Fen'lin & Alex

Se zájmem jsem sledoval, jak Alex vytvořil magický výboj plný energie, který aktivoval runy okolo. Kameny se začnou přeskládávat až vytvoří schodiště do podzemí. Zašklebím se, když si uvědomím, že ve svém momentálním stavu bych ani tohle nedokázal udělat a tak se raději rozejdu za Alexem, v momentě, kdy uvolní opravdu obrovské množství temné energie. Chvilkovou úlevu nahradí obrovská bolest, když se bílá magie ve mně vzedme a začne bojovat proti té temné. Zalapám po dechu a málem spadnu na zem. Nějakým zázrakem se však udržím na nohou a až po chvilce začnu vnímat, zrovna když Sethar na Alexe zavrčí, aby ho příště varoval, než tohle udělá.
"Jo, varování by bylo fajn," dostanu ze sebe, než se trochu rozkašlu, rychle se však zase vzpamatuji a na rozklepaných nohách se vydám k Alexovi.
"Tak ať už to máme za sebou," řeknu a chci se vydat dolů po schodech, když se mi najednou zamotá hlava a tak rychle natáhnu ruku k Alexovi, bohužel stál moc daleko. Viděl jsem přibližující se schody, které končily bůh-ví kde a tak zavřu oči a čekám na náraz a poté dlouhý pád dolů.

K mému překvapení spadnu na něco měkkého a pád byl mnohem kratší, než jsem čekal. Omluvně se podívám na Sethara, kterého jsem zalehl a poté se s jeho pomocí vyškrábu na nohy.
"Díky," zamumlám a začnu proklínat svou slabost. Vždyť už se ani na nohách neudržím! Povzdechnu si a zaslechnu Alexe, jak tiše nadává, než však stačím cokoliv říct, nebo protestovat, vyhodí si mě na záda a tak se ho pořádně chytnu a nechám se snést dolů. Hold má hrdost bude muset jít zatím stranou. Nakonec dorazíme až dolů a když Alex ani nenaznačí, že by mě chtěl postavit na zem, rezignovaně si povzdechnu a začnu se rozhlížet po okolí. Alex začne zapalovat pomocí elektřiny pochodně a místnost pokrytá runami se rozzáří. Hned to tu vypadalo přívětivěji. Alespoň o trochu. Beze slova se nechám nést a tiše doufám, že nám tohle oběma pomůže a nezpůsobí to jen jednu velkou katastrofu. To by mi ještě chybělo.

Alex mě konečně pustí na zem a jakmile se ujistí, že stojím na nohou,poté se oba zadíváme na Sethara, který nám řekne, ať se postavíme do kruhu naproti sobě a dá nám malé nožíky. Trochu nervózně si prohlédnu rituální nožík a skousnu si ret. Tak moc jsem doufal, že tohle vyjde. Dostaneme instrukce, co dělat a s Alexem si vyměníme poslední nervózní, ale také nadějný pohled, než se místností rozezní kocourova slova, která se změní v dlouhé věty. Pozorně jsem ho sledoval a poslouchal, ačkoliv jsem jeho slovům nerozuměl. Přeběhne mi mráz po zádech a jakmile dostaneme znamení, oba se zároveň řízneme do ruky. Sledoval jsem, jek naše krev kapala na zem, kde zčernala, poté se začala pohybovat a nakonec na zemi nakreslí velký, složitý, runový obrazec. Fascinovaně jsem se na to díval, ale hned na to se kolem nás rozprostře obrovské množství temné energie. Zatnu zuby, doufal jsem, že bude Alex v pořádku a zároveň jsem doufal, že ta energie jde z něj. V tom samém momentě však začne kolem mě vířit bílá magie. Zatnu zuby a pevně sevřu víčka k sobě. Bolelo mě celé tělo a bolest se stávala nesnesitelnou. Z krku se mi vydere hlasité zakňučení a málem spadnu na kolena. Do mého těla však začne proudit obrovská síla, díky které se udržím na nohou a postupně začne vyplavovat... Ne, ničit bílou magii ve mně. Okamžitě se mi uleví a magie kolem mě donutí změnit se do mé démonické podoby. Zaslechnu zvláštní zvuk, jako by praskaly kosti a další, které jsem nedokázal identifikovat. Ohlédnu se přes rameno a k mému překvapení uvidím, jak mi ze zad dorůstají má křídla, o které jsem přišel. Zazubím se a po pár vteřinách byl rituál u konce. Stáli jsme s Alexem naproti sobě. Bylo mi dobře, spíš přímo skvěle. Cítil jsem se silnější, než kdy předtím, ale magie mi přišla přirozená, ovladatelná. Rozhlédnu se kolem a s překvapením zjistím, že dokáži přečíst, nebo spíše rozumět runovému písmu. Hned na to se však obrátím na Alexe, právě teď mě nejvíc zajímalo, jestli to vyšlo i z jeho strany a jestli jsme mu náhodou nepřitížili.

