakonec ještě zahodíš. To jsou docela silácké činy na někoho, kdo si nedokáže poradit s obyčejným zajdou!" Pokračovala jsem dál, samozřejmě už jsem na sobě měla čisté oblečení, jenže moje trauma zůstávalo stále stejné. "A doufám, že tě ty ryby kousnou do paty! A-a-a sinice ti do mozku nakladou vajíčka, který tě pak budou nutit cvičit jogu s nějakym blonďatym modrookym naddruhem, který bude trávit silvestr ve stejném hotelu jako ty.Jen počkej až to prosákne ven a nevezmou tě pak na brigádu ani do jednoho knihkupectví v celé atrei. I když to by asi stejně nehrozilo, protože bys u toho musela používat mozek, což je u někoho...tvého formátu naprosto nedosažitelný požadavek!"

V půlce cesty ke stromu jsem se zastavila a otočila se na Cassie. "Cože?! Já tě žádnýmu traumatu nevystavila! Chtěla jsi rychle z města? Chtěla! Tak jsem tě rychle dostala z města, takže nechápu na co si sakra stěžuješ! A to, že jsi se nechala," zdůraznila jsem to slovo, aby bylo jasné, že si za to Cassie může sama: "Vysypat po cestě, je tvoje věc! Mě z toho neobviňuj! Neměla si mi lézt do kapsy, a když už tak se aspoň pořádně držet! Jo a s tím zahozením," začala jsem a přidávala při tom na hlasitosti: "Když jsi se nechtěla proletět, neměla jsi mě kousat do prstu! Navíc tu na mě teď křičíš, ještě jako hysterka!" Zamračila jsem se na ní a zaťala ruce v pěst. S těmi rozcuchanými vlasy určitě vypadám jako vzteklý pudl. Zaklela jsem v hlavě a pokračovala: "Pff, mě ryby nikdy, NIKDY, nekoušou, ale tebe by mohlo omylem něco hryznout! A sinice vajíčka nekladou, rozmnožují se nepohlavně! Pučením, abys věděla! A ty, sakra, ani náhodou nemůžeš vědět, kde budu trávit Silvestra," vztekala jsem se naoplátku já na ní. Pak jsem se zarazila překřížila si ruce na prsou: "Navíc nikdy mě žádnej skopčák s blonďatými vlasy a modrýma očima nedonutí abych s ní cvičila jogu a už vůbec ne na Silvestra, jasný?!" Pronesla jsem smrtelně vážným tónem a rychle z vnitřní kapsy opětně vytáhla mobil značky Nokia a hodila ho po Cassie. Jen těsně, přesto ale úmyslně, jsem jí minula. Pak jsem došla zpátky k ní a rychle ho zase sebrala ze země a schovala: "A nechtěj, abych musela ještě jednou házet Nokií! Příště už neminu." Varovala jsem jí a konečně došla k onomu stromu a opřela se o něj s pohledem uraženě zabodnutým někam nahoru, i když po očku jsem se stále snažila Cassie pozorovat.

Sledovala jsem jí zúženýma očima a bublala ve mě nenávist. "Jo tak lépe držet." Zasyčela jsem na ni a přejela si hadím jazykem po ostrých zubech. V jeden okamžik jsem myslela, že se úplně proměním do své pravé podoby a vrhnu se na ni nebo ještě lépe, udělám to bez zbytečného zdržování. Snažila jsem se uklidnit a raději nevysvětlovala, že vím, jak se sinice množí. Nechtěla jsem mít další mrtvolu na krku a už vůbec ne Ytii. Pravda sice byla taková, že často bývala nesnesitelná, ale na druhou stranu je momentálně můj jediný spojenec, možná i přítel. Když po mě hodila Nokii, ať to bylo cokoli, brala jsem to, jako poslední kapku. "To sis mohla odpustit...očekávám omluvu." Řekla jsem poté, co jsem se opět úplně uklidnila tonem, který nepřipouštěl námitky. Vyndala jsem z kapsy opravdu hodně sladkou sušenku a pustila se do ní, abych si co nejrychleji doplnila energii z přeměny a traumatických zážitků., zatímco jsem čekala, co z Ytii vypadne.

Narovnala jsem se v zádech a svůj pohled naplno věnovala Cassie: "Nebudu," vypustila jsem z úst pomalu: "Se ti omlouvat. Neměla jsi mi tedy do té kapsy lézt, když se neumíš udržet." Ohradila jsem se, Když se začala ládovat sušenkou, mávla jsem nad tím rukou a obrátila se k ní zády. Potřebovala jsem se konečně po dlouhé době opět proměnit do nějaké své zvířecí podoby. Udělala jsem několik kroků od Cassie, pak jsem se v záblesku slabého světla proměnila ve svou lišku, tak zvláštně zbarvenou, že určitě byla nepřehlédnutelná. Jemné polštářky na packách se mi jemně zabořili do měkké hlíny, když jsem se rozběhla do lesa. Na chvíli jsem se ještě zastavila a štěkla na Cassie, poté už jsem se ztratila mezi stromy. Popadané jehličí mi tiše šustilo pod packami a když jsem náhodou rozšlápla nějakou větvičku, ozvalo se klasické 'klac, klac'. Po několika dlouhých minutách se vedle mě objevila obyčejná liška. Udržovala se mnou tempo a jako průvodce mě doprovázela a prováděla po jí tak známém lese. Zastavila jsem a ohlédla se za sebe. Měla bych se držet poblíž Cassie. Varovala jsem sama sebe a tak jsem se proměnila pro tentokrát v káně a se zavřísknutím se vznesla nad koruny stromů, přičemž jsem se začala vzdušnou čarou vracet zpět k louce.

Nevychovanec. pomyslela jsem si a naprosto vzdala jakékoli snahy o to, donutit ji se mi omluvit. Protože určitě byla moje chyba, že Ytia není schopná bez pádu, ujít ani dva metry. To mě opět donutilo pomyslet na nějakou mentální nebo fyzickou poruchu. Když zmizela v lese, nijak zvlášť mě to nedojalo. V klidu jsem si dojedla svojí sušenku a snažila se u toho co nejméně vypadat, jako křeček. Hrozně moc, bych se chtěla vydat opačným směrem, někam hodně daleko, jenže jsem se sama tak trochu bála. Během zlomku vteřiny jsem se tedy proměnila v černého jestřába se zlatýma očima a vystoupala nad stromy. Z korun stromů náhle vystoupalo nepřirozeně zbarvené káně a já na něj výstražně zavolala. Bylo pěkné potkat někoho, kdo je sám schopen se přeměňovat i když jen...omezeně. Byl tedy čas zamířit, ke zničené vesnici. Vzdušnou čarou, by to nemuselo zabrat ani takovou dobu, jak jsem původně předpokládala.

Po chvilce plachtění na mě zavolal jakýsi jestřáb. Naklonila jsem hlavu do strany a zaklapala zobákem, než jsem si všimla jeho zlatých očí. Tak mě to vyvedlo z míry, že jsem zapomněla na vzdušný proud, který mě strhl a odnesl několik desítek centimetrů dozadu, a pak mě prudce nesl směrem k ostrým špičkám stromů. Mávla jsem křídly a malinko se pohnula směrem k jestřábovi, jenže to už mnou smýkl proud o jeden ze stromů tak silně, až se mi na chvíli zatmělo před očima. Když jsem se vzpamatovala znovu jsem mávla křídly, ale teď už o něco silněji. Vymanila jsem se ze silného vzdušného proudu a snesla se nejdřív k jedné z větví, na kterou jsem se usadila a zobákem rychle urovnala stříbrno-modré peří na hřbetě. Fuj, teď mám všechno peří slepené od smůly. Zanadávala jsem v duchu a se zavřísknutím jsem doletěla až k jestřábovi se zlatýma očima. Na chvíli jsem se opět chytla vzdušného proudu a mávnutím křídel se zastavila v podstatě na místě, abych si mohla druhého dravce prohlédnout. Znovu jsem naklonila hlavu na stranu a obletěla kolem ptáka kruh. Kudy? Kterým směrem? Chtěla jsem se zeptat, jenže má zvířecí podoba mi to nedovolovalo. Proto jsem jen znovu zavřískla, i když to není znělo jako zmrzačené ptáče, a držela se blízko druhého dravce, přičemž jsem doufala, že už se konečně vydáme na cestu.