Zadívám se na Alexe, který dřepěl na zemi a na chvíli začnu panikařit. o když to nevyšlo a i tak zemře? Nechtěl jsem přijít... po třetí... o svého bratra jen kvůli tomu, že se mě snažil zachránit. Na chvíli ztuhnu a netuším, co dělat, najednou se však na mě Alex podívá a prohlásí, že to nejspíš vyšlo. Oddechnu si a s úsměvem sleduji, jak se postavil na nohy a začne vrtět ocasem. Rozejdu se k němu s úmyslem ho poplácat po rameni, sotva se ho však, podle mého lehce, dotknu, odletí o pár metrů stranou a zastaví se až o zeď. Párkrát zamrkám, než si uvědomím, co se vlastně stalo.
"Alexi!" vyjeknu a rozběhnu se k němu, sotva se však odrazím od země, která pod mými kopyty praskne, doskočím až k Alexovi, i když jsem chtěl udělat jen jedinej zatracenej krok. Zůstanu stát na místě a s narůstající panikou se podívám na Alexe. Ano, věděl jsem o jeho schopnosti, ale netušil jsem, že dokáže svou sílu zvýšit až do těchto rozměru!
"Podal bych ti ruku, ale mám pocit, že bys skončil ve stropě..." zamumlám a zůstanu nehnutě stát na místě. Opravdu jsem se teď bál pohnout.

Alex se mě pokusí uklidnit s tím, že se to časem naučím ovládat. Pomalu přikývnu a zadívám se na své ruce. Tohle mi ještě chybělo. Připadal jsem si jako mladý démon, který nic neumí. Ale zároveň jsem teď cítil ještě něco dalšího. Cítil jsem svůj vodní element mnohem více, než předtím, měl jsem také mnohem víc magické síly a lepší kontrolu nad ní. Xaphanové byli v tomhle vážně úžasní a teď když jsem měl s jedním kontrakt. Povzdechnu si, mám se ještě hodně co učit. Alex se začne smát spolu se Setharem a poznamená, že je rád, že ho má.
"Díky Sethare, bez tebe by to dopadlo špatně," vděčně se pousměji a když Alex řekne, že vypadneme, pomalu a opatrně se rozejdu za ním. Pro jistotu jsem na nic nesahal, ale potom si vzpomenu na Ireth a zastavím se na schodech.
"Sakra! Jak se mám teď vůbec dotknout Ireth, když se budu pořád bát, že ji zlomím! Vždyť je jak porcelánová panenka!" zaúpím a chci vrazit hlavou do zdi, poté si však uvědomím, jaké by to mělo následky a raději následuji Alexe pryč z toho úzkého prostoru na schodech.
"Jak ses to naučil ovládat ty? Nějaká rada?" zeptám se Alexe zoufale, jakmile jsme byli venku.

Zamyslím se nad Alexovými slovy a nakonec přikývnu. Doufal jsem, že má pravdu, Ireth bych nikdy neublížil a tak se budu krotit. Jen mě zajímalo, kolik překvapení mě ještě čeká. Vyjdu ven z podzemí a na chvíli si zastíním oči. Překvapeně zamrkám, když se přede mnou něco mihne a strhne to sebou i Alexe. Okamžitě se připravím k boji, když však v 'útočníkovi' poznám královnu Lilith, uklidním se a popojdu k nim o kousek blíž. Jenže to vypadalo, že mě zcela ignoruje, všímala si jen Alexe a abych řekl pravdu, vůbec, ale vůbec mi to nevadilo. Sethar královnu pozdraví, což mi přijde jako velmi dobrý nápad a něco, co bych měl udělat také.
"Rád vás opět vidím, královno," řeknu a lehce kývnu hlavou na důkaz respektu. Nehodlal jsem se jí však klanět. Sdělí nám, že tohle není už neutrální půda, ale území Mephistophela a už jen při zmínce o tom jméně kolem mě zavíří temná magie a zavrčím. Alex odpoví, že si je toho moc dobře vědom a poté královnu doslova pošle domů. Ušklíbnu se, když to uslyším, kdokoliv jiný, kdo by takhle mluvil s královnou by tady už nebyl, ale Alex... Byl výjimka. Pobaveně sleduji, jak královna trucovitě nafoukla tváře a její výraz doslova říkal: 'Ale já chci s tebou ještě zůstat!' Nakonec si však povzdechne a vstane ze země.
"Alex má pravdu, my se musíme vrátit do lidského světa a pokud vás tady někdo uvidí, Mephistopheles by to mohl brát jako útok, i když jste nic neudělala. A myslím, že válku si nepřeje ani jeden z nás," řeknu a netrpělivě přešlápnu na místě. Opravdu jsem se těšil za Ireth, chtěl jsem ji ujistit, že jsem v pořádku a sevřít v náručí... No... Sevřít možná ne.