Dolétla jsem až k ní a myslela, že jí ukážu cestu, jenže než jsem se vydala správným směrem Ytia to málem napálila do stromu. Kdybych se dokázala v téhle podobě smát, určitě bych to udělala, naštěstí to nešlo. Popravdě, velice se mi líbila barva jejího peří, ale nechtěla jsem si ji ukrást i pro sebe, abychom byly ještě více nápadné. Jeden pták, který svítí na dálku je až dost. Plachtila jsem nad korunami a čekala dokud si Ytia laskavě nevyčistí peří, což s její šikovností dle mého názoru bylo stejně úplně zbytečné. Konečně se uráčila pokračovat v cestě a brzy mě dolétla, načež kolem mě začala kroužit, jako bych byla nějaký výstavní kus a s neskrývaným zájmem si mě prohlížela. Pff...no a co? Ona taky nemá přírodní barvy. Chtěla jsem jí říct jednu velice kousavou poznámku, naštěstí ale nebylo jak, takže jsem jen zapískala a vydala se dál. Pokračovala jsem známou cestou, dokud jsem se nezačala nudit a můj zrak nespatřil malou chatu. Hlady už jsem téměř padala a myška kousek vedle ní mi přišla, jako skvělý nápad. Normálně bych tak hluboko neklesla, jenže jsem se hrozně nudila a nechtěla se bavit s Ytiou. Ono ani nebylo jak. V mém těle se opět rozhořel adrenalin. Obrouvskou rychlostí jsem se řítila k zemi, roztáhla pařáty a chytla do nich myš. Hned, jak jsem s ní o kousek dál přistála, utrhla jsem jí zobákem hlavu a ocas, protože tohle já jíst nebudu. Se zobákem od krve jsem zavřískala na Ytiu, abych jí naznačila, že mám pauzu a už už se chystala do myši pustit. To mě do "nosu" zasáhla podivuhodná vůně, takže se má pozornost upírala k lidskému sídlu. Upustila jsem zbytek myši a šíleně nenápadně hopkala blíž k té stavbě. Pravda je, že jsem možná tak trochu zapomněla na existenci Ytii.

Letěla jsem za Cassie a udržovala si bezpečnou vzdálenost, kdyby mě náhodou chtěl ten jestřáb roztrhat. Najednou se střemhlav spustila dolu a ulovila.. něco prostě ulovila. Snesla jsem se za ní a pozorovala jí, jak odtrhává hlavu a ocas. Najednou ale zpozorněla, nechala myš, myší a začala hopkat k jakési chalupě. Mezi tím jsem se skryla za jedním nízkým keříkem a co nejmíň nápadně jsem se proměnila zpět do lidské podoby. Obešla jsem Cassie a věnovala jí jeden úšklebek, přičemž jsem směrem k ní šeptla: "Já mám taky hlad, ale mám myší dietu." Došla jsem jistým krokem až k dubovým dveřím a třikrát na ně hlasitě zaťukala. Chvíli jsem počkala, ale zevnitř se nic neozývalo. Že by nikdo nebyl doma? Napadlo mě a tak jsem přiložila ucho ke klíčové dírce, aby mi neunikl jediný zvuk zevnitř. Uslyšela jsem kroky, ale dřív než jsem stihla nějak zareagovat, dveře se prudce rozrazily a strefily mě přímo do hlavy. Zapotácela jsem se, vyjekla, přiložila si ruku k hlavě, pak jsem couvla, spadla z vyvýšeného schůdku a opět se bouchla do hlavy, až se mi zatmělo před očima. Z dálky jsem uslyšela jakýsi hlas, ale nerozuměla jsem mu a před očima jsem místo černo černé temnoty najednou měla slitinu několika různých barev. Pokusila jsem se promluvit: "Asi, asi mám lehký otřes mozku." Nic, kromě hučení v uších, jsem ale neslyšela. Zamrkala jsem, jenže barvy se ještě víc vlily do sebe a já už nerozeznala ani nějaké barevné fleky. Do očí mi vyhrkly slzy, když mi spánkem projela ostrá bolest. Zoufale jsem se rozkřičela a začala se válet ze strany na stranu, jako kdybych hořela a snažila se o zem uhasit. "Pomoc," pokusila jsem se vykřiknout: "Pomozte mi někdo!" Ječela jsem dál a před očima mi vyskočil ze změti barev nejasný obrys čehosi, co mohlo připomínat draka. Vzpomněla jsem si na Zaretha a začala sebou ještě více mlít. K uším mi konečně dolehl mužský hlas: "Myslím, že se musela opravdu hodně bouchnout do hlavy, babi." Další starší hlas, který zněl konejšivě, mu odpověděl: "Vezmeme ji opatrně dovnitř a ošetříme." Tenhle hlas mě však uklidnil, až se mi začaly klížit oči. "Musím jít spát," zamumlala jsem a nechala svá víčka klesnout, až jsem se konečně ponořila do tmy a naprosto ignorovala něčí přítomnost.