Sledoval jsem, jak se ti dva loučí a snažil se nedat najevo, jak moc jsem netrpělivý. Jakmile Lilith zmizí za obzorem, oddechnu si a svůj pohled přesunu na Alexe, který se protahoval a poděkuje mi s tím, že by byl opravdu nerad, kdyby ji tady našel můj otec.
"Hmmm, není zač, ale myslím, že v této situaci by na prdel dostal on," ušklíbnu se a poté se nechápavě podívám na Alexe, který prosil Sethara, aby s něčím nezačínal.
"S čím nemá začínat?" zeptám se a to hned ze dvou důvodů. Zaprvé jsem byl zvědavý a zadruhé... Bavilo mě popichovat Alexe. Konečně jsme si to alespoň trochu vyměnili. Za chvilku ale začnu být netrpělivý a tak švihnu ocasem ze strany na stranu a roztáhnu křídla, abych si je protáhl.
"Sethare, dokážeš otevřít bránu odtud, nebo se musíme přesunout?" zeptám se netrpělivě.

Odfrknu si, když si ze mě začne dělat legraci a neunikne mi, že se za každou cenu snažil vyhnout tématu. Alex okamžitě otevře bránu a řekne, že bych to měl někdy zkusit a budu překvapen, jak snadno mi to půjde. Odfrknu si, než skočím za ním a za chvíli jsme byli v lidském světě.
"Nejsem Xaphan, jsem rád, že ovládám vodu, ale hádám, že to se teď změní," řeknu mu a poté se rozhlédnu. Stáli jsme pár metrů od mého a Irethiného domu. Na tváři se mi okamžitě objeví úsměv, změním se zpátky do lidské podoby a otočím se na Alexe.
"Díky, bráško, zase jsi mě jednou zachránil, ale teď myslím, že oba chceme víc než cokoliv jít za našimi lepšími polovičkami," zasměji se, než ho poplácám po rameni, tentokrát však velmi jemně, aby neodletěl a rozběhnu se domů jako malé, natěšené, nedočkavé dítě.

Seděl jsem na gauči s Ireth na klíně a probírali jsme detaily plánů naší svatby. Tedy, většinu času jsem to nechal na ni a jen souhlasně přikyvoval. Měla opravdu skvělé nápady a chtěl jsem s ní strávit co nejvíce času, než půjde odpoledne do divadla. Jakmile odejde, povzdechnu si, netušil jsem, co dělat. Možná by bylo fajn si zatrénovat? Ještě zkontroluji svůj telefon, který ležel celý den zapomenutý na nočním stolku vedle postele a překvapeně se podívám na zprávu od Alexe. Chtěl trénovat a měl jsem tam být už před hodinou. No... Hold si počká. S povzdechem vyrazím z dobu a k jezeru doběhnu, což byla dobrá rozcvička. Už z dálky uvidím Alexe na břehu a tak se pousměji a doběhnu k němu.
"Promiň, že jdu pozdě, neměl jsem u sebe mobil," řeknu mu místo pozdravu a trochu se protáhnu. Co jsme spolu uzavřeli kontrakt snažil jsem se trénovat, hlavně tedy to, jak krotit svou fyzickou sílu a nezničit vše, co mi přijde do cesty.

Viděl jsem, jak se okamžitě nafoukl a odsekne mi, že si to myslel. Popojdu k němu blíž a zůstanu potichu, věděl jsem, že ho to za chvíli přejde. Začne se smát, poté opět zvážní, sdělí mi, že se na mě příště vykašle a po chvilce ho to znovu přejde. A potom že ženy jsou náladové...
"Tak co máš v plánu?" zeptám se ho a hned na to mi sdělí, že se budeme soustředit na magii a mou koncentraci, která pokulhává. Jen přikývnu a znovu se trošku protáhnu, než se rozejdu k jezeru.
"Ovládání magie je teď mnohem jednodušší, než předtím. Ani mě to tolik nevyčerpává," řeknu a nechám velké množství vody stoupnout do vzduchu, než vodu ve vzduchu rozpohybuji, stlačím a pošlu proti stromu. Projde jím jak nůž máslem a rozprskne se až o třetí strom, ve kterém zanechá pouze prohlubeň. Tohle bylo něco, co bych dříve nedokázal.
"Čím začneme?" zeptám se po chvilce.