No to snad vážně není možné. V duchu jsem bědovala, když jsem po straně uviděla Ytiu v lidské podobě, které jsem si všimla až teď. Ještě se mi vysmívala! Tak tohle tedy opravdu přehnala, jen počkej, proměním se a uvidíš. Jenže než jsem to stačila udělat, ta nešika dostala dveřmi do hlavy a ty se teď otevřely. Fakt skvělý...Těšila jsem se na pořádnou porci jídla a místo toho budu běhat po lese. To teda ani náhodou! Přihopkala jsem až ke zmítající se Ytie na kterou teď starostlivě hleděly dva páry lidských očí. No tak to je teda vážně paráda! Vždyť se teď nemůžu proměnit! Viděl mě ten malý rozcuchaný blonďák. "Odežeň tu havěť." Poručila babička podivně autoritativním hlasem svému vnukovi a ten se obrátil ke mně. Jaká havěť?! Počkat?! To přece nemůžeš! Ona je jenom nešikovná, ale já mám vážně hlad. Vlétla jsem do domu, zatímco tam táhli Ytiu. Nádherně to tu vonělo a moje smysly zaznamenaly nespočet objektů. Chtěla jsem doufat, že je Ytia v pořádku, protože se zatím neprobudila a zdálo se, že má něco jako záchvat. Jenže jsem na to jaksi neměla čas, protože mě po baráku hodil ten klučina s koštětem a snažil se mne odtamtud vyhnat. Nikam se nehnu!. Vřískala jsem a snažila se přežít následující vteřiny, zatímco jsem křídly nechtěně shodila starou vázu.

"No tak, děvče," zaslechla jsem z dálky starostlivý ženský hlas, třesoucí se stářím. Pomalu jsem se začínala probouzet, ale pak se mi opět zatmělo před očima. Chvíli jsem před sebou měla jen černotu, ale ta se pak začínala pomalu zaplňovat barvami přicházející vzpomínky. "Ytio," slyšela jsem starostlivý hlas někde za sebou. Zamrkala jsem a rozbrečela se ještě víc. "Ytio!" Někdo se mnou zatřásl, ale já stále nedokázala odlepit víčka od sebe. "No tak," ztišil se hlas a klepal se jako kdyby se onen člověk měl také brzy rozbrečet: "Pobuď se. Je to jen zlý sen. To ty máš nad ním moc." Trhla jsem hlavou do strany až mi luplo za krkem a prudce se posadila. Osobě, která se nade mnou skláněla a starostlivě mě pozorovala, jsem omotala dětské ručičky okolo krku. "Jsme tu. Jen klid," pohladila mě po zádech. "Kde," zamumlala jsem a sebrala trochu síly: "Kde je můj bratr?" Zeptala jsem se. Allodie si povzdechla: "Musel do práce," znovu mě konejšivě pohladila po vlasech: "Neboj jsem tu já. A já tě před nočními můrami ochráním." Mrkla na mě. Vzlykla jsem. "Slibuješ?" Optala jsem se. "Slibuju," zašeptala a naklonila se ke mně blíž: "Ale teď," podívala se na mě vážně: "Se už musíš probudit, Ytio." Zatřepala jsem hlavou v níž se mi stále ozývala pulzující bolest. Převalila jsem se na záda a ucítila, jak mi někdo vjel rukama pod kolena a pod záda, jako kdyby mě chtěl zvednout. Trhla jsem sebou a otevřela oči. Odstrčila jsem od sebe dvě vrásčité ruce a pokusila se vstát, jenže se mi podlomila kolena a já skončila opět na zemi. "Počkej," zarazila mě babička: "Nejspíš máš otřes mozku. Příliš se nenamáhej. Můj vnuk," mávla neurčitě někam dovnitř, odkud jsem slyšela jednu nadávku za druhou a viděla proběhnout blonďatého mladíka s koštětem v ruce okolo otevřených dveří: "Ti pak pomůže vstát a dovést tě dovnitř. Ošetříme tě. Jen vyžene tu havěť," dodala znechuceně. "Počkejte," promluvila jsem tichým hlasem: "Havěť? Jakou havěť?" Zeptala jsem se mírně zmateně, protože za posledních pár minut jsem měla jen temno. "No," mlaskla si žena pro sebe: "Nějakýho dravce." "Myslíte jestřába?" Vyjekla jsem napůl vyděšeně: "To, to, to," snažila jsem se rychle dát dohromady smysluplnou větu: "To je můj jestřáb! Prosím, nechte ho." Zaprosila jsem zoufale. Žena nade mnou pouze pokroutila hlavou: "Ty jsi se asi hodně musela bouchnout do hlavy, viď?" Řekla jako by se nechumelilo. Sakra, vždyť on tu Cassie umlátí koštětem! Začala jsem v duchu vyšilovat. "Já," začala jsem: "Au!" Vyjekla jsem najednou, když mě opět rozbolela hlava. "Hej," křikla babička do chalupy: "Nech to být a pojď mi pomoct odnést jí dovnitř! Je na tom hůř, než před chvílí. Dokonce už začíná blouznit!" Z chalupy vykoukla blonďatá hlava: "Už jdu, babi." Odpověděl a kamsi opřel koště. Nechal Cassie být a došel ke mně. "Nepotřebuju pomoct," odsekla jsem mírně nevraživě, když se mě dotkl. Ale pravda byla, že bych bez nich nevstala. Pomalu se se mnou postavili a dotáhli mě dovnitř kamsi ke stolu. Začala jsem se rozhlížet okolo při snaze najít Cassie v podobě jestřába se zlatýma očima.

Podařily se mi shodit ještě dva hrnky s nápisem "Nejlepší babička na světě", než mi rána koštětem za hlasitého křupnutí zlomila křídlo. Zřítila jsem se k zemi, jak špatně vystřelená rachejtle a myslela, že je to má poslední hodinka, jenže kluk najednou někam zmizel. S trochou času a soustředění dokáži zlomeninu vyléčit, ale to by ten klučina nesměl vidět, že mi křídlo zlomil. Podle jeho výrazu mu nejspíš došlo, co udělal a rozhodně z toho neměl radost, ale to mi bylo úplně jedno. Jen počkej! O tomhle se můj otec dozví! Zaslechla jsem Ytiu, jak se snaží vysvětlit, že nejsem havěť...No alespoň něco...Jen ať si to pěkně užije a začala pátrat po místnosti. Pohledem jsem zakotvila u upraveného stolu, s nejspíš ručně vyšívaným ubrusem, na kterém ležely dvě porce nějakého masa. Spokojeně jsem si pro sebe něco zabrebentila v ptačí řeči. Tedy bylo to "kdo zaváhá..., z hrdla se však ozval jen jestřáb. Složila jsem zdravé křídlo podél těla a to zlomené táhla za sebou po cestě ke stolu. Vylezla jsem po jeho noze pomocí drápů a zobáku, což nejspíš vypadalo opravdu vtipně, ale samozřejmě jsem si to nepřiznala. Jakmile jsem se zachytila zobákem ubrusu, došlo mi, že je to opravdu špatný nápad. Ubrus se i se všemi věcmi na něm zřítil k zemi. Ozvala se serie několika oznamující rozbité talíře. Málem jsem odsud zmizela, dokud jsem si nevšimla nádherného kusu kuřete, který jsem strhla ze stolu. Slezla jsem z nohy stolu a přihopkala k pozůstatkům talíře, přidržela si kuře pařátem a spokojeně jsem do něj pustila. V tu chvíli jsem se setkala s pohledem Ytii a tiše jí broukla na pozdrav.