Otočím se na Alexe zrovna ve chvíli, kdy na mě s podrážděným výrazem vyběhne s mečem v ruce. Instinktivně se mi objeví na rukou drápy a zablokuji jeho první ránu. Chtěl, ať mu magii ukážu znovu. Netušil jsem, co to s ním je, proč je tak podrážděný, ale něco se muselo stát. Útočil na mě jako šílenec a já se musel opravdu soustředit na to, abych zablokoval všechny jeho rány, reguloval svou sílu a ještě jsem se snažil soustředit na ovládání magie. Nebylo to vůbec snadné. Byl jsem sice zvyklý občas využívat magii vody v boji, ale v menším měřítku a většinou to byla poslední záchrana, když jsem byl zahnán do úzkých.
"Co se stalo, bratře? Takhle tě neznám," zavrčím na něj a odkopnu ho od sebe, abych mezi námi vytvořil alespoň nějakou vzdálenost. Ihned zvednu větší množství vody do vzduchu, ale jakmile na mě znovu zaútočí, voda ustane v pohybu a kapky začnou zase spadat do vody. Zavrčím a zablokuji další ránu. No tak, Fen'line! Bojovat umíš, nech to víc na instinktech a soustřeď se na magii. Po dalším soustředění se mi podaří vyzvednout proud vody a poslat ho na Alexe, nebylo v něm ale ani zdaleka tolik síly a tak jediné čeho jsem dosáhl bylo, že jsem ho celého namočil. Nepřestával jsem však bojovat, tohle byl dobrý trénink a už jsem na něj útočil i já. Nehodlal jsem se jen bránit. Stále jsem se však pokoušel ovládat magii.

Zacuká mi v oku, když uvidím s jakou lehkostí ovládal element vody, který ještě před dvěma týdny neměl na mnohem lepší úrovni než já a to jsem na to měl tisíc let. Ale hádám, že jakmile jednou pochopím, jak ovládat magii jako celek bude to mnohem jednodušší. Pozorně jsem poslouchal jeho rady, měl jsem je odhodit, ale... Pro něj to bylo jednoduché. Měl jsem magii cítit, ne vidět, což se snadno řeklo, ale hůř udělalo. Když kulička zamíří na moji hlavu, připravím se jí uhnout, ale jakmile změní směr, vyvede mě to z rovnováhy. Taktak se stačím vyhnout dalšímu Alexovému útoků, než se mi kulička rozplácne o záda a ucítím jemné mravenčení od elektřiny. Nijak jsem to však nekomentoval, pokračoval jsem dál. Snažil jsem se udělat to, co mi řekl. Odhazovat je, vyhýbat se. Cítit magii. Občas se mi dařilo, občas ne. Ale stále víc jsem chápal, co myslel tím, že mám magii cítit a soustředit se na víc věcí zároveň bylo také snazší. Po pár hodinách tréninku bez přestávky, kdy Alex musel ještě několikrát obnovit zásobu kuliček ve vzduchu se mi dokonce povede ovládat kuličky, které nám visely nad hlavou a posílat je proti němu, či jinak využívat magii. S každou chvíli mi to přišlo snazší a snazší, ale také jsem začínal pociťovat únavu. Ne fyzickou, na to jsem byl zvyklý, ale na používání magie v takové míře ne.

Pochválí mě, že se zlepšuji a za chvíli ode mě odskočí a zabodne meč do země. Přikývnu a opřu se rukama o kolena, abych si chvilku odpočinul, když se mě zeptá, jestli jsem pokročil s používáním run. Povzdechnu si a když mi řekne, abych něco předvedl, zamyslím se nad tím, co.
"Snažil jsem si urovnat v hlavě, co znamenají jednotlivé runy. Je zvláštní, když ti vědomosti o démonickém písmě jen tak skočí do hlavy," odpovím mu a poté napíšu do vzduchu runu pro štít, který se kolem mě po chvilce vytvoří.
"Udržet jednu runu aktivní není problém, se dvěma to už je horší... Hádám, že ty jich zvládáš více," povzdechnu si, než nechám štít zmizet a zadívám se na něj. Vypadalo to, jako by ho něco trápilo a i ten jeho vztek před tím, než jsme začali... To se na Alexe nepodobalo. Zadívám se na něj, než prudce vyrazím ku předu a opět na něj zaútočím. Věděl jsem, že moji ránu zablokuje.
"Vypadá to, že nejsi ve své kůži. Co tě trápí, bratře?" zeptám se ho, nepřestávám na něj však útočit. Něco ho trápilo, byl frustrovaný a potřeboval prostě vybít svou energii. Které měl můj hyperaktivní bratr až moc.